Represivní opatření. Literatura oficiální a nezávislá, exil a disent. Autoři, edice, časopisy, významná díla. Hrabal, Kundera, Škvorecký, Salivarová, Lustig, Novák, Kantůrková, Vaculík, Pavel, Kohout, Havel, Seifert, Skácel.
HISTORICKÉ POZADÍ
Pražské jaro 1968
Cílem reformistů bylo provést plánovanou hospodářskou reformu, odstranit starý systém, který ztělesňoval prezident Novotný a další uvolnění společenských poměrů tzv. „Socialismus s lidskou tváří“
5.4. 1968 – Akční Program ÚV KSČ – Obsahoval změny, které chtěli komunisté provést v politické oblasti, ekonomické i kulturní
- Nutnost ekonomických změn
- Demokratizace společnosti, svoboda tisku, svoboda volby
- Urovnání vztahů mezi Českem a Slovenskem
K 231 – Organizace někdejších politických vězňů komunistického režimu v Československu od konce 40. do začátku 60. let, ustavená v březnu 1968 v Praze. Po srpnové invazi v roce 1968 byla činnost organizace zakázána.
Červen 1968 vydání 2000 slov, sepsal L. Vaculík – požadavek rychlého přechodu k demokracii, podepsalo ho 40 000 občanů, probíhají demonstrace na podporu demokracie. Na několika sjezdech komunistických států bylo vyjádřeno pohoršení nad situací v ČSSR. Následuje společné cvičení armád Varšavské smlouvy a následný vpád do Československa.
Srpen 1968
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska pěti armád Varšavské smlouvy, vedení státu (25 členů) uneseno do Moskvy, zde přinuceno podepsat tzv. Moskevské protokoly, kterými souhlasilo se vstupem vojsk, slibovalo změny ve vedení státu a normalizaci společnosti.
Normalizace
Takto nazýváme období, které následovalo po invazi vojsk v srpnu 1968 (oficiální slovník užíval termín konsolidace).
Vztahy ve společnosti měly být vráceny k normálním komunistickým poměrům. Přítomnost sovětských vojsk – 16.10. 1968 podepsána dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk. 27. října 1968 přijat zákon o federativním uspořádání Československa, který stanovil republiku jako federaci dvou států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR). Kodifikující dokument: Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ – schválen v roce 1970, reinterpretace událostí Pražského jara a intervenci vojsk. Konstatování, že Československo se od ledna 1968 nacházelo v krizi a že vstup vojsk byl bratrskou pomocí. Nastolení tvrdě politického kurzu, znovuzavedení cenzury.
Disidenti
V politickém slova smyslu člověk odlišně smýšlející, odmítající oficiální vládnoucí ideologii, byli hlídáni příslušníky StB, dokázali zorganizovat protesty proti porušování lidských práv. Někteří se podíleli na vydávání a šíření ilegálních knih a časopisů – samizdat. Prostřednictvím vysílání radií jako byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či české BBC, se jim také dařilo působit na Českou veřejnost. Relativní sjednocení domácího kulturního disentu – soudní proces s The Plastic People of the Universem, vedl k řadě protestů a posléze k základní opoziční občanské iniciativě Charta 77
Hnutí Charta 77
Byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, vyzývala k demokracii. Chartisté byli pronásledováni a vězněni. Myšlenka “paralelní polis” – rozšíření modelu samizdatu na ostatní kulturní složky.
Autoři: Jan Patočka, V. Havel, J. Hájek, Ludvík Vaculík, Vlasta Chramostová
Vznik anticharty – podepsalo na 7 000 československých umělců, kteří měli vliv na veřejné mínění
Na počátku 80. let mírné uvolnění, pod tlakem perestrojky (přestavba – reformní kroky v ekonomické oblasti) a glasnosti (otevřenosti v politickém smyslu), Gorbačov
- listopadu 1989 pád totalitního režimu
LITERATURA
Oficiální literatura
Návrat k direktivnímu řízení a preferenci politicky a ideologicky zaměřených titulů.
Likvidace kulturních a literárních periodik. Vývoj české literatury byl od doby Tyla a Havlíčka spojen s existencí kulturních časopisů, které utvářely živý literární vývoj.
Nová periodika pod kontrolou vládnoucí moci, časopis Tvorba, Literární měsíčník
Kontrolní orgán literárního života Svaz spisovatelů (1972)
Oficiální spisovatelé se hlavně soustředí na mezilidské vztahy, partnerství, lásku, je vtipná, někdy satirická
Vladimír Páral (*1932)
Studoval na Chemické fakultě VUT v Brně, jeho raná tvorba je ovlivněná vzděláním v chemických oborech. Zdůrazňoval sexuální motivaci lidského počínaní. Páralova literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce
Milenci a vrazi (1969) – román, věčný a nesmiřitelný boj mezi chudými (kteří jsou nazýváni jako červení a jejich osudy líčí kapitoly s názvem DOBYVATELÉ) a bohatými (nebo také modrými, kterým patří kapitoly nazvané OBLEŽENÍ). Je považován za vrchol Páralova díla, v době normalizace kvalita upadá. Cenzurou byl román zakázán, vyšel v roce 1969 a pak až po revoluci.
Katapult (1970), Profesionální žena (1971), Mladý muž a bílá velryba (1977)
Ota Pavel (1930-1973) – Ota Popper
Prozaik, novinář, sportovní reportér – židovského původu, vyhnul se koncentračnímu táboru, po válce se věnoval sportovní žurnalistice. Trpěl duševní chorobou.
Pohádka o Raškovi (1974)
Smrt krásných srnců (1971) – vzpomínková próza, vzpomínky na dětství a především na život autorova otce Lea, svérázného židovského obchodníka
Jak jsem potkal ryby (1974) – vzpomínková kniha, tentokrát zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření, sepsáno během nejhlubší deprese, nadiktováno ve svěrací kazajce sestřičce psychiatrického ústavu
Samizdatová literatura a exilová literatura
Samizdat:
Knihy opisovaly se na psacích strojích, nevýhodou byl nízký počet výtisků. Šíření samizdatu byl trestný čin, charakterizovaný jako rozvracení republiky a podvratná činnost
samizdatové nakladatelství Petlice – 1972 (Ludvík Vaculík, svědectví o Petlici v Českém snáři), 410 svazků do r. 1989
edice Expedice – 1975 (Havlovi)
časopisy Obsah (návaznost na Literární noviny), Kritický sborník, Střední Evropa, Jednou nohou (Revolver Revue)
Exil:
V emigrační vlně po roce 1968 odešla řada spisovatelů do emigrace (Škvorecký, Lustig, Kundera, Kohout, Tigrid a další)
Škvorecký a Salivarová založili nakladatelství 68 Publishers v roce 1971 Toronto, celkem vydali přes 200 titulů.
Index – nakladatelství, 1971 Kolín nad Rýnem
časopis Svědectví Pavla Tigrida
Náměty exilové literatury stručně: psychologické (zaměřena na odcizení člověka) a intelektuální próza, vnitřní perspektiva, osobní pohled
Bohumil Hrabal (1914–1997)
Nejpřekládanější český autor 20. století
Studoval na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, kariéry právníka se vzdal, 1949 nastoupil do kladenských oceláren. Debutoval až v roce 1963 (Perlička na dně). Stal se velmi úspěšným autorem, hojně publikoval do roku 1969 (až statisícové náklady). V roce 1970 se stal zakázaným autorem, jeho knihy vycházely v zahraniční, exilových nakladatelstvích a doma v samizdatu. Byl tvrdě pronásledován STB, později popisuje např. v Prolukách (1991) – zkušenost z výslechu “Od té doby začal mít můj muž posunuté oko. Ohlížel se, mluvil šeptem.” Uchýlil se do Kerska, ale i tam si ho našli. (dojmy v Totální strachy 1990). Podepsalo se to na jeho psychice, trpěl stihomamy. V té době píše v rekordně krátkém čase Obsluhoval jsem anglického krále (1971 samizdat, poté až po revoluci), Příliš hlučná samota (1972 samizdat, poté až po revoluci). Režim však ho chtěl zlomit a získat do své stáje. V roce 1975 donucen vyjádřit se pro režim v časopise Tvorba. Ivan M. Jirous na protest manifestačně spálil jeho knihy.Hrabal znovu vycházel, ale značně cenzurován.
trilogie Městečko u vody Postřižiny (1976) Krasosmutnění (1979) Harlekýnovy miliony (1981)
Slavnosti sněženek (1978) – značně proškrtány
trilogie Svatby v domě (1986) Proluky, Vita Nuova – odmítl podrobit cenzuře, proto vydáno v 68 Publishers
Hlavní dva romány, pojednávají o střetu obyčejného člověka s velkými dějinami, dle literáních vědců vrchol jeho tvorby.
Obsluhoval jsem anglického krále (1971)
Děj:
Svědky osudů vypravěče, životního outsidera a smolaře Jana Dítěte, se stáváme v průběhu 20. let 20. století, kdy začíná jako pikolík v hotelu Zlatá Praha. Postavou malý, dětsky zasněný učeň se zde postupně seznamuje se světem restaurací a hotelů a brzy poznává, jakou roli hrají v životě peníze. Jejich pomocí se snaží získat úctu, ale i rozkoš, které mu jsou kvůli jeho malému vzrůstu a nízkému sociálnímu postavení odepírány. Jeho cíle jsou prosté, získat dobrou pozici mezi hoteliéry, vlastnit třeba i svůj hotel a hlavně mít hodně peněz, ve kterých vidí příslib veřejného respektu. Hrou náhody se dostává do hotelu Tichota, odkud je za nějaký čas pro podezření z podvodu vyhozen a opět díky náhodě se ocitá v hotelu Paříž. Zde se setkává se svým životním vzorem vrchním Skřivánkem a zde se mu také dostává jeho jediné životní pocty, řádu habešského císaře. Těsně před okupací se hříčkou osudu zamiluje do Lízy, přesvědčené německé nacistky, kterou si posléze vezme i za ženu. Za své sympatie s Němci je propuštěn a následně pracuje jen v německých restauracích a hotelích. Z nerovného manželství s Lízou, ve kterém je Dítě ostatními trpěn jako přívěšek své vysoko postavené ženy, vzejde dementní syn. Líza těsně na konci války umírá při bombardování a Dítě stačí zachránit už jen její válečný lup – cenné známky. Cestou do Prahy je nedopatřením zatčen jako odbojář, což mu má, jak se naivně domnívá, zajistit cestu zpátky mezi českou komunitu. Po propuštění kupuje za ukradené známky hotel a stává se milionářem. Ale ani majetek a úspěch v podnikání mu nezajistí mezi hoteliéry uznání. Až v táboře pro milionáře, kde je roku 1948 internován, si uvědomí nesmyslnost svých cílů. Přestane toužit po majetku a uznání a dobrovolně odchází dělat cestáře. Stranou od lidí hledá cestu sám k sobě a nachází vnitřní klid. Nakonec se rozhodne sepsat své vzpomínky.
Dílo bylo zakázáno kvůli otevřeným erotickým scénám, otevřené kritice totalitních režimů, popisu kolaborace. Odmítá černobílé vidění 2. světové války, vztahy k Němcům. Kompozice: Kniha má pět kapitol. Každá z nich začíná – “Dávejte, co vám teď povím.” Každá kapitola končí – “Stačí vám to.” Souvětí až o více než 20 řádcích, autor se snaží co nejvíc příblížit přímé řeči. Profesní mluva, vulgarismy, germanismy, obecná čeština.
Příliš hlučná samota (1972)
Děj:
Hlavní hrdina knihy a vypravěč v jedné osobě, Haňťa, již třicet pět let lisuje starý papír. U lisu pracuje ve sklepě sběrny, kam jsou sváženy nejen staré papírové krabice a noviny, ale také a především krásné (zakázané a nevhodné) knihy. Haňťa říká, že je vzdělán proti své vůli, protože za celých třicet pět let již zachránil a přečetl nepředstavitelné množství knih jinak určených k likvidaci. Ty nejkrásnější knihy, které by jinak byly slisovány, si Haňťa odnáší domů, kde jich má, jak sám říká, již dvě tuny. Knihy jsou pro Haňťu vším a dle toho se k nim také chová. Lisování papíru je pro Haňťu tvořením uměleckého díla. Práce u lisu pro něj není pouze zmáčknutím tlačítka, ale aktem protkaným pečlivostí a osobitostí, který nabývá až charakteru rituálu. Slisované balíky papíru s filosofickými knihami vloženými do jejich středu a často lemované reprodukcemi obrazů těch největších malířských mistrů jsou pro Haňťu uměleckými předměty nevyčíslitelné hodnoty.
Při lisování knih a starého papírů Haňťa ve vzpomínkách čtenáře zavádí do svého mládí. Vzpomíná na svoji tragikomickou lásku k mladé Mančince nebo na společný život s krásnou cikánkou, se kterou se seznámil během války. Silně je též Haňťa ovlivněn smrtí své matky, jejíž popel Haňťův strýc rozsypal na záhon kedluben, které tolik milovala, a též smrtí samotného strýce, zbytky jehož mrtvého a od slunce „rozpečeného“ těla musel po jeho smrti Haňťa seškrabávat s lahví rumu v ruce z podlahy. Haňťa je po třiceti pěti letech strávených ve společnosti nekonečného množství krásných knih plný myšlenek velkých filosofů – Hegela, Nietzscheho, Schopenhauera či Erasma Rotterdamského. Při své práci jednou dokonce zažívá extatické vidění, ve kterém se setkává s Ježíšem a Lao-c´em. Jak též Haňťa říká, ve své práci rád chodí „za klukama do sklepa s ústředním topením“ (Hrabal 2001, s. 21). Těmito „kluky“ jsou vysokoškolští vzdělanci, kteří byli z politických důvodů nasazeni do dělnických pozic a na jejichž místa nastoupili bývalí dělníci. Kniha tak získává i statut díla s jistou výpovědní hodnotou o dobové situaci 70. let 20. století. Když je v Praze v Bubnech postaven nový gigantický lis papíru, jde se na něj Haňťa na vlastní oči podívat. To, co uvidí, ho ale zcela zaskočí. Knihy jsou dělníky do lisu házeny zcela bezcitně a jejich stránky plné velkých a krásných myšlenek jim rukama procházejí bez povšimnutí. Haňťa je zděšen! Krátce po návštěvě gigantického lisu je Haňťa kvůli své nízké výkonnosti od lisování papíru odvolán. Nově má nastoupit do sklepení tiskárny Melantrich, kde bude balit čistý papír, který ho na rozdíl od filosofických knih nebude od práce zdržovat. Na Haňťovo místo ke starému lisu nastupují dva mladíci, kteří však pracují zcela mechanicky a odosobněle, s čímž se Haňťa nedokáže smířit. Ve svém zoufalství prožije vizi, ve které se jeho starý lis promění v gigantický stroj, který slisuje celou Prahu. Haňťovo zoufalství ze ztráty milované práce ho nakonec dožene až k záměru spáchat sebevraždu. Haňťa si lehne do útrob svého starého lisu a zmáčkne jeho zelené tlačítko. V okamžiku, kdy ho lis začíná mačkat, se však přiopilý Haňťa probudí na lavičce v parku. Sebevražda se odehrála pouze v jeho snu. (V první verzi knihy byla Haňťova sebevražda skutečná, nejednalo se pouze o jeho sen.)
O Haňtovi Hrabal řekl: “Žije na dně, v jakési stoce, ale dívá se vzhůru.”. Třikrát přepracoval, první verze vyšla ve verších a došlo k ní na závěr opravdu k sebevraždě, v konečné verzi se mu o ní jen zdálo.
K oběma románům:
Zatímco Jan Dítě, hrdina Anglického krále, který se vždy hbitě přizpůsobí změnám společenských podmínek, Hanťa z Hlučné samoty chce zůstat sám sebou, a volí proto život outsidera. Žije a pracuje na společenské periferii, kde si ho režim nevšímá a on může ve skromných podmínkách zůstat relativně svobodný. Paradoxní jsou důsledky životních strategií obou hrdinů. Jan Dítě ve stejné chvíli, kdy získává všechno, po čem celý život toužil – tedy společenské uznání a majetek –, po komunistickém převratu v roce 1948 zároveň všechno ztrácí. Teprve v šumavském vyhnanství, kam je pracovně přidělen, nachází útěchu a smysl svého podivuhodného života v tom, že o něm může vyprávět pár tamním vesničanům. Hanťa naproti tomu zůstává sám sebou, totalitní režim se mu ale i tak dere zvenčí do života. Nacistické a později komunistické čistky mu do jeho předměstské sběrny surovin přinášejí vedle bezcenného dobového tisku také filozofické a duchovní spisy a krásnou prózu, z nichž sestavuje umělecky kolážované balíky. Kromě něj však nikdo jeho díla jako umělecké artefakty nevnímá, protože nekončí v galeriích, ale ve stoupě. Svůj osud nakonec končí sebevraždou, kdy do jednoho z balíků vloží své vlastní tělo, čímž svůj život i své dílo umělecky završí. Jan Dítě tedy končí na periferii, Hanťa v zapomnění. Poměřoval snad Bohumil Hrabal skrze osudy svých postav svou situaci? Nikdo z literárních historiků po tom nepátral a se svými hospodskými kumpány se na to téma nebavil. Jisté nicméně je, že jemu pro vyprávění pár posluchačů nestačilo. I v cenzorsky spoutané zemi toužil získat své početné čtenářstvo zpět. Zvolil proto kompromisní řešení, cestu „bázlivého hrdiny“, jak se sám charakterizoval. (zdroj: https://www.respekt.cz/tydenik/2014/13/normalizacni-partie-bohumila-hrabala)
Ludvík Vaculík (1926-2015)
Prozaik, fejetonista a tvůrce samizdatu, redaktor Rudého práva, později v rozhlase a Lidových novinách. Jeho kritický postoj vyvrcholil v r. 1967 na IV. sjezdu spisovatelů, kde pronesl kritický projev o poválečném vývoji Československa, za to byl vyloučen ze strany. Autorem prohlášení “Dva tisíce slov”. Po 1968 zákaz publikování. Zůstal doma a ujal se samizdatového vydávání zakázané literatury v Edici Petlice.
Morčata (1970, samizdat) – hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí
Český snář (1980) – román, který popisuje skutečné události a skutečné osoby, psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka.
Eva Kantůrková (*1930)
Prozaička, filmová scénáristka a publicistka, 1950 začínala jako novinářka v Mladé frontě, později publikovala v Literárních novinách a také v Kulturní tvorbě. Podepsala Chartu 77, publikovala v samizdatu, byla vězněna.
Po potopě (1969) román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, následně se pak zotavuje na psychiatrické klinice
Černá hvězda (1982) příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu
Přítelkyně z domu smutku (1984) – román, ve kterém vystupují ženy, jejich neštěstí a trápení, ale i radostné chvilky, které zažívaly, když byly ještě na svobodě, děj se odehrává ve vazební věznici v Ruzyni
Karel Pecka (1928-1977)
Spisovatel, který z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu, 1949 zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na 11 let, trest vykonával v pracovních táborech, uranových dolech Kladno, Jáchymovsko. Publikoval v časopise Host do domu, Literární noviny, Tvář. 1969 zakázán, publikoval v samizdatu a exilu.
Ústřední témata: osud politických vězňů minulého života, svědectví z lágrů (jako J. Mucha)
Štěpení (1974, 68 Publishers)
Motáky nezvěstnému (1980) – román, autobiografický laděný příběh politického vězně padesátých let z jáchymovských dolů
Jaroslav Seifert (1901-1986)
Český básník, spisovatel, novinář a překladatel, člen KSČ od r. 1921, ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. V březnu 1929 byl vyloučen z KSČ, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení KSČ.
1967 jmenován národním umělcem, v letech 1968–1970 byl oficiálním předsedou Československého svazu spisovatelů. 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. 1984 – obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů – Rudé právo, Rovnost, Reflektor. Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk. Jako překladatel Seifert převedl do češtiny básně Paula Verlaina nebo Guillauma Apollinaira.
V období tzv. normalizace se Seifert ocitl mimo oficiální literaturu a své verše nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.
Morový sloup (1968–1970) – zakázaná sbírka, v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
Deštník z Piccadilly (197
Všecky krásy světa (1979) – prozaická kniha vzpomínek, rozdělená do čtyř částí: Co všecko zavál sníh; Eós, bohyně ranních červánků; Uprostřed života; Obloha plná havranů
Býti básníkem (1983) – Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.
Jan Skácel (1922-1989)
Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, byl šéfredaktorem kulturní revue Host do domu, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, pouze v brněnském vydavatelství Blok. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma.
- Chyba broskví – 1975, stokrát čtyři verše, samizdat
- Dávné proso – 1981
- Naděje s bukovými křídly – 1983, dvě knihy veršů: Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška
- Odlévání do ztraceného vosku – 1984
- Kdo pije potmě víno – 1988
- A znovu láska – 1991, posmrtně
Václav Havel (1936-2011)
Dramatik, esejista, básník, politik, prezident ČR. 1954 spoluzakladatel neformálního sdružení Šestatřicátníci časopis Rozhovory 36. Sjezd spisovatelů 1956 první veřejné vystoupení. Vystudoval dramaturgii na DAMU. V Divadle Na Zábradlí začíná svou kariéru dramatika, nejvíce se zde prosadí hra Zahradní slavnost (1963). Od 1970 nesmí publikovat za údajné podvracení republiky. 1977 spoluzakladatel a jedním ze tří mluvčích Charty 77, poté uvězněn
Audience (1975) jednoaktové tragikomické absurdní drama, hlavní postavou je Ferdinand Vaněk, intelektuál, který musí pracovat v pivovaru. Jeho nadřízený Sládek s ním vede rozhovor, je opilý, vulgární, musí na Vaňka donášet, podlézá mu a chce, aby sám psal za Sládka hlášení.
Vernisáž (1975) jednoaktová konverzační hra, řazena mezi “vaňkovky”, hlavní postava Bedřich, zkrachovalý spisovatel pozván do bytu Věry a Michala, kteří kolaudují nový byt. Chlubí se mu, ale on zůstává chladným, což je přivádí k zoufalství.
Protest vaňkovská jednoaktovka, prorežimní spisovatel Staněk a disident Vaněk, Staněk chce pomoci s peticí proti zatčení hudebníka (otce jeho vnoučete), petice již existuje
Largo desolato (1984) doktor filozofie Leopold Kopřiva, proti své vůli vmanévrovaný do role hrdiny, jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil; u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou vlastní identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho nejdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí do ještě větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, jiní chtějí, aby podepsal prohlášení, který by ho zbavilo rizika dalšího zatčení, avšak za cenu popření že on je “ten” Kopřiva, tedy za cenu vzdání se vlastní identity. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka).
Arnošt Lustig (1926–2011)
Český židovský spisovatel, publicista, scenárista, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Ze studií byl 1941 vyloučen z rasových důvodů, 1942 Terezín; později poznal koncentrační tábory Osvětim a Buchenwald, v 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze, během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu. Po válce odjel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu. Vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď), zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí. 1968 se nevrátil z dovolené v Itálii, usadil se v USA.
Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979 Toronto, 1991 Nemilovaná) příběh mladičké židovské dívky, jež se v omezeném prostoru terezínského ghetta upíná na jedinou možnost existence: přežít ještě jeden den – alespoň jako prostitutka. Prostřednictvím deníkových záznamů zpřítomňuje autenticitu hrdinčina vnitřního světa včetně vynuceného narušení tradičně vnímaných hodnot, kritérií morálky a mravnosti.
Pavel Kohout (*1928)
Prozaik, básník a dramatik, do roku 1960 byl přesvědčeným komunistou. Studoval srovnávací literaturu, estetiku a divadelní vědu na FF UK, pracoval v Československém rozhlase, vedoucím kulturní rubriky časopisu Československý voják. Jako jeden z představitelů „pražského jara“ byl v r. 1969 vyloučen ze Svazu spisovatelů i KSČ. Stál u zrodu Charty 77. 1978 emigroval, usadil se v Rakousku.
Katyně (1978) – román o dospívající dívce, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy
Kde je zakopán pes (1987) – román, kde autor vychází z vlastních vzpomínek; ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77
Hodina tance a lásky (1989) – román, téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků
Josef Škvorecký (1924-2012)
Prozaik, esejista, překladatel, exilový nakladatel a redaktor Světové literatury
Vystudoval angličtinu a filozofii na FF UK (získal doktorát), podstoupil službu u tankového praporu v 50. letech. 1969 odchod do exilu, 1969-1990 profesor na univerzitě v Torontu. 1971 založil společně s manželkou Z. Salivarovou nakladatelství 68 Publishers. Získal Řád bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.
Tankový prapor (1971) román, napsal již 1954, v té době ovšem nemohl knižně vyjít, byly uveřejněny pouze nepatrné úryvky v Literárních novinách, Kulturní tvorbě a větší ukázka pak až v roce 1967 v časopise Plamen. V roce 1969 byla kniha připravena k vydání v Československém spisovateli, vydání bylo však zničeno ve stránkových korekturách. Kniha nakonec vyšla v roce 1971 jako první titul v 68 Publishers
děj: Humoristicky laděný román vypráví v devíti kapitolách příhody autorova autobiografického hrdiny Dannyho Smiřického v průběhu jeho vojenské služby v armádě v padesátých letech. Přestože epizody z vojenského života jsou vylíčeny velice realisticky s nesmírným citem pro rozmanité jazykové vrstvy dobového vojenského i civilního života a s mimořádnou vnímavostí pro situační komiku, není Škvoreckého próza pouhou satirou, nýbrž vynikající metaforou dokonale vystihující absurdní znevolnění celé země komunistickým režimem.
- Mirákl (1972) – román, Danny jako účastník politických událostí 50. a 60. let, čihošťský zázrak
- Prima sezóna (1975) – povídky, Danny jako septimán
- Samožerbuch (1977) – o nakladatelství, společně se Salivarovou
- Příběh inženýra lidských duší (1977) – román, Danny jako univerzitní profesor v Torontu
Zdena Salivarová (*1933)
Česká zpěvačka, herečka (Laterna magika) překladatelka, redaktorka, manželka Josefa Škvoreckého, 1969 opustila se svým manželem ČSR, odchod do Toronta, 1971 zakládají exilové nakladatelství 68 Publishers. 1990 udělen Řád Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě
Pánská jízda (1968) – povídkový soubor
Honzlová (1972, Toronto) – román z konce 50. let, člověk vyrůstající v rodině společensky a politicky perzekvovaných outsiderů. Osou příběhu je téma tíživé osobní odpovědnosti mladé ženy, která odmítá pokryteckou ušlechtilost režimních přisluhovačů a je věrna přirozeným etickým principům, z touhy po svobodě a po cestě do zakázané kapitalistické ciziny však naivně vstoupí do kontaktu se Státní bezpečností, která kolem ní začne svírat kruhy nejistoty a strachu. Ich-formou vykreslený příběh vykresluje obraz doby, která z konformistů či kariéristů formuje novou konzumní společenskou smetánku a proletarizuje ty, kteří se snaží zachovat si mravní integritu.
Milan Kundera (*1929)
Narodil se v Brně, v rodině významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery. Studoval filmovou režii a scénáristiku na FAMU, později tam vyučoval světovou literaturu. 1948 vstoupil do strany, ale po dvou letech byl vyloučen. 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v r. 1970 byl opět vyloučen. Po invazi v roce 1968 hojně publikoval ve prospěch myšlenek pražského jara (pokus o skloubení demokracie, lidskosti a socialismu považoval za epochální historický akt), v rozporu s Havlem, který to považoval za marný pokus získat něco, co už na Západě dávno mají. Napětí mezi ním a disentem bylo dlouhodobé, Kundera se v emigraci nevyjadřoval k politickým otázkám. Kunderovi se cítili nenáviděni, a proto se nevrátili po revoluci do vlasti. Od r. 1975 žije v emigraci ve Francii, působil jako pedagog na univerzitě, svá díla zde píše česky i francouzsky. V roce 1979 mu bylo odebráno české občanství, 1981 získal občanství francouzské, až v roce 2019 získává zpět české.
Směšné lásky (1970) jednosvazkové vydání, poslední dílo, které mohlo oficiálně vyjít.
romány:
Život je jinde (napsal 1969, vyšel 1973 ve francouzském překladu, česky 1979 Toronto)
Janoušek: Hrdinou je nadaný, senzitivní, avšak také slabošsky básník s příznačným jménem Jaromil. Kunderův vypravěč se značnou ironií líčí Jaromilovu životní cestu od narození až k smrti, a to včetně jeho problematického vztahu s matkou a okamžiků, kdy se přikloní ke komunistickému hnutí což z něj učiní propagandistického veršotepce a posléze i udavače. Hrdinovo marné hledáni vlastni identity je konfrontováno s Iyrickymi sny o svém schopnějším alter ego. Součástí vyprávění jsou rovněž četné paralely mezi životem Jaromilovým a jiných českých i světových lyriků, které do výpovědi vtahují evropskou kulturní tradici a individuální lidský příběh proměňují ve východisko k románovo-esejistické analýze a kritice nadosobního civilizačního fenoménu, který Kundera pojmenovává jako “lyrický věk”. Lyrický věk je autorovým výrazem pro označení nadčasového tíhnutí nevyzrálého mládí k narcismu a naivně romantickému vyznávání velkých, avšak ve skutečnosti vnitřně vyprázdněných gest.
Valčík na rozloučenou (napsal 1972, vyšel 1976 ve francouzském překladu, 1979 Toronto)
Janoušek: Typově odkazuje k Směšným láskám a jejich hře s erotickými a společenskými tématy. Motivicky je tato próza zakotvena v československé realitě sklonku 60. let. Klíčový motiv otcovství je tu Kunderou transformován v sérii variaci, v problematiku otcovství náhodného, něchtěného, předstíraného, vnuceného, adoptivního, duchovního i pseudovědecky plánovaného a utopickým snem odůvodňovaného. Vypravěčova hra s postavami a idejemi neustále prolíná tragické a komické, vysoké a nízké, román lze číst nejen jako tragikomickou frašku či morální satiru, ale také jako esejistickou rozvahu nad lidskou etikou a oprávněností lidské existence na této planetě.
děj (wiki): Kniha je rozdělená na pět kapitol, které odpovídají pěti dnům, ve kterých se příběh odehrává. Slavný trumpetista Klíma se dozvídá od jednoho ze svých objektů záletů, Růženy, mladé a povrchní dívky, že s ním čeká dítě. Klíma, sžírán žárlivostí své milující ženy Kamily, kterou i on horoucně miluje, a své nevěry odůvodňuje právě svou nehynoucí láskou k ní, je nucen situaci řešit. Odjíždí do lázeňského městečka, kde Růženu svedl a tam jí předstírá svou lásku. Zároveň Růženu přemlouvá, aby si dítě nechala vzít, Klíma chce totiž trávit čas pouze s ní a dítě by jim to jen kazilo.
Jakub, který se celý život cítí být ukřivděnou obětí tehdejších politických procesů a chce nyní emigrovat, současně přijíždí do městečka, aby se zde rozloučil se svou schovankou Olgou a primářem gynekologie Škrétou. Ten zde léčí neplodné ženy a vynalezl nový způsob léčby – při vyšetření oplodní ženy svým semenem ve zkumavce – chce tak zajistit pokrok lidstva, do tohoto plánu chce zapojit i Jakuba. Olgu vytáčí, že se k ní Jakub chová stále s otcovskou péčí, chce, aby ji viděl jako ženu, a tak ho svede. Olze se také svěří s jedem, který mu kdysi vyrobil Škréta, jako poslední záchranu a aby mohl být vždy pánem situace. Při nešťastné náhodě v restauraci si Jakub vymění tabletu s tabletou Růženy, ale než se rozhodne, zdali podnikne potřebné kroky k záchraně, uvědomuje si, že se stal potenciálním vrahem. Růžena, přemluvená k potratu, se s tím svěřuje svému milenci Františkovi, který ji miluje, ale on je pro ni přítěží. František, který je přesvědčen, že dítě je jeho, Růženu rozčílí, a tak požije onen jed, místo tablety na uklidnění, a ta ji zabíjí.
Za Klímou do lázní přijíždí ze žárlivosti jeho žena Kamila, když spolu odjíždí, Kamila, podnícená tím, že mu nemůže dokázat jeho nevěru, si poprvé uvědomuje, že na něj není tak vázaná a dokáže si představit, že jednou bude bez něj.
Komičnost postav, jejich snaha si pořád něco dokazovat, potřeba neustále se vymanit svému osudu, přesahuje jindy tak tragickou záležitost, jako je smrt.
Kniha smíchu a zapomnění (1978)
Sedm relativně samostatných příběhů spojuje téma smíchu a zapomnění. Pouze ve dvou částech ze sedmi, ve čtvrté a šesté, vystupuje stejná hlavní postava, emigrantka Tamina, která tak dominuje tomuto „románu ve formě variací“.
Janoušek: Klíčovou postavou je česká emigrantka Tamina. Próza je komponována – po autorově oblíbeném hudebním vzoru hudební skladby – jako polyfonní kompozice, série variací na ústřední, již samotným názvem knihy navozené téma. Jednotícím prvkem celku tu není děj či příběh, ale obecná myšlenková a tematická spojitost. Postava vdovy Taminy je tu sice postavou ústřední, nicméně vystupuje pouze ve čtvrté a šesté ze sedmi částí a stejně jako ostatní Kunderovy postavy je spíše zosobněním určitých idejí v autorem rozehrané myšlenkové hře. Filosofující esejistické úvahy propojené motivy smíchu (ďábelského i andělského, vědoucího i naivního) a boje proti zapomnění vtahují do polyfonního toku vyprávění další příběhy. Kniha měla i aktuálně politický rozměr, neboť předmětem Kunderova odsudku se v ní stala nejen Gottwaldova komunistická “idyla pro všechny”, ale i radostné bezčasí, které se pokusil nastolit “prezident zapomnění” Gustav Husák. Ironicky Kundera glosoval i bezvědomí davu vyznávajícího kýč a oddávajícího se hlasu prezidentova šaška, populárního zpěváka Karla Gotta. Pozn.: Pasáže o Gottovi Kundera později vyškrtal.
Nesnesitelná lehkost bytí (1984 ve francouzském překladu, 1985 česky Toronto)
Román začíná úvahou nad lehkostí a tíží lidské existence. Vypravěč v něm ukazuje, že Nietzschova filosofie Věčného návratu přikládá každému lidskému rozhodnutí osudovou váhu, jelikož se každé takové rozhodnutí bude opakovat znovu a znovu. V opozici k tomuto pohledu na svět přivádí Kundera druhé pojetí, ve kterém se vše žije jen jednou. V souladu s německým příslovím Einmal ist keinmal však tvrdí, že takový život nemá velkou váhu, je nesnesitelně lehký.
Autor zde předkládá svou definici kýče jako druhé slzy: objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“
Tento kýč je přisuzován jak totalitním režimům, tak politikům a politickým směrům. Kundera vysvětluje, že ve společnosti s pluralitou názorů a politického smýšlení je možno kýči uniknout, avšak totalitní společnosti plodí totalitní kýč.
Děj: Příběh Tomáše, pražského neurochirurga, a jeho ženy Terezy, kteří se poznají náhodou, když Tomáš jede do jiného města kvůli práci a narazí tam na Terezu, která pracuje jako servírka. Po srpnových událostech roku 1968 emigrují do Švýcarska. Tam se jim zpočátku daří (Tereza má úspěch díky fotek z okupace), poté se však Tereza impulzivně vrací zpět do Prahy. Tomáš jede také zpět, čímž ukončí naději na další emigraci. Oba sestupují po společenském žebříčku, Tomáš dělá umývače oken (odmítne se vrátit do nemocnice, jelikož nechce zpochybnit jeho protikomunistický článek), poté se přestěhují na venkov, kde jsou šťastní, ovšem umírají při autonehodě. Kniha je však příběhem i druhého páru Sabiny a France. Sabina je jedna ze sexuálních partnerek Tomáše, která po emigraci do Curychu začne chodit s Francem, který se do ní zamiluje , Sabina jej opouští a on se poté vydává na humanitárně-intelektuální pochod do Kambodži, který končí fiaskem a smrtí France.
Nesmrtelnost (1988) Svůj sedmý román psal v letech 1987 až 1988. Román byl napsán česky (jako poslední z jeho děl, další už psal francouzsky) a následně byl překládán do francouzštiny a dalších jazyků. Poprvé vyšel francouzsky v roce 1990 pod francouzským titulem L’Immortalité. Česky byla kniha poprvé publikována v roce 1993. Román je rozdělen do sedmi částí, což je pro Kunderu typické. Liché díly se věnují příběhu Pařížanky Agnes a její sestry Laury, sudé díly romantickému vztahu mezi německým spisovatelem Johannem Wolfgangem Goethem a Bettinou von Arnim. V předposledním dílu pak vstupuje do děje zcela nová postava malíře Rubense, jehož identita je zpočátku do jisté míry mystifikační.
eseje:
Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983)
Umění románu (1986)