Teorie literatury - okruhy

Okruhy pro zkoušku (Teorie literatury II; Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.)

Základní a “pomezní” disciplíny literární vědy

Základní:

1) dějiny literatury

2) literární kritika

3) teorie literatury

4) pomezní a další disciplíny

ad1) Dějiny české literatury – 4 svazky akademických dějin české literatury – Dějiny české literatury (1945-89) → zestručněná verze Přehledné dějiny české literatury 1945-89 (Pavel Janoušek 2012) + Dějiny „nové“ moderny (od Papoušek) + na liter. 19. stol. projekt Dalibora Turečka (synopticko-pulzační model literatury) = České literární romantično (2012), Literární parnasismus (2015), Český a slovenský literární klasicismus (2018), Sumář (2018)

→ různé přístupy a teorie:

– pozitivistická

– formalisticko-strukturalistická

– nový historismus – obezřetně ke „kánonům“

– synopticko-pulzační model = nový způsob náhledu na literaturu – napětí stylů

ad2) Literární kritika – cenná → orientuje nás v přítomnosti, na trhu s knihami, časopisy = Tvar, Host, A2, Revolver revue,… +

literární ceny = Magnesia litera, Cena Jiřího Ortena (od 1987 neoficiálně, pro autory do 30 let), Cena Franze Kafky (od 2001; P. Roth, I. Klíma, H. Murakami), Státní cena za literaturu (od 1920, ne všechny roky, vynecháno např. 1938, 1943-48, 1950, 1990-94), Nobelova cena za literaturu (od 1895), Pulitzerova cena (od 1917, USA), Man Booker Price (od 1968, udělují angličtí novináři, kritikové, vydavatelé)

Významné osobnosti české kritiky:

X. Šalda, Václav Černý, Milan Suchomel, Zd. Kožmín, Petr A. Bílek, Jiří Trávníček ad.

ad3) teorie literatury = teoretická disciplína zabývající se literaturou a vším, co s literaturou souvisí; Culler „myšlení o myšlení“, dílo: Krátký úvod do literární teorie (1997, kapitoly: 1. Co je to teorie?, 2. Co je to literatura (a je vůbec taková otázka relevantní)?, 3. Literatura a kulturní studia, 4. Jazyk, význam a interpretace, 5. Rétorika, poetika a poezie, 6. Narativ, 7. Performativní jazyk, 8. Identita, identifikace a subjekt), filozofové jazyka: J. Searle, Austin

– řeč – promluva – je určitá forma jednání a mění svět = performativní účinek výpovědi = literatura má sílu vytvářet naši identitu a měnit náš svět

– teoretická disciplína, která se zabývá literaturou a vším, co s literaturou souvisí → poetika (versologie, naratologie, genologie = teorie žánrů, figury a tropy ad.) → je potřeba vycházet z pojmů poetiky (př. vypravěč, fokalizace, metonymie)

ad4) pomezní a další disciplíny:

textologie (textová kritika), komparatistika (porovnávání), kulturní studia (culture studies), intermediální studia, teorie filmové adaptace (film často přivede čtenáře ke knize), paměťová studia (memory studies), trauma studies, feminismus, genderová studia, postkoloniální studia, ekokritika, kognitivní vědy, průsečíky s lingvistikou, psychologií, sociologií, filozofií, estetikou

– kulturní pohled = literatura je součástí kultury

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Osa literární komunikace

= komunikační model: autor – literární dílo – čtenář (A – LD – Č)

Různé důrazy→ → →

POZITIVISMUS, FORMALISMUS

Pozitivismus – původně filozofický směr, prosazuje se od 30. let 19. stol., zakl. Auguste Comte (1798 – 1857) – zákon tří stádií (teologické, metafyzické, vědecké – 1822), dílo: Kurz pozitivní filozofie → filozofie má být vystřídána vědou, důraz kladen na fakta, shlíží se v metodách přírodních věd

– zásadní význam pro literaturu

Osa: A – LD – Č (autor – dílo – čtenář)

Formalismus (ruská formální škola) – vznik pol. 10. let 20. stol. v Rusku:

– literárněkritický směr, zaměřen na formální aspekty literárního díla: struktura, jazyk, styl, kompozice, namísto obsahu nebo sociálního kontextu. Spc: ruský f.: LD=samostat. autonomní entita, kterou lze studovat nezávisle na autorovi /historickém kontextu.

Formalisté analyzovali, jak různé literární techniky a struktury ovlivňují vnímání a interpretaci díla čtenářem. → podrobnější porozumění jedinečným vlastnostem literárního jazyka a estetické hodnotě díla.

Petrohrad = OPOJAZ – Viktor Šklovskij
Moskva = Moskevský lingvistický kroužek (1915) – Roman Jakobson (nejvýznamnější světový lingvista)

Osa: A – LD – Č

– fabule: obsah (co je vyprávěno = příběh) a syžet: forma (jak = diskurz → zajímá je jen to)

– přesun pozornosti k samotnému dílu, k jeho formě → nezajímá je doba, podle nich nemá vliv, nezajímá je ani čtenář

– literární věda se začíná zabývat veršem (versologie), teorie vyprávění, lingvistika, etnografie

STRUKTURALISMUS (MUKAŘOVSKÝ, JAKOBSON, BARTHES)

– strukturalismus – PLK, u ideologických důvodů zanikl na poč. 50. let

-teoretický přístup: vychází z pp, že všechny aspekty lidské kultury, vč. literatury, jsou součástí předem daných struktur: systémy vztahů a funkcí, které formují význam a pochopení. Strukturalismus se snaží odhalit tyto podkladové struktury v literárních textech.

Strukturalisté se zaměřují na identifikaci opakujících se vzorců, motivů a narativních struktur ve literárních dílech. Tento přístup zdůrazňuje, že význam díla je vytvářen strukturálními vztahy uvnitř textu a mezi texty, namísto osobních zkušeností autora nebo historického kontextu.

→ zajímá je funkce jazyka teď, kontext, funkce, doba

Osa: A – LD – Č (spojí autora a dílo)

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Estetická a mimoestetické funkce (dle Mukařovského)

ESTETICKÁ FUNCE (J. Mukařovský), KÝČ (Tomáš Kulka)

– strukturalismus: klíčový pojem – funkce → je pro směr zásadní = funkce přesahu → syntaktický celek přesahuje do dalšího verše, rozlomí verš a přesune pozornost na konec verše, působí na smysly (zejm. u impresionistů – A. Sova) = enjambement

Jan Mukařovský: estetik – typologie funkcí:

praktická – používání předmětů, objektů, praktický přístup ke světu
teoretická – jak věci, předměty, objekty, fungují

→ teorie je aktivita, která se zabývá nějakou zkušeností

magicko-národnostní – předmět je nositelem nějakého „národního“ významu
estetická – nesleduje žádný cíl, vyvolává v nás libost, která proměňuje naše vidění světa, zprostředkovává „dětský úžas“, jinakost pohledů na svět, mění naše vidění světa, tzv. refigurace čtenářova životního světa, má blízko hře, hra nás pohlcuje, utváří, jsme součástí hry

→ estetično nás provází všude, ale hraje jen „druhotnou“ roli

Mukařovský: vztah estetické funkce (EF) a mimoestetických funkcí (MMEF).

EF je všudypřítomná, v napětí vůči MMEF, dominantnost EF v moderním umění, EF umožňuje nové vidění reality, EF není nebo je potlačena v budovatelském románu, kancionálu, vzdělávacích příbězích pro mladé dívky, avantgardní směry.

– umělecká x estetická hodnota (Kulka) – když je něco kýč, nemá to uměleckou hodnotu, neproměňuje to svět a prvoplánově si jde pro emoce, hraje si to na krásu, neobohacuje to → otázka definování kýče (M. Kundera – kýčovité prožívání) = má nulovou uměleckou hodnotu, ale má estetickou hodnotu, tj. jsou tam estetické kvality.

Estetická funkce. odkazuje na způsob, jakým umělecké dílo nebo jeho prvky upoutávají pozornost k sobě samým a vyvolávají estetický zážitek; není vázána pouze na umělecké objekty, může být přítomna v jakémkoli aspektu reality, když je na ni pohlíženo z estetického hlediska. Estetická funkce zdůrazňuje formu nad obsahem a upřednostňuje vnímání formálních kvalit, jako jsou harmonie, kontrast, rytmus, a podobně. Jejím klíčem je zprostředkování estetického prožitku, tedy subjektivně emocionální a intelektuální odpovědi jedince na umělecké dílo.

Mimoestetické funkce

Mukařovský identifikuje řadu mimoestetických funkcí, týkajících se vnějších účelů uměleckého díla nebo jeho využití v kontextu společnosti. Tyto funkce mohou zahrnovat praktické, didaktické, politické, ideologické nebo jiné sociální a kulturní účely. Mimoestetické funkce:spočívají ve vztahu díla k vnějšímu světu a způsobu, jakým dílo komunikuje, ovlivňuje nebo slouží společenským, politickým či etickým cílům.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Psychologický význam pohádek (M. Černoušek, B. Bettelheim)

Bruno Bettelheim. Za tajemstvím pohádek (čes. 2000)

Michal Černoušek: Děti a svět pohádek (2019, určeno rodičům, práce s českými pohádkami)

PSYCHOLOGICKÁ INTERPRETACE POHÁDEK = Bruno Bettelheim

– děti si odžijí příběh → katarze: zhmotnění příběhu, ztratí to svoji sílu, pokud to převyprávím (Popelka – pochází z Činy – konflikt mezi sourozenci, pocit toho, že mi také není dáno vše) → děti projektují do pohádek své starosti a úzkosti, potřebují hrdiny, potřebují se identifikovat, pohádkové vyprávění dává tvar „nesrozumitelnému“, nepřehlednému světu

– pohádka není moralizující, funguje jako projekční plátno pro dětskou psychiku

– přínos pohádek: rozvoj fantazie, představivosti, jazykových kompetencí, slovní zásoby

– vyprávění je vytvářením zápletky

– popularizace Bettelheima v českém prostředí = Michal Černoušek

– další přístupy k pohádkám: folkloristický, formalistický (Propp)

ČTENÍ – PRVOTNÍ OHLEDÁNÍ TERÉNU

– první „čtenářská“ zkušenost u dětí – říkadla (eufoničnost, estetičnost → důraz kladen na zvukovou stránku a rytmus = bytostně antropologická záležitost = vytváří se řád) + poezie (verše, rytmy) → žvatlání

– zanoření do fikčního světa = imerze → při vyprávění pohádek děti pohádkou žijí = vstupují do fikce – 4 stupně pohlcení:

soustředění (nemožnost zanoření)
imaginární zapojení
zaujetí
závislost: únik z reality a syndrom Dona Quijota

→ slovo má schopnost v nás vyvolat nějakou rezonanci, mnohdy to souvisí s haptikou = tělesné reakce

→ obohacení dětského světa = je potřeba dětem číst, aby byly zvyklé se soustředit

4 aspekty zanoření: časový, prostorový, emocionální

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Základní směry literární teorie, jejich metoda a významné osobnosti: pozitivismus, formalismus, strukturalismus, recepční estetika (= Kostnická škola); teorie fikčních světů;

Disciplína literární vědy: Dějiny literatury → různé přístupy a teorie:

– pozitivistická

– formalisticko-strukturalistická

– nový historismus – obezřetně ke „kánonům“

– synopticko-pulzační model = nový způsob náhledu na literaturu – napětí stylů

KULTURNÍ KONTEXT: PŘEHLED SMĚRŮ

Literárněteoretické směry: pozitivismus, formalismus, strukturalismus (J. Mukařovský, R. Jakobson), sémiotika (nauka o znakových systémech), teorie fikčních světů, hermeneutika (nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejm. náboženských, právních, filozofických), recepční estetika, poststrukturalismus, dekonstrukce, postklasická naratologie, archeotypální kritika, psychoanalytická teorie, sociologie literatury, feminismus, postkolonialismus, ekokritika, nový historismus, kognitivní vědy, kulturní studia.

Biografické přístupy: Užitečné pro porozumění pozadí vzniku LD, motivacím postav a výběru témat. Mohou pomoci čtenářům lépe se ztotožnit… Spojení autora a díla; Historický a sociální kontext; Psychologický rozbor

filozofie má být vystřídána vědou, důraz kladen na fakta, shlíží se v metodách přírodních věd

– zásadní význam pro literaturu

– osa: A – LD – Č (autor – dílo – čtenář)

– Hippolyte Taine (1828-1893) – každé dílo je ovlivňováno rasou (biologicko-dědičné dispozice), prostředím (klade na něj důraz) a dějinným momentem/chvíle (IN: Dějiny anglické literatury – 1863) → opomíjí vnitřní výstavbu LD a Č

– v české literární vědě: Jar. Vlček – Dějiny české literatury (1893-1921), Jan Jakubec – Dějiny literatury české

-zdůrazňuje empirickou a vědeckou metodu jako způsob, jak dosáhnout poznání. Důraz na objektivní realitu+fakta. V literární vědě: snaha o klasifikaci děl, analýzu stylů a historických kontextů s důrazem na “tvrdá” data a fakta, na úkor hlubších interpretací nebo teoretických spekulací.

Formalismus (ruská formální škola) – vznik pol. 10. let 20. stol. v Rusku:

– literárněkritický směr, zaměřen na formální aspekty literárního díla: struktura, jazyk, styl, kompozice, namísto obsahu nebo sociálního kontextu. Spc: ruský f.: LD=samostat. autonomní entita, kterou lze studovat nezávisle na autorovi /historickém kontextu.

Petrohrad = OPOJAZ – Viktor Šklovskij
Moskva = Moskevský lingvistický kroužek (1915) – Roman Jakobson (nejvýznamnější světový lingvista)

– osa: A – LD – Č

– fabule: obsah (co je vyprávěno = příběh) a syžet: forma (jak = diskurz → zajímá je jen to)

– přesun pozornosti k samotnému dílu, k jeho formě → nezajímá je doba, podle nich nemá vliv, nezajímá je ani čtenář

– literární věda se začíná zabývat veršem (versologie), teorie vyprávění, lingvistika, etnografie

Viktor Šklovskij („Umění je tu pro to, aby udělalo kámen kamenný.“) – zabýval se prózou a sledoval způsoby vyprávění ve světové literatuře, jaké postupy používá → jazyk je materiálem, ale klíčová je forma →

teorie ozvláštnění:

2 významy pojmu:

1) psychologický proces,

2) ozvláštnění ve vývoji formy = umění jako metoda, ozvláštnění jako typ syžetu → plánovaný postup = automatizace (přirozená věc, ale odvrácenou stranou je, že si obyčejné „zautomatizované“ věci nepamatujeme), umění je schopno posunout nás k realitě, některé věci uděláme jinak, nová generace ozvláštní původní formu → pravidelné střídání automatizace – ozvláštnění – automatizace – ozvláštnění… → s příchody nových literárních generací

– příliš mechanický přístup k interpretaci

– analogie k formalismu v USA – nová kritika „new criticism“

– ovlivnili český literárněvědný strukturalismus – 20. léta 20. stol. (R. Jakobson – PLK)

– díky tomu vznikla naratologie → díky rozdělení formy a příběhu

– vliv na francouzský strukturalismus (60. léta)

– přínos: zaměření na dílo

STRUKTURALISMUS (MUKAŘOVSKÝ, JAKOBSON, BARTHES)

– strukturalismus – PLK, u ideologických důvodů zanikl na poč. 50. let

→ zajímá je funkce jazyka teď, kontext, funkce, doba

– osa: A – LD – Č (spojí autora a dílo)

– roli hraje F. Saussure → dva typy afatických poruch → viz pak níže

– klíčový je pojem funkce (př. funkční lingvistika)

– péče o jazyk x literárněvědný strukturalismus → péče o literaturu

– strukturalismus v literární vědě – 3 generace:

generace – 30. léta – Mukařovský, R. Jakobson (stál u zrodu Moskevského lingvistického kroužku, Žid, emigroval z Ruska do ČSR, zde 1920-39, 1926 spoluzaložil PLK, člen Devětsilu, 1939 útěk do severských zemí, poté do USA, prof. na Harvardu, teorie afázie, vzpomínka na Jakobsona J. Seifert – Ruské byliny) – šest funkcí jazyka dle Jakobsona→ viz pak níže.

→ J. Mukařovský (1891-1975) – člen PLK od 1926, rektor UK (1948) → etapy ve vývoji Mukařovského myšlení: 1) období formalismu (2.pol.20.stol.), 2) strukturalistické období (30. léta), 3) překračování hranic strukturalismu (v tomto období zkoumá, jakou roli má čtenář, 40. léta), 4) marxistická ideologie (po 1948)

generace – 40. léta – Felix Vodička, Jiří Veltruský → současníci Mukařovského
generace – od 60. let – Mir. Červenka (versolog, zabýval se teorií verše, hlavní parketa volný verš – v české literatuře v 90. letech 19. stol., zakl. Walt Whitman), Milan Jankovič (největší znalec díla Haška, Hrabala, zachycení interpretace v procesu), Zd. Pešat (antologie ke skupině 42, teoretické otázky, psal o Seifertovi), Jiří Levý, Lub. Doležel, M. Grygar

– Květoslav Chvatík – estetik, filozof, strukturalismus, avantgarda, studie o české literatuře, zejm. exilové a samizdatové, systematizoval estetické myšlení Mukařovského, psal o Hrabalovi, Škvoreckém, Kunderovi

– další badatelé ovlivnění strukturalismem – Lubomír Doležel, Jiří Levý, Zdeněk Kožmín

– Strukturalistická knihovna, nakl. Host, 16 svazků

– Roland Barthes (1915-1980) – Francouz, píše o mýtech (př. Barbie, wrestling, žena v domácnosti, spisovatel na prázdninách = moderní mýty) = teorie mýtů – 50 esejí v čas. Figaro → využívá sémiotiku (mýtus jako sekundární sémiotický systém) → viz pak níže.

RECEPČNÍ ESTETIKA (JAUSS, ISER)

– osa: A – LD – Č

– recepce = přijetí literárního díla; jak dílo působí, ohlas

– kostnická škola – W. Iser, Hans Robert Jauss (1921-1997) – formuloval program – interpretovat z hlediska tehdejší doby, z hlediska tehdejšího čtenáře = prvotní čtenář; literární historie má zkoumat recepci → teorie čtení, recepce,

Čtení je proces, dialog, projekce

Prolínání horizontu díla (znalosti, hypotézy, kontexty) a horizontu čtenáře (očekávání, kultura/doba) → rekonstrukce horizontu očekávání prvotních čtenářů

– Wolfgang Iser (1926-2007) – německý literární teoretik = teorie estetického účinku → význam není v díle, ale v jeho účinku, dílo působí na čtenáře, smysl je v setkání díla a čtenáře, pojem: implicitní čtenář (= modelový čtenář) → text (= množina instrukcí) vede čtenáře, aby vytvářel nějaké aktivity, literární dílo předpokládá na straně čtenáře význam jako účinek. „Smysl musí být zažit jako účinek.“

Teorie fikčních světů se zabývá zkoumáním, jak literární díla vytvářejí vlastní unikátní světy, které mají svá specifická pravidla, postavy a dějové linie. Tento přístup se zaměřuje na to, jak autoři konstruují fikční realitu, která je sice odvozena z reálného světa, ale zároveň si udržuje svou autonomii a specifika.

Klíčové aspekty teorie fikčních světů:

Konstrukce fikčního světa: Analýza toho, jak jsou v literárním díle vytvářeny fikční světy prostřednictvím jazyka, narativních technik a představivosti autora.
Pravidla a logika: Prozkoumávání interní logiky fikčních světů, včetně toho, jak se v nich řeší otázky času, místa, možnosti a nemožnosti. Tyto aspekty definují, co je v daném světě možné a co překračuje jeho hranice.
Imaginace čtenáře: Zkoumání role čtenáře v procesu “vstupu” do fikčního světa a interakce s ním. Teorie se zajímá o to, jak čtenáři interpretují a “doplňují” fikční svět svou představivostí.
Metafikce: Některá literární díla si jsou vědoma svého fikčního charakteru a mohou tuto skutečnost explicitně tematizovat. Metafikční prvky mohou odhalit, jak fikční světy fungují, a zpochybňovat hranice mezi realitou a fikcí.

Významné osobnosti a díla:

Lubomír Doležel, rozvíjí koncepty fikčních světů a zkoumá, jak jsou konstruovány a jak se k nim čtenáři vztahují.
Thomas Pavel, se zaměřuje na estetiku fikčních světů a na způsoby, jakými literatura vytváří komplexní a poutavé světy.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Literární tropy a jejich souvislost s afázií

Pojem “tropy” v literární teorii odkazuje na figurativní nebo přenesené použití jazyka, které odchyluje od jeho obvyklého, doslovného významu. Tropy jsou způsoby, jakými může být jazyk použit, aby dosáhl specifického efektu, často s cílem zdůraznit, zvýraznit nebo předat složitější myšlenku nebo emoci. Jsou to jazykové obraty, které přenášejí význam slov do nového kontextu, čímž vytvářejí nový smysl nebo přidávají hloubku existujícímu významu.

Mezi základní tropy patří:

Metafora – přímé přirovnání dvou věcí nebo pojmů bez použití slov jako “jako” nebo “jak”. Například: “Čas je zloděj.”
Metonymie – použití názvu jedné věci místo názvu jiné, se kterou je úzce spojena nebo která ji představuje. Například: “Bílý dům oznámil…” místo “Prezident Spojených států oznámil…”
Synekdocha – druh metonymie, kde se část používá pro označení celku nebo naopak. Například: “Má pět hladových krků k nakrmení” = “Má pět lidí, které musí nakrmit.”
Ironie – použití slov tak, že jejich skutečný význam je opačný než doslovný. Například, říci “Jak krásný den!” uprostřed bouřky.
Personifikace – připisování lidských vlastností, emocí nebo jednání neživým objektům nebo abstraktním pojmům. Například: “Vítr šeptal tajemství.”

Tyto a další tropy jsou důležité stylistické nástroje v literatuře, rétorice a každodenní komunikaci, protože umožňují autorům a mluvčím vyjádřit myšlenky na bohatší a více sugestivní úrovni, přidávat textům vícevrstevnatost a pomáhat posluchačům nebo čtenářům vidět věci v novém světle.

Jakobson ve své práci použil lingvistickou teorii k analýze afázie.

Roli zde hraje F. Saussure→ jeho paradigmatická osa (langue) jazyka vs. syntagmatická osa (parole) jazyka → (osa x – horizontální = metonymické pole – parole (promluva) – kombinace; osa y – vertikální = metaforické pole – langue (systém) – výběr, selekce)

Langue: jazykový systém pravidel a konvencí, které umožňují komunikaci a jsou sdílené mezi členy jazykového společenství. Systém možností a pravidel, které tvoří základ pro generování konkrétních projevů řeči (parole). Nejedná se o konkrétní použití jazyka jednotlivcem, ale o společný kód, který umožňuje komunikaci.
Parole: řeč, individuální a konkrétní použití jazyka, aktuální projevy řeči, které se realizují v konkrétním kontextu a čase. Zatímco langue je abstraktní a stabilní, parole je dynamická, proměnlivá a odráží individuální volby a situace.

Vztah mezi langue a parole→ pravidla hry a konkrétní tahy ve hře. Pravidla určují, co je ve hře možné, zatímco konkrétní tahy jsou realizací těchto možností v praxi.

“označující SA” (signifiant, znak) = zvuková podoba slova, tedy jeho fyzický projev.

“označované SE” (signifié, označené) = koncept nebo význam, který je tímto slovem vyvolán.

Spolu tvoří jazykový znak, kde vztah mezi označujícím a označovaným je arbitrérní (dojednaný, nezaložený na přirozené souvislosti) a závisí na konvencích daného jazykového společenství.

Dva typy afatických poruch → souvislost s tropy (metafora, metonymie)

metaforický postup = porucha jazyka na rovině výběru (selekce) a nahrazování (substituce) jazykových jednotek, potlačení vztahu podobnosti, neschopnost užít dvou symbolů k označení téže věci → nedostupnost metafory;

metonymický postup = znemožňuje smysl pro kontext a kombinaci jazykových jednotek do vyšších jazykových útvarů → porucha ve schopnosti zachování uspořádání jazykových jednotek = afatici s poruchou soumeznosti = kontext ztrácí význam, chaotický pořádek slov.

„Buď je postižený výběr NEBO kombinace.“

Jakobson: rozdělení afázie na dva základní typy: expresivní (motorickou) afázii a receptivní (senzorickou) afázii. Použil lingvistickou teorii k analýze afázie a ukázal, jak různé typy afázie odrážejí základní jazykové funkce a operace. Například:

Expresivní afázie je charakterizována potížemi s produkcí řeči, kde pacienti mají problémy s formulováním slov a vět. Jakobson toto spojil s poruchou syntagmatické osy jazyka, která se týká kombinace slov v lineární sekvenci pro vytvoření smysluplných vět.
Receptivní afázie se projevuje obtížemi s porozuměním řeči. Tito pacienti mohou mít problémy s pochopením slov a vět, které jsou jim předkládány. Jakobson spojil tento typ afázie s poruchou paradigmatické osy jazyka, kde dochází k výběru správných slov z mentálního slovníku na základě jejich vztahů a podobností s ostatními slovy.

Afázie: porucha řeči způsobená poškozením mozku, která ovlivňuje schopnost osoby rozumět nebo produkovat řeč. Existují různé typy afázie, a každý má specifický dopad na jazykové schopnosti, včetně pochopení a používání literárních tropů.

Vztah mezi afázií a literárními tropy je zajímavý pro neurolingvisty a jazykové vědce, protože poukazuje na to, jak mozek zpracovává figurativní jazyk. U lidí s afázií může být pochopení a interpretace literárních tropů narušeno, což ukazuje na specifické jazykové a kognitivní procesy zapojené do porozumění figurativnímu jazyku. Například:

Porozumění metaforám vyžaduje schopnost abstraktního myšlení a uznání, že výraz lze použít v přeneseném smyslu, nejen v doslovném. U pacientů s určitými typy afázie může být tato schopnost poškozena.
Ironie a sarkasmus jsou dalšími formami figurativního jazyka, které mohou být pro afatiky obtížně rozpoznatelné, jelikož vyžadují schopnost rozpoznat skryté významy nebo odchylky od očekávaného kontextu.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

6 funkcí jazyka dle R. Jakobsona

Strukturalismus; R. Jakobson (stál u zrodu Moskevského lingvistického kroužku, Žid, emigroval z Ruska do ČSR, zde 1920-39, 1926 spoluzaložil PLK, člen Devětsilu, 1939 útěk do severských zemí, poté do USA, prof. na Harvardu, teorie afázie.

emotivní – mluvčí
poznávací – kontext
poetická – sdělení
fatická – kontakt
metajazyková – kód
konativní – adresát

– funkce jazyka (důležitý pojem pro strukturalismus) a poetická funkce = A – LD – Č → M – S – A (mluvčí = emotivní funkce, sdělení = sdělovací funkce, adresát = apelativní funkce) → od 30. let → R. Jakobson dodává další tři funkce:

1) fatická – funkce, která ověřuje komunikaci (př. Jsi tam?)

2) lingvistická (jazyková)

3) poetická – v básnictví, zaměřujeme se na samotné sdělování, zdůrazňujeme jazyk samotný

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teorie mýtu dle R. Bartha

Roland Barthes (1915-1980) – Francouz, píše o mýtech (př. Barbie, wrestling, žena v domácnosti, spisovatel na prázdninách = moderní mýty) = teorie mýtů – 50 esejí v čas. Figaro → využívá sémiotiku (mýtus jako sekundární sémiotický systém)

= princip fungování reklamy → kupuji si i příběh:

„To původní se ztratí→převáží nový obraz.“

– shrnutí: 2 typy jazykových operací – selekce a kombinace; 2 referenční vztahy – vztah ke kódu a ke kontextu

Roland Barthes: kniha “Mythologies” (“Mytologie”) z roku 1957.

Mýtus pojímá jako systém komunikace, formu řeči, která přenáší kulturní a ideologické významy. Využívá semiologický přístup k analýze mýtů, kde mýtus chápe jako sekundární sémantický systém, který se staví na primárním systému jazyka. V tomto systému se “znak” v primárním systému (jazyk) stává “označujícím” ve druhém systému (mýtus), čímž vytváří nový “znak” v mýtu.

Mýtus je způsob, jakým kultura komunikuje své hodnoty, přesvědčení a ideologie prostřednictvím zdánlivě přirozených narativů, obrázků nebo symbolů. Tyto narativy či symboly se zdají být neutrální nebo přirozené, ale ve skutečnosti jsou způsobem, jak se reprodukují a upevňují specifické ideologické významy a sociální hierarchie.

Podle Barthes, mýtus pracuje tím, že dehistorizuje a depolitizuje svůj obsah, což znamená, že odebírá jakýkoli historický kontext nebo politický význam z předmětů, čímž je přetváří na přirozené, samozřejmé entity. Tímto způsobem mýtus přeměňuje kulturu na „přírodu“, a tím maskuje ideologické procesy, které stojí za produkcí smyslu v sociálním světě. Jako příklad toho, jak mýtus funguje, Barthes analyzoval různé kulturní artefakty své doby, od reklam přes fotografie až po psaný text.

Kulturní artefakty nejsou nikdy jen nevinnými či neutrálními obrázky či příběhy, ale jsou plné skrytých významů, které slouží k upevnění a reprodukci mocenských vztahů a ideologií v společnosti.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teorie románu dle M. Bachtina (mnohohlasí, chronotop)

PROSTOR A ČAS JAKO INTERPRETAČNÍ KATEGORIE (teorie románu M. Bachtin)

– chronotop *) = časoprostor (spojitost času a prostoru v uměleckém díle) → význam. komplex (roviny = žánr, motivy, vypravěč, lyrický subjekt, verš, rytmus) + existenciální modality (prostor / čas) → autor myšlenky:

Wolfgang Iser **) = interpretace prostoru a času souvisí s ostatními významovými rovinami

x prázdné místo = místo nedourčenosti – umožňuje čtenáři, aby se na děj napojil, vlastní hypotézy čtenáře, spolupráce s textem → napojení textu na čtenářovu zkušenost (např. v povídce J. Neruda – U tří lilií → smrt matky – nic o smrti ani o matce nevíme; závěr povídky nedokončený (přitiskli se k sobě a dál nic) = prázdná místa)

– literární věda zabývající se prostorem = topologie

– mnohohlasí = různořečí – román je výrazem mnohohlasého a dramatického lidského styku, v němž každý jedinec uplatňuje svá stanoviska a zájmy → rozvinutí potenciální dialogičnosti lidských vztahů, Bachtin pojem uplatňoval nejen pro sociální rozrůzněnost řeči, nýbrž i pro rozmanitost forem ve stylovém rejstříku románových promluv, které odrážejí různé komunikační intence a ideologická hlediska (autorská, vypravěčská), zahrnují interakci narativních způsobů (řeči vypravěče, řeči postav) a forem reprodukce cizí řeči (např. nevlastní přímou, polopřímou či smíšenou řeč), parodické stylizace, výpůjčky z jiných žánrů, zapojují narážky, aforismy, citáty

*) Chronotop: pojem zavedl ruský literární teoretik Michail Bachtin. z řeck.: “chronos” (čas) a “topos” (místo) → odkazuje na způsob, jak literatura zobrazuje čas a prostor jako neoddělitelně propojené v narativní struktuře. Bachtin použil tento termín k analýze různých literárních žánrů a k tomu, jak různé formy časoprostorové organizace ovlivňují význam a hodnoty vyjádřené v literárních dílech.

Podle Bachtina každé literární dílo obsahuje svůj vlastní specifický chronotop, který určuje, jak jsou postavy a dějové linie situovány v čase a prostoru. Chronotop tak představuje základní rámec, ve kterém se odehrává příběh, a ovlivňuje, jak je příběh vyprávěn a jak je vnímán čtenářem.

Chronotopy mohou být různě komplexní a mohou se v literárních dílech objevovat v mnoha různých formách, například:

Chronotop veřejného náměstí
Cestovní chronotop
Chronotop rodinného domu

Mnohohlasí: pojem-zavedl ruský literární teoretik Michail Bachtin. Odkazuje na rozmanitost hlasů, perspektiv, diskurzů nebo jazyků přítomných v určitém textu, díle nebo v komunikaci. Vícehlasí je charakteristické pro díla, kde se prolínají různé sociální jazyky, dialekty, profesní a kulturní řeči, a to tak, že se vytváří dialog mezi nimi, často bez jednoznačné dominance jednoho hlasu nad druhými.

Vícehlasí lze použít k:

Zobrazení sociální, kulturní a jazykové rozmanitosti – umožňuje prezentovat různé sociální skupiny, kultury nebo názory v jednom díle a ukázat jejich interakci a vzájemné ovlivňování.
Zpochybnění autoritativních nebo jednoznačných výkladů – tím, že umožňuje souběh různých hlasů a perspektiv, podporuje myšlenku, že pravda nebo smysl není pevný a neměnný, ale může být pluralitní a závislý na kontextu.
Zvýšení hloubky a komplexity díla – různorodost hlasů a perspektiv dodává textu vrstevnatost a umožňuje hlubší prozkoumání témat nebo postav.

V literatuře se vícehlasí může objevit například prostřednictvím rozdílných narativních perspektiv, dialogů mezi postavami s odlišnými názory nebo použitím různých jazykových stylů a dialektů. V širším smyslu se koncept může vztahovat i na jiné formy umění a komunikace, kde je přítomna pluralita hlasů a interpretací.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Významné literární ceny a kritikové

Literární kritika – cenná → orientuje nás v přítomnosti, na trhu s knihami, časopisy = Tvar, Host, A2, Revolver revue,… + literární ceny = Magnesia litera, Cena Jiřího Ortena (od 1987 neoficiálně, pro autory do 30 let), Cena Franze Kafky (od 2001; P. Roth, I. Klíma, H. Murakami), Státní cena za literaturu (od 1920, ne všechny roky, vynecháno např. 1938, 1943-48, 1950, 1990-94), Nobelova cena za literaturu (od 1895), Pulitzerova cena (od 1917, USA), Man Booker Price (od 1968, udělují angličtí novináři, kritikové, vydavatelé)

– významné osobnosti české kritiky – F. X. Šalda, Václav Černý, Milan Suchomel, Zd. Kožmín, Petr A. Bílek, Jiří Trávníček ad.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Významné osobnosti české literární vědy/teorie (dle přednášky);

Dějiny české literatury – 4 svazky akademických dějin české literatury – Dějiny české literatury (1945-89) → zestručněná verze Přehledné dějiny české literatury 1945-89 (Pavel Janoušek 2012) + Dějiny „nové“ moderny (od Papoušek) + na liter. 19. stol. projekt Dalibora Turečka (synopticko-pulzační model literatury) = České literární romantično (2012), Literární parnasismus (2015), Český a slovenský literární klasicismus (2018), Sumář (2018)

Teorie literatury = teoretická disciplína zabývající se literaturou a vším, co s literaturou souvisí; Culler „myšlení o myšlení“, dílo: Krátký úvod do literární teorie (1997, kapitoly: 1. Co je to teorie?, 2. Co je to literatura (a je vůbec taková otázka relevantní)?, 3. Literatura a kulturní studia, 4. Jazyk, význam a interpretace, 5. Rétorika, poetika a poezie, 6. Narativ, 7. Performativní jazyk, 8. Identita, identifikace a subjekt), filozofové jazyka: J. Searle, Austin

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Pojmy: prázdná místa (místa nedourčenosti), imerze, modelový autor – modelový čtenář, automatizace – ozvláštnění, fabule – syžet, genologie; znak

Wolfgang Iser **) = interpretace prostoru a času souvisí s ostatními významovými rovinami

**) Wolfgang Iser: němc. literár. teoretik→teorie recepce: jak čtenáři interpretují texty a jak se texty stávají smysluplnými prostřednictvím aktu čtení. Idea “prázdného místa” v textu, které autor nevyplnil explicitní informací, nechávaje na čtenáři, aby je vyplnil svou imaginací nebo interpretací. Prázdná místa tedy stimulují čtenářovu aktivní účast na vytváření smyslu textu.

Imerze = zanoření do fikčního světa→ při vyprávění pohádek děti pohádkou žijí = vstupují do fikce – 4 stupně pohlcení:

soustředění (nemožnost zanoření)
imaginární zapojení
zaujetí
závislost: únik z reality a syndrom Dona Quijota

→ slovo má schopnost v nás vyvolat nějakou rezonanci, mnohdy to souvisí s haptikou = tělesné reakce

→ obohacení dětského světa = je potřeba dětem číst, aby byly zvyklé se soustředit

4aspekty zanoření: časový, prostorový, emocionální

Významně k imerzi přispívá styl psaní, narativní techniky, detailní popis prostředí, hloubka a komplexnost postav, stejně jako schopnost autora vytvořit soudržný a přesvědčivý svět, který čtenáře osloví a zaujme. Imerze není omezena pouze na literaturu; je to klíčový prvek ve videohrách, filmech, divadle a v jiných formách vyprávění.

Pojmy “modelový autor” a “modelový čtenář” jsou koncepty z literární teorie, které pomáhají analyzovat a porozumět vztahu mezi autorem, textem a čtenářem. Tyto koncepty rozpracoval italský sémiotik a literární teoretik Umberto Eco ve své knize “Role čtenáře” (The Role of the Reader), kde zkoumá, jak texty předpokládají určitý druh čtenáře, který je schopen dekódovat a interpretovat text určitým způsobem.

Modelový autor

“Modelový autor” je teoretický konstrukt, který představuje ideálního, “modelového” autora, kterého si text “představuje” nebo vyžaduje pro svou ideální interpretaci. Tento koncept pomáhá oddělit reálného autora díla od autora, jak je předpokládán samotným textem. Modelový autor tedy není skutečná osoba, ale spíše soubor strategií, záměrů a technik zapracovaných do textu, které určují, jak by text měl být interpretován.

Modelový čtenář

“Modelový čtenář” je podobně teoretická entita, která představuje ideálního čtenáře, jehož text očekává. Tento modelový čtenář je vybaven potřebnými znalostmi, kulturními referencemi a schopnostmi interpretace, které mu umožňují plně pochopit a ocenit text tak, jak byl zamýšlen. Jde o určitou abstrakci, která reprezentuje ideální publikum pro dané dílo, čtenáře, který je plně kompatibilní s předpoklady a strukturou textu.

Význam

Pojmy modelový autor a modelový čtenář: klíčové pro porozumění tomu, jak literární texty fungují a jak jsou interpretovány. Nástroje pro analýzu literárních děl a pomáhají chápat, že význam díla není pevně daný pouze autorem nebo textem samotným, ale závisí i na interakci s čtenářem. Každý text si “vytváří” své ideální publikum; úspěšná komunikace mezi textem a čtenářem vyžaduje určitý druh kompatibility mezi předpoklady textu a schopnostmi čtenáře.

Viktor Šklovskij: zabýval se prózou a sledoval způsoby vyprávění ve světové literatuře, jaké postupy používá → jazyk je materiálem, ale klíčová je forma → Teorie ozvláštnění: 2 významy pojmu:

1) psychologický proces,

příliš mechanický přístup k interpretaci
analogie k formalismu v USA – nová kritika „new criticism“
ovlivnili český literárněvědný strukturalismus – 20. léta 20. stol. (R. Jakobson – PLK)
díky tomu vznikla naratologie → díky rozdělení formy a příběhu
vliv na francouzský strukturalismus (60. léta)
přínos: zaměření na dílo

Automatizace a ozvláštnění: klíčové koncepty, rozvinuty ruským formalismem, Viktorem Šklovským. Tyto koncepty hrají zásadní roli v tom, jak chápeme fungování literatury a její schopnost ovlivňovat vnímání reality čtenáře.

→ Automatizace

odkazuje na proces, při kterém se jazykové obraty, výrazy a literární formy stávají “automatickými” nebo “rutinními” = stávají se tak běžnými a očekávanými, že na ně přestáváme vědomě reagovat. Čtenář / posluchač je vnímá bez hlubšího zaměření na jejich formu nebo význam → ztráta estetického a emocionálního účinku. Automatizace snižuje schopnost literatury a umění obecně zapojit nás do hlubší reflexe nebo emocionálního zážitku.

→ Ozvláštnění

je procesem, jímž autoři a umělci narušují běžné vnímání a očekávání tím, že představují známé objekty, situace nebo jazykové konstrukce způsobem, který je cizí nebo neobvyklý. Cílem ozvláštnění je obnovit vnímání automatizovaných fenoménů, aby se staly opět viditelnými, zajímavými a emočně rezonujícími. Tímto způsobem Šklovský a další formalisté tvrdili, že literatura “oživuje” běžnou realitu a nutí čtenáře vidět svět novýma očima.

Vztah mezi automatizací a ozvláštněním

Zatímco automatizace vede k rutině a apatii v našem vnímání, ozvláštnění nás probouzí a přináší nový způsob vidění. Šklovský a ruský formalismus tak zdůrazňují význam literární techniky a formy jako prostředků k dosažení tohoto obnoveného vnímání. V literární praxi to znamená, že používání neobvyklých metafor, nečekané struktury příběhu, složité jazykové hry a další stylistické experimenty jsou způsoby, jakými literatura “ozvláštní” svět a přináší nový pohled na zdánlivě známé aspekty lidské existence.

Fabule: obsah (co je vyprávěno = příběh) a Syžet: forma (jak = diskurz → zajímá je jen to)

Fabule a syžet jsou základní pojmy v teorii literatury, které se používají k rozlišení mezi dvěma způsoby, jakými je možné vyprávět příběh.

→ Fabule

soubor všech událostí v příběhu, jak se staly v chronologickém pořadí; zahrnuje všechny akce a postavy, a to v pořadí, v jakém se události “skutečně” odehrály ve světě příběhu, od začátku konce. Fabule: “syrovým materiálem” příběhu, jehož základním rysům rozumíme jako “co se stalo”.

→ Syžet

je způsob, jakým je příběh vyprávěn, včetně výběru toho, co se vypráví, a pořadí, v jakém jsou události prezentovány čtenáři nebo divákovi. Zahrnuje manipulaci s časem (např. retrospekce, předskok dopředu), perspektivou a jinými narativními technikami. Neodpovídá nutně chronologickému pořadí událostí, ale odráží umělecké rozhodnutí autora o tom, jak příběh vyprávět, aby bylo dosaženo určitého efektu nebo hlubšího pochopení.

Genologie = teorie žánrů.

Oblast literární vědy, která se zabývá studiem literárních žánrů, jejich vývojem, charakteristikami a funkcemi v literárním diskurzu. Pojem “žánr” odkazuje na kategorizaci literárních děl na základě společných tematických, formálních nebo stylistických rysů. Genologie zkoumá, jak se tyto kategorie formují, jak se vyvíjejí v čase a jak ovlivňují čtenářské vnímání a interpretaci literárních děl.

Genologie poskytuje nástroje pro analýzu a interpretaci literárních děl tím, že se zaměřuje na formální a tematické aspekty, které jsou charakteristické pro konkrétní žánry.

Znak – funguje-li něco jako zástupný model něčeho jiného, říkáme, že funguje jako znak, neoznačuje sám sebe, ale něco jiného, má označovací funkci (např. barevné světlo) → sémióza (označování) = proces, v němž něco funguje jako znak

Literatura je znak: jak číst?, mít klíč!

→ znak má pro interpreta význam, tj. je někým interpretovaný

Podle F. de Saussura se znak skládá ze dvou neoddělitelných složek = bilaterální teorie znaku:

pojmová složka = signifié → označované (obsah, význam výrazu) = významový plán
akustický obraz = signifiant → označující (forma, tvar, sled hlásek, „zvukový obraz“) = výrazový plán

→ jazyk = komplex jevů fungující ve dvou navzájem propojených plánech: výrazovém a významovém

– podle Charlese S. Peirce existuje trojí dělení znaku = triadické pojetí znaku (přidává někoho = interpretant, kdo vztah chápe) → sémiotický trojúhelník:

ikony – mezi znakem a označovaným předmětem existuje podobnost → obrazy (fotografie), diagramy
indexy (příznaky, ukazatele) – s předmětem je spojuje vztah, fungují na základě skutečné, prožívané souvislosti = asociace → kouř jako příznak ohně, plechovky v lese ukazují na přítomnost člověka
symboly – naučená souvislost mezi znakem a objektem → matematické, chemické, náboženské znaky

Znak odkazuje na něco, co nese význam nebo se používá k reprezentaci něčeho jiného. Znak je tedy základní jednotkou v procesu komunikace a sémantiky, sloužící jako prostředek pro přenos myšlenek, konceptů nebo informací. Znak představuje základní stavební blok jazyka a textu, klíčový pro procesy vytváření a interpretace významů.

Saussure: jeho paradigmatická osa (langue) jazyka vs. syntagmatická osa (parole) jazyka → (osa x – horizontální = metonymické pole – parole (promluva) – kombinace; osa y – vertikální = metaforické pole – langue (systém) – výběr, selekce)

Langue: jazykový systém pravidel a konvencí umožňující komunikaci+ sdílené mezi členy jazykového společenství. Systém možností a pravidel, které tvoří základ pro generování konkrétních projevů řeči (parole). Nejedná se o konkrétní použití jazyka jednotlivcem, ale o společný kód, který umožňuje komunikaci.
Parole: řeč, individuální a konkrétní použití jazyka, aktuální projevy řeči, které se realizují v konkrétním kontextu a čase. Zatímco langue je abstraktní a stabilní, parole je dynamická, proměnlivá a odráží individuální volby a situace.

Vztah mezi langue a parole→ pravidla hry a konkrétní tahy ve hře. Pravidla určují, co je ve hře možné, zatímco konkrétní tahy jsou realizací těchto možností v praxi.

“označující SA” (signifiant, znak) = zvuková podoba slova, tedy jeho fyzický projev.

“označované SE” (signifié, označené) = koncept nebo význam, který je tímto slovem vyvolán.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Doporučená literatura:

Jos. Peterka – Teorie literatury pro učitele (2001, některé věci zastaralé)

Jiří Trávníček – Vyprávěj mi něco; Poezie poslední možnosti; Příběh je mrtev?; + výzkumy čtenářství a čtení: Čteme? (2008); Čtenáři a internauti (2011); Rodina. Škola. Knihovna. (2019); Knihy a jejich lidé; Čtenářské životopisy (2013 – rozhovory se spisovateli); Kulturní vetřelec; Česká čtenářská republika. Generace, fenomény, životopisy (2017)

Jiří Trávníček + Zd. Kožmín – Na tvrdém loži z psího vína (1998)

Marie Laure-Ryan – Narativ jako virtuální realita (čes. 2015)

Aleš Haman – Nástin dějin české literární kritiky; Literatura v diskusi

Jonathan Culler – Krátký úvod do literární teorie (1997)

Ladislava Lederbuchová – Průvodce literárním dílem (pojmy + ukázky z děl)

Libor Pavera, Frant. Všetička – Lexikon literárních pojmů (2002)

Alberto Manguel – Historie čtení (1996)

Tomáš Kulka – Umění a kýč (2000)

Bruno Bettelheim – Za tajemstvím pohádek (čes. 2000)

Michal Černoušek – Děti a svět pohádek (2019, určeno rodičům, práce s českými pohádkami)

Maryanne Wolfová – Čtenáři, vrať se (2020)

Paul Ricoeur – Čas a vyprávění (1983-85)

Zd. Neubauer – Do světa na zkušenou. Malá rukověť do světa J.R.R. Tolkiena

Laurence Sterne – Život a názory blahorodého pana Tristama Shandyho (1759-68)

Miroslav Červenka – Styl a význam. Studie o básnících (1991), Obelhání zevnitř (1996), Z večerní školy versologie I.-IV. (1983, 1991, 1995, 1999), Slovník básnických knih. Díla české poezie od obrození do r. 1945 (1990), Fikční svět lyriky (2003), Dějiny českého volného verše (2001), Záznamník

Zdeněk Pešat – Struktura a smysl literárního díla (1966), Poetismus (1967), Skupina 42 (2000), Jak číst poezii (1969), Dějiny české literatury IV.

Jan Mukařovský – Kapitoly z české poetiky (3 svazky, 1. svazek – Obecné věci básnictví (1941), 2. svazek – K vývoji české poezie a prózy (1948), 3. svazek – Máchovské studie)

Květoslav Chvatík – Smysl moderního umění (1965), Melancholie a vzdor (1992), Od avantgardy k druhé moderně (2004), Kniha vzpomínek a příběhů (2001, autobiografie)

Ondřej Sládek – Slovník literárněvědného strukturalismu (2018)

Robert Hans Jauss – Dějiny literatury jako výzva literární vědě (1967)

Daniela Hodrová – Poetika míst: kapitoly z literární tematologie (1996); Místa s tajemstvím (1994)