Starší česká literatura, Okruh č. 11
N.O. = kulturně-politické hnutí – proces formování novodobého českého národa
- probíhalo od 70. let 18. století – 60. léta 19. století
Národní obrození dělíme na 4 fáze
- fáze – obranná – 70. léta 18. století – 1805 (klasicismus, osvícenství, empír)
- fáze – ofenzivní – 1805 – 20. léta 19. století (preromantismus, historismus)
- fáze – vrcholná – 30. – 40. léta 19. století (romantismus)
- fáze – revoluční – 1848 – 1858 (počátky realismu)
Evropský kontext
- velký vliv na Národní obrození měla Velká francouzská revoluce, která zapříčinila rozpad absolutismu ve Francii
- reagovali evropští monarchové i jednotlivé vrstvy obyvatelstva
- vliv na utváření národního uvědomění a nacionalismu
- Polsko bojovalo za národní zájmy proti cizímu útisku, proti Prusku a Rusku
- Belgie a Itálie proti útisku habsburskému
- Irsko proti anglickému
- Národ byl v revolučním období chápán jako souhrn rovnoprávných občanů všech občanů daného státu (buržoazie, vzdělanců, ale i řemeslníků, rolníků, námezdně pracujících) – všichni měli jedno společné, své poslání v boji za svobodu
Reformy Marie Terezie a Františka II.
- v našich zemích, kde bylo měšťanstvo velmi slabé, prosazoval osvícenské myšlenky panovník – z obavy před nespokojeností lidu
- 1773 – zrušení jezuitského řádu
- 1774 – reforma nižšího školství, byla stanovena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let
- 1775 – zřízení Královské české společnosti nauk
- 1781 – vydání tolerančního patentu, který povoloval náboženskou svobodu
- 1781 – zrušení nevolnictví (možnost lidu svobodně se stěhovat do měst a dávat své děti studovat)
PRVNÍ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ (od 70. let 18. století do počátku 19. stol.)
– čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk, vytvořit jeho pevná pravidla
– zájem o českou kulturu a české dějiny
– projevuje se klasicismus
– období učeneckého zájmu, spjaté s osvícenstvím, kdy česká věda i kultura jsou v počátcích
– pozornost se věnuje kritickému dějezpytu, literární historii a jazykozpytu, ale i přírodním vědám
– 1774 je založena Soukromá společnost nauk, od 1790 byla přejmenována na Královskou českou společnost nauk
– vydávaly se památky předbělohorské literatury, snahy o uzákonění českého spisovného jazyka, který se stal hlavním spojovacím elementem obrozenců (dosud byla spisovným jazykem němčina)
– cíle lidovýchovné a vzdělávací, obracet se k nejširším lidovým vrstvám (především divadlo a osvětová a zábavná próza)
– ke vzdělanějším vrstvám národa se obrozenci obraceli náročnou uměleckou tvorbou básnickou i prozaickou
HISTORIE
Gelasius Dobner (1719 – 1790)
- zakladatel moderního kritického českého dějezpytu
- vydal Hájkovu kroniku v latinském překladu a odhalení její nespolehlivosti na základě pečlivého studia pramenů
František Martin Pelcl (1734 – 1801)
- první profesor českého jazyka na pražské univerzitě, byl Dobnerovým pokračovatelem
- jeho Nová kronika česká (1791 – 96) nahradila kroniku Hájkovu
- na rozdíl od svých vrstevníků, kteří příliš nevěřili ve znovuzrození češtiny a psali svá díla německy, psal ke konci života již česky
JAZYKOVĚDA
- na jazyk se soustředila pozornost mnohých obrozeneckých učenců a spisovatelů
- v boji proti němčině vznikly nejprve jazykové obrany
- nejstarší z nich vydal Bohuslav Balbín, vyšla v roce 1775
- autory dalších obran české řeči byli např.: F. hrabě Kinský, F. M. Pelcl, Hanke z Hankenštejna, K. I. Thám a další
JOSEF DOBROVSKÝ (1753 – 1829)
- největší osobnost obrozenecké literatury na přelomu 18. a 19. století
- představuje dokonalý typ osvícenského vědce
- usiloval vždy o hledání pravdy, ať již byla příjemná či nikoli
- téměř nepsal česky a z počátku pochyboval i o zdaru národního hnutí
- přesto se zasloužil o úspěch Národního obrození, a to díky svým moderním vědeckým metodám i šíři svého vědeckého zájmu
- narodil se v maďarských Ďarmotech
- po teologických studiích se stal vychovatelem ve šlechtických rodinách a později soukromým vědcem
- zabýval se studiem nejstarších dějin, českým a slovanským jazykozpytem a literární historií
- psal německy a latinsky, česky napsal až ke konci života několik statí
Nejvýznamnější dílaí:
Dějiny české řeči a literatury 1792 (Geschichte der bőhmischen Sprache und Literatur)
- zachytil souběžně s vývojem jazyka i dějiny české literatury
- vývoj literatury spojoval se stavem jazyka, proto za vrcholné období považuje období veleslavínské
Zevrubná mluvnice jazyka českého 1809 (Ausfűhrliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache)
- základní význam pro ustálení spisovné češtiny v obrozenecké době
- nastínil celý systém jazyka a formuloval jeho zákonitosti
- dále dvojdílný německo-český slovník (Deutch-böhmisches Wörterbuch)
- Základy jazyka staroslověnského 1822, (Instutiones linguae slavicae dialecti veteris) základní dílo slavistiky
- vypracoval pravidla přízvučné prozódie (která je pro češtinu vhodnější než časomíra, která byla dosud upřednostňována)
- smysl pro vědeckou pravdu dokládá i boj proti Rukopisům
- stal se zakladatelem nové spisovné normy češtiny, zakladatelem české literární historie a slavistiky.
VZDĚLÁVACÍ A LIDOVÝCHOVNÁ PRÓZA
- krásná literatura se ve svých počátcích orientuje na lidového čtenáře a osvětovou práci
- vznikají knížky lidového čtení – rytířské romány, mravoučné povídky, cestopisy
Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808)
- hlavní představitel lidovýchovných snah
- založil r. 1791 vlastní nakladatelství a knihkupecký podnik Česká expedice
- Česká expedice se stala i prvním literárním a společenským střediskem obrozenecké Prahy (scházeli se tu pražští vlastenci a vzdělanci, ale i venkovští čtenáři a písmáci a debatovali zde o literárních, společenských i politických událostech)
- jako jeden z prvních pochopil význam novin, z počátku vydával týdeník Pražské noviny (1786 – 89) (Schönfeldské), později Pražské poštovské noviny, které nakonec přejmenoval na Krameriovy c. k. vlastenecké noviny.
POČÁTKY NOVOČESKÉ POEZIE
- poezie na počátku vytvořila nejvyšší umělecké hodnoty
Václav Thám
- 1785 vydal dvoudílný sborník Básně v řeči vázané (obsahuje básně starších autorů, překlady z cizí poezie i původní příspěvky soudobých českých autorů)
Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 – 1820)
- vytvořil první novočeskou básnickou školu
- označuje se za vůdčí osobnost rodící se novočeské poezie
- mezi roky 1795 – 1814 uspořádal pět básnických almanachů: první dva nesly název Sebrání básní a zpěvů, další tři Nové básně
- usiloval o zdomácnění módních evropských směrů i o uplatnění nejrůznějších forem i žánrů
- tvořil i sám např.: Óda na jazyk český, Óda na Jana Žižku
Puchmajerova básnická družina
- Šebestián Hněvkovský – balada Vnislav a Běla, komický epos Děvín
- bratři Vojtěch a Jan Nejedlí
- Puchmajerova básnická družina rozšířila obzory poezie, osvobodila ji od užitkovosti a přiblížila tvorbě evropské
- vytvořila předpoklady pro vznik náročné české poezie
NOVINÁŘSTVÍ A ČASOPISECTVÍ
- Krameriovy c. k. vlastenecké noviny měly od r. 1801 přílohu Pražský posel a r. 1824 byly přejmenovány na Pražské noviny
- redaktor Josef Linda, zvýšil jejich úroveň a navíc vydával beletristickou přílohu Rozličnosti
- od r. 1834 byl redaktorem pražských novin František Ladislav Čelakovský, od r. 1846 Karel Havlíček
- starším literárním časopisem byl Hlasatel český, vydávaný Janem Nejedlým (čtvrtletník otiskující překlady básnické i prozaické i původní práce, nejčastěji vydavatelova bratra Vojtěcha Nejedlého)
- pro lidové vrstvy byl určený časopis Jindy a nyní 1828 – 32, od r. 1834 se tento časopis proměnil zásluhou Josefa Kajetána Tyla na Květy české a od 1835 jen Květy, které se staly nejhodnotnějším literárním časopisem své doby
- syn majitele České expedice Václav Radomil Kramerius vydával časopis Čechoslav (1820 – 1825)
Časopisy obrozenecké vědy:
- Krok redigovaný Janem Svatoplukem Preslem, vycházel 1821 – 1840
- Časopis českého muzea, založený 1827 Františkem Palackým a jím také řízený
DRUHÁ ETAPA NÁRODNÍHO OBROZENÍ (počátek 19. stol. do konce 20. let 19. stol)
- druhá generace Národního obrození měla již ráz ofenzivní
- cílem je vybroušení jazyka, dosažení úrovně, kdy se na bázi českého národního jazyka budou moci rozvíjet všechny kulturní a společenské oblasti
- vyšší cíle: vytvořit základy české vědy a vytvořit umělecky náročnou literaturu
- společenský vývoj poskytl této myšlence plné předpoklady – přes dlouhé období metternichovské reakce, které na řadu let národní hnutí ztížilo, obrozenecké hnutí sílilo, vzrostl počet česky smýšlejících vzdělanců
- osvícenská filozofie ustupuje novému proudu – preromantismu (oslava přírody, českého folklóru, historie, také láska k ženě, ke slovanství a k lidstvu vůbec)
- vůdčí osobností této generace se stal Josef Jungmann
JOSEF JUNGMANN (1773 – 1847)
- sjednotil celou generaci, vědce i básníky
- psal už zcela česky
- zatímco pro Dobrovského byla čeština záležitostí vědeckého bádání, pro Jungmanna a jeho generaci je již záležitostí srdce
- Jungmann se narodil v Hudlicích u Berouna, v rodině chudého řemeslníka
- byl to jazykovědec, básník a překladatel
- studoval filozofii v Praze, působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích i v Praze, zde kolem sebe soustředil pražskou vlasteneckou společnost
časopisecká stať Rozmlouvání o jazyku českém – proti poněmčování ve školách, stať je zároveň i jistým jazykovým programem: požaduje uvedení češtiny do škol i úřadů, dosažení co nejvyšší literární úrovně českých děl a navazování kulturních styků se slovanskými národy. stať O klasičnosti literatury a důležitosti její – zdůrazňuje potřebu literatury, která by vyjadřovala zájmy národní společnosti, tato služebnost české literatury zůstala pak trvalým rysem celého vrcholného období Národního obrození
Dílo:
Poezie:
- překlady významných a jazykově náročných děl (např.: povídka od Chateaubrianda Atala, rozsáhlý náboženský epos od Miltona Ztracený ráj aj.) – čeština jako bohatý jazyk dokáže tlumočit myšlenky světových jazyků
Jazyková oblast:
- impulzem vládní nařízení z roku 1816 – umožňovalo vyučovat češtinu na gymnáziích
- Slovesnost (vyšla 1820) dílo spojující učebnici teorie literatury pro gymnázia a čítanku
- Historie literatury české (1825) souhrnný obraz vývoje české literatury
- pětidílný Slovník česko-německý (1834 – 39) dílo monumentální, zachytil slovní zásobu ze všech dostupných pramenů
- Zápisky závěr jeho života, nebyly určeny pro veřejnost
Jungmannova vědecká družina
- četné zásluhy za položení základů a odborného názvosloví některých vědních oborů
K počeštění vědy přispěli zejména:
- v logice Antonín Marek (1785 – 1817)
- v přírodních vědách, zejména v botanice Jan Svatopluk Presl (1791 – 1849) – zavedl dvouslovné pojmenovávání anorganických sloučenin a rozlišování oxidačního čísla pomocí přípon, v roce 1821 se podílel na založení prvního česky psaného vědeckého časopisu Krok, na jehož dalším vydávání se poté podílel
- v mineralogii a chemii Karel Bořivoj Presl (1794 – 1852) – nejvýznamnější botanik 19. století
- ve fyziologii Jan Evangelista Purkyně (1787- 1869) – jeden z nejznámějších vědců své doby, byl průkopníkem v anatomii a fyziologii („Purkyňovy buňky“ v mozečku v roce 1837, „Purkyňova vlákna“ v srdci 1839, v tomto roce přišel s termínem „protoplazma“
Jungmannova básnická družina
- Jungmann sám nebyl aktivním básníkem
- nejvýznamnější a nejnadanější básník jeho generace Milota Zdirad Polák (1788 – 1856), básník preromantický, autor rozsáhlé skladby Vznešenost přírody (1819)
VŠESLOVANSKÁ MYŠLENKA V TVORBĚ ČESKÝCH OBROZENCŮ
Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)
- zakladatel slovanské archeologie, literární historik, teoretik a básník
- pocházel z východního Slovenska z Kobeliarova, z rodiny učitele a kazatele
- na studiích se věnoval filozofii, filologii, historii a estetice
- působil jako redaktor, ředitel univerzitní knihovny a středoškolský pedagog
Dílo:
- Slovanské starožitnosti (1837) – vylíčení nejstarších dějin slovanských národů až do konce 1. tisíciletí, významnou myšlenkou bylo, že Slované patří vedle Řeků, Římanů, Germánů a dalších kulturních národů ke spolutvůrcům evropské kultury
- Dějiny slovanského jazyka a literatury podle všech nářečí – Češi a jejich kultura chápáni jako součást slovanského celku
- Tatranská můza s lýrou slovanskou – básnická sbírka
- Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – vyslovení požadavku umělecky náročné tvorby – doporučení časomíry, napsal společně s Palackým
Jan Kollár (1793 – 1852)
- básník, představitel myšlenky slovanské vzájemnost, v díle skloubil osobní prožitky s nadosobními ideály
- život ovlivněn pobytem v saské Jeně, kde se jako student evangelického bohosloví seznámil s dcerou evangelického pastora Vilemínou Schmidtovou (Mínou), do které se zamiloval
- nacházel zde místa, která mu připomínala dávnou ztracenou minulost Slovanstva
- po dvou letech vrací do vlasti – bohužel bez Míny (tu si přivezl do Pešti, až po 16-ti letech)
Dílo:
- vrcholem tvorby je alegorie Slovanstva Slávy dcera (1824, poslední verze 1852)
- sbírka znělek s časoměrným Předzpěvem, sbírka obsahuje v konečné verzi pět částí: Sála, Dunaj, Labe, Léthé (slovanské nebe) a Achreon (slovanské peklo)
- živá Mína se proměnila v alegorii Slovanstva (bohyni Slávu), milostná touha splývá s vlasteneckým citem, osu sbírky vytváří představa pouti slovanskými zeměmi, hlavní myšlenky Slávy dcery vyložil ještě ve svém životopise O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými (1836)
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
- básník, sběratel lidové poezie, redaktor a překladatel
- narodil se ve Strakonicích jako syn tesaře
- studoval filozofii v Praze a v Linci, ale kvůli četbě Husovy Postily byl ze studia vyloučen, studia již nikdy nedokončil
- živil se jako vychovatel, soukromý učitel a od roku 1834 redaktor Pražských novin a jejich přílohy Česká včela, začátkem 40. let se stal profesorem slavistiky ve Vratislavi, později přešel do Prahy
- přední reprezentant literatury, která sbližovala poezii s lidovou slovesností – lidová poezie byla chápana jako odraz „národní duše“
- Čelakovského můžeme v jistém slova smyslu chápat jako Kollárův protipól – proti Kollárově patetické elegické poezii je zde postavena poezie zpěvná, idylická, která nezapře, že má být ohlasem poezie lidové
- básnickou tvorbu doplňoval překladatelskou činností (z ruštiny, polštiny, němčiny a angličtiny)
- významná byla i jeho práce sběratelská – soustředil kolem sebe skupinu, která se věnovala ohlasové poezii
Tvorba:
- vydával poezii slovanských národů v původním znění i v českém překladu Slovanské národní písně 1822 – 27, 3 svazky
- slovanská přísloví a pořekadla Moudrosloví národu slovanského v příslovích 1852
Ohlasy:
- básně nechtěly vyjadřovat básníkovy osobní zážitky a nálady, chtěly mluvit tak, jak by mluvil básník z lidu
- původně chtěl vytvořit Ohlasy lidové poezie všech slovanských národů, ale soustředil se na písně ruské a později české (v Rusku viděl oporu všech slovanských národů)
- Ohlas písní ruských 1829 – látku čerpal z ruských bylin, ale některé básně vytvořil podle vlastních představ v duchu lidové slovesnosti, básně postihují slohové zvláštnosti ruské lidové epiky i lyriky a v tom je jejich umělecká účinnost, dílo začíná i končí epickými básněmi, které mají povahu dávných bohatýrských zpěvů, zobrazují život ruského lidu ve šťastných i smutných okamžicích, jako je život mladých, jejich láska, poměr mezi dětmi a rodiči
- Čelakovský dovedl mistrně vyjádřit jemné milostné stavy
- Ohlas písní českých 1839 – vyjádřil v něm ráz českého života, obraz českého venkovského lidu z konce 30. let, odlišnost ruské a české poezie charakterizoval úvodním srovnáním krajinného rázu ruské a české země, častější satirické a výsměšné písně a popěvky, mířící hlavně na vrchnost a na maloměšťáka, vystihl ráz české lidové písně s její lehkostí a rozmanitostí
- méně známý cyklus epigramů Kvítí a autobiografická lyrická sbírka Růže stolistá 1840, zachycující zejména historii jeho lásky
František Palacký (1798 – 1876)
- historik, politik, zastánce austroslavismu
- působil jako vychovatel ve Vídni, roku 1823 se v Praze oženil s dcerou velkostatkáře, získal tak hmotné zajištění a mohl se věnovat pouze budování národní aktivity
- redaktor časopisu Českého muzea a později úředně jmenovaný historiograf
Dílo:
- životní dílo Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě píše od r. 1836 německy, od 1848 česky, dokončeno 1876, 5 dílů
- obsáhly dobu od začátku národních dějin po rok 1526
- smysl českých dějin viděl v neustálém střetávání českého prvku s německým
- Dějiny představují vrcholné dílo českého obrozeneckého dějepisectví
- pokrokovým pojetím i vynikajícím slohovým mistrovstvím, výtvarnou plastičností a monumentálností epického výrazu, vykonaly veliké poslání národně buditelské a silně ovlivnily historickou prózu
Palacký se angažoval také, jako politik od r. 1848 kdy vystoupil jako stoupenec konstitučního liberalismu
- jako přední dějepisec i politický vůdce těšil se nesmírné úctě celého národa, vyjádřené i označením „otec národa“
IDEÁL HRDINSKÉHO DÁVNOVĚKU – RUKOPISY
- preromantismus zdůraznil význam staré lidové poezie, zejména hrdinských písní
- v našich zemích se nedochovala hrdinská národní poezie, ale věřilo se, že u nás kdysi hrdinské zpěvy byly
- snaha vytvořit padělky, které by nahradily, oč byl národ připraven
- v letech 1817 a 1818 se objevily dva proslulé zlomky větších básnických skladeb, Rukopis královedvorský a Rukopis zelenohorský, označované podle míst nálezu
Rukopis královedvorský – kladený do 13. století, obsahoval 6 větších epických básní, dvě skladby lyrickoepické a 6 lyrických písní
- rukopis přijat vlasteneckou společností s nadšením, dílo se stalo slavné i ve slovanských zemích – i Dobrovský věřil v pravost tohoto rukopisu
Rukopis zelenohorský – obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a další skladbu Libušin soud
- obhájci kladli vznik rukopisu do 9. století, dílo vzbudilo pochybnosti zejména u Dobrovského, ten neváhal označit za jeho původce Václava Hanku
- za pravost rukopisů se postavili Palacký a Šafařík, získali víru v pravost
- Hanka se musel bránit nařčení i před soudem
- vědecké důkazy o podvrženosti rukopisů shromáždili v osmdesátých letech 19. století profesoři české univerzity: jazykozpytec Jan Gebauer, T. G. Masaryk aj
- rozbor jazykozpytný, historický a literárněhistorický prokázal, že jde o padělky
- objevují se podmanivá líčení přírody, málo dokladů ve starší české literatuře
- Rukopis zelenohorský předpokládá sjednocení Čech již v době předhistorické a takovou úroveň kultury a právního zřízení, které jsou pro historika nepřijatelné
- nejzávažnější byly námitky jazykové – jazyk Rukopisů neodpovídá plně češtině starých památek, shoduje se však s názory na vývoj češtiny, jak si je vytvořila obrozenecká generace
Rukopisy patří k příznačným projevům své doby, která měla obdiv pro nejstarší památky, posílily národní vědomí a znamenaly i velký inspirační podnět pro literární tvorbu (vliv na Máchu, Zeyera), výtvarné umění (Mánes, Aleš, Myslbek) i umění hudební (Smetana)
DIVADLO
- pro dramatickou tvorbu tohoto období jsou příznačné látky z minulosti a žánrové veselohry ze současnosti
Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)
- hry rytířské a historické, zpracovával motivy pohádkové i hry ze současnosti
- pomocí postav dovedl vyvolat napětí mezi atmosférou hry a skutečností
- Divotvorný klobouk (1820), Rohovín čtverrohý (1825), Každý něco pro vlast (1829), většinou vítězí mladí lidé se svým vtipem a morální převahou
- historické hry jsou většinou volným zpracováním kronikářských látek: Blaník, Jan za chrta dán, Božena, Soběslav, kníže selské
- významný je také jeho podíl na vývoji české prózy
- v nejstarších historických povídkách např. Točník, jehož hrdinou je Václav IV. projevuje se dobový preromantický vkus citlivými přírodními popisy i značně kultivovaným jazykem
Jan Nepumuk Štěpánek (1783 – 1844)
- Své komedie situuje zpravidla na český venkov nebo do menšího města
- dějové schéma se zpravidla opakuje: lásce mladé dvojce se staví do cesty sok, který se snaží získat dívku podvodem, vyhrožováním nebo nátlakem na její rodiče
- veselohra Čech a Němec
- píše i historické hry: Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.
Poezie písmácká
František Jan Vavák (174I-1816) – milčický rychtář
Dílo: Knihy pamětní – zprávy o událostech z let 1770- 1816
Smlouvy neb chvalitebné řeči svatební – lidová slovesná tradice, obsahuje svatební písně, Vavák se tu cítí jako prostý člen lidového kolektivu, který zapisuje jednu z variant obřadního zpěvu svatebního
Píseň historická o zkáze, těžkostech a trestech roboty z roku 1789 – komentuje časové události.
- Vavák tu přijímá zpravodajský tón písní jarmarečních, jejich šíři a rozvleklost
- vystupuje jako poučený znalec a komentátor předváděných událostí, ale neváhá vyslovit i své stanovisko k jejich významu
- nejvýznamnější obsáhlá veršovaná skladba napsaná ke dni zrušení roboty Josefovým patentem berním a urbariálním
- obsáhlá skladba (čítá v Knihách pamětních 1284 veršů, v definitivním textu ve Vavákově rukopisném sborníku Sbor písní 1338 veršů) nejen vyslovit radost ze zrušení roboty a dík Josefu II., ale chtěl robotu předvést také jako historický jev v celé šíři jejích forem i v celém dosahu její hrůzy
Když jsme tu robotu měli,
nikdy nebyl pokoj,
vždycky jsme vojnu trpěli,
ve dne v noci rozbroj,
ustavičně jsme hynuli,
dnové nám těžce minuli.
- smysl pro reálné vidění i pro zevšeobecnění životních zkušeností, aniž ji chybí i jistý patos vyvěrající z kolektivního zážitku celé selské třídy
- Vavák neváhá vystupovat jako mluvčí sedláků, je hrdý na svou příslušnost k stavu selskému. Napsal v jiném veršování z roku I786:
- aktivní podpora všeho úsilí o upevnění postavení českého jazyka a české literatury
- neznamená to však, že by se Vavákovi podařilo vymanit se z představ feudálních. Jeho vypjaté katolictví jej strhávalo zpravidla na reakční pozice, dávalo jeho vlastenectví stále ještě starý protireformační charakter (vlastenec : katolík) a činilo z něho povolný nástroj pro vyslovení všech konzervativních předsudků, bránicích přijímat jak josefínské reformy (s výjimkou zrušení nevolnictví a roboty), tak vymoženosti francouzské revoluce.