Okruh 8: Literatura období 1945-1948 reagující na válku a osvobození

Drda, Seifert, Holan, Hrubín, Hostovský, Mucha. Situace po únoru 1948 v literatuře — perzekuce; 50. léta 20. století; schematismus v poezii, próze, dramatu, reakce na schematismus; poetika tzv. socialistického realismu a její konkretizace v budovatelském románu a poezii; dogmatismus: Řezáč, Otčenášek, Kohout. Proudy a autoři neoficiální literatury a literatura exilová: Effenberger, Bondy, Hostovský.

Charakteristika období, popis kontextu, souvislostí, vliv na literaturu

Periodizace ve zkratce

1945 → osvobození Československa (radost z konce války, osvobození od fašismu), nové rozdělení světa
1948 → nástup K. Gottwalda po únorovém komunistickém puči (vítězství komunistů), znárodnění kultury; marxismus, odlišné názory násilně umlčovány; zrušení literárních časopisů; vlna emigrace
50.léta → vznik „železné opony“ – ztížená možnost vycestování; uzavření hranic; studená válka, politické perzekuce, procesy a popravy; likvidace inteligence, zákazy publikování, cenzura
1953 → Stalinova a Gottwaldova smrt – 1. vlna uvolnění

Situace po r. 1945 – podrobněji

Skončila 2. světová válka, snaha společnosti o obnovu a znovuvybudování republiky, lidé se vzpamatovávali z hrůz, ztrát, nedostatku.
Denacifikace, potrestání kolaborantů a zrádců, vysídlování sudetských Němců z pohraničí.
Návrat lidí z války, z koncentračních táborů a věznic, z emigrace (Langer, Hostovský, Werich, Voskovec, E. F. Burián, Václav Černý). Někteří se nevrátili (umělci: Vančura, Fučík, Josef Čapek, Karel Poláček).
Nové rozložení sil ve světě, sílí vliv Sovětského svazu. V roce 1946 v Sovětském svazu začaly zásahy do uměleckého života, zastaveny časopisy Zvězda a Leningrad, z politických důvodů mnoho umělců perzekuováno.
V Československu redukované politické spektrum: v r. 1946 vyhráli volby do národního shromáždění komunisté (KSČ)
Důraz na sociální problematiku. Napjaté hospodářské poměry.
Příznačné bylo propojení politiky a umění, těžiště literárního života se přesouvá z oblasti estetické do sféry politické (mluvíme o politizaci celého veřejného života).
Vytvořena „Národní fronta“, kultura a umění měly sloužit lidu a národu, centralizace kulturního života.
Nejvlivnější literární organizací byl Syndikát českých spisovatelů (profesní organizace), předsedou byl František Halas, místopředsedou Václav Černý. Kontrola ediční politiky, boj proti pokleslé literatuře, „literárnímu braku“, regulace produkce s autoritativní kontrolou státu (ministerstvo informací). Velká vydavatelství byla řízena politickými stranami či státem (Melantrich, Vyšehrad, Universum, Orbis, Svoboda).
Přes všechny dobově podmíněné trendy si literární život až do února 1948 uchoval relativně pluralitní a svobodný charakter. Do roku 1948 probíhala rozsáhlá diskuze o charakteru a orientaci poválečné kultury a literatury.
Narůstaly výpady hlavních představitelů kulturní politiky KSČ (Bareš, Nejedlý, Štoll, Taufr) proti názorovým oponentům.
Generální stávka, nátlakové akce → 25.2.1948 přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů.
Klement Gottwald sestavil vládu → „komunistický převrat“.
Syndikát českých spisovatelů vyloučil první členy (např. F. Peroutku).
Sílila „Marxistická kritika“: Umění jako nástroj politického působení a přestavby společnosti.
Levicové listy: Tvorba, Rudé právo, Kulturní politika, Lidová kultura, Mladá fronta

Situace po únoru 1948 – do roku 1956

Únorovým převratem v roce 1948 uchopila KSČ moc v Československu → budování totalitního systému (podle sovětského vzoru). Politicko-mocenský převrat byl dokonán abdikací prezidenta Edvarda Beneše a volbou Klementa Gottwalda prezidentem (v červnu 1948). V Československu jsou přijímány zákony vytvářející rámec režimu, podporující proces centralizace, umožňující politický dohled v zásadních oblastech.

Po r. 1945 se situace v literatuře vyvíjela odlišnějším způsobem, než tomu bylo do této doby: Svět se v rámci tzv. Studené války rozdělil na dva tábory → pro-komunistický a pro-kapitalistický

Po únoru 1948 se literatura vydala směrem socialistické orientace:

Vlna emigrace: Bezprostředně po převratu opouštějí Československo řádově tisíce lidí (což je režimem prezentováno jako vlastizrada). Odcházejí i významní spisovatelé: např. Ivan Blatný, Ferdinand Peroutka, Egon Hostovský, Jan Čep, Ivan Jelínek, Pavel Tigrid, Jiří Voskovec.
V zahraničí se potom začíná formovat (nezávislý) český literární život — v exilu postupně vznikají první edice, časopisy; vycházejí knihy, vysílá rozhlas do Československa, (od roku 1956) vychází časopis Svědectví (spjatý s Tigridem).
Česká literatura se rozštěpila na tři proudy — oficiální, ineditní (nelegální, podzemní, zakázaná literatura) a exilový.
Represe: KSČ razantně útočila na odpůrce. Dochází k rozpouštění spisovatelských a kulturních institucí, k zastavování periodik. Začínají léta procesů, poprav, věznění, zákazů. Nepohodlní spisovatelé jsou uvězněni za protistátní činnost nebo umístěni do táborů nucených prací (např. Jiří Mucha, Josef Palivec, Zdeněk Rotrekl), dochází i k popravě (Záviš Kalandra). Proběhl proces s převážně katolickými spisovateli a publicisty (které zpravidla čekalo dlouholeté žalářování), odsouzeni byli např.: Václav Renč, Bedřich Fučík, Jan Zahradníček, Josef Knap, František Křelina. Ve vazbě byl držen Jiří Kolář, zadržen byl i Václav Černý.
Brutální metody potlačení opozice (včetně likvidace odpůrců).
„Nepohodlní“ literární vědci a kritici zbavováni svých míst.
Publikační zákazy: mnozí spisovatelé nemohli publikovat, miliony svazků knih byly zlikvidovány. Marxistický literární kritik Štoll již v roce 1948 odsoudil modernismus a avantgardu, jeho knižní titul s názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (z roku 1950) = politická směrnice, norma pro hodnocení naší literatury první poloviny 20. století. Výrazem represivní politiky přelomu 40. a 50. let jsou také ostré útoky na mnohé spisovatele (jako byl např. Teige, Holan, Kolář, Weil, Seifert, Halas).
Ztráta umělecké svobody, cenzura.

Oficiální literární věda a kritika nastolila diktaturu marxismu-leninismu stalinského typu:

na stranických sjezdech se určovalo, o čem a jak se má psát (hlavním teoretikem se stal Ladislav Štoll)
tvorba v duchu socialistického realismu – princip stranickosti, agitační a výchovná funkce literatury
láska k vlasti, socialismu, dělnické třídě, bojovný tón
budovatelská fáze utváření socialistické literatury (zejména 1951-1955)
Preferovanými tématy byly práce, továrny, stroje, kolektivní vědomí, budovatelské úsilí

Na jaře roku 1948 proběhl Sjezd národní kultury (pod předsednictvím Jana Drdy) vyznívající jako přitakání režimu. Zásadní projevy zazněly z úst Zdeňka Nejedlého, Ladislava Štolla a Václava Řezáče. Od roku 1948 také probíhají kulturní kampaně, příkladem je „jiráskovská akce”, jež na jednu stranu popularizovala spisovatelovo dílo (vydáno bylo 32 svazků), cíl však souvisel s plány přehodnocovat kulturní dědictví, dezinterpretovat naše dějiny. V umělecké oblasti nastává tažení proti tzv. formalismu, tím byly míněny modernistické tendence včetně surrealismu, experimentální hudby a jazzu.

Umění mělo mít podle KSČ politickovýchovnou funkci, mělo být loajální k režimu, respektovat zásady socialistického realismu.

V roce 1949 se konal ustavující sjezd Svazu československých spisovatelů (byl zrušen Syndikát českých spisovatelů). Spisovatel zde byl charakterizován jako ideologický činitel a vychovatel širokých lidových mas (předpokládá se jeho angažovanost, vycházející z poučení marxismu-leninismu, snaha zobrazovat budovatelské úsilí a náměty čerpat z výrobního prostředí, se kterým se i osobně seznámí.) Socialistický realismus je pokládán za jedinou a závaznou tvůrčí metodu.

Od r. 1949 existuje jeden literární časopis, měsíčník Svazu československých spisovatelů Nový život.

V Československu vzniká Hlavní správa tiskového dohledu, čímž je zavedena cenzura, režim kontroluje veškerou publikační činnost, zároveň ale nastává pozvolný ústup od režimu teroru (v roce 1953, kdy umírají Gottwald a Stalin). → mírné uvolnění → vydávání literárních děl vybočujících z dobové produkce (př. Kundera: sbírka Člověk zahrada širá). Události v Sovětském svazu (odsouzení kultu osobnosti, kritika Stalina) pak ovlivnily sjezd SČSS v roce 1956, na němž zaznívá i kritická reflexe v projevu Jaroslava Seiferta (hovořil o spisovateli jako o svědomí národa a požadoval osvobození vězněných spisovatelů) či Nezvalovo vyslovení obdivu k dílu Halasovu, Seifertově Písni o Viktorce, k Holanovu. Je patrný ústup od ideologizace, otevírá se prostor pro polemiku. Na stránkách časopisu Literární noviny dokumentuje proměnu společenského klimatu kritika dogmatismu a schematismu. Polemizuje se o ještě nedávno tabu pojmu — socialistický realismus. Liberálnější přístup potvrzuje skutečnost, že se do literatury, byť někdy jen dílčím způsobem, vracejí někteří spisovatelé (Kolář), literární kritici (Grossman), historici (Černý). Jsou vydány rukopisy, jejichž zveřejnění by předtím bylo nemyslitelné (Škvorecký: román Zbabělci).

Literatura období 1945-1948 reagující na válku a osvobození: Seifert, Holan, Hrubín, Hostovský, Mucha

Jan Drda (1915-1970)

Český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik
Začal tvořit až za okupace → v té době šéfredaktor Lidových novin.
1945 vstoupil do KSČ
Ve volbách r. 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ
V letech 1949-1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů
Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění.

Městečko na dlani (1940) – 1. román

Němá barikáda (1946) – soubor povídek, téma druhé světové války → povídky s okupačními náměty ukazují okázalé hrdinství prostých lidí za nacistické okupace

Hrátky s čertem (1946) – divadelní hra

Jaroslav Seifert (1901-1986)

Český básník, spisovatel, novinář a překladatel, člen KSČ od r. 1921
Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy
V březnu 1929 byl, spolu se 6 dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení KSČ
V r. 1967 – jmenován národním umělcem
V letech 1968–1970 byl oficiálním předsedou Československého svazu spisovatelů
V r. 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.
V r. 1984 – obdržel Nobelovu cenu za literaturu
Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů – Rudé právo, Rovnost, Reflektor
Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.
Jako překladatel Seifert převedl do češtiny básně Paula Verlaina nebo Guillauma Apollinaira

Po roce 1945 Seifert pokračuje v tvorbě (pravidelný verš, lyrická zpěvnost, tematika domova, dětství a lásky). V období 50. let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala.

Ruka a plamen (1948)
Šel malíř chudě do světa (1949) – Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny.
Píseň o Viktorce (1950) – Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky Boženy Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána.
Maminka (1954) – Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství, především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti.
Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

Vladimír Holan (1905-1980)

Jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů 20. století
Žil samotářsky, aby měl klid ke svým básnickým reflexím a meditacím.
Styk udržoval jen s nejbližšími přáteli: J. Hora, J. Čapek, F. Halas
Byl redaktorem časopisu Umělecké besedy Život, jeden rok také Programu D40, vydávaného divadlem E. F. Buriana

V r. 1968 byl jmenován národním umělcem.

Sen (1939) – rozsáhlá báseň líčící v ponurých vidinách “zaživa pohřbené” temné město
Zpěv tříkrálový – sbírka plná jinotajů, jako symbol velikosti je použit Karel Hynek Mácha, jehož ostatky byly v roce 1938 převezeny z Litoměřic do Prahy.
Po druhé světové válce oslavil osvobození Československa sovětskou armádou a obyčejné lidské hrdinství jejích vojáků.
Dík Sovětskému svazu – 1945, značně patetické poděkování za osvobození.
Panychida – 1945, tryzna za padlé a umučené ve druhé světové válce.
Tobě – 1947, soubor básní reagujících reportážní formou na válečné a poválečné události.
Rudoarmějci – 1947, portréty prostých sovětských vojáků.

Všechny uvedené sbírky vyšly později jako komplet v souboru Dokument – 1949.

Poválečná lyrická tvorba

Po roce 1948 nemohly Holanovy sbírky až vycházet, jeho dílo se v české literatuře objevilo až po roce 1962. Zamýšlí se nad nedokonalostí lidského bytí a základními existenciálními otázkami. Lyrické sbírky jsou většinou odpoutané od reality a zaměřené na lidské nitro. Časté jsou motivy smrti, absurdity života, nepříjemné a živočišné erotiky kontrastující s čistou mateřskou a dětskou láskou. Jeho tvorba velmi ovlivnila generaci básníků vstupujících do literatury v 60. letech 20. století.

Bolest – psáno v 50. letech, vydáno 1965, věnováno jeho mrtvým přátelům (Josef Čapek, Josef Hora, František Halas).

František Hrubín (1970-1971)

Byl tvůrcem české milostné a přírodní lyriky, autorem veršů a pohádek pro děti, prozaikem, dramatikem i překladatelem
Za 1. světové války žil s rodinou v Posázaví è posázavská krajina silně ovlivnila jeho dílo
Právnická a filozofická studia na Karlově univerzitě Hrubín nedokončil
1946 – se začal plně věnovat spisovatelské práci → spisovatelem z povolání.
Inicioval časopis pro nejmenší děti Mateřídouška (1945–1948 ho redigoval).a časopis o dětské literatuře Zlatý máj
Také překládal z francouzštiny (např. Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Charles Baudelaire)

Země sudička (1941) – příklon k tradičním poetickým hodnotám

Romance pro křídlovku (1962) – lyricko-epické dílo, příběh prázdninové lásky

Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků (Jiřího Koláře). Emotivně odmítl odsuzující názory Ladislava Štolla na poezii Františka Halase. Na sjezdu byl též zvolen do Ústředního výboru Svazu. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, velice brzy mu bylo povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydávání.

Poéma Jobova noc (1945) JOB = BOJ, vyjadřování pocitu ohrožení rodné země, pětidílná poéma, patetický obraz českého národa
Chléb s ocelí (1945) reakce na válku
Hirošima (1948) lyrickoepická skladba, příklon k volnému verši. Marxistická kritika toto dílo nepřijala. Pojednává o osudech lidí před výbuchem. Milenci, nemocní, pak přijde výbuch.
Proměna (1957)

Egon Hostovský (1908-1973)

Český prozaik, redaktor a novinář, autor psychologické prózy
Do Čech se vrátil v r. 1930 a pracoval až do r. 1937 v různých nakladatelstvích.
Přednášel v Bruselu, cestoval do Paříže, Lisabonu a odtud do New Yorku è V NY pracoval na československém konzulátu.
Po 1948 odešel z Československa: byl diplomatem na zastupitelském úřadě v Norsku
Potom v americké emigraci od roku 1950 až do smrti. V roce 1957 získal americké občanství. V Americe působil nejprve jako učitel češtiny, potom jako novinář a redaktor Svobodné Evropy

Žhář (1935) – psychologický román

Sedmkrát v hlavní úloze (1941) – román, který líčí kafkovským stylem předválečné období a atmosféru intelektuální pražské společnosti.

Listy z vyhnanství (novela, Chicago 1941, česky 1946)

Sedmkrát v hlavní úloze (román, New York 1942, česky 1946): První část je autoreflexivním příběhem novináře a literárního vědce Jaroslava Ondřeje. Středobod jeho vyprávění představuje postava geniálního spisovatele, excentrického a tajemného Josefa Kavalského, s nímž se Ondřej setká za podivných okolností a chce o něm napsat knihu. Společně s ním poznává Ondřej i šest jeho přátel, které nápadně spojuje jedině nepochopitelná závislost na Kavalském. Ondřej se stává sedmým obdivovatelem tohoto génia a proroka, který je schopen nahlédnout blížící se tragédii, do níž se Evropa řítí. Postupně přibývající zkušenosti s Kavalským uvádí Ondřeje do stále nepochopitelnějších situací – Kavalský je zřejmě rozštěpená osobnost, alkoholik, který si dovede podmanit okolí. Ve druhé části románu Kavalský a jeho družina (a celé lidstvo) stanou na pokraji válečné katastrofy, jíž už není možné se vyhnout – začíná druhá světová válka a Kavalského kruh přátel se takřka symbolicky drolí. Sám Kavalský cítí, že svět, který ztělesňoval, je definitivně pohřben, a napříště to bude nevyzpytatelná masa, kdo si ve svém dějinném optimismu bude nárokovat právo být hybatelem změn. Kavalský utíká do emigrace, neboť pro něj není místo ve světě, kde si lidská rasa vlastním přičiněním připravuje svou zkázu. Román bývá interpretován jako Hostovského kritika předválečné inteligence, jejíž příslušníci nebyli schopni včas odhalit zjevné nebezpečí a čelit mu.

Úkryt (román, Texas 1943, česky 1946)

Cizinec hledá byt (román, 1947): motiv cizinectví, bytostným pocitem celkového odcizení, vykořenění a nepochopení. Toto cizinectví je v románu přiřknuto doktoru Václavu Markovi, českému exulantovi, který odchází po II. světové válce do USA s cílem dokončit zde svoji průlomovou vědeckou práci. Jeho požadavky jsou minimální, hledá prostý pokoj s židlí a stolem, kde by mohl psát. Avšak ani těmto nepatrným nárokům není s to dostát žádné z míst, která si vyhlédne, neboť kamkoli přijde, tam se záhy zaplete do celé sítě spletitých mezilidských vztahů, jako by příchod doktora Marka vždy znamenal propuknutí různých po léta zadržovaných konfliktů, vášní a frustrací. Marek se postupně při svém putování stává nájemníkem mnohých lidí, ale všichni se po určitém čase ukážou být určitým způsobem narušeni – tichý doktor v nich probouzí touhu starat se o jeho život a zapomínat tak na vlastní problémy (jedna z jeho domácích se do Marka dokonce zamiluje). Současně funguje jako podobenství o nemožnosti nalézt stálou a úplnou životní rovnováhu a duševní harmonii. Logickým vyústěním Markova marného hledání je nakonec smrt, která ho zastihne předčasně a odvede jej od nedokončeného díla, avšak možná mu konečně poskytne to, v co celý život doufal a co se mu nepodařilo nalézt.

Osamělí buřiči (povídky, 1948)

Nezvěstný (román, 1. vyd. dánsky s tit. Eftersogt 1951; česky 1955): Příběh s detektivně-špionážní zápletkou, situovaný do Prahy v době těsně před komunistickým převratem roku 1948. Hostovský zde přesvědčivě buduje atmosféru všeobecné nejistoty na pozadí „velkých dějin“, které ovlivňují osobní osudy postav. V Nezvěstném se poprvé objevuje téma studené války, frekventované především v autorově poválečné tvorbě. Osu románu tvoří příběh ministerského úředníka Erika Brunnera, o jehož služby soupeří nově se ustanovující komunistická moc s americkými tajnými službami. Stejně jako další postavy románu je i Brunner vystaven vnějšímu tlaku plynoucímu ze souboje dvou ideologií. Hostovský při psaní mohl uplatnit své zkušenosti z práce na ministerstvu zahraničí (epizodní role je v románu přidělena i ministru Janu Masarykovi) a poukázat na nebezpečí pramenící z dogmatického uvažování, které se odosobněný politický systém snaží uplatňovat vůči jednotlivci. Zfilmováno: režisérem Pavlem Kačírkem 2003.

Půlnoční pacient (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Midnight Patient New York 1954; česky 1959): Román o amerických osudech českého psychiatra Arnošta Malíka je situován do New Yorku roku 1952, do doby naplno zuřící studené války, v níž se angažují špionážní síly obou znepřátelených stran. V těchto historických kulisách dává Hostovský vyrůstat románovému prostředí plnému nejistoty, tajemství, skrytých plánů a zastřených narážek.

Jiří Mucha (1915-1991)

Prozaik, dramatik, překladatel, reportér, voják a válečný žurnalista, cestovatel
Rodina žila na zámku Zbiroh
Hovořil anglicky, německy, francouzsky a italsky po své matce
Během studia na VŠ cestoval do různých zemí – Francie, Španělsko
Publikoval v Lidových novinách, Národní politika, Tramp, Life
Za 2. sv. v. byl válečným zpravodajem britského rozhlasu v severní Africe, na Středním Východě, v Indii, Číně, Itálii, po invazi i ve Francii, Belgii a Německu
První sňatek s hudebnicí Vítězslavou Kaprálovou (1940), druhý sňatek s skotskou hudební skladatelkou Geraldine Thomsenová (1941)
1951 byl obviněn z protistátní činnosti a do r. 1954 vězněn

Byl předsedou PEN klubu

Čím zraje čas (1958) – soubor povídek z let 1940–1957

Romány

Most (1946)
Oheň proti ohni (1947) – obsáhlý reportážní deník, líčí události počínaje rokem 1943 a boji v severní Africe až po vítězné tažení v Evropě. Střídá se v něm podrobný popis válečných operací s autorovými osobními zážitky a scénkami z týlu.
Spálená setba (1948)
Skleněná stěna (1948)
Válka pokračuje (1949)
Pravděpodobná tvář (1963) – román, na který navazují další dva romány: Marieta v noci (1969) a Věčná zahrada (1994)
Podivné lásky (1988) – román s autobiografickými prvky
Studené slunce (1968) – autobiografický román psán formou deníku, zabývá se zde životem v trestním táboře, kde jedinou útěchou je chvíle vzpomínání
U zlatého věku (divadelní hra → Národní divadlo 1947)

Schematismus v poezii

Mocenské příkazy, zákazy a zásahy ovlivnily po roce 1948 zásadně také poezii. Tematika i výrazové prostředky dobové produkce odpovídaly politickým (ideologickým) požadavkům.

Schematismus = způsob vyjádření socialistického realismu, verše vytvořeny předem stanovených, závazných norem, je politicky angažovaná; upřímný prožitek je potlačen, texty jsou povrchní, přihlouplé; je budována komunistická společnost

Frézismus = oslava dělnické práce, agitace, tato akce umožnila zasáhnout do poezie i lidem jiného povolání (dělnického) → dělnická poezie měla být „nová” poezie: jejím úkolem bylo sloužit režimu, musela být didaktická, agitující, ale i srozumitelná, jasná. (Probíhaly i spory o charakter poezie.) V roce 1948 byla radikálními kritiky (Hájek) ostře odsouzena Hrubínova skladba Hirošima (sice s protiválečným tématem, avšak deziluzivní, s tématem pomíjivosti života). Štoll uvádí jako příklad zavrženíhodné poezie („starého světa”) tvorbu Františka Halase (jehož poetika byla neslučitelná s dobovými budovatelskými požadavky). Radikální odsudek (Skála, Sedloň) si vysloužil i Jaroslav Seifert za intimně laděnou skladbu Píseň o Viktorce, jež nesouzněla s dobovým kontextem. Naproti tomu Vítězslav Nezval (mající v KSČ silnou pozici), ač představitel avantgardy, přihlásil se k novému režimu poezií s politicky aktuální motivikou: příkladem jsou lyricko-epická báseň Stalin či poema Zpěv míru. I někteří jiní básníci (ze starších generací) se svými verši zapojili do služby budování socialismu (byť jen dočasně) — např. Oldřich Mikulášek nebo Josef Kainar.

V letech 1948-1953 je dominantní angažovaná politická poezie, budovatelská poetika (plná optimismu a radosti z budování komunismu). Z mladých (nejmladších) básníků byl čtenářsky velmi úspěšný Pavel Kohout, příkladem dobové autorovy produkce je sbírka Verše a písně. Schematická, proklamativní poezie ale byla postupně opouštěna, autoři dospívali k složitějšímu básnickému výrazu (změna nastala zejména po kritice Stalina v roce 1956). Možnou (či nutnou) proměnu tvorby naznačila v roce 1953 již zmiňovaná Kunderova sbírka Člověk zahrada širá (osobní rovina výpovědi).

Postupně obnovovány tradiční motivické okruhy lyriky, publikovány intimní verše např. s návratem do dětství, např. Seifertova sbírka Maminka (1954), Nezvalova díla z 50. let. V otevřenějším publikačním prostoru dochází v roce 1957 k návratu Halasovu (výbor z tvorby s názvem Básně), Kolářovu (Mistr Sun o básnickém umění), debutuje Jan Skácel (Kolik příležitostí má růže), pozoruhodnou básnickou sbírkou se připomíná Milan Kundera (Monology), vracející do české poezie hořkou erotiku s obrazy neporozumění, odcizení, osamělosti. Charakteristickým rysem české poezie 2. poloviny 50. let bylo určité odmítnutí ideologických schémat, inspiračním zdrojem pak Skupina 42 (básník jako svědek událostí). Potřebu změnit literaturu pak vyjadřuje program poezie všedního dne (stavící všednost proti patetickým idejím, v centru zájmu je obyčejný člověk, důraz je kladen na každodenní život v tuto chvíli, tady) zastřešený časopisem Květen (básníci okruhu Května, skupina) a spojující tvůrce jinak rozdílné (Jiří Šotola, Karel Šiktanc, Miroslav Florian, Miroslav Holub). Na sklonku 50. let však liberálnější ovzduší kazí nové zákazy a restrikce.

Mimo oficiální sféru, pod tlakem státní moci, bez kontaktů a v izolaci, působili (ideologicky nevyhovující) surrealisté. Velká autorita Karel Teige v roce 1951 umírá, výraznou osobností se stává Vratislav Effenberger. Do tzv. druhé viny českého surrealismu náleží např. i spisovatelé Karel Hynek a Zbyněk Havlíček (z okruhu tzv. spořilovských surrealistů). Surrealismus byl východiskem i pro tvorbu Zbyňka Fišera, známého pod pseudonymem Egon Bondy, a Janu Krejcarovou. Stali se členy skupiny s vlastním estetickým programem (podle Bondyho byla jejich poetika nazývána totální realismus), jež vydávala od roku 1950 samizdatovou edici Půlnoc. Mimo oficiální proud (v rámci ineditní tvorby) byli básníci katolického vyznání reflektující aktuální zkušenost s mocí. Apokalyptický životní pocit je zřetelný např. v tvorbě Jana Zahradníčka, jenž píše na počátku 50. let báseň Znamení moci (v zahraničí vyšla v roce 1968, v Československu až v roce 1990).

Poezie v exilu byla v této etapě nečetná (rozvíjela se spíše publicistika). Významnými představiteli byli např. Ivan Jelínek, František Listopad či Ivan Blatný (jehož zásadnější díla byla publikována v zahraničí až v 70. a 80. letech — Stará bydliště, pomocná škola Bixley).

Poezie 1945–1948

Velký zájem o poezii.

Básníci – skupiny sdružené podle generací:

Básníci meziválečné poezie vědomě usilující o obnovení kontinuity zpřetrhané okupací, ať již publikačním návratem, nebo navázáním na starší poetiky;
Básníci, jejichž pohled na literaturu se formoval až během okupace;
Básníci zcela noví, nahlížející svět kolem sebe z perspektivy přítomné chvíle, v prostoru znovunabyté svobody.

Nejednotnost, názorová diferencovanost. Protichůdné tendence dané generační příslušností, myšlenkovým a programovým zacílením tvůrců. Poválečnou poezii formovalo několik výrazných, i protichůdných tendencí. Co tvořilo její obraz zejména:

tvůrčí bilance, přehodnocování a inovace vlastní poetiky, snaha zapojit se do výstavby nové společnosti, v níž se promění i role básníka a poezie. V tvorbě se ozývají také pocity úzkosti, společenské deziluze, pochybnosti, skepse.
V ideové opozici se pak rozvíjela poezie básníků křesťanské (převážně katolické) orientace, hledajících nové podoby básnické spirituality.
Významná tvorba autorů, kteří se ideologickým modelům poezie snažili vyhnout → zájem o každodenní realitu → posun k dokumentárnosti a depoetizaci, fragmentarizaci tématu a záměr zachytit simultaneitu dění, využít principů koláže, montáže, jazykového a výtvarného experimentu.
Tvorba básníků pokoušejících se navázat na meziválečný surrealismus a dát mu nový rozměr.
Tvorba těch, jejichž básnická poetika a společenská aktivita již připravovala poúnorový nástup socialistického pojetí poezie jako velmi úzké, dogmaticky závazné a mocensky udržované normy.
Je vydávána též poezie obětí války.

Reflexe války, protektorátu a osvobození; téma války bylo dominantní u naprosté většiny básníků — bez ohledu na generaci, poetiku atd.

Spontánní tvorba po ukončení války: heroizace Rudé armády, dobro-zlo, boj bohatých a chudých, patos dějin a monumentalizující, hymnické obrazy, hrůzy válečného utrpení, motivy tanků a bitev v kontrastu s šeříky a kaštany, velikost obětí i hrdinů.

Básníci velmi rychle reagovali na konec války, Pražské povstání a osvobození země — bezprostředně publikovali příležitostné verše oslavného a děkovného charakteru, (básně, jež připomínaly tragiku obětí a morální závazek vůči mrtvým).

Významní autoři a jejich dílo:

Poezie byla vydávaná ve znamení společenské aktuálnosti. Výrazná díla s dobovými tématy vytvořili zejména autoři střední generace:

Jaroslav Seifert: básnická sbírka Přilba hlíny (1945) (trojdílný chronologický půdorys, začíná v r. 1937, aktuální je jen závěrečný oddíl)
Vladimír Holan: expresívní skladby reagující na konec války – Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945), Rudoarmějci (1947);
František Hrubín: triptych Chléb s ocelí s básní Stalingrad (1945), skladba Jobova noc (1945), Hirošima (1948);
František Halas: báseň Barikáda (1945); V řadě (1948)
Jan Zahradníček: lyricko-epická skladba La Saletta (1947);
Vítězslav Nezval: poema Stalin (1948); poetismus, surrealismus; Historický obraz (1945)

Vydávání umělců, kteří zahynuli během války, např.:

Josef Čapek: Básně z koncentračního tábora (1946); Kulhavý poutník
Jiří Orten: Elegie (1946); Scestí → souborná edice Dílo Jiřího Ortena (1947);
Josef Hora: Život a dílo básníka Aneliho (1945)
Nezval, Seifert, Halas, Holan → navazovali na tvorbu z období Mnichova, burcovali národní sebevědomí.

Próza 1945-1948

Ve srovnání s poezií je poválečná próza v pozadí. Tvoří nepřehledný, členitý celek z děl nově napsaných i vydávaných „ze zásuvek”, reagujících na aktuální společenské dění, nebo na dřívější. Vzhledem ke značné mnohostrannosti literárních poetik, tendencí a snah, ale i vzhledem k jejich vzájemnému prostupování a prolínání není snadné tuto prózu rozdělit do jednotlivých a přesně ohraničených proudů. Nepřehlednost vývojových pohybů v letech 1945-48 není dána jen tím, že jde o krátké období, v kterém se prolínají rysy „starého” a „nového”. Zvyšuje ji i fakt, že starší i nově nastartované procesy neměly možnost proběhnout až do konce, do svého vyčerpání. Mocenský převrat v únoru 1948 zastavil autonomní kulturní pohyby a nahradil je ústřední pravidly a nastolením striktních norem.

Sjednocujícím tématem děl a všech tvůrčích generací je válka. Podstatné tedy je, že takřka celou českou (bezprostředně) poválečnou prozaickou produkci spojovalo a zásadním způsobem modifikovalo právě zmíněné velké téma. Úkol vyslovit čerstvý prožitek války a okupace si kladli prozaici, jejichž díla vyrůstala z okupační atmosféry; kteří navazovali na kontinuitu s literaturou předválečnou, nebo hledali nové cesty, jež je sbližovaly s děním v literaturách západoevropských; jejichž tvorba již připravovala nástup budoucí budovatelské poetiky.

Téma války se objevuje: v dokumentární a svědecké literatuře (tehdy zaznamenala nebývalý kvantitativní rozmach); jde o texty a díla využívající dokumentární a autobiografické postupy, mnohdy autentická svědectví; ve fabulované próze; patrné je úsilí o umělecký obraz např. vězeňské zkušenosti nebo každodenního života v protektorátu.

Významní představitelé:

(Zemřeli velcí romanopisci — Karel Čapek, Josef Čapek a Vladislav Vančura, někteří jiní v těchto letech nepublikovali.)

Egon Hostovský, ztvárňující osudy emigrantů: Listy z vyhnanství (1946), Sedmkrát v hlavní úloze (1946), Cizinec hledá byt (1947);
Jan Drda, reprezentant prózy s tématem boje proti fašistům: povídky Němá barikáda (1946);
Jiří Weil: jenž se modelovou prózou s názvem Život s hvězdou (1949) přiblížil próze existenciální; krátce po vydání byla zakázána, autor nesměl publikovat.
Seifert → projev na sjezdu svazu spisovatelů.

Próza stejně jako poezie šla na počátku komunistické diktatury vstříc politické objednávce. Tematika je omezena, pojetí dějů je výchovné, stejně tak postav, na něž byl kladen požadavek typičnosti (postavy jako nositelé vlastností a rolí).

Budovatelská próza vznikala v souladu s koncepcí socialistického realismu (což znamenalo velmi úzký soubor témat, ale i forem a metod). Na aktuální společenskou situaci nejpružněji reagovaly kratší žánry nabízející („pravdivý”) obraz zrodu nové společnosti. Velkou část produkce obsáhly reportáže, tematiku budovatelského úsilí přinášely črty a povídky, jejichž výpověď byla umělečtější.

Budovatelský román (desítky próz vydaných v 1. polovině 50. let): hlavními tématy velkého společenského románu zachycujícího proměnu myšlení člověka v pracovním prostředí (typický syžet) byly zápas „starého” a „nového” a oslava práce. Námětem byl zrod kolektivu nových lidí budujících nový, lepší svět. Romány obsahovaly vyprávění o znárodnění, bojích za splnění plánu, vylíčení kolektivizace. Výchovnému pojetí této literatury odpovídaly hlavní postavy, typizované, zbavené hlubší psychologie – bývá jí přesvědčený mladý komunista (jenž je příkladem pracovního nadšení pro ostatní), proti stojí zrádci a sabotéři (zpravidla z řad tzv. buržoazie). Jeden z nejoceňovanějších budovatelských románu byl Nástup Václava Řezáče (z roku 1951). Další autoři těchto próz: Jan Otčenášek, Pavel Bojar, Bohumil Říha. V průběhu let docházelo k dílčím proměnám budovatelské poetiky, například se proměňuje hrdina (stává se jím třeba i váhající intelektuál).

Schematismus v próze

Budovatelská próza = označována literatura, která začíná vycházet v 50. letech 20. století.

Rozvoj prózy:

Námětem schematické prózy je:

Likvidace válečných škod
Znárodnění těžkého i lehkého průmyslu pod správu státu
Budování nových továren ve městech
Výrobní problémy, zavádění nových postupů, detailní popis továrního prostředí
Na venkově vznikají družstva (JZD) nebo státní statky
Odsun Němců z pohraničí a možnost osídlení pro Čechy
Schematická próza obrazuje: venkov, tovární prostředí, podrobný popis pracovního prostředí
Témata: osidlování pohraničí, budování socialismu, průmyslu, združstevňování vesnic

Hrdinové jsou:

Kladný hrdina = dělník a člen KSČ – je prosazován, je pracovitý, obětavý, uvědomělý, vše obětuje pro společnost
Záporný hrdina = opačné názory, padouchové, dělají sabotáže, nejsou tak inteligentní

Schematismus v dramatu

Absurdní drama = směr avantgardního divadla, projevující se zejména od 50. let 20. století

Zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou.
Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s lidmi.
Ukazuje člověka, jenž je ohrožen mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci.
Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.
Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky.

Socialistický realismus

Umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu → nástroj kulturního útlaku

Navázal z části na angažovanou tvorbu dvacátých a třicátých let a z části na realismus 19. století, kterému však dal komunistický ideologický obsah

Jeho funkcí byla politická, morální a estetická výchova, která měla u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění
Jeho hrdiny byli vůdčí osobnosti komunistického hnutí, tzv. hrdinové socialistické práce
Osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku

Dogmatismus

Jedná se o označení pro postoj či způsob myšlení, který určitým tvrzením přisuzuje absolutní platnost.

Má k dispozici donucovací prostředky, může pokusy o kritiku těchto mínění zakazovat a trestat.

Václav Řezáč (1901-1956)

Český prozaik a publicista.
Psal knihy pro mládež i psychologické romány
Po studiích pracoval v letech 1920–1940 jako úředník Statistického úřadu.
Měl věčně problémy s uživením rodiny, a tak přijal vedlejší zdroj příjmů – vydával literární a divadelní kritiku v časopisech Český svět a Eva.
Jezdil často na Kadaňsko
V letech 1940-1945 – redaktor Lidových novin, kde vedl dětskou rubriku a přispíval fejetony
V pozdějším Svazu československých spisovatelů zastával Václav Řezáč funkci předsedy
Od roku 1945 byl spolu s Janem Drdou redaktor v deníku Práce. Zveřejňoval zde reportáže z Kadaňska, kam umístil děj románu Nástup. Od září 1945 se stal jedním z dramaturgů barrandovské skupiny Karla Feixe, v letech 1948-1949 byl členem výrobní skupiny Řezáč-Fábera-Šmída. Podle jeho námětů a scénářů byla po válce natočena řada filmů, film Rozina sebranec byl natáčen již za války, dokončen po osvobození.
Od roku 1949 do své smrti byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel.

Čarovné dědictví (1946), kniha pro mládež s polopohádkovým symbolickým dějem,

Nástup (1951), román, jehož hlavní hrdina Jiří Bagár je vyslán roku 1945 do pohraničí (Kadaňsko), zde se dostává do střetu s nacistickými Němci. Je zde pak popsán jejich odsun a zavedení nového pořádku v kraji.

Bitva (1954), román volně navazující na Nástup. Odehrává se v létě 1947 a líčí boj mezi komunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Autor vycházel spíše z předem daných představ o osidlování než z faktů na místě poznaných.

Tváří v tvář (1956), povídky s tematikou odboje a Pražského povstání.

Píseň o věrnosti a zradě (1956), torzo románu, text připravený z autorovy pozůstalosti.

Pohádky (1957), posmrtně.

Jan Otčenášek (1924-1979)

Byl autorem společenských realistických próz a scenárista.
Po 2. světové válce začal studovat estetiku na FF UK, ale studia dokončil
V letech 1947–51 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník
Od r. 1952 působil na sekretariátu Svazu československých spisovatelů
V r. 1960 se rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel.
V r. 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov

Plným krokem (1952) – budovatelský román

Občan Brych (1955) – úspěšný pokus o politický román z únorového převratu v roce 1948. Tématem je osobní rozhodování váhajícího intelektuála, zda přijmout nebo odmítnout poúnorovou situaci. Obsah: prostý mladík se snaží držet krok s bohatými vrstevníky – nechá se přemluvit, aby po válce přešel na západ – čekají na toho, kdo je má v lese převést přes hranice – odhalují se charaktery – mladík si uvědomuje, že není představitelem buržoazie a že se chce vrátit – miluje svou zem.

Romeo, Julie a tma (1958) – novela o tragickém příběhu studenta Pavla a židovské dívky Ester v období heydrichiády.

Pavel Kohout (20.7.1928)

Český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu.
Uměleckou dráhu zahájil jako komunista, představitel tzv. budovatelské poezie, prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.
Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz (1950–52).
V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací.
Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.
V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.

Verše a písně, 1952 – bás. sbírka propagující socialismus

Tři knihy veršů, 1953

Čas lásky a boje, 1954 – bás. sbírka, budovatelská poezie

Dobrá píseň, 1952 – drama (veršovaná komedie), prorežimní hra, mnoho vtipných scén; muž jde místo svatební noci do ocelárny; ve své době velmi hraná.

Zářijové noci, 1955 – divadelní hra z vojenského prostředí; už mírný odvrat od ideologie, „rozpor teorie a praxe“.

Chudáček, 1956, – drama; zakázáno před premiérou.

Sbohem, smutku, 1957

Taková láska, 1957 – tato hra patří k nejúspěšnějším, hrála se nejen v Česku, ale i v Německu a SSSR.

O černém a bílém, 1950 – šest povídek pro děti, podávajících pohádkové motivy v komunisticko-budovatelském duchu: O černém a bílém (o rasismu v Americe), O hloupém Honzovi (Honza přestoupí od kulaka do JZD), O třinácti rudých růžích (dívky se obětují v boji proti Francovi), O pionýrském šátku, který plakal, O srdci uralského chlapce (ruský Ivan obětuje svá srdce, aby mohl osvobodit Rusko i Prahu), O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi (dobrý muž s dýmkou doporučí chlapcům, aby místo u cirkusu hledali práci mezi dělníky)

Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku, 1969 – prozaické dílo vyšlo ve Švýcarsku, první české vydání vyšlo v roce 1997, shrnutí životních osudů z let 1945–1968.

Karel Pecka (1928-1977)

Český spisovatel, politický vězeň a disident. Z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu.

V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení – v několika pracovních táborech (doly v Kladně, uranové doly Jáchymov, Bytíz u Příbrami, kde napsal a s pomocí civilních zaměstnanců propašoval domů většinu povídek později vydaných v souboru Na co umírají muži).

Publikoval v časopisech è Host do domu

Svá díla vydává v exilu

Většinou se zabývá vězeňskou tematikou a čerpá z vlastních zážitků.

Rekonstrukce: Verše z tábora Nikolaj, trestního tábora L a tábora Bytíz (1954–1957), cizina 1976

Úniky, 1966 – povídkový triptych

Na co umírají muži, 1968 – kniha povídek z lágrů, část vyšla již dříve časopisecky

Josef Škvorecký (1924-2012)

Prozaik, esejista, překladatel, exilový nakladatel a redaktor Světové literatury

Vystudoval angličtinu a filozofii na FF UK (získal doktorát)

1951-1953 – podstoupil službu u tankového praporu

1969 – odchod do exilu è 1969-1990 – profesor na univerzitě v Torontu

1971 – založil společně s manželkou Z. Salivarovou nakladatelství 68 Publishers

Získal Řád bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě

Nezoufejte! (1946, básnická sbírka s vlivem civilismu). Dostupné online jako e-kniha.

Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947). Dostupné online jako e-kniha.

Zbabělci (1948-1949, v Československu vydáno v roce 1958, román o období konce války v autorově rodném Náchodě očima „jazzového hejska“ Dannyho Smiřického, kritizuje předstírané vlastenectví místní honorace, usiluje o depatetizaci této doby; druhé vydání 1964)

Konec nylonového věku (1950, v Československu vydáno v roce 1968, novela z období po únoru 1948)

Povídky tenorsaxofonisty (1954-1955)

Tankový prapor (1954, vydáno 1971 v Torontu a 1990 v Praze, satirický a groteskní román o vojenské službě v 50. letech)

Proudy a autoři neoficiální literatury a literatura exilová

Česká literatura se rozštěpila na tři proudy — oficiální, ineditní (nelegální, podzemní, zakázaná literatura) a exilový.

V sovětském bloku, tedy i v Československu, lze literaturu rozdělit na několik kategorií:

Oficiální literatura, která byla často politická, obvykle byly zdůrazňovány výhody socialismu. V některých dílech této oficiální literatury byl komunismus propagován přímo, v jiných docházelo k tzv. skryté propagaci (pohádky, dokumenty, beletrie atd.). Tuto literaturu lze dále rozdělit na:

Autory propagující „budovatelství“
Autory snažící se psát nepoliticky – jedná se o spisovatele, kteří se politice snažili důsledně vyhýbat, přesto do svých děl přidávali pasáže oslavující úspěchy socialismu atd.

Literatura disidentů – díla těchto spisovatelů vycházela většinou v samizdatu nebo v cizině.

Socialistický disent – část disentu, která uznávala socialismus jako svoje přesvědčení (ať již v sociálně demokratické, “česko-socialistické”, trockistické, či jiné formě) avšak se distancovala od politiky KSČ a vystupovala proti ní. Mezi socialistické disidenty se počítal například Václav Černý, Egon Bondy, Jaroslav Seifert a další. Část levého disentu požadovala dialog s “mocí”, druhá část naopak požadovala revoluci (skupina Hnutí revoluční mládeže).

Nesocialistický disent – jednalo se o autory, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení (např. křesťanští demokraté, antikomunisté aj.). Nesocialisté v rámci disentu s levicově smýšlejícími autory spolupracovali.

Literatura v katakombách, tj. v extrémních podmínkách. Jan Zahradníček (vězeňské básně: Dům Strach), Renč, Durych (próza), Reynek,Holan (poezie: Nepřátelům; Příběhy; Bolest; Noc s Hamletem).

Surrealistické sborníky (9 zachovaných svazků) Znamení zvěrokruhu (1951)

Emigrace – lidé se buď přizpůsobili světu, ve kterém žili, a zapojili se do západní tvorby, anebo jejich tvorba byla politicky orientovaná a pak se zapojili do jedné ze vzniklých skupin (buď byly obdobou disidentů – Artur London, nebo protisocialistického smýšlení – Pavel Tigrid). Levicoví disidenti a exil se často pokoušeli vytvořit jakousi „třetí cestu“.

V exilové literatuře fungoval především Tigridův časopis Svědectví. Za přispívání do tohoto časopisu byl např. Jan Beneš v r. 1967 odsouzen na 5 let. Dále se postupně vytvářely další časopisy – v Římě od r. 1958 vycházely Studie, které byly orientovány katolicky. Od roku 1964 vycházel v New Yorku časopis Proměny.

Nejznámějšími emigranty, tvořící v této době na „západě“ byli: Pavel Tigrid, Egon Hostovský, Jan Čep, Ivan Blatný.

Literatura exilová:

Vedle oficiální prózy vznikala po r. 1945 i próza samizdatová a exilová. Prvními autory, kteří byli nuceni psát a vydávat své knihy v zahraničí byli např. Egon Hostovský, Arnošt Lustig, Bohumil Hrabal, a další.

Vratislav Effenberger (22. 4.1923-10.8.1986)

Český literární teoretik a vůdčí osobnost českého poválečného surrealismu.
V letech 1938–1939 absolvoval English Institute. Poté studoval střední průmyslovou školu, 1944 maturoval. Po válce vystudoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a začal studovat i dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak v roce 1948 byl ze školy vyloučen (studium dokončil až v 60. letech). Od roku 1946 pracoval v Československém filmovém ústavu, odkud byl v roce 1954 propuštěn. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu pivovarnickém a sladařském, ale roku 1958 musel odejít i odtud.
K surrealismu měl blízko již na počátku 50. let, když přispíval do sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekt. V 60. letech se stal vůdčí osobností Surrealistická skupiny v Československu, a po stránce teoretické i organizační.

Většina sborníků patří do samizdatové literatury:

Znamení zvěrokruhu, 1951

Objekty I.-V., 1953–1962

Rozhovory o umění a poezii, 1951–1965

Surrealistické východisko 1938–1968, 1969

Egon Hostovský (viz výše) prozaik existenciálního zaměření. Do literatury vstoupil v období meziválečném, psal prózy, v nichž jsou častými hrdiny osoby, které se z různých důvodů ocitly mimo společnost (Zavřené dveře, Dům bez pána, ad.). Díla, která napsal za 2. světové války vyšly v USA. Byly to Listy z vyhnanství, próza Sedmkrát v hlavní úloze a Úkryt. Po válce mohly vyjít v období uvolnění po roce 1945 v Čechách knihy Cizinec hledá byt a Osamělí buřiči. Od roku 1948 do konce 60. let byl Hostovský v Čechách zakázaný. Vydal však řadu děl v emigraci (Nezvěstný, Dobročinný večírek, Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině).

Egon Bondy (20.1.1930-9.4.2007)

Vlastním jménem Zbyněk Fišer, český básník, prozaik a filozof, výrazný inspirátor českého undergroundu.
V roce 1947 přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru.
Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil.
Ve svých textech se nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech spolupracoval se Státní bezpečností.
Až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace a po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kontrarozvědné, a dokonce rozvědné informace.
Angažoval se v ultralevicových politických formacích (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.
Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivem Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950–1953/1955), v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty.
Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech.

Pražský život – Poezie mimo domov, Mnichov 1985 (psáno 1952)

Básnické dílo sv. 1 (epické básně z padesátých let) – Pražská imaginace, Praha 1989

Básnické dílo sv. 2 (básnické sbírky z let 1950–1953) – Pražská imaginace, Praha 1989

Básnické dílo sv. 3 (básnické sbírky z let 1954–1963) – Pražská imaginace, Praha 1990

Osobnosti o kterých je všude zmínka:

Václav Černý

Vydavatel časopisu „Kritický měsíčník“
Byl zapojen do protifašistického odboje, souhlas se socialismem, odmítání Stalina
účastnil se protifašistického odboje, budoucnost viděl v socialismu, ale nikoliv stalinského typu
nebránil se kontaktům s ruskou a sovětskou kulturou, ale zdůrazňoval také význam kultury západní
1951 – musel opustit filosofickou fakultu UK, zatčen a obžalován, ale propuštěn
Studie:
Osobnost, tvorba a boj (1947) – nenahraditelná role tvůrčí osobnosti = záruka kvalit nejen uměleckých, ale hlavně mravních hodnot v lit.  navazuje na Šaldu
První sešit o existencialismu (1947), Druhý sešit o existencialismu (1992)
Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954)

Jindřich Chalupecký

ideový inspirátor Skupiny 42
na jedné straně odmítá samoúčelné umění pro umění, ale na druhé varuje před uměním, které je vytvořeno, aby sloužilo ideologickým cílům
stať Konec moderní doby (1946, Listy) – krize moderního ducha v západním i východním světě
blízká americká kultura
stejně jako Černý věřil v socialistickou perspektivu Československa, ale demokratickou a umožňující tvůrčí svobodu

Jan Grossman

žák J. Mukařovského a V. Černého
blízko ke Skupině 42
po únoru 1948 – vyloučen ze studia na pražské FF, nesmí publikovat
věnoval se divadelní režii (Divadlo Na zábradlí)
kritika
důraz na věcnou, objektivní analýzu
snažil se kritiku i literaturu odideologizovat

Zdeněk Nejedlý

požadavek ideové „pokrokovosti“
v lit. vzorem Jirásek, v hudbě Smetana
do nemilosti se dostalo avantgardní umění – modernismus a „kosmopolitismus“ = úpadek měšťácké kultury
český literární a hudební historik, muzikolog, vysokoškolský pedagog a politik. V letech 1945–1946 a znovu v letech 1948–1953 byl československým ministrem školství. Známý byl pod hanlivou přezdívkou Rudý dědek.
Po osvobození zastával státnické funkce. Byl ministrem školství a osvěty, pak ministrem práce a sociální osvěty, byl náměstkem předsedy vlády, nakonec až do smrti ministrem bez portfeje. Na VIII. sjezdu KSČ (březen 1946) se stal členem Ústředního výboru KSČ a zůstal jím až do roku 1954.
V projevech propagoval politiku Národní fronty. Vyvrcholením bylo vystoupení na manifestaci Gottwaldových přívrženců 25. února 1948. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.
Mimo jiné zavedl devítiletou školní docházku a otevřel cestu ke komunistické a ateistické ideologizaci školství a likvidaci církevních škol.
I po válce se Nejedlý angažoval v různých kulturních organizacích. Spoluobnovil Českou akademii věd a umění a v červenci 1945 se stal jejím předsedou. V roce 1952 se stal prvním předsedou její nástupkyně – Československé akademie věd. Inicioval vznik Socialistické akademie (únor 1947), v prosinci 1947 a stal se jejím předsedou. Československé akademie věd a umění, na ustavujícím sjezdu Svazu československo-sovětského přátelství (22. února 1948) se stal rovněž jeho předsedou a zůstal jím až do smrti.
Schvaloval politické procesy, přestože ve 20. letech neohroženě vystupoval proti trestu smrti.

Ladislav Štoll

ideologický, dogmatický a zkreslující pohled → nejhruběji napadal Halase
český marxistický literární kritik, představitel stalinistického (ždanovského) pojetí teorie umění, československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ministr vlád Československa
V roce 1947 se stal místopředsedou Kulturní jednoty, která sdružovala kulturní a uměleckou obec. V dubnu 1948 patřil k hlavním řečníkům na Sjezdu národní kultury.
Po roce 1948 vystřídal mnoho politických funkcí, vždy obhajoval marxisticko-leninské a stalinistické pojetí literatury. Jeho kritika odsoudila mnoho významných literátů do pozice, kdy nemohli publikovat. Jeho kritiky a postoje vůči katolickému okruhu spisovatelů napomohly jejich věznění. V roce 1950 publikoval zásadní ideologické dílo Třicet let bojů za českou socialistickou poesii, které v následujících letech rozdělilo uměleckou obec na schvalované a potlačované tvůrce a směry.
Od roku 1946 byl profesorem a později rektorem Vysoké školy politické a sociální, což je dodnes často zmiňováno jako světová rarita – Štoll byl totiž pouhým absolventem reálky a jednoročního kursu na obchodní akademii. Od roku 1952 byl předsedou vládní komise pro budování ČSAV, pak náměstkem ministra školství a posléze se stal přímo členem vlády. V roce 1953 působil ve vládě Viliama Širokého jako ministr vysokých škol, v letech 1953–1954 v téže vládě jako ministr školství. V následující druhé vládě Viliama Širokého v letech 1954–1960 byl ministrem kultury. V těchto funkcích se podílel na stagnaci české literatury a zákazech literárních projevů odlišných od stalinistické doktríny.