Dějiny české literatury 1945-1989

Autor

Fibigerovy mikroskripta

(zahrnující období od konce 2. světové války do pádu komunistického režimu v Československu)

Uvedené historické období dělíme na úseky (něčím charakteristické).

Při hledání periodizačních mezníků se nabízí více možností, jak dané období 1945-1989 vnitřně členit, pro naše potřeby budeme vycházet z Dějin české literatury Pavla Janouška a kolektivu autorů z ÚČL ČSAV, kteří se rozhodli uvedené období rozdělit na čtyři etapy. (V podobě odborných tištěných knih i e-knih jde o čtyři díly, které jsou tématu věnované, zároveň jsou k dispozici jednosvazkové Přehledné dějiny české literatury 1945-1989, příručka určená především studentům, jež představuje proměny české literatury ve 2. polovině 20. století věcněji).

Dělení vymezeného období je následující:

  1. 1945-1948
  2. 1948-1958
  3. 1958-1969
  4. 1969-1989

Základní odborná literatura k disciplíně a ke studiu (studijní opory):

Odborná kniha — příručka, která přehledným způsobem prezentuje základní informace o dobovém literárním životě a o proměnách literární tvorby:

Janoušek, P. a kol. Přehledné dějiny české literatury 1945-1989. Praha: Academia 2012

Čtyřdílné/čtyřsvazkové kompendium (soubor):

Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945-1989, I. 1945-1948 (Praha: Academia 2007), II. 1948-1958 (Praha: Academia 2007), III. 1958-1969 (Praha: Academia 2008), IV. 1969­1989 (Praha: Academia 2008); Dějiny nabízí i Edice E (ucl.cas.cz)

Dvoudílný slovník obsahující stovky hesel

 

  1. První poválečná léta jsou ještě otevřená nejrůznějším možnostem dalšího vývoje, a to až do okamžiku, kdy mocensky nastupuje totalitní komunistická ideologie a praxe. Léta mezi koncem války v květnu 1945 (v Evropě) a komunistickým převratem v únoru 1948 (v Československu) nepředstavuje v dějinách české literatury příliš přehledný úsek. Určit jeho hlavní rysy předpokládá nejen sledovat významnou dobovou literární produkci, ale i souvislosti politické, obecně kulturní. Těžiště literárního života se začalo zřetelně přesouvat z oblasti estetické do politické (ostatně mluvíme o politizaci celého veřejného života). Literatura a celá kulturní sféra se v těchto letech musela vyrovnávat s centralizací, s regulací trhu a s plánováním výroby i spotřeby, tedy s nastupujícími principy řízení společnosti, které se postupně začínaly prosazovat ve všech oblastech lidské činnosti. Ve sféře kulturní a umělecké pak byly regulace, plánování a centrální řízení spojovány s úkolem vytvořit silnou a kvalitní národní kulturu. Atmosféra nadšení ze znovunabyté státní samostatnosti i pocity solidarity a sounáležitosti posílily sklony ke kolektivismu. Propojení všech těchto tendencí zrodilo novou situaci, kterou literatura do značné míry spoluvytvářela a na niž také v průběhu tří let ať již pozitivně, s výhradami či odmítavě reagovala. Přes všechny dobově podmíněné trendy si však literární život až do února 1948 uchoval relativně pluralitní a svobodný charakter.
  2. Komunistická moc po únoru 1948 zcela ovládla Československo a je zřejmě, že značná část české společnosti tomuto tlaku podlehla či dokonce vyšla vstříc. Zatímco okupační totalita byla většině národa a literární obce vnucena vnější mocí (nacisty), tato totalita byla „vlastní”: systémem, na jehož nastolení se velmi aktivně a. dobrovolně také podílela česká literatura, resp. četní spisovatelé (po vzoru Sovětského svazu). Mluvíme o budovatelské fázi utváření socialistické literatury, obsahující v posledních letech i první pochyby o nastoupené cestě. Etapu sebejisté totalitní kultury sovětského typu i její programové estetiky, socialistického realismu, představovala budovatelská léta 1951-55. Únorové události umožnily vítězům politického střetnutí použít v prvních letech (zhruba do smrti Stalina a Gottwalda v r. 1953) brutální metody potlačení opozice (včetně likvidace odpůrců), důsledky zásahů do kulturní oblasti byly tak zásadní, že lze hovořit o jedněch z nejtragičtějších let v dějinách české literatury.
  3. Třetí fáze zahrnuje zejména léta, v průběhu kterých se česká literatura postupně stávala výraznou opoziční hodnotou a silou. Ačkoli pominul čas teroru, režim byl autoritativní až do konce r. 1967 (konflikt některých spisovatelů s mocí nastal na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů) uvolňování ideového dozoru nastává jen velmi pozvolna. Vývoj vrcholí v roce 1968 tzv. Pražským jarem či obrodným procesem usilujícím o „socialismus s lidskou tváří” (v červnu 68 byla zákonem dokonce zrušena cenzura, jež byla označena za nepřípustnou). Z tradiční periodizace poválečného období se poněkud vymyká rok 1958, běžnější je členění pracující s rokem 1956 jako rokem 20. sjezdu KSSS a 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů (pro literaturu je důležité uvolnění dozoru po oficiálním odsouzení stalinských praktik). Proces liberalizace české kultury, který nastal po zmíněném 20. sjezdu KSSS a následně i po 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů, neprobíhal jednoznačně a bez překážek. Výpady proti liberalizačním tendencím mnohonásobně zesílily v průběhu roku 1959, Rozporuplný rok 1958 se ale ukázal pro potřeby literárních dějin adekvátnější, protože představuje zásadní zlom mezi dvěma etapami: na jedné straně reprezentuje zřetelné utužení, mocenský pokus ideologů komunismu zabránit potenciální liberalizaci režimu a vrátit se k počátku 50. let, na straně druhé se však právě od tohoto roku začíná celá řada aktivit, které se stanou příznačnými pro následující desetiletí. Začátek konce této etapy pak přinesla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. O prosazení tzv. normalizačního kurzu v naší společnosti, namířeného proti výsledkům reformního úsilí 60. let, bylo rozhodnuto na jaře 1969 (na plénu ÚV KSČ).
  4. Události roku 1969 (obdobně jako roku 1948) přinášejí zásadní proměnu kulturně­politické situace v Československu, návrat k plně autoritativnímu režimu. V průběhu jednoho roku až dvou let se tato proměna promítla do sféry literární a obecně umělecké, nastává čas restriktivních administrativních opatření, drtivého útoku proti svobodné literatuře a pluralitnímu myšlení: trestní stíhání spisovatelů za podvracení republiky, cenzura (byť právně nezakotvená), publikační zákazy, rozpuštění Svazu spisovatelů, ukončení činnosti většiny literárních časopisů, čistky, a to rozsáhlejší, než jaké proběhly v době nacismu či nástupu komunismu, vyřazování knih z fondů knihoven, obrovská vina emigrace atd. Vše bylo posvěceno ideologickým kánonem z roku 1970, který nesl název Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a odmítl reformní myšlenky i jejich nositele. Svobodný projev byl znemožněn, média neinformovala, ale propagovala, dezinformovala, zamlčovala. Mluví se o fázi tzv. normalizace, zahrnující dvacetiletí-, v průběhu které se v české literatuře silně rozvíjí exilový a samizdatový komunikační okruh, a končící pádem komunistického režimu v listopadu 1989, kdy v Československu proběhla revoluce (nazývaná sametová), jež umožnila změnu politického systému a budování demokratického státu.

 

SOUČASNÁ ČESKÁ LITERATURA

(Termínem Současná česká literatura zpravidla označujeme literaturu vznikající po listopadu 1989. Vhodnější by pravděpodobně bylo mluvit o české literatuře po roce 1989 a poté o nejnovější české literatuře.)

Charakteristika SČL v několika bodech:

  • nemají na ni vliv politické okolnosti (není vnucováno zadání: co a jak se má psát);
  • je necenzurovaná;
  • nemusí nikomu a ničemu sloužit;
  • je „současnou” i z toho důvodu, že chybí odstup recipientů a hodnotitelů; literárněkritický přístup převažuje nad přístupem literárněhistorickým (významní literární vědci, kteří reagují na českou literaturu vzniklou po r. 1989: např. Machala, Janoušek, Trávníček, Haman, Bílek, Novotný);
  • funguje i v rámci „nových médií”, objevují se také nové formy prezentace uměleckých textů.

Odborná literatura k tématu:

  1. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academia, 2008.
  2. V souřadnicích mnohosti: česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Praha: Academia,

 

K roku 1989:

listopad 1989 je třeba vnímat jako jeden ze zásadních vývojových mezníků v dějinách Československa 20. století.

Listopadové události přinesly pád komunistického, totalitního režimu, tím se změnily (kromě jiného) podmínky literárního života. Uskutečnilo se rychlé a radikální zhroucení represivního systému (demontáž), který ovládal a určoval společenské a kulturní poměry více než čtyři desítky let. Zanikl ideologický dohled nad literaturou, v rámci toho byla zrušena úřední cenzura (to nastalo už v r. 1968, avšak pouze na několik měsíců, v rámci administrativních opatření po srpnové invazi byla obnovena), padla diktatura mechanismů, které znemožňovaly číst díla zakázaných autorů (především emigrantů v souvislosti s rokem 1948, 1968, vnitřní emigrace).

  1. Došlo ke splynutí 3 proudů (publicistický termín) moderní české literatury (tvorby oficiální, exilové a nezávislé). Režimní politika tzv. normalizace se snažila literaturu oficiálního a prohibitního okruhu od sebe pokud možno zcela oddělit. Vstoupit do všech tří oblastí se v průběhu 70. a 80. let podařilo jen nemnoha výrazným literárním osobnostem, např. Bohumilu Hrabalovi či Jaroslavu Seifertovi, v případě některých spisovatelů (i Hrabala) se to dělo za cenu jistých (větších či menších) ústupků.
  2. Probíhá decentralizace, svoboda přináší nové možnosti, novou tematiku,
  3. Postupně je navazován kontakt se světovým literárním kontextem.
  4. léta 20. století

Ta představují v dějinách moderní české literatury naprosto výjimečnou periodu. Po více než čtyřech desetiletích totality, nesvobodného, nesvéprávného vývoje, končí rozdělení našeho písemnictví do tří uměle oddělených proudů — oficiálního, samizdatového a exilového — a dochází k vymanění literatury z ideologického poručnictví. Direktivně, uměle postavená zeď mezi díly autorů povolených a zakázaných, díly běžně distribuovanými a šířenými specifickým způsobem, je vystřídána širokou pluralitou.

Objevuje se mnoho autorů, poetik, stylů a tendencí, které vytvářejí až nepřehlednou změť vyžadující (nyní už s časovým odstupem) diferenciaci a hierarchizaci. Její součástí se stává i potřeba poukázat na významná a typická díla, vyložit je v nejširších souvislostech estetických, kulturních i společenských a přispět tím k lepšímu reflektování a chápání celého období. Česká literatura devadesátých let sestává z velkého množství literárních děl a jeví se jako mnohovrstevnatý organismus. Kromě děl autorů dnes již klasických (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Milan Kundera) zanechali v té době výraznou stopu zástupci literatury experimentální či tzv. postmoderní (Michal Ajvaz, Daniela Hodrová) či nejpozoruhodnější mladí debutanti dekády (Jan Balabán, Miloš Urban).

Konkrétněji v několika bodech:

  • svoboda přinesla vydavatelský boom (vznikají tisíce nakladatelství, subjektů vydávajících knihy);
  • bylo zřejmé, že listopad 1989 nepředstavoval jen nový začátek, ale přirozeně také

obnovu a návrat. Nešlo pochopitelně jen o to, aby byly otevřeny bezbřehé publikační možnosti, jistěže bylo důležité, aby byli rehabilitováni režimem postižení spisovatelé, vinou abnormálních poměrů se totiž v průběhu 50., 70. a 80. let nakupily značné vydavatelské dluhy (postavení české literatury bylo někdy i horší než za protektorátu). Ty byly postupně napravovány, v několika prvních polistopadových letech byly vydávány knihy dříve napsané, ale nevydané (priorita: prohibiční literatura, zapovězených, kterých bylo mnoho, se dočkali oprávněné satisfakce). Literatura však u nás připomínala literární muzeum. Docházelo i k znovuobjevování autorů (někdy z opravdu vzdálené minulosti — př. dílo Jiřího Koláře Prométheova játra z 50. let), ale do jisté míry se to dělo na úkor nové produkce, živého tvůrčího procesu (což lze hodnotit za takřka extrém, ochromení přirozeného života literatury, kdy někteří noví, nadaní autoři neměli — ve stínu renomovaných umělců – příliš velké či takové publikační možnosti). V té době také vycházela literatura světová včetně děl autorů, kteří dříve nebyli z politických důvodů vydáváni;

  • exilová nakladatelství postupně ukončují činnost, některá se přesunují do

Československa. Vznikají soukromá nakladatelství (Atlantis);

  • formovala se nová či staronová periodika, vznikají nové kulturní a literární časopisy

(na sklonku 60. let byly zastaveny Literární noviny, Plamen, Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Impuls, Host do domu ad.), po r. 1989 některé z nich obnoveny (Analogon, Literární noviny), jiné vznikají (HOST, Tvar, Revolver Revue);

mění se organizace spisovatelů (rozpadá se SČSS, vzniká apolitická Obec spisovatelů);

Podstatné je, že se do jisté míry změnila i úloha krásné literatury (přestává hrát tradiční úlohu osvětovou, didaktickou; patrnou od obrozeneckých časů, přestává mít vliv na společenské dění). Čeká se na nové literární osobnosti (v oblasti nekomerční literatury), záhy se totiž ukázalo, že:

  • renomovaní spisovatelé přinášejí nemnoho knih, které by zásadně spoluvytvářely současný český literární kontext;
  • také v té době někteří velcí spisovatelé umírají: Skácel, Šotola, Blatný, Jedlička;
  • někteří spisovatelé se domovu vzdálili i jazykově, přešli do jiných jazyků: Gruša, Filip, Kundera, Novák (což znesnadňovalo recepci celku jejich tvorby), anebo prostě zůstávají Y zahraničí — Škvorecký;
  • někteří přestávají být literárně činní – Kliment, Pecka, Putík, Trefulka, Uhde; – v některých případech je patrné, že uměleckého vrcholu už dosáhli dříve…

 

21