Starší česká literatura, Okruh č. 6
Časová osa:
cca 1370 (začátek reformace v českých zemích) → 1471 (konec vlády Jiřího z Poděbrad)
- Reformace → 10.1517 Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí.
- V českých zemích ještě před Lutherovou reformou – tj. cca od konce vlády Karla IV. (1378)
- 1419 umírá král Václav IV.
- 1420 křížová výprava proti husitům (Zikmund Lucemburský) → husitské války
- Do čela husitských vojsk se postavil Jan Žižka z Trocnova (1360 – 1424) a po jeho smrti Prokop Holý, řečený Veliký, který padl r. 1434 v bitvě u Lipan.
- 1434 bitva u Lipan – poraženo radikální křídlo husitského hnutí
- 1436 Zikmund Lucemburský českým králem
- Vznik Jednoty bratrské: 1457 (Kunvald)
- 1458–1471 vláda Jiřího z Poděbrad
Obecná charakteristika literatury tohoto období:
Kázání, polemiky, duchovní písně, spory o liturgii.
Postupně dochází k žánrovému a tematickému zúžení, ke ztrátě kontaktů s duchovním vývojem v Evropě (renesance, humanismus); z literatury mizí texty, u nichž je zvýrazněna estetická funkce; literatura se stává součástí ideologického boje. Převažuje literatura vztahující se k věroučným otázkám a ideologickému (i reálnému) boji.
Texty programní povahy: Čtyři artikuly pražské, Žižkův vojenský řád a jeho listy:
https://web.archive.org/web/20070626061601/http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/artikuly.html
https://is.muni.cz/el/1422/jaro2015/MP201Zk/um/web/doc/novovek/Zizkuv_vojensky_rad_1420.pdf
Satirická poezie, i zpívaná (Zbyněk biskup Abeceda), disputy (Hádání Prahy s Kutnou Horou, Václav, Havel a Tábor); Vojenské (bojové) písně (Ktož sú Boží bojovníci; Povstaň, povstaň veliké město pražské).
Polemiky (Jan z Příbramě: Život kněží Táborských), traktáty (Petr Chelčický: O boji duchovním, Sieť viery pravé), postily i samostatná kázání (Jan Želivský, Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycan), písně o vojenských vítězstvích (Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové).
Kroniky: Husitská kronika Vavřince z Březové; Táborská kronika Mikuláše z Pelhřimova
Traktáty → pojednání, které má za úkol šířit náboženské nebo politické názory.
Postily → souvislý výklad liturgického biblického textu (“čtení”); později označení pro celou sbírku takových výkladů.
Písně: https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/38.pdf
Husovi předchůdci
Tomáš Štítný ze Štítného (* cca 1333 – † cca 1401 – 1409) → český šlechtic, spisovatel, kazatel, překladatel a významná osobnost rané české reformace, předchůdce Jana Husa.
Je tvůrcem literárního útvaru traktát = pojednání, které má za úkol šířit náboženské nebo politické názory. Psáno „čeládce a prostému lidu“ → jazyk srozumitelný a přijatelný pro prostý lid.
Dílo:
Knížky šestery o obecních věcech křesťanských (cca 1376) → sborník o některých nezbytných věcech, potřebných ke křesťanské praxi i k potřebám denního života, tvořený dvěma předmluvami, šesti traktáty a doslovem. V předmluvách i v doslovu autor řeší otázku, zda má právo jako laik psát o věcech náboženských (tento problém řeší odkazem na to, že pravda spočívá ve věci, nikoli v osobě a jednotlivých slovíčkách). V knize se autor obrací ke šlechtě a chce napravit její chyby (ať již skutečné či domnělé). Šlechta má vládnout podle zákonů, které popisuje poměrně široce, tj. má být spravedlivá, moudrá, nelakotná, žít v souladu s Bohem atp. Tyto obecné pojmy často nejsou blíže specifikovány. Sborník obsahuje např. traktáty:
- Vieře, o naději a milosti
- Trojiech staviech – panenském, vdovském a manželském
- Hospodáři, hospodyni a čeledi
Kodex Klementinský tvořený osmi traktáty, později přepracován K. J. Erbenem, který dva traktáty sloučil a jeden vyloučil.
O devieti staviech lidských podobných k devieti kóróm anjelským (kolem 1376), traktát.
Olomoucké povídky, středověká zábavná próza (cyklus 35 povídek).
Řeči besední (kolem 1390), forma rozhovoru otce a dětí o základních křesťanských pravdách.
Knížky o šašiech (kolem 1390), alegorické dílo o uspořádání středověké společnosti na základě pravidel šachové hry nebo z vizuální podoby figur napsané podle knihy italského dominikána Jacoba de Cessolis Liber de moribus hominum et officiis nobilium sive super ludo scacchorum (Kniha lidských mravů a povinností šlechty neboli o hře v šachy). Štítného spis se vyznačuje vysokou originalitou, nejde tedy o pouhý převod Cessolisova díla do češtiny. Tomáš ze Štítného vypustil z původního textu četné fragmenty spojené s antikou a biblí a nahradil je mnoha příběhy z české historie a dílo doplnil o popis českých národních zvyklostí.
Řeči sváteční a nedělní (kolem 1392), výklad evangelií rozepsaný na jednotlivé neděle a svátky v roce.
Exempla, krátká vypravování pro zpestření kázání.
Barlaam a Josafat (po roce 1390), česká adaptace duchovního románu neznámého řeckého autora ze 6. století.
Zjevení svaté Brigity (po roce 1390), český výbor ze zjevení (nadpřirozených osvícení), která mívala ve stavech vytržení švédská národní světice.
Život svaté Alžběty (kolem 1400), poutavě sepsaný život durynské princezny Alžběty, která žila počátkem 14. století.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL3/119.pdf
Sborník Vyšehradský
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL3/120.pdf
Milíč z Kroměříže (1320/1325 – 29. 6. 1374, Avignon) – původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel. Je pokládán za největšího českého reformního kazatele 14. století. Jako notář doprovázel Karla IV. do Německa. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou a 23. prosince 1363 se vzdal svých funkcí, začal kázat česky, žít životem lúzy. Jelikož stále zvětšoval svůj asketismus, došel k závěru, že Antikrist se zmocní vlády v letech 1365 nebo 1367. Při hledání Antikrista usoudil, že jím bude Karel IV., za šíření této zprávy byl uvězněn roku 1366. Milíčova činnost, ostře odsuzující život vládnoucí třídy, byla trnem v očích církevní hierarchii, a proto byl Milíč obžalován a obeslán k papeži do Avignonu; tam zemřel ještě před ukončením procesu 29. 6. 1374.
Bývá nazýván otcem českého opravného hnutí. Nahlédl do Života dvora, vysoké šlechty i církevní hierarchie, → kořeny sociální nespravedlnosti tkví ve způsobu života vládnoucích vrstev.
Dílo: latinsky, německy, česky.
Česky → Modlitby po kázání – nedochovaly se, bývalo z nich předčítáno po kázání.
Jeho přípravy na kázání – výpisky z církevních autorit a opisy cizích kázání – jsou obsaženy v latinské postile Gratiae Dei (Milosti boží).
Abortivus (Nedonošený plod) → nejznámější z jeho postil, složenou jako vzor pro mladé kazatele.
Libellus de Antichristo (Knížka o Antikristu) → Milíčovo učení o Antikristu, napsal je v 1367 Římě.
Prakticky usiloval o zlepšení života chudých → založil útulek Jeruzalém pro nápravu nevěstek.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/6.pdf
Matěj z Janova (1350/1355– 30. 11. 1393) → český katolický kněz, kazatel, teolog, církevní reformátor a spisovatel, představitel rané české reformace. Vystudoval na pařížské universitě. Nepodařilo mu získat tučné prebendy ani zvučný titul, stal se po svém návratu z Paříže (1381) obráncem Milíčova odkazu. I když nepůsobil svým osobním příkladem do té míry jako Milíč, ohlas jeho kázání byl tak veliký, že ho představitelé církevní moci donutili odvolat některé názory a zanechat kazatelské činnosti.
Dílo:
Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), dokončeno 1392. Ve čtyřech knihách (z nich první tři jsou rozděleny ještě na 10 traktátů) hledal měřítko pro poznání pravého křesťanského života a našel je v bibli. Studium bible v jeho učení nebylo pouhým východiskem pro řešení abstraktních teologických problémů, nýbrž směřovalo k životní praxi, stávají se nutným předpokladem k odhalení všech zlořádů, a to i vykořisťování.
Tractatus de praecepti Domini
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/7.pdf
Konrád Waldhauser (cca 1326 – 8. 12.1369) → kazatel, spisovatel a církevní reformátor. Narodil se v Rakousku, zemřel v Praze.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/8.pdf
Byl povolán do Prahy na přání císaře Karla IV. a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, aby působil na zbohatlý a znemravnělý pražský německý patriciát, a zejména aby svým vzorem vychoval mladé kazatele ke kritickému a opravnému působení. Ve svých latinských a německých kázáních káral Waldhauser pohodlný život mnišských řádů a přepych bohatých patricijů. Tím proti sobě popudil žebravé řády a musel se proti jejich žalobám literárně hájit spisem Apologia (obrana). Pro potřeby adeptů kazatelství zpracoval kazatelskou příručku ve formě postily, podle účelu nazvanou Postila studentium sanctae Pragensis uniuercitatis (Postila studentů svaté pražské university). Na českou literaturu působil Waldhauser napřed nepřímo tím, že strhl svým příkladem ke kazatelské činnosti Milíče. Jeho dílo vstoupilo do české literatury až za rostoucího reformního hnutí ke konci 14. století překladem latinské postily do češtiny.
Jan Hus (1370–6.7.1415) → římskokatolický kněz, teolog, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jímž byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a exkomunikovala jej (1411). Přesto se Hus v listopadu 1414 dostavil na kostnický koncil, aby se tam očistil ze všech nařčení. Byl však odsouzen jako kacíř, a následně byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. K jeho odkazu se hlásili husité, a později i další církve a společnosti, vzešlé z české i protestantské reformace.
Psané dílo bylo spjato s jeho působením univerzitním a kazatelským. Psal latinsky a česky – spisy latinské byly určeny vzdělancům, české prostým věřícím. Ve svých spisech kritizuje církev, papeže, prodávání odpustků apod.
Latinská díla:
Quodlibet (1411) – soubor disputací na témata spojená s řečnickými kláními na univerzitě
Rozprava o odpustcích a Proti papežské bule (1412) – ostrý útok proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostým lidem.
O šesti bludiech (1413) – zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světem mimo církev.
De ecclesia (O církvi, 1413) – hlavní latinské dílo, shrnutí učení vycházející z myšlenek Wycliffových, zdroj argumentů pro kostnickou žalobu. Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o Viklefovo učení, často je opakuje i v jiných, česky psaných, spisech.
O českém pravopise (1406 nebo 1412) – dílo je anonymní, Hus je považován za nejpravděpodobnějšího autora – zjednodušuje psaní, zavádí nabodeníčko „dlúhé“= čárka nad písmenem a nabodeníčko „krátké“ – tečka a z ní vzniklý nepořádným psaním háček.
Česká díla:
Výklad Viery, Desatera a Páteře (1412) – vznešená úvaha o zásadách mravného života. Výklad víry, desatera Božích přikázání a modlitby Otčenáše (Páteř je odvozené od Pater noster, latinského označení modlitby). Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ – věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu, a jednat podle něj. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Dcerka čili O poznání cesty pravé (1412) – naučná, popularizující spořádaný a mravný život; autor se obrací k ženám.
Knížky o svatokupectví (1413) – nejútočnější dílo. Hus v něm odsoudil všechny stupně církevní hierarchie od posledního faráře po papeže. Za svatokupectví považoval vymáhání poplatků za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), hlásá odebrání majetku církevním hodnostářům.
Postila (1413) – sborník kázání, opřený o zkušenost z Betléma. Název Postila je odvozen z latinského post illa verba – po oněch slovech. Kázání totiž následovala po přečtení výňatku z evangelia a poskytovala výklad symbolického textu na příkladech z běžného života.
Husovy Listy (psány 1408-1415) → jsou psány ve staročeštině i v latině (odborný teologický jazyk), Hus je posílal z různých míst a adresoval je různým lidem v různém společenském postavení, přátelům, osobám veřejně známým apod. Listy obsahují Husovy myšlenky a postoje k jeho sporům s církví, stanoviska k jeho procesu, ale jejich obsahem jsou také Husovy apelace, náboženské názory, shrnoval v nich své učení a emotivně se obracel k přátelům, stoupencům i celému národu. Přinášejí různé podrobnosti k poznání Husova života a jeho názorů, dokreslují Husův charakter, část jich přesahuje hranice osobní korespondence.
Husovi pokračovatelé
Jeroným Pražský (1377/1378– 30. 5. 1416) – český filozof a teolog. Stal se mistrem čtyř univerzit (Pařížské, Kolínské, Heidelberské a Pražské). Studoval i v Oxfordu a byl propagátorem myšlenek Jana Viklefa. Byl přítelem Jana Husa. Byl nekonformním, výřečným rétorem a uměl zaujmout posluchače. Skládal písně, ve kterých zesměšňoval odpůrce (např. husitskou píseň „Slyšte rytieři boží“). 30.5.1416 odsouzen a v Kostnici upálen.
Píseň: O svolanie konstanském → str. 273
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/38.pdf
Řeč k chvále svobodných umění (cca 1409):
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/31.pdf
Petr z Mladoňovic (cca 1390-7.2.1451) → český spisovatel a kazatel. V roce 1409 se stal bakalářem svobodných umění na pražském vysokém učení (Karlově univerzitě). Jako písař ve službách rytíře Jana z Chlumu byl průvodcem M. Jana Husa na jeho cestě na kostnický koncil, kde s ním věrně setrval po celou dobu jeho procesu až do smrti (1415). Mladoňovicův spisek, který o těchto událostech sepsal, se v domácím prostředí brzo rozšířil a stal se důležitým pramenem pro pochopení kostnických událostí (akta koncilu se totiž nedochovala). Následujícího roku byl také svědkem popravy Husova přítele, učeného M. Jeronýma Pražského.
Přínos jeho díla spočívá pouze v obsahu. Ve svých dílech se snažil držet ověřených fakt.
Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta – zpráva o průběhu procesu v Kostnici, česky vyšel r. 1533 pod názvem Spis o utrpení Mistra Jana Husa.
Narratio de magistro Hieronymo Pragensi pro Christi nomine Constantiae exusto – vyprávění o procesu s Jeronýmem Pražským v Kostnici.
Jakoubek ze Stříbra (cca 1371-9.8.1429) → český husitský kazatel, spisovatel a univerzitní mistr. Byl přítelem a spolužákem Jana Husa. V roce 1393 se stal bakalářem a 1397 mistrem. Od roku 1400 přednášel na univerzitě. První, kdo prosazoval přijímání podobojí (utrakvismus), poprvé s myšlenkou vystoupil někdy v roce 1414 (v tu dobu byl Jan Hus v Kostnici). Tato idea podávání svatého přijímání „pod obojí způsobou“ (tj. chleba a vína), se nakonec stala pro husitství klíčovou. Až tak, že tvořila jeden ze Čtyř artikulů pražských. Na jejich vzniku se mimochodem Jakoubek též podílel.
Dílo: Traktáty, výklady Zjevení sv. Jana, Betlémská kázání z roku 1416. Překlad Viklefova dialogu:
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/35.pdf
Vavřinec z Březové (1370-1437) → český spisovatel doby husitské. Psal česky a latinsky. Byl historik husitského hnutí. Jeho spisy se dají považovat za víceméně věrohodné.
Píseň o vítězství u Domažlic (novodobý název), původně Carmen insignis Coronae Bohemiae, Báseň vznešené Koruny české – latinská báseň o bitvě u Domažlic, během které se část účastníků čtvrté křížové výpravy údajně dali na útěk dříve, než husitské vojsko vůbec spatřili.
Husitská kronika – latinsky napsaná kronika o husitství, autor píše z pozice umírněných Pražanů a staví se jak proti Zikmundovi, tak proti radikálním táboritům. Nedokončená kronika líčí události od roku 1414–1422, největší důraz je kladen na roky 1419–1421. Politický a faktograficky obsažný spis je nejdůležitějším pramenem pro poznání rané fáze husitství a jedním z nejvýznamnějších literárních děl husitství.
Mikuláš z Pelhřimova (1385-1459) → český husitský kněz, bakalář svobodných umění, od roku 1420 hlava („biskup”) nezávislé táborské církve. V teologických polemikách proti pražským mistrům byl hlavním mluvčím táborské strany a jejím největším literárním tvůrcem.
Jeho spis Confessio Taboritarum [Vyznání a obrana Táborů] měl mezinárodní ohlas v reformační literatuře
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL2/H.pdf
Táborská kronika – Chronicon continens causam sacerdotium taboriensium. Trojdílná kronika zachycuje stanoviska táborů a popisuje období od 1419 do 1444. Nejedná se o ucelené dílo, ale pouze o dokumenty a traktáty, spojené dohromady.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL2/3.pdf
Jan Želivský (1380-9.3.1422) → radikální pražský kazatel
Postavil se do čela Husových stoupenců, stál v čele tzv. první pražské defenestrace (30. července 1419) – tato událost, kdy vzbouřenci vtrhli na novoměstskou radnici, aby osvobodili vězněné druhy, a svrhli z oken novoměstské radnice nenáviděné konšely a sami pak ovládli Nové Město pražské, je považována za počátek husitské revoluce. R. 1422 byl Jan Želivský na příkaz pražských měšťanů zavražděn; začaly křižácké války, jejichž cílem mělo být potrestat „kacířské Čechy“, kteří odmítli poslušnost papeži.
Jan Želivský si připravoval kázání latinsky, pronášel je česky. Je autorem neúplné sbírky latinských kázání na neděle a svátky, datovaných 16. 4. – 2. 12. 1419 a označovaných jako Collecta. Autorská účast na dalších spisech není jistá. Pravděpodobně v okruhu Želivského vznikla husitská píseň Povstaň, povstaň veliké město pražské.
Petr Chelčický (1390-1460) → po Husovi nejvýznamnější spisovatel husitské doby. Literárně byl činný v době revolučních bojů i v letech polipanské reakce a jako samorostlý myslitel, nezatížený školskou učeností, vyrovnával se po svém se soudobým společenským zřízením i s otázkou války. Ve svém literárním díle vyjádřil myšlení a cítění selského lidu, kterému válečné útrapy nepřinesly toužené osvobození, a tímto postojem tvoří jeho vrcholná díla, napsaná po rozbití revolučního hnutí, jakýsi epilog revoluce viděné zdola, z pozic lidu. Na druhé straně se však jeho učení stalo základem dalšího vývoje jako ideové východisko jednoty bratrské.
Dílo:
Jeho díla jsou obhajobou nenásilí a všeobecnou kritikou světskosti. Psal především traktáty. Veškeré dílo Petra Chelčického je psáno česky.
- O boji duchovním – neuznává násilí, odmítá všechny války, včetně husitských, protože se řídí zásadou nezabiješ. Hlásá křesťanskou pokoru, boj proti ďáblovi.
- O trojím lidu – odsoudil dělení společnosti na tři stavy (panstvo, kněží a robotný lid). Základem byla Bible, kde se hlásala rovnost lidí
- Řeč o základu zákonů lidských
- Sieť viery pravé – traktát, síť symbolizuje náboženství a církev, ty mají chránit věřící. Síť trhají králové, papež a císař – popsáni jako velryby. Líčí zde svoji představu o ideální církvi. Dílo je složeno z asi 50 malých traktátů, které se vztahují k určitým osobám, kritika míří na konkrétní osoby a patří k nejradikálnějším ve své době. Osou celého rozsáhlého textu je promýšlení interpretačních obtíží pasáže z Pavlovy Epištoly Římanům 13,1-7, která hlásá nutnost křesťanů být loajální ke světské moci, dodržovat zákony a platit daně.
- Postilla – sbírka kázání, podobně jako v Sieti viery pravé odmítá jiný než duchovní boj proti představitelům zla.
- Dále se zachovalo větší množství (přes 50) drobných traktátů, pojednávajících převážně o náboženských otázkách.
Štěpán z Pálče (cca 1370–před 27. květnem 1423, Polsko) – český kněz a učenec konce 14. a začátku 15. století. Byl blízkým přítelem Jana Husa a stoupencem reformního proudu na pražské univerzitě. Později proti Husovi vystupoval, po jeho upálení odešel natrvalo do Polska. své pojetí církve vyložil především ve spise De ecclesia (O církvi), reagujícím na Husovo stejnojmenné dílo.
_ _ _ _ _ _ _
Další významná díla:
Jistebnický kancionál (opis zpěvníku, cca 1420)
Jistebnický kancionál je sbírka duchovních písní (v latině a zejména češtině) a českého liturgického chorálu; významná památka husitského liturgického zpěvu, Kancionál se proslavil písněmi Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské. Jejich autorem je Jan Čapek z Tábora.
Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava, vznikla patrně na sklonku 15. století. Představuje jediný dobový literární souhrn Žižkových činů v souvislostech husitských válečných událostí a byla proto někdy považována za svérázný doplněk Starých letopisů českých, jejichž některé verze byly pro Kroniku velmi pěknou asi hlavnim pramenem věcných údajů. Autorovi však zřejmě nešlo o vytvoření historického spisu. Autor neznámý.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL2/36.pdf
Doba poděbradská (1458–1471)
Husitské hnutí skončilo porážkou radikálních husitů v bitvě u Lipan (1434). Do popředí literární tvorby se dostává polemika (= obhajoba určitého názoru). Laicizace literatury + literárně tvořit měšťanstvo.
První humanistické myšlenky, například ve spise:
Dialogus (Jan z Rabštejna) → patří k nejvýznamnějším dílům českého latinsky psaného humanismu. Tuto výsadu si zasloužil jednak autorovou vzdělaností a dokonalostí formy, jednak lidskostí a mírností obsahu. Dialog dvou světských a dvou duchovních šlechticů se zabývá stavem Čech po křížové výpravě, již vedl jeden z účastníků proti husitům. Odpor Rabštejna proti zbytečné a kruté válce a proti utrpení lidu ho řadí k obci humanistů a pacifistů. Autor navrhuje jiné řešení kacířského problému (král Jiří by se měl za konsolidaci země zaručit zástavou či rukojmími) nebo toleranci v zájmu vlasti. Dílo má formu epištoly (dopisu) Rabštejnovu příteli a učiteli – italskému právníku Grassimu. V dialogu užívá učený humanista řečnické figury a hojně cituje klasiky. Dialog končí jeho modlitbou a odevzdáním se do vůle Boží.
Václav Šašek z Bířkova (15. stol.) → český spisovatel a šlechtic. Původem byl zeman, později byl povýšen na rytíře. Účastník mírového poselstva krále Jiřího z Poděbrad (1465 – 1467).
Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa v letech 1465-67
Česky nedochováno, jen latinský překlad, popsány způsoby života v jednotlivých zemích. Tímto deníkem se inspiroval Alois Jirásek-Z Čech až na konec světa.
Ctibor Tovačovský z Cimburka (1438-1494) → moravský šlechtic, právník a politik, nejvyšší, moravský hejtman, prosadil češtinu v právní oblasti.
Kniha tovačovská – soupis moravského zvykového práva, skutečný název je Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v markrabství moravském.
Alegorický spis Hádání Pravdy a Lži o kněžském zboží a panování jich obhajující utrakvismus; forma sporu, líčí soudní jednání, text určen Jiřímu z Poděbrad
Primární literatura např.:
Polemické a satirické disputy doby husitské
- Budyšínský rukopis (pravděpodobně sepsán roku 1420) je sborník veršovaných, prozaických polemických (polemika = spor) skladeb proti Zikmundovi Lucemburskému. Jeho název je odvozen podle místa nálezu, německého Budyšína. Obsahuje tyto skladby:
- Žaloba Koruny české → ostré výpady proti králi Zikmundovi a kostnickému koncilu, že jsou příčinou nařčení Čechů z kacířství.
- Porok Koruny české → Obrací se proti chvatné a protiprávní korunovaci Zikmunda. Porok = výtka.
- Hádání Prahy s Kutnou Horou → Je zde líčen alegorický spor mezi husitskou Prahou a katolickou Kutnou Horou. Praha je představována jako krásná žena, zatímco Kutná Hora jako nevzhledná. Závěrečné slovo ve sporu má Kristus, který pochvalně hodnotí Prahu, kdežto počínání Kutné Hory mu bylo k nelibosti. Obsah by se dal interpretovat jako Prahu (husity) vs. Kutnou Horu (katolíky). Autor sympatizuje s Prahou.
http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/44.pdf
- Václav, Havel a Tábor (báseň; cca 1424) → Veršovaná obrana českého katolictví, které dal její první vydavatel František Palacký název Václav, Havel a Tábor čili Rozmlouvání o Čechách roku 1424. Spor o boží zákon mezi Václavem (za katolíky), Havlem (za české vlastence, kteří se nechtějí přidat na žádnou stranu) a Táborem (za husity). Hovorový styl, ironie, slovní hříčky.
Skladba je protějškem básní Budyšínského rukopisu. Jejím obsahem je „trojí řeč“, spor o boží zákon. Dílo je skutečnou diskusí o principech, cílech, názorových stanoviscích a nábožensko-politické praxi „čtverého lidu“: katolíků, husitů rozdělených na pražany a tábory a obyvatel rozvráceného království toužících po míru. → str. 391
https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/45.pdf
- Husovy dopisy → Listy z Prahy, z vyhnanství a z Kostnice nebyly psány jako kniha, je to soubor dopisů zasílaných různým osobám a přátelům. Listy jsou původně psány staročeštinou, nebo latinou. Jedná se o Husovy názory, apely, obhajobu, biograficky líčený odjezd Husa z Čech na koncil do německého města Kostnice (Konstanz), průběh cesty a dále také Husovo věznění a průběh jeho soudu. Poprvé byly v neucelené podobě a navíc latinsky sebrány a vydány roku 1537. Další vydání je z roku 1898.
Sekundární literatura např.:
- Lehár, J., Stich, A., Janáčková, J., Holý, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství LN, 2000.
- Winter: Zlatá doba měst českých;
- Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák a spolupracovníci. Vydalo nakladatelství ČSAV, Praha 1957.
- Výbor z české literatury doby husitské, sv. 1 a sv. 2. Bohuslav Havránek, Josef Hrabák, Jiří Daňhelka a spolupracovníci. Vydalo nakladatelství ČSAV, Praha 1963.
https://service.ucl.cas.cz/edicee/antologie/vybor-z-ceske-literatury
Pojmy a kontext
Reformace (cca 1370–1620)
- Reformace (lat. obnovení či oprava) = proces v křesťanské církvi s těžištěm v 16. století
- Cílem: náprava poměrů a návrat ke křesťanství nezatíženému tradicí.
- V průběhu reformace se vytvořily protestantské církve → znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty.
- Začátek reformace: 31.10.1517 Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí.
- V českých zemích ještě před Lutherovou reformou – tj. cca od konce vlády Karla IV. (1378)
- Konec reformace: Bitva na Bílé Hoře 1620 → konec náboženské svobody spojený s nucenou rekatolizací Čech i Moravy
Zásadní vliv na rodící se českou reformaci měla nově založená pražská univerzita.
Na pražské univerzitě se v prvních letech 15. století odehrávaly zápasy o Viklefovo učení. V čele jeho zastánců stál mistr Jan Hus, který přijal většinu Viklefových názorů. Husovo upálení v roce 1415 vedlo k zásadní radikalizaci teologických představ, která z české reformace učinila svébytný náboženský proud. Hlavním představitelem reformačního úsilí na pražské univerzitě se po Husově smrti stal mistr Jakoubek ze Stříbra. Táboři se zcela rozešli s představou jednoty s římskou církví. Jako utrakvistická církev (též kališnická či česká v protikladu k římské, nebo církev podobojí) bývá označován církevní útvar, který vzešel z husitské revoluce. Utrakvistická církev představovala od doby husitských válek až do porážky stavovského povstání, hlavní a nejpočetnější náboženské uskupení v Čechách a na Moravě. Kolem roku 1460 se ve východních Čechách začali shromažďovat přívrženci myšlenek Petra Chelčického, který prosazoval princip nenásilí a rovnosti všech křesťanů i důsledný návrat k evangelické prostotě a biblickým pravdám. → Jednota bratrská (zal. 1457).
Utrakvismus byl v českých zemích hlavním reformovaným proudem. Na vedoucí pozici jej v 16. století vystřídalo až ze Saska pramenící luteránství, které se za saskými hranicemi šířilo nejdříve v německojazyčných oblastech – kam reformace dosud nepronikla nebo se neprosadila.
Protireformace (cca 1517–1648)
Protireformace, známá též jako katolická reformace, je termín obecně používaný pro reakci katolické církve na protestantskou reformaci, především potom na učení Martina Luthera = po r. 1517.
→ Úsilí zastavit rozmach protestantismu, obnovit římkatolickou církev a získat pro ni země ztracené reformací. V evropském kontextu se obvykle vymezuje dobou od pol. 16. stol. do ukončení třicetileté války (1648).
Po bitvě na Bílé hoře 1620 se program násilné rekatolizace naplno rozběhl po celém území Čech a Moravy. Pod pláštíkem rekatolizace, vymýcení hereze a návratu k pravé víře se uskutečňovaly brutální mstivé odvety, konfiskace majetků evangelíků, nucené emigrace mnohých rodin, bujelo udavačství a drancování za účasti vojenské moci a s tichou podporou císaře Ferdinanda II. a jeho zástupců v Čechách a na Moravě.