7. Počátky humanistického myšlení u nás? Tkadleček; Oráč z Čech

Autor

Starší česká literatura, Okruh č. 7

  • Humanismus (ze latinského humanus = lidský) – vznikl v Itálii ve 14. století, u nás první náznaky již za Karla IV. (vládl 1346 – 1378) – intelektuální prostředí pražského dvora ovlivněno F. Petrarcou; jeho vývoj přerušen husitskými válkami, návrat za vlády Jiřího z Poděbrad (vládl 1458 – 1471)
  • marxistický literární historik Milan Kopecký spatřoval humanistické prvky již v Tkadlečkovi (po r. 1400) a v Nové radě Smila Flašky z Pardubic (nejspíše 1394), kde chápe jako renesanční projevy polyfonii  (vícehlas), zájem o přírodu a ironický postoj k rytířství (ten už prvkem středověku)

 

Jan ze Žatce – Oráč z Čech
  • pochyby o autorství
  • napsán okolo roku 1400 a již v roce 1460 se objevil v tištěné podobě
  • jedním ze základních děl protohumanistické německojazyčné literatury vzniklé v českých zemích a díky své umělecké hodnotě zároveň německé literatury vůbec
  • středověký spor o filosofických tématech, zejména o smrti, ale i o smyslu bytí a zákonitostech života
  • 32 kapitol, které jsou zasazené do jakéhosi rámce „božího soudu“. Bůh také nakonec spor ve 33. kapitole na Oráčovo přání rozsoudí.
  • forma dialogu personifikované smrti a alegoricky vykresleného typizovaného charakteru člověka, Oráče (který však není oráčem, ale písařem: „Z ptačích křídel je můj pluh.“
  • tendence nastupujícího humanismu: Jan ze Žatce si hledá vlastní přístup k Bohu a jeho zákonům. Na rozdíl od typického autora vrcholného středověku ženu oplakává, místo aby se těšil z toho, že se konečně setkala s Bohem a že všechno její pozemské trápení bylo ukončeno.
  • Kniha by se dala krátce popsat jako disputace, v níž se střídají teze a antiteze ve smyslu aristotelské dialektiky. Syntézou je zde boží rozsudek. Podobným dílem je i Tkadleček s personifikovaným Neštěstím, které má ve středověku k pojetí Smrti velmi blízko.

 

Tkadleček
  • nejvýše ceněné anonymní dílo staročeského písemnictví z počátku 15. století
  • má formu sporu mezi milencem-Tkadlečkem a personifikovaným Neštěstím, jež způsobilo nevěru Tkadlečkovy milé
  • spor má povahu spíše filozofické disputace o problémech filozofických a teologických
  • prozaický dialog, zamýšlející se nad přirozenými vztahy lidského rozumu a citu a protestující proti neúprosnému osudu, je napsán bohatou vytříbenou češtinou své doby – vyrovná se stylistické vytříbenosti tehdejší náročné latinské prózy
  • témata: úloha zla ve světě, odkud se zlo na světě bere, či do jaké míry může člověk určovat svůj osud
  • Tkadleček je možná ovlivněn starší německy psanou skladbou Jana ze Žatce Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen). Obsahuje věty, témata a motivy, dle kterých se usuzuje, že sloužila jako předloha.
  • podle druhé verze, která se v současném literárněvědném bádání prosazuje, oba texty (tedy Oráč z Čech i Tkadleček) vycházely z neznámého 3. pretextu, který se nedochoval
  • společné znaky s Oráčem z Čech: i zde se za Tkadlečkem skrývá písař a podobně jako v Oráči z Čech je zde použita tehdy oblíbená forma dialogického sporu mezi hlavním hrdinou (písařem) a obecným nepřítelem (v Tkadlečkovi Neštěstí, v Oráči z Čech Smrt)

 

Další rozvoj humanismu
  • v době polipanské (1434 – 1471) se humanismus začal projevovat nejprve v katolickém prostředí
  • za humanistu již můžeme označit Jana z Rabštejna, jehož latinský Dialogus (15. stol.) odpovídá ideálům renesance jak formálně (podobou dialogu uvnitř epištoly či užitím řečnických figur a citací antických autorit), tak obsahově (uplatněním klasické vzdělanosti, výzvou k toleranci a snahou o rozumové řešení konfliktu); kvalitativně je Dialogus jedním z vrcholů české latinsky psané produkce své doby
  • humanismus v utrakvistickém prostředí reprezentoval Šimon ze Slaného, autor řeckých epištol, který se mimo jiné účastnil delegace vyslané na obhajobu husitství k papeži a humanistickému vzdělanci Piu II
  • v období od konce vlády Jiřího z Poděbrad po vládu Jagellonců (1471 – cca 1520) vzrostl význam Jednoty bratrské pro literaturu – nejvýznamnější počin: překlad Bible, tzv. Bible Kralická – první překlad Bible z původních jazyků (hebrejština, aramejština, řečtina), nikoli z latinské Vulgáty (= pozdně antický latinský překlad Bible z 4./ 5. stol.)

 

Vlivy humanismu v literatuře u nás:
  • vědomí nástupu nové epochy, vzorem pro všechny oblasti života byla antika; latinské heslo humanistů: ad fontes (= k pramenům) – hledání antických textových zdrojů a jejich podrobné vědecké zkoumání => položeny nebo prohloubeny vědecké základy mnoha oborů lingvistiky, literární vědy a historiografie -> díky právě vynalezenému knihtisku se snadno šířily
  • ideál vzdělaného, a proto lidského, vnitřně svobodného člověka (Cicero), touha po ideálním typu lidství
  • směřoval k plnému rozvoji lidské osobnosti prostřednictvím vzdělání, jehož důležitým pramenem byl kulturní odkaz antického starověku
  • zpočátku velký důraz na obnovu stylu latiny
  • působil v prostředí, kde byla živá tradice husitství a kde se prosazovaly i vlivy reformace. Spor o podobu církve nesměřoval jen k náboženským otázkám, ale dotýkal se i morálních hodnot a uspořádání společnosti.
  • radikální reforma školství – rozvoj lidských schopností spojením vědění a ctnosti (poznat své pravé určení a uskutečnit ideální lidství nápodobou klasických vzorů)
  • hodnotný obsah v jednotě s dokonalou jazykovou formou – rozhodující váha přikládána kvalitě jazyka, lingvistice a literatuře; nejdůležitějšími odvětvími vědění byly básnictví a rétorika
  • přelom 15./ 16. stol. – šíření knihtisku z Německa k nám – umožněno šíření poměrně levných tištěných knih; změna vnímání textu – rukopissy byly určené spíše k předčítání, kdežto tištěné texty již umožňovaly tiché čtení, jaké známe dodnes
  • oblíbené žánry: epistolografie (umělecky stylizovaný dopis, zpravidla určený širší kulturní veřejnosti, ne jen adresátovi), óda, epigram; lidové kultuře se blížil typicky humanistický žánr facetie (krátká vtipná povídka, často neuctivě zesměšňující různé jevy); spisy agitační, polemické a satirické; z předchozích dob pokračovalo dějepisectví, oživené humanistickými požadavky (anekdotičnost, poutavost). Středověký žánr zvaný spor (svár, hádání), v němž býval správný názor už předem známý, nyní nahradil dialog inspirovaný antikou, kde se měly rovnocenné diskutující strany teprve dobrat pravdy, cestopis

 

  • Český humanismus se dělí na dva proudy (téměř současné):
LATINSKÝ

autoři se soustředí hlavně na pěstování vytříbené latiny klasického starověku – oporu měli v institucích, kde byl kultivovaný styl předpokladem k úspěšné činnosti: např. královská kancelář v Praze, kancelář olomouckých biskupů – kontakt s předními představiteli evropského humanismu, písemně i osobně

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (pravděpodobně 1461 – 1510)

  • psal výhradně latinsky, protože češtinu považoval za barbarský jazyk
  • autorem moralizujících veršů – skladby O lidské ubohosti, O lakotě, O štěstí
  • próza: politická a didaktická tematika (př. Žaloba k sv. Václavu, O položení Prahy a mravech jejích obyvatel)
  • jeho rodové sídlo, hrad Hasištejn, se stalo jedním z center českého humanismu – sbírka rukopisů a tisků a latinská škola pro nadané chlapce, kteří zároveň tvořili Hasištejnovu básnickou družinu
  • přední postavou a organizátorem českého humanistického kruhu, reprezentoval jej i v cizině

Augustin Olomoucký (1467 – 1513)

  • svá humanistická díla sepsal v Itálii, poté strávil 15 let v budínské kanceláři a po návratu na Moravu, již jako církevní hodnostář, psal díla proti kacířům (polemizoval s Jednotou bratrskou – zejm. s lékařem Janem Černým) – vysoká umělecká úroveň, zejména tam, kde v inspiraci Platónem úsporně a zároveň živě načrtává prostředí rozhovoru; dovede také charakterizovat mluvčího stylem repliky; dále časté citace antických spisovatelů a především samostatné zhodnocení literárních vzorů a autorit

Jan Skála z Doubravky „Dubravius“ (asi 1486 – 1553)

  • z bohaté katolické rodiny; studia práv a theologie ve Vídni a v Itálii završil doktorátem z kanonického práva → důvěrníkem osvíceného olomouckého biskupa Stanislava Thurza, kolem nějž se humanisté soustředili
  • povýšen na rytíře; významnou část života také strávil jako diplomat
  • často zastupoval katolickou stranu v náboženských záležitostech státního významu
  • vypracoval hospodářský spis O rybnících (1547)
  • vydal encyklopedickou příručku tzv. sedmi svobodných umění – gramatiky, dialektiky, rétoriky, geometrie, aritmetiky, astronomie a hudby
  • jeho dílo dosáhlo ve své době širokého ohlasu – stal se autorem evropského významu svou latinskou veršovanou skladbou Theriobulia (Rada zvířat) – tisk – r. 1520 – alegorický soubor ryze humanistických rad panovníku (L. Jagellonskému) pro dobrou vládu a křesťanský život. V této skladbě, inspirované Novou radou Smila Flašky z Pardubic, se střídají ptáci a tzv. čtvernožci (savci) v radách mladému Ludvíku Jagellonskému (jemuž tehdy ještě nebylo 14 let). Část těchto rad je určena speciálně pro panovníka, část má obecně vychovat křesťana.

 

ČESKÝ (NÁRODNÍ)
  • hlavním cílem česky píšících humanistů bylo dokázat, že českým jazykem lze tlumočit nejlepší světová díla na úrovni originálu
  • dalším cílem bylo seznámení širšího okruhu zájemců se soudobou latinskou humanistickou tvorbou
  • iniciátory většinou utrakvisté měšťanského původu

Řehoř Hrubý z Jelení (zemřel 1514)

  • překlad Chvály bláznovství (1513) Erasma Rotterdamského (vrchol humanistické satiry) – první překlad tohoto díla do některých z národních jazyků; dále překladal Cicera, Petrarcu…
  • vedle překladů sepsal vlastní dílo Napomenutí Pražanům, kde uvažuje nad husitským odkazem; řeší zde například otázku, zda je válka v souladu s křesťanskými hodnotami

Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460 – 1520)

  • překlady antických textů
  • roku 1493 stal se místopísařem zemských desk, čímž se dostal do vedení tohoto úřadu
  • právnické dílo O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery (1494 – 1499), k němuž čerpal především ze Zemských desk – nelibost šlechty, usilovala o jejich zrušení -> Viktorin odvolán ze své funkce. Materiálu však již měl dostatek a dílo o dva roky později vydal.
    • je zde rozebírán zápas šlechty s měšťany – autor se staví na stranu měšťanů
    • i v tomto díle se snažil dosáhnout jazykové dokonalosti
  • překlad: Knihy o napravení padlého (1501) – autorem je Jan Zlatoústý. Ve slavné předmluvě vytyčil program českých humanistů. Jeho jádro spočívá v myšlence, že český vzdělanec by měl psát česky, a rozhojňovat tak jazykově českou kulturu, místo aby psal latinsky a přispíval k rozrůstání už tak velkolepé latinské tradice

 

 

Další tvorba
  • na krizi morálních hodnot vyvolanou porážkou husitského hnutí i proměnou společnosti (v níž se již tradiční rytířské hodnoty starověku nenalézaly) reagovala:
  • Latinská a zejména česká moralizující a didaktická literatura
  • často byla psána spíše zábavnou formou s moralizující tendencí
  • zásluhu o vznik a vydávání této literatury měli zvláště tiskaři, často sami literárně činní
    • Mikuláš Konáč z Hodiškova
      • Překladatel soudobých humanistických autorů, vydavatel prvních letákových novin, překladatel a vydavatel zábavné literatura s moralizující tendencí – př. Pravidlo lidského života (1528) – překlad indického souboru bajek Pančatantra
      • Společně s Janem Češkou – Řeči a naučení hlubokých mudrců – čítanka antického myšlení – průvodcem díly F. Petrarca – témata, která souzněla s praktickými životními problémy tehdejší české společnosti
    • Jan Hasištejnský z Lobkovic – Zpráva a naučení synu Jaroslavovi (1504) – soubor pravidel života mladého šlechtice
    • Dubravius – Theriobulia (viz text výše)

 

  • Literatura satirická a parodická
  • Frantova práva (1518) – parodie cechovních stanov
  • Rozmlouvání Šalomouna s Markoltem (asi konec 15. stol.) – satira založená na konfrontaci učenosti s lidovou moudrostí

 

  • Cestopisy
    • 2 z nich jsou původní díla českých autorů, kteří se vydali do světa hledat původní křesťanství, které by Jednota přijala jako morální autoritu:
  • Jan Hasištejnský z Lobkovic – Elegie o jeho putování – usiluje o co nejširší poznání zemí, jimiž procházel

X

  • Martin Kabátník – Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta (Cestopis, též Kabátníkův cestopis) – zachytil především osobní zážitky a postřehy, faktické nepřesnosti; své dílo později nadiktoval jistému Adamovi, bakaláři, měšťanovi a městskému písaři z Litomyšle.
  • Literární tvorba Jednoty bratrské – obhajující své učení

 

 

47