5. Literatura doby lucemburské (v jakém jazyce, žánru – a pro koho je psána?)

Starší česká literatura, Okruh č. 5

Literární vývoj v době lucemburské

• Básnickými díly z doby kolem roku 1300 začíná literární vývoj, který trvá do začátku
15. století, kdy do něho – jako do všech oblastí života – zasáhla husitská revoluce.
• Toto období se časově kryje s dobou vlády tří panovníků z lucemburského rodu:
Jana Lucemburského (1310-16). Karla IV. (1346-78) a Václava IV. (1378-1419).
• Doba vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. je dobou vyspělé gotické kultury, jejíž kolébkou byla Francie.

  • Zrod české literatury spadá do rozvrácené doby po vymření Přemyslovců: o několik desetiletí později, za Karla IV., se literatura v národním jazyce naopak stává součástí všeobecného rozkvětu politického, hospodářského a kulturního.
    • Rozvoj vzdělanosti, kultury, literatury.

1344 – vznik pražského arcibiskupství, 1348 – založení Karlovy univerzity
Významné památky: Karlštejn, Karlův most
• Do literární tvorby zasahují studenti a měšťanstvo, čímž se literatura dostává blíže k lidu
• dějiny literatury začínají veršovanými díly a teprve na podkladě rozvinuté básnické tradice vzniká próza, která v druhé polovině 14. století zabírá stále větší oblast literární tvorby
• Tato tvorba, básnická i prozaická, nebyla z větší části určena к tichému čtení, na jaké jsme zvyklí dnes, ale к recitaci, zpěvu a hlasitému předčítání.

Období demokratizace literatury od pol. 14.stol. – Doba Karlova

demokratizace literatury = vznik univerzit umožňuje jejich lehčí přístup ke vzdělání. Autory uměleckých děl, včetně literárních, se vedle kněží a šlechty stávají také měšťané a žáci univerzit. Výsledkem této demokratizace je vznik nových žánrů, zejména satiry, dramatu a zábavné nebo naučné prózy.
• Poměrně málo literárních děl z této doby je psáno česky, což je důsledek toho, že vyšší šlechtické kruhy používaly latinu, němčinu a okrajově i francouzštinu, kruhy církevní latinu.
• Užívání češtiny v literárních dílech omezeno na díla vytvořená měšťany. Teprve o této době tak lze říct, že do literatury výrazně vstupuje i měšťanstvo, což s sebou přináší tzv. demokratizaci písemnictví. Kromě demokratizace lze pak v literatuře pozorovat i proces tzv. laicizace (zesvětštění a částečný ústup náboženských témat dobovým problémům), která souvisí s tím, že literatura už zdaleka nebyla jen záležitostí kněží a mnichů.

  • Doba vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. je dobou vyspělé gotické kultury, jejíž kolébkou byla Francie. Za své vlády se snažil Čechy povznést hospodářsky i kulturně.
  • O literární činnost se pokusil sám Karel IV., autor latinsky psané autobiografie Vita Caroli, která byla brzy přeložená do češtiny.
Díla

Vita Caroli (= latinsky Život Karlův) = latinsky psaný vlastní životopis českého a římského krále Karla IV. Dílo líčí události do roku 1340 s doplňky do roku 1346, tedy jeho mládí a počátek panování. Význam má pro historické poznání tohoto období, jako literární památka doby Karlovy i jako výjimečný žánr autobiografie středověkého panovníka.

Vznik prvních slovníků –  latinsko-českých – prvním autorem je Bartoloměj z Chlumce – přezdívaný Klaret – přeložil latinskou terminologii do češtiny.
Bartoloměj z Chlumce (Claretus)- autor příruček základních vědních oborů, jež se studovaly na pražské univerzitě- slovníky: Vokabulář gramatický, Bohemář, Glosář – český výklad latinské odborné terminologie

Zikmund Albík z Uničovalékař – lékař a pedagog, lékařství vystudoval v letech 1378 – 1382 na univerzitě v Praze a toto vysoké učení si vybral za své další působiště- jeden z prvních autorů lékařských spisů, které studenti medicíny v Praze používali (Tractulatus de regimine hominis – Zdravověda, návod ke správnému způsobu života – nejstarší lékařský tisk českého původu (1484)

Alexandreis – veršovaný epos o řeckém králi Alexandru Velikém. Vznikl jako součást celého proudu „Alexandreid“, vznikajících ve všech kulturních zemích Evropy. Tato česká Alexandreis pravděpodobně dosazuje za masku Alexandra českého krále Přemysla Otakara II. Skladba je anonymní, autorem byl příslušník vysoké šlechty a vlastenec.

Zbraslavská kronika – je latinsky psaná kronika, která vznikala v rozmezí let 1305–39 v klášteře na Zbraslavi, založeném roku 1292 králem Václavem II. Autory tohoto monumentálního díla jsou dva zbraslavští opaté česko-německého původu: Ota Durynský a Petr Žitavský.
– Tato kronika patří spolu s Kosmovou Kronikou českou k nejskvělejším příkladům českého středověkého kronikářství a české literatury vůbec. Kromě rozsáhlých prozaických pasáží obsahuje také na 4000 veršů, z velké části leoninských hexametrů, takže vlastně je zároveň i nejrozsáhlejší básnickou skladbou české literatury předhusitského období.

Básnické spory,mají rozmanitá témata: spor člověka se smrtí, spor duše s tělem, spor společenských stavů, spor květin, spor vody s vínem aj. léto rozmanitosti odpovídá jejich škála: sahá od velkolepých básní, které se noří do filozofických hloubek, po básnické hříčky.

Spor duše s tělem = báseň – hádky mezi tělem a duší o to, kdo z nich je odpověden za hříchy, kterých se člověk v životě dopustil.

Podkoní a žák – satirická skladba psaná formou sporu; žák a podkoní se hádají, kdo má lepší společenské ostavení

Žákovská poezie – uchovala nám mnoho popěvků a básní i drobnějších satir. Bídu chudých studentů zobrazuje šibeničním humorem Píseň veselé chudiny, satirická skladba Podkoní a žák, srovnávající formou sporu mezi žákem a panským sluhou přednosti postavení obou soupeřů.
Vzniká také literatura, v níž se autoři zajímají o spol. otázky a mají sklon ke kritice spol. nešvarů. Takové zaměření mají i některé skladby Hradeckého rukopisu, hlavně Satiry o řemeslnících a konšelích, Desatero kázanie božie, v nichž neznámý autor odsuzuje nesvědomitost a nepoctivost příslušníků některých řemeslníků i úplatnost členů městské správy. (další skladby – Bajka o lišce a džbánu).

Legendy (vyprávění o životě a skutcích světců)

= Existovaly legendy dvojího typu:

  1. nižší – srozumitelný, obyčejný styl (o sv. Prokopovi, o sv. Vojtěchu)
  2. vyšší – náročná, vybroušená forma, vyšší styl, spousta symboliky (o sv. Kateřině)

Veršovaná Legenda o sv. Prokopovi zdůrazňuje tradici staroslověnské vzdělanosti. Líčí život sv. Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera, od jeho narození až po smrt a dílo vrcholí posmrtným zázrakem. Prokop je v legendě líčen jako poustevník, lidumil a ochránce Čechů před rozpínavostí cizinců. Jazykově i tematicky je tato legenda bližší lidovým vrstvám, proto patří do kategorie nižšího stylu. Na rozdíl od Legendy o sv. Kateřině je jednodušší a tak přístupnější širšímu okruhu lidí.

Legenda o sv. Kateřině vypráví o lásce krásné a učené dívky Kateřiny z Alexandrie ke Kristovi. Kateřina obhajovala křesťanství a stala se patronkou Karlovy univerzity. Tato legenda je také veršovaná, ale psaná vysokým stylem. Vyžívá se v líčení hrůz, dominuje fantastika.
– náročnější text (symboly, obraznost), obliba u vyšších vrstev a vzdělanců- velmi bohatá slovní zásoba, obrazy hrůzy i nádhery, osmislabičný verš s přesahy

Vita maior – latinsky psaná legenda o Prokopovi, předloha k Legendě o sv. Prokopu
Legenda o svaté Dorotě – velmi ovlivněna dílem Život svaté Kateřiny, jedná se o jakousi lidovou kopii adaptovanou na jiného světce.

Rytířské eposy = zatímco veršované legendy většinou těží z latinských pramenů, rytířské eposy doby lucemburské parafrázují německé předlohy.

Tristram a Izalda uvádí do české poezie látku, která pochází z keltských pověstí, ale rozšířila se po Evropě prostřednictvím francouzské a německé literatury
= Jejím námětem je osudová, kouzelným nápojem vzbuzená láska rytíře Tristana (v českém textu Tristrama) a královny Izoldy (Izaldy), manželky cornwallského krále Marka.

 

Lyrické básnictví = Lucemburská epocha přejala dvě starobylé písně posvěcené tradicí: Hospodine, pomiluj nу a Svatý Václave; zpívaly se v kostele a první z nich učinil Karel IV. součástí korunovačního obřadu.

Jezu Kriste, ščedrý kněže

Bůh všemohoucí = velikonoční písně, česká verze pochází z počátku 14. století a velmi se rozšířila zejména za Karla IV

Světská lyrika (rozvíjí se především milostné lyrika – tzv. svítáníčka (též alba, milostné písně, jejichž tématem je loučení milenců za svítání):

Stratilať sem milého
Drievo sie listem odievá
Otep myrrhy – o duši, která touží po Ježíši Kristu; duše vystupuje jako dívka, Ježíš jako muž
Přečekajte všie zlé stráže
Jižť mne vše radost ostává – známá jako Závišova píseň, považuje se za umělecky nejsložitější text. Motivy se rozvíjejí a opakují, využívá se zde metafor a symbolů. Téma: autor naříká nad neoblomností své milé

Filozofická a teologická literatura

Spis Tkadleček – hlavní hrdina Ludvík se hádá s Neštěstím, které mu vzalo jeho milou Adličku, filozofické otázky o lidské existenci…

Drama = středověké divadlo stavělo vedle sebe- způsobem pro naše estetické cítění často šokujícím – nejhlubší vážnost a křiklavou komiku. Rozrůstání komických, parodických. obscénních prvků vedlo k tomu. že církevní vrchnost vykazovala hry, jež budily její pohoršení, z kostela a zakazovala duchovním, aby se jejich provozování účastnili, důsledně však proti nim zakročilo teprve husitství.

Mastičkář – fraška; zesměšňování středověkého trhu;
– velikonoční hra, předlohou hra O třech Mariích – hrána v 10. století ve Švýcarských klášterech, veršované, obhroublé, makarónské verše (střídání latinských a českých veršů)

– Další hry se zachovaly pouze ve výrazně menších zlomcích, v naprosté většině jde o hry s biblickou tematikou, ať už jde o hry pašijové (ukřižování a vzkříšení Krista), nebo hry vánoční (s námětem narození Krista).

Hra veselé Magdaleny – rozverná hra o napravené hříšnici a zároveň hra o tajemstvích křesťanské víry. Na ploše pouhé stovky veršů jsou dramaticky zpracovány tři příběhy: v prvním oddílu se Lucifer, jeden z nejvznešenějších andělů, chce vyrovnat Bohu, je za to svržen z nebes a stává se vládcem pekla; v druhém posílá ďábly, aby lovili hříšné duše; v třetím zve nevěstka Magdalena milence, zaplétá se s ďábly a na naléhání zbožné sestry Marty se obrací na pokání. Zkratkovitost, s níž autor hry pracuje, obnažuje jednotlivé momenty děje a staví vedle sebe bez přechodu frivolnost a zbožnost, humor a tragiku, přízemnost a patos.

Próza

Autor: Václav Šašek z Bířkova

Dílo: Deník Václava Šaška z Bířkova o jízdě a putování Lva z Rožmitálu z Čech až na konec světa v letech 1465-67 – zachován pouze latinský překlad; realisticky popisováno poselství krále Jiřího z Poděbrad. Autor se zajímal o zvyky, život a zeměpis. Toto dílo inspirovalo Aloise Jiráska k napsání díla: Z Čech až na konec světa.

Satira = literární žánr využívající výsměchu, ironie, komičnosti ke kritice společenských nedostatků a záporných jevů
– makarónské verše – verše české a latinské v jednom textu

Podkoní a žák – satirická skladba psaná formou sporu; žák a podkoní se hádají, kdo má lepší společenské ostavení

Píseň veselé chudiny – ironické, vtipné vyprávění o chudobě nejnižších vrstev

Hradecký rukopis – soubor veršovaných satir z 2. pol. 14. stol.; autor neznámý, rukopis nalezen v okolí Hradce (Př. Desatero kázanie Božie, Satiry o řemeslnících a konšelích, Bajka o lišce a džbánu, Svár vody s vínem)

Autor: Smil Flaška z Pardubic,  Dílo: Nová rada – alegorie; zvířata radí lvovi, jak má vládnout; jejich ideál lva-panovníka odpovídá představě šlechty o ideálním vládci; satira na to, jak všichni šlechtici prosazují u dvora své zájmy