Syntax I

Syntax prezentace (Zušť.)

1. Zvuková stránka výpovědi

– věta = abstraktní jednotka (uvažuji o ní), pojem, konstrukt

– výpověď = věta užitá v konkrétní komunikační situaci, tj. praktiky každá věta; elementární textová jednotka = ETJ (základní textová jednotka)

– slovní přízvuk – první slabika taktu

– koncová kadence – tónový průběh (výška hlasu) koncového taktu výpovědi:

1. a) konkluzivní kadence klesavá – Zítra přijede babička. Jak se jmenuješ?
2. b) konkluzivní kadence stoupavě-klesavá – Teď ať sem radši nechodí!
3. c) antikadence:
4. stoupavá – Máš něco proti?
5. klesavá – u trojslabičného a víceslabičného taktu – Půjdeš s námi do divadla?      
6. d) nekoncová kadence – polokadence – Jakmile se dozvíš něco bližšího, zavolej mi v kteroukoli denní nebo noční hodinu.

Otázky:

1. zjišťovací (ANO – NE) – antikadence = pravá zjišťovací
2. a) pravá – mluvčí chce získat informaci, opravdu chce znát odpověď
3. b) nepravá – řečnická otázka, zkušební otázka, podivové otázky, vybídnutí (→ Neporadíte se?)

– presumptivní otázka (je doplňovací) – ptám se na něco, co už opravdu vím (př. Hovořím s paní Novákovou?)

2. doplňovací:
3. a) pravá
4. b) nepravá – řečnická, podivovací, opakovací, autorská otázka, autorská antiotázka (př. Kdes byl? -> Kde bych byl? → antikadence )

————————-

1. přímé = probíhají v jedné výpovědi (věta jednoduchá)
2. nepřímé = VV – Nevíte, kudy se jede na nádraží?

– důraz (téma – réma): – může být i na slovech nepřízvučných (př. Nezlomil ho ani Petr, ani Eva, ani zákeřná choroba.)

1. a) neutrální výpověď – Novákovi mají od Vánoc nového psa. Ten pes je stál 20 tisíc.
2. b) emocionálně zabarvená – Dvacet tisíc je stál ten pes.

Slovní přízvuk – takt

 ´Protože byl / ´pořád / ´jedním / ´z nejlepších / ´žáků/ ´protože / ´prožitá / ´neštěstí / ho ´učinila / ´vážným /a ´nespokojenost / ´s osudem / mu ´vnukala / ´dychtivost / ´po vědě/ ´poslala ho/ ´Jednota / ´s několika / ´jinými / ´mladíky / ´na vysokou/ ´školu / ´v Herbornu.

 

Slovní přízvuk – větný přízvuk

• Větný přízvuk souvisí s aktuálním členěním výpovědi: stojí na sdělně nejvýznamnějším slově, zpravidla na některém taktu poslední taktové skupiny.
• Irena se vloni odstěhovala ´´ do Francie. – Ale ne, do Francie se odstěhovala přece ´´ Jiřina.

 

2. Interpunkce

Čárka ve větě jednoduché:

1. Poměry – několikanásobný větný člen (POZOR: ne v poměru slučovacím -> pouze spojky: (a, i, ani, nebo), ostatní poměry ano (slučovací, stupňovací, vylučovací, odporovací, důsledkový, příčinný, vysvětlovací (realizuje spojka totiž)

POZOR: spojky nebo, anebo, či spojující pouhé možnosti (eventuality):

Nabízíme kotle na tuhá paliva nebo na plyn.

2. Čárka ve větě jednoduché odděluje volné větné členy:
3. a) přístavek: Karel Novák, žák vedlejší třídy, již 2x propadl. Obě děti, Jindřiška a Vilém, spolu vycházely velmi dobře.
4. b) volný přívlastek: Nový hotel, postavený z prostředků EU, byl včera uveden do provozu.
5. c) volný doplněk: Seděla tam sama, úplná hromádka neštěstí.
6. Čárka ve větě jednoduché odděluje doplněk vyjádřený:
7. a) rozvitým přechodníkem: Vracejíc se z práce domů, všimla si, že ji sleduje nějaký muž.
8. b) rozvitým příčestím trpným: Unaven poledním žárem, zalehl Argo do stínu.
9. c) substantivem v akuzativu: Nohu v sádře, čekal trpělivě na sanitku.
10. Čárka ve větě jednoduché odděluje:

větnou vsuvku: Je to, jak už jsme výše naznačili, problém především sociální.

samostatný větný člen: Loňské záplavy, ty nám, panečku, daly zabrat. – odkazuje na něj ukazovací zájmeno

dodatečně připojený větný člen: Nebyl moc oblíbený, hlavně kvůli své aroganci. Karel IV. rozkázal postavit nový most, kamenný.

5. Čárka ve větě jednoduché odděluje:

oslovení: Lásko moje, byl jsem tu a přijdu zas.

citoslovce: Tak už konečně zaber, hej rup! Tak už dělej, šup.

 

Čárka v souvětí:

Čárka v souvětí odděluje věty v souvětí, hlavní a vedlejší:

Vzpomínáš si ještě, jak jsme tenkrát zapomněli Jitku u benzínky? Nemohu už déle čekat, poslední autobus mi jede za 20 minut.

Odděluje věty podřazené (závislé) od vět nadřazených (řídících): Jestliže budou splněny všechny zákonné podmínky, není důvodu, proč rozhodnutí odkládat.

Čárka v souvětí odděluje souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, pokud nejsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím:

Najednou se setmělo, začal foukat silný vítr a za chvíli už lilo jako z konve.

Netušila jsem, že Ivana je tvoje sestra a že jste se už několik let neviděli. – a že = poměr slučovací = bez čárky

Čárka v souvětí před spojkami a, i, ani, nebo, či vyjadřuje jiný význam než slučovací (odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací = realizuje spojka totiž, kontrastně-odporovací (zatím co, a) -> dává do kontrastu dva obsahy vět – př. Letošní zima je tuhá, zatímco ta loňská nebyla. Dnešní představení se mi nelíbilo, a to včerejší se mi líbilo.; Pršelo, a tak jsme nakonec nikam nešli. Meteorologové varovali před náledím, a proto / a tudíž/ a tak babička nešla ani nakoupit. = důsledkový; Pospěš si, nebo přijdeme pozdě. = vylučovací

Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací částice (může jich být i více), stojí čárka před první částicí:

Na procházku chodil, jen když bylo hezké počasí.

Na procházku chodil odpoledne, a to jen když bylo hezké počasí.

Jsou-li mezi dvěma větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří jiné větě, píše se čárka před první spojku:

Drž se zásady, že pokud neznáš význam cizího slova, neměl bys ho užívat. Odpovězte obratem, nebo kdyby to nebylo možné, do konce měsíce.

Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, je oddělená z obou stran čárkou, a tak se čárka píše i před slučovací spojkou a.

Pověz mi, co jíš, a já i řeknu, jak dlouho budeš živ. = 1VH – 2VV – 3VH – 4VV

Je-li jedna složka v několikanásobném větném členu vyjádřena větně a druhá slovně: Učil ho, jak se zachází s loveckou puškou, a pravidlům myslivosti. Učil ho, jak zacházet s loveckou puškou, a pravidlům myslivosti.  Čárka se nepíše v opačném pořadí složek několikanásobného větného členu: Učil ho pravidlům myslivosti a jak zacházet s loveckou puškou.

Infinitivní polovětná konstrukce s významem podmínky:

Nepotkat ji tenkrát na nádraží, nevzali bychom se. Mít tak milion, vyrazila bych na cestu kolem světa.

Elize slovesa

V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v důsledku toho se musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru.

Čárka se nepíše – po příslovci s oslabenou větnou funkcí:

Možná že nás neviděl. Raději abys tam nechodil. Hlavně žes přišel. Bylo to nahoru dolu. Chodil sem tam.

Ale: Je možné, že nás neviděl. (Jde o souvětí)

Čárka se nepíše – pokud je infinitivní konstrukce závislá na být a mít:

Pořád je co dělat. Není kam jít. Nemá se oč opřít. = výraz pozbyl větné platnosti

Čárka se nepíše – před nevětným vyjádřením ve srovnávací konstrukci se spojkou než, jako:

Iva je starší než ty. Emil je stejně starý jako já.

Ale: Určitě je mu líp, než jsem na tom byla vloni já. To auto je letos stejně drahé, jako bylo vloni. (Jde o souvětí.)

 

3. Komunikační funkce – výpovědní komunikační forma = VFO, komunikační funkce = KF

KF – př. žádost, prosba, závazek, varování, …

Komunikační výpovědní forma (VFo):

Pro mluvčího: k vyjadřování jeho rozmanitých komunikačních záměrů s ohledem na adresáta a komunikační situaci.

Pro adresáta: k poznávání rozmanitých komunikačních záměrů mluvčího.

Jazykové prostředky VFo

• Lexikální: částice, modální slovesa + modální predikativa, tázací zájmena + tázací příslovce,
• Gramatické: slovesný způsob, vid, zápor větný
• Fonické: větná intonace, koncová kadence, větný přízvuk, důraz,
• Transpozice: slovesného způsobu, slovesného rodu, kadence, záporu, modality
• Frazeologismy
• Explicitní performativní formule

– zajímají nás slovesa, částice, tázací zájmena, kadence

VFo:

Věta oznamovací

• indikativ/kondicionál – kadence klesavá/stoupavě klesavá:
• oznámení, konstatování

Do 30. října má výuka probíhat distanční formou.

Doporučení s užitím indikativu: V zimních měsících není cesta udržována. Chůze jen na vlastní nebezpečí. kondicionálu: V zimě bych tamtudy nešla.

Srov. Výzva (doporučení, rada) s užitím imperativu: V zimě tamtudy raději nechoďte/ nechoď.

Varování: Spadneš! Tuhle vázu určitě někdo ukradne. Tam se s tímhle autem nedostanete.

Instrukce jako součást pracovního návodu: Oloupaná jablka jemně nastrouháme, promícháme se strouhaným křenem a trochu osolíme.

částice – kondicionál – kadence stoupavě klesavá: ohrazení, nesouhlas, námitka

Přece by tam nejeli jen na víkend. (vždyť je to hrozně daleko).

 Věta tázací

Záměr mluvčího: získat potřebnou informaci: otázka pravá; jiný záměr realizovaný tázací větou: otázka nepravá

Druhy tázacích vět:

a) tázací věta zjišťovací (ANO – NE) – antikadence – otázka pravá zjišťovací (VFo – indikativ + antikadence)

-otázky pravé: mluvčí chce získat informaci, opravdu chce – Bydlíte na koleji? Jestlipak to víš?

presumptivní = ptám se na něco, co už opravdu vím: Že (IC) jsi zase zaspal? Intonační centrum

-otázky nepravé:

• řečnické: Udělal pro ni, co jí na očích viděl. A jak dopad´?
• podivové: To už nemáš ani korunu? Že by nás neviděli?
• rozvažovací: Jestlipak si ještě na mě pamatuje?
• vybídnutí: Neposadíte se? Nepůjdeme do kina?

b) tázací věta doplňovací

1. pravé: Kde jsi byl? V kolik ses vrátila?
2. nepravé:

• řečnické: Jak jsem mu to mohla dát vědět, když jsem neměla mobil? – ohrazení
• podivové: Cos to probůh na sebe zase navlíkla? – nesouhlas
• opakovací: A: Co je u vás v práci nového? – B: Co je u nás nového? Hm …z no …, jó, šéfovi ukradli auto. Už druhý! No nemá smůlu? otázka zjišťovací presumptivní
• autorské: A jak lze tento problém řešit?  Celkem jednoduše, a to dokonce hned několika různými způsoby.
• zkušební: Co je to performativně užité sloveso?  Proč nám zůstala vyjmenovaná slova? Odkdy platí církev daně?
• antiotázka: odpověď Kde bych byl? na otázku Kdes byl? – antikadence   Bývá v TESTU!!!
• rozvažovací: Kam jsem to jen mohla dát?
• ověřovací: Co žes mu řekla? Kam že ho odvezli?  Víš určitě, že tam Iva nebyla?

Zvláštní typ: tázací věta s vylučovacím poměrem. Pojedeme, nebo zůstaneme doma? Zvítězil Nadal, nebo Federer?

Zápor v tázacích větách.

Otázka přímá a otázka nepřímá

Přímá otázka: výpovědní forma tázací věty zjišťovací nebo tázací věty doplňovací. Probíhají v jedné výpovědi (věta jednoduchá) – Pojedeš s námi? Kudy se jde k nádraží?

Nepřímá otázka: požadovaná informace obsažena ve větě vedlejší. Mnohdy i jiná KF:

Prosba: Nevíte, kudy se jde k nádraží?

Výzva: Dej mi vědět, jestli s námi pojedeš.

Základní typy VFo tázacích vět

• Tázací věta zjišťovací (ve škole: zjišťovací otázka)
• indikativ + antikadence
• Tázací věta doplňovací (ve škole: doplňovací otázka)
• Tázací zájmeno / příslovce + indikativ + kadence klesavá / stoupavě klesavá
• Nepřímá otázka: formu souvětí podřadného s vedlejší větou (obvykle předmětnou) vztažnou (odpovídá doplňovací ot.), nebo spojkovou (ot. zjišťovací)

Explicitní performativní formule

• Speciální výpovědní forma: performativně užité sloveso (tj. mluvčí ve své výpovědi přímo pojmenuje a zároveň realizuje svůj komunikační záměr)
• Struktura věty jednoduché nebo souvětí:

S tím nesouhlasím. Přísahám. Máš můj slib. Přísahám, že se to už nebude opakovat. Oznamujeme vám, že v týdnu od 1. do 7. 7. včetně bude odstávka teplé vody. Pro nepovolané vstup zakázán.

• Ptám se vás, slečno nevěsto …. Žádám vás už potřetí, abyste mi konečně řekl, kdy to bude hotové.

 

3. Věta rozkazovací

• Imperativ + stoupavě klesavá kadence
• rozkaz / zákaz: Napiš to. Rychle se posaďte! Tam si nesedej!
• Infinitiv + kadence klesavá: Vystupovat! Neklepat!
• Opisný imperativ: Koukej zmizet! Pojďme si zazpívat.
• Prosba: Ještě neodcházej.

VFo: věta rozkazovací

Příkaz:

• kladný indikativ DK slovesa + kadence klesavá: Zavři to okno. Posaď se. Řiďte se pokyny průvodce.

Zákaz:

• záporný indikativ NK slovesa + kadence klesavá: To okno nezavírej! Sem si nesedej. Exponátů se nedotýkejte.

Povel: návěští a příkaz:

• vojenský: Pochodem vchod. Zastavit stát. Vlevo v bok! K poctě zbraň! 
• tělovýchovný: Upažit! Vzpažit! Připažit! Leh, sed.   

KF výzvy

• VFo: v závislosti na komunikační situaci věta rozkazovací, přací, tázací nebo oznamovací
• výzva, vybídnutí, varování, výstraha:

Využijte mimořádných slev! Nezůstanete alespoň přes víkend? Ať to nezlomíš! Ne abys mu to řekl! Opovaž se mu to říct.

4. Věta přací

• částice + indikativ /kondicionál + stoupavě klesavá kadence
• Přání splnitelné: Ať už to skončí! Už aby byl zase víkend!
• Přání nesplnitelné: Kdyby tak Jan ještě žil! Kdybych se byla (bývala) víc učila, nemusela bych teď… Kéž by byla naše Alena kluk!
• Frazeologismy: Čert tě vem! Aby tě tak husa kopla! Zlom vaz! Tfuj, tfuj, tfuj!
• Infinitivní konstrukce: Mít tak milion!

Transpozice gramatických prostředků

1. a) Výzva:

• Futurum + klesavá kadence: Budeš mě o tom neprodleně informovat!
• Infinitiv: Zavírat. Nevstupovat.
• Substantivum, pasivum: Zákaz vstupu. Vstup zakázán.

Transpozice KF: Děkujeme, že zde nekouříte = Nekuřte zde. Kouření zakázáno. Zde se nekouří.

1. b) Prosba:

• Buďte tak laskavá a zavolejte pana Víchu. Můžete mi říct, jestli se už paní Váchová vrátila? Nemohla byste mi poradit, jak se na přijímačky připravit? Byli bychom vám vděční, kdybyste nás mohli vzít aspoň k nádraží.
• EPF: Prosím tě, nezapomeň mu to vyřídit. (sloveso performativně užité)
• Ale: Prosím tě, k čemu já tam budu platný. – nesouhlas, odmítnutí (částice)

 

Typy VFO: NEBUDE V TESTU, AŽ U ZKOUŠKY!!!

1. asertivní = oznamovací sdělení = oznámení, ohlášení, sdělení
2. direktivní = rozkazy, povely, instrukce, nabídka, vybídnutí, prosba
3. interogativní = otázky, výzvy k odpovědi, vybídnutí
4. komisivní = závazky, sliby, odmítnutí, přísaha
5. permisivní = dovolení, souhlas, ústupek, nesouhlas, protest, námitka
6. varovací = varování, výhružka, výstavba
7. expresivní a satisfaktivní = pochvala, poděkování, kondolence, výčitka, pokárání, výtka
8. deklarativní = přetváří svět a komunikační situace = odsouzení, zastavení (přerušení) hry, křest, přísaha (slavnostní – př. Prohlašuji vás za muže a ženu.)

 

4. Subjektivně modální a emocionální postoje mluvčího

Postoj

= subjektivní vztah mluvčího k obsahu sdělení, související též s jeho psychickým založením, ale i stavem v průběhu mluvního aktu. V některých výpovědích = postoj průvodním jevem vyjadřovaného komunikačního záměru: např. zákaz, rozkaz, výtka, nesouhlas, ohrazení, prosba, presumptivní otázka apod.

Komunikační záměr – postoj

• Oznámení a jistota: Dnes není neděle.
• Oznámení a pochybnost: To mohlo být tak v roce 1991 nebo 1992.
• Obava: A co když bude mít vlak zpoždění?
• Výtka a nelibost: Že jsi radši nemlčel!
• Otázka podivová, pochybnost: Že by si nás nevšimli?
• Výčitka, zklamání: Jak jsi mu to mohl říct?

Postoj

• Adresát vnímá: KF včetně postoje mluvčího k obsahu výpovědi.
• Adresát předpokládá: postoj = upřímný = v souladu s jednáním mluvčího v obdobných komunikačních situacích
• totéž i pro mluvčího adresátovi neznámého
• apriorní nedůvěřivost vyplývá z individuálních nebo zprostředkovaných zkušeností

Klasifikace postojů: podle různých kritérií → rozlišovány různé počty a druhy postojů.

Vyjadřování subjektivních postojů:

1. explicitní: slovy vyjádřené
2. implicitní: slovně nevyjádřené, přesto rozpoznatelné

Vyjadřování postojů

Explicitní vyjadřování:

• Lexikální prostředky:

1. postojové predikátory:
2. plnovýznamová slovesa nebo slovesně-jmenné výrazy ve funkci predikátu
3. modální slovesa nebo modální predikativa ve složeném predikátu,
4. částice: modální, jistotní, intenzifikační, emocionální aj.
5. frazeologismy

• Gramatické prostředky:

1. transpozice morfologických kategorií: způsob, čas
2. transpozice negace

• Zvukové prostředky:

1. obměny základních kadencí:klesavé a stoupavé
2. změny v umístění větného přízvuku

• Změny slovosledu

Vyjadřování postojů – obvykle vyjadřovány pomocí více prostředků.

• Explicitní vyjádření postoje postojovým predikátorem: Pochybuji, že vám dají přesnější informace. Jsem si naprosto jistá, že jsem ten deštník ještě v poledne měla. Těší mě, že vás osobně poznávám. Mrzí nás, že vám nemůžeme dát lepší zprávu. Ráda bych vás o něco požádala. Udělali byste mi velkou radost, kdybyste mé pozvání přijali.
• Explicitní vyjádření postoje modálním slovesem: Zítra má pršet.
• Transpozice negace: Nemohu přijmout bez výhrad, že ….; Nelze (než) uvěřit, že … Nemohu nesouhlasit s tím, že….
• Transpozice morfologických kategorií času a způsobu:Teď už bude Aby se jim tak něco stalo!
• Změny ve slovosledu: v důsledku změny aktuálního členění → réma stojí na začátku → větný přízvuk zdůrazněn:  Náš soused si koupil do auta poslední model kamery. Stála ho skoro 14 tisíc. To bych nedal. (objektivní pořadí). Asi 15 tisíc zaplatil  náš soused za novou autokameru. A ještě 5 000 eur navrch. Za pokutu, protože v Rakousku jsou zakázaný.

Klasifikace postojů – preferenční, hodnotící, emocionální, jistotní:
1. Postoje preferenční – hovoří o mé preferenci jako mluvčího – v 1. osobě

• Vyjadřování přednosti, zájmu: (ne)uskutečnění sdělovaného, popř. přání, obsaženo hodnocení.
  • Mám zájem / nemám zájem, aby se něco uskutečnilo / neuskutečnilo.
  • Považuji za žádoucí / nežádoucí, aby se něco uskutečnilo / neuskutečnilo.

Prostředky jejich vyjadřování

Slovesa: (ne)chci, (ne)mám zájem, (ne)přeji si, rád (nerad) bych, (ne)hodlám, (ne)zajímá mě + infinitiv / kondicionál, (ne)stojím o to

– mluvčí je konatelem: mluvčí chce + studuje: Chci studovat mezinárodní právo. Rád bych studoval mezinárodní právo.

– mluvčí není konatelem: mluvčí chce x adresát studuje: Chci, abys studoval mezinárodní právo.

2. Postoje hodnotící – vyjadřuji hodnocení (prostředky jejich vyjadřování)

Hodnotící stanovisko:

• k obsahu sdělovaného jako celku: Je dobře, že tam jel.
• k části obsahu: Bylo rozumné mu říct jen dílčí výsledky. 
• ke způsobu jeho sdělení: Nebylo zrovna prozíravé prozradit své záměry jako první.
• k výsledku nějaké činnosti /nečinnosti: Takhle to dopadnout nemělo. Měli jsme mu to říct hned.
• k obecným skutečnostem: Je moudré uzavřít penzijní připojištění.

– slovesa s hodnotícím významem v čase přítomném, minulém a budoucím.

Postoje eticky hodnotící = kulturní norma (prostředky jejich vyjadřování)

• Vliv společenských norem: = stabilní a zároveň proměnlivé, historicky, kulturně, geograficky, podmíněné.
• Je (ne)správné, není moudré, je prozíravé, (ne)vhodné, (ne)přijatelné, (ne)průchodné, provokující, (ne)sluší se, (ne)patří se, (ne)hodí se, pedagogicky bez výhrad, společensky nepřijatelné (často ve spojení s Pu zřetele) apod.

Postoje emocionálně hodnotící (prostředky jejich vyjadřování)

Pocity mluvčího ve vztahu k obsahu sdělovaného

• Slovesa a slovesně-jmenné, příslovečné výrazy: Těší mě, že vás poznávám. Mrzí mě / je mi líto, že vám nemohu sdělit radostnější informace. Líbí se mi lézt po horách. Škoda že nepřišel dřív. Zlobí mě, že… Nemám žádnou radost, že… štve, rozčiluje, uklidňuje mě, mám radost, strach, bojím se, obávám se, že …
• věty s částicemi: Ještě že dneska nepřišli. Tak přece jen na něj došlo. Že jste nedali vědět předem! Jak jste jen na to mohli zapomenout! Ještě abych dělala za ní, to tak! Já že za to můžu? Nemohu bohužel přijít.

3. Postoje emocionální – vyjadřuji emoci (prostředky jejich vyjadřování)

Spontánní reakce mluvčího pod vlivem silných emocí → verbální i neverbální projevy v řeči.

• Opakování výrazů
• Slova s emocionálním příznakem
• Přerývavá řeč, pauzy, zajíkání
• Nejasná výpovědní perspektiva
• Nedokončené větné celky
• Intonační osamostatňování
• Výraz tváře
• Gestikulace
• Postoj
• Pohyb těla

4. Postoje jistotní – zdůrazňuji míru jistoty

• míra jistoty – asi, myslím si, pravděpodobně – zdůraznění: Dneska natuty prší x Asi bude pršet.

Nutnostní a voluntativní modalita = vyjadřování nutnosti, možnosti a záměru

Modalita – míra, způsob – způsob platnosti určité výpovědi

• Základní druhy modality:
• modalita voluntativní – vyjadřuje, zda je obsah sdělení/výpovědi nutný, možný nebo záměrný
• modalita postojová – postoj mluvčího k výpovědi
• modalita jistotní – míra přesvědčení mluvčího o platnosti vyjadřovaného děje – jistota vs. pochybnost

Nutnost, možnost a záměr

Prostředky jejich vyjadřování = lexikální prostředky:

• Modální slovesa: muset, mít, moci, smět, chtít (hodlat) + infinitiv plnovýznamového slovesa = složený přísudek: Musím jít k zubaři.
• Modální slovesa v širším slova smyslu: umět, dokázat, vydržet, zdráhat se, snažit se ….

Dokázal skákat do pátého patra po jedné noze. Vydrží pod vodou několik minut. Snaží se dojednat dobré podmínky.

• Modální výrazy, zvl. predikativa:

Dá se to zařídit? Půjde to vyrobit? Lze to někde koupit?

je nutno(é), možno(é), třeba, zapotřebí, nezbytné, záhodno, být nucen, povinen, schopen, s to, v stavu, mocen

• Souslovné výrazy: mít v úmyslu, mít dar, chuť… Mám chuť se na všechno vykašlat.

Nutnost

Tři základní modální významy (3 podkategorie):

1. nezbytnost – musí se to udělat:

Rozvádějící se musí dohodnout na výchově dětí.  Pavel nesměl po nemoci cvičit. Neměl jinou možnost než puk zalehnout. Bylo nutné přijmout další pracovníky.

2. povinnost (náležitost, očekávanost):

Měla jsem ho vyzvednout na letišti a přivézt. Cílem práce bylo zjistit stylizační nedostatky v nepřipravených projevech. Cestující je povinen prokázat se platnou jízdenkou.

3. záhodnost (žádoucnost):

Nehodí se, aby student říkal učiteli nashle. Je /Není žádoucí, aby se vrátil do své předchozí pozice ve firmě. Taková práce si zaslouží větší pozornost médií.

Možnost

Tři základní modální významy (3 podkategorie):

1. prostá možnost:

Studenti mohou studovat v zahraničí.  Nakonec jsem k zubaři jít nemusela. Takový přístroj se určitě dá vyrobit. Měl příležitost ten vynález ukrást. Bylo jim umožněno vrátit se domů. Ten problém není neřešitelný.

2. dovolení:

Svědci směli po vyslechnutí odejít. Měla dovoleno přijít až v deset večer. Jako jednatel firmy mám právo se tohoto jednání zúčastnit.  K tomu je kompetentní jen ředitel úřadu.

3. schopnost:

Zima dokáže potrápit nejen řidiče. Váš dotaz vám mohu zodpovědět ihned. Uměl řešit krizové situace. Nebyl s to práci dokončit. Stačilo mu jen naznačit a …

Záměr

Dva modální významy (2 podkategorie):

1. mít úmysl:

Chci odejít k 1.3. do penze. Hodlá se oženit. Byl nakloněn smírnému řešení. Má v plánu založit vlastní firmu. Neměl v úmyslu zákazníka poškodit. Vzala si do hlavy, že pojede do Austrálie.

2. mít zájem:

Pořád stál o to dostat se do reprezentace. Záleží mu na mínění jiných. Nechtěl bych, aby mě považovali za lenocha.

 

Jistotní modalita

• Různá míra přesvědčení o platnosti nebo neplatnosti obsahu sdělení: od naprosté jistoty přes různé stupně nejistoty / pochybnosti až k naprosté nejistotě.

Dnes už pršet nebude. – Snad nebude pozdě. – Že by tu byli před námi? – Neuvědomuji si, že by něco takového řekl.

• Cizí mínění: prý, údajně, jak se říká, proslýchá se, z důvěrných zdrojů, měl/a, podle XY, doneslo se mi

Výrazové prostředky

Slovesa (tzv. postojové predikátory): vím, nepochybuji, je vyloučeno, zaručeno, věřím, soudím, myslím, tuším, předpokládám atd.

Slovesně-jmenné výrazy: jsem si jistý, mám dojem, mám pocit, je pravděpodobné, možné, sporné, nepochybné atd.

Částice: zaručeně, určitě, jistě, asi, nejspíš, nepochybně, rozhodně, bezpochyby, nesporně patrně, dozajista atd.

Frazeologismy: dám za to krk, ať se na místě propadnu, na smrt mé matky, je nabíledni, na stopro, to je tutovka atd.

Modální slovesa: v sekundární funkci:

• muset: Iveta musela být tentokrát duchem úplně mimo, jinak by přece tolik chyb nemohla udělat.
• moci: Taky může být nemocný, jinak by určitě přišel.

Tvary budoucího času: V tuhle dobu bude určitě u sebe v kabinetu.

Věty s částicí že, aby, jako apod.:

• Jistota: Že jsi mu to neřekl! = Vím, žes mu to neřekl. = Jak tě znám, tak jsi mu to neřekl.
• Pochybnost: Že by na nás zapomněl? Aby se takhle zachoval právě on? Jako by někdo klepal. Co když nezavolá, co pak? A jestli to tam nebude?

Stupně jistoty

• Naprostá jistota: vím, nepochybuji, je nad slunce jasnější, bylo dokázáno, to je tutovka, dám ruku do ohně, to je na beton, zaručeně, nepochybně, určitě, nade vší pochybnost
• Vysoká míra jistoty: jsem přesvědčena, jsem si téměř jistý, nejsem zcela přesvědčen, nejspíš, s vysokou mírou pravděpodobnosti, pravděpodobně, muset
• Střední míra jistoty: myslím si, zdá se mi, předpokládám, tak půl na půl, podle všeho, zřejmě, patrně, dalo by se pochybovat ap
• Malá míra jistoty: je možné, považuji za docela možné, pochybuji, nevím, stěží, sotva, asi, moci, je málo pravděpodobné – Můžeš se mýlit. Je možné, že se spletla.

Modální operátory

Jistotní částice zasahují část výpovědi kontextově nezapojenou. Tvoří hranici mezi tématem (T) a rématem (R).

R₁        T₁                                   T₂ =T₁ =0           R₂                                           T₂ =T₁ =0             R₂

Kde / je Pavel?                        a) Odjel patrně do Prahy.                               b) Patrně odjel do Prahy.

 

5. Gramatická struktura věty

Jazyk jako systém a struktura

Jazykový systém = tvořen jazykovými prvky určitým způsobem uspořádanými a vstupujícími vůči sobě do určitých vztahů. → povědomí jazykové struktury a složitého a vnitřně uspořádaného jazykového systému – věkem podmíněno, malé děti mnohdy tvoří podle známého modelu slova/tvary v jazyku neexistující.

Jazykový subsystém

• Složen z dílčích subsystémů (rovin, plánů); fonologického, lexikálního (+ slovotvorného), morfologického, syntaktického a textového.
• subsystémy – tvořeny a) z jednotek nižších nebo vyšších; b) jednoduchých nebo složených.
• Mezi jednotkami a mezi subsystémy jazykového systému jako celku = různé druhy vztahů.

Jednotky ve struktuře systému

Mezi jednotkami (a subsystémy) jsou:

1. a) vztahy formální (gramatické) a vztahy významové (sémantické),
2. b) vztahy paradigmatické (vertikální, mezi jednotkami téže roviny) a vztahy syntagmatické (lineární, např. mezi jednotkami v mluvním aktu, jazykovém projevu).

Pojetí struktury v syntaxi

• Školní pojetí větné struktury: založeno na existenci skladebních dvojic: dvojice základní a skladebních dvojic nezákladních (rozvíjejících, určovacích).
• Gramatické a sémantické vztahy mezi plnovýznamovými slovy ve skladebních dvojicích ne vždy důsledně objasňovány a procvičovány.

Tradiční skladba

Věta =

1. založena buď na základní skladební dvojici (Po a Př) -> věta dvojčlenná,
2. nebo na základním členu věty jednočlenné (ZČVJ slovesném, nebo neslovesném).

Důraz kladen na formální stránku věty. Věta = pojata především jako pole hierarchicky uspořádaných závislostí mezi řídícími a závislými větnými členy.

Tradiční skladba

Věta dvojčlenná: část podmětová / část přísudková

V obou částech = základ podmětu a základ přísudku

Školní výuka / některé druhy příslovečných určení bohužel už po léta ignoruje.

Větná struktura jako hierarchie skladebních dvojic a větných členů

Školní výuka / některé druhy příslovečných určení bohužel už po léta ignoruje.

 

Valenční skladba

• Založena na valenci jako větotvorném principu.
• U některých plnovýznamových slovních druhů (sloves a některých adjektiv, substantiv a adverbií) = schopnost vázat na sebe jistý počet slov v určité formě, v případě VF podílet se na větném základu, tj. základové větné struktuře (ZVS), popř. zčásti i na rozvíjení ZVS (zvl u substantiv a adjektiv).

Valence větotvorná

• = valencí VF ve funkci predikátu,
• VF = schopné navázat na sebe určitý počet doplnění (slov) v určitém tvaru, a tak vytvořit minimální, ale úplný (tj. gramaticky i sémanticky) základ věty (ZVS).
• Respektován význam VF a jeho vliv a podíl na větném základu.

Tradiční syntax versus valenční syntax

• Základní skladební dvojice versus ZVS
• Forma versus forma + význam
  • Petr (Po) —- dospěl (Př) = základní skladební dvojice
  • Petr už snad konečně dospěl. = nabýt vývojové zralosti, tj. být dospělý
  • Petr dospěl bohužel k chybnému závěru. = vývojem dojít, postoupit
  • Průvod dospěl až na Žižkov. = pohybem se octnout (kniž.)
• Tři různé věty, stejné sloveso, stejné základní skladební dvojice (S nom. – VF), tři různé slovesné významy.
• Jen v první větě základní skladební dvojice vyjadřuje gramatický a sémantický základ věty = význam slovesa: stát se dospělým: Petr dospěl.
• V ostatních větách = nezbytná další z valence slovesa (VF) vyplývající doplnění (slova): k závěru, na Žižkov.

Valenční skladba

• Pro větnou stavbu (její základ i další rozvíjení) = valenční nositelé nezbytní.
• Valenční popis skladebního systému (valenční skladba):
• Od lexikálního významu VF v predikátu k jeho nezbytným doplněním
• Vše (VF a jeho nezbytná valenční doplnění = minimální a úplný základ věty, tj. ZVS

 

Valence a věta

• Věta = založena na verbu finitu a jeho valenčním potenciálu.
  • Včera odpoledne mi zloděj zřejmě v tramvaji při cestě domů ukradl mobil.
  • ukrást – valence => někdo – ukradl (VF) – někomu – něco
• základové větné členy: mi, zloděj, ukradl, mobil. -> ZVS (základ věty): Zloděj mi ukradl mobil.

Valenční popis:

ZVS má různý počet základových větných členů v závislosti na valenčním potenciálu VF v predikátu

= minimální počet valenčních doplnění vyžadovaných lexikálním významem predikátového slovesa.

Gramatický větný vzorec

• K zápisu gramatické stránky ZVS užíván GVV gramatický větný vzorec.
• Pořadí základových větných členů / syntaktických pozic ve vzorci = dáno konvencí, bez ohledu k autentickému slovosledu věty.
• Levovalenční pozice ve vzorci = subjektová
• Pravovalenční = ostatní podle jejich počtu řazeno: objekt / adverbiale, resp. objekt a adverbiale, resp. objekt, adverbiale, atribut verbální

Valence a její druhy

• Větotvorná valence (VF)
• Nevětotvorná valence (non VF)
• Verbální valence (slovesné tvary určité i neurčité: kromě VF také infinitiv, přechodník)
• Neverbální valence (nominální: některá substantiva, adjektiva a adverbia)

Verbální v. jako nevětotvorná

• Infinitiv ve funkci jiného větného členu v pozici nevalenční: např. Pk, D, Pu účelu

Ivana se rozhodla, že odejde studovat do zahraničí GVV: S nom – VF – že SENT

Ivanino rozhodnutí odejít studovat do zahraničí bylo velmi moudré. GVV: S nom – VF cop + Adj

• Odcházeje pracovat do zahraničí, rozloučil se Petr s kolegy. (D nevalenční). GVV: S nom – VF – s S instr.

Nominální v. jako větotvorná

• Nositel nominální valence = jmennou částí přísudku:
  • Zdeněk je všeho schopný. -> GVV: S nom – VF cop + Adj – S gen
  • Karel je neschopný někomu ublížit. -> GVV: S nom – VF cop + Adj – S gen/INF – S dat
  • Dita je alergická na acylpyrin. -> GVV: S nom – VF cop + Adj – na S ak

 

6. Typy větných struktur podle valence VF

Základová větná struktura

= minimální a úplná: její stavební prvky = VF ve funkci predikátu a pozice dané valencí VF lexikálním obsazením valenčních pozic při respektování lexikální sémantiky valenční větné členy, tj. základové větné členy a správné věty (viz pojetí predikátu).

Vlastnosti větných pozic v základové větné struktuře

• Pozice konstitutivní = v ZVS, vyplývají z valenčního potenciálu VF, nekonstitutivní
• Konstitutivní pozice = buď obligatorní (musí být obsazeny/vyjádřeny), nebo neobligatorní (mohou být neobsazeny), proto = potenciální.
• Fakultativní pozice = ve struktuře odvozené od ZVS. Nevyplývají z valenčního potenciálu VF.

Rozlišování větných pozic = jakýkoli podmět a předmět označuji vždy jako S; S-nom. vždy v konstrukci vlevo

Řidič přivezl svého šéfa z letiště rovnou do jeho kanceláře v centru.

(S nom) – VF – S ak – Adl – Adl

= 4 valenční, konstitutivní pozice                x             nekonstitutivní (nepodtrhané)

(kdo) Řidič přivezl šéfa do kanceláře. (kam) – NĚKDO PŘIVEZL NĚKOHO. = 2 obligatorní (podmět, předmět)

(kdo) Přivezl ho z letiště do kanceláře. (odkud) – ODNĚKUD NĚKAM.

2x obligatorní p. (musí být obsazeny) + 2x potenciální p. (mohou být neobsazeny – ODNĚKUD NĚKAM).

 

Odvozená větná struktura

→ rozvíjením základových větných členů na principu valenčním i nevalenčním.

Podnikový řidič přivezl svého šéfa co nejrychleji z letiště Václava Havla rovnou do jeho kanceláře v centru.

Větné členy mimo ZVS = nezákladové, fakultativní.

Obligatornost – potenciálnost -> Obligatorní větné členy nelze na rozdíl od potenciálních osamostatnit.

Babička prodala zahradu. Sousedovi. Skoro za pakatel.

někdo – prodal – něco – někomu – za něco

S nom – VF – S ak (– S dat – za S ak) – obligatorní – Někdo prodal něco., potencionální – Někomu za něco.

Hoď ten papír do koše.

někdo – hodil – něco – někam

(S nom) – VF – S dat – Adl      (S nom – v závorce, protože je podmět nevyjádřený)

 

Valenční potenciál a význam VF

Lexikální význam VF má vliv

1. na valenční potenciál, tj. počet nezbytných doplnění / větných pozic,
2. na pádovou podobu valenčního doplnění
3. na obligatornost nebo potenciálnost větných pozic.

Lexikální význam VF a ZVS

Hoď ten papír do koše. 

někdo – hodil – něco – někam

Bára hodila nejdál.

někdo – hodil – něčím – někam / nějak

něčím: oštěpem, diskem, míčem … je potenciální

Bára hodila po Martinovi bačkorou.

někdo – hodil – něčím – po někom

něčím: je obligatorní

Skladební homonymie

Skladební homonymie versus lexikální polysémie (vícevýznamovost) = jiný slovní význam, často i jiný valenční potenciál jinou ZVS.

• Při některých TV pořadech člověk strašně trpí.

S nom – VF

• Při změně počasí trpěla babička hroznými bolestmi v kloubech.

S nom – VF – S instr

• Náš Pavel odjakživa trpěl na vysoké modrooké blondýnky.

S nom – VF – na S ak

• Jeho manželka mu to dlouho netrpěla.

S nom – VF – S dat – S ak

Věty bezpodměté

Věty primárně bezpodměté – s VF plnovýznamovým nebo s VF sponovým

• V primárně bezpodmětové větě = VF nevyžadující subjektovou pozici/subjekt. = věta jednočlenná -> atmosférické stavy, tělesné a duševní stavy, procesy a změny uvnitř neživých předmětů, procesy uvnitř lidského těla, spontánní děje
  • Slovesa plnovýznamová: Včera odpoledne vydatně sněžilo. Při chůzi do schodů ho píchalo v pravém koleni. Strašně se mi stýskalo po rodině.
  • Sloveso sponové + predikativum: Na podzim bylo neuvěřitelně sucho. X Na podzim bylo neuvěřitelné sucho. (podmět)

Věty sekundárně bezpodměté – nevyžaduje podmět

• Věta s VF vyžadujícím primárně subjekt. -> VP: někdo – hovořil – s někým – o něčem

Šéf hovořil se svými náměstky o připravovaných změnách včera na poradě.

• V sekundárně bezpodmětých větách má VF zvratnou podobu slovesnou (tzv. zvratné pasívum).

O změnách se hovořilo včera na poradě.

• Zvratný tvar slovesný v sekundární diatezi (v subjektu není činitel děje)

V bezpodmětých větách se objevují predikativa (stavová příslovce) = PRED -> zakončení na -o -> smutno, možno, sucho

Větné struktury primárně bezpodměté s plnovýznamovým VF

• Slovesa vyjadřující zvl. meteorologické děje a psychické stavy.
• VF je v neosobním (impersonálním) tvaru: 3. os. sg.(neutrum v příčestí činném / trpném).
• Slovesa avalenční (s nulovou valencí) VF imp = slovesa nepotřebují další doplnění, ani levovalenční S nom

V noci na dnešek ještě mrzlo. Najednou se zablýsklo. V dáli po chvilce zahřmělo. Prší. Sněží. Mrholí.

• Slovesa jednovalenční: VF imp – Adl

V krbu zahučelo. 

• Slovesa dvojvalenční:

VF imp – S dat – Tobě asi přeskočilo. Nemocnému se ulevilo.

VF imp – S dat / S ak – Advl – Vyschlo mi v krku. Cukalo mu v oku. Šimralo ho v nose. Bolelo mě v krku.

VF imp – S instr – Škublo jím. Cuklo jím.

• s vedlejší větou:

VF imp – aby SENT/ INF /praep. S – Jde  o to, abys byl vždy spravedlivý. Jde o to být spravedlivý. Jde o tvou spravedlnost.

Větné struktury primárně bezpodměté se „sponovým“ VF -> VF com imp

Sloveso být + stavové příslovce:

VF cop imp + PRED / SENT

Na svatbě bylo pěkně veselo. Na jaře bylo deštivo. Bude tam krajně nevlídno.

Sloveso být + substantivum zpravidla v pádě předložkovém ve funkci predikativa:

Je po dešti. Už aby bylo po zimě/po všem.

Venku bylo, že by psa nevyhnal.

Jednovalenční struktura obsahuje pozici pravovalenční (S dat) pro proživatele psychického nebo fyzického stavu.

VF cop imp + PRED – S dat

Dnes je mi zase smutno. Bylo jí mdlo. Všem bylo po obědě na zvracení.

VF cop imp + PRED mod + INF

Bylo třeba odejít. Bylo načase vzít nohy na ramena.

Větné struktury podle valence

Typy větných struktur:

1. podle počtu valenčních doplnění,
2. podle pádu a základního slovního druhu valenčního doplnění,
3. podle větněčlenské funkce valenčního doplnění.

Počet a pádová forma valenčních doplnění

Na příkladu dvouvalenční ZVS, s nominativní, subjektovou pozicí.

• S nom – VF – S gen

Spisovatel se dožil uznání svého díla.

• S nom – VF – S dat

Zákazník nedůvěřoval mladému prodavači.

• S nom – VF – S ak

Včera dopsala svou první povídku.

• S nom – VF – S instr

Zabývají se tam výzkumem nových léků.

• Podobně i v popisu ZVS u tří-, čtyř-,  pěti- a vícevalenčních sloves.

Pád prostý nebo předložkový

• Sloveso vyžaduje substantivní doplnění v prostém (viz výše), nebo v předložkovém pádě.
• S nom – VF – v S ak

Všichni jsme doufali v její vítězství.

• S nom – VF – na S ak

Hlídač se rozkřikl na děti.

Alternativní vyjádření větné pozice

• Valenční pozice ZVS = obvykle realizovány slovně, mnohdy i větně.
• Vedlejší věta ve valenční pozici za jistých podmínek nominalizována substantivem verbálním (zvl. slovesným a dějovým).
• S nom – VF – že SENT/ v S ak

Všichni jsme doufali, že Sáblíková zvítězí.

Všichni jsme doufali ve vítězství Sáblíkové.

Větněčlenský význam výrazu

Pozice v ZVS v – závislosti na VF = povahy substantivní (odpovídají významu substančnímu: Po, Pt, D), nebo adverbiální (s významem okolnostním: Adl, Adm, Adt…):

• něco – se rozléhalo – někde -> S nom – VF – Advl

Hlas zvonů se rozléhal po širém okolí.

• něco – se rozléhalo – někudy -> S nom – VF – Advl

Chodbou se rozléhal pláč dítěte.

• něco – se rozléhalo – odněkud -> S nom – VF – Advl

Z korun stromů se rozléhá ptačí zpěv.

Větněčlenská funkce výrazu v ZVS

Větné struktury:

1. a) podmětové

Podmětové s plnovýznamovým VF

Podmětové s jedním a více předměty

Podmětové s valenčním příslovečným určením

Podmětové s valenčním doplňkem

Podmětové s Pt + valenčním Pu

Podmětové s Pt + valenčním D

Podmětové s neplnovýznamovým VF cop (kopulativní = sponové sloveso)

1. b) bezpodměté

Bezpodměté s (ne) plnovýznamovým VF cop imp; VF imp:

Bezpodměté avalenční s plnovýznamovým VF imp (neosobní tvar slovesa – 3. os. sg. ind. neutra)

Bezpodměté s Pt, s Pt + Pt

Bezpodměté s Pu

Bezpodměté s Pt + Pu

P* – O                           Otrnulo mu.

P – O₁ – O₂                   Zastesklo se mu po rodině.

P – O – Adl                   Bolí mě v krku.

P + PRED**                  Je ošklivo.

P + PRED – O               Petrovi je chladno.

P + PRED – Adl            Do lesa je daleko.

*predikát slovesný; **predikát slovesně-jmenný

S – P                              Lampa zhasla.  (S=subjekt)

S – P – O                       Kouření škodí zdraví.

S – P – O₁ – O₂            Sestra se pře s bratrem o psa.

S – P – O₁ – O₂ – O₃      Učitel pověděl rodičům o dětech pravdu.

S – P – O₁ – O₂ – Atv   Pavel představil Ivanu svým rodičům jako svou dívku.

S – P – Adl                    Praha leží na Vltavě.

S – P –  Adm                Dítě se chovalo bez zábran.

S – P –  Adt                  Jednání trvalo  asi hodinu.

S – P –  Atv                   Otec se zdál (být) nemocný.

S – P – O – Atv             Lékař mě uznal nemocným.

S – P – O – Adl             Řidič zavezl auto do garáže.

S – P cop+ Nom*         Jana je studentkou PF.; Tramvaj je kolejový dopravní prostředek.

S – P cop + Adj – O      Kníže byl lačný boje.; Byla si jistá jeho láskou.

 

ZVS a jiné výrazy

• S ohledem na význam konkrétního VF a příp. výrazy obsazující valenční pozice může ZVS obsahovat i další výrazy z valence VF nevyplývající.
• někdo – má rád – něco / někoho -> Eva má ráda Adama. Adam má rád buchty. Eva má ráda modrou barvu.

S nom – VF – s S instr – o S lok

Učitel hovořil s rodiči o tom, jak jejich děti prospívají.

Učitel hovořil s rodiči o prospěchu jejich dětí.

Učitel hovořil s rodiči o jejich dětech.

Učitel hovořil s rodiči o vlivu prostředí na dítě.

 

7. Subjekt

Skladební vztah

Predikace: subjekt – predikát

Vyjádření vztahu obvykle shodou, ta se za jistých podmínek (slovnědruhová nebo větná realizace subjektu) u přísudkového slovesa nerealizuje.

Podmět a jeho významy

Ve větách se slovesem v činném rodě v přísudku vyjadřuje:

• činitele děje: Pavel požádal Petru o ruku.
• konatele děje: Probudila mě bolest zubů.
• nositele změny: Malá Barborka i větší Vašek onemocněli téměř současně.
• nositele vlastnosti: Naše angličtinářka je moc přísná. Oskar byl výborným tenistou.

Ve větách se slovesem v rodě trpném v přísudku vyjadřuje:

• jednoho z účastníků děje, zpravidla osobu nebo věc, které se děj bezprostředně týká, nikoli však činitele: Stará paní byla ohrožována rozzuřeným psem (činitel) psem = příslovečné určení původce děje
• se slovesem v rodě činném: Rozzuřený pes (činitel) ohrožoval starou paní.

Podmět a jeho vyjadřování

• substantivum: Rodné číslo slouží k identifikaci osob. Nocí se neslo táhlé vytí vlků ze zoo.
• adjektivum: Sytý hladovému nevěří. Kladné ionty se vlivem elektrického pole pohybují směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -> při elizi řídícího substantiva (ionty)
• různé druhy zájmen: To se mi nelíbí. Ty jsi nezapomněl? Naši to už vědí.
• infinitiv: Krást a podvádět je trestné. Studovat ho moc nebavilo.
• věta vedlejší: Kdo ve svém úsilí nepoleví, dosáhne pravděpodobně úspěchu.

Jména v subjektu jsou obvykle v nominativu. Ale mohou být i v genitivu:

1. a) ve spojení s číslovkou základní od pěti výš: sedm trpaslíků, dvanáct loupežníků,
2. b) po číslovkách neurčitých a adverbiích vyjadřujících neurčité množství: mnoho účastníků, hodně připomínek,
3. c) s významem velkého množství: Letos se ale urodilo švestek!

• Genitiv záporový = prostředkem výrazně knižním: Neminulo dne, aby na ni nemyslel.

Vedlejší věta podmětná

Bývá uvozena:

• vztažnými zájmeny kdo, co, který: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Co se vleče, neuteče.
• podřadicími spojkami: že, kdyby, aby – Těší mě, že vás konečně poznávám osobně. Mrzí mne, že Vám nemohu podat příznivější informaci. Nevadilo by mi, kdyby se odstěhoval. Přijde mi jako nemorální, aby se dospělý člověk nechal živit rodiči.
• V řídící větě mohou na VV odkazovat zájmena ten, takový, to.

Zájmeno vztažné + zájmeno odkazovací = souvztažný (korelativní) spojovací prostředek.

Zájmeno odkazovací není větným členem, do jisté míry ukazuje na druh vedl. věty, vztažné zájmeno větným členem je. – Ten, kdo dosáhne plného počtu bodů, přijde o řidičský průkaz. Ti, kteří se zapsali do kurzu informatiky, půjdou do učebny G 7. To, co se mi dnes přihodilo, je naprosto neuvěřitelné. To, že se nic nestalo, byla jen náhoda. Srov.:  Že se nic nestalo, byla jen náhoda.

 

Slovní nevyjadřování podmětu

V 1. a 2. sg. a pl. (tj. osoba mluvčího nebo adresáta) = základní formou podmět slovně nevyjádřený:

Nechceš tu zůstat? Co jste se tam dozvěděli? Přijdu později. Právě včera jsme se dohodly. -> Pozn. tzv. shoda podle smyslu, jde evidentně o ženy

Na podmět ukazuje tvar přísudkového slovesa.

V 3. sg. a pl. = základní formou slovní vyjádření podmětu. Teprve druhotně podmět slovně nevyjádřen, elidován, patrný z předchozího kontextu nebo situace.

V titulní roli se představila mladá posila operního souboru. Svým brilantním výkonem oslnila E nejen diváky, ale i kritiky. V novinách se psalo jen o ní. -> Pozn.: nelze poznat, zda jde o muže, nebo ženu; E – elize

Vyjadřování podmětu osobním zájmenem 1. a 2. osoby

Pronominální podmět:

• Mluvčí staví sebe do protikladu k adresátovi, popř. jiné osobě

Já jsem ti to říkala, ale tys mi nevěřil.

• Pojmenování mluvčího / adresáta je jádrem výpovědi (sdělně nejzávažnější):

Jako poslední jste přišel vy. Nakonec jsem si sedla já.                                                                   

Zájmeno je rozvito:

Já, která jsem ho vždycky omlouvala, jsem toho už měla dost. Já nešťastník jsem na to úplně zapomněl.  

Zájmeno je složkou několikanásobného větného členu:

Já, ty a Zuzana bychom mohly zítra zajet do Brna.

Podmět všeobecný

• Slovně nevyjádřený: přísudek = v 3. os. sg. nebo pl. anebo v 1. os. pl.

Neřvi, jako by tě na nože brali, vždyť ti nikdo nic nedělá.

• Bývá v příslovích, sloveso je v 3. os. sg. nebo pl. anebo v 2. os. sg.:

Kde se hospodaří, tam se dobře daří. Vola za rohy, člověka za jazyk lapají. Hlavou zeď neprorazíš.

• V kuchařských receptech mívá přísudek tvar 1. os. pl., podmět je všeobecný:

Maso nejprve rukou jemně naklepeme, potom osolíme a obalíme v mouce, rozšlehaném vejci a strouhance. Smažíme dozlatova.

Podmět pronominální

• Vyjádřený jakýmkoli zájmenem. Užití zájmena je kontextově nezávislé.

Nic se nestalo. Každý může chybovat. Někdo se nedostavil?  Kdo se o to zajímá? Nedokázala jsem mu to říct ani já. Kdybys to věděl aspoň ty!

• Zájmena vztažná, resp. zájmenné výrazy v korelativech plní funkci gramatickou. Uvozují, připojují větu vedlejší, tedy začleňují větně vyjádřený větný člen do věty řídící.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Půjčili jsme si plachetnici, která byla vybavena výkonným motorem.

Podmět pronominalizovaný

Pronominalizace = užití zájmena v závislosti na předchozím nebo následujícím kontextu:

• Zájmeno osobní: 3. os sg. a pl. on, ona, oni …
• Zájmeno ukazovací substantivně užité ten, ta, to; tento…; takový…; tentýž, týž …;
• Zájmeno přivlastňovací 3. os.: jeho, její, jejich

Tato zájmena plní funkci textově konektivní.

Podmět elidovaný

Elize = nevyjádření (neobsazení) větné pozice v závislosti na kontextu.

Podmět elidován v závislosti na kontextu v 3. os. sg. nebo pl.

Nerealizace podmětu v 1. a 2. osobě sg. a pl. se za elidovaný podmět nepovažuje. Jde o podmět (slovně) nevyjádřený. Nevyjádřenost je primární, elize = nevyjádřenost sekundární

Exekuci může obec provést třemi způsoby:

1. E Zjistí si dotazem v bankách či jiných finančních institucích, kde má dlužník uloženy peníze a tzv. přikázáním pohledávky si E strhne z jeho účtu dlužný obnos.
2. E Zajistí, aby dlužná částka byla sražena dlužníkovi z mezd, z důchodu, ze sociálních a nemocenských dávek apod.
3. E Prodá zabavené movité věci.

 

Druhy podmětu – shrnutí

Pavel mi tu knihu včera vrátil (substantivní). Půjčila jsem ji však hned Renátě (nevyjádřený). Prosila mne o ni (elidovaný), protože o ní před časem mluvili v televizi (všeobecný). Neboj se (nevyjádřený), ona mi ji vrátí (pronominalizovaný), já ti ji pak půjčím (pronominální). Hned tak to nebude (pronominalizovaný). Ta není jako Pavel (pronominalizovaný).

 

8. Pojetí přísudku

Tradiční pojetí: skladební vztah, význam a vyjádření

Valenční pojetí: význam predikátových výrazů pro ZVS

Přísudek = predikát

Tradičně:

1. Predikát = základní větný člen + podmět = základní skladební dvojice ve větě dvojčlenné: Po + Př / S+P
2. Věta jednočlenná: ani podmět, ani přísudek, nýbrž základní člen věty jednočlenné:

ZČVJ → tři základní větné členy -> česká syntax má 3 větné členy:

1. podmět
2. přísudek
3. základní člen věty jednočlenné (+- přísudek)

Význam přísudku

• Děj: Němci zkoumají svitky od Mrtvého moře. Rentgenovou metodou zjišťují místo jejich dávného vzniku.
• Stav: Tento systém patří mezi nejlepší produkty. Dneska jsem spala až do deseti.
• Vlastnost: Pro nekomerční použití je tento antivirový program volně dostupný. Jedinou podmínkou je
• Změna: Patnáctileté Australance se po transplantaci jater změnil Rh faktor krve.
• Ve čtvrtek české akcie díky změněné náladě na vyspělých burzách oživly. Na zledovatělé vozovce se stal vůz neovladatelným.

Druhy přísudku

• Predikát jednoduchý slovesný:

Město poničilo silné zemětřesení. Město bylo poničeno silným zemětřesením.

• Predikát jednoduchý jmenný se sponou:

Kolega Horák je uznávaným odborníkem.

• Predikát souslovný (analytický):

Její dotaz ho uvedl do rozpaků.

• Predikát složený slovesný:

Nemohla jsem váš vzkaz vyřídit. Přestaň se vymlouvat.

• Predikát složený slovesný = způsobová slovesa (muset, smět, chtít, mít, moci):

Most se musí opravit. Most budeme muset opravit.

• Predikát složený souslovný:

Nemůžeš ho nechat na holičkách. Přestaň mě chytat za slovo.

• Predikát složený jmenný se sponou:

Mohla se stát jeho pravou rukou, ale odmítla to. Musíš být pilnější.  

• Predikát elidovaný: ve většině případů závislý na kontextu nebo situaci.

Menší děti bydlí v přízemí, starší E v prvním patře.

• Elize (tj. kontextově podmíněné lexikální nevyjádření) větného členu nebo jeho části: spona, pomocné sloveso, plnovýznamový infinitiv, modální sloveso. Dort z polárky E dárek nad dárky. Já E to tušila. Už musím E domů. Co chceš teď dělat? – Hlavně E zapomenout.

Přísudek jednoduchý slovesně-jmenný/jmenný se sponou

Spona: být, bývat, stát se, stávat se, mít    

+    substantivum:

Je medvěd všežravec?

Buďte bez obav!

Konečně je po dešti.

+    adjektivum: Nebuď tak zbrklý! Tato příručka se pro mě letos stala naprosto nepostradatelnou.

+    zájmeno: Ta zvířata jsou určitě jejich. To je určitě někdo ze sousedství.

+    číslovka: Tři mušketýři byli vlastně čtyři. Nakonec byl až desátý.

+    infinitiv: Veronika byla lyžovat. Věřit není rozumět.

V tradičním pojetí dále už věta jednočlenná:

+    příslovce: Je nám bez něj smutno.  Že prý bude letos abnormálně deštivo.

+    citoslovce: Bylo mi ouvej.

Přísudek ve valenčním popisu

Věta = založena na verbu finitu a jeho valenčním potenciálu.

• Struktura do kontextu nezapojená bez VF není větou (srov. ale predikát elidovaný).
• V tradičním popisu = věty jednočlenné slovesné. Ty = ve valenčním popisu větami, protože VF.
• příklady výše:

Bylo mi ouvej. V noci na dnešek ještě mrzlo. Pozítří už bude pršet.

Valenční potenciál

= soubor všech valenčních pozic daného valenčního nositele:

• Slovesa nevalenční = bez valenčního doplnění. Prší. Mrzne. Stmívá se. Je po dešti.
• Slovesa jedno-, dvou-, tří-, čtyřvalenční atd.
• Tradičně vymezované věty jednočlenné neslovesné = ve valenčním popisu větným ekvivalentem.
• Na ZŠ bohužel pomíchány pojmy dvou odlišných konceptů: věta 2členná, 1členná a větný ekvivalent

Valence a základová větná struktura

• Valence = schopnost některých slovních druhů (hlavně plnovýznamových sloves, dějových adjektiv a dějových substantiv) vázat na sebe určitý počet doplnění v určité formě -> základovou větnou strukturu (ZVS).
• Valence větotvorná = valence VF: Maminka pečuje o nemocnou babičku.

někdo – pečuje – o někoho

Valence a její fungování ve větě

• Valence nevětotvorná: valence řídícího nebo závislého slovesa (nikoli VF), substantiva, adjektiva:
• Péče maminky o nemocnou babičku je náročná na čas. péče – někoho – o někoho

Pečujíc o nemocnou babičku, chodí maminka do práce jen na půl úvazku.

někdo – pečujíc – o někoho

• Valence verbální = slovesná
• Valence neverbální = neslovesná

Valenční potenciál – ZVS – GVV

Valence: sloveso darovat

někdo – daruje – někomu – něco

dárce  –  děj – obdarovaný – dar

S (1. p.) – VF – S (3. p.)        – S  (4. p.)

GVV: gramatická stránka ZVS:

S nom – VF – S dat – Sak

Babička darovala vnučce prstýnek.

Babička z otcovy strany darovala své nejmladší vnučce k jejím patnáctým narozeninám krásný zlatý prstýnek.

Gramatický větný vzorec = dohodnutý způsob zápisu ZVS:

pozice nominativní (subjektová) = pozice levovalenční.

Ostatní pozice ve vzorci = pozice pravovalenční.

Základová větná struktura

Nevyžaduje-li sloveso subjekt, má VF formu neosobní (impersonale) – 3. os. sg.

VF imp. – Sak – Adl    Bolí mě v krku.

 

Obsazením větných pozic v ZVS slovy odpovídajících významu a formy vzniká minimální věta – může fungovat jako výpověď, rodilý mluvčí ji nepovažuje za defektní.

S nom – VF – Sak – Adl  Iva vhodila dopis do schránky. Srov. Tužka vhodila bouřku do matematiky.

Základové větné členy

• Výrazy obsazující valenční pozice ZVS plní funkci základových větných členů. Jejich počet a druh je závislý na valenci VF. Kromě predikátu to mohou být: podmět, předmět, některá příslovečná určení a některé druhy doplňku.
• Některé pozice v GVV nemusí být lexikálně obsazeny, a přesto nevznikne defektní věta. Takové pozice jsou potenciální, jiné jsou obligatorní, ty naopak obsazeny být musí, jinak je věta defektní.

Obligatorní a potenciální pozice

Subjektová pozice je potenciální.

Přijdu hned. Darovala mu auto. Deštník zapomněl ve vlaku. => nedefektní

Obligatornost pozic nesubjektových:

Darovala vnučce. Pes vrtí. Karin se podobá. Ústí leží. Ocitli jsme se. => defektní

Nevyjádřenost pozice

1. a) v závislosti na kontextu
2. b) obecná třída jevů či přenesený význam.

Babička z otcovy strany darovala své nejmladší vnučce k narozeninám zlatý prstýnek.

Nevyjádřenost pozice v ZVS

Slíbila, že mi tu knihu hned vrátí, ale nevrátila.

vrátit: S nom – VF – S dat – S ak

Monika by pořád jen četla. 

číst: S nom – VF – S ak

Ten její pije.  (tzv. lexikalizovaná elipsa)

pít: S nom – VF – S ak

Roztomile se usmála. X Usmálo se na nás štěstí.

usmát se: S nom – VF – na S ak

 

9. SLOVO V SYNTAXI

Forma výpovědi

Výpověď větná – výpověď nevětná

• Výpověď větná – její základ založen na VF ve funkci predikátu a jeho valenčním potenciálu (větě), tento základ zpravidla dále rozvíjen
• Výpověď nevětná – jejím gramatickým základem = větný ekvivalent

Slovní druhy* z hlediska syntaxe * (v morfologii + lexikologii: hlediska sémantická, slovotvorná, onomaziologická a morfologická)

• Slova plnovýznamová a neplnovýznamová.
• Slovo a jeho funkce ve větě, ve slovním spojení.
• Plnovýznamové slovo → větným členem, vstoupí-li s jiným plnovýznamovým slovem do skladebního vztahu a vytvoří-li skladební dvojici.
• Slovnědruhová povaha slova do určité míry předurčuje jeho větněčlenskou funkci.
• Větný člen = funkce plnovýznamového slova ve větě (skladební dvojici)

Forma větného členu

Nevětná (slovní):

• G. Masaryk se narodil v roce 1850.
• Autorův vztah k lingvistickým a nelingvistickým disciplínám minulého století.
• Chodili jsme křížem krážem. Nemohl se rozhodnout. Nemohl by být právě on jejich šéfem?

Větná: Až to skončí, dám ti vědět, s čím bys měl počítat a na co si dát zvlášť pozor.

 

 

Primární a sekundární funkce slovních druhů

Substantivum:

Primárně: podmět, předmět

Sekundárně: přívlastek neshodný, jmenná část přísudku, příslovečné určení, doplněk

Adjektivum:

Primárně: atribut shodný

Sekundárně: subjekt, objekt, jmenná část přísudku, doplněk shodný

Sloveso:

Primárně: přísudek

Sekundárně: podmět, přívlastek neshodný, předmět, doplněk

Příslovce:

Primárně: příslovečné určení

Sekundárně: podmět, přívlastek neshodný, slovesně-jmenný přísudek, předmět

Skladební substantivum

• Vlastní substantiva: snaha, pes, světlo, Praha
• Zpodstatnělá adjektiva: vrátný, na výbornou, domácí
• Zájmena: já, nic, někdo, naši (se zlobí)
• Zpodstatnělá adjektivní zájmena: ten její, ta jeho
• Substantivní číslovky: sedm, sto, tisíc, řada
• Infinitiv: Zastihnout ji v práci je těžké.
• Jiné výrazy: vysoké C, nohy do O, žádné bysem, ale jen bych

Skladební adjektivum

Vlastní adjektiva: vysoký, nejlepší, sestřin sousedův, Truhlářova, Pařížská (ul.), anglický (park) i nesklonná: prima výlet, Substantiva v adjektivní platnosti: mizera chlap, chudák manželka

Adjektivní zájmena: můj, který, lecjaký, čí

Adjektivní číslovky: jeden (návrh), první (řada), dvojité (salto), čtverný (salchow), dvojí (klíče), dvojnásobný (mistr)

Skladební sloveso

Určitý slovesný tvar: přijdu, nemohl jsi, bude psát, nebyl bych se ptal, bude muset odejít, bude muset být operována

Neurčitý tvar slovesa: přechodníky –Tiskna jí ruku, usmíval se od ucha k uchu. Vytisknuv první stránku, zjistil, že tam má chyby. Infinitivy:

1. a) činný – Rozhodnutí odejít do zahraniční je překvapilo.

1. b) trpný – Bezpečnost účastníků musí být zajištěna.

Skladební vztahy

Ve skladební dvojici, větném členu a souvětí:

• Subordinace (podřízenost), koordinace (přiřaďování)
• Hypotaxe (podřadnost), parataxe (souřadnost)

Ve skladební dvojici a v souvětí:

• Sémantické: predikace, determinace, apozice
• Gramatické: kongruence, rekce, adjunkce

MČ 3 dominance, adordinace                                                         – MČ 3 = Mluvnice češtiny 3

Predikace = přisuzování = vztah mezi přísudkem a podmětem.

Přísudek přisuzuje podmětu nějaký děj, stav, změnu nebo vlastnost:

• Honza trénuje od osmi. Marek má rýmu. Žárovka zhasla. Irena je velmi spolehlivá.
• Ještě do zítra bys mohl počkat. Přestaň se tak Nemusel by být tak neochotný.

Determinace = určování = podřazený větný člen specifikuje (blíže omezuje) význam členu nadřazeného:

• dokonalý skok, skok o tyči, skok do dálky, skok z věže, skok s dvojitým/dvojným saltem vpřed, zájezd k moři, cesta mezi poli => PKS, PKN
• pospíchat na nádraží, vyřídit bratrovi vzkaz, => PU, PT
• závislý na dopravě, velmi přesně, mírně svažitý,
• třikrát oběhnout stadion, prima víkend v Paříži

Koordinace = přiřaďování

1. mezi složkami několikanásobného větného členu v kterékoli větněčlenské platnosti:

• zítra nebo pozítří, hovořit nejen o potížích, ale i o úspěších, výkonný a spolehlivý, a proto nikoli levný přístroj, Křemílek s Vochomůrkou
• i mimo větné členství: v oslovení: Dámy a pánové,

2. mezi větami mluvnicky na sobě nezávislými: Napiš nebo zavolej! => mezi VH

• Mezi významy přiřazovaných slov / obsahy přiřazovaných vět = různé významové poměry, vyjadřované zejména souřadicími (parataktickými) spojkami: slučovací: vloni a ještě předloni, maturita z češtiny a angličtiny anebo němčiny, Ústecký a také Liberecký kraj, ani ryba, ani rak

Významové poměry

• odporovací: hezké, ale drahé, sice hezké, ale drahé
• stupňovací: nejen krásná, ale i chytrá
• vylučovací: buď ty, nebo já
• důsledkový: nekvalitní, a proto neprodejné
• souřadicí (parataktické) spojovací prostředky.
• koordinační vztah lze vyjádřit i podřadicími (hypotakticky) prostředky: já s tebou = já a ty

Apozice = přistavování

• = vztah široké totožnosti, tj. jedna skutečnost (osoba, věc, místo, děj apod.) označena alespoň dvěma různými způsoby: Praha, hlavní město ČR, …; o Karin, studentce Obchodní akademie ve Zlíně, … ; přeložit na poslední týden v lednu, tj. od 21. do 28.1.

Kongruence = shoda

• = v souladu mluvnických kategorií osoby, čísla, jmenného rodu (u složených slovesných tvarů), rodu, pádu a čísla (u jmen) ve skladebních dvojicích (PŘ – PO, podst. jméno a PKS, sloveso a D):
• vichřice slábla, most byl poškozen; Jirka není zbabělý; do nového domu; bez její sestry; Karolína se vrátila, vrátila se uzdravená; k otcovu domu, se sestřiným manželem, Horákovi

Rekce = řízenost

• tvar slova ve funkci podřazeného větného členu předurčen (vyžadována pádová forma včetně předložky) slovem ve funkci členu nadřazeného (PT, PKN):
• dopustit se zločinu, potkat přítele, počkat na bratra, podobná mamince, zvyklý na ledacos, dopis rodičům, sbírka úkolů, zákaz vjezdu, výzva k účasti, odvolání proti rozsudku, spokojenost s výsledky

Adjunkce = přimykání

• podřazenost větného členu se formálně neprojevuje (nelze) nebo není vyžadována nadřazeným větným členem:
• salto vpřed, jednoznačně rozhodnout, velmi ochotný, hodně vysoko, ztratit ho ve městě, ztratit ho cestou, ztratit se z očí, vinohrady na stráni, zahrady pod kopcem, skákat o tyči / do dálky, běh přes překážky, hodinu po půlnoci, jet pro benzín, zpívat pro radost (PU a některé PKN)

Hypotaxe = podřadnost

• mezi podřazeným a nadřazeným větným členem; ve větném celku vyjadřována podřadicími (hypotaktickými) spojovacími výrazy, ve skladební dvojici hlavně předložkami.
• Jana sIvanou se rozhodly jít studovat do zahraničí. Knihu, kterou jsem si včera odpoledne koupila, jsem přes noc přečetla. Nedokázala si představit, že už ho neuvidí. Když se to dozvěděla, okamžitě přiběhla zeptat se, jak může pomoct. Nemohl se vrátit, dokud nesplnil všechny tři úkoly.

Parataxe = souřadnost – vyjadřována spojkami souřadicími (vyjadřujeme jimi významové poměry):

1. a) mezi složkami několikanásobného větného členu
2. b) mezi mluvnicky nezávislými větami téže větněčlenské platnosti
3. a) Nejen Jana, ale i Marta se rozhodly jít studovat do zahraničí.
4. b) Včera odpoledne jsem si koupila knihu a přes noc jsem ji přečetla.

Shrnutí

• Skladební vztahy významové: predikace, determinace, apozice, koordinace
• Skladební vztahy formální (gramatické) způsoby vyjádření vztahů sémantických: kongruence, rekce, adjunkce

 

10. Předmět skladby dnes

Skladba dnes zkoumá, popisuje a vykládá mluvnickou a významovou stavbu (strukturu) věty a souvětí:

• větné členy, jejich formu a význam,
• skladební dvojice a skladební vztahy mezi větnými členy a větami,
• pravidla tvoření správných vět a vyšších skladebních celků,
• fungování výpovědi v jazykovém projevu:

1. a) vyjadřování sdělného záměru mluvčího,
2. b) jak se části výpovědi zapojují do jazykového projevu nebo do komunikační situace,
3. c) skladební prostředky, které překračují hranice věty nebo souvětí a zasahují do výstavby jazykového projevu,
4. d) proměny a zvláštnosti větné nebo souvětné stavby, k nimž dochází v jazykovém projevu.

Dva základní přístupy v popisu skladby:

1. Starší (tradiční) přístup:

zdůrazňuje (zjednodušeně řečeno) skladební vztahy mezi větnými členy, formu a význam větných členů, skladební vztahy mezi větami v souvětí, popisuje stavbu věty a souvětí.  (= školské pojetí ZŠ a SŠ)

2. Druhý (mladší) přístup:

je založen na valenční teorii a usiluje o poznání a popis tzv. základových větných struktur, tedy jakéhosi mluvnického základu věty, bez kterého se žádná správná česká věta neobejde. (u nás od 60. let 20. stol.).

Oba přístupy v mluvnicích současné češtiny (vydaných v posledních dvou desetiletích) vhodně propojeny a doplněny poznatky o fungování skladebních jednotek v mluveném a psaném projevu.

Od 70. let 20. stol. proniká do syntaxe také hledisko nadvětné syntaxe (hypersyntax) a textové syntaxe.

Stejný obsah – jiná forma

• Mluvčí má k dispozici repertoár skladebních prostředků a skladebních jednotek, obecných větných a souvětných struktur, aby konstruoval své jedinečné výpovědi.
• Za pobytu ve Skotsku se Martin definitivně rozhodl studovat mezinárodní právo.
• Za pobytu ve Skotsku se Martin definitivně rozhodl pro studium mezinárodního práva.
• Při / během pobytu ve Skotsku se Martin definitivně rozhodl studovat mezinárodní právo.
• Při / během pobytu ve Skotsku Martin definitivně dospěl k rozhodnutí studovat mezinárodní právo.
• Za pobytu ve Skotsku se Martin definitivně rozhodl, že bude studovat mezinárodní právo.
• Když pobýval Martin ve Skotsku, definitivně se rozhodl studovat mezinárodní právo.
• Když pobýval Martin ve Skotsku, definitivně se rozhodl pro studium mezinárodního práva
• Když pobýval Martin ve Skotsku, definitivně se rozhodl, že bude studovat mezinárodní právo.

Komunikační funkce

• Už jela devítka? – dotaz příchozího na zastávce MHD adresovaný jednomu z čekajících;
• Co kdybych zítra zůstal doma? – návrh s očekáváním, jak bude přijat;
• Když zabloudíš, tak zavolej! – nabídka pomoci;
• Vlivem vydatného sněžení a sílícího větru se od 500 m. n. m. budou na silnicích tvořit sněhové jazyky a závěje.

– varování pro řidiče, silničáře

• Nepořádek v dámské kabelce může být sice půvabný, ale ne před zraky manažera, který vede vaše přijímací řízení do zaměstnání. – doporučení pro uchazečky o zaměstnání.

Jazykový projev, komunikát, text

• je výsledkem řečového jednání mluvčího nebo pisatele v konkrétní komunikační situaci. Obvykle se jazykový projev skládá z více výpovědí.

Výpověď

= základní komunikační jednotka, která má:

• svůj obsah: o čem autor vypovídá – např. o zítřejším počasí,
• svou formu: nejčastěji větnou, souvětnou či nevětnou (viz výše)
• komunikační funkci: proč byla výpověď pronesena, např. proto, že se autor na něco ptá, něco doporučuje nebo před něčím varuje apod.
• Fónickou (zvukovou) nebo grafickou podobu.

 

Komunikační situace

Vytvářejí ji:

• autor, adresát a jejich vzájemné vztahy: např. partnerské, podřízenosti, spolupráce, oficiální aj.
• jejich věk, vzdělání, znalosti (nejen o tom, co je obsahem projevu),
• zájmy, životní zkušenosti,
• kde, kdy, jak a proč se projev uskutečňuje, např. dotaz na zastávce městské hromadné dopravy, rozhovor doma na Štědrý večer, trenérovy rady v šatně před hokejovým utkáním, novoroční projev prezidenta nebo fejeton v denním tisku,
• řečový kontext: to, co bylo dosud řečeno.

Výpovědní forma

• věta oznamovací
• věta tázací
• věta rozkazovací
• věta přací

Komunikační funkce (záměry)

• oznámení
• otázka
• výzva
• přání
• návrh
• nabídka
• slib
• souhlas
• dovolení
• ohrazení
• námitka
• výtka
• výhrůžka
• varování
• povel
• omluva
• prosba
• ujišťování
• odmítnutí aj.

Explicitní performativní formule

• Slibuji, že už se to víckrát nestane.
• Navrhuji, abychom šli podél řeky.
• S lítostí vám oznamujeme, že vaše zavazadla byla při přepravě vážně poškozena.
• S tím nesouhlasím.
• Přísahám.

 

 

SYNTAX (Janovec)

= oblast pravidel, způsobů a modelů kombinace slov, která slouží tvorbě vět, popř. textů.

Součást gramatiky – gramatika vyjadřuje vztahy mezi pojmenováními -> Mathesius: „Gramatika má usouvztažňující funkci.“ – vytváření vztahů mezi pojmenováními

Syntaktická rovina – F. de Saussure

• Základní jednotka: věta – langue (abstraktní model, určité schéma uložené v hlavě a na základě těchto schémat vytváříme nekonečné množství výpovědí)
• Realizace: výpověď – parole (slovní i větná realizace, má komunikační funkci, intonační schéma)

Věta

Ries – 1931 – téměř 140 definic věty

Větný vzorec – abstraktní model pro realizaci určitého typu vět

Propozice

Významová jednotka – obsah výpovědi

Odpovídá formě oznamovací věty s predikátem

Význam výpovědi – celková informace, která je přenášena – propozice, presupozice (= předpoklady, s kterými vstupujeme do výpovědi), intence, kontextová/situační informace apod.

• hloubková x povrchová struktura věty

Analýza věty

1. Složkový popis – rozdělení věty na část podmětnou a přísudkovou
2. Závislostní nevalenční popis – funkce a vztahy (školská syntax – vztahy, do kterých slova vstupují a funkce slov ve větě, tj. větné členy)
3. Závislostní valenční popis – L. Tesni’er (geneze vzniku věty, vycházíme z gramatických vlastností predikátu a popisujeme jednotlivé větné struktury) -> valence a větné struktury
4. Generativní (generační) gramatika – N. Chomsky (generalizujeme pravidlo, na základě kterého výpověď vznikla, popis generování za pomoci určitých kategorií – lexikální a frázové; vznikají větné stromy)

Jazyková kompetence x performance

5. Transformační gramatika

– Popis možností změn určitého větného stromu na jiný na základě trans. pravidel – vkládání složek do věty, vypouštění, zapouštění věty do věty…

Závislostní syntax nevalenční

Elementární syntaktická jednotka

• autosémantika – převážně plnovýznamové slovo, ale i:
• sousloví, frazém, víceslovná vlastní jména
• korelativa (zájmeno se jménem): ten, který
• spojka se jménem

Samostatně nejsou:

• synsémantika (spojky, předložky a částice)
• modální a fázová slovesa (součást predikátů), VN predikáty (=verbonominální -> Př jmenný se sponou)
• pomocná slovesa
• vokativy, vsuvky

Syntaktické vztahy (Vladimír Šmilauer – Novočeská skladba)

• Přisuzování – predikace
• Určování – determinace
• Přístavek – apozice
• Přiřaďování – koordinace
• Vsouvání – parenteze

Mluvnice češtiny 3 – pouze dva vztahy

Syntaktické vztahy – MČ

• Vztah dominace – subordinace —- vzniká syntagma (skladební dvojice) a realizujeme pomocí (prostředky)

• kongruence = shoda
• rekce = řízenost
• adjunkce = přimykání

Vztah zmnožení syntaktické pozice -> syntaktická skupina (ne větné členy, ale 1 větný člen vyjádřený několika slovy)

• koordinace
• adordinace (apozice)

Kongruence

= tvarová totožnost členu závislého a řídícího, dvě jednotky mají stejné gramatické kategorie

1. substantivum – adjektivum (přívlastek, přísponový výraz, doplněk vyjádřený adjektivem)

Veselý člověk. = PKS

Tento člověk je veselý. = přísudek jmenný se sponou

Tento člověk přišel na setkání nápadně veselý. = D

Kongruence nerealizovaná: př. přejaté adjektivum nesklonné, nesklonná zájmena, spojení s genitivem po číslovkách

prima sezona, night klub, fajn holka;

jeho/jejich kamarád;

pět mužů (N, A) x k pěti chlapcům = nominativní genitiv -> činitel je chlapec, číslovky nerealizují slovesa (př. přišlo)

Kongruence narušená (neúplná) – ve výrazech vyjadřujících expresivitu, emoce: kluk líná, dědek chlípná -> není shoda v rodě

 

2. Přísudek s podmětem – shoda podle tvaru slovesa

Dívky píšou. – osoba, číslo

Dívky psaly. – osoba, číslo, jmenný rod

Gramatický x přirozený rod: já jsem psal x já jsem psala (zájmeno já je bezrodé, závisí na mimojazykové skutečnosti)

Shoda podle smyslu x podle formy:

Přišlo deset studentů a pomohli/o nám.

Nezřetelný směr dominace: řeka Labe – tekla i teklo

Případy s několikanásobným podmětem (rod)

1. Podmět předchází přísudku

Hierarchie důležitosti: Mž – Mnž – F – N

Psi a kočky si hráli.

Člověk i stroj se zasloužili o vítězství.

Krávy a telata bučely.

Několik podstatných jmen N v sg: Kotě a štěně si hrály. Finsko a Švédsko sehrály zápas.

1. b) Přísudek předchází podmětu – obě možnosti podle bližšího slova:

Hráli si kočky a psi. / Hrály si kočky a psi. x POUZE: Hráli si psi a kočky.

Na louce se pásla jehňata i berani. / Na louce se pásli jehňata i berani. X Na louce se pásli berani a jehňata.

Případy s několikanásobným podmětem (osoba):

Syn a matka žili na venkově.

Dcera a matka žily na venkově.

Bezrodé zájmeno má přednost před substantivem:

Já a matka jsme žili na venkově.

Já (dívka – shoda podle smyslu a přirozeného rodu) a matka jsme žily na venkově.

Případy s několikanásobným podmětem (číslo):

– Jednotky jsou v singuláru:

1. a) Podmět předchází přísudku – při slučování pomocí a – přísudek obvykle v plurálu

Jiný poměr či slučování s jinou spojkou. – může být i v singuláru: Žito a ječmen se tu nesejí. X Nejen žito, ale ani ječmen se tu neseje. Žito ani ječmen se tu neseje. // Nejen žito, ale ani ječmen se tu nesejí. Žito ani ječmen se tu nesejí.

Vyjádření hypotaxí – oboje: Otec s matkou šel do kina. / Otec s matkou šli do kina.

1. b) Přísudek předchází podmětu – oboje:

Matku v nemocnici navštívil Petr a Pavel.

Matku v nemocnici navštívili Petr a Pavel.

Shoda VN (verbonominální) přísudku s podmětem: nastává jak u spony, tak u přísponového jména:

Petr byl silný kuřák_.

Pavla byla silná kuřačka.

Speciální případy:

V čísle: spona se obvykle shoduje jen s přísponovým jménem:

Město na obraze jsou České Budějovice v 18. století.

Čas jsou peníze.

Kongruence (VN predikát)

V rodě: spona se častěji shoduje s podmětovým substantivem (zejm. když jde o člověka):

Petr byl pěkné kvítko.

Karel byl najednou hromádka neštěstí.

Signalizátor podmětu, když je umístěn za sponou.

Pěkné kvítko byl Petr od té doby, co začal chodit.

U abstrakt – obojí možnost:

Jeho život bylo jedno velké prokletí.

Jeho život byl jedno velké prokletí.

Rekce

Syntaktická závislost substantiva na verbu (adj, subst) -> závislost na řídícím členu s pevnou formou řízení závislé jednotky:

1. Sloveso a předmět:

číst – knihu, báseň, povídku, učivo, přednášku… – POUZE akuzativ

Dát (něco) – sestře, matce, bratrovi, štěněti… – POUZE dativ

X

Jít – po mostě, přes ulici, do školy, k lesu – není jediná možnost doplnění – nejde o předmět

2. Substantivum a přívlastek neshodný (viz dále)

Poslouchat přednášku o větných členech.

Vydat se na lov sobů.

 

3. Adjektivum a předmět (trošku frazeologizovaný význam, předložkové konstrukce)

Chytrý na matematiku

Náchylná ke lži

Adjunkce

Syntaktická závislost adverbiálního určení a některých přívlastků neshodných, slabá závislost

Nemá morfologicky pevnou formu

mluvit vesele / na hodině / telefonem (také pomocí/prostřednictvím telefonu)

-> PU

– i u PKN – práce na zahradě (vychází ze slovesa pracovat – někde), četba vleže, chlad ve sklepě

Kdy je přívlastek neshodný rekční a kdy adjunkční?

• Bezpředložkový genitiv: vždy rekční (roh stolu, list papíru)
• Dominující substantivum neslovesného původu: vždy adjunkční (chlad ve sklepě, pták na stromě)
• Dominující substantivum slovesného původu – řídí se podle slovesného syntagmatu:

3.a) práce na zahradě – pracovat na zahradě – adjunkce

3.b) přednáška o Nerudovi – přednášet o Nerudovi – rekce

 

Koordinace

Parataktické spojení jednotek s různým denotátem, zmnožení syntaktické pozice -> vzniká:

Několikanásobný větný člen

Vyjádření: spojkově (souřadicí spojky), asyndeticky (asyndeton, juxtapozice)

Polysyndeton (táž spojka mezi všemi členy): Ozýval se pláč a křik a smích a sténání.

Hypotaktické spojení: Otec s matkou šli do kina. (= Otec a matka)

Jel do Krkonoš místo na Šumavu. (= do Krkonoš, ale ne na Šumavu)

Dostal kromě pochvaly i knihu. (= pochvalu i knihu)

Významové poměry/vztahy v koordinační skupině

• Slučovací
• Stupňovací
• Odporovací
• Vylučovací
• Následkový – důsledkový

(6. Příčinný – ve školském chápání)

Repertoáry spojek.

!!! Nemusí vždy být hlavním znakem poměru spojka!!!

Slučovací poměr

Petr, Jana a Pavel šli do kina.

• Členy jsou sobě rovné, stejně důležité
• Základní spojka: a (může se pojit s vytýkacími příslovci/částicemi také, též, přitom…)

i – může být i vytýkací částice (často se funkce kombinuje): Jana i Petr s návrhem souhlasili.

ani – protějšek i ve větách záporných: Jana ani Petr s návrhem nesouhlasili.

jak – tak, jakož i, stejně jako, někdy i samotné jako (V zimě, jako v létě nosil kraťasy.)

Odporovací poměr

Dva členy jsou v rozporu při plnění téže funkce – význam opaku nebo omezovací

Základní spojka: ale

a ne/nikoliv: Dám si pivo, a ne víno / a nikoliv víno.

nýbrž: Nedám si víno, nýbrž/ale pivo.

avšak, zato, ale zato, jenže, (a) přece, sice – ale, leč

Předložkový výraz: místo + gen

Stupňovací poměr

Mezi členy, z nichž druhý převyšuje první

Navrstvuje se na slučovací nebo odporovací

Ba, dokonce, nejen – ale i,

Signalizovat ho mohou i částice: skoro, přímo, div ne: Odešel rychle, skoro urážlivě

Knižní ano: odešel rychle, ano i s pláčem.

Vylučovací poměr

Mezi členy, z nichž může platit za určitých okolností jen jeden – jsou neslučitelné

nebo, anebo: Odváželi je do ošetřoven, nebo rovnou do márnice.

x

Slučovací nebo – vyjadřuje alternativu: Rozváželi je po domech nebo školách.

buď – nebo, ať – nebo, ať – ať, nebo spíše

Následkový poměr

Druhý člen skupiny vyplývá z prvního členu

proto, tedy, tudíž, tak

v kombinaci s a

Přejeme si, aby v literatuře byla zastoupena všechny období, tedy i nejstarší.

Výpověď

• Realizace věty
• Záměr – v konkrétní komunikační situaci
• Obsah – lze porozumět – informace (Petr včera rozbil okno. Zítra jedu do Prahy.) – vysuzování, konverzační implikatura (Došel mi benzín. – tj. mám tu někde auto a hledám benzínku.)
• Smyslově vnímatelná, reálně existující
• V konkrétní sociální interakci

Komunikační situace

• soubor okolností, za nichž se realizuje řečová činnost:
• Rysy komunikace – verbální x neverbální, soukromá x veřejná, interpersonální x masová, institucionální x neinstitucionální, psaná x mluvená
• Osoby a jejich sociální i komunikační role, vztahy, osobnostní charakteristiky…
• Médium
• Situační deixe, situační kontext
• Cíl, obsah

Věta x výpověď

Věta: S nom – VF – S ak – S dat (GVV – abstraktní popis základové větné struktury – hloubková struktura)

Výpověď (povrchová struktura – jak je hloubková skutečně realizována):

Petr koupil Janě květiny.

Petr koupí Janě květiny.

Kup Janě květiny.

Kdo koupí Janě květiny?

Kdo koupil Janě květiny.

Nekupuj Janě květiny.

Ne abys koupil Janě květiny.

Slovosled ve výpovědi

Zakotvenost vyžaduje relevantní pořadí složek x volný slovosled v češtině (nejdůležitější na konci) – otázkový test:

Petr koupil Janě květiny.

Petr koupil květiny Janě.

Janě koupil květiny Petr.

Janě květiny Petr koupil.

Segmentace výpovědi

V mluvených projevech – kadence

Kadence – schéma průběhu intonace (Přijedu v poledne.)

• Změna ve výšce tónu
• Klesavá, stoupavě klesavá (větný přízvuk nejvýš)

Antikadence – otázky zjišťovací (Přijdeš na návštěvu?)

• Stoupavá, stoupavě-klesavá (větný přízvuk nejníž)

Polokadence – nekoncové úseky (dojem nedokončenosti)

Segmentace výpovědi

Frázování – segmentace pomocí úsekových (významových) předělů

Nekoncové: Tu novou knihu / jsem koupil synovi / k narozeninám. – segmentace i spojování

Koncové: // Už ji má přečtenu.

V psaném projevu – interpunkce

• Konvence psaní
• Nemá jednoznačnou spojitost s prostředky mluvenými (otazník, tečka, středník…)

 

Modifikace výpovědi

Různá míra explicitnosti sdělení.

Při nepravidelnosti:

1. a) elipsa:

Kdo koupil Janě květiny? – Nikdo. = Nikdo nekoupil Janě květiny.

– eliduje se, co je dáno komunikační situací a textovým kontextem, vypouštím části, které kontextově znám

• Vynechávání predikátu: Kdo přišel? – Petr. = Petr přišel.
• Vynechávání spony: Škola = Toto je škola.
• Částí slovesných tvarů a přísudků: Chceš už jít spát? – Chci., Budeš mě poslouchat? – Nebudu.
• Vynechávání přísudkových jmen: Vláček byl z papíru. = Vláček byl VYROBENÝ z papíru.
• Vynechávání podmětu: Petr přišel. A přitom se předtím neohlásil.
• Vynechávání předmětu: Petr kreslí a Jana vybarvuje.
• Vynechání příslovečného určení: Petr odjel. (= Petr odjel z/do Prahy.), Kytky jsem zalil. (vodou)
• Vynechání substantiva ve dvojici s adjektivem: Dám si červené.

1. b) substituce vedlejších vět

Náhrada VV jmenným výrazem v závislosti na situaci: 

Mrzí mě ta chalupa. = Mrzí mě, že jsme museli chalupu prodat / že vyhořela / že jsme ji nestihli koupit…

Po paralenu se mu udělá lépe. = Až si vezme / Když si vezme paralen, udělá se mu lépe.

Promenádu zahájila vítězná Pyszková. = Promenádu zahájila Pyszková, která zvítězila v soutěži Královna krásy.

1. c) parcelace

Rozčlenění výpovědi na dílčí složky, zasahuje réma

Jedu do Brna. Na konferenci.

Záměrná parcelace – mluvčí si promyslí strukturu – zdůraznění

Aditivní (dodatečné připojování) – mluvené projevy – doplňování

Vytváření několika eliptických výpovědí – speciální intonace pro každou zvlášť. Včera jsem se seznámil s holkou. Moc pěknou. Na koncertě. Po pár pivech.

Osamostatněný větný člen: Už jsem ji určitě viděl, tuhle ženu.

Emoční: Už je nechci nikdy vidět. Podvodníky!

1. d) předsouvání

Zdůraznění/vytčení složek výpovědi před samotnou výpověď – druhý typ osamostatněného větného členu

Subjektivní slovosled, týká se tématu

Petr, ten se vždycky umí ze všeho vykecat.

Copak ty prachy, ty člověk oželí, víc mě mrzí ty doklady.

1. e) osamostatnění VV – věta stojí sama o sobě, není větou vedlejší a má funkci výpovědi

Začínají podřadicím spojovacím prostředkem s povahou částice:

• Že se ti tam chce.
• Abych si na tebe neposvítil.
• Když ono je toho strašně moc!
• Jako by byla z jiného světa.

1. f) osamostatňování VH a kontrakce souvětí

• Stejně na ty hory nepojedu. – náhrada VV-přípustkové (I když se budu snažit…)
• Beztak mě zase nebude poslouchat. -II-
• Tak jsme dohodnuti?
• A na tom skončíme.
• Kdyžtak na mě počkej. – kontrakce VV
• Štěstí, že jste nejeli o den dřív. – kontrakce VH
• Smůla, že jste si tentokrát nevsadil.
• Kdy že odešel? / Kdyže odešel? – kontrakce: Kdy jsi říkal, že odešel
• Kam abych šel?

1. g) osamostatnění infinitivu

Různé funkce, především direktivní:

• To okno zavřít.
• Mlčet.
• Umýt a spát!
• Přání: Mít tak dům u moře. Být tak o deset let mladší.

1. h) obohacování větných struktur

Vkládání nekonstitutivních prvků:

• Částice: Vždyť jsem přišel.
• Vsuvky: Vrchní oblečení si odložte prosím v této místnosti.
• PUzřetele: Podle nejnovějších zpráv má zítra pršet.
• Opakování: nezáměrné a záměrné

nezáměrné (když si nemohu vzpomenout): Syntax je…, syntax je…

            záměrné (něco zdůrazňuji): Dělej, dělej, ať už jdeme! Ty budeš pořád, pořád a pořád rušit.

1. i) partikularizace vět v souvětí

Sémantický posun až zánik obsahu, gramatikalizace, nabývají funkce částicových obratů – VH:

př. klidně – primárně příslovce: Seď klidně! x Klidně si dej pauzu.

• To si piš, že mu to řeknu. Řekněme, že má pravdu. Počkej, ty uvidíš.
• Věř mi, že by to udělala znovu. Já ti dám, takhle zlobit babičku.
• To bych se na to podíval, jestli kecá.
• Bůh ví, kam se poděl. X Bůhví kam se poděl.

– VV: Když myslíš, klidně mu zavolej, ale bude to marné.  Když jinak nedáš, ochutnám tu podivnou polévku.

 

Komunikační funkce výpovědi

Obrat k jazyku

• Léta – analytická filosofie
• Morris – znak
• Nové cesty vývoje jazykovědného bádání
• Pragmatika a teorie komunikace
• Vnější lingvistika

Komunikační funkce výpovědi

• Austin – Jak udělat něco slovy – základy teorie mluvních aktů -> řečové události – skládají se ze 3 složek:
  • ilokuce (záměr autora, s kterým něco pronáší)
  • lokuce (způsob, jakým to pronáší, jaké volí prostředky k formulaci záměru)
  • perlokuce (efekt, zda mluvčí dosáhl svého)

ilokuční funkce – dosáhnutí nějakého cíle/záměru

Smysl výpovědi: obsah (propozice) výpovědi a aktuální komunikační/ilokuční funkce

Kontext

Komunikační funkce

Soubor situačních podmínek typických pro KF

Základ vymezení – identifikují se na základě jazykových a metajazykových podmínek ->

Podmínky:

• Přípravné – situační konstituenty a předpoklady o adresátovi
• Upřímnosti – subjektivní postoje mluvčího
• Podstatné – záměr, s jakým je výpověď pronesena

Příklad: Kde je tady pošta? a) prostor, znalost adresáta, b) mluvčí si není jist / neví, c) mluvčí chce zjistit, kde je pošta. X b) mluvčí si je jist, c) mluvčí chce navázat kontakt

Vyjádření funkcí

Indirektní x direktní

(Implicitní x explicitní, resp. nepřímé x přímé) – viz příklad výše

interdiktní = implicitní = nepřímé

direktní = explicitní = přímé

 

Indikátory KF

• Vztah obsahu k funkci
• Jazykové signály

Vztah obsahu k funkci

Mezi obsahem a funkcí – koherentní vztah:

1. a) Plně odpovídá: Tohle je Jana. – zejm. oznámení a otázky
2. b) V obsahu je už řečeno, co vylučuje některé funkce: Kouření způsobuje rakovinu. – nemůže být rada, ale varování

X

Pravidelné cvičení posiluje srdeční činnost. = rada

1. c) Obsah a funkce jsou indiferentní – tj. obsah = zkratka situace včetně dalších faktorů a kauzality: Mám tady auto. = Nabízím ti, že tě někam odvezu, protože tady mám auto. = skrytá nabídka x  Nemůžu si s tebou dát panáka, protože ještě někam pojedu autem. = odmítnutí

Jazykové signály – !!!!!!!!!!!!! Jsou víceznačné!!!!!!!!!!!

Imperativ – direktivy (rozkaz) – ale nemusí být vždy.

Zlom vaz!

Tak si třeba zlom nohu!

Počkej, ty dostaneš!

Tázací forma – nemusí být otázka:

Víš, že bude zítra pršet? Kam bys chodil?

Performativum

Sloveso, které v některých tvarech přímo vykonává to, co pojmenovává = verba dicendi

Realizace KF -> Explicitní performativní formule

Radím vám jít se podívat až na vrcholek. -> indikativ 1. os. préz.

Odmítám se na tomhle podílet.

Přikazuji vám, abyste se omluvil. -> imperativ

Perofromativa

Forma – 1. osoba ind. préz.; pasivum zvratné i opisné

Zakazuji šlapat na trávník.

Zakazuje se šlapat na trávník.

Je zakázáno šlapat na trávník.

Lze v nich použít slovo tímto.

Nelze je doplňovat prostředky jistotní modality: *Varuji tě asi, abys tam nechodil.

Komunikační výpovědní formule

1. Lexikální prostředky

Částice: běda, jestli tam budeš zlobit (varování); klidně si zapalte (dovolení), je libo kávu (nabídka)

Hodnotící prostředky v širokém smyslu:

Dobře, žes tam nešel. Mrzí mě, žes nepřišel. Bylo by moudřejší, napsat mu dopis. Lituji, ale nemohu s vámi souhlasit.

Preskriptivní užití modálních prostředků – frazeologizované prostředky:

musíš to odmítnout (příkaz), měl bys víc spát (rada), nechcete kávu? (nabídka), můžeme se sejít zítra (návrh)

1. b) Prostředky gramatické

Způsob: obsah predikátorů platný reálně x nereálně – různé uplatnění v různých třídách

Otevři (prosím) okno!

Otevřel bys (prosím) okno?

Můžeš (prosím) otevřít okno?

Mohl bys (prosím) otevřít okno?

Čas: obsah predikátoru platí v okamžiku promluvy  x  neplatí v okamžiku promluvy

Asertivní, interogativní – všechny časy

Direktivní, komisivní, permisivní a koncesivní, varování – jen budoucí

Expresivní a satisfaktivní – budoucí jen výjimečně (s transformací významu: Pro mě budeš vždycky ta nejlepší!)

Osoba: zda účastníci jsou/nejsou účastníky události (v pozici podmětu):

Přijdu. X Měl by ses oholit.

Vid: uzavřenost x neuzavřenost obsahu predikátoru, násobnost x nenásobnost obsahu predikátoru

Pro některé KF – specifika:

Odmítnutí – pouze nedokonavý vid v konstrukcích typu: Co bych se ti omlouval? Proč bych to dělal?

Výhrůžka – pouze dokonavý: Abych to na tebe neřekl.

Negace – Máš pero? X Nemáš pero?

Varování: Zlomíš si ruku. Ty sletíš. X Nezlom si ruku. Nesleť.

1. c) Prostředky prozodické

KF signalizuje intonace, umístění větného přízvuku.

1. d) Slovosled

Může se podílet na signalizování funkce:

Mám hlad. – oznámení x Hlad mám. – souhlas

1. e) Konvencionalizované struktury souvětné

Je mi líto, že / Promiňte, že…; Buď tak laskavý a….

1. f) Modalita

Klasifikace KF

12 kritérií (cíl, kategoričnost, vztah slov a světa…)

1. Grepl: 8 tříd KF:

asertivní, direktivní, interogativní, komisivní, permistivní a koncesivní, varování, expresivní a satisfaktivní, deklarativní

1. Asertivní KF

Záměr: obohatit znalosti/vědomí adresáta

Vztah slov ke světu: přizpůsobit slova světu

Druhy: sdělení, oznámení, tvrzení, hlášení, zařazování, výčet…

2. Direktivní KF

Záměr: z(a)působit, aby adresát něco vykonal

Vztah slov ke světu: přizpůsobit svět slovům

Druhy: rozkaz, příkaz, prosba, pozvání, instrukce, návod, rada, doporučení, návrh

3. Interogativní KF

Záměr: získat informaci o světě, kterou mluvčí postrádá

Vztah slov ke světu: zjištění nebo potvrzení/popření souladu slov se světem

Druhy: otázka doplňovací a zjišťovací, nepatří sem řečnická otázka

4. Komisivní KF

Záměr: zavázat se k vykonání něčeho (co je zpravidla v zájmu adresáta)

Vztah slov ke světu: ochota mluvčího přizpůsobit svět slovům

Druhy: slib, závazek, přísaha, nabídka

5. Permisivní a koncesivní KF

Záměr: odstranit/vytvořit překážky, které brání vykonat adresátovi to, co chce

Vztah slov ke světu: umožnit přizpůsobit svět slovům

Druhy: dovolení, souhlas, rezignace x odmítnutí, nesouhlas, nedovolení

6. KF varování

Záměr: způsobit, aby adresát udělal něco, co pro něj nebude mít negativní následky – slova: bacha, pozor, hele

Vztah slov ke světu: snaha zabránit přizpůsobení světa slovům

Druhy: varování, výstraha, výhrůžka

7. KF expresivní a satisfaktivní

Záměr: mluvčí vyjadřuje kladný / záporný vztah ke skutečnosti / k chování adresáta / k hodnocení světa

Druhy: výtka, výčitka, pokárání, pochvala, uznání, poděkování, blahopřání apod.

8. Deklarativní KF

Záměr: měnit stav světa – mluvčí musí být pověřen, ustanoven k tomu, aby mohl funkci realizovat, souvisí to s oficiálním aktem

Vztah slov ke světu: utvoření souladu slov a světa

Druhy: jmenování, křest, odsouzení apod.

Modalita (postoje) – vyjadřuji postojovými predikátory, částicemi, ustálenými formulemi (Že by nás neviděl?), některými funkcemi modálních sloves (Petr musí být nemocný.)

• Vymezení
• Různé přístupy a rozsah – vyjadřuje se jich až kolem 12
• Nepřímý indikátor komunikační funkce

Základní typologie:

• Jistotní – epistemický
• Preferenční
• Hodnotící – evaluativní
• Emocionální

Epistemická modalita

• Vyjádření míry přesvědčení o platnosti / neplatnosti obsahu sdělení

→ Úplná jistota – úplná nejistota – pravda

Různá míra pravděpodobnosti

• k vyjádření slouží:
  • predikáty (čistě slovesné) – jsem přesvědčen, vím, není pochyb, věřím, jsem si jist, tuším, pochybuji
  • částice (čisté – asi, snad, prý; partikularizovaná příslovce – jistě, patrně, nepochybně; modální adjektiva – možná) -> totální modalita: Kde je váš soused? Soused asi odjel na dovolenou. x  částečná (parciální) modalita: Soused odjel asi na dovolenou.
  • modální slovesa – nedeskriptivní (prekriptivní) funkce – To vás muselo rozčílit. Ta žárovka může prasknout. Může se mýlit.
  • některé gramatické prostředky – futurum: To maso bude zkažené. nebo samostatné VV: Že tady někdo kouřil?

Výpověď má formu souvětí podřadného

VH, obsah je VV

Vsadím se, že; dám krk na to, že…

Postoje preferenční (volní/voluntativní)

• mít/nemít zájem na uskutečnění záměrů, se kterými jsou výpovědi pronášeny

Chci / chtěl bych, rád bych, mám zájem apod.

KF asertivní: Chci vám oznámit; chci vám říci

KF direktivní: Chci, abys; chtěl bych, abys; uvítal bych, kdybys

KF interogativní: Chci vědět; rád bych věděl; zajímá mě

KF komisivní: Rád bych ti uvařil kávu

Postoje přací

• vyjadřování zájmu mluvčího, aby se něco uskutečnilo
• k vyjádření slouží:
  • částice – ať, nechť, kéž
  • optativ – zvláštní slovesný způsob, který slouží k vyjádření přání – u nás spojeno s imperativem – Kéž se ti daří!; Žijte blaze!
  • pozdravy – Dobrý den, Na shledanou

Další postoje:

• Postoj ochoty – jsem ochoten; bylo by nám ctí
• Postoje zájmu – chtěl bych, abys mohl pracovat u nás
• Postoje hodnotící – KF expresivní – výtky, výčitky, pochvaly: je dobré/špatné; mrzí mě; bohužel; škoda, Brát úplatky!; měl jste se omluvit; štěstí, že
• Postoje citové – podiv, údiv, překvapení: Vy jste tady? Copak nejí zmrzlinu? Jsem překvapen, co stojí nový vůz.

Větný člen

• Slovo
• Slovní druh
• Větný člen
• Elementární syntaktická jednotka (viz výše)

Školská klasifikace:

• Základní – S, P
• Rozvíjející – O, ADV, At
• Doplňující – doplněk (ne vždy brán v úvahu, různý rozsah pojmu)

Věta

Založena na predikaci – syntagmatu

X

Valenční přístup – VF – jádro věty – aktanty

Valence – schopnost slova/slovesa otevírat pozice pro různá doplnění, jež vytvářejí nejmenší gramaticky a významově vhodnou větu

Aktanty

– obligatorní a potenciální

– pravovalenční a levovalenční

– fakultativní větný člen = Pks, Pkn a nevalenční PU

Valence

Valenční potenciál – množství aktantů jednoho predikátu

Gramatický větný vzorec – GVV

VF – predikát (sloveso ve formě verba finita – slovesného tvaru určitého)

S nom, S gen, k S dat – příklady aktantů (subjektová a objektová doplnění v nevalenční syntaxi),

ADV loci, ADV temporis – příklady aktantů (adverbiální v nevalenční syntaxi)

VF imp – impersonální struktury („jednočlenná věta slovesná“)

Verbonominální struktury: S nom – VF cop + PRED

Struktury podle valence

• Základová – VF a jeho aktanty – ustálený gramatický větný vzorec: S nom – VF – S ak – Adv -> pokud je člen nevyjádřený, zapisujeme ho do závorky – př. Petr odjel. S nom. – VF – (Advl.) = někam
• Rozvitá – ZVS plus nevalenční doplnění a přívlastky – př. Petr dostal včera dárek od svých rodičů.
• Modifikovaná – složený predikát, negace – př. Petr musel odjet. S nom – Vf mod + INF – (Advl.); Petr začal křičet. S nom – VF fáz + INF; Petr neodjel. – ne se ve vzorci neobjeví – S nom – VF – (Advl.)
• Transformovaná – trpný rod – př. Dopis je napsán inkoustem -> strukturu převádím do aktiva, tj. Někdo napsal dopis inkoustem – S nom – VF – S ak

Minimální věta – ZVS + člen, pokud má jeden z aktantů svou obligatorní valenci či je nutné kontextově doplnit. Dostavila se i autorka knihy.

SENT

– větný člen je vyjádřen větou vedlejší – př. Petr řekl, že nepřijde.  S nom – VF – že SENT / S ak. – (S dat) = někomu

Struktury podle počtu valenčních pozic

Nulová valence: Prší. Sněží. – VF imp (verbum finitum impersonální)

Jedna valence: Petr spí. S nom – VF; V hodinách hrklo. VF imp – ADVloci

Dvě valence: Petr píše knihu.  S nom – VF – S ak

Tři valence: Petr dal bratrovi dárek. S nom – VF – S dat – S ak

Čtyři valence (někdo – někomu – o něčem – něco) -> říkat, vyprávět: Petr píše o příhodách dopis rodičům. S nom – VF – o S lok – S ak – S dat

Počítá se i potenciální aktant: Petr dal dopis do obálky a zalepil. -> zalepil: (S nom) – VF – (S ak)

Slovesa pohybu vyžadují příslovečné určení – Adv (l, t, m)