Starší česká literatura, Okruh č. 2
– v popředí tvorby celé 10. a 11. stol. byly legendy
– legendy (z lat. = číst to, co má být čteno) – hagiografie (z řeč. = psát o svatých)
– legenda = epický duchovní žánr krátkého a středního rozsahu s výchovnou a vzdělávací funkcí, hrdinou je v první řadě světec (postava spjatá s duchovním životem), měla být vzorem jednání, charakter legendy záležel na autorovi, na jeho vzdělání, na tom, jaké zvolil vzory
Hlavní postavy legend:
1. martyrové – přenesený význam = mučedník trpící pro víru
2. konfesoři – vyznavači = neskončili násilnou smrtí, ale žili příkladným životem, museli být nositeli určitých ctností (láska k Bohu, pokora, trpělivost, čistota, poslušnost, střídmost, štědrost) a vlastností
Legendy = životopisy mučedníků a vyznavačů nekončí jen fyzickou smrtí hlavní postavy, ale skutečnost je dotvrzována zázraky (nejen za života, ale i po smrti) – nejčastější zázraky = uzdravování nemocných a postižených.
Typy legend:
1. vitae = život – legendární vyprávění zaměřující se na život, činy a skutky
2. passio = umučení, utrpení – pasionály (soubory vyprávění o mučednících) – vyprávění se soustředí na detailní popis mučení
3. miraculum = zázrak – texty zaměřující se na líčení nejnemožnějších zázraků
4. translatio (souvisí s životem) = přenesení – „translační legendy“ – postavy, jejichž ostatky byly po jejich smrti uloženy na místo, kde zemřely, a po nějaké době byly jejich ostatky přeneseny jinam
Dva stupně uznání svátosti:
1) blahoslavení – nižší stupeň
2) kanonizace – svatořečení – vyšší stupeň
Do 12. až 13. stol. byla běžná kanonizace způsobem vyzdvižení ostatků a uložení na významné místo ve státě = sv. Ludmila pochována na Tetíně a sv. Václav ji nechal přenést do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě; sv. Václav zabit ve Staré Boleslavi a poté bylo jeho tělo přeneseno na Pražský hrad do chrámu sv. Víta —– translační legendy.
– translační legendy – jedny z nejstarších textů na našem území
– výstavba legend = ustálení jednotlivých složek textu – schematický literární útvar, nejdůležitější je typizace (ustoupení historických skutečností do pozadí); základní kostra = loci communus = obecná místa, opakující se místa, návratné motivy = topoi – obecná místa mnohdy čerpána z Bible:
- místa týkající se původu postavy – obv. důstojného pohanského původu a jejich obrácení na víru
- stejné líčení období dětství a mládí postav – jedinci mimořádně nadaní, věnující se studiu
- zbožný (asketický) život, služba Bohu, pomoc chudým, slabým, opuštěným, zajatcům atd.
- texty z raně křesťanského období – doba pronásledování – překonávání různých překážek
- vrchol – vylíčení mučení a smrti
- uložení do hrobu a potrestání vrahů (pokud jsou známi)
- zázraky za života + zázraky dějící se u hrobu + zázraky po smrti
– legendy hrály roli v období christianizace = rozšiřování křesťanství do pohanských oblastí
– nositeli kulturního života jsou duchovní, upírají se skoro výhradně k českým dějinám a píší výhradně o českých světcích
– řada autorů o českých světcích jsou cizinci
– čtenáři byli až do 13. stol. převážně duchovní a zčásti se počítalo i s tím, že legendu sdělí lidu v národním jazyce
– v 10. – 11. století – formování hagiografie u nás, vznik několika cyklů (podle nejstarších patronů):
- svatoludmilský
- svatováclavský – nejvýznamnější, předčil svatoludmilský kult, odsunul ho do pozadí
- svatovojtěšský
- svatoprokopský
– tyto legendy mají název podle prvních slov v legendě = incipitů
-
svatováclavské legendy
– největší význam – vyprávění o sv. Václavovi – nejstarší literární text o sv. Václavovi má umělý název: Život sv. Václava = první staroslověnská legenda o sv. Václavovi, text vznikl nedlouho po Václavově smrti (asi v pol. 9. stol.), nekončí pasážemi s velkým množstvím zázraků, ale končí jedním svatováclavským zázrakem – krev se po jeho smrti nevsákla do země, ale objevovala se stále + další zázraky jsou autorem očekávány
– první legenda o sv. Václavovi – psaná v latině = Crescente fide christiana = Když se šířila křesťanská víra – vznikla pravděpodobně v benediktinském klášteře sv. Emmerama v Řezně v 10. stol. – líčí pohanský život v Čechách a christianizaci za vlády sv. Václava
– Vita et passio sancti Venceslai et sanctea Ludmilea aviae eius = Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily – tento text je označován jako Kristiánova legenda – přelom 10./11. stol., autor Kristianus uvádí příbuzenství se sv. Vojtěchem, prolog je věnován sv. Vojtěchovi (věnování = dedikace), dochovala se až z 1. pol. 14. stol. a jde o rukopis vzniklý v knihovně Jana z Dražic
– koncem 11. nebo zač. 12. stol. napsal neznámý autor rýmovanou prozaickou legendu Oportet nos fratres = Sluší se, bratři – určena ke čtení před sborem mnichů v den výročí smrti sv. Václava (28.9.)
– z Kristiánovy legendy jsou odvozeny dvě mladší legendy:
- svatováclavská – Oriente iam sole = Když vycházelo již slunce – jedno z nejlepších děl, vznik v době posledních přemyslovských králů – pol. 13. stol., odráží historické skutečnosti
- stol., Václav pojat jako obránce a osvoboditel českého národa, ideál rytíře
- obrana slovanské liturgie – Diffundente sole iustitiae radios = Když slunce spravedlnosti rozlévalo paprsky
– 13. stol. stylisticky vynikající legenda – Ut annuncietur = Aby zvěstováno bylo – zobrazen asketický ideál světce; autor neznámý
– druhá legenda o sv. Václavovi = staroslověnská legenda – Kniha o rodu a utrpení knížete Václava – vznikla podle latinské legendy, kterou složil biskup Gumpold (jeho legenda byla plná zázraků, nový typ zobrazení světce, záliba ve fantastice)
-
svatoludmilské legendy
– ze staroslověnské Legendy o sv. Ludmile – je dochován pouze výtah, proložní legenda – jazykově slovanská legenda z oblasti pravoslavné církve na Rusi, dochoval se text z ruského opisu (výtahu), ukazuje ale na český původ = bohemismy, sepsána však až ve 13. – 14. století
– Fuit in provincia Bohemorum = Byl v zemi české (legenda Fuit) – zpracována podle staroslověnské legendy, ráz historického vypravování
– Vita et passio… (Kristiánova legenda)
– texty, které nejsou legendami v pravém slova smyslu – např. Factum est = Stalo se – byl určen řeholnímu prostředí
-
svatovojtěšské legendy
– vznikaly v cizině, u nás opisovány
– kult světce sv. Vojtěcha vznikl z potřeb nového arcibiskupství v Hnězdně
– autor 1. legendy vzniklé po smrti sv. Vojtěcha – Jan Canaparius = Canapariova legenda – Vita prior – nejstarší legenda o sv. Vojtěchovi; autor byl přímý svědek života sv. Vojtěcha, mnich aventinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia v Římě, kam se Vojtěch uchýlil po odchodu z Čech (důvody odchodu: 1. odmítání mnohoženství; 2. nedodržování celibátu; 3. prodávání křesťanů do otroctví)
– Bruno z Querfurtu – současník sv. Vojtěcha a jeho přítel – dílo: Vita altera (Život druhý) = Brunova ledenda – začíná slovy Nascitur purpureus flos = Zrodil se nádherný květ (tím byl myšlen sv. Vojtěch)
– Versus de passione sancti Adalberti = Verše o umučení sv. Vojtěcha – básnická skladba, leoninský hexametr (nazváno podle středověkého básníka Leona, šestistopé verše, kde rým byl dobrý jako mnemotechnická pomůcka) – autor byl cizinec, který ale možná žil v Čechách a dříve byla snaha spojit tohoto autora s autorem Kosmovy kroniky (např. Oldřich Králík tvrdil, že autorem obou legend byl nevlastní bratr sv. Vojtěcha, hnězdenský arcibiskup Radim) – objevuje se tu spor pohanů (Češi) a křesťanů (symbolizoval je Vojtěch), je zde vylíčena Vojtěchova asketická touha pro řeholním životě
-
svatoprokopské legendy
– sv. Prokop – zakladatel Sázavského kláštera = 1. doklad o založení soukromého kláštera v českém prostředí; zemřel v pol. 11. stol. (už v tomto století existence staroslověnské legendy o sv. Prokopu – nedochovala se)
– dochovaly se latinsky psané legendy:
Vita sancti Procopii antiqua = Život sv. Prokopa starobylý – přelom 11. a 12. stol., návaznost na staroslověnské legendy po zániku Sázavského kláštera
Vita sancti Procopii minor = Život menší – z konce 11. nebo poč. 12. stol. – začíná slovy: Fuit itaque beatus abbas Procopius natione Bohemus = Byl blahoslavený opat Prokop, rodem z Čech – jejím podkladem mohla být nějaká starší legenda sepsaná v Sázavském klášteře pův. staroslověnsky
Vita maior = Život větší – 14. stol. – začíná slovy: Beatus igitur Procopius = Tedy blahoslavený Prokop – stala se pramenem české veršované legendy z doby Karlovy
– 2. pol. 12. stol. Kronika Mnicha sázavského – doplnění Kosmovy kroniky o vznik Sázavského kláštera
Lit.: Hrabák – Dějiny české literatury I.; Lehár – Česká literatura od počátků k dnešku; Galík a kol. – Panorama české literatury