Naturalismus je mnohoznačný pojem (filozofie, dějiny umění atd.), který v literárním umění označuje vystupňování realismu, tj. snahu zobrazit realitu nezkresleně a s „pedantickou důkladností“ (Arne Novák).
Základy naturalismu pozorujeme u Flauberta nebo bratří Goncourtů. V předmluvě k jejich románu Germine Lacerteux (1864) se říká, že předkládaný román „je pravdivý“ a autoři chtějí ověřit, zdali neštěstí „lidí dole“ dokáže dojmout stejně jako tragédie či katastrofy bohatých.
Podle R. Welleka jsou realismus a naturalismus často ztotožňovány, naturalismus můžeme chápat jako pozdější stádium r., které ale v úplnosti odpovídá jen Zolově doktríně, jež „zahrnuje vědecký přístup a vyžaduje deterministicko-materialistickou metodiku“ (Wellek 2005 [1964]: 114).
Émile Zola (1840-1902)
V návaznosti na Flauberta a bratry Goncourty Zola požaduje, aby se román proměnil v přírodovědnou“analýzu. Umění má fungovat jako vědecký experiment (podle vzoru fyziologa Clauda Bernarda), v němž autor zaujímá roli pozorovatele nebo dokonce pozorovatelského přístroje.
Značný vliv na Zolu mělo rovněž myšlení Hyppolita Taina, podle něhož je člověk animální bytost, kterou determinuje rasa, prostředí a dobové okolnosti. Psychologie je v tomto pojetí nadbytečná, prostředí je dostačujícím klíčem k pochopení osobnosti.
„Přírodopisná“ studie
Prvním Zolovým úspěchem byl román Tereza Raquinová (1867), v němž titulní hrdinka ve spolku s milencem utopí neduživého Kamila, oba je pak doženou výčitky svědomí.
Vrcholným projektem Zoly byla „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“, Rougon-Macquartové.
Do cyklu patří např. Břicho Paříže, příběh inspektora rybího trhu, který se nakonec kvůli udání vrací na galeje, Zabiják, ve kterém alkohol ničí Gervaisinu živnost i rodinu, Nana, studie života luxusní prostitutky. V Germinalu kontrastuje ubohá existence horníků s životem vyšších vrstev. Podle Alberta
Thibaudeta Z. úspěch (a postavení cyklu vedle Balzakovy Lidské komedie) zajistily hlavně levicové a republikánské ideály. Na obr. rodokmen Rougon-Macquartů, jenž měl být dokladem jejich „dědičného zatížení“.
Přijetí Zoly v tuzemsku bylo zpočátku hodně vlažné, Z. romány byly chápány jako „senzační četba“ a stavěny po bok kolportáží, braků a krváků. Zde ředitel knižnice „Poezie světová“ Ferdinand Schulz v čas. Osvěta odsuzuje Zolovy romány. Podle jeho soudu kazí mládež, tuzemský čtenář je nemůže potřebovat.
Změna postoje k Zolovi
Odmítavý postoj k Zolovi se ale postupně měnil, velkou zásluhu na tom měl mj. Vilém Mrštík, jenž překládal naturalistovy teoretické statě („Zolovy studie o francouzské literatuře“).
Moderní román naturalistů má být více studie než imaginativní psaní: zobrazovaná událost má vycházet z pozorování. Naturalistické povídky jsou proto často dějově řídké: naplňují čtenářovo očekávání, v narativním textu má značný podíl popis.
Vilém Mrštík (1863-1912)
Mrštík nebyl jen spisovatelem, ale i znalcem literatury, propagoval jednak ruský realismus, jednak francouzský naturalismus.
Společně s bratrem Aloisem vytvořil hru Maryša (1894), možná nejslavnější tuzemské realistické drama. Maryša žije nešťastně s bohatým vdovcem, nakonec manžela otráví (děj do jisté míry připomíná zolovské vzorce, i když je tu i rozměr „mravní“; Maryša se bojí hanby a přes naléhání otce i milence odmítá opustit manžela, vraždí až po Vávrově útoku na Francka).
Společným dílem bratrů byl i Rok na vsi – románová kronika z fiktivní vsi Habrůvka; Vilém se autorsky podílel na prvních dvou svazcích.
V deziluzivním románu Santa Lucia (1893) se hlavní hrdina, Jiří Jordán, vydává za studiem práv do Prahy. Ve vlaku jej varuje pozdější spolubydlící, medik Hégr, že ho Praha zničí. Jordán se snaží v Praze žít bohémsky, zamiluje se do dívky Kláry, ve výsledku ale jen nuzuje. Nedaří se mu vydělávat, je okrádán, půjčuje si, nakonec propadá zoufalství. Skončí vyčerpán v nemocnici, v které jej ještě stačí navštívit otec. Vyčerpaný protagonista ale umírá. Vyprávění je pojato moderně – formou reflexe minulých událostí a prožitků ústřední postavy. Vrací se do nich i titulní píseň, která hrdinovi tolik učarovala…
V románu se ukazuje i zjevné poučení impresionismem. V ukázce níže je popis Prahy experienciální, vnímáme (audiálně a vizuálně) atmosféru města, jak je sugestivně zakoušena reflektorovými smysly (skřípění, výbuchy, hučení, oddychování a vzdychání apod.). Impresionistické příznaky se kumulují ještě výrazněji v románu Pohádka máje (1897).
Karel Matěj Čapek-Chod (1860-1927)
Čapek-Chod byl redaktor, od r. 1889 trvale žil v Praze. Od devadesátých let se projevoval jako povídkář, jenž – podobně jako Jan Neruda – stavěl svoje výpravné umění na drobnokresbě a „dehumorizaci“ humoresky (většinou sociálně) závažným tématem.
Bylo by ale nepřesné považovat Č-CH výhradně za naturalistu, zvláště jeho vrcholné prvorepublikové novely (např. Větrník, Humoreska) se nám dnes ukazují jako díla vysloveně moderní / modernistická (viz další přednášky vLS).
Nálepku naturalisty si Č-CH vysloužil jednak povídkářskými prvotinami, jednak stupňováním realismu v novele Nejzápadnější Slovan, především pak úspěšnou prózou Kašpar Lén mstitel (1908). Příběh je jednoduchý, zedník Lén hodlá po návratu z vojny pomstít ubohou Mařku, kterou svedl a zubožil podnikatel Konopník. Lénův nepřítel je zabit cihlou. Přestože chybí důkazy, proces se stává osudným Mařce i Lénovi. Mařka ze strachu před soudem vyzradí svůj poměr k Lénovi a jeho úmysly, v enormním rozrušení umírá. Lén vzápětí skoná na chrlení krve (viz ukázka).
Josef Karel Šlejhar (1864-1914)
se narodil ve Staré Pace, připojil se (podobně jako Mrštík) k signatářům Manifestu české moderny.
V první řadě psal povídky, z nichž v devadesátých letech vytvářel knižní soubory: Co život opomíjí, Dojmy z přírody a společnosti, Zátiší. V centru povídek stojí odporné výjevy, v nichž triumfuje zlo, jež nabývá podobu děsivé vize. Např. v povídce Kuře (Kuře melancholik) se macecha zbavuje umírajícího dítěte a ponechává jej osudu v kolně, kam se ukrylo i pronásledované dodělávající kuře.
Podobný syžet, jako má Kuře, je pro Šlejhara charakteristický. V povídce Ukolébavka se rodina snaží uspíšit smrt sestry, na jejíž peníze si myslila: umírající ponechávají venku na dešti a odejdou do hospody. V povídce Zátiší (níže ukázka) rodina utíká od trpící umírající dcery, před odchodem z ní ještě stáhnou peřinu, kterou mrtvá „nebude potřebovat“. Výjevy krutosti zesiluje pozorování bratrů umírající, kteří u potoka mrzačí žáby, aby mohli pojídat jejich stehýnka. V povídce Ryzka uniká kůň svým trýznitelům, ale ve volné krajině stejně nachází jenom chlad a smrt.
Román Peklo (1905) čerpá námět z cukrovaru, v převážně popisném výpravném textu čtenář společně s ústřední postavou-kontrolorem poznává jednotlivá oddělení tohoto „pekla“ (Š. se tu nepochybně inspiroval i Dantem). Protagonista nachází v závodu lásku (a naději, že se vysvobodí z bezvýchodného žití; viz ukázka), společně s dělnicí Marií, s níž má v závěru služby schůzku, ale hynou při ničivém požáru.
Román Vraždění (1910) je volnou mozaikou osudů („dokumentů“) z života ve venkovském městečku, jako kdyby Š. spojil několik povídek dohromady. Vypravěč se staví ironicky k modernímu životnímu stylu, který nedokáže nijak oslabit přetrvávající lidskou surovost. V ukázce paní Lipanová „hubí“ druhorozené dítě, ale ironií osudu umírá prvorozený mazánek Oskar, zatímco týraná „příšera“ přežívá jako svědectví o matčině krutosti.
Bylo by nepřesné popsat Šlejharovo dílo výhradně vinětou naturalismu, spíše jde o amalgám naturalistické (zobrazování zla a odporností), mystické a symbolistní (např. zobrazování bouře jako božího hněvu, připodobňování lidí a zvířecích tvorů) a konečně i prosazující se expresionistické poetiky (zobrazování utrpení a mezních stavů). Např. obr. malíře Rudolfa Jettmara jsou podobnou slitinou symbolistní a naturalistické estetiky.
Václav Hladík
byl autorem povídek, které vydával v souborech – např. Z lepší společnosti (1892), Z pražského ovzduší (1894). Hrdinové se v nich ocitají v mezních situacích, např. paní Grallerová v ukázce z povídky Návrat uteče od rodiny se zhýralým důstojníkem. Návrat není možný, což postava vypravuje příteli, jenž ji objevil po pádu na ulici.
Naturalistické prvky jsou příznačné pro metodu H. raných povídek, které jsou pojaty jako studie ústrojí pražského světa, kanceláří, účtáren, ale i průjezdů a kutlochů (jako v působivé povídce „Zvonek“, v níž umírá nemocné dítě, zatímco jeho zuboženou matku-domovnici sekýrují nájemníci a od smutného výjevu účasti na umírání ji odvádí neustále zvonící zvonek). H. poetika se ale postupem času proměňovala, obsáhla např. cestopisné črty a romány, v nichž sílilo téma společenského života a milostných dobrodružství. K těmto románům počítáme např. Evžena Voldana (1905) nebo Valentinovy ženy (1906).
Hladíkovo „pražské ovzduší“ má ekvivalent v estetice obrazů Jakuba Schikanedera z devadesátých let – často se objevují trpící ženské postavy ve slabě osvětlených interiérech. Zobrazování těžkých životních podmínek můžeme označit za marker naturalistické poetiky.
Naturalistické „studie“ ale nebyly výsadou jen pražských autorů…
Josef Merhaut (1863-1907)
působil jako novinář v Brně, vydal 3 knihy povídek, které vždy uvozuje rozsáhlejší novela: Povídky (1890), Had a jiné povídky (1892) a Černá pole (1896). Povídky charakterizuje sociální tématika: svět chudých a majetných je ostře rozdělen hrází absolutního nepochopení.
Např. v povídce Kůň továrnický synek polituje umírajícího koně více než dělníka z jeho fabriky, který se plahočí s rakví, aby mohl pohřbít udřenou manželku. Nepochopení je ale vzájemné: V povídce Štěstí veze vozka floutka a sní, že by byl v jeho postavení, že by žil jeho šťastný život. Když nakonec otevře dveře, zjistí že se během jízdy ve fiakru zastřelil.
Naturalistická estetika zahrnuje otázku sociální a dělnickou (viz Germinal). Josef Merhaut zobrazuje zoufalé podmínky dělníků (v povídce Krvavý chléb např. rozdrtí stroj dělníka Buchala, jeho děti pojídají chléb potřísněný otcovou krví). V povídce Útěk z robotárny (sbírka Had) vdova Lojzka Klapačka přijde o vše, když naletí podvodníku Kadlubovi. Ten si na stavbě, kde se dře i Lojzka, odpykává trest. Vdova mu pomůže s útěkem, přijde ovšem o všechno, Kadluba, jenž se u ní na útěku ukrýval, rodině navíc uškrtí věrného psa. Bezútěšné scenérie továren a dolů objevujeme i v naturalistickém výtvarném umění (níže např. obrazy Constantina Meuniera).
Vliv naturalismu se nevyhnul ani ženám spisovatelkám.
Nejvýraznější z nich, Anna Maria (Tilschová), vydala dva soubory naturalistických povídek Sedmnáct povídek (1904) a Na horách (1905), ale vrcholy její tvorby vyšly až v první republice (např. román Stará rodina).
V našem dějinném intervalu lze zmínit ještě Jiřího Sumína (vl. jménem Amálie Vrbová). Pozoruhodný je např. román Zrádné proudy z r. 1904. V prvním díle vyžene starý mlynář syna Konráda, který se pak ožení se služkou Anežkou, s níž měl nemanželské dítě. Ve druhém díle Konrád s Anežkou převezmou mlýn, Konrád ale navazuje poměr s vdanou Jetou. Po odhalení poměru Konrád zastřelí Jetina muže, Jeta spáchá sebevraždu.
Český naturalismus si „podržel vliv“ i v době „po přelomu století“. K dalším autorům, v jejichž tvorbě lze rozpoznat příznaky směru, patřili např. Otomar Schäfer, Karel Šarlih, Miroslav Bedřich Böhnel nebo Jan V. Rosůlek. Z dnešního pohledu jde o autory nekanonické a zapomenuté…
© S.