Okupace; cenzura. Jiří Orten a jeho generace. Bednář, Bonn. Skupina 42: Kolář, Blatný, Kainar. Próza za okupace, její žánrová rozrůzněnost, osobnosti: Jirotka, Řezáč, Schulz, Drda, Poláček, Bass, Kožík.
Okupace (březen 1939–květen 1945) a cenzura
Na základě mnichovského diktátu bylo území Československé republiky okleštěno a kulturní život byl poznamenán morální krizí. Od roku 1941 začaly deportace židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Na podzim roku 1941 v souvislosti s nástupem nového říšského protektora, jímž se stal Reinhardt Heydrich, došlo k několika vlnám dalšího zatýkání, které prakticky rozbilo organizace domácího odboje. Po květnovém atentátu na Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo, které přineslo masové popravy celých rodin „za schvalování atentátu“ (jednou z prvních obětí se stal Vladislav Vančura), vyhlazení Lidic a Ležáků. Roku 1942 vycházela ještě řada časopisů a kulturní život nebyl zcela paralyzován. Z knihoven však byly vyřazovány knihy starších i moderních českých autorů, které byly „neslučitelné s říšskou myšlenkou“ nebo mohly být čteny jako protiněmecké. Cenzura dbala na to, aby nově vydávané knihy byly „nezávadné“. Od roku 1942 už kultura živořila. Cenzurní omezení byla stále tvrdší, omezovalo se vydávání časopisů (1939 asi 30 kulturních časopisů, 1942 asi 15, 1944 jich bylo 6) i knih, postupně slábla produkce českých filmů a byla zavírána divadla. Přesto literární život neustrnul: dokonce se v této době hlásí k životu nová generace mladých básníků.
Jiří Orten a jeho generace
Na konci 30. let se formuje v české poezii nová básnická generace narozená mezi léty 1915–1920. . Mladí básníci vycházejí z představy krize moderního umění, kterému vytýkají nedostatek obecně lidského obsahu a významu (Chalupecký), příliš mnoho experimentu, nadměrný zájem o formu. Moderní umění podle nich nemusí být formalistické, je určeno faktem, že moderní člověk se liší od člověka historických epoch tím, že je zbaven všech jistot, které dosud měl. Moderní umění může svými postupy tam, kde rozum selhává, pomoci utvářet moderního člověka, neformovaného náboženstvím, filozofiemi, ale i různými předsudky a výmysly. Může toho dosáhnout tehdy, když zůstane sám sebou. Forma je důležitá, ale smysl moderního umění tkví v novém obsahu.
Jiří Orten – vl.jm. Jiří Ohrenstein
Pocházel ze židovské rodiny. Střední školu studoval v Kutné Hoře. Po příchodu do Prahy si rychle nalezl cestu do kroužku mladých básníků soustřeďujících se okolo Františka Halase. Důležitou roli v té době pro něj hrálo divadlo. Ortenova poezie prvního období (Čítanka jaro, Cesta k mrazu) je poezií, která v lecčems připomíná raného Wolkera – důležitý je motiv dětství, na rozdíl od Wolkrova pohledu však za stylizací do dětství cítíme úzkost a stísněnost. Postupně se svět Ortenovy poezie mění. V cyklu básní V mamince už se objevuje motiv smrti jako součásti života, jako něčeho, co začíná už zrozením. Kvůli svému židovství byl podroben diskriminujícím opatřením, která se stupňovala. Klíčovou knihou této proměny je sbírka Ohnice (1941), v níž se střetává onen až naivistický pohled na život s pocitem osudovosti (beznadějná situace Žida podrobeného norimberským zákonům). Další sbírka Elegie /1946/ byla uspořádána ještě básníkem, ale vyšla až po válce. Tvoří ji devět rozsáhlých básní vyjadřující změnu jeho životní situace. Básník se cítí sám, opuštěn lidmi i Bohem. Objevují se motivy ztracené lásky, příprava na cestu do nebytí, vzpomínka na dětství a loučení s ním. Orten nepřežil dopravní nehodu, při níž byl náhodně sražen německou sanitkou.
Kamil Bednář /1912–1972/
Vůdčí osobností mladé generace. Okupačními sbírky Veliký mrtvý /1940/ (věnováno památce zesnulého otce), Po všech svatbách světa /1941/ a Hladiny tůní /1943/. Jeho poezie, která právě v tomto období dosahuje svého vrcholu, vyjadřuje smutek, úzkost, osamění, touhu po novém člověku, vedle apokalyptických vizí se tu objevují i básně akcentující tradiční hodnoty rodinného štěstí a milostné harmonie, jimiž čelil stavům úzkosti. Po zákazu jeho poezie pro svou spiritualitu se pokouší o tvorbu pro děti. Okolo Kamila Bednáře se utvořil přátelský kroužek, ke kterému patřili zejména prozaik Bohuslav Březovský, básník Jan Pilař, kritik Jaroslav Červinka, básník Jiří Orten a básník, prozaik a překladatel Zdeněk Urbánek. Jako generační vlna výrazně manifestují svou přítomnost Jarním almanachem básnickým /1940/.
Hanuš Bonn /1913–1941/
Pocházel ze židovské rodiny, po maturitě vystudoval právnickou fakultu, po ukončení studií pracoval v Židovské náboženské obci v Praze. Za svou činnost byl v říjnu 1941 zatčen a odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. Zde se – údajně na útěku – utopil. Pod pseudonymem Josef Kohout (jako Žid nesměl publikovat) přispěl i do Jarního almanachu básnického. První kniha Tolik krajin (1936) je poezie ovlivněná raným Wolkerem, plná důvěřivé lásky k lidem a světu. Poezie z přelomu třicátých a čtyřicátých let ztrácí optimistické ladění. V posledním období života pracoval jako překladatel.
Skupina 42
Alternativní a polemický program k programu Bednářova „nahého člověka“ vytvořilo seskupení Skupiny 42 (básníci Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jan Hanč, teoretik Jindřich Chalupecký, výtvarníci František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček). Společným tématem se stal nepatetický všední den. V literatuře (v poezii) s tím souvisí i znovuožívající zájem o epičnost, básně zachycují banální, každodenní situace.
Jiří Kolář /1914–2002/
Syn pekaře, vyučil se truhlářem. Od roku 1937 psal básně. První básnická knížka Křestný list /1941/- tématem je člověk v moderní civilizaci. Ódy a variace /1946/ (psaná 1941–1944), po ní následuje Limb a jiné básně /1945/ (psaná 1944–1945), Sedm kantát /1945/, Dny v roce /1948/, Roky v dnech /1949/. Pro Kolářovu tvorbu 40. let je charakteristická metoda jakési literární koláže, v básních se kříží v ostrém střihu několik rovin výpovědi, ale i stylových rovin. Básně zpřítomňují monology postav, deníkové záznamy svou všedností sugerují autenticitu syrové výpovědi a zároveň ji monumentalizují. Básnické sbírky Očitý svědek /1969/ a Prométheova játra /1970/ (náklad zabaven při vydání), které toto období uzavírají, vyjadřují básníkovo svědectví „hrůzné doby“, svědectví o světě podlém, ale i ubohém a banálním.
Josef Kainar /1917–1971/
- Absolvent gymnázia, studoval Masarykovu univerzitu v Brně – po uzavření VŠ pracoval na nádraží, později jako spisovatel, překladatel a novinář.
- Významným znakem jeho tvorby je příběhovost – jde o srozumitelný text, který připomíná lidovou poezii, není to vypravování, ale líčení, které má vyjádřit atmosféru, pocit a vyvolat u čtenáře určitý dojem.
- Hlavním tématem jeho poezie je člověk a jeho problémy.
- Nové mýty (1946) – básnická sbírka, hlavními rysy jsou ironie, sarkasmus a hovorový jazyk až vulgarismy, objevují se zde pocity odcizení a osamocení, nejznámější báseň je Stříhali dohola malého chlapečka – přechod mezi dětstvím a dospělostí.
Ivan Blatný /1919–1990/
Básník a spisovatel. Gymnázium v Brně, VŠ z důvodu uzavření VŠ nedokončil. Většinu života prožil v exilu v Londýně, krátce po emigraci se u něj rozvinula psychická choroba a většinu života strávil v psychiatrické léčebně. Jako student prošel Blatný vlivem surrealismu. První dvě knížky, které spadají do období Jarního almanachu básnického, Paní Jitřenka /1940/ a Melancholické procházky /1941/ jsou situovány do básníkova rodného Brna. Je to poezie melodická, podobná rané tvorbě Ortenově. Zájem o drobný životní detail, soucit se světem, zdrobnění. Třetí sbírka Tento večer, (1945) naznačuje proměnu Blatného poetiky, hlavním tématem je Brno a jeho atmosféra. Spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa.
Próza za okupace
Za okupace se umělci obracejí k tradičním národním hodnotám, k české historii, vlasteneckým a přírodním motivům a slavným osobnostem. Řada umělců, zvláště těch židovského původu, byla zakázána, ostatním byla tvorba buď zakázána, a pak museli vydávat pod cizím jménem, nebo byly cenzurou celé pasáže z jejich knih vyškrtnuty.
Zdeněk Jirotka /1911–2003/
Spolupracoval s Lidovými novinami. Saturnin /1942/ a Muži se psem /1944/ – humoristická literatura, parodie na různé žánry.
Václav Řezáč (vl. jm. Václav Voňavka /1901–1956/
Autor psychologické prózy, vydal tři knihy, které představují její tehdejší vrchol a zároveň vrchol tvorby autora, hl. motiv: zlo a jeho mechanismy, romány Černé světlo /1940/, Svědek /1942/ a Rozhraní /1944/. Hrdina románu Černé světlo, slaboch, který čelí nepřízni života intrikami a lhaním, zničí život milované dívce, způsobí řetěz neštěstí lidem kolem sebe, nicméně svého životního cíle nedosáhne. V závěru díla utrpí úraz, který ho doživotně poznamená.
Karel Schulz /1899–1943/
Členem Devětsilu, vyloučen poté, co konvertoval ke katolictví. Autor historických próz, tvorba ze 40. let, povídkové soubory Peníz z noclehárny /1940/ a Prsten královnin /1941/ – klade otázku smyslu lidské existence. Nedokončená románová trilogie Kámen a bolest /1942/ a Papežská mše /1943/, soustředěná okolo postavy italského renesančního malíře, sochaře a architekta Michelangela Buonarottiho, znamená jeden z absolutních vrcholů české historické prózy. Schulz postavil své dílo na střetu chaosu doby a řádu umění, Michelangela pojal jako postavu člověka zápasícího o tento řád.
Jan Drda /1915–1970/
Český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik, začal tvořit až za okupace. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Městečko na dlani /1940/ – 1. román, motivy vesnické prózy. 2. Drdův román Živá voda /1941/ je introspektivní próza o zrození umělce a o hledání životních jistot. Pohádková komedie Hrátky s čertem /1946/ se stala oblíbenou klasikou, stejně jako soubor povídek Němá barikáda /1946/.
Karel Poláček /1892–1945/
Autor česko-židovského původu. Píše humoresky. 1943 transportován do různých koncentračních táborů, kde v roce 1945 umírá. Muži v ofsajdu (1931) – komický román, o otci a synovi – fotbalových fanoušcích, s výstižným popisem psychologie sportovních diváků. Bylo nás pět (1946) – román, který napsal krátce před odchodem do Terezína, zobrazuje dění na maloměstě tentokrát očima dítěte, dokázal tu zobrazit idylu dětství humorným stylem, plným situační a zejména jazykové komiky.
Eduard Bass vl. jm. Eduard Schmidt /1888–1946/
Historický román Cirkus Humberto /1941/ – je situovaný do druhé půle 19. století, jeho hrdiny jsou prostí čeští lidé, zedníci a hudebníci, kteří odcházejí do světa za prací a zakotví jako muzikanti a pomocní dělníci v mezinárodním cirkuse, kde jsou ceněni jako lidé pracovití, šikovní, dobře spolupracující a pozitivně myslící. Vašku, chlapec, který je ústřední postavou díla, je pak příkladem, jak se lze prosadit právě těmito vlastnostmi.
František Kožík /1909–1997/
Životopisný román Největší z Pierotů – dobrý ohlas u čtenářů, ale nelíbil se kritice. Částečně ho přepracoval.