Starší česká literatura, Okruh č. 4
Proces laicizace a demokratizace literatury v Čechách, který začíná na konci 12.st. spíše pak ve století 13., představuje významnou etapu ve vývoji českého písemnictví. Toto období je také spojeno se vznikem česky psané literatury a proměnami žánrového a tematického zaměření.
Laicizace literatury
Laicizace – proces, k němuž dochází od západu a jihu na východ a sever Evropy; a ve společnosti odshora dolů (např. skrze panovníkovu zkušenost s císařským dvorem nebo jeho cestami do zahraničí). Kultura se internacionalizuje a úžeji propojuje: někteří umělci cestují od dvora ke dvoru. Šlechta postupně od církve přebírá roli kulturního hegemona (=u nás v době Karla IV.).Do literatury postupně pronikají vernakulární jazyky.
V 13. století byla latinská literatura převažující formou písemného projevu. Docházelo však postupně k rozšiřování gramotnosti mezi laickou populací, což vedlo k rostoucí poptávce po literatuře psané v češtině. Tento trend souvisel s rozvojem městských center, vznikem nových sociálních vrstev a jejich hledáním kulturního vyjádření.
Proces laicizace s sebou přináší také vznik nových literárních žánrů (aniž ty „staré“ zanikají) a vznik literatury psané ve vernakulárních jazycích (= u nás česky; i německy); a to i literatury s duchovní tematikou (= předpokládáme její určení pro širší publikum než je to, které dosáhlo „latinské“ vzdělanosti)
Demokratizace literatury
Demokratizace literatury znamenala, že psaní a četba se postupně stávaly přístupnější i mimo klášterní prostředí. Měšťané, tržníci a nižší šlechta se začali zajímat o literární tvorbu a sami se k ní obraceli. Tím se měnila i témata a žánry literatury, které se více zaměřovaly na světské a životní otázky. S rozvojem česky psané literatury docházelo k větší rozmanitosti žánrů. Vedle hagiografických a rytířských eposů se objevují i romány, básně, satiry a komedie. Literatura začala reflektovat realitu tehdejšího českého prostředí, ať už ve formě kritiky společnosti, satiry na nedostatky českého dvora nebo ve formě milostných básní.
Charakteristika období: Ve 13. století dochází k prudkému kulturnímu rozvoji. Kultura je stále spojena s křesťanstvím, které však prožívá první krize. Kromě šlechtických sídel však vzniká i velkorysá výstavba měst financovaná zbohatlými měšťany. Měšťanstvo svým bohatstvím může konkurovat šlechtě. Vznik univerzit umožňuje jejich lehčí přístup ke vzdělání. Autory uměleckých děl, včetně literárních, se vedle kněží a šlechty stávají také měšťané a žáci univerzit. Mluvíme o demokratizaci literatury. Výsledkem této demokratizace je vznik nových žánrů, zejména satiry, dramatu a zábavné nebo naučné prózy. Pokračují však i starší žánry, legenda, kronika, milostná poezie. Na ústupu je rytířská veršovaná epika. Můžeme mluvit o úplném rozrůznění žánrů.
Vznik nových literárních žánrů
=zejména takových, které jsou spjaty se šlechtickým prostředím
Rytířská epika – staročeská Alexandreida: Alexandreis (či Alexandreida) je rozsáhlá epická, světská česky psaná báseň pravděpodobně z konce 13. století či počátku 14. století. Je psána osmislabičným veršem, který byl v české literatuře používán až do konce 14. století. Alexandreidy vznikly ve více evropských národních literaturách. Ve své době šlo o velmi oblíbený žánr. Hlavním hrdinou je Alexandr Veliký, který se pro své vojenské schopnosti stal vzorem středověkého rytíře. Popisuje jeho život od dětství (výchova filozofem Aristotelem) přes dobývání řady zemí až po smrt. V tomto díle v osobě Alexandra Makedonského poznáváme krále Přemysla Otakara II. (použití alegorie, skrze kterou lze poznat krále, dobu a poměry na královském dvoře).
Autor vyzdvihuje ideál panovníka a šlechtice jako ochránce společenského řádu. V textu nacházíme známky odporu autora k německému živlu v českých zemích.
Rytířská lyrika = kurtoazní poezie: (Jan Lehár): staročeská milostná lyrika je výslednicí dlouhé literární tradice, a to nikoli tradice jediné, nýbrž několikeré. Rozpoznáváme v ní především ideový a motivický fond kurtoazní poezie, vytvořený ve 12. století trobadory a po staletí okouzlující Evropu: paní, nejkrásnější bytost, již stvořila příroda, je pánem svého ctitele a ten jejím vazalem, oba se strachují před klevetníky, nepřáteli dvorné lásky a rušiteli milostné diskrétnosti, láska je pro ctitele utrpením, jednak ze své vlastní podstaty, jednak z nepřízně paní, často ze vzdálenosti, která milence rozděluje, ale bolest bude ta tam, vysloví-li paní jediné milostné slovo, které si milenec vykupuje ctností trpělivosti.
Vznik česky psané literatury je spojen s rozvojem českého písemnictví a využíváním češtiny jako literárního jazyka. Přestože existovala česká ústní literatura již dříve, psaná literatura v češtině začala vznikat ve větší míře až ve 13. století.
První dochované písemné památky psané česky pocházejí ze 13. století a jsou převážně náboženského charakteru.
Pronikání vernakulárních jazyků do literatury (…do již existujících žánrů). Z počátku 13. století pochází i první dochovaná česky psaná věta na zakládací listině litoměřické kapituly, která má podobu právnického textu: „Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.“
Svatý Václave, vévodo české země (Svatováclavský chorál) – duchovní píseň vzniklá ve 12. století. Měla původně jen tři strofy, nakonec strof devět. Zapsána byla až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Weitmile. Je zpívána dodnes.
Ostrovská píseň – další duchovní píseň ve staročeštině. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu složitější básnickou formu. Obě tyto písně dokazují, že již ve 12. a 13. století čeština dozrála k tomu stát se jazykem literárním, bylo potřeba však politických impulsů. Ty přišly především ve 14. století.
Kunhutina modlitba – česká modlitba nalezená v breviáři dcery Přemysla Otakara II., abatyše svatojiřského kláštera Kunhuty. Modlitba vznikla okolo roku 1300, nazývaná je také podle prvního verše Vítaj králu všemohúcí.
Dalimilova kronika – první česky psaná kronika. Byla veršovaná. Autor je neznámý, identitu boleslavského kanovníka Dalimila Mezeřického mu chybně přisoudil Václav Hájek z Libočan. Omyl odhalil v 19. století Josef Dobrovský, ovšem kronika se nadále označuje Dalimilova, případně Kronika tak řečeného Dalimila. O autorovi se domníváme, že byl drobný šlechtic. Kronika pravděpodobně vznikla za vlády Jana Lucemburského, nejspíše v letech 1310–1314. Autor si uvolnil ruce tím, že opustil klasický osmislabičný verš a užil verš „bezrozměrný“ (tedy s libovolným počtem slabik). Zachází poměrně jemně s fakty, což vede ke značné věrohodnosti této kroniky. Začíná stavbou Babylonské věže a končí rokem 1314. Je zde líčen život panovníků, vyšší i nižší šlechty. Kronika je silně vlastenecky laděna, obsahuje četné protiněmecké výpady. Vrcholné dílo svého období.
Rožmberská právní kniha – nejstarší česky psaná právní kniha i odborná práce vůbec. Vznikala od konce 13. století. Zachycuje zemské a částečně i městské právo. Velký prostor je věnován otázce, jak přimět žalovaného, aby se dostavil k soudu, a jak následně dokázat vinu. Konečnou redakci provedl ve 14. století Petr I. z Rožmberka.
Ve 14. století se rozvoj česky psané literatury prohloubil. Vznikala díla různých žánrů, jako jsou romány, básně, satiry a komedie. Literatura začala reflektovat realitu tehdejšího českého prostředí, ať už ve formě kritiky společnosti, satiry na nedostatky českého dvora nebo ve formě milostných básní. Mezi nejznámějšími autory té doby patří například Petr Žitavský, autor románu “Grifonek” a Jan Milíč z Kroměříže, kazatel a autor náboženských spisů.
Významným impulsem pro rozvoj české literatury bylo také dílo mistra Jana Husa, který se zasloužil o popularizaci češtiny jako jazyka kázání a publikování náboženských spisů. Jeho myšlenky a reformní snahy měly vliv na další literární tvorbu a podporovaly vznik česky psaných děl.
Vznik česky psané literatury byl důležitým krokem k rozvoji českého jazyka a kulturní identity. Postupně se čeština stávala plnohodnotným jazykem pro literární vyjádření a umožňovala tak šíření myšlenek, příběhů a kulturního dědictví mezi českým obyvatelstvem.
Je třeba si uvědomit, že vznik česky psané literatury nebyl jednorázovým procesem, ale postupným vývojem, který trval několik století.