Okruh 1: Periodizace dějin české literatury 1895-1989

Charakteristika jednotlivých období, vliv zásadních historických událostí na českou literaturu, významné mezníky (1895, 1914, 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1953, 1956, 1958, 1968, 1989).

1. období – přelom 19. a 20. století

Charakteristika období:

Období velkých proměn v životě i vědomí lidí – nové vymoženosti v technice (elektrické osvětlení, železnice, telefon), fyzika (teorie relativity), psychologie (Freudova psychoanalýza), filozofie (fenomenologie).
Výrazný technický pokrok, rozvoj průmyslu, přesun obyvatel z vesnic do měst.
Národně-politický souboj s Vídní (radikalizuje se inteligence a dělníci), ustupuje vliv církve, prosazuje se racionalismus, liberalismus a individualismus.
Češi jsou součástí zemí Koruny české – mají důležité postavení, jsou na vzestupu a zvyšuje se jejich sebevědomí. Češi žádají rovnocenné postavené češtiny a němčiny → Němci to odmítli → vypjatý národnostní konflikt = podněcuje to rozvoj školství, vědy, časopisů apod., protože oba jazyky se snaží vzájemně vyrovnat a trumfnout.
Politické zápasy – staročeši x mladočeši, mladočeši x realisti (T.G.M.), realisti – působili zejm. v Národních listech a Osvětě = spor o rukopisy (prokázáno, že se jedná o padělky) + polemika nad článkem Naše dvě otázky od Huberta Gordona Schauera – publikováno 20. prosince 1886 v časopisu Čas (vydávali ho realisté – T.G.M., K. Kramář, Josef Kaizl) – spor o smysl českých dějin trval až do r. 1937, kdy zemřeli dva hlavní představitelé sporu = Josef Pekař a T.G.M. = diskuze o smyslu českých dějin zahájil T.G.M. ve spisech Česká otázka (1895), Jan Hus (1896), Karel Havlíček (1896)
další politické strany: sociální demokracie, agrární strana, anarchistické hnutí
politický život procházel proměnami – místo staročechů a mladočechů se formují jiné typy – typ realisty (po vzoru Masaryka – kritičnost, věcnost); typ radikála (bouřlivák – př. Viktor Dyk); anarchisté (S.K. Neumann, Fráňa Šrámek, Karel Toman)
rozmach časopisectví a novinářství (fejetonista J. S. Machar)
v 90. letech souběžně publikuje několik generací = ostré generační spory – nové generace ovlivňují moderní proudy
do literatury vstupuje generace, která chce držet krok se zbytkem Evropy → 90.léta = počátek moderní české poezie, kritiky, dramatu a prózy
zdokonalení vědeckých a kulturních institucí (univerzita, muzea, divadla, nakladatelství, časopisy) – r. 1890 díky Josefu Hlávkovi založena Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění (r. 1918 přejmenovaná na Českou akademii věd a umění)
vzrůstá nacionalismus, anarchismus, antisemitismus, radikalismus
v Čechách vznikají umělecké salony (salon Zdenky Braunerové) a společenské kluby
Slovákům se vede špatně – nemají divadlo a prakticky neexistují
1909 – dokončen Ottův slovník naučný
do literatury pronikají moderní proudy evropského umění žádající tvůrčí svobodu a „umění pro umění“
českou literaturu silně ovlivnila ruská revoluce (1917), 1. sv. válka (zahájena po atentátu na Františka Ferdinanda d´Este – 28. června 1914 v Sarajevu) a vyhlášení samostatného Československa (28. října 1918)
válka způsobila ztrátu tradičních životních jistot – začínají se číst filozofové = Artur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Henri Bergson

EVROPSKÉ LITERÁRNÍ SMĚRY V ČESKÉ LITERATUŘE na přelomu 19. a 20. století

realismus – upevňuje svou pozici díky překladům anglické, francouzské a ruské literatury (Dickens, Balzac, Flaubert, Tolstoj, Dostojevskij, aj.). Česká literární tvorba: A. Jirásek, K. V. Rais, Josef Holeček, Z. Winter, J. S. Machar, J. K. Šlejhar, Otakar Hostinský, V. Mrštík (později přechází k naturalismu).
naturalismus – snaha o věrné vystižení faktů – vliv E. Zoly. Česká literární tvorba prosazuje sociální a mravní témata: K. M. Čapek-Chod, J. K. Šlejhar, V. Mrštík, A. M. Tilschová.
symbolismus – navazuje na Francii (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé), Ameriku (Poe), látkou pro umělecké podobenství je vnější svět a tajemství ukryté v nitru věci, čehož lze dosáhnout symbolem, který nepojmenovává, jen naznačuje, sugeruje, evokuje a zpodobňuje i rozumově nepostižitelné osobní prožitky, zdrojem poznání jsou mystické stavy, intuice. Symbolismus má vliv na rozvoj historické obraznosti a zhudebnění verše. Česká literární tvorba: O. Březina, K. Hlaváček, A. Sova, F. X. Šalda.
dekadence – jednoznačně není od symbolismu oddělena, vyjadřuje odpor k měšťácké společnosti a společenskému poslání umění, dekadent byl ve Francii každý básník, který se odtrhl od dosavadní tradice. Převažují motivy smrti, zániku, patologické stavy vědomí, nespoutaná sexualita, náboženská orientaci. Česká literární tvorba se sdružovala kolem časopisu Moderní revue (1894–1925): Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, K. Hlaváček, raným dílem i S. K. Neumann.
impresionismus – rozšířil se z výtvarného umění (Monet, Manet, Renoir) na hudbu, divadlo, literaturu, zprostředkovává smyslové zážitky, smyslové vjemy (využití zvuků, barev, světelných odstínů), snaží se vyslovit dojem, náladu, pojmenovat prchavý jev („krajina je stavem duše“), doménou je poezie, ovlivnil i prózu, drama a kritiku. Česká literární tvorba: A. Sova, F. Šrámek, V. Mrštík, Jaroslav Kvapil, Karel Sezima.
expresionismus – opozice proti naturalismu a impresionismu ve výtvarném umění, literatuře (V. van Gogh, Munch, Gaugin), má snahu být životním pocitem a koncentrují se v ní obavy o osud člověka. Česká literární tvorba se objevuje až po 1. sv. válce v organizovaném hnutí Literární skupina – František Götz.
civilismus – civilizační poezie zobrazuje technické vymoženosti a životní styl ovlivněný vynálezy (W. Whitman, Emile Verhaeren). Česká literární tvorba: S. K. Neumann.
vitalismus – v české poezii i próze úzké prolnutí s impresionismem, reaguje na válku, ztrátu ideálů a krizi hodnot snahou o smyslové vnímání života, zdrojem radosti jsou maličkosti a pouhá existence. Česká literární tvorba: F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker ve svých prvotinách
česká secesní literatura – tento pojem není běžně užíván, jde o komplex literatury na přelomu 19. a 20. století, do vydání Almanachu na rok 1914, zařazuje se sem skupina realistů kolem Herbenova Času, autoři z Moderní revue, signatáři manifestu České moderny, Katolická moderna a buřiči.

VÝZNAMNÉ MEZNÍKY

1895 – manifest České moderny

v časopise Rozhledy ho koncipovali Josef Svatopluk Machar a František Xaver Šalda
patřili sem + podepsali: F. V. Krejčí, A. Sova, O. Březina, J. K. Šlejhar, V. Mrštík
shrnuje stanovisko mladých k soudobým literárním, uměleckým a politickým poměrům (kritika mladočechů a nacionalismu) – požaduje uměleckou individualitu, literaturu všem, všeobecné hlasovací právo → umělci chtějí právo na osobité pojetí tvorby, volnost slova, vnitřní pravdivost, podporovali dělnické hnutí, emancipaci žen
sdružení spisovatelů kolem manifestu bylo volné – různé umělecké zaměření a názorové orientace – spojoval je jen kritický postoj ke starší generaci umělců a důraz na individualitu
představitel české dekadence Arnošt Procházka komentoval manifest České moderny v časopise Moderní revue jako zbytečné a neužitečné vystoupení

1895 – manifest Katolické moderny

distancovala se od České moderny
manifest otiskla v časopise Niva
organizátoři: Sigismund Bouška, Karel Dostál Lutinov, Xaver Dvořák
chtěli respektování tradic, katolické umění, odmítali převažující literární řemeslo a moralizování
programový sborník = Pod jedním praporem (1895)
katolický časopis = Nový život (1896 – 1907), Hlídka literární (od r. 1884 na Moravě)

1914 – Almanach na rok 1914

sborník českých avantgardních literátů vydaný v r. 1913, kdy přichází nová vlna moderny
almanach podnítil básník Otakar Theer, organizačně se podílel Otokar Fischer, bratři Čapkové, S. K. Neumann
přehled estetických názorů, hlavní znak nové mladé poezie je volný verš, nešlo o ucelený a jasný program
doprovázely ho kubistické kresby Václava Špály

1. světová válka

28.6. 1914 – Atentát

atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou
atentátník Gavrillo Princip

28. 7. 1914 – vypuknutí první světové války
28. 10. 1918 – vznik ČSR
11. 11. 1918 – konec první světové války

2. období – 1918–1945

Charakteristika období:

vznik ČSR = politické, hospodářské, národnostní, sociální, náboženské změny
do vzniku ČSR zapojena i umělecká veřejnost – ve Francii vycházel emigrantský list Československá samostatnost (1915–1919), v Rusku legionářský Československý deník (1917–1920). V květnu 1917 z podnětu Jaroslava Kvapila vznikl Manifest českých spisovatelů = zdůrazňoval právo českého národa na samostatnost. V květnu 1918 50. výročí položení základního kamene Národního divadla → manifestace → Alois Jirásek zdůraznil jednotu Čechů a Slováků a nutnost jejich spojení do jednoho státu.
po 1. sv. válce – radost z vytvoření samostatného státu x otřes po prožitých hrůzách války – pesimismus z další možnosti zneužití techniky
1921 vznik komunistické strany zapříčinil také vstup značné části mládeže a literárních intelektuálů do strany, soustředili se kolem sociálně demokratického a komunistického tisku – Právo lidu, Rudé právo, Proletkult, Var, Červen
pragmaticky orientovaní intelektuálové kolem redakce Lidových novin a Přítomnosti (K. Čapek a F. Peroutka)
katolické časopisy – Archa s přílohou Archiv literární, Akord, Řád, Tvar
po rozvoji techniky – nadprodukce = 1929-1933 – světová hospodářská krize a obrovská nezaměstnanost
díky tomu se začínají prosazovat fašistické vlivy + formují se protifašistické síly – v ČSR činnost Levé fronty (od r. 1929) a Obce československých spisovatelů (1934)
v roce 1929 – bolševizace KSČ, nové stranické vedení: v čele K. Gottwald, vyloučení spisovatelů – M. Majerová, S. K. Neumann, J. Hora, J. Seifert, V. Vančura, I. Olbracht, H. Malířová
od pol. 30. let hrozba další války, formuje se ilegální odboj
reakce spisovatelů na Mnichovskou dohodu a „zradu“ Francie a Anglie – zejm. básnické reakce
emigrace židovské inteligence

EVROPSKÉ FILOZOFICKÉ SMĚRY V ČESKÉ LITERATUŘE ovlivněné válkou

pragmatismus – filozofie činného života, myšlení a poznání nemají hodnotu sami o sobě, ale slouží jako prostředky k jednání, pravdivé je to, co je užitečné, zdůrazňuje úlohu jedince. Česká literární tvorba: T. G. Masaryk, K. Čapek (knižně publikovaná seminární práce Pragmatismus čili Filozofie praktického života – 1918)
unanimismus – v popředí je lidský kolektiv – francouzský prozaik Jules Romains
marxismus-leninismus – každou jinou filozofii odmítá jako nevědeckou, výrok K. Marxe brán jako návod k jednání = filozofové svět jen vykládali, nyní jde o to ho změnit – ovlivnil: B. Engelse, V. I. Lenina. Značný vliv této filozofie na představitele české avantgardy.
novotomismus – křesťansky orientovaný směr = zjevené pravdy katolického náboženství nejsou v rozporu s vědeckým poznáním. Představitelé české katolické literatury spojují lásku k Bohu s láskou k zemi, úctou k půdě, rekatolizaci chápou jako vývojovou nutnost.
filozofie existence – navazuje na Kierkegaarda, středem je člověk, existence je způsob bytí v čase, na světě a s jinými. Česká literární tvorba – výrazněji až po 2. sv. válce (J. Chalupecký, V. Černý), v meziválečném období spojena s expresionismem a výkladem bytí člověka (F. Kafka, R. Weiner, J. Deml, V. Holan, F. Halas), pod přímým vlivem existenciální filozofie byl J. Orten.

EVROPSKÉ UMĚLECKÉ SMĚRY V ČESKÉ LITERATUŘE ovlivněné válkou:

novoklasicismus – navazuje na antické umění, klasické formy a antická témata. Česká literární tvorba – F. X. Šalda, Otokar Fischer, O. Theer, V. Dyk, bratři Čapkové (na začátku své literární činnosti)
futurismus – do umění měl proniknout moderní život, krása neklidu, rychlosti, boje, odvaha, revolta, proměnlivost rytmu, prolínání rovin, zobrazení disharmonie, odmítání reflexivní lyriky, zrušení interpunkce – Manifest futurismu (1909) – Filippo Tommaso Marinetti. Česká literární tvorba: avantgarda, K. Čapek.
kubismus – literární kubismus měl vystihnout charakter tvorby G. Apollinaira, J. Cocteaua – rozhodujícím prvkem poezie je schopnost slova (obrazného pojmenování) budit nečekané asociace, mizí hranice mezi prózou a poezií, dochází k prolínání různých námětů
kubofuturismus – stírá hranice mezi slovesným uměním, hudebním, výtvarným (obrazové básně G. Apollinaira) dadaismus – odmítavý postoj k dosud uznávaným společenským a kulturním hodnotám, základem je princip náhody a montáže (klobouk s rozstříhanými texty → náhodně umístěná slova dávají básnický obraz). Ovlivnil hlavně české divadlo.
• poetismus – výlučně český směr souvisí s Devětsilem, viz otázka 5
• surrealismus – čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřen skutečný průběh myšlení, automatický text je volný tok obrazů, opírá se o psychoanalýzu S. Freuda, surrealismus se později přihlásil k marxismu, ale odmítal fašismus x marxistická uměnověda ho zcela odmítla
• ruralismus – hnutí s venkovskou tematikou, sepětí s půdou, revue Sever a východ vydávána v Turnově (1925-1930). Česká literární tvorba: Josef Knap, Fr. Křelina, Václav Prokůpek, Jan Knob, Antonín Matula.
• proletářská literatura a socialistický realismus – marxistické směry. Proletářskou literaturu formulovaly časopisy S. K. Neumana Kmen a Červen, Nejedlého časopis Var a kulturní rubrika Rudého práva, kterou vedl Josef Hora. Snaha o zviditelňování dělnického hnutí, které se v reakci na válku a pod vlivem ruské revoluce radikalizuje k revolučnímu řešení hlubokých poválečných sociálních problémů.
• Skupina 42 – zaměření na město, městskou krajinu, městskou periferii, továrny, život obyčejných pracujících lidí. Založená 1942 na základě stati J. Chalupeckého Svět, v němž žijeme, nuceně skončila 1948. Česká literární tvorba: J. Kolář, I. Blatný, J. Kainar, Jiřina Hauková, Jan Hanč

VÝZNAMNÉ MEZNÍKY

1929 – 1933 – světová hospodářská krize
1933 – Hitler říšským kancléřem
15. května 1938 – manifest na obranu republ. Věrni zůstaneme
názorové sjednocení všech význ. osobností
12. září 1938 – manifest Českých spisovatelů K svědomí světa; podepsali autoři, kteří spolu během 30. let vedli řadu sporů (např. o španělskou občanskou válku) – levicoví autoři: Olbracht, Pujmanová, Vančura; liberálně-demokratičtí autoři: Peroutka, Čapek, Černý; katoličtí autoři: Čep, Durych, Medek; další podepsaní: J. Čapek, F. Halas, J. Kopta, J. Seifert, V. Nezval
1939 – 1945 – Druhá světová válka
1938 – Mnichovská dohoda
– „O nás bez nás“
– dohoda o podstoupení pohraničních oblastí Německu mezi Německem, Itálií, Francií a VB
po přijetí Mnichovské dohody se rozpadla Obec československých spisovatelů

14. března 1939 – vyhlášení samostatné Slovenské republiky
15. března 1939 – Protektorát Čechy a Morava
1940 – Jarní almanach básnický 1940 – představil 14 mladých autorů, charakterizoval jejich poezii odvracející se od politické tendenčnosti, v díle těchto autorů se projevil výrazně tragický životní pocit – I. Blatný, J. Kainar, K. Jílek (= J. Orten), Kamil Bednář, O. Mikulášek, Lumír Čivrný, Klement Bochořák, ad.

3. období – 1945–1948

Charakteristika období:

první poválečná léta jsou ještě otevřená nejrůznějším možnostem dalšího vývoje a to až do okamžiku, kdy mocensky nastupuje totalitní komunistická ideologie a praxe
léta mezi koncem války v květnu 1945 a komunistickým převratem v únoru 1948 nepředstavují v dějinách české literatury příliš přehledný úsek – mnohostrannost literárních poetik, díla nová i ze „zásuvek“
těžiště literárního života se začalo přesouvat z oblasti estetické do politické → tzv. politizace celého veřejného života
nadšení ze znovunabyté státní samostatnosti, pocity solidarity a sounáležitosti vedly ke kolektivismu
přes všechny dobově podmíněné trendy si však literární život až do února 1948 uchoval relativně pluralitní a svobodný charakter
tvorbu autorů zasáhly zážitky 2. sv. války – válka jako dominantní téma, bezprostředně po válce oslavné verše a verše děkovného charakteru, próza je v pozadí, tematizuje válku formou dokumentární a svědecké literatury, vzniká fabulovaná próza
poezie: J. Seifert (Přilba hlíny), V. Holan (Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci), F. Hrubín (Chléb s ocelí, Hirošima), F. Halas (Barikáda), V. Nezval (Stalin), J. Čapek (Básně z koncentračního tábora)
próza: E. Hostovský (Listy z vyhnanství, Sedmkrát v hlavní úloze, Cizinec hledá byt), J. Drda (Němá barikáda), J. Weil (Život s hvězdou)

4. období – 1948–1958

Charakteristika období:

únor 1948 – komunistický převrat v ČSR
totalitní režim, který nastal v ČSR komunistickým převratem, byl systém, na jehož nastolení se aktivně a dobrovolně podílela také česká literatura → čeští spisovatelé po vzoru Sovětského svazu
utváření socialistické literatury – tzv. socialistický realismus = jediná závazná tvůrčí metoda, zavedena budovatelská próza
etapu totalitní kultury podle sovětského vzoru představovala budovatelská léta 1951–1955
jaro 1948 – Sjezd národní kultury (předseda J. Drda) – přitakání režimu, projevy: Z. Nejedlý, Lad. Štoll, V. Řezáč
• v roce 1950 marxistický literární kritik L. Štoll titulem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii odsoudil modernismus a avantgardu → bráno jako politická směrnice
umění mělo mít politickovýchovnou funkci, mělo být loajální k režimu, respektovat zásady socialistického realismu, spisovatel měl být ideologický činitel a vychovatel
poezie měla být didaktická, agitující, srozumitelná, jasná – kritika skladby Hirošima F. Hrubína a Písně o Viktorce J. Seiferta (příliš intimně laděna)
nastolení diktatury umožnilo režimu používat brutální metody k potlačení opozice → opozice byla pronásledována, zastrašována, umlčována, také se s ní konaly zinscenované procesy – popraven Záviš Kalandra
pronásledování křesťanských autorů, také levicově orientovaných autorů sympatizujících s avantgardou
literární díla byla odstraněna z knihoven, knihkupectví, edičních plánů a jejich autoři odsuzováni
důsledky zásahů do kulturní oblasti byly tak zásadní, že lze hovořit o jedněch z nejtragičtějších let v dějinách české literatury
mnozí spisovatelé se po únoru 1948 ocitli ve vězení – Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista, Josef Knapp, Václav Renč, Zdeněk Rotrekl, nebo v táborech nucených prací → mezi postiženými byli např.: Jiří Mucha, Karel Pecka, Bedřich Fučík, Josef Knap
část spisovatelů odchází do zahraničí – Ferdinand Peroutka, Egon Hostovský, Jiří Voskovec, Ivan Blatný, Pavel Tigrid, Jan Čep, Ivan Jelínek, František Listopad
publikační činnost v zahraničí nabízely krajanské spolky – Slovanské nakladatelství v Montrealu, Newyorské listy, Bohemian Benedictine Press v Chicagu, Sdružení svobodných Čechoslováků ve Švédsku, časopis Svědectví (1956) Pavla Tigrida v New Yorku, od r. 1961 v Paříži (do r. 1988 vydal 88 čísel, pak vycházel už i v Praze), apod.
zahraniční nakladatelská činnost – např. Robert Vlach ve Stockholmu, Lundu, Normanu redigoval Sklizeň svobodné tvorby + byl literárním poradcem londýnské edice Satira; v Paříži redigovala Marie Sokolová (= Meda Mládková) edici Neviditelný domov
literatura a divadla se dostávají pod politický dohled → je kontrolována publikační činnost
vzniká orgán Hlavní správa tiskového dohledu = zavedena cenzura – rozdělení literatury na oficiální a literaturu vykázanou z nakladatelství (samizdat – texty v několika kopiích, šířeny v okruhu přátel, hrozila perzekuce – patřila sem surrealistická seskupení a první undergroundová generace = edice Půlnoc (1949-1950), pod vedením Ivo Vodseďálka pořízeno 44 titulů poezie, próz, románů a esejů; exil – spíše próza, poezie nebyla příliš četná – např. I. Blatný – Stará bydliště, Pomocná škola v Bixley)
zastaveny nekomunistické literární časopisy – Kritický měsíčník V. Černého, Kvart, Kytice Jaroslava Seiferta, Vyšehrad, Akord, Obzory (všechny tři katolicky orientovány), Doba, Kolo, Listy, Generace
po uvolňování dozoru po smrti Gottwalda a Stalina (oba 1953) vychází literární periodika Literární noviny (později jako Literární listy, Listy) – tiskly novou českou a přeloženou beletrii, literární, filmovou, divadelní a výtvarnou kritiku, politické otázky a reportáže; Nový život, Host do domu, Květen, týdeník Kultura, měsíčník Plamen, vydán M. Kundera (Člověk zahrada širá)
roku 1956 Sjezd svazu československých spisovatelů, kde zazněla kritická reflexe v projevu J. Seiferta = nesouhlas s vězněním spisovatelů, žádost o jejich rehabilitaci
konec 50. let nové zákazy a restrikce

VÝZNAMNÉ MEZNÍKY

únor 1948 – komunistický převrat
1953 – umírá Gottwald a Stalin = uvolňování poměrů
1956 – projev J. Seiferta na SČSS
1958 – vydáni Zbabělci J. Škvoreckého

5. období – 1958–1968

Charakteristika období

1958 – XI. sjezd Komunistické strany
postupné uvolňování, rozmach a emancipace kultury, liberalizace společnosti
kritické postoje vůči oficiální politice – M. Kundera, V. Havel, Ivan Sviták, Karel Kosík
60. léta 20. století – česká literatura se postupně stávala výraznou opoziční hodnotou a silou → jsou navázány kontakty s evropskou kulturou, v literárních časopisech se začínají objevovat otevřenější diskuse, ústup od ideologizace, jsou rozrušována dosavadní tabu a schémata, ke čtenářům se dostávají překlady děl amerických spisovatelů (beatnické hnutí, experimentální umění, akční umění, pop-art), proměňuje se tematika i poetika českých literárních děl
návrat tabuizovaných autorů a uměleckých směrů (existencialismus, surrealismus)
léta 1956-1958 – bylo v Československu vydáno několik literárních děl, která předtím (a několik let poté) nemohla vyjít – např. Škvoreckého román Zbabělci či Kunderova básnická sbírka Monology
1963-1964 – zlomová léta, vznik děl, která zásadním způsobem proměnila obraz české literatury (prozaická prvotina M. Kundery Směšné lásky, B. Hrabal, V. Páral, L. Fuks)
charakteristický rys prózy 60. let bylo sblížení s filmem – autoři prozaických děl byli i scénáristy – Jan Procházka (Kočár do Vídně – nejprve film, pak próza), Vladimír Körner, A. Lustig
proměna českého dramatu – hnutí malých divadel (od konce 50. let – Reduta, Rokoko) = základem byl experiment, snaha najít nekonvenční prostředky, nové formy (revue, kabaret, pantomima, černé divadlo aj.), často výsledek kolektivního autorství a improvizace, snaha o kontakt mezi jevištěm a hledištěm, projekty hudebního divadla (Semafor), absurdní a modelové drama (Divadlo Na Zábradlí – 1962-1968 – Jan Grossmann)
nová programová edice Život kolem nás (1960-69) – obsahovala uměleckou, kulturní a politickou publicistiku, zejm. reportáže a kratší prózy, později reprezentativní výběr českých autorů mladší a střední generace – I. Klíma, L. Vaculík, M. Kundera (Směšné lásky), B. Hrabal, M. Uhde, Z. Salivarová, Jan Trefulka, Hana Bělohradská
• režim byl autoritativní až do konce r. 1967 – došlo ke konfliktu některých spisovatelů s mocí na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů – viz projevy Kundery, Vaculíka (jeho projev nejostřeji mediálně prezentovaný útok na stávající politický systém), Havla, Klímy, Kohouta
vývoj vyvrcholil v r. 1968 v době tzv. Pražského jara – pokus usilující o reformovaný socialismus „s lidskou tváří“
v červnu 1968 byla zákonem dokonce zrušena cenzura
proces liberalizace české kultury, který nastal po XI. sjezdu KSSS a následně i po sjezdu Svazu československých spisovatelů (na němž zazněl památný Seifertův projev)
revue Světová literatura a literární revue Tvář – pro začínající autory
začátek konce této etapy byla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v noci z 21. na 22. srpna 1968
po r. 1968 nastává v ČSSR období okupace a normalizace, znovu zavedena cenzura a politické zásahy

VÝZNAMNÉ MEZNÍKY:

1958 – XI. sjezd Komunistické strany
1968 – okupace vojsky Varšavské smlouvy

6. období – 1969–1968

Charakteristika období

ještě v roce 1969 vyšly knihy dříve zakazovaných autorů nebo dříve zakázané tituly (Švandrlík – Černí baroni, Páral – Milenci a vrazi, M. Kundera – Směšné lásky) x už nevyšel Tankový prapor J. Škvoreckého
události roku 1969 přinášejí zásadní proměnu kulturně-politické situace v Československu, návrat k plně autoritativnímu režimu, obnovu mocenského monopolu prosovětsky orientované části KSČ → nastal čas restriktivních administrativních opatření, drtivého útoku proti svobodné literatuře a pluralitnímu myšlení: trestní stíhání spisovatelů za podvracení republiky, znovu zavedena cenzura, publikační zákazy, rozpuštění Svazu spisovatelů, ukončení činnosti většiny literárních časopisů a všech periodik s celostátním dosahem (do konce roku 1970), řada již vytištěných děl skartována (např. Hrabalova Poupata), „trezorové filmy“
zásadní dokument = norma – Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schválen roku 1970 – vstup vojsk Varšavské smlouvy byl bratrskou pomocí
r. 1970 vycházel jediný časopis určený kultuře a politice Tvorba, r. 1972 přibyl Literární měsíčník periodikum nově utvořeného Svazu spisovatelů, r. 1982 Kmen (nejprve příloha Tvorby)
dochází k obrovské vlně emigrace – např.: Lustig, Škvorecký, Salivarová, Kundera, Kohout, Kolář, Kryl, Hutka = impuls vadnoucího literárního světa v exilu
svobodný projev byl znemožněn, média neinformovala, ale propagovala
vzniká reálný socialismus = optimistické zobrazení světa, opět se objevuje literární hrdina, odmítnutí předchozí literatury, tabuizace určitých témat a myšlenek, vyhledávání bezpečných, politicky neutrální a neprovokujících témat (autocenzura), zájem o historickou prózu
vytváří se dva proudy literatury = oficiální, neoficiální (samizdat, exil)
do oficiální literatury se vrací silné literární osobnosti – B. Hrabal (publikován oficiálně, v samizdatu i exilu), L. Fuks, V. Páral, O. Mikulášek, J. Skácel, J. Seifert (díky Nobelově ceně (1984), dříve zakázán kvůli předsednictví ve Svazu českých spisovatelů a podpisu Charty 77) – oficiální edice Klíč
samizdatová literatura – edice L. Vaculíka Petlice (reakce na název Klíč), edice Expedice (založil 1975 V. Havel)
nově vzniklá nakladatelství v exilu – Sixty-Eight Publishers v Torontu (1971 – zejm. Z. Salivarová + J. Škvorecký), Index v Kolíně nad Rýnem, Rozmluvy v Londýně
časopisy v exilu – Svědectví (již od 50. let), Proměny, Listy, Západ, Obrys
český underground – pospolitost hudebníků, výtvarníků, literátů vymezujících se proti politickému a kulturnímu establishmentu (vládnoucí politický režim) – zásadní vliv na zformování měl Ivan Martin „Magor“ Jirous, vliv měly sbírky E. Bondyho, Jáchyma Topola (v 80. letech jeho texty zhudebňovaly skupiny Psí vojáci a Národní třída), J. H. (Jiřího Háska) Krchovského
významnou událostí byl soudní proces s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, který vedl k řadě protestů a založení Charty 77 x vyvolání protiakce – Anticharta
80. léta generační výměna na oficiální scéně, postupné uvolňování pod tlakem tzv. perestrojky (= přestavba – reformní kroky v ekonomické oblasti) a glasnosti (= otevřenost v politickém smyslu) M. Gorbačova
17. listopadu 1989 – na pražské Národní třídě střet studentů a policejních jednotek → sametová revoluce = pád totalitního režimu a zásadní proměna kulturní a literární situace
mezi 1969–1989 česká literatura pronikla do světa jako nikdy předtím – překlady, inscenace, Nobelova cena (mluví se o +- politickém pozadí)
90. léta – svoboda přinesla vydavatelský boom (tisíce nakladatelství – cca 3000), rehabilitace režimem postižených autorů, znovuobjevování zapomenutých autorů (např. Jiří Kolář – Prométheova játra z 50. let), vychází světová literatura, exilová nakladatelství ukončují činnost (Sixty-Eight Publishers v roce 1993) nebo se přesouvají do Československa (Rozmluvy), vznikají soukromá nakladatelství (např. Atlantis, Torst, Votobia), formují se nová či staronová periodika (obnoveny Analogon, Literární noviny, vzniká Host, Tvar – přejmenovaný Kmen, ze samizdatu převeden Kritický sborník, Vokno, Akord, Revolver revue, zaniká List, Svědectví), mění se organizace spisovatelů (rozpadá se SČS, vzniká Obec spisovatelů – první valná hromada duben 1990, předsedou zvolen I. Wernisch, od 1994 Eva Kantůrková)