Učebnice obecné psychologie

Celá kniha Aleny Plhákové

1 Psychologie jako vědní obor

Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Aplikované psychologické obory se pokoušejí využít nashromážděné poznatky při řešení praktických problé- mů téměř ve všech oblastech společenského života.

Vývoj psychologie, která se vydělila z filosofie ve druhé polovině 19. století, od počátku provází spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Zakladatel psy- chologie Wilhelm Wundt (1832-1920), stejně jako mnoho dalších průkopníků nově vznikajícího oboru, zastával názor, že psychologie by měla být empirická a experi- mentální věda. K tomuto pojetí rané psychologie přispěl logický pozitivismus -v

  1. století vlivný filosofický směr. Jeho tvůrce Auguste Comte (1798-1857) zdů- razňoval, že novodobí vědci by měli omezit předmět studia filosofie a vědy vůbec na říši objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů. (Ferré, 1997, str. 420.) Proti přírodovědecky orientované psychologii se postavil německý filosof Wilhelm Dilthey (1833-1911), představitel tzv. duchovědné psychologie. Dilthey dospěl k závěru, že zatímco přírodní vědy se mohou do jisté míry uspokojit dosa- vadním faktickým objektivismem, vědy duchovní musí nakládat s výchozími vstu- py a podněty zcela jinak. V duchovní oblasti (např. v historii nebo psychologii) s se- bou nese každý zdánlivě samostatný fakt svazek významů, kterým je třeba nějak porozumět. Tady podle Diltheye nepomůže abstraktní popis, ale vcítění, pochopení a znovuprožití. Metodou výkladu na základě porozumění se musí stát tzv. herme-neutika, původně vlastně teorie interpretace. Například dějiny „vznikají“ až spolu s tím, jak jim rozumíme my, co z nich uděláme, jak je potřebujeme, jak jejich dědictví zakoušíme. Psychologie a její interpretace psychických jevů je historickým výkladům v mnoha směrech podivuhodně podobná. (Blecha, 1996, str. 143-145.) Podle Diltheye by tedy psychologie neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu, ve vztahu ke kulturním hodnotám, které jsou v různých etapách vývoje značně rozdílné. (Homola, 1990, str. 104.)

Dilthey vedl ostré spory o povahu vědecké psychologie s německým učencem Hermannem Ebbinghausem (1850-1909), zastáncem přírodovědného přístupu, který prosazoval biologicky podloženou, experimentální, analyzující a kauzálně vy- světlující psychologii. Na tato dvě stanoviska lze pohlížet jako na dvě různá para- digmata v psychologii. (Hoskovec, 1992, str. 64.)

V první polovině 20. století se pozitivistickým ideálem vědy inspiroval americký behaviorismus, který usiloval o to, aby se jediným předmětem studia psychologie stala objektivně pozorovatelná fakta, tedy vnější projevy chování. Vznikla tak jakási psy- chologie „bez duše“, která poskytovala poměrně málo prakticky využitelných poznat- ků. V druhé polovině 20. století se psychologie postupně vracela ke studiu vnitřních mentálních dějů, přičemž znovu začala používat i dočasně zavržené metody, přede- vším metodu introspekce. Psychologové tak poněkud opožděně zareagovali na to, že na počátku 20. století prodělala velkou krizi sama fyzika, takže došlo k otřesu scien-tismu na jeho vlastní půdě. Otevírání sféry mikrosvěta Nielsem Bohrem, Wernerem Heisenbergem a dalšími významnými fyziky odhalilo pozoruhodnou věc – to, co věda dosud považovala za objektivní fakt (tedy za něco, co je zcela mimo vliv naší subjektivní zkušenosti), se najednou ukázalo být ve své existenci závislé tom, jak je to pozorováno a zakoušeno. Ukázalo se, že fakt není tak spolehlivě objektivní, jak se dosud soudilo, ale že naopak velmi významně souvisí s tím, za jakých podmínek se jako fakt projeví, přičemž je zřejmé, že tyto podmínky připravuje pozorující subjekt. (Blecha, 1996, str. 133.) Tato revoluce ve fyzice se stala pádným argumentem pro přijetí mentálních procesů jako legitimní součásti předmětu studia psychologie a znamenala odklon od myšlenkového paradigmatu behaviorismu. (Schultz a Schultz, 1992, str. 520.) Spor o převážně empirické, nebo naopak spirituální pojetí psychologie však nadále pokračoval. Jeho protagonisty byli např. behaviorista Burrhus F. Skinner (1904-1990) a humanistický psycholog a psychoterapeut Carl Rogers (1902-1987). V druhé polovině 20. století nicméně došlo k zajímavému sblížení scientistických i antiscientistic-kých směrů na půdě filosofie i psychologie. Představitelé scientismu, např. Ludwig Wittgenstein (1889-1951), stejně jako současná filosofická hermeneutika i různé post-moderní proudy navazující na filosofickou fenomenologii připisují nesmírný význam jazyku coby základnímu prostředku veškerého porozumění. (Blecha, 1996.)

 

1.1            Cíle psychologie

Psychologové si kladou čtyři obecné cíle: popsat, vysvětlit a předvídat lidské cho- vání i prožívání. Získané poznatky chtějí využívat ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví.

  1. Základním cílem psychologie je popsat rozmanité projevy chování a duševní- ho dění. Psychologové se snaží zjistit, jak lidé myslí, cítí a jednají v nejrůznějších situacích, k čemuž používají celou řadu metod, mezi nimi pozorování, rozhovor, ex- periment či standardizované diagnostické testy.
  2. Druhým cílem je vysvětlit, jaký je význam získaných údajů. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je především vytváření psychologických teorií, což jsou koherentní soustavy hypotéz, myšlenek a názorů, které umožňují získané údaje smyslu- plně objasnit. Než je nějaká teorie přijata, měla by být důkladně empiricky ově- řena. (Crider et al., 1989, str. 7.) Praktičtí psychologové, zejména psychoterapeuti, se však mnohdy opírají o komplikované teorie, jejichž výzkumné ověření je velmi obtížné. Příkladem takové koncepce je psychoanalýza.

Lidské chování i duševní dění může mít celou řadu vnějších i vnitřních příčin. Tomu odpovídá velký počet rozmanitých teorií, se kterými se v psychologii setkáváme. Někdy se zdá, že jich existuje až příliš mnoho, přičemž se je nedaří integro- vat v ucelený a obecně akceptovaný systém poznatků. Vznikají dokonce teorie o tom, jak psychologové vytvářejí své teorie. Například novodobá filosofická gnoseologie (teorie poznání) se zabývá předpoklady a rozpory, které jsou základem psychologických teorií a výzkumu.

Je třeba mít na paměti, že psychologické koncepce zpravidla nejsou definitivním vysvětlením chování a prožívání. Psychologové se stále učí a získávají nové poznat- ky. Původní teorie je mnohdy nutné pozměnit, nebo dokonce zamítnout a nahradit novými. Ani fakta důkladně ověřená empirickými výzkumy nelze pokládat za sta- bilní a trvalá. Psychologové získávají své poznatky v prudce se měnícím a vyvíjejí- cím světě. Údaje, které nashromáždili před 40 či 50 lety o lidské sexualitě, motiva- ci nebo o rozdílech mezi muži a ženami, dnes již prostě neplatí. Psychologové pravděpodobně mohou zveřejněním svých teorií způsobit, že dojde ke změně lid- ského chování a duševního dění. Objekt vědeckého zkoumání, kterým je v psycho- logii především lidská mysl, na nové poznatky citlivě reaguje. Lidé se o psycholo- gii živě zajímají; psychologická literatura se dobře prodává. Lze např. předpokládat, že se psychologové podíleli na obrovských proměnách lidské sexuality, k nimž do- šlo v průběhu 20. století. Freud upozornil na masivní restrikci sexuality ve vikto- riánské éře, což pravděpodobně vyvolalo její postupné zmírňování. V USA byly v letech 1948 a 1953 zveřejněny tzv. Kinseyho zprávy, které obsahovaly výsledky rozsáhlého dotazníkového šetření sexuálního chování americké populace, což zřej- mě vyústilo ve větší toleranci k předmanželským pohlavním stykům, masturbaci a dalším sexuálním praktikám. (Crider et al., 1989, str. 12.)

  1. Dalším cílem psychologie je předvídat lidské chování a prožívání. Kvalitní, empiricky dobře ověřená psychologická teorie by měla umožňovat predikci dalších dějů. Navzdory některým kritickým výhradám lze za takovou nosnou koncepci po- kládat teorii kognitivního vývoje, jejímž autorem je slavný švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1980). Na jejím základě lze celkem spolehlivě předvídat, jaké kognitivní operace bude provádět zdravé dítě určitého věku.

Ani třetí cíl psychologie však není snadné realizovat. Je to dáno tím, že psycho- logové vstupují s předmětem svého zkoumání do vzájemných interakcí. Předvídání určitých dějů může ovlivnit jejich průběh. Je známo, že při psychologických výzku- mech lidé mnohdy intuitivně reagují v souladu s předpoklady a očekáváními bada- tele. Predikce se tak může stát sebenaplňujícím proroctvím: to, co psychologové předvídají, se stane skutečností. (Sternberg, 1995, str. 19.) V oblasti psychoterapie lze tento fenomén tvořivě využít. Předvídáme-li dostatečně přesvědčivě, nejlépe na základě solidní vědecké teorie, že se stav našeho klienta či pacienta zlepší, je mož- né, že se to stane.

  1. Nejvýznamnějším cílem psychologie je využívat získané znalosti ke zvyšování

lidské spokojenosti a zdraví. V tomto smyslu se psychologie řadí mezi pomáhající profese. O konkrétní realizaci tohoto cíle usilují některé aplikované psychologické obory, zejména klinická a poradenská psychologie. Zvyšování lidské spokojenosti a zdraví je ovšem ideálním cílem psychologie, který některá její odvětví neberou v úvahu. Příkladem je psychologie trhu, která se pokouší působit na lidské chování především v zájmu prodejců, kteří si psychology na tuto práci najímají.

 

 

  • Předmět studia psychologie z hlediska jejích hlavních směrů

V psychologii existuje nejméně pět širokých a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý odlišně definuje předmět studia psychologie, zaměřuje se na rozdíl ná témata a používá svébytné výzkumné metody. Patří k nim přístup biologický, be- haviorální, psychodynamický, fenomenologický a kognitivní. K významným smě rům psychologie 20. století patřila tvarová (gestalt) psychologie, jejíž vliv je stále patrný. Mnozí upozorňují na to, že psychologické poznatky získané v euroameric- ké kultuře nevelkou skupinou odborníků – většinou mužů – zdaleka nemají univer zální platnost. V dnešní psychologii se tudíž výrazně prosazuje kulturní hledisko.

Ačkoliv se základní teoretické perspektivy liší, všechny mohou být validní. V roce 1939 přirovnal Robert Woodworth různé vědecké přístupy k rozdílným ma pám téhož města. Jedna mapa znázorňuje domy a ulice, jiná se zaměřuje na jeho to pografii, třetí obsahuje schematický nákres podzemní dráhy a inženýrských sítí atd. Každá z nich zachycuje pouze některé význačné rysy a slouží k rozdílným účelům. Totéž lze říct o základních teoretických přístupech, které existují v rámci soudobé psychologie. Každý z nich se zaměřuje na jiný aspekt lidské existence a přispívá k jejímu porozumění. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 7.)

Předmět studia psychologie je natolik složitý, že někdy může být jeho redukce prospěšná. Příkladem je kognitivní psychologie, která se soustředila na zkoumání poznávacích procesů, o nichž přinesla řadu cenných poznatků. Problémy vznikají spíše tehdy, když si některá z významných teorií činí nárok stát se jediným,’vše vy- světlujícím paradigmatem psychologie. Podle mého názoru se různé teoretické pří- stupy vzájemně nevylučují, ale spíše doplňují, protože se zaměřují na různé aspek- ty téhož složitého jevu.

 

1.2.1            Biologický přístup

Z biologického hlediska jsou předmětem studia psychologie biologické, zejména neurofyziologické procesy, které jsou základem chování a prožívání. Představitelé tohoto přístupu považují tělo a mysl za neoddělitelný celek. Biopsychologie se ne- rozvíjela jako samostatná myšlenková škola, ale vznikla díky tomu, že psychologo- vé akceptovali biologické experimenty jako vhodnou metodu pro studium psychic- kých jevů.

Jeden z hlavních proudů v rámci biologického přístupu se zaměřuje na zkoumání mozku. Jeho představitelé se pokoušejí určit, které mozkové oblasti se podílejí na učení, myšlení, cítění atd. K průkopníkům tohoto směru patřil nositel Nobelovy ceny neurolog Roger W. Sperry (1913-1994), který jako první prováděl experimenty s přerušením spojení mezi oběma hemisférami v oblasti corpus callosum, na zá- kladě kterých se pokusil stanovit, jaké typy myšlení v nich probíhají. (Hartl a Hart-lová, 2000, str. 763.) Současní badatelé využívají nové, technicky vyspělé metody, jakými jsou pozitronová emisní tomografie (PET) nebo funkčnímagnetická rezonance (fMR), s jejichž pomocí zjišťují, které oblasti mozku jsou „namáhány“ při poslechu hudby, řešení matematických problémů nebo při ukládání údajů do paměti. Zkoumají také změny mozkové aktivity u lidí, kteří trpí různými psychickými poruchami, nebo u nichž došlo, např. po úrazu, k poškození různých oblastí mozku. V Čechách je významným představitelem tohoto přístupu profesor František Kou-kolík (nar. 1941), který shrnul nejnovější poznatky o mozkovém substrátu mentálních dějů v knize „Lidský mozek“. (Koukolík, 2000.)

Další významný proud v rámci biologického přístupu zdůrazňuje evoluční per- spektivu. Z tohoto hlediska je předmětem studia psychologie evoluční vývoj lidské psychiky a chování a zkoumání jeho genetického základu. Jeho představitelé ve- směs navazují na dílo anglického přírodovědce Charlese Darwina (1809-1882), který v rámci své evoluční teorie dospěl k závěru, že se přirozený výběr promítá ne- jen do fyzických vlastností zvířat, ale také do některých účelných projevů chování, jakými jsou obličejová exprese a ritualizované projevy při boji či páření. Tyto názory vyjádřil především v roce 1872 v knize „Výraz emocí u člověka a zvířat“. (Schultz a Schultz, 1992, str. 149-151.)

Darwinova teorie výrazně ovlivnila slavného amerického psychologa Williama Jamese (1842-1910), který ve svých „Principech psychologie“ (poprvé vyšly v roce 1890) vyslovil domněnku, že velká část lidského chování je regulována instinkty po- dobně jako chování zvířat. Instinkty se projevují tím, že v přítomnosti významných vnějších nebo vnitřních podnětů u člověka samočinně vznikají impulsy k určitému chovám. Podle Jamese lidé disponují širokým repertoárem automatických impulsů, po- čínaje sacím reflexem u novorozenců až po komplexní reakce, jakými jsou sympatie, zájem, zahanbení a láska. James předvídal úvahy mnoha současných badatelů, když dospěl k závěru, že fobie jsou založeny na přirozených obavách z nebezpečných vnějších podnětů, jakými jsou tmavá místa, výšky a nebezpečná zvířata. (James, 2001.)

Dalším průkopníkem evolučního pojetí je americký přírodovědec Edward O. Wil-son (nar. 1929), který ve svém stěžejním díle „Sociobiologie“ (1975) dokazuje, že se psychické procesy a vlastnosti vyvíjely stejně jako biologické mechanismy procesem přirozeného výběru. Mentální procesy, které se osvědčily pro přežití nebo pro zvýšení reprodukce, mají genetický základ. Evoluční psychologové předpokládají, že v mozku existují vysoce specializované oblasti, např. pro výběr sexuálního partnera nebo pro boj o místo v sociální hierarchii, které v případě potřeby aktivují vrozené adaptivní mentální a behaviorální mechanismy. Evoluční psychologie zkoumá, jak se tyto mechanismy projevují v současné době. (Hartl a Hartlová, 2000, str. 479.)

Neuropsychologie je především důležitou oblastí základního výzkumu. Domní- vám se, že její jazyk není příliš vhodný pro popis lidského prožívání. Evoluční psy- chologie v poslední době získala velkou oblibu u odborné i laické veřejnosti, což vy- ústilo ve vydání řady publikací, které popularizují její poznatky (např. Evans a Zarate, 2002).

1.2.2            Behavioristický přístup

Behaviorismus je velkým směrem americké psychologie, který dominoval přede- vším v první polovině 20. století. Jeho zakladatel John B. Watson (1878-1958) od- mítl metodu introspekce jako nevědeckou a předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tedy především na studium chování. Jednotkami chování jsou spojem stimulu (S) a reakce (R). Lidská mysl je černá skříňka (black box), k níž objektivními metodami vědeckého zkoumání nelze proniknout. Raný be- haviorismus opomíjel veškeré vnitřní mentální dění včetně myšlení a emocí. Doha- dy o jejich podstatě pokládal za pouhé spekulace. Při formování osobnosti připiso- val rozhodující význam učení. Striktní behavioristé předpokládali, že lidské chování je formováno vnějšími vlivy, především odměnami a tresty ze strany rodičů a učite- lů. Hlavní výzkumnou metodou byl experiment, přičemž mnohé pokusy, zaměřené především na výzkum učení, byly prováděny na zvířatech. Jejich výsledky behavio- risté poměrně široce zobecňovali i na lidské chování.

V 60. letech se v rámci behaviorismu začaly prosazovat sociálně-kognitivní teo- rie učení. Teoretici jako Albert Bandura (nar. 1925), Julian Rotter (nar. 1916) a Wal-ter Mischel (nar. 1930) se přihlásili k behavioristické tradici vzhledem k jejímu zdůrazňování důležitosti učení. Na rozdíl od raných behavioristů však předpokládali, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale mohou okolní prostředí aktivně modifikovat nebo vytvářet. Lidé si osvojují zásobárnu možných reakcí na různé životní situace na základě tzv. observačního učení. Jejich chování však není jednoznačně determinováno vnějšími podněty. O tom, jaké jednání si lidé z naučených možností vyberou, rozhodují jejich vnitřní přesvědčení, očekávání a hodnoty. (Rámus, 1999, str. 21.)

Striktní behaviorismus je v současnosti záležitost spíše historická. Většina psychologů se shoduje v tom, že lidské chování nelze vysvětlit bez zřetele k vnitřním mentálním událostem. Studium chování může být vhodnou metodou při zkoumání zvířat. Lidé se však od zvířat liší právě tím, že dokáží popsat svou vnitřní psychic- kou zkušenost. Raný behaviorismus opomíjel mnohé významné aspekty lidského psychického dění, jakými jsou osvojení a užívání jazyka, myšlení, emoční prožitky, hra či umělecká tvorba.

1.2.3             Psychodynamický přístup

Psychodynamické směry psychologie, které vesměs navazují na psychoanalýzu, po- važují za integrální součást lidské mysli vedle vědomí také nevědomí. Psychodyna- mická psychologie zprvu vznikala na základě potřeb psychoterapeutické praxe, ale postupně se rozrostla v obecnou koncepci lidské psychiky a psychického vývoje. Do- ménou psychodynamických škol je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky.

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856-1939) byl přesvědčen, že všechny duševní prožitky i projevy chování mají svou příčinu (princip determinis- mu), kterou obvykle není vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Freud po- važoval za základní dynamické síly psychického dění nevědomé pudové impulsy sexuální a agresivní, které se společnost pokouší potlačovat a ovládat. Tato restrikce vede k tomu, že jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud nadále ovlivňují chování i mentální dění. Projevují se například v obsahu denních i nočních snů, v tzv. chybných výkonech, k nimž patří přeřeknutí, přeslechnutí a opomenutí, ve zvycích, citových problémech, symptomech a duševních nemocích. Pudové impul- sy mohou být podle Freuda transformovány do sociálně schvalovaného jednání, ja- kým je vědecká a umělecká tvorba či dobročinné aktivity. Mnohé projevy lidského chování a prožívání jsou tedy výslednicí interakce mezi nevědomými popudy a obrannými mechanismy.

Již za Freudova života se psychoanalýza dále vyvíjela. Postupně vzniklo několik psychoanalytických směrů a škol, které se jednoznačně hlásí k Freudovu odkazu. Patří k nim ego-psychologie, britská škola objektních vztahů, psychologie šelf a další. Někteří z Freudových stoupenců se od psychoanalytického hnutí odtrhli a vytvořili své vlastní teorie. K psychodynamické psychologii lze přiřadit dílo Al- freda Adlera (1870-1937), Carla G. Junga (1875-1961), Karen Horneyové (1885-1952), Ericha Fromma (1900-1980), Harryho S. Sullivana (1892-1949) a dalších. Všechny psychodynamické školy charakterizuje zájem o nevědomé psy- chické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti. Současná psychodynamická psychologie, včetně psychoanalytické, nepovažuje za hlavní zdroj psychopatologie konflikty mezi pu- dovými impulsy a jejich restrikcí, nýbrž poruchy interpersonálních vztahů v dětství.

Psychoanalýza je jednou z nejvíce kontroverzních, nicméně stále velmi vlivných psychologických škol. Její kritici upozorňují na to, že psychoanalytici jsou mnohem lepší ve vytváření hypotéz než v jejich výzkumném ověřování. V podstatě neexistuje jev, který by se z psychoanalytického hlediska nedal vysvětlit. Tato explanační sila je sice velkou předností psychoanalýzy, ale současně je poněkud dvojsečná. Kaž- dý projev duševního života je sice možné vysvětlit několika různými způsoby, ale tuto explanaci nelze ověřit experimentálními metodami. Psychoanalýza se opírá především o klinické kazuistické studie, což se výzkumně orientovaným psycholo- gům jeví jako málo průkazné. (Sternberg, 1995, str. 53.) Další významné námitky přicházejí z oblasti filosofie vědy. Psychoanalýza je mnohdy považována za herme- neuticky uzavřený systém, v němž teoretické „předporozumění“ výrazně ovlivňuje veškeré interpretace.

Podle mého názoru má důkladně propracovaná a promyšlená psychoanalytická teorie, která vyrostla z terapeutické praxe, četné přednosti. Pro psychologa předsta- vuje bezpečný vnitřní rámec, o který se může opřít, aniž by ho klientovi vnucoval. Klient tuto vnitřní jistotu pravděpodobně pochopí nebo vycítí, což mu může usnad- nit orientaci v jeho psychických problémech. Psychoanalýze by však nepochybně prospěl větší zájem o empirické ověřování jejích teorií.

1.2.4             Fenomenologický přístup

Fenomenologická psychologie je filosoficky a humanisticky orientovaný směr psychologie 20. století, který se zabývá problematikou lidského bytí a jeho smys- lu, otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Jde jí o po- chopení lidské existence tváří v tvář nevyhnutelné smrti. Oproti jiným psycholo- gickým směrům zdůrazňuje specificky lidské vlastnosti a motivy, kterými se člověk liší od zvířat. Fenomenologická psychologie je nedeterministická, tj. před- pokládá u člověka schopnost svobodné volby. Každý jedinec si může vybrat mezi různými alternativami a cíli; za svá rozhodnutí tudíž nese osobní zodpovědnost. Z fenomenologického hlediska je předmětem studia psychologie prožívání. Hlavní metodou získávání poznatků je introspektivní přezkoumávání nezkreslené vnitřní zkušenosti. Tento přístup ke studiu duševního dění je spíše holistický (celostní) než analytický.

Fenomenologická psychologie se vyvíjela v opozici vůči behaviorismu a psycho- analýze. Podle jejích představitelů nejsou hlavní příčinou chování nevědomé impulsy nebo různé podněty z vnějšího prostředí, ale subjektivní interpretace vnějších a vnitřních událostí. Centrem lidské zkušenosti je vědomí. Za filosofická východiska tohoto směru lze považovat zejména díla Sorena Kierkegaarda (1813-1855), Ed- munda Husserla (1859-1938) a Martina Heideggera (1889-1976). Evropský a ame- rický proud fenomenologické psychologie se zřetelně liší. Evropský směr, k němuž patří především existenciální analýza neboli daseinsanalýza. se zaměřuje na hrani- ce, přijetí, úzkost, smysl života, odloučení a izolaci. Americký proud, reprezentovaný zejména humanistickou psychologií, zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přiro- zenosti včetně altruismu a lásky, jedinečnost vnitřní zkušenosti a potenciál každého jedince k osobnímu růstu. K fenomenologické psychologii lze přiřadit různé směry konstruktivistické psychoterapie, jejíž představitelé zdůrazňují, že každý člověk sám v sobě vytváří (konstruuje) realitu, v níž žije. V procesu psychoterapie je mož- né klientovi nabídnout příznivější nebo alternativní výklady jeho osobních zkušenos- tí a pomoci mu při hledání životní orientace. (Prochaska a Norcross, 1999.)

Různé směry fenomenologické psychologie ovlivnily psychologické teorie osob- nosti. Nejvíce se však uplatnily v oblasti psychoterapie. Kritika fenomenologické psychologie přichází především ze strany empiricky a experimentálně orientovaných psychologů, kteří pokládají subjektivní zkušenost za málo vhodnou pro pozorování a měření. I když mají teorie fenomenologických psychologů solidní filosofický zá- klad, jejich explanační síla se zdá být poměrně malá. Zaměření na subjektivní pro- žitky znesnadňuje hledání jejich vnějších i vnitřních příčin. Časté jsou definice kru- hem typu: Člověk má svobodnou vůli, protože má svobodnou vůli. Fenomenologická psychologie má (podobně jako psychoanalýza) omezenou výzkumnou základnu.

1.2.5            Gestalt (tvarová) psychologie

Tvarová psychologie je již převážně historická psychologická škola. Její název je odvozen od německého slova „Gestalt“, které lze přeložit slovy tvar, útvar, vzorec nebo struktura, z nichž každé vystihuje část jeho významu. (Sedláková a Hoskovec, 2002, str. 114.) Tvarovou psychologii charakterizuje holistické pojetí psychických jevů, které nejsou považovány za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním dě- ní jako fenomény sui generis. Vůdčí osobností tvarové psychologie byl německý psycholog Max Wertheimer (1880-1943), jehož blízkými spolupracovníky byli Kurt Koffka (1886-1941) a Wolfgang Kóhler (1887-1967). Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filosofickou fenomenologií. V oblasti přírodních věd se inspirovali pře- devším objevem elektromagnetického pole. (Sedláková a Hoskovec, 2002.)

Gestalt psychologie se zaměřuje na zkoumání psychických fenoménů celostní povahy, a to s využitím metody introspekce. Podle tvarových psychologů je celek něco jiného než suma částí, z nichž je složen. Tvar (gestalt) je komplexní,

„nadsu-mativní“ kvalita. Psychické děje vystupují jako celky, což je nejmarkantnější u vnímání, ale platí to i pro jiné psychické procesy, např. pro myšlení a učení. Duševní dění je proces strukturování, tvoření celků. Fenomenální (psychické) tvary odpovídají geneticky daným mozkovým strukturám. Prožívání je, obrazně řečeno, vestavěno do předem daných forem (struktur). (Sedláková a Hoskovec, 2002.) Myšlenkovým nástupcem gestaltismu je například lingvista Noam Chomsky, podle kterého je vývoj řeči determinován geneticky danými mozkovými strukturami, které jsou základem převážně vrozených mentálních „programů“.

Tvarová psychologie ovlivnila především kognitivní psychologii, sociální psy- chologii (např. v oblasti výzkumu struktury a dynamiky malých sociálních skupin) a psychoterapii. Kritici upozorňují na to, že gestaltisté shromáždili relativně malé množství empirických údajů, které by potvrdily jejich rozsáhlou teorii. Také v ge- stalt psychologii najdeme -jako ve všech směrech ovlivněných fenomenologií – řa- du cirkulárních definic základních pojmů.

 

1.2.6            Kognitivní přístup

Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60. letech v USA a posléze zdomácněla i v Evropě. V první polovině 20. století v USA dominoval behaviorismus, který od- razoval vědce od zkoumání „nepozorovatelných“ poznávacích procesů. Většina psy- chologů se jimi v důsledku toho nezabývala. Během 50. a 60. let se situace postupně začala měnit. Jean Piaget uveřejnil svou teorii kognitivního vývoje, George Miller (nar. 1920) publikoval své výzkumy lidské paměti, práce Noama Chomského (nar. 1928) přispěla k rozvoji lingvistiky, Herbert Simon (1916-2001) spolu s Allenem Newellem (1927-1992) zkoumali s pomocí počítačové simulace postupy při řešení problémů. Představitelé kognitivní psychologie, např. Ulric Neisser (nar. 1928), zdů- razňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentál- ní události. Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. (Schultz a Schultz, 1992, str. 526.)

Z kognitivního hlediska jsou předmětem studia psychologie mentální, především poznávací procesy. Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací {information-processing systém). Zkoumá zejména způsoby, kte- rými si utváříme mentální reprezentace okolního světa, reflektujeme své vlastní prožívání a psychické dění druhých lidí. Kognitivní psychologové se pokoušejí zjis- tit, jak se učíme, pamatujeme si minulost a plánujeme budoucnost, jak uvažujeme, rozhodujeme se a užíváme jazyk.

Jedním ze zdrojů kognitivní psychologie je věda o počítačích, která často postu- lovala analogii mezi mozkem a počítačem, známou jako počítačová metafora. Sou- částí jazyka kognitivní psychologie se tak staly některé termíny z teorie počítačů, např. kód, kódování, analogový či digitální. Výzkum kognitivní psychologie však platnost „počítačové metafory“ nikdy nepotvrdil. Naopak se ukazuje, že průběh zpracování informací v lidské mysli a počítači je kvalitativně odlišný. (Sedláková, 2002, str. 216.) Například u člověka funguje dlouhodobá paměť na jiných princi- pech než paměť počítače. Lidská paměť uložené informace spontánně třídí a zpra- covává.

Kognitivní psychologové využívají při svých výzkumech řadu metod. V mnoha případech se jedná o kontrolované experimenty, které kombinují s jinými metoda- mi, např. s počítačovou simulací. Většina kognitivních psychologů donedávna pro- váděla své výzkumy v laboratorních podmínkách. V poslední době však toto pro- středí opouštějí a ve větší míře využívají přirozené pozorování s cílem porozumět myšlenkovým procesům v každodenních situacích. Kognitivní vědci nejenže prová- dějí detailní rozbor operací intelektu (přičemž se nezřídka opírají o subjektivní vý- povědi), ale zkoumají také složité mentální celky, jakými jsou řešení vědeckých problémů nebo hraní šachů. Pokoušejí se tedy skloubit analytický a holistický pří- stup. Kognitivní psychologie je nicméně převážně teoretický a experimentální směr, který se, stejně jako biologický přistup, vyznačuje značnou redukcí předmětu svého studia. Kognitivisté se zaměřují na zkoumání poznávacích procesů. Další vý- znamná psychologická témata, k nimž patří emoce, motivy, agresivita či společen- ské vztahy, zkoumají s podstatně menším zaujetím. Některým kognitivním psycho- logům lze podle mého názoru vytknout obtížně srozumitelný „akademický“ jazyk.

 

1.2.7            Kulturní přístup

Během dosavadního vývoje psychologie většina badatelů předpokládala, že bude možné odhalit univerzální principy lidského chování a psychického dění. Ve skuteč- nosti je psychologie do značné míry západní věda, která reflektuje hodnoty severo- americké a evropské kultury. Obrovské množství psychologických výzkumů bylo provedeno v USA bělošskými psychology ze středních a vyšších středních vrstev, kteří jako zkoumané osoby využívali vysokoškolské studenty. Západní psychologie se příliš nezabývala tím, nakolik lze její teorie a výsledky výzkumů aplikovat na obyva- tele jiných kultur, na ženy, etnické menšiny, homosexuály atd. (Rathus, 1999, str. 21.)

Psychologové si již uvědomili, že přehlížení kulturních proměnných snižuje hodnotu jejich práce. Přispěla k tomu nejrůznější hnutí za občanská práva včetně fe- minismu a hnutí gayů a lesbiček. Rostoucí zájem o kulturní vlivy lze dále připsat rozvoji elektronických médií, mezinárodního obchodu a cestovního ruchu. Působení těchto globalizačních faktorů má za následek, že se svět subjektivně zmenšil. Obyvatelé západního světa se nyní stále častěji dostávají do kontaktu s lidmi z vý- chodních zemí. Zvláštní význam má internet, který skýtá netušené možnosti trans-kulturálního výzkumu. Používání internetu i studie realizované jeho prostřednictvím ovšem mohou způsobit, že se kulturní i psychické rozdíly mezi obyvateli různých koutů zeměkoule budou postupně zmenšovat.

Z kulturního hlediska je předmětem studia psychologie vliv sociálních faktorů, jakými jsou národnost, etnická příslušnost, socioekonomický status, „gender“, se- xuální orientace a s ní související společenská pozice, na chování a prožívání. Ob- tížně přeložitelný anglický pojem gender se vztahuje k odlišnostem mezi muži a že- nami, které zahrnují složitou síť kulturních očekávání a sociálních rolí, jež ovlivňují sebepojetí mužů a žen, jejich touhy, naděje a sny. Kulturní psychologové se pokou- šejí ověřit výsledky dosavadních výzkumů u příslušníků různých kultur a společen- ských vrstev a vytvořit jakýsi katalog podobností a rozdílů mezi různými sociální- mi skupinami. Zkoumají, jak je kulturní dědictví předáváno prostřednictvím socializačních praktik. Hlavním cílem kulturní psychologie je porozumět jedineč- né zkušenosti příslušníků různých sociálních skupin, pochopit jejich subjektivní pohled na svět. (Rathus, 1999, str. 21-22.)

Navzdory snahám kulturně orientovaných psychologů lze konstatovat, že vývoj světové psychologie stále rozhodujícím způsobem ovlivňují severoameričtí psychologové. V mnoha směrech je to jejich zá- sluha. V USA se vydávají vynikající, přehledné a čtivé učebnice, vycházejí tam kvalitní časopisy, vý- zkum se vyznačuje velkým rozsahem a kontinuitou, poznatky na internetu jsou přehledně uspořádány.

Evropští psychologové mnohdy přebírají psychologické poznatky, metody i testy vytvořené v USA, aniž by brali v úvahu kulturní odlišnosti. V poslední době se nicméně projevuje snaha o emancipaci evropské psychologie od amerických vlivů. Například nakladatelství Allyn a Bacon vydalo v roce 2000 rozsáhlou učebnici psychologie Carlsona, Buskista a Martina s podtitulem „Evropská adaptace“. Německý psycho- log Kurt Pawlik z univerzity v Hamburku je hlavním editorem reprezentativní publikace „The Internatio- nal Handbook oj Psychology“, vydané v roce 2000 nakladatelstvím SAGE Publications, do níž přispěli psychologové z Finska, Španělska, Itálie a dalších evropských zemí.

1.2.8            Závěr

V dějinách psychologie se objevilo a stále objevuje mnoho pokusů o redukci před- mětu jejího studia. Behavioristé doporučovali zkoumat pouze vnější chování, jiní považují veškerou psychologii za sociální, další předpovídají, že se brzy stane sou- částí evoluční biologie. Zdá se, že v současnosti je nejvíce „up to dáte“ kognitivní a biologický přístup, zatímco behaviorální a psychodynamické hledisko poněkud ustupuje do pozadí. Mnozí psychologové se pokoušejí o integraci různých teoretic- kých přístupů. Probíhá také spontánní vzájemné ovlivňování a prolínání poznatků a metod různých psychologických směrů. Jak uvádí Zbyněk Vybíral, i představitelé původně nesmiřitelných psychoterapeutických systémů, především behaviorální-ho a psychodynamického, se nyní snášejí lépe než dřív. (Vybíral, 2000b, str. 215.) Nemohu se však ubránit dojmu, že vytrhne-li se určitý psychologický poznatek z myšlenkového kontextu, ve kterém vznikl, ztrácí do značné míry svůj vnitřní smysl a životaschopnost. Ačkoliv se jako terapeutka nejvíce ztotožňuji s psychoanalýzou, jako autorka této publikace se hrdě hlásím k eklektickému pojetí, a to navzdory poněkud pejorativnímu nádechu pojmu eklektický. (Viz Vybíral, 2000b, str. 216.) Domnívám se, že vzhledem k nesmírné složitosti a mnohočetné podmíněnosti lid- ské mysli, je nutné trpělivě přezkoumávat každý psychický jev z různých hledisek. A nejen to. Psychologové by měli brát v úvahu svou vlastní psychickou odezvu na předmět svého zkoumání, případně i jeho reakci na to, že je zkoumán. Zkrátka, je to nadmíru komplikované. Psychologie zatím čeká na svůj „koperníkovský obrat“, na svého Einsteina, který by vytvořil nové myšlenkové paradigma, jež by umožnilo absorbovat a utřídit obrovské množství psychologických poznatků. Je ovšem otázka, zda takové paradigma vůbec existuje. Psychologie je tak dynamická a zají- mavá věda právě proto, že se její pohled na problematiku lidské existence i předmět jejího studia ustavičně vyvíjí a mění.

 

1.3             Dělení psychologických oborů

Psychologie již zdaleka není jednotná věda. Postupně se z ní vydělila řada oborů, které můžeme zhruba rozdělit na základní, které jsou převážně teoretické, a prak- tické neboli aplikované. Nelze vyloučit, že se v budoucnosti psychologie rozčlení na řadu samostatných vědních disciplín.

 

1.3.1            Teoretické obory

Základní teoretická odvětví psychologie bývají někdy označována jako akademické obory, a to z toho důvodu, že se vyučují a rozvíjejí především na vysokých školách a ve výzkumných psychologických ústavech, které jsou u nás součástí Akademie věd. Patří k nim především biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti a sociální psychologie.

  • Biologická psychologie zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psy- chickým děním. Neuropsyekologie se zaměřuje na studium nervových, zejména mozkových korelátů mentálních procesů. Evoluční psychologie vychází z předpo- kladu, že struktura lidského mozku a některé jeho funkce, jakými jsou jazyk, paměť či myšlení, i některé formy sociálního chování, k nimž patří kooperace, soupeření a altruismus, se vyvinuly proto, že pomáhaly našim předkům vyhrávat v urputném zápase o přežití a úspěšnou Příbuzným oborem je behaviorální geneti- ka, která se pokouší vysvětlit určité projevy chování specifickými kombinacemi genů. Její představitelé usilují o odhalení genetických elementů, které se podílejí napří- klad na formování temperamentu, inteligence a kreativity nebo na vzniku duševních nemocí. Z vývojového pojetí vychází také srovnávacípsychologie; za jejíhož před- chůdce je pokládán jeden z představitelů francouzského osvícenství, lékař a příro- dovědec Julien O. de La Mettrie (1709-1751). Srovnávací psychologie studuje po- dobnosti a rozdíly v chování různých živočišných druhů včetně člověka, s cílem najít nejzákladnější zdroje lidského chování. (Fraňková a Bičík, 1999.) Je to obor starší než evoluční psychologie.
  • Obecná psychologie studuje lidské poznávání, motivaci a Zabývá se te- dy základními psychickými procesy u duševně zdravého člověka. K získávání no- vých poznatků hojně využívá vědecké výzkumné metody, především experiment, takže bývá někdy označována jako experimentální psychologie. Ve srovnání s os- tatními psychologickými obory se ve větší míře podílí na tzv. základním výzkumu, jehož praktická využitelnost někdy není na první pohled zřejmá. Mnohé poznatky obecné psychologie však dříve či později proniknou do různých oblastí praktické psychologie. Například výsledky základního výzkumu učení a motivace využívají pedagogičtí psychologové, zkoumání implicitní a explicitní paměti upoutalo pozor- nost psychoterapeutů, poznatky o mechanismech observačního učení mohou být východiskem pro prevenci agresivního chování atd.
  • Vývojová (ontogenetická) psychologie zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu svého života. Dlouhou dobu se zaměřovala především na psychický vý- voj dětí od narození do dospělosti. V současnosti se snaží popsat vývojové procesy v průběhu celé ontogeneze, od okamžiku početí až do Zkoumá tedy tělesné, emocionální, kognitivní a sociální změny, k nimž dochází během celého lidského života (life-span). Důležitým tématem vývojové psychologie je stanovení podílu vlivu dědičnosti (naturé) a prostředí (nurture) na psychickém vývoji. Někteří zakla- datelé tohoto obora získali cenné poznatky na základě soustředěného pozorování svých vlastních dětí. Například Alfred Binet (1857-1911), který navrhl první použi- telné testy inteligence, podrobně sledoval intelektový vývoj svých dvou dcer. Také Jean Piaget velmi detailně zaznamenával mentální vývoj svých tří dětí. Hlavní vý- zkumnou metodou průkopníků vývojové psychologie bylo tedy dlouhodobé pečli- vé pozorování. (Sprinthall et al., 1994.)

Dnešní vývojová psychologie hojně využívá longitudinální výzkumy, jejichž podstatou je dlouhodobé sledování určitých psychických změn u vzorku zkouma- ných osob, a průřezové studie, při nichž jsou ve zvolené oblasti, jakou je například úroveň poznávacích schopností, současně vyšetřeny soubory osob různého věku.

  • Psychologie osobnosti je obor, který studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace je- dinečných psychických vlastností, které specificky ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování určitého jedince či typické skupiny Zkoumá také výsledky interakce mezi individuálními mentálními dispozicemi a situací a zajímá se o problematiku duševních rozdílů mezi muži a ženami. Psychologové osobnosti hledají odpovědi na otázky tohoto druhu: Proč jsou někteří lidé rádi sami a jiní samotu nesnášejí? Proč jsou někteří jedinci napjatí a nervózní i za zcela bezpečných okolností? Proč jsou někteří lidé zodpovědní, spolehliví a pracovití, a jiní nikoliv? (Sternberg, 1995, str. 63.) Poznatky psychologie osobnosti jsou teoretickým východiskem pro konstrukci standardizovaných metod psychologické diagnostiky.
  • Sociální psychologie je obor, který se zabývá vlivem společenských faktorů na lidskou Zkoumá interakce mezi lidmi, které probíhají ve dvojicích i v so- ciálních skupinách. Zatímco psychologové osobnosti se snaží hledat příčiny chování především v mysli daného jedince, sociální psychologové se zaměřují na vnější sociální vlivy. Někteří autoři se domnívají, že vliv společnosti na lidskou psychiku je tak mocný, že je vlastně veškerá psychologie sociální. (Hartl a Hartlová, 2000, str. 484.) Předmět studia sociální psychologie je tudíž dán především výčtem témat, kterými se tradičně zabývá. Patří k nim sociální percepce, interpersonální atraktiv- nost, sociální interakce (soupeření, spolupráce a konflikty), postoje, struktura a dy- namika sociálních skupin atd. (Např. Hayesová, 1998.)
  • Psychologie životního prostředí se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním. Zkoumá účinky extrémních teplot, hlu- ku, znečištění ovzduší a dalších faktorů na zdraví a duševní rovnováhu Studuje, zda uspořádání měst, vesnic, budov a interiérů odpovídá lidským potřebám. Představitelé tohoto oboru si kladou za cíl stanovit a zorganizovat vnější podmínky tak, aby člověku maximálně vyhovovaly a usnadňovaly jeho existenci v mentálním, tělesném i ekologickém smyslu. V oblasti prostředí vytvořeného člověkem spolupra- cují s architekty a územními plánovači, v oblasti přirozeného prostředí s biology a ekology. (Fernald, 1997, str. 24.) Někteří autoři vydělují z psychologie životního prostředí jako samostatný obor ekologickou psychologii, která studuje především psychologické příčiny poškozování životního prostředí a jeho zpětné působení na tě- lesný i psychický stav obyvatelstva. V USA se v současnosti rozvíjí tzv. zelená psy- chologie, která pokládá myšlenku o ovládnutí přírody za patologický produkt západní kultury; usiluje o dosažení harmonie mezi přírodou a člověkem. Jejím vůdčím představitelem je Ralph Metzner (nar. 1935 v Německu), svého času blízký spolu- pracovník Timothyho Learyho a čelný představitel psychedelického hnutí. (Viz Metzner, 1999.)
1.3.2            Praktické obory

Praktické neboli aplikované obory usilují o využívání psychologických poznatků ve společenské praxi, a to především v zájmu lidské spokojenosti a zdraví. Označe- ní „aplikované“ vychází z předpokladu, že praktičtí psychologové aplikují na různé oblasti sociálního života poznatky základních odvětví psychologie. Ve skutečnosti se o ně opírají poměrně málo. Mnohé praktické obory vytvářejí svébytný pojmový aparát a teorie. Aplikovaná psychologie má nesmírně rozsáhlý předmět studia, který sahá od globálních problémů lidstva až po psychologii sportu, přičemž ustavičně vznikají nové specializace.

Snaha o praktické využití psychologických poznatků vznikla již na počátku 20. století. Zasloužil se o to především německý psycholog Hugo Miinsterberg (1863-1916) během svého působení v USA, kam odcestoval na pozvání Williama Jamese. Miinsterberg aplikoval psychologické poznatky na řadu praktických odvětví, např. na právní, lékařskou a obchodní činnost. Zabýval se také problematikou spolehlivosti svědeckých výpovědí. Je zakladatelem tzv. psychotechniky, což je diagnostické zjišťování úrovně psychických funkcí potřebných pro vykonávání určité profese. (Schultz a Schultz, 1992, str. 238-245.)

K významným praktickým oborům patří klinická psychologie, poradenská psy- chologie, psychoterapie, pedagogická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie a psychologie sportu. Hranice mezi těmito obory jsou mnohdy neostré. Obtížné je zejména zařazení psychoterapie, kterou lze vymezit jako samostatný empirický vědní obor i jako praktickou činnost, tedy léčebné působení psychologic- kými prostředky. (Kratochvíl, 2002, str. 12-13.) Předmětem studia psychoterapie jako vědy jsou především možnosti využití psychologických metod ke zmírnění či odstranění duševních problémů, poruch a psychosomatických symptomů. Psycho- terapeutickou činnost provádějí v rámci své profese nejen kliničtí, poradenští a pe- dagogičtí psychologové, ale také psychiatři, kteří absolvovali určitou formu psycho- terapeutického výcviku.

  • Klinická psychologie je obor, který se specializuje na diagnostiku, léčení a spo- lečenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými potížemi a porucha- Kliničtí psychologové se podílejí na vytváření taxonomií (klasifikačních systé- mů) duševních poruch a poruch chování, na základě kterých je možné stanovit diagnózu. U nás v současnosti platí 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, 1992). Kliničtí psychologové pátrají po příčinách mentálních a behavio-rálnlch poruch a pokoušejí se o jejich nápravu, k čemuž využívají řadu psychoterapeutických metod. Klinická psychologie hledá odpovědi například na tyto otázky: Jaké chování je pouze mírně neobvyklé a jaké zcela zřejmě maladaptivní a abnormální? Jaké faktory přispívají k extrémním psychickým poruchám, při nichž lidé ztrácejí kontakt s realitou a nejsou schopni rozumně uvažovat? Proč se člověk někdy projevuje tak, že to sám považuje za nevhodné, nebo dokonce nenormální a rád by tyto projevy zbrzdil, ale nedaří se mu to? (Sternberg, 1995, str. 63.)

Kliničtí psychologové pracují především v ambulantních a lůžkových zdravot- nických zařízeních, nemocnicích a psychiatrických léčebnách. Někteří působí také v sociálních institucích pro mentálně retardované a drogově závislé nebo v soukro- mé praxi. V Čechách zajišťuje postgraduální vzdělávání klinických psychologů Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), řízený Ministerstvem zdravotnictví ČR. (Podrobněji viz Baštecká a Goldmann, 2001, str. 386-387.)

  • Psychologie zdraví (health psychology). Psychologové v USA, Kanadě a západ ní Evropě zpravidla považují klinickou psychologii a psychologii zdraví za dva re lativně samostatné Psychologie zdraví zkoumá, jak se určité typické způso by chování, myšlení a cítění vztahují k tělesné a psychické kondici. Zabývá se tedy diagnózou, léčením a prevencí různých onemocnění, zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života. Je známo, že se riziko vzniku řady nemocí snižuje, ome- zí-li člověk přejídání, kouření nebo pití alkoholu a má dostatek pohybu. Psycholo gie zdraví se pokouší ovlivnit normy a postoje, které regulují zdravý životní styl. Zabývá se také vlivem stresu (nadměrné tělesné či duševní zátěže) na zdraví, vzá jemnými vztahy mezi lékařem a pacientem, problematikou bolesti, psychickými dů sledky nevyléčitelných onemocnění atd. Dříve byla označována jako lékařská psy chologie nebo behaviorální medicína. V současnosti patří k prudce se rozvíjejícím psychologickým oborům. (Fernald, 1997, str. 24-25.)

Čeští odborníci často zařazují témata, která jsou předmětem studia psychologie zdraví, do klinické psychologie (např. Mohapl, 1988, 1989, Baštecká a Goldmann, 2001). Průkopníkem oboru psychologie zdraví je u nás Jaro Křivohlavý (2001).

  • Poradenská psychologie je aplikovaný obor, který praktikují především psycho logové v poradnách pro rodinu (dříve manželské poradny), na úřadech práce, v pe- dagogicko-psychologických poradnách, případně v poradnách pro vysokoškoláky. Klienti poradenských psychologů mívají problémy s přizpůsobením, které mnohdy provázejí různé psychosomatické potíže (např. nespavost nebo bolesti hlavy), ale ne trpí vážnými duševními poruchami. Psychologové radí lidem, kteří vyhledali jejich pomoc, ve studijních, pracovních, rodinných i jiných problémech, konfliktech a roz hodnutích. Pomáhají jim ujasnit si cíle a překonávat překážky. Využívají také řadu psychoterapeutických Psychologičtí poradci úzce spolupracují s odborníky z jiných humanitních oborů a se společenskými institucemi, jakými jsou soudy, sociální a školské odbory městských úřadů.
  • Pedagogická psychologie zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na vy tváření a zdokonalování studijních osnov a vyučovacích Pedagogičtí psycho logové zjišťují, jak ovlivňují učení psychické faktory, jakými jsou motivace a inteli gence či sociokulturní podmínky, k nimž patří chudoba, přistěhovalectví a postavení učitele. V západních zemích se zpravidla rozlišuje pedagogická a školská (školní) psychologie (school psychology), jejíž zástupci pomáhají jednotlivým žákům a stu- dentům překonávat potíže, které jim brání v úspěšném studiu. Může se jednat o ro- dinné problémy, narušené vztahy se spolužáky, trému, specifické poruchy učení atd. Školní psychologové nejenže pracují s mládeží, ale provádějí také konzultace s uči- teli, vedením školy, rodiči a dalšími profesionály. Podílejí se na rozhodnutích o pře- místění žáků do specializovaných tříd. (Rathus, 1999, str. 6-7.)

V Čechách se obor pedagogická psychologie uplatňuje především při výuce budoucích učitelů. Jeho poznatky využívají také psychologové, kteří působí v pe-dagogicko-psychologických poradnách jako odborní konzultanti pro děti, rodiče a učitele. Určitou nevýhodou je oddělení těchto zařízení od školního prostředí. Lze považovat za žádoucí, aby psychologové v budoucnosti ve větší míře než dosud působili přímo na školách a podíleli se na bezprostředním řešení různých problémů.

  • Psychologie práce je velmi rozsáhlý obor aplikované psychologie, který se zabývá podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon. K vnitřním podmínkám patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků, k vnějším například vybavení pracoviště, hluk, osvětlení, pracovní doba, počet a délka přestávek. (Hartl a Hartlová, 2000, 484.) Z psychologie práce se postupně vydělila řada samostatných a značně různorodých disciplín. Například inženýrská psychologie se snaží upravit ovládací a měřící prvky různých technických zařízení (stroje, domácí spotřebiče, osobní počítače atd.) takovým způsobem, aby jejich používání bylo pokud možno snadné, vyhovující a příjemné. Všímá si také pracovního prostředí s cílem maximalizovat produktivitu a bezpečnost práce. Inženýrští psychologové spolupracují s techniky a návrháři. Psychologie trhu je obor zabývající se studiem psychologických otázek nabídky a poptávky. Jeho představitelé působí v průmyslových podnicích a reklam- ních agenturách, kde se podílejí na vytváření prodejních a reklamních strategií. K psychologii trhu má blízko psychologie zákazníka, která zkoumá chování naku- pujících ve snaze předvídat a ovlivňovat jejich chování. Její představitelé například radí obchodním manažerům, jak rozmístit zboží v supermarketech a ve výlohách, aby podněcovalo lidi k nakupování. (Rathus, 1999, str. 8.) Obrovský úspěch super- marketů u nás nasvědčuje tomu, že toto odvětví dospělo k řadě dobře využitelných poznatků.
  • Forenzní (soudní) psychologie se uplatňuje především v rámci soudního a vězeň- ského systému. Forenzní psychologové se zabývají studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, vypracovávají soudně-znalecké posudky. Důležitou součásti práce soudních znalců, kteří jsou jmenováni a evidováni krajskými soudy, je po- souzení trestní zodpovědnosti pachatelů vzhledem k jejich možným psychickým poruchám. Forenzní psychologové dále posuzují spolehlivost svědeckých výpově- dí, podílejí se na přijímání nových policistů a na jejich výcviku při zvládání stresu, agresivity a při řešení situací, v nichž hrozí zabití rukojmí, sebevražda nebo vražda. Ve světě je důležitou složkou výcviku policistů zvládání domácího násilí vůči že- nám a dětem, které je u nás vzhledem k nedokonalé právní úpravě zatím řada forenzních psychologů pracuje ve věznicích, kde se podílejí na organizaci volného času uvězněných, řešení jejich psychických potíží a vzájemných kon- fliktů.
  • Psychologie Mnohé sportovní týmy zaměstnávají vedle trenérů, masérů

a lékařů také psychology, kteří se pokoušejí psychologickými prostředky zlepšit vý kony vrcholových sportovců. Psychologie sportu se zabývá organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem atd. Na obecněj ší úrovni zkoumá vztahy mezi provozováním sportu a duševní pohodou.

Někteří autoři rozlišují ještě speciální psychologické disciplíny, které mají re- lativně úzký předmět studia. Patří k nim např. psycholingvistika, psychometrie, me- todologie a psychodiagnostika.

  • Psycholingvistika zkoumá způsoby, jakými si lidé osvojují a užívají
  • Psychometrie je nauka o měření duševních jevů, která se zabývá tvorbou a ově- řováním psychologických testů s pomocí statistických postupů.
  • Předmětem studia metodologie jsou obecné principy vědeckého bádání a kon- krétní metody psychologického výzkumu, mezi nimiž má výsadní postavení expe- riment, který umožňuje ověřování hypotetických kauzálních vztahů.
  • Psychodiagnostika je aplikovaná disciplína, jejíž náplní je rozpoznávání a po- suzování psychických vlastností a stavů s pomocí klinických metod (např. pozoro- vání, rozhovor) a arzenálu standardizovaných testových metod. (Moravek, 1987, 5.)

Je otázka, nakolik jsou aplikované psychologické obory normativní, respektive etické, to je předepisující člověku, jak se má chovat. Většina praktických psycholo- gů by pravděpodobně prohlásila, že jsou naprosto tolerantní a své osobní normy a hodnoty lidem nevnucují. Ve skutečnosti se stěží mohou obejít bez určitého vněj- šího či vnitřního hodnotového rámce. Některé psychologické instituce více méně explicitně deklarují určité normativní cíle. Například rodinné poradny si kladou za cíl chránit manželství a rodinu, pedagogicko-psychologické poradny usilují o to, aby se děti dobře učily a řádně chovaly, kliničtí psychologové se pokoušejí o odstra- nění abnormálního chování, psychologové zdraví vedou člověka ke správné životo- správě a životním návykům. Stejně významné jsou i vnitřní normy a hodnoty psy- chologů, o které se opírají zejména při svých psychoterapeutických aktivitách. Představitelé některých aplikovaných psychologických oborů tak bezděčně chrání a předávají normativní a etický kód společnosti.

 

1.4            Etické problémy soudobé psychologie

V roce 1953 vydala Americká psychologická asociace (APA) jeden z prvních pro- fesionálních kodexů vymezujících normy chování psychologa – „Etické standardy psychologů“ (Ethical Standards ofPsychologists). Dokument byl rozdělen do těch- to šesti hlavních sekcí: a) kompetence, b) bezúhonnost (čestnost), c) profesionální a vědecká zodpovědnost, d) respektování lidských práv a osobní důstojnosti, e) péče o blaho (welfare) druhých lidí a f) zodpovědnost vůči společnosti. V roce 1992 přijala APA nový přepracovaný dokument – „Etické principy psychologů a kodex chování“ (Ethical Principles of Psychologists and Code of Conducť), jehož první část se v obecné rovině přidržuje hlavních etických principů vymezených už v roce 1953. (Nagy, 1998, str. 275.)

Morální problémy prudce se rozvíjející psychologické teorie i praxe a rostoucí profesionalita psychologů vedly k tomu, že etické kodexy začaly přijímat různé pro- fesní organizace v dalších zemích amerického kontinentu, v Evropě i v jiných ob- lastech světa, přičemž často vycházely z dokumentů vydaných APA. Evropská fe- derace asociací profesionálních psychologů (European Federation of Professional Psychologists Associations EFPPA) přijala v roce 1995 v Aténách „Etický kodex“ (EFPPA’s metha code ofethics), který zahrnuje čtyři hlavní, celosvětově přijímané etické principy pro psychology. Jsou jimi respekt k osobním právům a důstojnos- ti, způsobilost (kompetence), odpovědnost a osobní bezúhonnost. Každý z těchto obecných principů je vymezen několika dílčími zásadami:

 

Například respekt k osobním právům a důstojnosti zahrnuje povinnost mlčenlivosti o všech zís- kaných informacích, součástí profesionální kompetence je důkladná znalost etických pravidel, povin- nost provádět praxi pouze v oblastech, v nichž psycholog získal vzdělání, výcvik a praxi, povinnost pokračovat v profesionálním rozvoji atd. Profesionální bezúhonnost zahrnuje např. obecnou povin- nost poskytovat informace a vyhýbat se klamání při výzkumech i při výkonu povolání. Psycholog by se měl dále vyvarovat jakéhokoliv využívání pacientů; měl by si být vědom nerovných mocenských pozic ve vztahu ke klientovi, a to nejen v průběhu profesionálních kontaktů, ale i po jejich skončení. Poslední ustanovení principu bezúhonnosti se týká aktivit kolegů. Podle etického kodexu EFPPA exis- tuje povinnost provádět zodpovědnou kritiku profesionálních aktivit kolegů, své kritické výhrady jim případně sdělit, a při pochybnostech o dodržování etických principů informovat také příslušné profes- ní asociace. Celý dokument je poměrně rozsáhlý a je k dispozici na webových stránkách EFPPA http://www pfppa.org.

 

Cleném EFPPA je také Unie psychologických asociací České republiky, k níž pat- ří Českomoravská psychologická společnost. Ta přijala v roce 1998 „Etický kodex“, který je v souladu s hlavními normami přijímanými v zemích Evropské unie, v USA 1 v Kanadě. Etické zásady jsou rozděleny do čtyř hlavních skupin, kterými jsou 1) způsobilost a zodpovědnost; 2) zásada práce s klienty za jejich souhlasu, připadne za souhlasu jejich zákonného zástupce; 3) ochrana informací a 4) ohled na zájmy klientů a důvěru veřejnosti. Každý bod je podrobně specifikován.

 

Například etický požadavek na ochranu informací (bod 3) je naplňován těmito zásadami:

  • Psycholog zachovává v souladu se zákonem povinnou mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvě- děl při výkonu svého povolání.
  • Jakékoliv informace o klientovi smí poskytnout jiným odborníkům – včetně psychologů – pouze se souhlasem
  • Pokud použije získané informace (např. ke studijním, vědeckým ) účelům, vždy garantuje ano- nymitu osobních údajů.
  • Psycholog dbá na to, aby jím vedení a jemu podřízení kolegové respektovali potřebu důvěrnosti ve vztahu k získaným informací.

Další důležitá ustanovení nacházíme v bodě 4) – ohled na zájmy klientů a důvěru veřejnosti. Napří- klad:

  • Psycholog nevykonává odbornou činnost, pokud jeho fyzický či psychický stav může negativně ovlivnit jeho schopnost profesionálního přístupu.
  • Nesmí zneužít vztahu důvěry nebo závislosti, který může vzniknout v psychologické profesionál- ní praxi.
  • K ostatním psychologům přistupuje v duchu zásad stavovské a profesionální kolegiality, s důvě- rou a ochotou ke spolupráci. Neznevažuje jejich profesionální způsobilost.

Úplné znění„Etického kodexu“ ČMPS je dostupné na internetové adrese http://www.ecn.cz/cmps/etika.htm.

 

Ačkoliv by naprostá většina psychologů s výše uvedenými etickými zásadami souhlasila, jejich dodržování v psychologické praxi není nikterak jednoduché. V mnoha případech se tyto zásady porušují a jejich aplikaci na konkrétní situace provází řada dilemat. Například psycholog je někdy nucen volit mezi principem ml- čenlivosti a právními normami, jakou je ohlašovací povinnost u závažných krimi- nálních deliktů.

V poslední době se často hovoří o tzv. syndromu vyhoření (burnout syndrome), což je specifická dysfunkce, která se často vyskytuje mezi příslušníky pomáhajících profesí. Předpokládá se, zeje důsledkem nadměrných a jednostranných požadavků na jejich psychickou vitalitu a odolnost. Syndrom vyhoření provází ztráta profesio- nálního zájmu o klienty a neochota angažovat se v jejich problémech. U postiže- ných pracovníků se setkáváme s nízkou pracovní morálkou, zhoršenou úrovní vý- konu, častými změnami zaměstnání, rostoucím abúzem alkoholu a drog, častějším výskytem mentálních poruch a rodinných konfliktů a s cynickými, „dehumanizova-nými“ postoji. (Kitch, 1998, str. 101.) Je zjevné, že psycholog, který trpí syndromem vyhoření, by neměl dál vykonávat odbornou činnost. Přesto takto postižení kolegové mnohdy ve své praxi pokračují, například proto, že nemají možnost ani snahu sehnat si jiné místo a znovu začínat v jiné oblasti. Mnohdy si vážnost svého psychického stavu neuvědomují.

V oblasti psychodiagnostiky se příliš nedodržuje pravidlo, že jakékoliv infor- mace o klientovi mohou být druhým lidem, a to i odborníkům, poskytnuty pouze se souhlasem klienta či jeho zákonného zástupce. Například pacienta hospitalizované- ho v psychiatrické léčebně se obvykle nikdo neptá, zda mohou být výsledky tzv. psychologického vyšetření předány jeho ošetřujícímu lékaři. Přitom se psychodia-gnostika zabývá vnitřním, často skrývaným duševním životem. (Moravek, 1987, str. 14.) Informace získané prostřednictvím diagnostických metod jsou intimní povahy a měly by být důvěrné. Je otázka, zda by se i při používání testů neměla dodr- žovat obecná etická zásada informovaného souhlasu. Psychologickou diagnostiku by pak bylo možné provádět teprve po důkladném obeznámení dospělých i dět- ských klientů, případně jejich zákonných zástupců, s postupem při psychologickém vyšetření, s jeho účelem a smyslem.

V posledních desetiletích se stala předmětem poměrně kontroverzních diskusí prediktivní hodnota testů inteligence. Řada autorů upozornila na to, že na základě měření inteligence lze relativně spolehlivě předvídat školní prospěch a studijní vý- sledky, ale že IQ koresponduje velice málo s uplatněním v praktickém životě, even- tuálně s životní spokojeností a štěstím. Akademická inteligence měřená inteligen- čními testy téměř nesouvisí se schopností úspěšně fungovat v každodenním životě. (Plháková, 1999a, str. 41.) Používání testů inteligence při výběru uchazečů o za- městnání je tedy poměrně diskutabilní. Mnozí upozorňují na to, že znevýhodňují zejména příslušníky minoritních společenských skupin. Je pravda, že i v našich po- měrech byly a jsou romské děti předškolního a mladšího školního věku přeřazovány do zvláštních škol mimo jiné na základě výsledků v testech inteligence, v nichž mají vzhledem ke kulturnímu (zejména jazykovému) handicapu malou šanci uspět.

K velmi rizikovým, možno říci „eticky výbušným“ oblastem psychologické pra- xe patří různé druhy psychoterapie, a to zejména pro velké riziko zneužívání klien- tů, které je umožněno jejich citovou závislostí na psychoterapeutovi a jeho nadřa- zenou pozicí. Klienti mohou sloužit k uspokojování mocenských, pečovatelských, ochranitelských a agresivních potřeb terapeuta, chránit jej před osamělostí nebo mu nahrazovat neuspokojivé osobní vztahy. Smyslem výcviků a supervidované praxe je především to, aby budoucí adept psychoterapeutické profese odhalil svá slabá místa, nevyřešené problémy či neuspokojené potřeby a nevyužíval své klienty ke zvládání svých psychických potíží. Terapeut si svůj „protipřenos“ ve vztahu k pacientům nemusí uvědomovat. Existuje například poměrně tenká hranice mezi terapií a přehnanou péčí, která může být motivována nereflektovanou potřebou terapeuta stát se „dokonalým otcem či matkou“.

Finanční a sexuální zneužívání klientů je poměrně hrubým porušením etických norem. V červenci roku 2000 jsem se jako delegátka Českomoravské psychologické společnosti zúčastnila II. Mezinárodní konference o udělování psychologických licencí, certifikátů a akreditací (Second International Congress on Licensure, Cer-tification and Credentialing of Psychologist), která se konala v norském Oslu. Velká pozornost zde byla věnována etickým otázkám. Z příspěvků, které na konferenci zazněly, jsem vyrozuměla, že většina stížností na psychologické služby v USA, Kanadě a v zemích EU se týká sexuálního obtěžování či zneužívání. Kathleen Ris-hel Allenova z USA prezentovala výzkum etických postojů psychologů a psychiatrů k jejich profesi, jehož se zúčastnilo přes tisíc respondentů. Ti většinou pokládali za nemorální nejen jakékoliv sexuální kontakty mezi klientem a pacientem v průběhu terapie, ale ještě dva roky po jejím skončení. Tato problematika je velice ožehavá. Sexuální zneužívání nejenže těžce poškozuje klienty, ale také značně snižuje prestiž psychologické profese. Vyskytují se však případy smyšlených obvinění terapeu- ta, jejichž motivace bývá mimořádně složitá; tato obvinění mohou postiženému od- borníkovi velice ublížit.

Psychoterapeutická profese je obtížně kontrolovatelná. V souladu s etickými zá- sadami by měl terapeut veškeré záznamy o svých klientech a pacientech chránit a respektovat soukromí těchto osob. Klienti by měli zřejmě vyslovit souhlas i s tím, že do jejich materiálů či videozáznamů bude nahlížet terapeutův supervizor. Je také obtížné stanovit kritéria správnosti zvoleného terapeutického postupu. Prozatím má každá uznávaná terapeutická škola svá vlastní, bohužel ne vždy plně ujasněná kritéria správnosti či vhodnosti terapeutického postupu, svébytné formy výcviku i supervize.

Vzhledem k etické rizikovosti psychoterapeutické profese je třeba hodnotit klad- ně, že Česká psychoterapeutická společnost při České lékařské společnosti přijala v květnu roku 2000 dokument „Etické zásady“, jehož obsah je srovnatelný se zása- dami Evropské asociace pro psychoterapii (EAP). Uvedu nyní krátký výňatek z to- hoto dokumentu:

  • Od psychoterapeutů se požaduje, aby používali svou odbornost s vážností vůči důstojnosti a sebeúcté jednotlivce, v nejlepším zájmu svých pacientů či klientů a s respektem vůči jejich právům. Psychote-rapeuti musí prohlásit, že jejich profesionální působení odpovídá jejich odbornému výcviku a vzdělání.
  • Psychoterapeut je povinen jednat odpovědně, zvláště s ohledem na specifickou povahu psychoterapeu- tického vztahu, který je postaven na důvěře a jisté míře závislosti. Zneužití a porušení důvěry je pova- žováno za zanedbám profesionálních povinností ve snaze uspokojit své vlastní osobní zájmy, které mo- hou být např. sexuální, emoční, společenské nebo finanční. Jakákoliv forma zneužití je proviněním proti profesionální etice ..
  • Informace podávané klientovi či pacientovi musí být věcné, objektivní a pravdivé, jakákoliv vtíravá in- zerce či reklama je nedovolená… (Zprávy, 2000, 15-17.)

 

V případě přestoupení etických zásad by měla Česká psychoterapeutická společ nost zajistit přiměřené postupy při stížnosti a odvolání prostřednictvím své etické komise. (Zprávy, 2000, str. 18.)

Eticky diskutabilními aktivitami se zabývají i další psychologická odvětví. Mor-ton Hunt k nim řadí působení psychologů v reklamních agenturách a v „soudní síni“. Za problematickou považuje například psychologickou predikci nebezpečnosti pachatelů trestných činů. V některých případech dospěl soudní znalec k závěru, že další násilné chování ze strany pachatele již nehrozí. Ten byl na základě psychologického posudku propuštěn a vzápětí se dopustil trestného činu. (Hunt, 2000, str. 585-592.)

V současné psychologii se vynořují nové problémy. Jedním z nich je otázka, zda je možné poskytovat psychologickou pomoc prostřednictvím elektronických médií – především telefonu, e-mailu a internetu. Problémem internetových psychologie- ! kých služeb je to, že terapeut neví téměř nic o osobě klienta, který může uvést ne- pravdivé údaje o svém věku, pohlaví, národnosti atd. Psycholog tedy musí do značné míry pracovat naslepo. Přesto je pravděpodobné, že se tyto formy pomoci budou dále rozvíjet, takže bude nutné stanovit určitá pravidla pro jejich poskytování.

 

1.4.1                        Etika psychologických výzkumů s lidskými účastníky

Každý teoretický i praktický obor psychologie se potýká s určitými etickými pro- blémy. Obecná psychologie je převážně teoretické odvětví, které shromažďuje své poznatky na základě výzkumného ověřování psychologických teorií. Morálním pro- blémem obecné psychologie je tedy především etika psychologických výzkumů.

Zájem o ochranu duševní pohody a lidské důstojnosti zkoumaných osob souvisí s celospolečenským důrazem na dodržování lidských práv. Systém etických pravi- del při provádění výzkumů byl pečlivě propracován v USA. V Evropě zatím tato problematika poutá menší zájem; řeší se spíše otázky profesionální kompetence, ze- jména v oblasti psychoterapie.

V průběhu 20. století byli lidé v mnoha psychologických pokusech vystaveni ne- příjemným zážitkům. Například zakladatel behaviorismu John Watson se svou asistentkou Rosalií Raynerovou počátkem 20. let vypěstovali fobii z bílých předmětů u jedenáctiměsíčního Alberta, zdravého synka ženy, která pracovala jako kojná v nemocnici v Baltimore. Po skončení experimentu si matka chlapce odnesla z ne- mocnice; badatelé se o jeho další osud nezajímali. (Cumminsová, 1998, str. 126.) Při výzkumech stresu byli lidé vystaveni intenzivnímu hluku, elektrickým šokům nebo nepříjemným situacím, se kterými nepočítali. Mnohé sociálně-psychologické výzkumy se opíraly o aktivní klamání účastníků. Psychologové, ve snaze mít pod kontrolou důležité proměnné, před zkoumanými osobami tajili své skutečné záměry nebojím sdělovali nepravdivé údaje o jejich vlastnostech a schopnostech. Při zkou- mání agresivní odezvy na frustraci badatelé probandy běžně uráželi nebo zpochyb- ňovali jejich intelektové schopnosti. Při výzkumu sociální konformity se využívalo klamání až v 75 % studií. (Korchin, 1998, str. 278.)

Americký psycholog Solomon Asch provedl koncem 50. let sérii dnes již klasických studií sociální kon- formity. Obvyklý postup spočíval v tom, že „naivní“ pokusná osoba seděla u stolu se sedmi až devíti další- mi lidmi – ve skutečnosti spolupracovníky experimentátora. Badatel členům této skupiny ukázal vyobraze- ní tří svislých, různě dlouhých čar a požádal je, aby posoudili, která čára má stejnou délku jako standardní čára na dalším obrázku. Každý člen skupiny postupně nahlas vyslovil svůj názor.,.Naivní“ pokusná osoba seděla na předposledním místě. Správná odpověď byla zřejmá; spolupracovníci však záměrně uváděli chyb- nou odpověď. Výsledky byly překvapující; 32 % zkoumaných osob se přizpůsobilo nesprávnému názoru většiny. (Aťkinsonová et al., 1995, str. 760-761.)

Stanley Milgram (1933-1984) se svými experimenty pokusil přispět k psycho- logickému vysvětlení příčin holocaustu, při kterém se stovky relativně slušných a spořádaných obyvatel Německa podílely na masovém vyvražďování osob interno-vaných v koncentračních táborech. V Milgramových pokusech byly zkoumané osoby v roli učitele, který měl za úkol trestat „žáka“ elektrickými šoky za chyby, kterých se dopouštěl v jednoduché kognitivní úloze. Intenzita šoků se postupně zvyšo- vala. Roli žáka sehrál starší muž (ve skutečnosti spolupracovník experimentátora), který seděl za přepážkou, takže na něho účastníci výzkumu neviděli. Při rostoucí in- tenzitě „trestu“ si stěžoval, naříkal a prosil o to, aby byl z pokusu vyřazen, protože má potíže se srdcem. Většina zkoumaných osob tuto situaci prožívala velmi nepří- jemně, nicméně příkazy experimentátora uposlechla. Milgram popsal jejich stav tě- mito slovy:

„V mnoha případech dosáhl stupeň vnitřního napětí u .učitele‘ takového extrému, jaký se při sociál-ně-psychologických laboratorních výzkumech zřídkakdy vidí. Zkoumané osoby se potily, třásly, koktaly, kousaly si rty, naříkaly a zarývaly si nehty do masa… Běžnou známkou napětí byl také záchvat nervózního smíchu…“ (Milgram, 1963, str. 375.)

I když elektrické šoky pochopitelně nebyly použity, účastníci Milgramových vý- zkumů pravděpodobně prožívali intenzivní psychický stres a po odhalení experi- mentální manipulace značné zahanbení a rozpaky.

Ve druhé polovině 60. let se v USA zvedla vlna kritiky vůči experimentování s lidskými subjekty bez jejich vědomí a souhlasu. Terčem silných útoků se staly po- kusy sociálních psychologů založené na klamání pokusných osob. Do zvlášť těžké palby se dostaly Milgramovy experimenty a na ně navazující studie. Kritici upozor- ňovali na to, že psychologové při těchto pokusech nejenže způsobují lidem utrpení, aniž by je předem varovali a vyžádali si jejich souhlas, ale odhalením nepěkné stránky jejich povahy je mohou dokonce i natrvalo poškodit. Tato kritika měla za následek, že v 70. letech byly v USA psychologické pokusy s klamáním subjektů zakázány. Představitelé vědecké obce proti tomu protestovali. Poukazovali na to, že klamání umožňuje studovat důležité fenomény v kontrolovaných laboratorních pod- mínkách a že pokud vůbec vzniknou nějaké škody, lze je plně rozptýlit objasněním podstaty experimentu po jeho skončení. Tyto protesty vedly k tomu, že se v 80. le- tech některá omezení zmírnila. Ministerstvo zdraví a veřejných služeb povolilo při pokusech s lidmi mírné klamání a zatajování informací za předpokladu, že subjekt bude vystaven minimálnímu nebezpečí, že výzkum nelze provést jinak a že jeho pří- nos lidstvu převáží nad rizikem pro jeho účastníky. Etické komise na univerzitách a ve výzkumných centrech nyní u každého projektu ucházejícího se o grant zvažují, zda jeho přínos vyváží možná rizika. Výzkumy s klamáním pokusných osob tak nadále pokračují. Experimenty podobné Milgramovým by však v současnosti žád- ná etická komise neschválila. (Hunt, 2000, str. 398-399.)

Účast neutrální strany při posuzování etické přiměřenosti pokusu lze nicméně považovat za žádoucí. Badatelé většinou považují svůj výzkum za nesmírně cenný a zajímavý, v čemž hrají svou roli jejich osobní ambice. Někdy je angažovanost psy- chologa tak velká, že není schopen objektivně posoudit, zda je provádění některých nepříjemných procedur skutečně nezbytné.

V současné době je provádění výzkumů v USA regulováno opakovaně přepraco-vávaným a upřesňovaným dokumentem Americké psychologické asociace (APA)

Etické principy pro provádění výzkumu s lidskými účastníky“, kterým se inspirují odborníci v dalších zemích. APA se v něm pokusila najít rovnováhu mezi lidskými právy účastníků výzkumu a právem vědců získávat nové poznatky. Seznámíme se nyní s nejdůležitějšími zásadami, které tento dokument obsahuje:

  • Zkoumané osoby by při výzkumu neměly utrpět žádnou újmu. Naopak je žádoucí, aby z něj měly určitý prospěch. Mezi možné zisky na straně účastníků patří finanční odměna, vnitřní zaujetí pokusem, prohloubení psychologických znalostí a radost z přispění k rozvoji vědy.
  • Kardinálním etickým principem psychologického výzkumu je poučený dobro- volný Každý jedinec by se měl svobodně rozhodnout, zda se výzkumu zúčastní, či nikoliv, a to bez jakéhokoliv nevhodného nátlaku. Má-li být tohoto cíle dosaženo, měl by badatel jasně – nejlépe formou informačního letáku – popsat výzkumnou proceduru a její účel, možné obtíže nebo rizika, očekávaný teoretic- ký či praktický přínos, měl by nabídnout odpověď na jakoukoliv otázku a upozor- nit zkoumané osoby na jejich právo kdykoliv svou účast ve výzkumu zrušit, a to bez jakýchkoliv nežádoucích následků. Je vhodné, aby badatel a zkoumaná osoba uzavřeli písemnou smlouvu (kontrakt), který obsahuje stanovení případné odměny či kompenzace. Výzkum s dětmi a psychiatrickými pacienty lze provádět pouze v případě, že s jejich účastí souhlasí rodiče nebo zákonní zástupci.
  • Mírné klamání zkoumaných osob je přípustné, pokud by se bez něj výzkum nedal provést a pokud lze očekávat značný vědecký přínos. Badatel však musí splnit tyto podmínky:
  1. Účastníci jsou bezprostředně po skončení výzkumu informováni o jeho pod- statě.
  2. Klamání nepoškozuje zkoumané osoby fyzicky ani
  3. Experimentátor bere ohledy na jejich osobní důstojnost.
  • Další významná zásada se týká důvěrnosti a ochrany výzkumných dat. Badatel by měl zkoumané osoby informovat o tom, že jejich účast ve výzkumu je ano- nymní a všechny získané údaje jsou důvěrné. Zvlášť bedlivě je třeba chránit citli- vá data, k nimž patří údaje o náboženských preferencích, užívání drog, sexuál- ních praktikách či finančních příjmech. Pokud se výzkumná data dostanou do ruky dalším osobám, je třeba na to výslovně
  • Psycholog by měl po skončení sběru dat zkoumané osoby úplně a pravdivě in- formovat o podstatě a účelu dané studie a o její vědecké hodnotě. Je to zpravidla poslední kontakt mezi psychologem a účastníky výzkumu a je vhodnou formou rozloučení a poděkování. (Korchin, 1998, 278-279.)

Ačkoliv většina psychologů nutnost určitých omezení akceptuje, jejich dodržová- ní je někdy obtížné. Badatelé v sociálních vědách mají zpravidla prestižnější spole- čenskou pozici než potenciální zkoumané osoby, které mají malou reálnou možnost odmítnout spolupráci. Vysokoškolští učitelé často žádají o účast při výzkumech své studenty, lékaři své pacienty, vězeňští psychologové uvězněné apod. Mnozí autoři kritizují tuto tendenci využívat pro výzkumné účely relativně slabé a závislé sociální skupiny a požadují jejich provádění na reprezentativních vzorcích populace, kte- ré jsou však obvykle obtížně dostupné.

Při použití metody pozorování se někdy nedodržuje pravidlo poučeného souhla- su, což pravděpodobně nevadí například při sledování volné hry dětí na školním hřišti. Pozorování homosexuálních aktivit mužů v sauně nebo předstírání sympto- mů duševního onemocnění s následnou hospitalizací je však eticky sporné. Přesto se studie tohoto typu stále provádějí. Morálně přijatelné je zřejmě studium archiv- ních dat, jakými jsou školní nebo medicínské záznamy, i když k němu žáci nebo pa- cienti nesvolili. (Korchin, 1998, str. 278.)

Výzkumy prováděné v Čechách se zpravidla vyznačují nízkou mírou etického ri- zika. Většinou se jedná o anonymní vyplňování dotazníků ve velké skupině. V sou- vislosti s oživením zájmu o kvalitativní metodologii se nyní častěji než dřív použí- vá metoda rozhovoru. Sběr výzkumných dat značně zkomplikovalo přijetí zákona 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

1.4.2                           Etika psychologických výzkumů se zvířaty

V Čechách se psychologické experimenty se zvířaty téměř neprovádějí. Morální po- stoj k těmto pokusům je však součástí vědecké etiky, takže se stručně zmíním o vý- voji názorů na tuto problematiku.

Zvířata byla v psychologických experimentech často vystavena velmi nepříjem- ným podnětům, např. nedostatku jídla a vody, elektrickým šokům, vysoké či nízké teplotě, sociální izolaci atd. V éře behaviorismu byly celkem běžné pokusy, při nichž badatelé laboratorním krysám odnímali různé smyslové orgány nebo části mozku a sledovali rozsah poškození jejich učebních schopností a dříve osvojených návyků. Experimenty se zvířaty přispěly k rozvoji teorií učení a behaviorální tera- pie, ke studiu agrese, komunikace, paměti a vývoje mozku. Ochránci zvířat se však ptají, zda tyto poznatky nebylo možné získat jinak. Živočichové pravděpodobně trpí nejen experimentálními procedurami, ale také způsobem života v laboratoři, který neodpovídá jejich přirozenosti. Je otázka, jaká je validita pokusů se zvířaty v podmínkách jejich sociální a senzorické deprivace. (Shapiro, 1998, str. 277.)

Nejběžnějšími laboratorními zvířaty jsou myši a krysy. Literatura pojednávající o právech zvířat se však zaměřuje především na kočky, psy a opice. Mají tedy růz- né živočišné druhy rozdílná práva? V jedné studii měli vysokoškolští studenti za úkol prostudovat popis experimentu, v němž byla zvířata relativně dlouhou dobu vystavena silným a bolestivým elektrickým šokům. Ukázalo se, že studenti poklá- dají experiment za eticky málo přijatelný, pokud se ho zúčastnili šimpanzi a psi. Utrpení krys jim tolik nevadilo. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 24.) Zdá se tedy, že člověk poněkud egocentricky přiznává větší práva těm živočišným druhům, které jsou mu evolučně či sociálně blízké, než nižším vývojovým formám.

Jaký postoj ke zvířatům lze tedy pokládat za etický? Ve vědě dlouho dominovalo stanovisko, že živočichové tady existují pro člověka, že jsou to nástroje nebo prostředky, které lze využívat a ovládat. Při pátrání po původu tohoto postoje vedou stopy k Renému Descartesovi (1596-1650), francouzskému filosofovi a matematikovi, který řadil zvířata k materiální substanci a pokládal je za pouhé bezduché stroje. (Stórig, 1995, str. 231.) Jeho dalším zdrojem je vědecký humanismus, který pokládá za nejvyšší hodnotu lidské blaho a pokrok. Z tohoto hlediska je ospravedlnitelná jakákoliv procedura – byť pro zvířata velmi nepříjemná či bolestivá -, pokud lze její výsledky využít ke zvyšování lidského štěstí a zdraví. Primát lidstva ve srovnání s ostatními živočišnými druhy je vyvozován především ze schopnosti člověka mlu- vit a logicky myslet. Toto superiorní postavení dále implikuje, že morálka je přede- vším lidská záležitost. (Shapiro, 1998, str. 277.)

Při zvažování etiky pokusů se zvířaty zřejmě není důležité, zda mohou myslet či mluvit. Podstatné je, zda mohou trpět a zda má jejich utrpení menší hodnotu než lid- ské. V posledních desetiletích se utváří nový etický postoj ke zvířatům. Centrální hodnotou již není člověk a jeho blaho, ale spíše život jako takový. Jeho zastánci ar- gumentují tím, že každý živočišný druh má svůj způsob existence v přirozených podmínkách. Ten zahrnuje preferované aktivity, sociální vztahy a určitou míru vol- nosti. Každý živočišný druh má své zájmy, které mohou být v rozporu s potřebami jiných živočišných druhů. Člověk – coby eticky myslící tvor – by měl zvířecí zájmy brát stejně vážně jako své vlastní. (Shapiro, 1998, str. 277.)

Psychologové se stále víc zajímají o osud laboratorních zvířat a snaží se mini- malizovat jejich nepohodlí, nemoci a utrpení. Pokusy, v nichž jsou živočichové vy- staveni bolesti, stresu nebo deprivaci, se provádějí pouze tehdy, když neexistuje ji- ná alternativa a výzkum má velkou vědeckou, vzdělávací nebo praktickou hodnotu. V současné době existuje silná tendence omezit pokusy tohoto druhu na minimum. Někteří aktivisté požadují jejich úplný zákaz.

 

2  Základní pojmy obecné psychologie

Nejzákladnějším a nejobecnějším psychologickým pojmem je psychika, který je ovšem velmi obtížné definovat. Z etymologického1 hlediska je slovo psychika odvoze- no z řeckého psýché – duše. V řeckém bájesloví byla mladá krásná Psýché bohyní du- ševní krásy, milenkou Erotovou.

Člověk subjektivně prožívá své duševní dění jako určitý celek, který označuje sub- stantivem psychika. V soudobé psychologii se stále častěji setkáváme s termínem mysl (mind), který užívají zejména neurologové a biologicky orientovaní psychologové jako synonymum pro psychiku, a to s důrazem na těsnou provázanost nervových a mentálních dějů. Pojem mysl má tak o něco výraznější vědeckou významovou kono- taci než termín psychika. V řadě filosofických a náboženských systémů se psychické jevy souhrnně označují jako duše. V soudobé české psychologii se poměrně často set- káváme s pojmem duch2, jímž někteří psychologové označují spirituální dimenzi lidské psychiky, kterou obvykle považují za její nejvyšší a nejhodnotnější součást. Například podle Bohumily Baštecké je lidský duch předmětem zkoumání věd, které se zabývají potřebou spirituality, sebepřesahu, smyslu a zařazení člověka do vesmíru. (Baštecká a Goldmann, 2001, str. 16.) Lidé nejenže zakoušejí své psychické dění jako určitý ce- lek, ale také cítí, že se vyznačuje určitými svébytnými, jedinečnými vlastnostmi a uspo- řádáním (organizací). Osobnost je pojem, kterým označujeme individuální utváření lid- ské psychiky. Při popisu vnitřních subjektivních zkušeností používáme adjektiva psychický, mentální a duševní, případně duchovní a osobnostní, která korespondují s označením určitého celku psychického dění.

Filosof John Searle definuje lidskou mysl (mind) jako sled myšlenek, citů a zku- šeností – ať už vědomých, nebo nevědomých, které vytvářejí náš psychický život.

Etymologie je nauka o původu a původním významu slov. (Rejman, 1971, str. 94.) Vždy, když zaslechnu substantivum duch, vybaví se mi myšlenky novoplatonika Plótína (asi 204-270), podle jehož mínění člověk sestává z těla, duše a ducha. Duch (nús) je schopnost nazírat vyšší, ideální světy, je „otiskem dobra“. (Plótínos, 1995, str. 11.) Duše se podle Plótína skládá z psýché logiké (vnímání, myšlení a chtění) a z psýché  Searle se domnívá, že je velmi obtížné odolat myšlence, že mysl je věc, či alespoň aréna nebo černá skřínka, v níž se vyskytují mentální procesy. (Searle, 1994, str. 11.)

Mimořádně obtížným teoretickým problémem věd o člověku je vzájemný vztah mysli a těla (mind-body problém), kterým se budu zabývat v kapitole o vědomí.

Psychologie vděčí za svou existenci tzv. introspekci, což je lidská schopnost po- zorovat své vlastní psychické prožitky probíhající ve vědomí. (Hartl a Hartlová, 2000, str. 240.) Německý psycholog Carl Stumpf (1848-1936) definoval fenome- nologii jako druh introspekce, spočívající v přezkoumávání nezkreslené vnitřní zku- šenosti. (Schultz a Schultz, 1992, str. 104.) Fenomenologie se tedy zaměřuje na smysluplné psychické celky, čímž se liší od introspekce v pojetí Wilhelma Wundta, u kterého sloužila ke zkoumání hypotetických psychických elementů (pocitů a po-čitků). Podobný význam jako introspekce má pojem reflexe (sebereflexe), kterým významný představitel filosofického empirismu John Locke (1632-1704) označil schopnost lidského vědomí obrátit se samo k sobě a pozorovat svou vlastní činnost. (Storig, 1995, str. 253.)

Člověk nejenže si uvědomuje své city, myšlenky a snahy, ale díky schopnosti sebereflexe hledá i odpovědi na otázky typu: Proč mě to tak mrzí? Co to vyvádím? O co se teď snažím? Co prožívá tento člověk?

 

2.1             Popis základních psychických jevů

Psychické dění je živoucí celek. Jeho dělení na dílčí fenomény je výsledkem lidské snahy popsat ho a utřídit do pojmových kategorií. I když tato deskripce nutně vede k určitému zjednodušení a abstrakci, z poznávacích a didaktických důvodů se bez ní nemůžeme obejít.

2.1.1          Základní psychologické kategorie

Psychiku (mysl) lze definovat jako souhrn duševních dějů během celého lidského života. Mnozí psychologové se domnívají, že si uvědomujeme pouze jejich část. Tento předpoklad konstituuje dvě významné psychologické kategorie, kterými jsou vědomí a nevědomí. Zatímco vědomí je evidentní součástí naší psychické zkuše- nosti, dokázat existenci nevědomých duševních dějů je velmi obtížné, ne-li nemož- né. Některými – spíše nepřímými – důkazy se budu zabývat v následující kapitole. Sled uvědomovaných psychických zážitků zpravidla označujeme jako prožívání. Další základní psychologickou kategorií je chování, které lze definovat jako jakou- koliv lidskou tělesnou aktivitu, kterou lze pozorovat, zaznamenávat nebo měřit. (Crider et al., 1989, str. 6.) V tomto pojetí patří k chování nejen mimika a gestiku- lace, ale také vnitřní fyziologické změny, jakými jsou zvýšení krevního tlaku či te- pové frekvence. Psychologové se zajímají především o vnější tělesnou pohybovou aktivitu, kterou lze snadno pozorovat. 

Chování je nejen projevem psychického dění, ale také zpětně ovlivňuje a modi- fikuje jeho průběh. Například se zkuste nyní slastně protáhnout. Pocítili jste určitou změnu duševního stavu? Pravděpodobně ano.

2.1.2            Základní psychické fenomény

Z nepřetržitého toku duševních zážitků psychologové tradičně vyčleňují tři základní fenomény, kterými jsou procesy, obsahy a stavy. Procesy hypoteticky vedou ke vzniku psychických obsahů, což platí především pro poznávací děje. Například představování (imaginace) je proces, který vede ke vzniku představ, snění je proces, jehož výsledkem jsou sny, produktem myšlení jsou myšlenky. K psychickým obsa- hům tedy patří vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti, myšlenky, přání, po- city atd. Tyto fenomény se buď nacházejí ve vědomí, nebo si je můžeme do vědomí vybavit. Například zeptáme-li se svých známých na zážitky z dovolené, snadno si na ně vzpomenou. Z dlouhodobé paměti si průběžně vybavujeme znalosti a doved- nosti, které potřebujeme ke svým každodenním aktivitám. Dynamické psychologické směry předpokládají, že některé psychické obsahy, např. afekty, traumatické vzpomínky nebo nepřípustné sexuální fantazie, jsou sice úplně nevědomé, ale přesto ovlivňují lidské chování i prožívání.

Psychodynamičtí i kognitivní psychologové se shodují v tom, že mnohé mentál- ní procesy probíhají mimo vědomí. Lidé si uvědomují psychické obsahy, nikoliv však děje, které vedly k jejich vzniku. Tak například při řešení složitých problémů nás někdy napadne správné řešení, aniž bychom dokázali popsat řetězec mentálních operací, který vedl k jeho nalezení. Pokud vás požádám, abyste si představili psa vl- čáka, bezpochyby tento úkol snadno splníte. Zřejmě však nebudete schopni popsat či vysvětlit, jak jste představu psa ve své mysli vytvořili.

Psychické procesy jsou pravděpodobně velmi rychlé a proměnlivé, čímž se liší od mentálních stavů (stavů vědomí), které jsou relativně stabilní. Jejich existenci potvrzuje především introspekce. Lidé snadno dokáží rozlišit, kdy se nacházejí v dobrém, nebo naopak ve špatném psychickém stavu. Stavy vědomí lze chápat jako podmínky či pozadí, na kterém probíhají psychické procesy a vytvářejí se duševní obsahy. Rozlišují se psychické stavy dočasné (dobrá či špatná nálada, stav podráž-děnosti, únavy či ospalosti) a trvalé, což jsou relativně stálé podmínky psychického dění. Každý člověk má tendenci k určité převládající náladě, úrovni aktivity, pozornosti atd. Psychické stavy mohou pozitivně i negativně ovlivňovat průběh psychických procesů i chování. (Homola, 1992, str. 53.) Tak například úzkostnost – coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu – nepříznivě ovlivňuje schopnost učit se, řešit problémy a dorozumívat se s druhými lidmi. Působí také na kvalitu myšlení. Úzkostný člověk přemýšlí v zúžené perspektivě, takže není schopen brát v úvahu všechny souvislosti.

 

Dělení psychických procesů

Psychické procesy se dělí na kognitivní (poznávací), emocionální a motivační. K poznávacím dějům patří kromě senzorických procesů především vnímám, učení, paměť, imaginace a myšlení. Kognitivní procesy, které laická3 (lidová) psychologie souhrnně označuje jako rozum, slouží nejen k získávání informací z vnějšího a vnitřního prostředí, ale také k rozhodování, usuzování, plánování, řešení problémů atd. Emocionální procesy vedou zejména ke vzniku emocí, jejichž subjektivní prožitkovou komponentu označujeme jako cit (např. radost, smutek, zlost, hněv či překvapení). Laická psychologie tradičně staví rozum a cit (racionalitu a emociona- litu) do protikladu, ačkoliv libý a nelibý přízvuk různých mentálních zážitků je jed- ním ze základních vodítek pro jejich třídění. Motivační procesy jsou duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování. Představitelé psychodynamických škol vesměs považují hlavní motivy za nevědomé. Z tohoto hlediska je vůle pouhým vědomým

„epifenoménem“ nevědomých pohnutek. Různé směry fenomenologické psycholo- gie naopak přisuzují člověku schopnost záměrného a zodpovědného rozhodování a cílevědomého jednání. Otázkou svobodné vůle se budu podrobně zabývat v kapi- tole o vědomí.

Prožívání je nepřetržitý tok psychických zážitků (obsahů), který probíhá při růz- ných stupních jasnosti vědomí, respektive bdělosti. Filosofická tradice i laická psy- chologie považují rozum, city a vůli (chtění) za tři hlavní složky prožívání. Z tohoto hlediska má každý psychický zážitek tři stránky, a to poznávací, citovou a motivač- ní („snahovou“). (Jiránek a Souček, 1969, str. 33.) V různých situacích může někte- rá z nich víc vystupovat do popředí. Například při přípravě na zkoušku je nejvýraz- nější aspekt poznávací a motivační. Ani tato situace však nepostrádá citový doprovod slabší intenzity. Při milostném dostaveníčku dominuje aspekt citový a „snahový“, za- tímco kognitivní stránka poněkud ustupuje do pozadí.

Předmětem prožívání může být vnější svět, stav vlastního těla i vlastní mysli (se- bereflexe). Lidská mysl není uzavřená leibnizovská monáda. Prožívání má význam- ný vztahový rozměr. Člověk si neustále více či méně uvědomuje své citové vazby k blízkým lidem i svou začleněnost do sociálních skupin. Další důležitou dimenzí prožívání je čas (časovjst). V libovolném okamžiku má jedinec na zřeteli svou mi- nulost i budoucnost. Často také sleduje určitý záměr či cíl orientovaný do budouc- nosti. V psychologii se hovoří o lidské potřebě „otevřené budoucnosti“. Má-li člověk před sebou nadějnou perspektivu, dokáže bez problémů snášet a překonávat různé aktuální nesnáze.

 

3 Na stránkách časopisu Československá psychologie se rozvinula zajímavá diskuse o vzájemném vztahu vědecké a laické psychologie, jejímiž protagonisty jsou Ivo Čermák, Radovan Šikl a Miluše Sedláková. (Čermák a Šikl, 1996; Šikl a Čermák, 2000; Sedláková, 2000.)

 

Časové dimenzi lidského duševního dění věnují velkou pozornost představitelé existenciální psycho- terapie, kteří se většinou opírají o dílo německého filosofa Martina Heideggera. Ten ve své nejslavnější knize „Bytí a čas“ předložil řadu tezí o podstatě lidského bytí ve světě. Podle Heideggera je lidské exis- tenci nutno rozumět skrze časovost. Lidské bytí ve světě je pouze pobyt, ohraničený v čase smrtí. Člověk do něj byl vržen víceméně náhodně a mnozí lidé žijí pozřeni v davu, anonymitě, každodennosti. Člověk je nicméně schopen uvědomovat si sám sebe, je schopen činit rozhodnutí a nést za své jednání odpověd- nost. Je schopen uvědomit si časové meze svého života a jeho nevyhnutelné uzavření smrtí. Vědomí vlast- ní smrti a hranic vlastní svobody zpravidla vyvolává úzkost, ale současně je výzvou k autentické existen- ci, v níž člověk převezme zodpovědnost za svou otevřenou budoucnost a uvědomí si naléhavost a významnost každého okamžiku a každého rozhodnutí. (Heidegger, 1996.)

 

Různé psychologické směry soustředily svou teoretickou a výzkumnou pozor- nost na různé druhy a typy chování. Behaviorismus zkoumal chování ve vztahu k vnějším podnětům. Zaměřoval se tedy především na reakce na různé podnětové situace. Tento přístup se postupně ukázal být neudržitelným; chování v mnoha pří- padech zřetelně souvisí s prožíváním.

Tradičně se rozlišuje chování volní (úmyslné, záměrné) a mimovolní (bezděčné). Volní chování neboli jednání je aktivita, která směřuje k určitému cíli a je říze- na vědomou intencí, záměrem. K mimovolním projevům patří vrozené formy cho- vání, jakými jsou nepodmíněné reflexy (slinění při příjmu potravy) či některé instinktivní projevy (vrozené automatismy), k nimž u člověka patří snaha vymezovat a chránit dočasná i trvalá teritoria. Výraz neboli exprese je mimovolním behaviorálním projevem prožívání. V psychologii se tradičně studuje mimický a pantomimický výraz emocí.

Významný představitel neobehaviorismu Edward Tolman (1886-1959) rozdělil chování na molekulární a molární. Molekulární chování zahrnuje velmi jednoduché, často fyziologické projevy (změny krevního tlaku, tepu, kožně-galvanického odporu), zatímco molární chováníJe účelná behaviorální struktura, jakou je u myší cesta za potravou složitým bludištěm, u koček snaha o únik z těsné klece, u člověka pravidelné cvičení na piano s cílem naučit se na ně hrát atd. (Schultz a Schultz, 1992, str. 334.)

Velmi často se setkáváme s dělením chování na verbální a neverbální. Verbální chování zahrnuje řeč, především její obsahovou, respektive významovou stránku. S notnou dávkou zjednodušení lze říct, že verbální chování slouží lidem především k výměně věcných informací, zatímco prostřednictvím neverbálních projevů vyjadřují povahu svých vzájemných vztahů. K základním vztahovým dimenzím patří stu- peň intimity (důvěrnosti) a moci (vlivu). Míru intimity lze vyjádřit například pro- střednictvím prostorové distance (odstupu), míra vlivu vzpřímeným, nebo naopak shrbeným postojem. Řečové projevy si většinou uvědomujeme a řídíme je, zatímco neverbální chování je často bezděčné, mimovolní.

  • Konstrukty a mentální reprezentace

Dalšími frekventovanými pojmy soudobé psychologie jsou konstrukty a mentální reprezentace. Podle amerického psychologa George Kellyho (1905-1967) si lidé vytvářejí vlastní teorie o tom, jací jsou ostatní. Tyto teorie mají podobu bipolárních osobních konstruktů, např. vřelý – chladný, inteligentní – není inteligentní, šťast- ný – nešťastný atd. Budujeme si je na základě osobních zkušeností, a proto kons- trukty, které jsou základem chápání světa jednoho člověka, mohou být úplně jiné než ty, které používá někdo jiný. Navíc často používáme stejné názvy vlastností, ale ve skutečnosti myslíme úplně něco jiného. Jestliže se několika lidí zeptáme, co po- važují za protiklad „agresivního“, dostaneme odpovědi jako „laskavý“, „pasivní“, „mírný“, „nesoutěživý“ a pravděpodobně i mnohé další. Různorodost odpovědí ukazuje, že každý člověk chápe význam slova „agresivní“ do jisté míry po svém. Z Kellyho teorie osobních konstruktů vyplývá, že při utváření dojmů o drahých lidech, při interpretaci a anticipaci jejich chování, vycházíme ze svých implicitních teorií osobnosti. (Hayesová, 1998, str. 71-72.)

Osobní konstrukty zřejmě nevytvářejí pouze laici, ale také experti na zkoumání lidské mysli, tedy psychologové. Z tohoto hlediska lze na obor psychologie pohlí- žet jako na systém tradovaných konstruktů, jejichž význam každý odborník inter- pretuje po svém.

Pojem implicitní teorie se svým významem blíží termínu konstrukt v Kellyho pojetí. Implicitními teoriemi rozumíme ne plně uvědomované a verbalizované představy laiků nebo expertů o obsahu různých slov a odborných termínů, které slouží k označení psychických projevů a vlastností. V posledních dese- tiletích věnovali psychologové velkou pozornost výzkumům implicitních teorií inteligence, při nichž zjiš- ťují názory různých sociálních skupin na podstatu inteligence a inteligentního chovám (např. Ruisel, 1994; Plháková, 1999a).

 

Pojem mentální reprezentace a jeho výzkum je již několik desetiletí jedním z klíčových námětů kognitivní psychologie. S určitým zjednodušením bychom ho mohli považovat za synonymum pro psychický obsah. Předpoklad existence mentálních reprezentací však vychází ze stanoviska, které v mnohém připomíná myšlenky Immanuela Kanta: Lidská mysl nezachycuje vnější realitu („věc o so- bě“) takovou jaká je, ale znázorňuje ji (reprezentuje) s pomocí poznávacích pro- středků, kterými disponuje. Nejdůležitějšími prostředky znázornění jsou obraz a slovo. Člověk je schopen vytvářet nejen reprezentace vnějšího světa, ale také svého vlastního mentálního dění, psychického života druhých lidí a mezilid- ských vztahů. Elementárními formami vnitřních mentálních reprezentací jsou tudíž představy – především vizuální – a propozice, což jsou jednoduché myšlenky (soudy), které zpravidla kódujeme s pomocí verbálních znaků. Kognitivní psychologové upozornili na to, že lidská mysl vytváří především smíšené formy mentálních reprezentací, k nimž patří například vzpomínky na různé zážitky z dětství, které si vybavujeme z dlouhodobé paměti. Při jejich znázornění využívá lidská mysl verbální i názorné způsoby kódování informací současně. (Sedlá- ková, 2002, str. 228-234.)

Českou odbornou veřejnost o problematice mentálních reprezentací řadu let informovala Miluše Sedláková (1936-2003), která v roce 1992 uveřejnila významný článek „Příspěvek k analýze pojmu mentální reprezentace v soudobé psychologic- ké teorii“. Mentální reprezentaci Sedláková definuje jako „finální výsledek kódová- ní informací, který je buď uložený v paměti (v případě dispoziční mentální repre- zentace), nebo je součástí proudu uvědomovaných informací (v případě aktuální reprezentace)“. (Sedláková, 1996, str. 113.)

Vývojoví kognitivní psychologové dále rozlišují mentální reprezentace prvního, druhého, třetího až n-tého řádu. Mentální reprezentace prvního řádu jsou výsled- kem zpracování informací přicházejících z vnějšího světa. Tradiční terminologie je označuje jako vjemy. Reprezentace druhého řádu jsou výsledkem subjektivní re- flexe psychického dění. Podle Sedlákové potvrzují existenci této úrovně mentálních reprezentací slovní obraty jako „myslím si“, „pochybuji“ či „věřím“. Reprezentace třetího řádu jsou výsledkem snahy o empatické porozumění psychickému životu druhých lidí. Jsou to subjektivní názory na to, co si myslí, cítí či prožívá druhý člověk. Charakterizuje je větná vazba typu „myslím, že si myslíš, že to nedopadne dobře“. (Str. 239-240.) Sedláková upozornila na to, že terminologie užívaná kogni- tivními psychology zdaleka není jednotná. Například v analogickém významu, v jakém někteří autoři používají výraz „mentální reprezentace druhého řádu“, hovoří jiní psychologové o „metareprezentaci“, o „sekundární reprezentaci“, „M-reprezentaci“ nebo o „čtení mysli“. (Sedláková, 2002, str. 221.)

Významným námětem soudobé kognitivní psychologie je studium mentálních modelů, což jsou složité smíšené formy mentálních reprezentací, které obsahují představy i propozice. Jejich vznik je výsledkem tvořivých, konstruktivních postupů, které lidská mysl uplatňuje při poznávání určitých objektů a procesů. V součas- né době se studují mentální modely užívání jazyka, dále modely v oblasti chápání matematických, fyzikálních, chemických či biologických jevů, v oblasti porozumění společenským jevům, jakými jsou historie, společnost, rodina či domov, mentální modely v oblasti komunikace člověka s počítačem a konečně modely v oblasti reflexe vlastní psychiky, které kognitivní psychologové označují jako teorie mysli. Jejich úvahy o vytváření subjektivní „teorie mysli“ jsou mimořádně komplikované a sofistikované. M. Sedláková o nich informuje v kapitole „Kognitivní hnutí v ame- rické psychologii“, která je součástí skript „Psychologie XX. století“. (Sedláková, 2002.)

 

V kognitivní psychologii se v posledních letech vynořilo nové paradigma protikladné tradičnímu „re-prezentacionismu“. Jedná se o paradigma „prezentacionismu“, které zdůrazňuje bezprostřednost, danost mentálních fenoménů. Jeho filosofické kořeny lze spatřovat především v díle Brentana, Husserla, Dilt-heye a Heideggera.

 

 

2.3             Modely lidské psychiky

Psychologové různého teoretického zaměření vytvořili řadu modelů lidské psychiky, které lze považovat za konstrukty znázorňující jejich představy a myšlenky o uspořádání a fungování duševního života. Tyto modely většinou nebyly empiricky ověřovány. Mnohé z nich zahrnují oblast nevědomí, jehož existenci běžnými me- todami psychologického výzkumu v podstatě nelze prokázat. V optimálním případě jsou modely lidské mysli východiskem pro koncipování empiricky ověřitelných dílčích teorií.

 

2.3.1            Psychodynamické modely

Sigmund Freud vytvořil dva významné modely lidské psychiky, kterou často ozna- čoval jako mentální aparát. Používáním tohoto termínu chtěl zdůraznit svůj před- poklad, že lidská psychika je struktura (systém), který se řídí svébytnými zákonitos- ti fungování.

Topografický model psychického aparátu

Tento model nastínil Freud v roce 1900, v sedmé kapitole „Výkladu snů“. (Freud, 1994, str. 366-370.) Zahrnuje tři vrstvy, a to nevědomí, předvědomí a vědomí.

 

Vnější realita

Vědomí                                                Povrch

Předvědomí                                         Cenzura

Nevědomí                                            Pudová přání a vytěsněné obsahy Tělesné procesy Obrázek 1 Freudův topografický model lidské

psychiky (Plháková, 2003.)

 

Systém nevědomí obsahuje především pud sexuální, který je mentální reprezen- tací tělesných procesů; je zdrojem veškeré psychické energie. Během vývoje se transformuje do podoby dílčích pudových přání, která se řídí principem slasti a usi- lují o své bezprostřední uspokojení. Obsahem nevědomí jsou dále zraňující, trauma- tické vzpomínky, které do něj byly odsunuty na základě působení obranných me- chanismů umístěných v předvědomí, které Freud souhrnně označuje jako cenzuru. Pudová přání a vytěsněné vzpomínky nemají přímý přístup do vědomí, protože by mohly vyvolávat úzkost. Někdy do něj vstupují v maskované, symbolické podobě (např. ve snech). Hlavním úkolem předvědomí je chránit vědomí před přívalem pu- dových sil z nevědomí a najít jim takový způsob vyjádření, který by byl pro vědomí přijatelný. Cenzura se podílí na transformaci pudových přání do podoby pudo- vých derivátů, z nichž některé vstupují do vědomí. Řada psychických obsahů však existuje trvale mimo vědomí; přesto však mohou ovlivňovat chování i prožívání. Předvědomí a vědomí se řídí principem reality. Nejvyšší a nejušlechtilejší lidské zájmy tak mohou být výsledkem transformace infantilních sexuálních impulsů či traumat obsažených v nevědomí. (Sandler et al., 1973a, 1973b.)

V roce 1923 Freud v práci „Ego a id“ navrhl strukturální model lidské psychi- ky, který vešel v obecnou známost. Jedním z důvodů pro jeho vytvoření byla exis- tence nevědomého pocit viny, s nímž se Freud u svých pacientů často setkával a který se mu do topografického modelu nedařilo začlenit. V novém modelu se du- ševní aparát dělí do tří hlavních struktur, kterými jsou id (ono), ego (já) a superego (nadjá). Nevědomý pocit viny je výsledkem působení superega. Obsah pojmu id zhruba koresponduje s popisem nevědomí v topografickém modelu. Je to oblast, která obsahuje primitivní pudy usilující o své vybití. Freud v tomto údobí přisuzuje přibližně stejný význam sexuálním i agresivním popudům. Na základě interakcí dítěte s vnějším světem se část id postupně modifikuje v ego, které má funkci sebe-záchovnou. Pokouší se vypořádávat s tlaky z id i s požadavky vnějšího světa. Dalšími funkcemi ega jsou odkládání pudového uspokojení a kontrola pudových přání s pomocí arzenálu obranných mechanismů. Superego se vyvíjí jako vnitřní reziduum raných dětských konfliktů, obzvláště ve vztahu k rodičům a jiným autoritativním postavám. Vzniká na základě postupného zvnitřňování těchto autorit, jejich příkazů a zákazů. Superego obsahuje svědomí a dětské ideály. Velká část superega, ega a celé id fungují mimo vědomí. Vědomí je pro ego pouhým smyslovým orgánem k vnímání psychických kvalit. (Freud, 1991, str. 362-377.

 

Také zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung vycházel z existence ne- vědomí, ale jeho pojetí je dosti odlišné od Freudova. Jung viděl v nevědomí tvůrčí princip, jakýsi „životodárný oceán“, který na sobě nese malý ostrůvek racionálního já. (Halík, 1990, str. 25.)

Podle Junga nejsou nevědomá hnutí pouhou determinantou vědomých prožitků, ale mají také projektivní, teleologickou funkci. Je-li člověk pozorný k impulsům svého nevědomí, může se jeho život ubírat správným směrem. Jung rozdělil nevědomí do dvou oblastí či sfér. První z nich je povrchnější osobní nevědomí, které ob- sahuje především tzv. komplexy, což jsou „odštěpené části psýché“, které vznikají na základě „emočního šoku, traumatu“. (Str. 248.) Komplex je podle Junga „obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a která je neslučitel- ná s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Komplex sice můžeme vědomým úsilím potlačit, ale při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v pů- vodní síle“. (Jung, 1997a, str. 246.) Komplexy se tudíž projevují jako nevědomé, ale velmi naléhavé pohnutky chování. Za nejhlubší vrstvu lidské psychiky považuje Jung kolektivní nevědomí, které je vrozené a zděděné. Jeho obsahem jsou přede- vším tzv. archetypy, což jsou vrozené vzorce imaginace a cítění. Archetypy formují lidskou zkušenost; jsou to jakési apriorní formy nazírání, vrozené ideje, které dávají naší psychické zkušenosti vnitřní smysl. Zpředkovávají intuitivní poznání. (Jung, 1997a, str. 359-360.)

Řadu grafických znázornění Jungových modelů lidské psychiky uvádí Jolanda Jacobiová (1992) v příloze své „Psychologie C. G. Junga“.

2.3.2            Modely zahrnující spirituální dimenzi

Freudovy deterministické modely, které do určité míry chápou lidskou mysl jako obranný systém proti pudovým přáním, brzy vyvolaly kritickou odezvu. Například italský psychiatr Roberto Assagioli (1888-1974) už v roce 1910 ve své lékařské di- sertaci poukázal na to, že Freudovu konceptu nevědomí chybí koncept

„nadvědo-mí“. (Nakonečný, 2002b, str. 186.) Podle Assagioliho by se vědecké zkoumání lidských bytostí mělo zabývat nejen pudovými impulsy, ale také tvořivostí, vůlí, radostí a moudrostí. (Slawski, 2000.)

Koncem 60. let vznikla v USA tzv. transpersonální psychologie, a to v souvis- losti s objevováním nových zkušeností, které byly označovány jako mystické, spirituální či transpersonální. Předmětem studia tohoto směru jsou zážitky rozšířeného nebo zesíleného vědomí. K jeho významným představitelům patří český psychiatr Stanislav Grof (nar. 1931), který zdůrazňuje, že transpersonální zážitky provází po- cit člověka, že se jeho vědomí rozšířilo za hranice vlastního ega a překročilo omezení časem a prostorem. (Grof, 1992, str. 39.) Představitelé transpersonální psycho- logie předložili řadu teorií, kterými se pokoušejí vysvětlit existenci spirituálních zkušeností. Podrobně o nich referuje Milan Nakonečný (2002b) v již zmíněné pub- likaci „Psychologie XX. století“.

 

V rámci transpersonální psychologie se prosazuje tzv. holografické paradigma. Hologram je systém optických informací, který vzniká, když dva laserové paprsky dopadnou na film ze dvou různých úhlů. Pokud hologram rozložíme na části, pak každá z nich obsahuje celý obraz. Fyzik David Bohm je autorem koncepce holografického obrazu světa. Podle Bohma nejsou rozličné aspekty existence nezávislými stavebními bloky, ale mají smysluplný vztah k celku a slouží svými specifickými funkcemi ke konečnému účelu. Obraz vesmíru se tak podobá obrazu živého organismu. (Grof, 1992, str. 72.) Neurofyziolog a psycholog Karl Pribram (nar. 1919) aplikoval holografické paradigma na činnost mozku a psychické jevy. Z tohoto hlediska je mozek hologram, který registruje holografické univerzum a podílí se na něm. (Nakonečný, 2002b, str. 192.) V roce 1999 vyšla česky Pribramova kniha „Mozek a mysl“, s podtitulem

 

Dalším vlivným Freudovým oponentem byl zakladatel logoterapie Viktor Frankl (1905-1997), který chápe osobnost jako složitý celek, jenž se utváří v životních vzta- zích individua ze tří zdrojů:

  1. tělesnosti, poskytující genetický a fenotypický deterministický rámec;
  2. psýché, která je nositelem rodových zkušeností a váže jedince sociálními pou- ty k lidskému společenství;
  3. duchovnosti, kterou se člověk otevírá říši hodnot a

Duchovní dimenzí svého bytí osobnost překračuje (transcenduje) svou každo- dennost a otvírá se formování takových charakteristik, jako je láska, odpovědnost a prozíravost, moudrost, uměřenost a ušlechtilost. (Smékal, 2002, str. 20-21.)

 

Přístup psychologů k hypotetické spirituální dimenzi lidské mysli se zdá být v mnoha případech zřetelně ovlivněn tím, zda jsou sami věřící, či nikoliv, přičemž druh víry pravděpodobně nehraje rozhodující roli. Zatímco nevěřící psychologové analyzují duchovní zážitky podobně jako ostatní mentální fenomény, případně se je pokoušejí spojit s dalšími, mnohdy relativně „přízemními“ pohnutkami, věřící obvykle zakoušejí spiritualitu jako evidentní, a to veskrze pozitivní komponentu lidské mysli. Každopádně se zdá, že je-li člověk schopen upřímně věřit v existenci více či méně personifikovaného principu dobra, má to kladný vliv na jeho celkovou duševní pohodu, pocit bezpečí a sebeúctu.

2.3.3            Kognitivní modely

Kognitivní psychologie tradičně chápe lidskou psychiku jako systém zpracování a využívání informací. Její současní představitelé nejenže vytvářejí nové modely mysli, ale provádějí také metaanalýzu jejich formování. K relativně novým kogni- tivním přístupům patří konekcionismus, kterým se budu zabývat v kapitole o myš- lení.

Teorie modulů amerického filosofa, lingvisty a kognitivního vědce Jerryho Fo-dora (nar. 1935) je příkladem kognitivního modelu mysli coby systému zpracování informací. Podle Fodora má tento systém tři úrovně. Na nejnižší úrovni probíhá transdukce, tj. transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulsů. Na druhé, tzv. vstupní systémové úrovni (input systém level) probíhá základní rozpoznání a popis informací. Fodor předpokládá, že subsystémy druhé úrovně zpracovávají informace jako moduly, což znamená, že jejich fungování je autonomní, na ostatních systémech zpracování informací nezávislé. Například percepci objektů provádí samostatný modul, který je schopen tuto operaci provést bez pomoci jazykového, hudebního či matematického modulu. Vyšší úrovně zpracování informací mají naproti tomu přístup ke všem informacím, které kognitivní systém daného jedince obsahuje. Jako příklad vyšší úrovně poznávacích procesů uvádí Fodor řešení vědeckého problému, při němž myslitel využívá znalosti z nejrůznějších oblastí. Podle Fodora pracují moduly velmi rychle.

Výsledkem jejich činnosti jsou bazální, triviální informace. Složitější mentální reprezentace se vytvářejí teprve na vyšších úrov- ních systému. (Fodor, 1983.)

Většina současných kognitivních psychologů se nicméně přiklání k názoru, že té- měř všechny psychické procesy jsou vzájemně propojené a probíhá mezi nimi vol- ná výměna informací.

S některými dalšími kognitivními modely lidské mysli se seznámíme v kapitole o vědomí. (Viz také Pstružina, 1998, str. 78-83.)

2.3.4            Jiné současné modely

Autoři některých modelů lidské mysli se inspirovali poznatky přírodních věd. Do této kategorie patří konstrukty, které přistupují k lidské psychice jako k dynamic- kému nelineárnímu systému. Mnoha úkazům ve fyzice, biologii, meteorologii, ba i v ekonomice lze porozumět v terminologii dynamických systémů a pojmů s nimi spjatých, jakými jsou fázový prostor, atraktory, fázové přechody nebo chaos. Napří- klad meteorologové považují počasí za dynamický systém, jehož časové změny mo- hou být popsány soustavou rovnic vysvětlujících, jak současné hodnoty proměn- ných matematicky souvisejí s minulými hodnotami. Fázový prostor systému je soubor stavů, v nichž se systém může nacházet. Nelineární systémy mohou mít ve- lice nevyzpytatelné chování. Často náhle přeskakují z jednoho bodu fázového pros- toru do bodu velmi vzdáleného. Příkladem nám bude opět počasí. Všichni jsme za- žili dramatické změny, kdy v průběhu několika hodin došlo vlivem studené fronty k silnému větru a poklesu teplot. Navzdory podobným dramatických výkyvům exis- tují i poměrně stabilní stavy, ke kterým mají tyto systémy sklon směřovat – tzv. atraktory. Systém může mít atraktorů i více, a tudíž se může vyskytovat v několika stabilních stavech. Změna od jednoho atraktorů do jiného představuje fázový pře- chod. Příkladem je přechod počasí od jasného a suchého k oblačnému a vlhkému nebo změna skupenství vody, která se postupně ochlazuje, až se náhle změní v led. V obou případech způsobí malá lokální změna přeskok systému do kvalitativně značně odlišného stavu. Chaotické chování se projevuje tehdy, když je dynamický systém velmi citlivý k počátečním podmínkám. Jinými slovy, i nepatrné rozdíly v počátečních hodnotách proměnných vedou k velmi rozdílným výsledným stavům systému. Počasí je chaotickým systémem, protože velmi malé změny proměnných v některé oblasti mohou časem vést k dramatickému vývoji na jiném, vzdáleném místě. Obrazně se tomu říká efekt motýlího křídla – motýl poletující v Číně má jen nepatrný vliv na místní atmosférické poměry, ale i to stačí, aby napřesrok došlo třeba k povodním na Moravě. Chaotické systémy jsou typické svými náhlými změna- mi (fázovými přechody), které je nesmírně obtížné předpovědět, protože jsou vý- sledkem nepatrných změn u velkého počtu proměnných. Jedním z důvodů, proč nelze předpovídat počasí na víc než na pár dní, je skutečnost, že meteorologové prostě nemohou měřit všechny drobné rozdíly ve všech proměnných. (Thagard, 2001, str. 194-196.)

 

Podle mínění některých vědců by se také lidská mysl dala pojmout jako nelineár- ní dynamický systém, který kolísá mezi různými stavy, směřuje k určitým atrakto-rům, vyznačuje se fázovými přechody a občas se projevuje chaoticky. Chaotická povaha systému by umožňovala vysvětlit, proč je predikce lidského chování v mnoha případech tak obtížná. Nelze vyloučit, že meteorologie již v přesnosti svých předpovědí psychologii předčila.

Přestože je výše uvedené vysvětlovači schéma poměrně svůdné, domnívám se, že jako nelineární dynamický systém se projevuje lidská mysl především u osob tr- pících duševními poruchami, zejména schizofrenií. Prožívání duševně zdravých osob je poměrně stabilní.

S přírodovědeckým pojetím nelineárních systémů se lze seznámit v knize Jame-se Gleicka (1996) s příznačným názvem „Chaos: Vznik nové vědy“.

 

3  Vědomí a nevědomí

3.1             Vědomí
3.1.1                           Obtížnost dané problematiky

Existence vědomí je jedním z nejobtížnějších vědeckých problémů. Nic neznáme tak důvěrně jako vědomou zkušenost, ale nic není obtížnější vysvětlit. Filosof John Searle se domnívá, že existuje určitý kulturní odpor k chápání vědomé mysli jako biologického či fyzikálního fenoménu, který sahá daleko do minulosti k filosofic- kým a náboženským systémům, jež předpokládají existenci nezávislé duchovní sub- stance. Podle Searla o sobě máme jistou představu jako o lidských bytostech, kte- rou lze jen stěží skloubit s globálním vědeckým pojetím fyzikálního světa. Věda nám předkládá pojetí univerza coby množiny fyzikálních systémů ve vzájemné interakci. V tomto materiálním světě však jednáme svobodně, vědomě a racionálně. (Searle, 1994, str. 13.)

Searle se domnívá, že se v posledních desetiletích tradiční problém vzájemného vztahu mysli a těla zredukoval na problém vztahu mysli a mozku, který je teoreticky velmi obtížný a nepoddajný. Podle jeho názoru je to způsobeno tím, že mentální fenomény mají čtyři vlastnosti, které na první pohled nezapadají do „vědeckého“ pojetí světa. Jsou tak zarážející, že mnozí myslitelé z oblasti filosofie či psycholo- gie kvůli nim dospívají k podivným a nepřijatelným tvrzením o lidské mysli. Prv- ním překvapivým faktem je samotná existence vědomí, která hraničí se zázrakem. Představa, že by fyzikální nebo biologické systémy mohly mít vědomí, je pro člo- věka obtížně přijatelná. Druhou vlastností je intencionalita, tedy schopnost pláno- vat a záměrně jednat, jež se vymyká přesvědčení o kauzální determinaci většiny je- vů. Další vlastností mentálních stavů, kterou obtížně začleňujeme do vědeckého pojetí světa, je jejich subjektivita. Čtvrtým problémem je mentální kauzace. Zcela běžně a zřejmě i oprávněně předpokládáme, že subjektivní myšlenky a pocity ovliv- ňují lidské chování a působí také na okolní fyzický svět. Je však obtížné uvěřit tomu, že by mentální fenomény mohly působit na něco materiálního, především na mozek a nervový systém. Obtížnost problému vzájemného vztahu mysli a těla má za následek, že pokusy o jeho řešení mnohdy vedly k popření existence nebo k pod- cenění statutu jednoho nebo druhého typu faktů. (Searle, 1994, str. 16-18.)

Ve 20. století vystoupila skupina filosofů zvaných „noví mysteriáni“ (new mys-terians), kteří považují vědomí za tajuplný jev a problém jeho existence za vědecky neřešitelný. „Noví mysteriáni“ jsou na rozdíl od „starých mysteriánů“, což byli dualisté, přírodovědecky orientovaní. Podle jejich názoru existuje vědomí díky vlastnostem lidského mozku, ale netušíme, jak vzniká. Zakladatelem této skupiny je Thomas Nagel, který v roce 1974 vzbudil pozornost svým článkem

„Jaké to je být netopýrem?“ (What is it like to be a bat?). Podle Nagela nemáme ani ponětí o tom, jak by určitá událost nebo věc mohla mít současně fyzikální i fenomenální vlastnosti a jaký by mohl být jejich vzájemný vztah. (Flanagan, 1995, str. 15-16.) Další známý „mysterián“ Colin McGinn se domnívá, že na pochopení vědomí bychom potřebovali mozek s větší kapacitou a mnohem složitější, než jakým disponujeme. (McGinn, 1989.)

K novým mysteriánům bývá někdy přiřazován filosof David Chalmers, který rozdělil problémy vynořující se při zkoumání vědomí na snadné a obtížné. K snad- ným problémům řadí schopnost diskriminovat mezi podněty, integrovat informace s využitím kognitivních systémů, monitorovat vnitřní stavy, verbálně je popisovat, řídit chování a rozlišovat mezi bděním a spánkem. Za relativně snadné pokládá ta- ké odhalování nervových korelátů vědomí. Podle Chalmerse jsou tyto problémy snadné proto, že se týkají obsahů vědomí, které plní dobře srozumitelné funkce v kognitivních systémech a při produkci chování. Je však pro něj záhadou, proč výše uvedené procesy neprobíhají v „temnotě“, nýbrž jsou provázeny jedinečnými subjektivními zážitky. Za skutečně těžký problém Chalmers považuje vznik privát- ního fenomenálního vědomí, jehož součástí jsou percepční zkušenosti, tělesné poci- ty, představy, emoční stavy a různé nečekané nápady. Chalmers nepochybuje o tom, že existence fenomenálního vědomí souvisí s mozkovými procesy. Klade si však otázku, jak a proč tyto procesy umožňují vznik zkušeností, jakými jsou vidět svěží zeleň, cítit ostrou bolest, představovat si Eiffelovu věž, cítit hlubokou lítost nebo přemýšlet nad tím, že se někdo opozdil. Všechny tyto stavy mají fenomenální cha- rakter a vlastnosti neboli qualict. Chalmers sice doufá, že se jejich vznik podaří vy- světlit v termínech přírodních věd, ale současně má za to, že existence fenomenál- ního vědomí vzdoruje materialistickému vysvětlení víc než kterýkoliv jiný vědecký problém. (Chalmers, 2001.)

Také já jsem měla při psaní této kapitoly dojem, že problematika vědomí je nesmírně komplikovaná. Skepse „nových mysteriánů“ mi byla velmi sympatická; jsem nakloněna věřit tomu, že mají pravdu. Lidstvo se však úsilí o rozluštění záhady vědomí pravděpodobně nikdy nevzdá. Mnozí současní badatelé ji zřejmě pova-

Qualia (jednotné číslo quale) je filosofický výraz pro mentální zážitky, které formují souvislý proud zkušenosti. (Thagard, 2001, str. 171.)

žuií za velkou intelektuální výzvu. Ostatně také vznik života z neživé přírody nebo evoluce lidského druhu byly donedávna pokládány za stejně zázračné jako vznik vě- domí. Stále chyběl nějaký mezičlánek. Vědci však postupně přinesli řadu důkazů, které tyto procesy učinily srozumitelnými i věrohodnými. Při zkoumání vědomí se nyní nacházíme ve fázi, kdy se podařilo problém přesně definovat, za což vděčíme především filosofům. A – jak prý kdysi prohlásil John Dewey – dobře vyjádřený problém je už z poloviny vyřešený. (Lubart, 1994, str. 301.)

3.1.2                           Filosofické vymezení problematiky vědomí

Zkoumání vztahu vědomí k bytí je velkou kapitolou soudobé filosofie, jejímž domi- nujícím aspektem je problém vztahu mysli a těla (mind-body problém). Podle Karla Pstružiny neulpívá současná filosofie na ontologickém5 založení této otázky, ale mnohem více zdůrazňuje vztah obou substancí s ohledem na jejich funkce v pro- cesu poznání. (Pstružina, 1998, str. 57.) Tradiční filosofie vymezila dva hlavní po- hledy na danou problematiku, a to dualismus a různé varianty monismu.

Dualismus

Laická psychologie většinou s určitou samozřejmostí předpokládá, že se člověk skládá z těla a duše (psychiky, mysli), které vstupují do vzájemných interakcí. S tímto obecným míněním, které je v souladu s přirozenou lidskou zkušeností a kul- turní, především náboženskou tradicí, koresponduje filosofický dualismus. Jeho nejvýznamnějším představitelem je francouzský filosof a matematik René Descar-tes (1596-1650), který předpokládal existenci dvou radikálně odlišných substancí, jimiž jsou rozprostraněná hmotná substance (res extensa) a duchovní substance (res cogitans), jež nezabírá žádný prostor a jejímž hlavním atributem je myšlení. Podle Descarta je vědomí esencí ducha a zásadně se liší od těla, které je součástí hmotné substance. (Clarke, 1997.)

Dualismus se potýká s obtížným teoretickým problémem, kterým je vzájemná interakce mysli a těla. Přijmeme-li předpoklad, že je duchovní substance nehmotná a nelze ji prostorově lokalizovat, pak je tím v podstatě vyloučena možnost, že by psychické děje mohly ovlivňovat tělesné procesy či chování. Mentální kauzace není možná, pokud nepřipustíme, že duševní akt je v určitém smyslu fyzikální povahy (např. disponuje určitými kvanty energie). Někteří teoretici se pokusili tomuto problému vyhnout, což vedlo ke vzniku hypotézy psychofyzického paralelismu, podle níž tělesné a mentální procesy probíhají souběžně, aniž by se vzájemně ovlivňovaly.

K dualismu lze přiřadit koncepce, které připouštějí existenci hmoty, ale za hlavní organizační, řídící a tvůrčí princip pokládají duchovní substanci. Například podle významného katolického myslitele Pierra Teilharda de Chardina (1881-1955) má evoluce svůj vnějšek i vnitřek, probíhá na fyzické i psychické rovině. Evoluce směřuje k cílovému bodu Omega, jenž celý proces přitahuje, i když stojí mimo něj. Omega je kosmický Kristus, který soustřeďuje stále více se zosobňující vesmír k jakémusi kosmickému mystickému vědomí. (Gilesová, 1997, str. 578.)

Monistické filosofické teorie

Monistické teorie předpokládají existenci jediné podstaty (substance). Myslitelé na- vazující na dílo Benedikta (Barucha) Spinozy (1632-1677) se domnívají, že tato je- dinečná substance se někdy projevuje jako hmotná, jindy jako duchovní. Duše a tělo jsou tudíž dvě strany téže mince. K novodobým zastáncům tohoto pojetí, které bývá označováno také jako identismus, patřil například etolog Konrád Lorenz (1903-1989). Z hlediska identismu jsou mentální a neurofyziologické procesy jednou a touž věcí, kterou jen různě poznáváme nebo pojmenováváme. Rozlišení na mentální a neurofyziologické procesy je tedy jen zdánlivé. (Pstružina, 1998, str. 62.)

Identismus se potýká se stejným problémem jako dualismus, totiž s problémem interakce mezi mentálním a tělesným. Jsou-li tělo a duše dva aspekty téže podstaty, pak se stěží mohou vzájemně ovlivňovat, z čehož vcelku logicky vyplývá koncepce psychofyzického paralelismu. Další monistické teorie předpokládají existenci jediné substance, která je buď materiální, nebo spirituální povahy.

■ Idealistické (mentalistické) teorie. Podle anglického filosofa George Berkeleyho (1685-1753) existuje pouze duchovní podstata, která vnímá a myslí. Vše, co vnímáme a poznáváme, je nám dáno jen jako fenomén našeho vědomí. Podle Berkeleyho „být je totéž co být vnímán“. Jinak řečeno, hmotný předmět existuje pouze tehdy, jeli percipován s pomocí smyslů. Neexistuje nic jiného než myslící duch se svými idejemi. (McGreal, 1997, str. 305.)

Od Berkeleyho a dalších filosofických velikánů, zejména Edmunda Husserla a Martina Heideggera, se odvíjí tradice fenomenologické psychologie, která považuje vědomí za centrum lidské existence, přičemž jeho vztah k hmotnému substrátu, tedy k mozku, v podstatě opomíjí. Vědomí je fakt sám o sobě, který je bezprostřední, autonomní a neredukovatelný. Je to princip subjektivity, jehož realita je intuitivné zřejmá (evidentní) a který nemá žádné prostorové umístění. Kromě fenomenologických škol takto pohlíží na vědomí především transpersonální psychologie. (Rao, 1998, str. 163.)

V soudobé filosofii navazuje na idealistické teorie tzv. mentalismus, který se příliš nezabývá ontologickými otázkami, ale spíše zdůrazňuje existenci mentálních fenoménů, které jsou nezávislé na činnosti centrální nervové soustavy. Patří k nim především svobodná vůle a schopnost záměrného jednání. Důležitým argumentem na straně mentalistů je také to, že lidské chování a prožívání lze dobře objasnit přirozeným, respektive psychologickým jazykem, tedy s pomocí výrazů jako touha, naděje, žárlivost či ctižádost, zatímco neurofyziologická explanace subjektivních zkušeností je poměrně obtížná. U některých mentálních pohnutek, jakými jsou žízeň, hlad nebo ospalost, je sice jejich vazba na tělesné procesy zřejmá, ale vysvětlit z neurofyziologického hlediska, proč člověk touží po poznání, po svobodě nebo třeba po módním oblečení, je velmi nesnadné. (Pstružina, 1998, str. 59-60.) Neurofyziologická terminologie je sice vysoce odborná, ale v každodenní psychologické praxi ji lze stěží použít. Člověka, který právě odhalil nevěru svého partnera, nezajímá, co se děje v jeho amygdale, hipokampu či kůře frontálních laloků. Chce mluvit o svém trápení přirozeným jazykem s jinou lidskou bytostí, která mu dává najevo své pochopení.

  • Materialistické (naturalistické) teorie se pokoušejí objasnit existenci vědomí v termínech přírodních věd, přičemž předpokládají, že mentální fenomény vznikají na základě mozkové aktivity. Přímočaré opomíjení existence vědomí, jaké bylo typické zejména pro raný behaviorismus, je v současnosti poměrně řídké. Stále je však vlivné epifenomenální pojetí vědomí, podle kterého sice mentální fenomény existují, ale nemohou mít jakýkoliv kauzální vliv na tělesné procesy, protože jsou pouhým vedlejším produktem nervových dějů.

Materialistické teorie se ovšem potýkají s řadou problémů. Vedle již zmíněné svobodné vůle a intencionality je to zejména možnost mentální kauzace. Je známo, že za určitých okolností psychické prožitky zřetelně ovlivňují tělesné procesy. Příkladem může být placebo efekť, poplachová reakce, která se rozvíjí na základě intenzivních prožitků strachu a vzteku, nebo četná psychosomatická onemocnění. Kromě toho je zde Chalmersův „těžký problém“, totiž vznik mentálních fenoménů na základě nervových dějů. Mnohé současné materialistické teorie akceptují existenci vnitřní zkušenosti i možnost jejího vlivu na tělo, přičemž v jejím vzniku nevidí nic, co by se nedalo vysvětlit v přísně fyzikálních termínech. Přírodovědci, kteří se zabývají problematikou vědomí, většinou vycházejí z evoluční teorie. Z tohoto hlediska se vědomí objevilo na určitém stupni vývoje lidského mozku, přičemž umožnilo dokonalejší a pružnější adaptaci člověka na okolní prostředí, než jakou disponují jeho evoluční předchůdci.

Nejčastější interpretace vzniku mentálních fenoménů v soudobé filosofii staví na myšlence emergence, tedy na předpokladu, že nakupení fyzikálních procesů nad určitou kritickou hranici a jejich strukturální propojení může vést ke vzniku nové, na své základy neredukovatelné kvality. (Pstružina, 1998, str. 60.) Pokud by tato dynamická struktura disponovala určitými kvanty energie, mohla by zpětně ovlivňovat nervové děje. Teorie emergence vychází z díla filosofů Nicolaie Hartmanna (1882-1950) a zejména Karla Poppera (1902-1994).

 

6 Placebo efekt je příznivé působení víry jedince v účinnost léčby na zlepšování jeho zdravotního stavu. (Haiti a Hartlová, 2000, str. 132.)

 

3.1.3                            Vývoj psychologického zkoumání vědomí

Ve druhé polovině 19. století zakladatelé vědecké psychologie vůbec nepochybovali o tom, že by vědomé zážitky měly být nejdůležitějším předmětem jejich zkoumání. Jako hlavní výzkumnou metodu používali introspekci, která se zaměřovala buď na hledání hypotetických elementů vědomí (jak tomu bylo v lipské laboratoři Wilhelma Wundta), nebo na přezkoumávání celostních psychických zážitků. Na počátku 20. sto- letí však někteří prominentní učenci, především Ivan Pavlov a John Watson, vystou- pili s myšlenkou, že zkoumání vědomí je nevědecké, neboť ho na rozdíl od chování a mozkových dějů nelze objektivně pozorovat. Watson neuznával metodu introspekce, což zdůvodňoval tím, zeje založena na vysoce subjektivních, privátních zkušenostech, které je obtížné jakkoliv verifikovat. Také verbální popis mentálních stavů bývá neúplný a nepřesný. Tyto metodologické problémy byly pro Watsona dostatečným důvodem pro to, aby dal pojem vědomí do klatby. (Umiltá, 2000, str. 223.) Další významný představitel behaviorismu Burrhus Skinner považoval vědomí za epifenomén mozkové aktivity, který nemá žádný kauzální efekt, takže ho nelze považovat za skutečně důležitý výzkumný či teoretický námět. (Baleár, 1983, str. 143.)

Názory behavioristů byly natolik vlivné, že se lidská osobní zkušenost stala na dlouhou dobu téměř tabuizovaným předmětem vědeckého zkoumání. V mnoha ob- lastech aplikované psychologie však vědomí „přežívalo“. Dynamické vztahy mezi vědomými a nevědomými procesy jsou jádrem psychoanalytické teorie, která před- pokládá, že obsahy vědomí jsou do značné míry determinovány nevědomím. Psychoanalýza se však soustředila na studium nevědomí, takže rovněž přispěla k to- mu, že se vědomí stalo opomíjeným teoretickým i výzkumným námětem.

K rozhodujícímu obratu v psychologickém přístupu k vědomí došlo v 60. letech

  1. století, kdy se zrodila humanistická a kognitivní psychologie. Představitelé hu- manistické psychologie, zejména James Bugental, deklarovali, že centrem lidské zkušenosti je kontinuální a víceúrovňové vědomí a že uvědomování si sebe sama je základní složkou lidského bytí. Zdůrazňovali, že člověk má možnost svobodné vol- by a cíleného jednání. (Nakonečný, 2002a, str. 160.) Tato tvrzení ovšem nebyla do- ložena žádnými systematickými výzkumy. Skutečnou rehabilitaci vědomí i dalších mentálních jevů coby legitimního vědeckého námětu přinesla především kognitivní psychologie, která začala systematicky zkoumat procesy zpracování informací, včetně jejich vědomých aspektů. V 70. letech byly uveřejněny četné studie o vědo- mí od renomovaných autorů, např. od amerického psychologa rakouského původu George Mandlera. (Viz Mandler, 1975.)

V té době se o problematiku vědomí začali zajímat představitelé jiných vědních oborů; vedle filosofů to byli především neurologové, fyzici a matematici. V posled- ních dekádách 20. století došlo k úplné explozi teoretických i empirických studií, které se zaměřují na vzájemný vztah mozku a mysli. Ačkoliv experimentální vý- zkum vědomí stále zápasí s potížemi při jeho definici a s hledáním adekvátních me-

todologických postupů, celkový postoj psychologů k jeho zkoumání se změnil. Výše uvedené potíže jsou nyní pokládány za problém, se kterým je nutné se konfron- tovat a řešit ho, a nikoliv za fatální vadu, která zpochybňuje legitimitu výzkumu vědomí, nebo dokonce jeho existenci. (Umiltá, 2000, str. 224.)

I když se vědomí do psychologie opět vrátilo, je smutné, že se psychologové na tak dlouho dobu nechali zaslepit těžkopádnou behavioristickou, Či spíše pozitivis- tickou představou o skutečné vědeckosti, čímž umožnili představitelům jiných obo- rů, aby se tohoto skvostného a nesmírně zajímavého námětu zmocnili.

3.1.4                           Definice základních pojmů

Vědecké zkoumání vědomí trpí obrovským koncepčním zmatkem, který se nyní po- kusím alespoň rámcově utřídit. Základním předpokladem vnímání a prožívání je to, aby byl člověk „při vědomí“. Tento elementární předpoklad se zpravidla označuje jako bdělost neboli vigilance (alertness). Úroveň vigilance určuje luciditu neboli jasnost vědomí. Protipólem stavu bdělosti je bezvědomí, případně spánek či narkóza (celková anestezie). Narkóza je uměle navozený stav bezvědomí, který slouží především k bezbolestnému provádění chirurgických zákroků. V posledních letech se začíná využívat k výzkumu vědomí. Somnolence a sopor jsou kvantitativní po- ruchy vědomí, které se projevují podstatným snížením lucidity. Koma je stav hlu- bokého bezvědomí, který vzniká při narušení funkcí retikulárně-aktivačního systé- mu. Mizí v něm cyklus bdění a spánku. Koma se liší od vegetativního stavu, při němž je retikulárně-aktivační systém plně funkční, ale je vážně poškozena mozko- vá kůra. Pacienti ve vegetativním stavu mohou bdít, ale nic si neuvědomují, i když v závislosti na rozsahu poškození mozku existují náznaky toho, že si uchovali ně- které implicitní znalosti. (Umiltá, 2000, str. 231.)

Zdá se tedy, že existují dobré důvody pro rozlišování bdělosti a schopnosti uvě- domovat si rozmanité mentální obsahy a děje. Hovoří-li laici i odborníci o vědomí (consciousness), mají zpravidla na mysli uvědomování (awareness), tedy specific- ky lidské „vědomí toho, že jsme při vědomí“. Člověk je schopen nejen pociťovat a prožívat, ale prožívané i sledovat, popisovat a hovořit o něm s druhými lidmi. Je pravděpodobné, že právě touto schopností sebereflexe se člověk liší od zvířat.

Substantivum vědomí může vyvolávat dojem, že se jedná o stabilní či statický jev. Podle jednoho z otců novodobé psychologie Williama Jamese je vědomí velmi dynamické. Na začátku svých „Principů psychologie“ James (2001, str. 1) definuje psychologii jako „vědu o mentálním životě, a to jak o jeho fenoménech, tak i o jeho podmínkách“. Pojmem fenomény označuje bezprostřední vědomou zkušenost, jejíž existenci podmiňuje tělo, zejména mozek. Podle Jamesovy slavné definice je vědo- mí spojitý proud psychických zážitků, v němž nedochází k žádným ostrým pře- rušením. Existují v něm sice časové prodlevy, dané zejména údobím spánku, ale lidé se po probuzení na proud vědomí snadno „napojí“. Tato kontinuita vědomí je podle Jamese umožněna tím, že každý stav mysli je osobní. Vjemy, myšlenky i zá- žitky zakouší stále stejný subjekt, kterému „patří“. Další základní charakteristikou vědomí je jeho proměnlivost. Žádný mentální stav nebo myšlenku nelze zažít víc než jednou. Dokonce i opakované zkušenosti s týmiž předměty mají při různých pří- ležitostech rozdílnou kvalitu, což je způsobeno vlivem intervenujících zkušeností. (James, 2001.)

James opakovaně zdůrazňuje biologickou účelnost vědomí. Podle jeho názoru jsou lidé schopni věnovat pozornost pouze malé části svého zkušenostního světa. Hlavním kritériem pro výběr podnětů je jejich důležitost. Díky selekci podnětů mo- hou mít operace vědomí určitou logiku a směřovat k racionálním cílům. Hlavní funkcí vědomí je usnadnit lidem přizpůsobení okolnímu prostředí na základě mož- nosti volit. James rozlišuje mezi vědomými rozhodnutími a návyky, které jsou mi-movolní a nevědomé. Vědomí vstupuje do hry v situacích, kdy se jedinec setkává s novým problémem, který vyžaduje originální způsoby adaptace. Tento důraz na účelnost vědomí zřetelně odráží vliv Darwinovy evoluční teorie, se kterou se James seznámil při svých cestách po Evropě. (Schultz a Schultz, 1992, str. 182.)

Jamesův fenomenální popis vědomí je velmi přesný a odpovídá každodenní lid- ské zkušenosti. V jeho pojetí je vědomí v podstatě totožné s prožíváním. Jiní autoři však považují vědomí (ve srovnání s prožíváním) za více statický fenomén. Vědomí si lze představit jako více či méně jasně osvětlený mentální prostor, v němž se odehrávají psychické zážitky. Někteří autoři ztotožňují vědomí se zaměřenou po- zorností, což zdůvodňují zejména tím, že vědomí má stejně jako pozornost omeze- nou kapacitu. Existují však dobré důvody pro to, abychom vědomí a pozornost roz- lišovali. Zaměřená pozornost je sice privilegovaná cesta do vědomí, ale není to jediná možná cesta. Některé emoce, pohnutky či spontánní vhledy vstupují do vě- domí bez její účasti. Mnohé podněty také registrujeme zcela bezděčně. Úmyslná i pozornost je tedy mentální funkce, která je „ve službách“ vědomí. (Umiltá, 2000, str. 229.)

Podle izraelského kognitivního psychologa Bennyho Shanona lze rozlišit několik úrovní vědomí. Jsou jimi pociťování bytí (existence), mentální uvědomování a reflektování. Pociťování bytí (sensed being) vyznačuje hranici mezi živým a neži- vým nebo (jinak řečeno) mezi žitím a smrtí. Mentální uvědomování (mental awa-reness) se projevuje tím, že jsme si vědomi myšlenek, které procházejí naší hlavou, tj. uvědomujeme si obsahy vědomí. Reflektování spočívá v tom, že si uvědomujeme mentální operace, které provádíme, a také to, že mohou být v budoucnosti subjektem dalších operací. Podle Shanona je jádrem vědomí mentální uvědomování. Pociťování bytí je základním předpokladem či prekurzorem vědomí, zatímco reflek-tování je derivátem mentálního uvědomování. (Shanon, 1998.)

3.1.5                           Funkce vědomí

Při zkoumání funkcí vědomí akceptuje většina současných psychologů evoluční hle- disko, z něhož plyne, že rozmanité obsahy vědomí, k nimž patří vjemy, city, myšlenky, rozhodnutí a plány, pomáhají člověku přežít a lépe se přizpůsobit okolnímu světu.

Toto stanovisko zastával nejen William James, ale také další představitelé funkcio- nalismu, především filosof, psycholog a pedagog John Dewey (1859-1952).

Z hlediska přizpůsobení plní vědomí nejméně dvě důležité funkce, které popsal v roce 1984 profesor Yaleho univerzity John Kihlstrom. První z nich je sledování (monitoring) sebe sama a okolního prostředí, a to takovým způsobem, že jsou vje- my, vzpomínky a myšlenky přesně reprezentovány ve vědomí. Na okolní prostředí se zaměřujeme zejména tehdy, když v něm dochází k určitým změnám. (Atkinso-nová et al., 1995, str. 214.) Představte si zamyšleného člověka, který jde po nějaké dobře známé ulici. Je pravděpodobné, že okolní prostředí příliš nevnímá. Začne-li však pršet nebo se v zorném poli objeví soused se psem, pak si daný jedinec tyto změny nejen uvědomí, ale také na ně adaptivně reaguje: rozevře deštník a pozdraví souseda. Člověk také registruje své chování, tedy ví, co právě dělá.

Další funkcí vědomí je podle Kihlstroma ovládání (controlling) sebe sama a okolního prostředí, díky kterému zahajujeme, realizujeme a ukončujeme své be-haviorální a kognitivní aktivity. Některé plány jsou jednoduché a snadno uskutečnitelné (např. jít s přáteli na oběd), jiné jsou velmi složité a jejich realizace trvá dlouhou dobu (příprava životní profesní dráhy). Své aktivity musíme provádět a upravovat tak, aby byly v souladu s vnějšími okolnostmi. Události, které se dosud nestaly, mohou být v našem vědomí reprezentovány jako budoucí možnosti. Při plá- nování si lze představovat alternativní „scénáře“, rozhodovat se mezi nimi a zaha- jovat přiměřené aktivity. (Atkinsonová et al., 1995, str. 214-215.)Ve vědomí také probíhá vyhodnocení výsledků našeho jednání.

Vědomí tedy člověku umožňuje jednat spíše reflektivně než reflexně, což je jeho velká adaptivní přednost. To ovšem neznamená, že čas od času nereagujeme reflexně či instinktivně. Mozek plní mnoho biologických funkcí, jejichž regulace probíhá mimo vědomí. Díky jeho existenci však můžeme promyšleně jednat v mnoha situa- cích, v nichž mají zvířata k dispozici pouze převážně vrozené reakce.

Kognitivní psychologové zkoumají funkce vědomí z hlediska procesů zpraco- vání informací. Účast vědomí je nezbytná při osvojování nových explicitních vědo- mostí a dovedností. Vědomí se také podílí na vyhledávání informací v subsystémech dlouhodobé paměti a probíhají v něm některé myšlenkové operace, např. srovnávání a rozlišování.

Matematik Roger Penrose rozdělil projevy a obsahy vědomí na pasivní a aktivní. Kpasivním projevům řadí uvědomování, např. vnímání barev, harmonie nebo užívání paměti. Za aktivní projevy pokládá svobodnou vůli a jednání na základě svobodné vůle. Dalším podstatným rysem vědomí je podle Penro-seho porozumění, které nelze zařadit do kategorie pasivních ani aktivních projevů, aleje něčím mezi nimi. Lidská mysl má například zvláštní schopnost pochopit nevyvratitelné matematické pravdy, tj. nahléd- nout, že některá tvrzení jsou matematicky nezpochybnitelná. (Penrose, 1999, str. 88.)

 

Je ovšem známo, že mnohé pronikavé vhledy, včetně vědeckých, člověku vstupují do vědomí zcela mimovolně a nečekaně. Někteří kognitivní psychologové se domnívají, že úloha vědomí v procesech zpracování informací není příliš významná. Například podle Maxe Velmanse se vědomí aktivně nepodílí na procesech vyš- šího řádu, jakými jsou výběr z různých alternativ nebo plánování. Velmans ovšem nepopírá, že si uvědomujeme výsledky těchto procesů. Nejsme si však vědomi ope- rací, které k nim vedou. Velmans z toho vyvozuje, že vědomí nemůže hrát v proce- sech zpracování informací žádnou kauzální roli. (Velmans, 1991.)

Vědomí je dále nositelem osobní identity a disponuje řečovými prostředky. Významnou roli v mentálním životě hraje vnitřní řeč, která umožňuje psychické dění vnitřně slovně komentovat a podle mínění řady autorů je také nástrojem myšlení. Je možné, že právě schopnost verbálně popisovat subjektivní mentální stavy hraje klíčovou roli při jejich uvědomování. Vědomí se také podílí na komunikaci s druhými lidmi a na vytváření interpersonálních vztahů.

3.1.6                            Změněné stavy vědomí

Velkou část svého života trávíme v bdělém stavu vědomí, při kterém si plně uvědo- mujeme svou existenci. Podle Karla Balcara je to v naší kultuře nejrespektovanější stav, což se projevuje i tím, že bývá spojován s adjektivem normální. (Baleár, 1983, str. 148.) Zážitky z bdělého stavu se daří nejlépe uložit do paměti, takže právě v něm se utváří naše osobní historie.

Mnohé stavy vědomí, které se liší od normálního bdělého stavu, jsou pokládány za poruchové a podle obecného mínění vyžadují zásah praktického lékaře či psy- chiatra. Patří k nim delirantní stavy provázející somatická onemocnění nebo stavy, při nichž se člověk špatně orientuje v čase a prostoru, je narušena jeho osobní iden- tita nebo jej obtěžují halucinace či bludy. Existují také mentální stavy, které se vý- razně liší od normálního bdělého vědomí, ale přitom nemusí být nutně patologické. Některé z nich, zejména spánek, vznikají spontánně, ale existuje také řada způsobů, jak je záměrně navodit. K těmto metodám patří vedle užívání drog například hlubo- ké dýchání, relaxace, meditace, hypnotizace či excitace vyvolaná dlouhodobým tan- cem provázeným rytmickou hudbou. Účelem záměrného navození změněných sta- vů vědomí může být obohacení životní zkušenosti, hlubší sebepoznání či získání podnětů k tvůrčím výkonům. (Baleár, 1983, str. 149.) Někdy lidé usilují pouze o zlepšení nálady, k čemuž používají zejména alkohol, což je droga v naší kultuře vysoce tolerovaná a akceptovaná.

Změněné stavy vědomí mají některé společné charakteristiky:

  1. Kognitivní procesy jsou při nich povrchnější a méně kritické než Na- příklad během snění člověk akceptuje nerealistické snové události, jako by byly reál- né, ačkoliv v normálním bdělém stavu by k nim takto nepřistupoval.
  2. Dochází ke změnám sebepojetí a vnímání okolního světa.
  3. Často bývá oslabeno řízení a inhibice chování. Například pod vlivem alkoho- lu lidé snadno podlehnou sexuálním či agresivním impulsům, které mají obvykle pod kontrolou. Při hypnóze předávají regulaci svého chování hypnotizérovi. (Stern-berg, 2001a, str. )

 

3.1.7                           Neurologické výzkumy a teorie vědomí

V posledních desetiletích lze zaznamenat zvýšené úsilí vědců o neurofyziologické vysvětlení podstaty vědomí. Při pátrání po jeho nervových korelátech badatelé vy- cházejí ze zkoumání osob s poškozeným mozkem a ze záznamů nervové aktivity, která provází různé mentální úkony. Čerpají také z poznatků dalších přírodověd- ných oborů, především matematiky a kvantové fyziky. Podle některých neurologů koresponduje vědomí s aktivitou jedné privilegované oblasti mozku, zatímco jiní se domnívají, že je výsledkem paralelní aktivace rozsáhlých nervových sítí zejména v mozkové kůře. S problematikou vědomí úzce souvisí výzkum specializace moz- kových hemisfér.

Specializace mozkových hemisfér

Výzkum specializace mozkových hemisfér má poměrně dlouhou tradici. Už v 19. sto- letí objevili významní neurologové Paul Broca a Carl Wernicke řečová centra v mozkové kůře levé hemisféry. Paul Broca (1824-1880), profesor klinické chirurgie na lékařské fakultě v Paříži, pitval v roce 1861 muže, jehož jediným řečovým projevem během předchozího jednadvacetiletého života byl nesmyslný zvuk „tan“. Tento člověk rozuměl všemu, co mu kdo říkal, ale sám mohl odpovídat jen pomocí gest a slůvka „tan“. Pitva odhalila, že postrádal část mozkové tkáně v dolní levé ob- lasti čelního laloku. Dnes se této oblasti říká Brocova, a je jednoznačně prokázáno, že tato část motorické kůry reguluje řečové projevy. Při jejím poškození, k jakému dochází zejména při mozkových mrtvicích, nemocný ve větší či menší míře ztrácí řeč. Tato porucha se označuje jako úplná nebo částečná motorická afázie. Carl Wer- nicke (1848-1905), profesor psychiatrie v Halle, objevil další mozkové centrum řeči ve spánkovém laloku levé hemisféry. Tato oblast zajišťuje porozumění řeči, tedy dekóduje podněty, které do ní přicházejí ze senzorické sluchové oblasti. Poškození Wernickeovy oblasti vede k tzv. senzorické afázii, při níž má sice řeč normální ryt- mus, avšak obsahuje některé zcela nesmyslné slabiky či slova. (Lidské tělo, 1992, str. 247.)

Další badatelé studovali například apraxii, což je neschopnost provádět požado- vané pohyby, nebo agnosii, která se projevuje potížemi při rozpoznávání známých objektů. Nejběžnějšími metodami byly případové studie a posmrtné přezkoumává- ní mozku postižených osob. Později začali někteří vědci, např. kanadský neurochi-rurg Wilder Penfield (1891-1976), používat techniku stimulace určitých oblastí mozku s pomocí elektrod, s cílem zmapovat jejich specifické funkce. (Sternberg, 2001a, str. 79.)

Rozhodující vliv na moderní teorii a výzkum specializace mozkových polokoulí měl americký vědec Roger Sperry (1913-1994), který za svou práci v oblasti neuro-chirurgie získal v roce 1981 Nobelovu cenu. Sperry vycházel z poznatků o kontra-laterálním spojení mezi mozkem a tělem. Každá hemisféra přijímá senzorické informace z opačné poloviny těla a také reguluje její pohyby. Například pohyby pí- šící pravé ruky řídí motorická kůra levé hemisféry. Sperry dospěl k závěru, že si pra- vá a levá hemisféra běžně vyměňují informace prostřednictvím corpus callosum, což je velký svazek asi 200 milionů axonů (osových nervových vláken) spojujících jejich korové oblasti. Corpus callosum tedy zajišťuje koordinaci aktivit obou hemi-sfér. V dnes již klasickém pokusu Sperry chirurgicky oddělil corpus callosum v mozku koček. Poté dokázal, že vizuální podnět prezentovaný jedné mozkové he-misféře nedokáže druhá hemisféra rozpoznat. (Sperry, 1964.)

Další pozoruhodné poznatky přineslo zkoumání osob trpících těžkou epilepsií, kterým bylo přeťato corpus callosum. Tento chirurgický zásah, tzv. komisurotomie brání šíření epileptických záchvatů z jedné hemisféry do druhé a vede ke snížení je- jich frekvence. (Koukolík, 2000, str. 255.) O pacientech, kteří podstoupili tento zá- krok, se hovoří jako o pacientech s rozděleným (rozštěpeným) mozkem (split-brair patients). Jaké jsou důsledky této náročné operace? Obecně lze říci, že se pacient nemusí omezovat ve svých běžných aktivitách. Mohou normálně chodit, běhat nebe plavat, ačkoliv tyto činnosti zahrnují integrované pohyby obou částí těla. Také je jich kognitivní funkce se nezdají být nijak vážně poškozeny. Dokonce i samotní pa cienti teprve postupně přicházejí na určité změny. Záhy po operaci zpravidla zpozo rují symptom odcizené ruky (alien hand), který se projevuje tím, že se jejich leví ruka chová, jako by měla svou „vlastní hlavu“. Vymyká se tedy vědomé volní kon trole. Například nemocný, který právě s největším zaujetím čte nějakou knihu, zjis ti, že ji jeho levá ruka odkládá. Jindy je překvapen tím, že jeho levá ruka dělá ob scénní gesta. (Carlson et al., 2000, str. 282.) Gazzaniga (1970) uvádí příkla< pacienta, který se rozhněval na svou manželku. Levou rukou se ženu pokoušel uho dit, zatímco pravá ruka se ji pokoušela chránit.

Dalším následkem komisurotomie je tzv. intermanuální konflikt, který se pro jevuje zjevně protikladným chováním pravé a levé ruky. Například jedna ruka zapí ná knoflíčky od košile a druhá je rozepíná. (Carlson et al., 2000, str. 282.)

Roger Sperry a Michael Gazzaniga začali psychologické důsledky přetětí corpu callosum systematicky zkoumat v laboratorních podmínkách. Budu se nyní zabývs pouze těmi studiemi, které souvisejí s problematikou vědomí. Výzkumy se zprvu za měřovaly především na zpracování vizuálních podnětů, přičemž vycházely z některýc známých poznatků o lidském zraku. Dívá-li se člověk na fixační bod ve středu zrakové ho pole, pak putují informace o vizuálních podnětech z levé poloviny zrakového pol do pravé hemisféry. Údaje o podnětech z pravé poloviny zrakového pole jsou převáde ny do levé poloviny mozku. U zdravých lidí jsou pak nervové impulsy prostřednictvír corpus callosum odeslány do sousední hemisféry. U pacientů s rozděleným mozkem j komunikace mezi oběma polokoulemi přerušena, takže podněty z pravé nebo levé čáí ti zrakového pole přijímá pouze jedna z nich. Díky tomu lze zkoumat rozdíly ve zpn cování vizuálních informací v pravé a levé mozkové hemisféře.

V základním pokusu sedí pacient s rozděleným mozkem před nevelkým prom tacím plátnem a soustředěně sleduje malý fixační bod v jeho středu. Na levou nebo pravou polovinu plátna je pak na jednu desetinu sekundy promítnuto slovo nebo obrázek. Tento časový interval je příliš krátký na to, aby zkoumaná osoba mohla přesunout pohled na druhou polovinu zrakového pole, takže vizuální podnět zazna- mená pouze jedna mozková hemisféra. Po prezentaci podnětu má daný jedinec za úkol dát pravou nebo levou ruku pod plátno a bez pomoci zraku najít objekt, jehož obrázek nebo slovní označení před chvíli zahlédl. Plátno slouží jako zástěna, takže pacienti nevidí na předměty, které jsou za ním umístěny. Používají-li k vyhledání předmětu pravou ruku a zrakový podnět, např. slovo „tužka“, jim byl promítnut do levé hemisféry, pak úkol bez potíží splní. Předměty nejprve ohmatají, vyberou tužku a řeknou: „Je to tužka.“ Složitější situace vzniká, putují-li vizuální senzorické infor- mace o daném předmětu do pravé hemisféry a zkoumaná osoba smí k jeho vyhledání používat pouze levou ruku. Příslušný předmět sice snadno najde, ale má-li říct, co to je, pak buď hádá, nebo řekne „nevím“. (Např. Gazzaniga, 1967, Sperry, 1968.)

V dalších pokusech badatelé zjišťovali reakce komisurovaných pacientů na tak- tilní, čichové a jiné senzorické podněty. Ukázalo se, že pokud mají zavázané oči a levou rukou uchopí nějaký dobře známý předmět (hřeben, kartáček na zuby nebo klíče), pak ho nedovedou pojmenovat, ale odpovídajícími pohyby naznačují jeho funkci. Svou znalost však nedokáží vyjádřit slovy. Pokud se pacienta ve chvíli, kdy s objektem manipuluje, zeptáme, co se děje, tak neví. Jestliže se však pravou rukou předmětu náhodně dotkne nebo předmět vydá charakteristický zvuk, jakým je na příklad cinknutí klíčů, pak ho ihned správně pojmenuje, protože se potřebné infor mace dostaly do levé hemisféry, která disponuje řečovými schopnostmi. (Atkinso- nová et al., 1995, str. 63.)

Zdá se tedy, že uvědomování úzce souvisí s možností verbálně popsat údaje, které mozek zpracovává. Potvrzují to i výzkumy, které se zabývaly zpracováním či- chových podnětů. Čich je jediný smyslový orgán, u kterého se senzorické dráhy nekří-ží. Pokud člověk přičichne ke květině levou nosní dírkou, pak informace o čichovém podnětu putují přímo do levé hemisféry, zatímco podněty z pravé nosní dírky jsou bezprostředně reprezentovány v pravé hemisféře. Při pokusech s komisurovanými pacienty se ukázalo, že zaznamenávají-li čichové podněty pouze levou nosní dírkou (právaje ucpaná), jsou schopni tyto podněty přesně verbálně popsat. Jestliže však používají pouze pravou nosní dírku, pak sdělují, že nic necítí. (Např. Gordon a Sperry, 1969.)

 

V dalších experimentech se podařilo dokázat, že také pravá hemisféra vůni registruje a je schopna ji identifikovat. Pacienti s rozděleným corpus callosum měli vyhledat předmět, který odpovídá prezentova né vůni, přiěemž čichali pouze pravou nosní dírkou. Předměty byly zakryté přepážkou. K jejich vyhledá vání nemocní používali nejprve levou ruku, která je propojena s pravou hemisférou. Za těchto okolností byli schopni vybrat objekt, který odpovídal prezentované vůni – umělou květinu v případě květinové vů ně, hračku ve tvaru ryby v přítomnosti rybí vůně či model stromu při působení vůně borovice -, a to přes to, že na vědomé úrovni nic necítili. Vyhledávání předmětů s pomocí pravé ruky se jim však nedařilo. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že pravá ruka je spojena s levou hemisférou, která neměla žádné informa ce o povaze působících podnětů. (Carlson et al., 2000, str. 284.)

 

Výsledky pokusů s pacienty s rozděleným mozkem vedou k závěru, že ačkoliv mo- hou obě hemisféry zpracovávat senzorické podněty a řídit účelné motorické aktivity, pouze levá hemisféra u většiny lidí produkuje komplexní řeč a popisuje chování. Řečové schopnosti jsou lateralizovány a u většiny praváků i leváků jsou umístěny v levé hemisféře. Pouze výjimečně, např. při rozsáhlém poškození levé hemisféry, je může převzít pravá hemisféra. Uvědomování tedy závisí na možnosti řečových me- chanismů v levě hemisféře dostávat informace z jiných oblastí mozku. (Carlson et al., 2000, str. 283.)

Je ovšem známo, že některé obsahy vědomí, zejména smyslové a tělesné zážit- ky (bolest, sexuální vzrušení), emoční prožitky či vizuální představy, je poměrně obtížně výstižně slovně charakterizovat. Nelze však vyloučit, že právě pojmenová- ní těchto zážitků umožňuje jejich uvědomění.7

Teorie vědomí Michaela Gazzanigy

Podle amerického psychologa a neurovědce Michaela Gazzanigy je mozek, zejmé- na jeho pravá hemisféra, organizován do relativně nezávislých funkčních jednotek, jejichž paralelní operace zpravidla probíhají mimo vědomou zkušenost. Gazzaniga se domnívá, že se levá hemisféra pokouší tyto podvědomé aktivity a jejich beha-viorální„výstupy“ interpretovat, a to i tehdy, když se jedinec nechová příliš smysluplně. V Gazzanigových pokusech, které se týkaly této problematiky, byl do pravé hemisféry komisurovaných pacientů odeslán nějaký jednoduchý příkaz, např. „choď“ (walk). Pacienti poté vstali a začali se procházet. Na dotaz, proč tak činí, se své chování pokusili racionálně zdůvodnit. Řekli například:, Jdu si pro kolu.“ Levá hemisféra tedy interpretovala chování, které na základě příkazu zahájila „nemluvící“ pravá hemisféra. Jedinec si přitom neuvědomoval, že jeho mozek nějaký příkaz zaznamenal. Podle Gazzanigy lidé zpravidla nejsou ochotni připustit, že je jejich chování rozmarné či vrtošivé. Vždy se ho pokoušejí interpretovat jako smysluplné, a to i tehdy, když žádný smysl nemá. (Gazzaniga, 1985.)

 

Překvapivá domněnka Francise Cricka

Neurolog Francis Crick, který při formulování své teorie úzce spolupracoval s počíta- čovým teoretikem Christofem Kochem, předpokládá, že vědomí má řadu forem – exis- tuje vědomí toho, že vidíme, myslíme, cítíme, že nás něco bolí. Sebeuvědomování je podle Cricka zvláštním případem vědomí, jehož zkoumání (zřejmě pro obtížnost dané problematiky) doporučuje ponechat zatím stranou. Za nejvhodnější předmět výzkumu považuje zrakové vědomí, neboť lidé jsou velmi „zrakovými živočichy“ a jejich vizuál- ní zážitky jsou mimořádně živé a informačně bohaté. (Crick, 1997, str. 31-32.)

 

V této souvislosti se mi vybavila úvodní věta „Evangelia podle Jana“: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (Bible, 1985a, str. 91.)

Crick předpokládá, že určitý předmět ve zrakovém poli je v každém okamžiku re- prezentován aktivitou několika seskupení neuronů (neural assemblies), která dočas- ně fungují jako jednotka. Libovolný předmět má totiž rozličné vlastnosti (tvar, bar- vu, pohyb atd.), jež jsou zpracovávány v různých zrakových oblastech mozku. Koordinaci aktivity různých skupin neuronů označují neurologové jako problém vazby (binding problém). Podle Cricka ho lze vysvětlit jejich současnou oscilací. Neurony, které registrují rozdílné vlastnosti téhož objektu, mají tendenci k paralelní- mu vysílání nervových impulsů. Tato synchronizovaná aktivita, jejíž rytmus odpoví- dá tzv. gama-oscilacím v rozsahu 35-75 hertzů, by mohla být neuronálním korelá-tem zrakového vědomí. To je ona překvapivá domněnka. Crick dále předpokládá, že koordinovaná aktivita nervových seskupení může mít rysy soutěživosti. Přenesení vizuální pozornosti z jednoho objektu na jiný by mohlo být způsobeno současným výbojem několika skupin neuronů, který je provázen inhibicí aktivity jiných seskupení. (Crick, 1997.)

Crickova teorie vyvolala velkou pozornost a uznání, a to zejména díky tomu, že se pokusila spojit vědomí se specifickou mozkovou aktivitou. Někteří kritici nicmé- ně upozornili na to, že tato koncepce nevysvětluje, z jakého důvodu začínají sesku- pení neuronů oscilovat a jak se tyto oscilace transformují ve fenomenální vědomí. Opět se zde potýkáme s Chalmersovým „těžkým problémem“. (Carlson et al., 2000, str. 284.) Crick se také nezabývá tvorbou, respektive pochopením významů. Pokud by člověk disponoval pouze různými senzorickými „qualii“, pravděpodobně by se v nich velmi obtížně orientoval.

Kvantový model vědomí Penrose a Hameroffa

Problém vzniku vědomí zaujal také známého britského matematika Rogera Penrose, který se ho pokusil objasnit na základě teorie chaosu, nelineární dynamiky a kvanto- vé fyziky. Porozumění jeho úvahám předpokládá velmi solidní znalosti nejnovějších matematických a fyzikálních koncepcí, kterými většina psychologů přirozeně nedis- ponuje. Základní myšlenka, na níž Penroseova teorie stojí, je však vcelku srozumi- telná: Určité fyzikální procesy a stavy, které probíhají na úrovni mikrostruktur, se na úrovni makrostruktury projevují jako fenomény vyššího řádu. Kromě přírodovědec- kých teorií se Penrose inspiroval dílem filosofa Karla Poppera, zejména jeho úvahou, že se psychický svět vynořuje ze světa fyzikálního. (Penrose, 1999.)

Penrose se sice neodvažuje vědomí definovat, ale předpokládá, že se jedná o glo- bální fenomén, který je výsledkem fyzikálních procesů probíhajících na úrovni ner- vových mikrostruktur. Při pátrání po jejich povaze navazuje na myšlenky anestezio-loga Stuarta Hameroffa, který dává vznik vědomí do souvislosti s tzv. mikrotubuly, což je jedna z komponent buněčného cytoskeletu. Mikrotubuly se vyskytují i v neuronech, kde plní řadu důležitých funkcí. Jedná se o malé trubičky tvořené bílkovinou zvanou tubulin, která se může vyskytovat nejméně ve dvou rozdílných stavech. Podle Hameroffa se mikrotubuly chovají jako jakési buněčné mikroprocesory a mohou tak přenášet velmi komplikované signály. Dva rozdílné stavy molekuly tu-bulinu přibližně korespondují se stavy 0 a 1 digitálního počítače. Hameroff předpokládá, že anestetika s celkovým účinkem narušují funkci mikrotubulů. (Penrose, 1999, str. 111.)

Podle Penroseho se mikrotubuly zdají být dobrým kandidátem na strukturu, ve které by mohl probíhat koherentní kvantový proces velkého měřítka, jaký se ode- hrává například v supravodiči. Penrose tento kvantový děj v podstatě ztotožňuje s vědomím. Ke vzniku rozsáhlé kvantové koherence je potřebný vysoký stupeň izo- lace, a ten by mohly poskytnout stěny mikrotubulů. Podle Penroseho je vědomí for- mou nealgoritmického zpracování informací. Nefunguje tedy podle principu vše nebo nic, nejedná se o přímočarý, lineární proces. Ve skutečnosti je to velmi neklid- ný, nevyrovnaný, nelineární proces. Penrose se domnívá, že fyzikální aktivita, kte- rá vyvolává subjektivní vědomé zážitky, je natolik složitá, že ji zatím neumíme ma- tematicky simulovat. Mohli bychom jí porozumět teprve v rámci zcela nové teorie, která by se od standardní kvantové teorie lišila tak radikálně, jako se odlišuje obecná teorie relativity od newtonovské teorie gravitace. (Penrose, 1999.)

Ačkoliv působí kvantová teorie vědomí velmi vědeckým dojmem, je v podstatě značně spekulativní. Při její kritice se objevily podobné argumenty jako při kritice Crickova modelu. Velkou záhadou je zejména to, proč by mikrotubuly vyvíjely tak

„inteligentní“ a koordinovanou aktivitu, že by to vedlo ke vzniku vědomí. Na základě kvantové teorie také nelze vysvětlit většinu mentálních fenoménů, zejména užívání jazyka a pochopení významů. Za velmi podnětný lze nicméně považovat přístup Stuarta Hameroffa. Možnost záměrného navození anestezie v kombinaci s neurolo- gickými metodami, které umožňují zaznamenávat průběh mozkové aktivity, se jeví jako perspektivní směr výzkumu vědomí. (Carlson et al., 2000, str. 285.)

  • Kognitivní teorie vědomí

Kognitivní psychologové sice vesměs akceptují předpoklad, že vědomí je projevem aktivity mozku, ale při jeho popisu používají ve větší míře než neurologové menta-listické kognitivní pojmy.

 

Baarsova teorie globálního prostoru

Bernard Baars předpokládá, že se obsahy vědomí nacházejí v centrálním proceso- ru, který označuje jako globální pracovní prostor (globál workplace). Na zpraco- vání informací se dále podílejí specializované nevědomé expertníprocesory, které připomínají Fodorovy moduly. (Viz Fodor, 1983.) Expertní procesory jsou v určité omezené oblasti nesmírně efektivní a autonomní. Výsledky své aktivity odesílají do globálního pracovního prostoru, který slouží především ke zprostředkování aktivity nevědomých operací. Baars ho přirovnává ke školní tabuli. Výstupy z expertních procesorů, které zvítězí v soutěži o vstup do globálního pracovního prostoru, se zpětně šíří po celém systému zpracování informací. Kontexty jsou předem dané koalice expertních procesorů, které mohou ovlivňovat „hlavní“ zprávy, ale samy do globálního prostoru nevstupují. Jedná se o nevědomé mechanismy, které drží obsa- hy vědomí v určitých mezích. (Baars, 1988.)

Teorie globálního prostoru bývá někdy označována jako model jediného jeviš- tě, na kterém se odehrávají vědomé mentální události. Ani Baarsova koncepce však nevysvětluje, proč údaje, které pronikly do globálního pracovního prostoru, vědo- mě prožíváme. Jinak řečeno, neřeší Chalmersův těžký problém.

Dennettova teorie dimenzí mysli

Filosof a kognitivní vědec Daniel Dennett navrhl teorii vědomí (theory ofmultiple drafts), která vychází z předpokladu paralelního zpracování informací v lidské mysli. Dennett kritizuje karteziánskou představu vědomí coby jeviště, na němž se stře- távají dva protagonisté, tedy duše a tělo. Podle jeho názoru vedla fenomenologie proudu vědomí mnohé filosofy a kognitivní vědce k chybnému přesvědčení, že vě- domí je řídící systém, který reguluje velké množství paralelních procesorů. Předsta- va jednotného, sériového řídícího zařízení však může být pouhou „iluzí uživatele“. Podle Dennetta vzniká sekvence vědomých zážitků pouze proto, že síť paralelních procesorů má v daném okamžiku jediného vítěze. Vědomí tedy nestojí v centru veškerého zpracování informací. Ve skutečnosti je výsledkem aktivity celé řady de- centralizovaných, souběžných pracovních prostorů, které spolu soutěží o vstup do vědomí. Existuje-li větší počet pozoruhodných událostí, mozek je seřazuje podle hierarchického principu. V Dennettově modelu žádné centrální řízení není potřeb- né. Subjektivní zážitek kontinuity a identity je dán tím, že člověk verbálně zazna- menává, komentuje a interpretuje svou vnitřní zkušenost. (Dennett, 1997.)

Kritici Dennettovy teorie upozorňují na to, že ačkoliv usiluje o překonání modelu jediného jeviště vědomí, ve skutečnosti ho pouze nahrazuje modelem několika jevišť. (Carlson et al., 2000, str. 285.)

 

3.2            Nevědomí

Řada psychologických teorií vychází z předpokladu, že kromě vědomí existuje další oblast lidské mysli, která bývá označována jako podvědomí, předvědomí nebo ne- vědomí. Nevědomí lze definovat jako souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání. Z tohoto hlediska jsou obsahy vědomí výslednicí dynamické interakce mezi nevě- domými a vědomými procesy. Zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky je především doménou psychoanalýzy. 

3.2.1                           Freudovo pojetí vědomých a nevědomých procesů

Podle Sigmunda Freuda lze nevědomé procesy rozdělit na deskriptivně nevědomé neboli předvědomé a na dynamicky nevědomé, které jedinec vytěsňuje. Součástí deskriptivního nevědomí jsou vzpomínky, informace a dovednosti, které mohou být v případě potřeby vyvolány do vědomí. Dynamicky nevědomé jsou vzpomínky, fan- tazie a přání, jejichž existenci lze pouze předpokládat a jež se stávají vědomými až po překonání určitého odporu. (Rycroft, 1993, str. 80.) Odpor je projevem působe- ní obranných mechanismů, což je nevědomá dynamická síla, která chrání vědomí před vstupem nepřijatelných nevědomých obsahů. Dynamicky nevědomé procesy probíhají v modu primárního procesu, zatímco předvědomé a vědomé v modu sekundárního procesu.

 

Pojmy primární a sekundární proces zavedl Freud v rámci topografického modelu lidské psychiky. Primární proces je způsob psychického fungování charakteristický pro systém nevědomí, jehož mecha- nismy lze rozpoznat především v obsahu snů. Podle Freuda ho charakterizuje přehlížení vnější reality, formálních a logických pravidel, bezčasovost a nepřítomnost protikladů. Primární proces nedisponuje verbálními prostředky. Sekundární proces je výsledkem působení vnějšího světa na lidskou psychiku. Předvědomí a vědomí bere v úvahu kauzalitu, logiku, časové a prostorové souvislosti, netoleruje dvoj- značné a protikladné prvky. Prvky předvědomí a vědomí lze verbálně popsat. Freud považoval slova za dobrý prostředek k rozmělnění pudových přání. Zatímco v systému nevědomí je pudová energie relativně volná a pohyblivá, v systému předvědomí probíhá její „zkrocení“ do podoby energie vázané na různé mentální obsahy. (Sandler et al., 1973b.)

 

Vědomými procesy se Freud zabýval poměrně málo. Rycroft uvádí, že se jeho práce o vědomí z roku 1915 ztratila. Je nicméně známo, že Freud vědomí obvykle srovnával se smyslovým orgánem, který je schopen vnímat vnitřní duševní událos- ti a odlišovat je od vnějších vjemů. Tato funkce vědomí se nazývá testování reality. (Rycroft, 1993, str. 140.)

Freud si uvědomoval, že dokázat existenci nevědomých procesů mentální pova- hy je velmi obtížné. Dynamické nevědomí se podle jeho názoru projevuje rozma- nitými chybnými výkony, jakými jsou přeřeknutí, opomenutí nebo neobvyklé umís- tění některých předmětů. Vnější pozorovatel, případně i člověk, který se chybného výkonu dopustil, za nimi může odhalit latentní záměr či impuls mentální povahy. Freud se k této problematice vyjádřil ve stati „Strukturální rozbor psychické osob- nosti“:

 

„Chceme-li vysvětlit např. nějaké přeřeknutí, jsme nuceni předpokládat, že u onoho člověka vznikl určitý úmysl něco říci. Uhadujeme jej bezpečně z onoho narušení slovního projevu, tento úmysl se však neprosadil, byl tedy nevědomý. Když jej mluvčímu dodatečně sdělíme, může jej jako svůj vlastní úmysl také poznat, a v tom případě byl jen dočasně nevědomý. Může jej však také popřít jako něco, co je mu cizí, a v tom případě byl tedy trvale nevědomý… Lze tedy rozlišovat dvojí nevědomé, jedno, které se pře- měňuje ve vědomé snadno, a druhé, u něhož k této přeměně dochází nesnadno, jen po vynaložení znač- né námahy a případně k ni nedojde vůbec nikdy. Máme nyní tři termíny: vědomé, předvědomé a nevědo- mé, s nimiž při popisování duševních jevů vystačíme.“ (Freud, 1991, str. 372.)

 

Soutěžení vnitřních pohnutek si někdy můžeme uvědomit na základě introspek-ce; např. nad hněvivým impulsem, který by mohl vyústit v nějaký obhroublý výrok, zvítězí „dobré vychování“. Kritici psychoanalýzy nicméně tvrdí, že samotná myšlenka nevědomých duševních procesů je vnitřně rozporná a že nevědomé procesy mohou být pouze a jedině tělesné či – přesněji řečeno – nervové. (Rycroft, 1993, str. 80.)

Existenci nevědomých mentálních procesů pravděpodobně nelze empiricky dolo- žit. V tomto smyslu je nevědomí hypotetický psychologický konstrukt, který je hojně využíván zejména v psychoterapii. Důkazy o jeho existenci mohou být pouze nepřímé. Vedle Freudových chybných výkonů je to například fenomén „mám to na jazyku“ nebo běžná zkušenost, že přestaneme-li se zabývat nějakým obtížným pro- blémem, pak nám po určitém čase klíč k jeho řešení sám vstoupí do vědomí. Kogni- tivní psychologové předpokládají (viz. kap. 2.1.2), že si uvědomujeme především psychické obsahy, zatímco mentální procesy, které vedly k jejich vzniku, jsou nevě- domé. Například při vnímání si člověk jasně uvědomuje, který ze dvou objektů v per-cepčním poli je bližší a který vzdálenější, aniž by byl schopen vysvětlit, jak tento rozdíl stanovil. Hermann von Helmholtz už v 19. století hovořil v této souvislosti o nevědomém usuzování. (Šikl, 2001.)

Nelze ovšem vyloučit, že výše uvedené operace probíhají na nervové úrovni. Bez předpokladu existence nevědomých oblastí lidské psychiky je však poměrně obtížné vysvětlit subjektivní pochopení významu. Člověk interpretuje vnější podmínky i vnitřní podněty na základě mentálních rámců či schémat, jež dávají jeho zkušenos- ti smysl. Hlubší vrstvy lidské psychiky jakoby člověku „nabízely“ vztažné rámce, dí- ky kterým rozumí svým psychickým zážitkům. Tato schémata, ať už vrozená, či na- učená, stěží mohou být jiné než mentální povahy.

3.2.2                          Různá poj etí nevědomí

Stoupenci různých psychologických směrů mají odlišné názory na podstatu nevědomí a jeho úlohu v mentálním dění. Vzhledem k nemožnosti tuto hypotetickou oblast lidské mysli empiricky zkoumat se otevírá téměř neomezené pole teoretickým spekulacím. S velmi rozdílnými představami o nevědomí se setkáváme i v rámci psychoanalýzy. V klasické Freudově teorii je tato komponenta lidské psychiky sídlem vrozených libidi-nózních, případně agresivních pudových sil, jež jsou mentální reprezentací tělesných procesů. Představitelé teorie objektních vztahů naproti tomu předpokládají, že se obsahy nevědomí utvářejí především na základě zkušeností v interpersonálních vztazích.

 

Například jeden ze zakladatelů teorie objektních vztahů, britský psychoanalytik Ronald Fairbairn (1889-1964), koncipoval svou teorii nevědomí na základě klinických zkušeností s týranými a zneužívaný- mi dětmi, u nichž jej překvapila intenzita jejich pouta a loajality vůči rodičům. Fairbairn z toho vyvodil, že děti vytěsňují především špatné interpersonální zkušenosti či nepříznivý obraz významných osob, což jim umožňuje vnímat je jako převážně dobré. Děti se tímto způsobem zbavují ambivalence, kterou pociťovaly vůči matce, otci či jiným blízkým lidem. Vytěsněné negativní zážitky se v nevědomí formují do „špatných vnitřních objektů“, které později negativně ovlivňují interpersonální vztahy daného jedince. Ve Fairbairnově teorii nevědomí pudy nehrají téměř žádnou roli. (Mitchell a Blacková, 1999, str. 139-144.)

K nevědomí lze dokonce zaujímat určitý postoj. Například ve Freudově pojetí je nevědomí jakýmsi „sklepením lidské bytosti“, smetištěm či odpadkovým košem primitivních pudových impulsů, zraňujících zážitků a podvědomě přijatých příka- zů, zákazů a dogmat. Jung v něm naopak viděl převážně pozitivní tvůrčí princip, který je zdrojem inspirace a tvůrčí síly. (Halík, 1990, str. 24-25.) Také slavný hyp- notizér Milton Erickson (1901-1980) považoval nevědomí za pozitivní, konstruk- tivní složku lidské mysli, s níž lze navázat přímý kontakt prostřednictvím hypnotic- kého transu a využít ji ku prospěchu pacienta. V Ericksonově pojetí má nevědomí (resp. podvědomí) rysy samostatné složky osobnosti, která je moudřejší než vědo- mí. (Kratochvíl, 2002, str. 161.)

Domnívám se, že různorodá pojetí nevědomí vyvolávají pochybnosti o obsaho- vé validitě tohoto pojmu a nabádají k určité opatrnosti zejména při psychoterapeu- tické interpretaci nevědomých motivů.

3.2.3                       Podvědomí, předvědomí, nevědomí

Pojmy podvědomí a předvědomí se objevují i v některých reprezentativních učeb- nicích psychologie od renomovaných autorů. Například Rita Atkinsonová hovoří o podvědomé úrovni vědomí, na které probíhá povšechné zaznamenávání a vyhod- nocování podnětů, z nichž si nakonec uvědomíme pouze malou část. Předvědomí pak tvoří souhrn faktických i osobních vzpomínek a automatizovaných dovedností. Atkinsonová se v této souvislosti zabývá také pojmem disociace, který zavedl do psychologie francouzský psychiatr Pierre Janet (1859-1947). Disociace se projevuje tím, že se některé myšlenky a aktivity oddělí od vědomí a fungují nezávisle na něm. Podle Atkinsonové se disociace týká především automatizovaných dovedností, které zprvu provádíme za plné účasti vědomí, ale postupně začnou probíhat auto- maticky. (Atkinsonová et al., 1995, str. 217.)

Domnívám se, že Atkinsonová Janetovo pojetí disociace poněkud pozměnila. Janet studoval přede- vším tzv. traumatické vzpomínky, což jsou vzpomínky na události, které se lidské psychice nepodařik

„asimilovat“, tj. přiměřeně je zpracovat a uložit do paměti. Podle Janeta se jedná především o takové psy chické zážitky, nad kterými neměla vědomá vůle dané osoby žádnou kontrolu. Podstatou disociace je od sunutí těchto nepřijatelných vzpomínek z vědomí do nevědomí. (Sahakian, 1981, str. 276-277.) Janeto va disociace se tedy příliš neliší od Freudovy represe, neboje (přesněji řečeno) předpokladem pro to, ab; bylo možné určitý nepřijatelný psychický obsah odsunout z vědomí do nevědomí.

Profesor Yaleho univerzity Robert Sternberg je další významný, převážně kog nitivně orientovaný psycholog, který se ve své učebnici psychologie pokusil vy rovnat s pojmy předvědomí, podvědomí a nevědomí. Podle Sternberga existuj vyšší a nižší úrovně vědomí. Vyšších úrovní se lidé pokoušejí dosáhnout napři i prostřednictvím meditace nebo užívání drog. Nižší úrovně vědomí bývají označovány jako předvědomí nebo podvědomí. Předvědomá úroveň vědomí ob- sahuje informace, které mohou do vědomí kdykoliv snadno vstoupit, ale momen- tálně se v něm nenacházejí. Sternberg tedy stejně jako Atkinsonová předpokládá, že se v předvědomí nachází dlouhodobá paměť. Obsahy podvědomí jsou podle Sternberga pro vědomí obtížně dostupné. Podvědomá úroveň představuje menší uvědomování než plné vědomí. Sternberg ztotožňuje podvědomí s nevědomím a nepovažuje za nutné mezi těmito pojmy rozlišovat. (Sternberg, 2001a, str. 167-169.)

 

  • Svobodná vůle

Subjektivní přesvědčení o existenci svobodné vůle je důležitou součástí naší vnitř- ní zkušenosti. Lidé jsou si vcelku jisti tím, že mají možnost volit mezi různými al- ternativami a řídit své vlastní aktivity podle předem pojatého záměru. Zamyslíme-li se však nad svobodou vůle z hlediska výsledků některých experimentů a teorií vědomí, začneme pochybovat o tom, zda je subjektivní přesvědčení o vlastní vnitřní svobodě skutečně opodstatněné.

Relativně snadno lze dokázat, že člověk může být za určitých okolností přesvěd- čen, že jedná svobodně, ačkoliv je jeho chování zjevně řízeno vnějšími vlivy. Dob- rým příkladem je posthypnotická sugesce. V průběhu hypnotizace dostává jedinec zpravidla určitý příkaz, jehož účinek zasahuje do období po skončení hypnózy. Na- příklad dostane za úkol vyčistit si brýle, zavřít okno nebo otevřít dveře. Pokud vznikla amnézie a jedinec si na příkaz zadaný v hypnóze nepamatuje, pak ho zpra- vidla realizuje, přičemž své chování racionálně zdůvodňuje. (Kratochvíl, 2002, str. 154.) Například zavře-li na základě posťhypnotické sugesce okno, komentuje své počínání slovy „je tady průvan“ nebo , je mi nějaká zima“, a to zpravidla k velké- mu pobavení všech přihlížejících. Hypnotizovaný je tedy přesvědčen, že jedná na základě vlastního rozumného rozhodnutí, zatímco ostatní dobře vědí, že jeho akti- vita vůbec svobodná není. Také epileptičtí pacienti s rozděleným corpus callosum, kteří nevědomě reagují na pokyny odeslané do jejich pravé hemisféry, se své cho- vání pokoušejí racionálně zdůvodnit podobně jako jedinci pod vlivem hypnózy. (Gazzaniga, 1985.)

Někteří autoři se tudíž domnívají, že subjektivní přesvědčení o existenci svobod- né vůle je klamné a že vědomí pouze interpretuje a racionálně zdůvodňuje chování, které je určováno vnitřními nervovými programy, nevědomými popudy či vnějšími vlivy. V souladu s vynikající analogií Daniela Dennetta mnohdy vypadají výpovědi o vědomé zkušenosti jako sdělení „vládního mluvčího“, který je sám mimo okruh těch, kteří přijímají důležitá rozhodnutí. (Flanagan, 1995, str. 12.)

Benjamin Libet provedl s řadou spolupracovníků významné experimenty týkají- cí se problematiky svobodné vůle, jejichž výsledky jsou poněkud matoucí. V těch- to tzv. Libetových pokusech měl subjekt za úkol zmáčknout knoflík v čase určeném jeho vlastním vnitřním rozhodnutím. Na hlavě měl umístěny elektrody snímající mozkovou aktivitu. Výsledky vzniklé zprůměrováním velkého počtu měření vedly k přesvědčivému závěru, že se elektrická aktivita mozku začíná projevovat minimálně jednu sekundu předtím, než se subjekt domnívá, že uskutečnil akt rozhodnutí. (Libet et al., 1979, in Penrose, 1999, str. 114-116.) V mozku tedy existuje jakási předběžná znalost vědomého záměru. Subjektivní svobodné rozhodnutí se oproti mozkové aktivitě časově zpožďuje. Někteří vědci z toho vyvodili závěr, že iniciace chování i uvědomování může začínat, a obvykle také začíná, nevědomě. Lidé v tomto pokusu ovšem skutečně jednali svobodně; jejich mozek však o tom „věděl“ dřív než oni sami.

Je-li vědomí pouhým „vládním mluvčím“, který se snaží přesvědčit sebe i okolí o tom, že jedná nezávisle a rozumně, pak by lidé měli považovat veškeré své projevy za důsledek svobodného rozhodnutí. Ve skutečnosti tomu tak není. V řadě situací člověk cítí, že podlehl vlivům, které se vymykají jeho vědomé kontrole. Například jedinci závislí na nikotinu, alkoholu či pervitinu jsou schopni na základě silného vnitřního nutkání (bažení) udělat téměř všechno pro to, aby se své drogy zmocnili. Také lidé nešťastně zamilovaní objektu své lásky ustavičně telefonují nebo se mu jinak vnucují, přičemž si plně uvědomují, že jejich chování je nerozumné a nesvobodné. Má-li katolický kněz náhodný pohlavní styk s neznámou ženou či prostitutkou, bude to pravděpodobně prožívat tak, že podlehl „nízkým pudům“, tedy něčemu, co je v rozporu s jeho svobodnou vůlí. Pocit vnitřní svobody ztrácí také člověk, který se nechá unést velkým vztekem. Mnohdy se dodatečně hrozí toho,, jak se mu to vymklo“.

Přestože má člověk silnou potřebu mít své chování pod kontrolou, může být za určitých okolností příjemné se této sebekontroly vzdát. Tak je tomu zejména v průběhu sexuálních aktivit, kdy řada tělesných reakcí probíhá bezděčně a snaha o jejich volní řízení je spíše narušuje. Je možné, že oslabené vnitřní řízení je jedním ze zdrojů úzkostí, které provázejí lidskou sexualitu. Pocit vyjádřený výrokem „po milování je každý člověk smutný“ může být způsobený právě tím, že se člověk na nějakou dobu vzdal své svobodné vůle. Těžko to lze vyjádřit přesněji, než to učinil francouzský básník Jules Supervielle (1966, str. 107):

 

Když oči touhy jako přísný soudce vám praví: Pojďte blíž!,

jak duše trne poděšena

tím zaslepeným srdcem, jež ji odstrčí a odejde tak samo

jako náměsíčný bratr.

Přeložil Jiří Konůpek

 

Lidé rozlišují svobodné a nesvobodné jednání především na základě přesvědčení, že

„toto způsobuji já sám“, což se zásadně liší od pocitu „toto se mi děje“. (Sear-le, 1994, str. 103.) Psychoanalytici v této souvislosti rozlišují mezi ego-syntonními a ego-dystonními projevy. Chování či prožívání je ego-syntonní tehdy, je-li slučitelné s ideály subjektu a s jeho sebepojetím. Ego-dystonní pohnutky nebo projevy jsou naproti tomu se sebepojetím neslučitelné. (Rycroft, 1993, str. 39^4-0.) Jako ego-dystonní pociťuje většina lidí rozmanité neurotické, psychosomatické či somatické symptomy. Je to něco, co se jim děje proti jejich vůli. Například jedinec, který trpí neurotickými kompulzemi, je nucen (ač nerad) každé ráno několikrát zkontrolovat, zda vypnul plyn a zamknul byt. Astmatický záchvat zpravidla propukne ve chvíli, kdy to člověk nejméně

„potřebuje“. Rakovinu vnímá nemocný jako nepřítele, který napadl jeho tělo, a pokouší se ho zničit. Lidé se tedy nepovažují za dokonale svobodné bytosti, i když někteří z nich po vnitřní svobodě velice touží. U mnoha lidí je boj mezi iracionálními impulsy a snahou o jejich rozumné zvládání důležitou složkou jejich duševního života.

 

3.4            Pozornost

Lidé většinou předpokládají, že jejich vědomá zkušenost je poměrně přesnou reflexí okolního světa. Ve skutečnosti si uvědomujeme jen omezené množství vnějších i vnitřních podnětů. V aktuálním časovém okamžiku jsme „bombardováni“ podstatně větším počtem informací, než jsme schopni zvládnout a zpracovat. Pokud by vědomí nemělo omezenou kapacitu, bylo by úplně zahlceno přívalem podnětů, jakými jsou teplo, světlo, nejrůznější zvuky, proměnlivá stimulace ze svalů, vnitřních orgánů a zejména z mentální aktivity. Uvědomování všech těchto podnětů by pravděpodobně vedlo k naprostému vnitřnímu chaosu a ochromení. Naštěstí má lidská schopnost zpracovávat informace určité limity.

Pozornost je mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a tak ho chránit před zahlcením velkým množstvím podnětů. Základní vlastností pozornosti je selektivita – výběrovost. Pozornost lidem umožňuje mo- nitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku přejí nebo potřebují uvědomit, přičemž ostatní ignorují.

William James věnoval problematice pozornosti jednu kapitolu svých „Principů psychologie“. Seznámíme se nyní s některými často citovanými Jamesovými úvahami o její podstatě:

„Každý ví, co je pozornost. Je to jasné a živé zaujetí mysli jedním z několika možných objektů nebo myšlenkových pochodů. Podstatou pozornosti je zaměření a soustředění vědomí, které má za následek jeho odklon od některých věcí ve snaze efektivně zvládnout jiné, a je skutečným protikladem zmatené- ho, omámeného, rozptýleného stavu, který se nazývá nepozornost či nesoustředěnost. My všichni tento stav známe, a to dokonce v jeho extrémní podobě. Většina lidí do něj pravděpodobně upadne několikrát denně: oči jsou upřeny do prázdna, zvuky okolního světa splynuly v neurčitou jednotu , pozadí vědomí je vyplněno, pokud vůbec něčím, ospalým pocitem prázdného míjení času… my se tím necháváme unášet, dokud… nám něco (nevíme co) nedodá energii, což nám umožní dát se dohromady.. , skryté myšlenky začínají být efektivní a kola života se opět roztočí.“ (James, 2001.)

 

James tedy definuje pozornost jako výběrové zaměření a soustředění vědomí na určité objekty a aktivity. Vstup psychických obsahů do vědomí je však konečnou etapou procesu pozornosti, které muselo předcházet jejich rychlé zaregistrování, zpracování či vyhodnocení z hlediska jejich osobního významu. Pozornost jako mentální proces lze tudíž rozdělit do dvou fází:

  1. Zaměření (upoutání) pozornosti, jehož podstatou je výběr důležitých pod- nětů. Tato fáze bývá označována termínem selektivní Obvykle probíhá převážně nevědomě.
  2. Vlastní soustředění vědomí na určitý psychický obsah či mentální aktivitu. Pozornost může být zaměřena nejen do vnějšího světa, ale také k vnitřním psy-

chickým obsahům. Je značný rozdíl mezi mentálním stavem, při kterém člověk bed- livě sleduje okolní prostředí (např. jde-li v noci neosvětleným parkem), a stavem vě- domí, při němž je ponořen ve svých myšlenkách a okolnímu prostředí věnuje minimální pozornost.

  • Pozornost ve vztahu k ostatním psychickým procesům. Pozornost se dává do souvislosti nejen s vědomím, ale také s vnímáním, pamětí, učením a dalšími kogni- tivními Při vnímání provádí selekci podnětů v percepčním poli, které se na základě jejího zaměření člení na figuru a pozadí. Pozorování je vnímání se silným soustředěním pozornosti, jehož cílem je získat nové poznatky. Pozornost dále vybírá podstatné informace pro uchování v krátkodobé a dlouhodobé paměti, v níž také vyhledává mentální obsahy potřebné k aktuálnímu psychickému fungování. Předpo- kladem bezděčného i záměrného učení je schopnost soustředit se na jeho předmět, např. na postup při vaření, na správný způsob provedení tenisového úderu či na ob- sah skript. Pozornost dále ovlivňuje kvalitu myšlení, při němž hraje důležitou roli j koncentrace na daný problém a schopnost vybírat podstatné informace. Souvisí také s emocionálními a motivačními procesy, které hrají významnou roli v první etapě procesu pozornosti, tj. určují její zaměření.

Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace neboli reti-kulárně-aktivační systém RAS, což je systém nervových vláken spojujících mozkový kmen, thalamus a korové oblasti; má tlumivý a povzbudivý vliv na různé mozkové funkce. Retikulární formace řídí stav bdělosti a aktivace organismu, hraje rozhodující roli v řízení spánku a bdění, ovlivňuje soustředění a podílí se na pro- : pouštění (respektive blokování) informací, které putují ze senzorických systémů do vědomí. (Hartl a Hartlová, 2000, str. 170.)

Nejnovějšími neurologickými poznatky o pozornosti se zabývá F. Koukolík v knize „Lidský mozek“. (Koukolík, 2000, str. 187-209.)

  • Typy pozornosti

Ruský učenec Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936) zkoumal tzv. orientačně-pátrací reflex, což je vrozené schéma chování (instinkt, vrozený automatismus), jež je ode- zvou na změny okolního prostředí, především na novost a hrozbu. Tak například neznámý zvuk vyvolává celou řadu adaptačních pochodů na úrovni fyziologické i be-haviorální. Jedinec přeruší aktuálně probíhající aktivity, znehybní, pootočí se směrem k neznámému podnětu, pozorně naslouchá atd. Výsledkem orientačního reflexu je zlepšená percepce podnětů a rychlejší učení. Podle Pavlova lze podstatu tohoto reflexu vyjádřit otázkou „Co to asi je?“ (Fraňková a Bičík, 1999, str. 123.)

Ruští psychologové a fyziologové považovali orientačně-pátrací reflex za vroze- ný základ tzv. bezděčné (pasivní) pozornosti, která je pravděpodobně fylogenetic-ky starší nežli pozornost záměrná (aktivní). Bezděčná orientační reakce se liší od pátracích aktivit, k nimž patří hledání vhodné restaurace v neznámém městě či výběr potravin v supermarketu. Na pátrání se podílí záměrná pozornost.

Bezděčná pozornost

Řada psychologů se zabývala tím, jaké podněty ve vnějším světě přednostně upou- távají bezděčnou pozornost. Patří k nim:

  • Nové podněty a podněty asociované s nebezpečím (např. zvuk klaksonu u auto- mobilu).
  • Intenzivní, pohybující se a měnící se podněty. Díky tomu snadno upoutá naši pozornost kvílení sirény nebo signál „hoří“.
  • Změny dobře známých podnětů. Přijde-li někdo hodně nakrátko ostříhaný, zpra- vidla si toho každý všimne. Obleče-li se nenápadná dívka do nových elegantních šatů, ihned připoutá pozornost okolí.
  • Nezvyklé podněty. Neobvyklost je mnohdy dána situačním Objeví-li se na ulici herec v baletním úboru či dívka ve středověkých šatech, pak pravdě- podobně vyvolají všeobecný zájem. (Holas, 1972, str. 239.) Alexandre Dumas ve

„Třech mušketýrech“ barvitě popisuje, jakou pozornost vzbuzoval ď Artagnan na svém postarším koni žluté barvy.

  • Lidskou pozornost upoutávají podněty kontrastující s okolím, čehož se hojně využívá při zvyšování bezpečnosti K podnětům tohoto typu patří roz- svícená světla automobilu, červená barva na semaforu a dopravních značkách, oranžové oděvy železničních dělníků atd. Ze všech barevných odstínů vzbuzuje největší pozornost červená, a to už u dětí ve věku kolem tří let. Nabídnete-li jim několik pastelek, s největší pravděpodobností si vyberou červenou.
  • Podněty s osobním nebo sociálním významem, jakými jsou naše vlastní jméno, hezké šaty ve výloze či přítomnost sexuálně přitažlivých Matka věnuje vel- kou pozornost chování svého malého dítěte, expert se zaměřuje na informace, které odpovídají jeho odbornému zájmu. Z obrovského informačního šumu, který nás v každém okamžiku obklopuje, vybíráme jen malou část, která je pro nás v daném momentu důležitá.

Zaměření pozornosti je tedy výrazně ovlivňováno emocemi a motivy. Všechno, co souvisí s uspokojováním nebo naopak frustrací našich potřeb, vše, co odpovídá našim zájmům, případně k čemu máme určitý citový vztah, se zpravidla lehce stává předmětem neúmyslné pozornosti. Motivy a emoce takříkajíc „zevnitř“ určují, na co aktuálně zaměříme svoji pozornost. Výstižně to vyjádřil jeden ze zakladatelů francouzské psychologie Théodule Ribot (1839-1916). Ve vzácném českém vydá- ní jeho „Psychologie pozornosti“ z roku 1901 najdeme tuto charakteristiku zdrojů bezděčné pozornosti:

 

„Člověk, jako zvíře, nevěnuje spontánně svoji pozornost, leda tomu, co jej dojímá, co jej zajímá, a v něm navozuje stavy příjemné, nepříjemné nebo smíšené. Protože radosti a bolesti jsou jenom proje- vy toho, že jisté naše tužby jsou ukojeny nebo neukojeny, a protože naše tužby jsou z naší nejvnitrnější bytosti…, plyne z toho, že spontánní pozornost má svoje kořeny v samém jejím základě… Povaha spon- tánní pozornosti u nějaké osoby odhaluje… její hlavní snahy. Domovnice obrací bezděčně všechnu svoji pozornost ke klepům; malíř ke krásnému západu slunce, v němž sedlák vidí jen nastávající noc; geolog ke kamenům, jež se mu namanou, v nichž nezasvěcenec vidí jen oblázky.“ (Ribot, 1901, str. 10-11.)

 

Záměrná (úmyslná, volní) pozornost

Vznik záměrné pozornosti, která je pravděpodobně vývojově mladší než bezděčná, souvisí s rozvojem jájských funkcí. Záměrná pozornost provází realizaci rozmanitých volních aktivit; je tedy řízena vědomou intencí, úkolem či povinností. Na její udržo- vání je třeba vynaložit určité úsilí, takže bývá provázena prožitkem duševní námahy.

Psychologové zabývající se problematikou pozornosti popsali dvě mentální ak- tivity, na nichž se podílí záměrná pozornost. Jsou jimi ostražitost a pátrání. Ostra- žitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat po- zor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“. Uplatňuje se v situacích, v nichž se určitý důležitý podnět vyskytuje poměrně zřídka, aleje třeba na něj ihned reago- vat. Například plavčík na přeplněném koupališti musí neustále bedlivě sledovat, zda se někdo netopí, ačkoliv se to neděje příliš často. Ostražitost je nezbytná při práci leteckých dispečerů, policejních hlídek, bankovní ostrahy atd. Nejčastější příčinou selhání jsou pochybnosti o důležitosti podnětu, nikoliv tedy pokles senzitivity. Úkoly vyžadující vysokou úroveň ostražitosti nicméně nelze spolehlivě provádět bez pravidelného odpočinku. (Sternberg, 1995, str. 193.)

Pátrání je na rozdíl od ostražitého pozorování činnost velmi aktivní. Pátrání pro- vádíme, hledáme-li v cizím městě hotel, přestupujeme-li na nádraží z jednoho vla- ku do druhého nebo listujeme-li v několika slovnících s cílem najít co nejpřesnější překlad anglického slova. Pátrání je mnohem snazší, známe-li nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu zjišťujeme především nové informace – „stopy“, které nás dovedou k vytčenému cíli.

Hranice mezi pasivní a aktivní pozorností není nikterak jednoznačná; obvykle se oba druhy pozornosti podílejí v určitém poměru na psychické aktivitě, přičemž to, co bylo zprvu předmětem bezděčné pozornosti, se může stát objektem záměrné po- zornosti a naopak. Bezděčná a úmyslná pozornost si vzájemně konkurují. Není-li záměrná pozornost podpořena dostatečně silným motivem, lze ji snadno narušit sti- muly, které upoutávají bezděčnou pozornost. Pokud se člověk nedokáže soustředit na vnější podněty (např. student na nudnou přednášku), obrací se jeho pozornost do vnitřního světa; obvykle začne spřádat plány do budoucna nebo snít.

3.4.2                           Vlastnosti pozornosti

Psychologové tradičně rozlišují několik základních vlastností pozornosti. Patří knim:

  1. Selektivita (výběrovost), což je schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty. Stejně důležitá je schopnost ignorovat opakující se bez- významné stimuly, jakými jsou tikot hodinek nebo vzdálený hluk dopravy. Takovéto podněty nás nijak neohrožují ani neposkytují žádné nové informace, takže je brzy přestaneme vnímat. Opakování stimulace vede k adaptaci; podnět se stává součástí pozadí. (McKeachie a Doyle, 1972, 87.) Neschopnost ignorovat bez- významné podněty patří mezi svízelné neurotické potíže.
  2. Koncentrace (soustředěnost) pozornosti znamená vyčlenění omezeného po- čtu psychických obsahů, kterými se vědomě zabýváme. Čím menší je jejich počet, tím vyšší je koncentrace Při meditaci se pozornost soustředí na jediný psychický obsah, např. na určitou barvu nebo na představu konkrétních či abstrakt- ních předmětů. Meditace je prostředkem k navození změněného stavu vědomí.
  3. Distribuce (rozdělování) pozornosti mezi několik různých podnětů či činností je možná jen v omezené míře. Dvě nebo tři různé aktivity můžeme současně pro- vádět jedině tehdy, jsou-li z velké části automatizované. Například česká žena je schopna současně vařit, prát a povídat si s vnoučetem, ovšem pouze díky tomu, že vaří a pere více méně Schopnost rozdělovat pozornost byla předmě- tem intenzivních výzkumů, s nimiž se seznámíme v další části této kapitoly.
  4. Kapacita (rozsah) pozornosti je v psychologických experimentech zpravidla vymezena množstvím objektů, které člověk dokáže postřehnout současně nebo ve velmi krátkém časovém úseku. Měření rozsahu pozornosti vedla k závěru, že je člověk schopen jedním pohledem (fixační interval asi 0,2 sekundy) současně zachytit přibližně 4-5 objektů. (Homola, 1992, str. 107.)

Zdá se být logické, že rozsah pozornosti by měl být přibližně stejný jako kapa- cita krátkodobé paměti. Americký kognitivní psycholog George Miller (nar. 1920) dospěl v 50. letech při zkoumání krátkodobé paměti k „magickému číslu 7″. Podle Millera může člověk při momentálním postřehu, učení i zapamatování zaregistrovat najednou maximálně 7 ± 2 podněty. (Hunt, 2000, str. 496.) Novější výzkumy na- svědčují tomu, že lidé jsou schopni současně věnovat pozornost například verbál- ním a zrakovým podnětům. Pozornost nečerpá z jediného zdroje, takže její rozsah je pravděpodobně větší než sedm prvků.

  1. Stabilita (stálost) pozornosti je určována časovým intervalem, v jehož průbě hu jsme schopni soustředěně sledovat jediný podnět. Výsledky klasických pokusů prováděných psychology především v 50. až letech vedly k závěru, že tzv. bo dová fixace pozornosti má jen velmi krátké trvání (od 0,1 do 5 sekund). Potom se pozornost přesune k jinému bodu, takže jsme schopni například nějaké umělecké dílo soustředěně pozorovat poměrně dlouhou dobu. Je-li fixace pozornosti naruše- na vlivem soupeřících podnětů, k nimž se pozornost přesune, hovoříme o fluktuaci neboli těkání pozornosti. (Holas, 1972, str. 241.)

Německý ušní lékař Urbantschitsch už v roce 1875 zjistil, že jsou-li hodinky umístěny v takové vzdá- lenosti od subjektu, že je ještě slyší, tj. sluchový podnět je blízko prahové hodnotě, pak chvílemi tikot ho- dinek přestává slyšet; jakoby se zvuk střídavě vzdaloval a přibližoval. Podobný jev vzniká, pozoruje-li člověk sotva viditelný černý bod na bílé ploše nebo naopak. Bod se chvílemi ztrácí a znovu se objevuje. Fixace pozornosti se v tomto případě vyznačuje střídáním pozitivní a negativní fáze. Střídání obou fází je velmi nepravidelné. Průměrná doba jedné fáze se pohybuje kolem 8-10 sekund. V literatuře je tento jev znám jako senzorická fluktuace. Podle Holase je vhodnější název senzorická oscilace, protože se jedná o kmitání téže funkce. Senzorická oscilace se týká velmi slabých podnětů, s intenzitou blízkou prahové hodnotě. Překročí-li intenzita podnětu určitou hranici, pak negativní fáze zcela zmizí. (Holas, 1972, str. 242.)

 

3.4.3                           Selektivní pozornost

Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí (první fáze procesu pozornosti). Výzkum selektivní pozornosti podnítil v 50. letech

  1. Colin Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog, jsme-li vystaveni ruši- vému vlivu jiných rozhovorů. Cherry označil tento jev jako fenomén koktejlového večírku (coctail party phenomenon). Představte si, že mluvíte na večírku s nudným člověkem. Zdvořile nasloucháte a občas něco podotknete. Po chvíli vás zaujme de- bata dvojice, která sedí blízko vás. Snažíte se sledovat oba dialogy, ale brzy zjistíte, že to nejde. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se střídavě zachytit útržky jedné a druhé konverzace. Tato situace může skončit trapně, pokud si váš nudný společník všimne, že mu nevěnujete pozornost. Cherry ovšem nestudoval konverzaci na společenských večírcích, ale v pečlivě připravených laboratorních podmínkách. Pro zkoumání selektivní pozornosti vytvořil metodu stínění (shadowing). Při použití této metody má zkoumaná osoba na uších sluchátka, v nichž slyší dvě různá sdělení. Jejím úkolem je zopakovat zprávu vysílanou do jednoho ucha, a to co nejrychleji po jejím vyslechnutí. Subjekt tedy sleduje „jako stín“ jedno sdělení a současně ignoruje druhé. Ukázalo se, že sledují-li zkoumané osoby zprávu vysí- lanou do jednoho ucha, pak si nejsou schopny uvědomit obsah nebo smysl zprávy vysílané do druhého ucha. (Sternberg, 1995, str. 191.)

Na Cherryho výzkumy navázala řada dalších badatelů. Americká psycholožka Anně Treismanová v 60. letech zjistila, že zkoumané osoby si z „nestíněné“ zprávy přece jen něco pamatují. Dokázaly například postřehnout, že lidský hlas nahradil tón nebo že mužský hlas byl vystřídán ženským. Byla-li obě sdělení shodná, pak si toho zkoumané osoby zpravidla všimly, a to i tehdy, když obě zprávy nebyly časově synchronizované. (Sternberg, 1995, str. 191.) V dalších výzkumech se ukázalo, že lidé v „nestíněné“ zprávě vždy postřehnou své vlastní jméno a obvykle také slova s jasným sexuálním významem. (Nielsen a Sarason, 1981.)

Existenci fenoménu stínění si můžete vyzkoušet s pomocí jednoduchého cvičení.

Následující text obsahuje dvě zprávy, z nichž jedna je vytištěná černě a druhá barevně. Vaším úkolem je přečíst co nejrychleji text vytištěný černým písmem. Tento postup se podobá stínění.

 

Při provádění takovýchto experimentů má z hlediska muž pozornosti auto rozhodující chlapec význam klobouk to špendlík, že bonbón text starý, který kůň osoba strom čte pero, je telefon smysluplný kráva a gramaticky kniha správný pásek. Díky muž tomu auto je chlapec text klobouk natolik špendlík snadný onbón, že starý jeho kůň čtení strom není pero příliš telefon obtížné kráva a nevyžaduje kniha soustředěnou pásek pozornost.

 

Po přečtení černě vytištěné věty se pokuste vybavit vše, co jste si zapamatovali z barevného textu. Ke cvičení byste se přirozeně neměli vracet. Je pravděpodobné, že jste si zapamatovali jen několik slov, pří- padně to, že se některá z nich opakují.

Obrázek 3 Praktické cvičení k metodě stínění (Crider et al., 1989, str. 176; přeložila a upravila A. Plháková.)

 

Experimenty se stíněním nasvědčují tomu, že informace, kterým nevěnujeme po- zornost, nevstupují do vědomí a později si je nelze vybavit. Znamená to, že podně- ty, které si neuvědomujeme, neovlivňují naše chování a prožívání? Není tomu tak vždy. Četné výzkumy potvrzují, že jsme schopni některé informace registrovat na nevědomé úrovni a že jejich nevědomé zpracování ovlivňuje psychické procesy pro- bíhající ve vědomí. Potvrzují to především pokusy s tzv. „primingem“, kterým se budu zabývat v kapitole o podprahovém vnímání.

 

Teorie selektivní pozornosti

Tyto teorie se pokoušejí odpovědět na otázku, zda můžeme informaci selektivně ignorovat dříve, než víme, co znamená – časná selekce, nebo teprve poté, co její význam rozpoznáme – pozdní selekce. (Atkinsonová et al., 1995, str. 196.) ■ Teorie filtru Donalda Broadbenta (nar. 1926) vznikla koncem 50. let. Její podstatou je předpoklad, že selektivní filtr působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlastnosti podnětů (časná selek- ce). (Nakonečný, 1997, str. 228.)

Řada výzkumů však obecnou platnost této koncepce nepotvrdila. Například je-li do jednoho ucha vysíláno nejednoznačné sdělení a do druhého sdělení, které pomáhá určit jeho význam, pak pokusné osoby interpretují smysl nejednoznačného podnětu v souladu s nápovědou. (Lackner a Garrett, 1972.) Dalším argumentem proti teorii filtru je schopnost postřehnout své jméno v rozhovorech či sděleních, kterým nevěnujeme pozornost (viz experimenty se stíněním). Pokud by vstupní informace byly tříděny na senzorické úrovni, pak bychom nemohli význam známých slov roz- poznat. Mnozí psychologové se domnívají, že k selekci podnětů dochází teprve na úrovni percepčních procesů, a to po provedení rychlé identifikace významu podně- tu, na níž se podílí i paměť.

 

Anně Treismanová vytvořila novou verzi teorie filtru, která předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale k jejich zeslabení. Informace není na žádné úrovni poznávacího systému úplně vyřazena, ale pouze utlumena. Její vpuštění do vědomí je výsledkem série testů, které rozho- dují o tom, zda je důležitá (naše jméno) nebo nedůležitá (nudný rozhovor o počasí). Je to podobné, jako když zeslabíme rádio, které vysílá nezáživné či bezvýznamné zprávy. (Treisman, 1969.)

Celkově lze konstatovat, že existují experimentální důkazy pro časnou i pozdní selekci. To, která z nich se uplatní, zřejmě závisí na druhu působícího podnětu. Na- příklad výběr slov na základě jejich významu lze stěží provádět na úrovni smyslových receptorů.

  • Teorie jednoho zdroje pozornosti Daniela Kahnemana (nar. 1934) vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Podle této teorie lidé disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat podle požadavků dané Tak například student na kolejích rozděluje pozornost mezi rozhovor s přítelem, čtení učebnice a čmárání obrázků na jejím okraji. Kahneman přirovnává pozornost k zásobníku pohonných hmot. Máte-li příliš velkou spotřebu paliva, můžete ho snadno vyčerpat. Výkon je limitován kapacitou zásobníku. Přesunutí pozornosti k určitému objektu či aktivitě má za následek její odpoutání od ostatních. (Kahneman, 1973.)

Ani tato teorie však zřejmě nemá obecnou platnost. Ukazuje se, že je lehčí roz- dělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční či kognitivní modality než mezi činnosti stejného druhu. Například je poměrně snadné představit si svůj obývací po- koj a současně ho verbálně popsat. Pokud však máte paralelně provádět dva verbál- ní úkoly (psát diktát a číst), pak je to alespoň zpočátku poměrně obtížné.

 

V jednom experimentu měli univerzitní studenti za úkol každý den jednu hodinu současně číst povídku a psát diktát tvořený seznamem slov. Sotva zapsali jedno slovo, hned následovalo další. Pokus probíhal po dobu jednoho semestru. Simultánní zvládnutí obou úloh bylo zpočátku velmi obtížné. Studentům se sice dařilo zapsat všechna slova, ale rychlost četby u nich dramaticky poklesla. Asi po osmi týdnech praxe však nejenže byli schopni číst svým obvyklým tempem, ale také plně chápali obsah textu. Díky dů- kladnému procvičování se naučili jednoduchý diktát zapisovat automaticky. (Spelke, Hirst a Neisser, 1976.)

 

  1. Hirst a D. Kalmar studovali úroveň výkonu při souběžném provádění dvou kognitivních úloh. Zkoumané osoby měly na uších sluchátka, v nichž slyšely rozdílná zadání. Například měly za úkol simultánně rozpoznávat chyby v jednoduchých aritmetických výpočtech a v hláskování slov. Prováděl-li subjekt paralelně dvě arit- metické nebo dvě verbální úlohy, pak byl jeho výkon podstatně horší, než když se současně zaměřoval na početní a verbální úkol. Dále se ukázalo, že výkon je vý- znamně lepší, jsou-li úlohy vysílány střídavě do pravého a levého ucha, než jsou-li zadávány souběžně. Střídaní podnětů zřejmě člověku umožňuje rychlé přesuny po- ! zornosti. Hirst a Kalmar dospěli k závěru, že lidé jsou schopni částečně rozdělovatpozornost mezi kognitivní aktivity různého druhu, jakými jsou aritmetické výpočty a hláskování. Souběžné provádění dvou podobných kognitivních aktivit je však vel- mi obtížné. (Hirst a Kalmar, 1987.)

Nezdá se tedy, že by lidská pozornost byla odkázána na jediný zdroj; spíše exis- tuje několik druhů pozornosti, které mohou paralelně zpracovávat působící podně- ty. V odolnosti vůči rušivým vlivům existují značné individuální rozdíly. Někdo se dokáže soustředit na studium pouze v tichém prostředí, zatímco jiní při něm vyhle- dávají zvukovou kulisu.

3.4.4                           Řízené a automatické zpracování informací

Pokud se určitou činnost přeučíme, tj. častým opakováním dokonale naučíme, pak máme tendenci provádět ji bezděčně (automaticky). Tento jev lze demonstrovat s pomocí tzv. Stroopovy úlohy, kterou její autor uveřejnil v roce 1935 a která patří mezi užitečné a hojně využívané metody výzkumu pozornosti. Stroopovu úlohu tvoří série názvů různých barev (viz obr. 4), které jsou vytištěny barvami, jež těmto názvům neodpovídají. Pokuste se nejprve přečíst názvy barev a potom postupně vyjmenovat barevné odstíny, kterými jsou vytištěny.

Obrázek 4 Stroopova úloha (Benjafield, 1997, str. 47; přeložila A. Plháková.)

 

Určitě jste zjistili, že pojmenování barev trvá mnohem déle než čtení jejich ná- zvů. U Stroopova testu působí rušivě bezděčná tendence číst.

Čtení patří mezi dokonale naučené dovednosti, které se „spouštějí“ automaticky na základě určitého podnětu či situačního kontextu. Na zastavení jejich průběhu je nutné vynaložit určité volní úsilí. Naučit se číst však vůbec není snadné. Na osvo- jení této dovednosti je zaměřen celý první rok školní docházky. Obecně platí, že realizace nových, neznámých aktivit vyžaduje záměrné (volní) úsilí, zatímco dobře známé činnosti, které jsme opakovaně procvičovali, provádíme automaticky. Zatím- co nováček za volantem se značným vypětím pozornosti kontroluje brzdu, spojku, plyn, volant a dopravní značení, zkušený řidič během jízdy nenucené konverzuje se spolujezdcem nebo poslouchá rádio. Všimněte si, s jakým soustředěným úsilím si děti předškolního věku zavazují tkaničky od bot. Dospělí provádějí tuto dovednost zcela samočinně. Dokonce je pro ně obtížné vysvětlit malému dítěti, jak vlastně po- stupují. Je zřejmé, že čím dokonaleji určitou aktivitu ovládáme, tím menší pozor- nost věnujeme jejímu provádění.

Záměrné zpracování informací je pomalé, zatímco bezděčné probíhá rychle a téměř bez námahy. Dokonale naučené dovednosti jsou uloženy v implicitní paměti a jejich provádění regulují mimovědomé oblasti lidské mysli. Zautomatizované činnosti jsou sice efektivní, ale nejsou příliš flexibilní. Řízené procesy probíhají pomaleji, ale jsou zato pružnější a otevřenější ke změně. Automatické i řízené procesy hrají vý-1 znamnou roli při zpracování podnětů z vnějšího i vnitřního světa. Nelze je považovat za dvě naprosto rozdílné a oddělené kategorie. Jsou to spíše dva extrémy jediné spojité dimenze. Bezděčné a záměrné zpracování informací zpravidla probíhá souběžně a simultánně ovlivňuje chování i prožívání. (Crider et al., 1989, str. 179-180.)

3.4.5                           Poruchy pozornosti

S drobnými poruchami pozornosti se setkáváme i u zdravých lidí. Patří mezi ně roz- tržitost, která bývá důsledkem nadměrné koncentrace na vnitřní psychické obsahy. Projevuje se poněkud nápadným chováním, např. zapomínáním určitých předmětů, nereagováním na okolí, přehlížením vnějších změn. Roztržitý člověk odchází ze samo- obsluhy s nákupním košíkem, po ulici kráčí s rozevřeným deštníkem, i když už dáv- no přestalo pršet, známých a přátel si nevšímá. Roztržitost se nejčastěji projevuje u lidí, kteří řeší osobní či intelektuální problémy, takže je jejich pozornost obráce- na do vnitřního světa.

Další běžnou poruchou pozornosti je nadměrná fluktuace neboli těkavost. Je to stav, při němž každý nový podnět, mnohdy i málo významný, upoutává pozor- nost, která v důsledku toho rychle přebíhá z jednoho předmětu na druhý. Těkavost se typicky projevuje u dětí postižených tzv. hyperkinetickouporuchou, jejímž hlav- ním rysem je chyběni vytrvalosti při činnosti, která vyžaduje kognitivní funkce, a sklon přecházet od jedné, zpravidla nedokončené aktivity ke druhé. (MKN-10, 1992, str. 229.) Děti s touto poruchou se ve škole obtížně soustřeďují na učitelův vý- klad, protože jejich pozornost upoutá jakýkoliv rušivý podnět (spolužáci, moucha, vrabec za oknem atd.).

V nebezpečných situacích, vyvolávajících stav paniky, dochází poměrně často k zúžení pozornosti neboli tunelovému vidění. Panika vzniká především na zákla- dě pocitu, že situaci nemám pod kontrolou a zeji nejsem schopen zvládnout. Tune- lové vidění způsobuje, že se lidé v náročné situaci soustřeďují na malý počet bezvý- znamných detailů. Například v domě hoří a dědeček vynáší umyvadlo nebo hodiny. Tunelové vidění je častou příčinou dopravních nehod. Ve stavu paniky se mnohdy nedostaví potřebná sebezáchovná reakce. Požárníci, potápěči, piloti a další lidé vy- konávající nebezpečná povolání by si měli potřebné sebezáchovné reakce dokonale osvojit, aby je v rizikových situacích prováděli automaticky, bez účasti vědomí.

 

Mnohé poruchy pozornosti lze vysvětlit aktivací nevhodného schématu (scé- náře) určité činnosti. Kognitivní psychologové označují pojmem scénář mentální reprezentaci souboru určitých činností, které po sobě v určité situaci typicky násle- dují. James T. Reason ve své knize ,tfuman error“ (1990) uvádí řadu výstižných příkladů poruch pozornosti, které jsou způsobeny spuštěním nevhodného scénáře. Například někteří lidé klepou na dveře před vstupem do své vlastní kanceláře, chtějí si sundat brýle, ačkoliv je momentálně nemají na nose, nebo zvednou telefon a řeknou „vstupte“. Žena, která je zvyklá chystat snídani pro sebe i pro manžela, nalije ráno čaj do dvou hrnků, i když muž není doma. Jezdí-li člověk do práce střídavě vlakem a autem, může se mu stát, že nechá auto na parkovišti před svým praco- vištěm, odjede domů vlakem a druhý den ráno hledá auto doma v garáži.

Aktivace nevhodného schématu může být příčinou toho, že zapomeneme, co jsme měli v úmyslu, a započatou činnost se nám nepodaří dokončit. Jinak řečeno, dojde k narušení vhodného scénáře. Každému člověku se někdy stalo, že šel s určitým úmyslem do některé místnosti ve svém domě či bytě a pak nevěděl, proč tam vlastně je. Situaci lze řešit návratem do výchozího bodu, kde si člověk původ- ní záměr zpravidla vybaví. Tyto lapsy lidské pozornosti popsal už William James:

„Zamyšlený, duchem nepřítomný člověk se jde před obědem převléknout do své ložnice. Postupně odkládá jeden kousek oděvu za druhým, a nakonec si vleze do postele. Je to způsobeno tím, že první po- hyby, které provedl, mu připomněly obvyklý postup před uložením se ke spánku.“ (James, 2001.)

 

Reason uvádí příklad člověka, který chtěl vyvézt auto z garáže a místo toho se tam převlékl do pracovních bot a šatů, jako kdyby šel pracovat na zahrádku. (Rea- son, 1990, str. 70.)

Lidé se dopouštějí chyb také tehdy, jsou-li nuceni pozměnit nějaký rutinní po- stup (scénář). Například manželka požádá svého muže, aby cestou z práce koupil chleba. Manžel na to pravděpodobně zapomene, protože by musel změnit zažitou sekvenci činností (scénář „návrat domů“). Zařazení neobvyklého úkonu do rutin- ních postupuje poměrně obtížné. (Benjafield, 1997, str. 55.)

 

3.5             Spánek a snění

Spánek je přirozený psychosomatický stav, který ve srovnání s bděním provází značné snížení psychické i tělesné aktivity, zejména aktivity motorického a senzo- rického systému. Dochází k jakémusi „odpojení“ mozku a psychického dění od vnější reality. Tomu napomáhá i uspořádání vnějších podmínek. Člověku se nejlépe spí pod měkkou, hřejivou přikrývkou, v tiché, spíše chladné a zatemněné místnosti. Na některé lidi působí přítomnost druhých osob rušivě, takže preferují oddělené ložni- ce. Mnozí se však cítí bezpečněji a příjemněji, když s nimi v téže místnosti spí ně- kdo další. Spánek nelze považovat za stav úplné tělesné i psychické pasivity. Probí- hají v něm různé druhy mentálních aktivit, především snění. I pro údobí spánku si  můžeme dávat určité úkoly či plány, např. kdy se máme probudit. V této schopnosti však existují značné individuální rozdíly. Také utlumení senzorických systémů není absolutní. V pohotovosti je zejména sluchový aparát, který i ve spánku rozli- šuje mezi různými podněty podle jejich důležitosti. Ženu zpravidla neprobudí hu- kot vlaku, který pravidelně projíždí po blízké železniční trati, ale vzbudí ji slabé za-naříkání jejího dítěte.

Zdravý spánek přináší tělesný i duševní odpočinek a osvěžení. Vědcům se proza- tím nepodařilo beze zbytku odhalit podstatu biochemických a nervových procesů regulujících jeho průběh. Neurologové zjistili, že subkortikální retikulárně-aktivač-ní systém ve spánku zastavuje přenos impulsů do mnoha kortikálních synapsí. Mění se také produkce některých neurotransmiterů, např. acetylcholinu a serotoninu. (Fernand, 1997, str. 164.)

Dosud také není zcela jasné, proč vlastně spíme. Někteří badatelé nabízejí zají- mavou hypotézu, že se spánek vyvinul v dávných dobách proto, aby člověka chrá- nil před nočními hrozbami. Lidé v noci špatně vidí, takže by se mohli stát snadnou obětí nočních dravců. Spánek také tlumí aktivity, ke kterým je třeba dostatek světla

– např. vyhledávání potravy. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 171.) Experimenty se spánkovou deprivací nasvědčují tomu, že nedostatek spánku vážně narušuje nor- mální průběh psychického dění a vede k celkovému tělesnému vyčerpání. Spánek se tedy podílí na obnově tělesných i duševních sil.

  • Cyklus bdění a spánku

Většina lidí denně přibližně 16 hodin bdí a 8 hodin spí. V potřebě spánku existují poměrně velké individuální rozdíly. Někteří jedinci potřebují k tomu, aby se cítili úplně svěží, devět až deset hodin nepřerušovaného spánku, zatímco jiným (zejmé- na starším lidem) stačí k odpočinku pět nebo šest hodin. Cirkadiánní cyklus je ten- dence k pravidelnému střídání větší a menší fyziologické, behaviorální a psychické aktivity. Termín pochází z latinského circa, což znamená kolem, a dies – den. S ob- dobným rytmem aktivity a pasivity jako u lidí se setkáváme u rostlin, hmyzu i vyš-ších živočichů.

Cirkadiánní cyklus zřejmě těsně souvisí se střídáním dne a noci. V jednom ex- perimentu žily zkoumané osoby po dobu jednoho měsíce ve speciálně upravené podzemní místnosti, kde neměly k dispozici žádná vodítka pro určování denního času, jakými jsou hodiny nebo denní světlo. Bylo jim řečeno, že si mají utvořit svůj vlastní rytmus spánku a bdění; mohly tedy jít spát, kdy chtěly, ale byly odrazovány od krátkých zdřímnutí. Po krátkém údobí aklimatizace se subjektivní den účastníků výzkumu prodloužil, a to zpravidla na 25 hodin. Po návratu do normálního prostředí se u nich rychle obnovil běžný 24-hodinový cirkadiánní cyklus. (Wever, 1979.) 1 Tyto výsledky se potvrdily v mnoha dalších studiích.

K narušení rytmu spánku a bdění může vést rychlý přechod do jiného časového pásma nebo práce na směny, což se projevuje pomalejším reakčním časem, zhoršenou schopností řešit problémy a slabší koncentrací pozornosti. Před olympijskými hrami v australském Sydney si naši sportovci dělali největší starosti s tím, jak se jim podaří zvládnout únavu z cestování. V ranních hodinách se zvyšuje tělesná teplota, produkce hormonů a celková aktivita. Dlouhý dopolední spánek vede k útlumu me-tabolických procesů. Po probuzení je člověk po celý zbytek dne utlumený a „omá-mený“. (Fernand, 1997, str. 163.)

Mezi lidmi existují zřetelné rozdíly v úrovni ranní psychosomatické aktivity. Takzvaná , ranní ptáčata“ jsou nejvíce čilá brzy po ránu, zatímco ,jioční ptáci“ („sovy“, ,ponocnt) zakoušejí největší příliv energie odpoledne nebo večer. Tyto rozdíly nejsou pouze subjektivní. Srovnávací studie těchto dvou typů lidí vedly k závěru, že se liší v několika důležitých momentech. Například „ranní ptáčata“ mají větší produkci adrenalinu než „noční ptáci“, což se u nich projevuje celkovou vyšší aktivační úrovní. Vrcholu své tělesné teploty dosahují během dne o něco dříve než „noční ptáci“. Tyto rozdíly v aktivitě a tělesných stavech mohou výrazně ovlivňovat chování i výkonnost. (Baron, 1999, str. 129.)

Mezi slavnými mysliteli najdeme oba výše uvedené typy. Například Immanuel Kant a Jean Piaget byli typická „ranní ptáčata“, zatímco Freud psal téměř výhradně v noci.

3.5.2                        Průběh spánku

Někteří lidé usnou hned, jakmile se uloží k odpočinku, a to téměř nezávisle na denní či noční době. Jiným lidem trvá usínání půl hodiny i více. Přechod z bdělého do spán-kového stavu nicméně probíhá u všech lidí podle stejného vzorce, i když rozdílným tempem. Nejprve se objevují velké tělesné pohyby a změny polohy těla. Pak následuje prohloubené dýchání a pomalé zavírání očí. Jedinec vstupuje do hypnagogického stavu, což je přechodné údobí klímání či dřímoty mezi bděním a spánkem. V tomto stadiu se někdy objevují výrazné svalové křeče provázené škubnutím celého těla, které mohou vést ke krátkému přechodnému probuzení. Křeče jsou pravděpodobně vyvolány motorickými impulsy z nižších mozkových center, což je projevem nervových procesů regulujících přechody k další etapě spánku. (Fernald, 1997, str. 164.) Při usínání se postupně snižuje svalové napětí, krevní tlak i tepová frekvence.

Jednotlivá stadia spánku byla popsána především v souvislosti se změnami elekt- rické aktivity mozku. Výzkum spánkových stavů má dlouhou a zajímavou historii. Nathaniel Kleitman (1895-1999) z Katedry fyziologie univerzity v Chicagu prová- děl na počátku 50. let systematický výzkum spánku. V jeho týmu pracoval nadaný student Eugene Aserinsky8 (1921-1998), který shromaždoval základní údaje o spánku malých dětí. Během jedné vizity zpozoroval u spících dětí rychlé, trhavé,

 

8 Nathaniel Kleitman, původem z ruského Kišiněva, se dožil požehnaného věku 104 let. Jeho student Eugene Aserinsky tragicky zemřel při autonehodě o rok dřív než Kleitman. EASTON, J. Nathaniel Kleitman, 1895-1999. Dostupné na http://www.uchospitals.edu/news/kleitman.html 3. 10. 2000.

 

ale koordinované pohyby obou očí pod zavřenými víčky, které se podobaly očním pohybům při sledování tenisového zápasu. Aserinsky, který o svém pozorování ihned informoval profesora Kleitmana, zpočátku nemohl uvěřit tomu, že o tomto jevu dosud nikdo nereferoval. Kleitman a Aserinsky pak začali rychlé oční pohyby systematicky studovat v laboratorních podmínkách. Při těchto pokusech opakovaně budili zkoumané osoby v různých fázích spánku a žádali je o popis duševních prožitků krátce před probuzením. Jedinci, kteří byli probuzeni při rychlých očních pohybech, si v 80 % případů vybavili detailní vzpomínky na sen, včetně vizuálních představ. Při buzení v nepřítomnosti těchto pohybů udávalo sen pouze 20 % osob. V roce 1953 Kleitman a Aserinsky publikovali svůj objev rychlých pohybů očních (rapid eye movements – REM’s) a současně vyslovili domněnku o jejich souvislosti se sněním. Probouzení osob v různých stadiích spánku se stalo významnou metodou zkoumání výskytu a trvání snů. (Fernald, 1997, str. 166-167.)

V letech 1955-1957 spolupracoval Kleitman s dalším svým vynikajícím studentem Williamem Dementem (nar. 1928), který v současnosti působí jako profesor psychiatrie na Stanfordské univerzitě. Kleitman s Dementem začali používat k registraci průběhu spánku tzv. elektroencefalograf, s jehož pomocí zjistili, že ve spánku dochází k poměrně výrazným změnám spontánní elektrické aktivity mozku. Při použití tohoto přístroje má spící osoba na hlavě připojené elektrody, které snímají elektrické signály mozkové činnosti a přenášejí je do vlastního zařízení, jež signály mnohonásobně zesiluje, aby je bylo možno převést do grafického záznamu na papír. Výsledkem je souvislý graf, tzv. elektroencefalogram EEG. (Černoušek, 1988, str. 33.)

Jaké jsou tedy charakteristické změny EEG při různých úrovních psychické aktivity? Je-li člověk úplně bdělý a čilý, pak jeho elektroencefalogram obsahuje mnoho tzv. beta-vln s relativně vysokou frekvencí a nízkou amplitudou (14-30 hertzů za sekundu). V relaxovaném stavu, např. poté, co si lehneme do postele a zhasneme světla, se na záznamu objevují alfa-vlny, což je pravidelná EEG aktivita s poněkud nižší frekvencí (8-13 Hz/s), ale o něco větší amplitudou, než mají be-ta-vlny. (Baron, 1999, str. 135.)

Poté prochází jedinec čtyřmi spánkovými stadii:

  1. stadium – usínání (hypnagogické) je přechodným údobím mezi bděním a spánkem. Při probuzení jsou lidé přesvědčeni, že ještě nespali. Pravidelný alfa-ryt-mus postupně mizí. Na EEG se objevují poněkud nepravidelné vlny s nízkou amplitudou – theta-vlny.
  2. stadium – lehký spánek. EEG obsahuje větší a pomalejší vlny přerušované tzv. spánkovými vřeteny, které tvoří shluk rychlých vln s frekvencí asi 75 Hz/s a K-kom-plexy, což jsou velké, pomalé vlny a ostré vlny. V této fázi dochází k výraznému snížení svalového napětí.
  • stadium – hluboký spánek. Objevují se delta-vlny, což jsou pomalé vlny s frekvencí 7-2 Hz/s a s velkou amplitudou, které tvoří v tomto stadiu 20-50 % EEG záznamu. Delta-vlny jsou indikátorem hlubokého spánku.

 

Obrázek 5 EEG záznamy v různých sta diích spánku (Sternberg, 1995, str. 207.)

  1. stadium – hluboký spánek. Převládají delta-vlny, které tvoří více jak 50 % záznamu. Pokračuje pokles srdeční a dechové frekvence, prohlubuje se svalová relaxace a chybí oční (Sternberg, 1995, str. 206.)

Po skončení čtvrtého stadia se jedinec znovu vrací do stadií III. a

  1. Celý úvodní cyklus postupného prohlubování a následného změlčování spánku trvá přibližně 90 minut, někdy déle. Teprve po jeho skončení nastává první etapa rychlých pohybů očních. Někteří badatelé ji považují za páté stadium spánku, jiní ji označují prostě jako REM-spánek a všechna ostatní stadia jako non-REM-spánek (NREM). Během jediné noci projde jedinec zpravidla čtyřmi stadii hlubokého spánku provázeného delta-vlnami a čtyřmi až pěti REM-fázemi, které tudíž tvoří asi

25 % prospaného času. První REM-fáze trvá přibližně 10 minut, další     se     postupně     prodlužují.

Hlubokého spánku naproti tomu během noci ubývá. Člověk se budí během poslední REM-fáze, která je poměrně dlouhá. Někdy trvá půl hodiny, nebo dokonce hodinu. Střídání spánkových stadií během jediné noci je přehledně znázorněno na obr. 6. REM-spánek je vyznačen černou barvou.

Nemluvňata tráví v REM-spánku téměř jednu třetinu svého života, i když si ne- můžeme být jisti tím, zda mají sny. Dospělí v něm prožijí asi jednu dvanáctinu ži- vota, tedy denně dvě hodiny. REM-fáze, a s velkou pravděpodobností i sny, existují také u ptáků a savců. Rychlé oční pohyby však nejsou ani u člověka vždy provázeny sněním. Není tedy zcela jasné, zda se zvířatům v REM-fázi spánku zda-ií snv.

 

REM-fáze spánku

 

Na počátku této fáze začne spící člověk těžce a nepravidelně dýchat. Jeho srdeční frekvence se zvyšuje na hodnoty, které odpovídají bdělému stavu. Oči se pod víčky koordinovaně a poměrně rychle pohybují zleva doprava. Mozková aktivita v REM- j spánku (zaznamenaná na EEG) se podobá aktivitě v bdělém stavu, ale není tak pra- videlná; převládají v ní beta- a theta-vlny. Probudit spícího člověka v REM-fázi je obtížnější než v ostatních spánkových stadiích. Dochází k dalšímu úbytku svalového napětí, což je jasně patrné v uvolněném obličeji spícího. V REM-fázi jsme v podstatě svalově ochrnuti; ušetřen je pouze srdeční sval, bránice, okohybné svaly a hladká svalovina. Je pravděpodobné, že tyto změny svalového tonu spícímu znemožňují, aby své sny aktivně přehrával. Změny v průtoku krve vyvolávají u mužů erekci a u žen prokrvení vaginální oblasti.9 (Fernand, 1997, str. 167.)

Francouzský badatel Michel Jouvet označil REM-fázi jako paradoxní spánek, který se výrazně liší od ostatních údobí, o nichž se hovoří jako o ortodoxním pra- vém spánku. Někteří vědci nepovažují REM-fázi vůbec za spánek, ale spíše za třetí stav existence, který charakterizuje především vysoká aktivita mozku a ochromení svalstva. Sny v REM-fázi jsou mimořádně živé a mají bizarní, nelogický charakter – představují ten typ zážitku, který máme spojen se slovem sen. Výsled- ky výzkumů potvrdily, že trvání snu v podstatě koresponduje s tím, kolik času by snové aktivity zabraly v bdělém stavu. Sny se vyskytují také v non-REM-spánku. Jsou však méně časté, prokazatelně kratší a obsahují méně vizuálních i sluchových představ než sny v REM-fázi. Sny v ortodoxním spánku se podobají normálnímu myšlení, nejsou tak emočně obsazeny a jsou více spojeny s událostmi bdělého života než sny, které se nám zdají v REM-fázi. (Černoušek, 1988, str. 40.)

Každou noc se člověku zdá 4 až 5 snů. Nejčastěji si pamatujeme ranní sny z po- slední fáze paradoxního spánku. Vzpomínka na sen je velmi prchavá, což možná souvisí s jeho nelogickými, bizarními kvalitami, které znesnadňují zapamatování. Existují však sny, které si člověk pamatuje celá léta. Svou roli zde hraje také úmysl si sen zapamatovat. Například začne-li se student psychologie intenzivně zajímat o své sny, zpravidla si je pamatuje lépe než dřív.

Spánková a snová deprivace

Hluboký non-REM-spánek pravděpodobně slouží k odpočinku a obnově tělesných sil. Narušení REM-fáze naproti tomu negativně ovlivňuje především psychickou činnost. Potvrzují to experimenty se spánkovou deprivací. Při pokusech s kočka- mi a psy se ukázalo, že po 15 dnech nepřetržitého bdění zvířata hynula na celkové vyčerpání organismu. V pokusech s lidskými účastníky obvykle trvala spánková deprivace 50 hodin, přičemž se žádné zmatené nebo podivné chování neobjevilo. Zpravidla docházelo jen ke stavům nepozornosti nebo chybného vnímání. Ani stu- die analyzující případy, kdy lidé nespali více než 100 hodin, neuvádějí až na vzác- né výjimky hluboké poruchy vnímání, orientace a prožívání. I přes spánkovou de-privaci byli lidé schopni i nadále provádět běžné životní úkony. Nejvíce byla narušena koncentrace pozornosti, což odpovídá běžné zkušenosti lidí, kteří trpí nespavostí. Experimenty se spánkovou deprivací nevyvolaly tak razantní změny vnímání a sebeprožívání jako pokusy se senzorickou deprivací, při nichž jsou zkoumané osoby izolovány od běžných smyslových podnětů. (Černoušek, 1988, str. 42-43.) Novější výzkumy dále potvrdily zkušenost, že po delší spánkové de-privaci vznikají tzv. mikrospánky. Projevují se tím, že lidé na několik sekund přeruší svou bdělou aktivitu a zírají do prázdna. Jejich EEG přitom odpovídá spánko-vému stavu. Mikrospánky jsou častou příčinou dopravních nehod. (Sternberg, j 1995, str. 204.)

 

Tyto fyziologické projevy by mohly potvrzovat Freudovu teorii, že sny v symbolické podobě znázorňují pudové impulsy sexuální povahy.

 

William Dement prováděl počátkem 60. let pokusy se snovou deprivací, při nichž probouzel spící dobrovolníky pokaždé, když se na monitorujícím zařízení ob- ] jevil začátek REM-fáze. Činil tak několik nocí za sebou. Výsledky byly překvapí- a vé. Účastníky výzkumu bylo nutné již během čtvrté nebo páté noci budit až třicet- krát. Po deseti nocích nebylo možné v experimentech pokračovat, protože se po každém probuzení okamžitě ponořili do REM-fáze spánku. (Černoušek, 1988, ! str. 44.) Po skončení pokusů se délka paradoxního spánku během jedné noci pod- j statně prodloužila, a to o 60 až 160 % nad normální stav. Zdá se tedy, že člověk má potřebu „dohnat“ či nahradit chybějící REM-fázi. (Fernand, 1997, str. 167.)

Lidé zbavení snových period byli zpočátku klidní, ovšem po několika dnech u nich narůstala tenze a začala se objevovat úzkost. Každý další den experimentu se obtížněji soustřeďovali, jejich pozornost kolísala, cítili se unavení, docházelo k menším poruchám vštípivosti paměti, objevila se zvýšená podrážděnost. U kontrolní skupiny osob, které Dement probouzel v non-REM-fázi spánku, se téměř žádné psychické potíže neobjevily. Dement dospěl k závěru, že dlouhodobá snová de- I privace může vést k vážným poruchám osobnosti. V 60. letech se v souvislosti s výše uvedenými pokusy objevila teorie psychické potřeby snu. Snění začalo být pokládáno za významného mentálně-hygienického činitele, který napomáhá k udr- žení optimální duševní rovnováhy. (Černoušek, 1988, str. 45.)

3.5.3                           Snění

Hypnagogické představy

Hypnagogické představy, označované také jako pseudohalucinace, se někdy spon- tánně vynořují v prvním stadiu spánku, ve stavu dřímoty. Nejčastěji se to stává teh- dy, když se člověk delší dobu zabýval jednotvárnou činností, jakou je sbírání hub, borůvek, trhání ovoce, hrabání listí či třídění poštovních známek. Ve vzdálenosti, která subjektivně odpovídá asi jednomu metru, pak při usínání vidí listí, třešně nebo poštovní známky. Ačkoliv jsou hypnagogické představy velmi živé, vždyye ucho- váno testování reality, tj. osoba si po celou dobu trvání představy uvědomuje, že se nejedná o skutečnost. (Vondráček a Holub, 1968, str. 53.)

Hypnagogickými stavy se v prvních desetiletích 20. století intenzivně zabýval Freudův žák Herbert Silberer, který popsal transformaci abstraktních obsahů v sym- bolické obrazy. Dochází k ní nejčastěji tehdy, když usínající myslí na nějaký ab- straktní, např. filosofický problém. Silberer vycházel ze svých osobních zkušenos- tí: V době, kdy se zabýval studiem složité Kantovy filosofie, začal jednoho večera nad Kantovým spisem klímat. V té chvíli se mu před očima vynořila představa ja- kéhosi mrzutého tajemníka, který na něj „s nevolí a odmítavě“ hleděl. (Freud, 1994, str. 302.) Mrzutý tajemník zřejmě představoval samotného Kanta. Freud ve svém Výkladu snů“ komentuje Silbererova pozorování těmito slovy:

 

„Silberer postihl převádění myšlenek na obrazy jaksi in flagranti, když se ve stavech unavenosti a ospalosti nutil k duševní činnosti. Unikala mu zpracovávaná myšlenka a místo ní se dostavilo vidění. Vynořující se obraz znázorňoval něco jiného než myšlenku, která měla být zpracována, a to únavu, ob- tížnost této práce nebo nechuť k ní, tedy subjektivní stav a způsob funkce namáhající se osoby místo před- mětu jejího úsilí.“ (Freud, 1994, str. 301.)

 

O hypnagogických představách se někdy hovoří jako o myšlení, které se podobá snu. Tyto živé představy přetavují racionalitu, abstrakci, formální myšlenky a logic- ké vztahy do názorných obrazů s konkrétními náměty. Je popsána řada případů, kdy člověk ve stavu lehké dřímoty nebo brzy ráno po probuzení vyřešil nějaký obtížný vědecký problém. Zdá se tedy, že psychické stavy na hranici mezi spánkem a bdě- ním podporují tvořivé myšlení.

Sny

Hypnagogické vize se kvalitativně liší od snů, které se vynořují v REM-fázi spán- ku. Snové představy (nejčastěji zrakové, méně často sluchové) bývají tak živé, zeje spící není schopen odlišit od vjemů. V průběhu snění bývá tedy často narušeno tes- tování reality. Ve snech člověk létá, cestuje výtahem do nitra Země nebo se setkává s podivnými zvířaty, aniž by v něm vznikaly pochybnosti o pravosti těchto zážitků. Po probuzení z těžkého snu si mnohdy s úlevou uvědomí, že „to byl jenom sen“. V posledních etapách spánku si člověk nicméně bývá vědom toho, že jeho prožitky nejsou reálné.

Sny mívají výrazné emoční zabarvení, a to mnohdy spíše negativní, zejména úz- kostné. Nejběžnějším snovým prostředím jsou ulice a domy. Poměrně často se člověk ve snu setkává se známými lidmi a pohybuje se ve známém prostředí, ale nemusí tomu tak být vždy. Terapeuti referují o tom, že obsah snů jejich pacientů bývá ovlivněn teoretickým rámcem dané psychoterapie. Například klientům psy- choanalytika se zdají sny nabité sexuální symbolikou, zatímco klienti jungiánů pro- dukují velké archetypální snové obrazy. Tento fenomén se zatím nepodařilo plně objasnit.

Teorie snění

Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), vynikající český fyziolog, se zabýval sněním v práci „O spánku, snech a stavech příbuzných“, kde zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Seznámíme se nyní s ukázkou z tohoto díla, kte- rou cituje Freud ve svém „Výkladu snů“:

 „…sny jsou lehké sny obrazotvornosti, které nijak nesouvisí s denními příhodami. Duše nechce po- * kračovat v napětích bdělého života, nýbrž je rozvázat, zotavit se z nich. Vytváří především stavy opačné stavům bdění. Léčí smutek radostí, starosti nadějemi a veselými rozptylujícími obrazy, nenávist láskou a laskavostí, bázeň odvahou a důvěrou; pochybnosti odstraňuje přesvědčením a pevnou vírou, marné čekání uspokojuje splněním. Četná bolavá místa v mysli, která by den pořád nechával otevřena, léčí spánek tím, zeje přikrývá a chrání před novým vznícením.“ (Purkyně, 1857, in Freud, 1994, str. 53.)

 

Lze konstatovat, že Purkyně nejenže předjímal mnohé Freudovy úvahy, ale také Jungovu teorii kompenzační funkce snu.

Psychologům se zatím nepodařilo najít jednoznačnou odpověď na otázku, proč se člověku zdají sny. K tomuto problému lze přistupovat nejméně ze dvou hledisek, a to fyziologického a psychologického. Významné psychologické teorie snění vy- tvořili především psychodynamičtí a kognitivní psychologové.

  • Fyziologické hledisko. Jeden z přístupů k fyziologii snu zdůrazňuje, že lidský mo- zek je dynamický celek, imanentně aktivní systém, schopný vytvářet (generovat) a následně analyzovat své vlastní Robert W. McCarley a J. Allan Hobson jsou autory hypotézy aktivace-syntéza, podle níž snění reprezentuje subjektivní uvědomění a interpretaci neuronální aktivity ve spánku. Před započetím REM-fáze musí spící mozek sám sebe nějak „zapnout“. McCarley a Hobson předpokládají, že k této vnitřní aktivaci dochází automaticky po 90 minutách spánku. Podílejí se na ní neurony, které jsou součástí retikulárně-aktivačního systému. V tzv. syntetickém sta- diu samočinně aktivovaný mozek náhodné nervové signály interpretuje. Syntéza pro- bíhá v mozkové kůře, která je ve spánku odpojena od vnějšího světa, takže nemůže svou činnost testovat na základě senzorických podnětů. Neokortex se pokouší z ner- vových vln a signálů vytvořit nejlepší možný příběh. Využívá přitom údaje uložené v paměti. Například zablokování motoriky si může vyložit jako pronásledování. Ner- vovou aktivitu ve vestibulárním systému, který kontroluje rovnováhu, interpretuje jako prožitky houpání, létání a padání. (McCarley a Hobson, 1981.)
  • Psychodynamické Psychologické interpretace snů sahají do nejstarší známé historie lidstva. Sny hrají důležitou roli už v „První knize Mojžíšově“ v bib- lickém Starém zákoně. Patří k nim sen o Jákobově žebříku, „jehož vrchol dosaho- val k nebesům“ (str. 44), a sny Jákobova syna Josefa o snopech, slunci, měsíci a hvězdách, které se mu klaněly (Bible, 1985c, str. 52). Mnohé psychologické směry, např. psychoanalýza, analytická psychologie, daseinsanalýza a tvarová terapie se pokoušejí využít práci se sny k psychoterapeutickým účelům.

Základy psychoanalytické interpretace snů položil Sigmund Freud v díle „Vý- klad snů“, poprvé vydaném v roce 1900. Podle Freuda jsou sny královskou cestou do nevědomí. Obsah snů se týká takových přání, potřeb nebo myšlenek, které jsou pro vědomí daného jedince nepřijatelné, a jsou proto vytěsněny do nevědomí. Tato přání a nápady tvoří tzv. latentní (skrytý) snový obsah. Sny jsou zamaskovaným pokusem o jeho realizaci. Přeměnu skrytého obsahu snu v jejich manifestní (zjev- ný) obsah provádí podle Freuda tzv. snová cenzura, která je umístěna v předvědo-mí a je o něco slabší než obrany působící v bdělém stavu. Cenzura chrání spícího před plným vyjádřením nevědomých přání, které by vyvolávalo úzkost. Snová práce provádí transformaci ohrožujících latentních obsahů do podoby snového příběhu (manifestního obsahu), přičemž využívá nejrůznější univerzální, kulturní i osobní symboly. Jejím úkolem je zakódovat a zamaskovat nevědomý materiál takovým způsobem, aby mohl vstoupit do vědomí. Pokud se snová práce plně nezdaří, pak snícího probudí úzkost. Sen je tedy určitým kompromisem mezi pudovými silami a cenzurou, takže pudový impuls dojde ve snové podobě určitého uspokojení. (Freud, 1994.)

Výše uvedené závěry jsou jednou z nejdiskutabilnějších částí Freudova díla, proti které vznesla námitky celá řada autorů. Například podle Hanny Segalové sen nelze považovat za pouhý kompromisní útvar, protože by byl vlastně určitým ekvivalentem neurotických symptomů. Snová práce je součástí psychické práce, tj. propracování určitých psychických potíží, problémů či intrapsychických konfliktů. (Segal, 1981.)

Carl Gustav Jung chápe sen jako spontánní sebezobrazení aktuálního stavu ne- vědomí v symbolické formě. Podle Junga je jazyk snů archaický, plný analogií. Symboly jsou určitým podobenstvím, které nic neskrývá, ale ze kterého se člověk na- opak může poučit, zejména srovná-li ho se svým vědomým zaměřením. Jung na rozdíl od Freuda zdůrazňuje, že sny je možné vykládat přímo z jejich manifestního obsahu. Je zbytečné hledat skrytý význam snových symbolů.

 

„Sny nám tedy sdělují řečí podobenství, tj. ve smyslově názorné podobě, myšlenky, úsudky, názory, směrnice a tendence, které byly nevědomé, protože jsme je vytěsnili, nebo o nich prostě nevíme. Je to obsah nevědomí a sen je derivát nevědomého procesu, takže obsahuje zobrazení nevědomých obsahů. Nezobrazuje však nevědomí vůbec, nýbrž jen určité obsahy, jež asociačně přitahuje a vybírá momentální stav vědomí.“ (Jung, 1997a, str. 175.)

 

Sny nás mohou upozornit na určité jednostrannosti, kterých se dopouštíme ve vě- domém životě, napomáhají lidské osobnosti k individuaci a celistvosti. Jung v této souvislosti hovoří o tzv. kompenzační funkci snu. Každý člověk se ve vědomém životě s něčím identifikuje, nějak se prezentuje, žije svůj sociální život, přičemž má tendenci některé stránky své bytosti zanedbávat. Podle Junga se sen snaží tuto jedno- strannost vyrovnat tím, že přináší projev z druhé strany, který je doplňkem nebo protikladem vědomého zaměření. Cím je vědomý postoj jednostrannější a čím více se odchyluje od životního optima, tím snáze se objeví živé sny se silně kontrastujícím, ale účelným obsahem, což je projevem psychické autoregulace jedince. (Jung, 1997a, str. 181-182.)

Domnívám se, že Jung velice přispěl k porozumění snovým obsahům tím, že po- psal výklad snu na rovině subjektu. Následující text patří k nejčastěji citovaným pasážím Jungova díla:

„Celé vytváření snuje samou svou podstatou subjektivní a sen je divadlo, v němž je snící scénou, her- cem, nápovědou, režisérem, autorem, obecenstvem i kritikou. Tato prostá pravda je základem pojetí

smyslu snu, jež jsem označil jako výklad na úrovni subjektu. Tento výklad pojímá všechny postavy ve snu jako personifikované rysy osobnosti snícího.“ (Jung, 1997a, str. 199.)

Podle Jungova následovníka Ernsta Aeppliho se ve spánku chemická sloučenina osobnosti, která je v bdělém stavu držena pohromadě naším já, rozloží na základní prvky, které mohou být znázorněny snovými symboly. (Aeppli, 1996, str. 163-164.)

Sny se rozvíjejí v imaginárním prostoru, v němž snící „vnitřním zrakem“ vidí se- be sama nejen v konfrontaci s jinými osobami, ale také se zvířaty, přírodními útvary a neživými předměty. Z psychodynamického hlediska to vše pravděpodobně repre- zentuje různé aspekty lidské psychiky včetně jejích nevědomých složek. Jedinec se ve snu pohybuje ve svém vlastním psychickém světě, reprezentovaném snovými obrazy. Při výkladu snů lze vycházet z předpokladu, že lidské postavy, včetně osoby snícího, znázorňují ty komponenty duševního dění, které jsou slučitelné s jeho sebepojetím, s nimiž se identifikuje. Naproti tomu zvířata, rostliny a neživé předměty zastupují nižší, hůře integrované složky psychického života. (Podrobněji viz Plháková, 2000.)

  • Kognitivní hledisko – sny jako proces zpracování informací. Kognitivní psy- chologové většinou považují sny za pouhý vedlejší produkt zpracování informací, který nemá žádný psychologický význam. Například podle Christophera Evanse (1984) jsou sny bezesmyslný „šum“ vyvolaný nervovým systémem, který ve spán- ku provádí jakýsi „mentální úklid“ nebo periodickou kontrolu nervových okruhů.

Podle některých autorů plní snové oživení a přezkoumání pamětních obsahů řa- du funkcí v procesu zpracování informací. Patří k nim třídění, přemisťování a uklá- dání potřebných informací do paměti, případně odstraňování bezvýznamných úda- jů, tedy zapomínání. Snění pravděpodobně přispívá k řešení problémů, protože nám nějakým (zatím neznámým) způsobem umožňuje konsolidovat a kategorizovat nedávno získané údaje a organizovat nové myšlenky do koherentních forem.

 

3.5.4                           Poruchy spánku

Každému člověku se někdy stalo, že večer nemohl usnout. Zpravidla se jedná o pře- chodný problém. Mezi hlavní příčiny nespavosti patří zátěžové situace během před- chozího dne, mentální úsilí těsně před spaním, příliš mnoho kávy či jiných stimulan-cií nebo nedostatečná únava. K dalším příčinám patří změna školy či zaměstnání, užívání psychoaktivních látek, přechod do jiného časového pásma a práce na směny. Dlouhodobou nespavost vyvolává chronický rodinný, zdravotní, pracovní nebo finanční stres, nadměrná konzumace kávy nebo čaje a také endokrinní poruchy. Příčinou časného buzení může být požívání alkoholu, který narušuje činnost některých neurotransmiterů regulujících úroveň mozkové aktivity. Alkohol také tlumí REM-spánek. Lidem závislým na této droze se ve fázi detoxikace zdají velmi živé, často děsivé sny. Projevuje se zde tendence „dohnat“ REM-fázi, kterou popsal William Dement. Obecně lze říct, že užívání drog je častou příčinou spánkových poruch. (Fernand, 1997, str. 168.)

 

Nejběžnějšími poruchami spánku jsou dlouhé usínání a časné probuzení, po kterém už člověk neusne. Pokud mají mladí lidé poruchu spánku, pak se zpravidla jedná o potíže při usínání. Starší lidé si nejčastěji stěžují na to, že se budí příliš brzy nebo příliš často. Lidé všech věkových kategoriích mají občas pocit, že si v noci vůbec neodpočinuli, že je spánek neosvěžil. Na nespavosti je matoucí to, že lidé mají sklon nedostatek spánku přeceňovat. V jedné studii byli sledováni lidé, kteří se pokládali za nespavce. Bylo zjištěno, že pouze polovina z nich byla v noci vzhůru déle než 30 minut. (Sternberg, 1995, str. 208.)

Postup při léčbě nespavosti je obecně známý. Člověk by neměl před spaním vy- víjet velké duševní úsilí. Není příliš vhodné užívat prášky na spaní, které sice utlu-mují, ale většinou také narušují spánkový cyklus. Prakticky neexistuje nenávykový prášek na spaní. Rychle se zvyšující tolerance nutí lidi k užívání stále větších dávek, takže se snadno dostanou do začarovaného kruhu závislosti. Nespavost může udržovat také to, že se jí člověk začne úzkostlivě zabývat. K řešení potíží při usínání rozhodně nepřispěje, pokud člověk napjatě (někdy zlostně) sleduje, „kdy už konečně usne“. Spánek patří mezi bezděčné psychosomatické děje, na které volní úsilí působí rušivě. Chce-li člověk dobře spát, měl by mít přes den dostatek pohybu a asi hodinu před ulehnutím do postele relaxovat. Dále se doporučuje vypít na noc nějaký teplý nealkoholický nápoj nebo něco sníst. Zvláštním problémem je usínání po sexuálních aktivitách. Ženy někdy nemohou usnout, pokud nedosáhly orgasmu, a rozčiluje je, když muž vedle nich spokojeně spí. Někteří lidé také nedokáží usnout v náručí jiného člověka. Další příčinou

„partnerské“ nespavosti je chrápání, jehož chronickou formu je snad nejlepší řešit s pomocí oddělených ložnic.

 

 

4   Senzorické procesy

 

Senzorické procesy (čití) patří spolu s vnímáním, učením, pamětí, imaginací a myšlením mezi kognitivní procesy. Má-li jedinec přežít, musí být schopen registrovat podněty z vnějšího i vnitřního prostředí. K tomu slouží lidské smysly, které reagují především na změny stimulace. Senzorické orgány shromažďují materiál k dalšímu poznávání i cítění. Jsou mostem mezi vnějším světem a lidskou psychikou.

Zakladatel psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920) čití a vnímání ostře rozlišoval. Takzvané počitky považoval za dále nedělitelné jednotky zkušenosti, které charakterizuje určitá kvalita a intenzita. Příkladem počitku je hlasitý tón určité výšky nebo jasně červená barva. Výšku tónu a barevnost lze přiřadit ke kategorii kvality, zatímco hlasitost a jasnost ke kategorii intenzity. Vjemy podle Wundta vznikají na základě kombinace jednotlivých počitků. (Homola, 1990, str. 75.)

Většina současných psychologů se přiklání k názoru gestaltistů, že vjemy jsou komplexní psychické fenomény, které nelze považovat za pouhou sumu jednotlivých počitků. Pokud se dnes pojem počitek používá, pak pro označení mentální odezvy na jednoduché, zpravidla přesně definované vnější podněty. Například vidí-me-li zelenou barvu, mohli bychom hovořit o počitku, který je reakcí na elektromagnetické vlnění o délce asi 515 nanometrů. V poslední době se často setkáváme s pojmem senzorická modalita, který se vztahuje především ke kvalitě psychických jevů zprostředkovaných jednotlivými smysly.

Současná psychologie většinou chápe rozdíl mezi senzorickými procesy a vnímáním jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Čití je proces získávání „syrových “ informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá. Data zpracovaná mozkem tvoří základ pro naše vnímání okolního světa. Percepceje organizace a interpretace senzorických informací, která nám umožňuje pochopit jejich význam. Hranice mezi čitím a vnímáním ve skutečnosti není příliš jasná. Například bolest je tak komplikovaný senzorický fenomén, že by bylo vhodnější zařadit ji do oblasti percepce.

Naše dnešní porozumění senzorickým procesům je výsledkem dlouholetého úsilí lékařů, biologů, inženýrů a psychologů. V 19. století bylo jejich zkoumání doménou tzv. psychofyziky, která se zaměřovala na vzájemné vztahy mezi vnějšími, přede-

vším fyzikálními podněty a jejich psychickou odezvou. Jejími hlavními představiteli byli Ernst Weber (1795-1878) a jeho vynikající žák Gustav Fechner (1801-1887), kteří působili na univerzitě v Lipsku. Fechner zavedl do psychologie pojem absolutní podnětový práh, Weber se proslavil svými výzkumy rozdílového prahu. Studiem smyslových orgánů se zabýval také Hermann von Helmholtz (1821-1894), jeden z největších vědců 19. století, fyziolog a lékař. Helmholtz mimo jiné vynalezl oftal-moskop – přístroj k vyšetření vnitřních částí oka – a stanovil rychlost vedení nervo- vého impulsu (asi 50-100 m/s). (Hunt, 2000, str. 117.) Stále velmi vlivná je jeho teorie barevného vidění a tzv. teorie místa, která vysvětluje vnímání výšky tónu.

 

4.1            Obecná charakteristika smyslových orgánů

Čití probíhá ve smyslových orgánech neboli analyzátorech, které se skládají z re-ceptorů, dostředivého (aferentního) nervu a příslušné senzorické oblasti v mozku. Základní vlastností receptorů je jejich citlivost (senzitivita) vůči změnám vnějšího či vnitřního prostředí. Pokud se změní kvalita či intenzita působících podnětů, re-ceptorové buňky na to citlivě reagují. Z evolučního hlediska to lze vysvětlit tím, že potřebujeme věnovat pozornost všemu novému, abychom mohli určit, zda je to bez- pečné nebo nebezpečné, užitečné či škodlivé. Senzitivita smyslových orgánů vůči déletrvajícím neměnným podnětům se naproti tomu rychle snižuje. Tento jev se nazývá senzorická adaptace.

Specializované buňky v receptorech reagují na určitý druh fyzikálních, chemických či biochemických podnětů. Například sluchovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětů, zrakovým podnětem je elektromagnetické světelné vlnění, chuťovým podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách. Už Weber a Fechner zjistili, že senzitivita lidských smyslů má své hranice, kterým říkáme pod-nětové prahy. Dolní podnětový neboli absolutní práh je nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Horní podnětový práh je nejvyšší intenzita podnětu, na kterou analyzátory reagují ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné kvality. Při dalším zvyšování intenzity podnětu buď žádná senzorická odezva nevznikne, nebo smyslový orgán reaguje nespecificky, tj. vznikem bolesti. Například dopadá-li na sítnici lidského oka elektromagnetické vlnění o délce 760 nanometrů, vidíme červenou barvu. Elektromagnetické vlnění o délce 850 nanometrů již žádnou mentální odezvu nevyvolává. Bolest začínáme vnímat tehdy, když je jakýkoliv podnět dost silný na to, aby poškodil tělesnou tkáň.

 

Absolutní podnětový práh

Experimentálně se dolní podnětový práh zjišťuje za pomoci série podnětů, jejichž ve- likost kolísá kolem prahové hodnoty. Podněty jsou prezentovány v náhodném pořadí, přičemž subjekt sděluje, zda se podnět objevil, či nikoliv. Již psychofyzická měření v 19. století ukázala, že stanovení absolutního podnětového prahu je poměrně obtíž- né. Pohybuje se totiž v určitém rozmezí intenzity působících podnětů, v němž ho osoba někdy postřehne a někdy ne. Pod tímto rozmezím existuje oblast „nikdy nepostřehne“ a nad ním „postřehne vždy“. Potíže při přesném určení absolutního podnětového prahu mají několik příčin. V nervovém systému vznikají nezávisle na vnější stimulaci určité změny. Tato spontánní aktivita, tzv. nervový hluk (šum), zhoršuje schopnost detekce podnětu. Dalšími příčinami jsou únava a kolísání pozornosti. Koncentraci pozornosti ovlivňuje také motivace zkoumané osoby, její zájem o danou úlohu. Absolutní podnětový práh se proto arbitrárně definuje jako úroveň intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. (Morris a Maisto, 1998, str. 95.)

Navzdory proměnlivé senzitivitě smyslových orgánů lze konstatovat, že je dolní podnětový práh pozoruhodně nízký. Lidské smysly se tedy vyznačují mimořádnou citlivostí. McBurney a Collings (1984) uvádějí tyto příklady prahových podnětů:

  • Zrak: Plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 50 km od po-
  • Sluch: Tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí.
  • Chuť: Jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech
  • Čich: Jedna kapka parfému rozptýlená v třípokojovém bytě.
  • Hmat: Pád včelího křídla na tvář z výšky 1

Je pochopitelné, že na výše uvedené podněty reagují pouze zdraví lidé s perfekt- ními smyslovými orgány. Citlivost smyslových orgánů se také výrazně mění v dů- sledku senzorické adaptace. Například gram soli rozpuštěný v pěti hektolitrech vo- dy bychom zcela jistě nezaregistrovali poté, co jsme snědli sáček solených arašídů nebo brambůrků.

  • Rozdílový práh

Psychofyzika zkoumala také rozlišovací schopnosti lidských smyslů. Takzvaný roz- dílový práh je nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty různé intenzity, který vede ke vzniku dvou počitků či vjemů. Operacionálně se definuje jako taková změna veli- kosti podnětu, kterou je subjekt schopen zaregistrovat v 50% pokusů. Průkopníkem měření rozdílového prahu byl Ernst Weber. Při svých experimentech žádal zkouma- né osoby, aby nejprve podržely jedno malé závaží (standardní podnět) a srovnávaly jeho váhu s nepatrně odlišnými závažími. Na základě mnoha pokusů stanovil nej- menší rozdíl mezi standardním a srovnávaným podnětem, který byly zkoumané osoby schopny postřehnout, tzv. nejmenší rozlišitelný rozdíl. Nejzajímavějším vý- sledkem Weberových pokusů bylo zjištění, že se rozdílový práh mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. U lehkých závaží se lidem dařilo zaregistrovat i velmi malé rozdíly v jejich váze. U těžších závaží byl nejmenší postřehnutelný rozdíl mnohem větší. Weber pokračoval v podobných experimentech u dalších sen- zorických systémů. Zjišťoval rozdílový práh mezi teplotami dvou předmětů, jasnos- tí dvou světel, výškou dvou tónů či dotekem dvou bodů na kůži. I při těchto pokusech se ukázalo, že velikost rozdílového prahu závisí na intenzitě standardního pod- nětu. Například čím větší byla v daném experimentu výchozí intenzita světla, tím větší musel být její přírůstek, aby lidé dokázali oba světelné podněty rozlišit. Vztah mezi růstem intenzity standardního podnětu a zvyšováním rozdílového prahu je celkem stabilní, což Weber vyjádřil následujícím vzorcem:

 

kde /je intenzita standardního podnětu, Si je přírůstek intenzity odpovídající nej- menšímu rozlišitelnému rozdílu a k je Weberova konstanta. (Hunt, 2000, str. 114.) Při vyšších intenzitách podnětů se tedy rozlišovací schopnost lidských smyslových orgánů snižuje. Tento tzv. Weberův zákon sice neplatí úplně přesně, ale je užitečnou aproximací ke skutečným poměrům. Čím je hodnota Weberovy konstan- ty nižší, tím je smyslový orgán citlivější ke změnám intenzity podnětů. V následu- jící tabulce jsou uvedeny přibližné hodnoty Weberovy konstanty pro různé okruhy podnětů:

Tabulka 1 Hodnoty Weberovy konstanty pro některé podněty

(Atkinsonová et al„ 1995, str. 140.)

 

Podnět                                       Weberova konstanta

Frekvence zvuku                                                 0,003

Intenzita zvuku                                                   0,15

Intenzita světla                                                    0,01

Koncentrace pachového podnětu                          0,07

Koncentrace chuťového podnětu                          0,20

Intenzita tlakového podnětu                                 0,14

 

V oblasti zvukových frekvencí má tedy nejlepší rozlišovací schopnost sluch, za- tímco diferenciace chuťových podnětů různé koncentrace je relativně slabá.

Fechner na základě svých výzkumů zobecnil Weberovy poznatky do podoby tzv. Weber-Fechnerova zákona, který stanoví, že intenzita počitku je přímo úměrná lo- garitmu intenzity podnětu. Jinak řečeno, vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geomet- rickou, roste intenzita počitku řadou aritmetickou. Platí tedy:

P = k log I,

kde P je intenzita počitku, /je intenzita podnětu a k je Weberova konstanta.

Tento zákon říká, že se přírůstek intenzity podnětu subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jed- notkách.

Weber-Fechnerův zákon neplatí pro všechny druhy podnětů. Na přelomu 50. i 60. let navrhl americký psycholog Stanley S. Stevens (1906-1973) nový způsob měření senzorické zkušenosti metodou přímého odhadu. Při tomto postupu se po- zorovatel nejprve seznámí s určitým standardním podnětem, např. se světlem určité

intenzity, kterému je arbitrárně přiřazena numerická hodnota, např. 100. Tento \ podnět slouží jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Je-li pozorovatel pře- j svědčen, že je následující světelný podnět 2x jasnější než standard, přisoudí mu hodnotu 200.

Pokládá-li druhý podnět za méně jasný než výchozí, připíše mu napři- j klad hodnotu 70.

Pozorovatel tedy sděluje svůj přímý subjektivní odhad intenzity j určitého podnětu. Na základě této metody popsal Stevens tri typy psychofyzických J funkcí, které platí pro různé druhy podnětů.

 

Obrázek 7 Tri typy psychofyzických fiml

(Seamon a Kenrick, 1992, str. 83.)

 

Z obrázku je zřejmé, že výsledky přímého odhadu jasnosti světla odpovídají zjiš- těním Webera a Fechnera. S rostoucí intenzitou podnětu se jeho jasnost subjektivně zvyšuje po stále menších a menších kvantech. Stevens označil tuto funkci jako kom-presivní. Druhá – lineární funkce platí pro posuzování délky úseček. Odhady zkoumaných osob zde relativně přesně korespondují s fyzikálními vlastnostmi podnětu. Čím delší je úsečka, tím větší je odhad její velikosti. Při posuzování intenzity elektrického šoku se projevila opačná tendence než u většiny senzorických podnětů. I malý přírůstek intenzity šoku zkoumané osoby subjektivně pociťovaly jako ně- kolikanásobné zvětšení. Stevens tuto psychofyzickou funkci označil jako expanzivní. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 83-84.)

Rozdílná citlivost vůči podnětům různého druhu má pravděpodobně sebezáchovný význam. Snížená citlivost vůči intenzivním světelným podnětům chrání náš zrak před poškozením, např. při přechodu z místnosti na ostré denní světlo. Zvýšená citlivost vůči bolestivým elektrickým šokům člověka upozorňuje na jejich škodlivé účinky.

 

4.1.2             Teorie nestability podnětových prahů

Absolutní i rozdílové senzorické prahy jsou relativně nestabilní. Rozdíly ve výsledcích jejich měření vysvětlují teorie detekce signálu a teorie adaptační úrovně.

Teorie detekce signálu

Představte si, že pracujete jako letecký dispečer a máte se rozhodnout, zda slabý signál na vaší obrazovce je či není letadlo. V takových situacích nezávisí odpověď pouze na citlivosti vašeho zraku, ale také na některých intrapsychických proměnných. Podle teorie detekce signálu je vnímání určitých podnětů ovlivněno motivy, očekáváními a vlastnostmi daného jedince. Svou roli hraje také „nervový hluk“, který je v CNS vždy přítomen.

Teorie detekce signálu byla ověřována v laboratorních podmínkách. V typickém experimentálním uspořádání sedí jedinec v tiché místnosti a sleduje pravidelné záblesky světla. Po některých záblescích zazní krátký tón, jehož intenzita variuje od velmi hlasité po velmi slabou. V mnoha případech tón po záblesku světla vůbec nenásleduje. Proband má za úkol sdělit, zda tón slyšel nebo neslyšel. V této situaci jsou možné čtyři různé druhy reakcí. O zásahu mluvíme tehdy, když zkoumaná osoba hlásí, že slyšela tón, který skutečně zazněl. Druhou možností je planý poplach. Posluchač sděluje, že slyšel tón, který vůbec nezazněl. O chyběni reakce mluvíme tehdy, když tón zazněl a osoba ho neslyšela. Pokud jedinec v souladu se skutečností tvrdí, že žádný tón nezazněl, jedná se

o správné zamítnutí (correct rejection). U hlasitých tónů zpravidla žádné problémy nevznikají; procento zasahuje vysoké. U tónů slabé intenzity je však úloha mnohem obtížnější, protože se stále více uplatňuje „nervový hluk“. Ten je hlavní příčinou planých poplachů i chyběni reakce v přítomnosti podnětu. K poměrně výraznému zkreslení výsledků vede také typ instrukce. Například při striktní instrukci „potvrďte, že jste slyšeli tón pouze tehdy, když jste si tím zcela jisti“, je absolutní podnětový práh vyšší než při instrukci „jakmile uslyšíte tón, zmáčkněte tlačítko“. Významnou roli hraje také motivace, kterou lze v experimentálním uspořádání snadno ovlivnit. Počet kladných reakcí se zvyšuje, dostává-li osoba za každý zásah finanční odměnu. Pokuty za plané poplachy naopak vedou ke snížení počtu kladných odpovědí. Detekci signálu ovlivňují také vlastnosti daného jedince; někteří lidé říkají „ano“ ochotněji než jiní. (Green a Swets, 1974.)

Ověřování teorie detekce signálů vedlo k zamítnutí dříve populární koncepce „vše nebo nic“. Čití je ve skutečnosti odstupňovaná zkušenost, kterou neovlivňuje pouze citlivost smyslových orgánů, ale celá řada vnitřních faktorů. Ačkoliv teorii detekce signálu vytvořili inženýři zabývající se dálkovou komunikací, ukázala se být užitečná v mnoha oblastech psychologie: počínaje výzkumem paměti a konče stanovením lékařských diagnóz. Má-li se jedinec nebo skupina rozhodnout, zda je určitý signál přítomen, či nikoliv, vždy bere v úvahu užitek a ztráty, které vyplynou z kladné či záporné odpovědi, případně z planého poplachu.

 

Teorie adaptační úrovně Harryho Helsona (1898-1977)

Senzorickou adaptaci lze definovat jako snížení citlivosti smyslových orgánů, která je důsledkem déle trvající stimulace. Adaptace na konstantní podněty je potřebná, protože nepřinášejí žádné nové informace. Snížení senzitivity je prakticky u všech smyslových orgánů záležitostí několika sekund. Smyslovou adaptaci zkoumal už Ernst Weber. Známý je jeho pokus se třemi šálky s vodou. Ponoříme-li na nějakou dobu levou ruku do studené vody a pravou do horké a poté je obě vložíme do vlaž- né vody, pak levá ruka cítí teplo, zatímco pravá chlad, ačkoliv podnět je totožný. (Fiirst, 1997, str. 18.) Také adaptace na světlo je subjektivně zcela zřetelná. Napří- klad vyjdeme-li ze sklípku na denní světlo, může nás zprvu úplně oslepit. Naopak přejdeme-li z jasného světla do tmavého prostoru, pak potřebujeme určitou dobu na to, abychom se začali orientovat.

Americký psycholog Harry Helson (1964) ve své teorii adaptační úrovně zdů- raznil, že senzitivita smyslových orgánů není stabilní, ale mění se na základě pů- sobení předchozích podnětů. Přizpůsobení se určitým podnětům se stává vztažným rámcem, který umožňuje registrovat změny působících podnětů. Adaptační úro- veň (nivo) je úroveň stimulace, které jsme přivykli. Slouží jako nulový bod, od kterého se odvíjí posuzování dalších podnětů.

Různé smyslové orgány se liší rozsahem senzorické adaptace. Člověk se rychle přizpůsobuje čichovým, chuťovým a tepelným podnětům. Adaptace na bolest je na- proti tomu velmi slabá.

 

Existuje určitý rozdíl mezi senzorickou adaptací a habituací. Adaptace je převážně fyziologická re- akce, kterou nelze vědomě ovládat a která nezávisí na předchozím učení. Například naše oči se zcela auto- maticky přizpůsobují změnám intenzity osvětlení. K adaptaci člověk nepotřebuje žádné dřívější zkušenos- ti, takže probíhá pokaždé stejně. K jejím změnám dochází pouze v důsledku přirozených fyziologických procesů, především stárnutí. Habituace je naproti tomu elementární forma učení, která člověku umožňuje věnovat menší pozornost dobře známým podnětům. Do určité míry ji lze vědomě ovlivňovat.

 

4.1.3            Transdukce

Smyslové receptory tvoří specializované nervové buňky nebo volná nervová zakon- čení. Každý z receptorů reaguje na určitý druh fyzikálních, chemických či bioche- mických podnětů. Mozek však rozumí pouze „jazyku“ elektrochemických nervo- vých impulsů. Každý z receptorů proto musí příslušné podněty „přeložit“ do podoby nervových signálů, které jsou aferentními nervovými drahami přiváděny do mozku. Tato transformace podnětů se nazývá transdukce.

Nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů s výjimkou nosních putují do talamu (zadní část mezimozku), který rozvádí senzorické informace do různých ob- lastí mozkové kůry, jež jsou určeny k jejich dalšímu zpracování. Neurony z nosních receptorů směřují nejprve do tzv. čichového bulbu pod čelními laloky a odtud do dalších oblastí mozku. Vzhledem ke křížení nervových drah posílá talamus většinu informací přicházejících z jedné poloviny těla do příslušné korové senzorické ob- lasti v opačné hemisféře. Informace jsou nicméně dostupné pro obě části mozku, protože corpus callosum, což je silný svazek nervových vláken spojující obě hemi-sféry, umožňuje jejich vzájemnou výměnu. Ty části těla, které obsahují velké množství receptorů, např. ústa a prsty, vysílají zprávy do relativně rozsáhlých senzorických oblastí mozkové kůry.

Aferentní senzorické neurony kódují intenzitu a kvalitu podnětů prostřednictvím vzorců nervových vzruchů, na základě kterých je mozek může dešifrovat. Indikáto- rem intenzity podnětu je frekvence nervových výbojů a jejich pravidelnost. Čím je podnět slabší, tím menší je počet a pravidelnost nervových vzruchů, které vyvolá- vá. Při působení silnějších podnětů neurony častěji překračují práh excitace, což se projevuje vyšší frekvencí nervových výbojů. Senzorické kódování kvality podnětu je mnohem složitější. U některých smyslových orgánů reagují na kvalitu podnětu specializované receptorové buňky. Například na elektromagnetické vlnění určité vlnové délky reaguje jeden typ čípků na sítnici oka. Mozek rozpoznává kvalitu pod- nětů také na základě toho, kterými nervovými drahami jsou do něj vzruchy z recep- torů přiváděny. Existují například specializovaná nervová vlákna pro sladkou a hoř- kou chuť. Důležité je také to, do kterých oblastí mozku senzorické informace doputují. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 86.)

Nejnovější poznatky nasvědčují tomu, že některé údaje o kvalitě podnětu vzni- kají teprve v mozku, a to na základě srovnávání vstupních dat s dosavadní senzoric- kou zkušeností. Kódování a dekódování smyslových podnětů však dosud není plně objasněno.

 

4.2            Smyslové orgány

Lidské smyslové orgány se zpravidla dělí na exteroreceptory, které přinášejí in- formace z vnějšího prostředí, a interoreceptory, jež zaznamenávají různé tělesné změny. K exteroreceptorům patří zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly. Zrak, sluch a čich přinášejí informace o vlastnostech předmětů, které se nacházejí v určité vzdá- lenosti od vnímajícího jedince a s nimiž tudíž nemá přímý tělesný kontakt. Veškeré údaje o jejich vlastnostech získává na základě tzv. proximálních podnětových vzor- ců, které vzdálené objekty „vysílají“ k příslušným smyslovým orgánům. Interore- ceptory se dělí na proprioreceptory, jež registrují pohyb, polohu a rovnováhu těla, a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní změny související s trávením, dý- cháním, vylučováním, sexuálními aktivitami a dalšími tělesnými procesy. Latinská Předpona proprio- znamená „mé vlastní“. Proprioreceptory tedy zaznamenávají změny „mého vlastního těla“. Visceroreceptory naproti tomu registrují změny, kte-re probíhají v našem těle zcela bezděčně, mimo vědomou kontrolu. S těmito změnami se zřejmě neztotožňujeme v takové míře jako se svým tělem jako celkem. Vis-cerální změny jsou něčím, co se nám „děje samo“.

 

4.2.1             Zrak (vizuální smysl)

Zrak je spolu se sluchem nejdůležitějším lidským smyslem. Vizuální vjemy jsou ži- vou, pestrou a proměnlivou komponentou naší vnitřní zkušenosti. Zrakovým pod- nětem je zvláštní forma energie, tzv. elektromagnetické vlnění, na kterou sítnice oka citlivě reaguje.

Fyzikální vlastnosti světla

Základem pro vidění je sluneční elektromagnetické vlnění. Ve skutečnosti existuje i mnoho druhů elektromagnetického záření, přičemž každé z nich má svou charakte- ristickou vlnovou délku, což je vzdálenost mezi vrcholky dvou sousedních vln. Na- příklad gama-paprsky, které vznikají při radioaktivním rozpadu, mají extrémně krátkou vlnovou délku – asi 4 x 10″12 m. Délku rádiových vln lze naproti tomu měřit v kilometrech. Uvnitř rozsáhlého spektra elektromagnetického záření se nachází úzké pásmo vlnových délek, na které lidský zrak senzitivně reaguje. (Morris a Maisto, 1998, str. 101.) Jeho rozsah se pohybuje přibližně mezi 350 750 nano- metry. Nanometr (nm) je jedna miliardtina metru. V české psychologické literatuře se vlnová délka často udává v tzv. milimikronech (m|0,), což je jedna milióntina mili- metru. Milimikron je tudíž synonymum pro pojem nanometr.

Fyziologie vidění

Recepčním orgánem zrakového vnímání je sítnice {retina), což je tenká vrstva buněk, která vystýlá zadní část oční koule. Zrakové podněty jsou na ni přiváděny optickým aparátem oka, který se skládá z rohovky, zornice a čočky. Rohovka je průhledný vněj- ší povrch oka, jímž do něj vstupuje světlo. Světelné paprsky se zde ohýbají. Proces zaostřování světla na sítnici dokončuje čočka, která může měnit svůj tvar. Při zaostřo- vání blízkých předmětů se zaobluje, zatímco při zaostřování vzdálených předmětů se zplošťuje. Tento proces se nazývá akomodace čočky. Zornice je kruhový otvor v ba- revné duhovce. Jeho velikost se mění v závislosti na intenzitě světla. Nejširší je za še- ra a nejužší za jasného světla. Rozšířená zornice umožňuje, aby do oka vstoupilo vel- ké množství světelných paprsků, zatímco zúžená zornice jejich vstup znesnadňuje.

Sítnice je síť buněk, které transformují světlo do podoby nervových vzruchů. Vlastními světločivnými buňkami jsou tyčinky a čípky, které se liší nejen tvarem, ale také počtem, umístěním a citlivostí na světlo. Rovné a tenké tyčinky se nacházejí na periferii sítnice. Jejich počet se odhaduje na 120 milionů. Tyčinky jsou určeny k noč- nímu vidění, neboť pracují při nízkých intenzitách osvětlení (např. za svitu měsíce) a neslouží k barevnému vidění. Umožňují rozlišovat pouze černou a bílou barvu a různé odstíny šedi. Čípky fungují za denního světla a při jasném umělém osvětlení. Jejich počet se odhaduje na 6 až 8 milionů. Čípky mají klínovitý tvar a jsou silnější než tyčinky. Umožňují barevné vidění. Velký počet čípků se nachází ve středu sítnice, v místě tzv. žluté skvrny (fovea), s jejíž pomocí nejlépe vidíme detaily. Aby- chom si zajistili dobrou zrakovou ostrost, neustále pohybujeme očima tak, aby obraz předmětu dopadal do oblasti žluté skvrny, jejíž zorné pole je poměrně malé. (Lidské tělo, 1992, str. 254-255.) Na okraji sítnice se nachází tak malý počet čípků, že to ne- stačí k vytvoření ostrého obrazu. Jestliže se na okraji zorného pole, a tím i na perife- rii sítnice, objeví něco, co vzbudí pozornost, oční koule se okamžitě natočí do pozi- ce, v níž se předmět zobrazí na žluté skvrně. (Fiirst, 1997, str. 20.)

Podstatou transdukce světla do podoby nervových impulsů jsou fotochemické procesy. Tyčinky a čípky obsahují chemické látky pohlcující světlo, tzv. fotorecep-tory. Těmito látkami je v procesu absorpce světla zahájen složitý děj, jehož výsledkem je vznik nervového vzruchu, který putuje optickými nervy do mozku. Tyčinky obsahují zrakový pigment rhodopsin (též zrakový purpur), který působením světla ztrácí své červené zabarvení, jež vybledá a mění se na žlutavě bílé. Právě toto „blednutí“ má za následek vznik nervového impulsu, čímž je vliv světla eliminován a rhodopsin se vrací do původního stavu. Celý proces se může znovu opakovat. Tyčinky fungují velmi dobře při slabém osvětlení, protože k biochemickému rozpadu rhodopsinu postačuje malé množství světla. Čípky nejsou vůči světlu tak senzitivní jako tyčinky a vyžadují intenzivnější stimulaci. Nervové impulsy se v nich rovněž vytvářejí na biochemickém principu „blednutí“ pigmentů a jejich následné obnovy. Vědci zjistili, že čípky obsahují tři různé fotosenzitivní látky, které reagují na světlo různých vlnových délek. (Kern et al., 1999, str. 35.) Právě tyto světločivné látky omezují naše vidění na relativně malou oblast elektromagnetického vlnění. Toto barevné spektrum pravděpodobně vnímá nejen člověk, ale prakticky všichni obratlovci. Existují samozřejmě výjimky: noční ptáci, např. sovy, mají nepatrný počet čípků, takže jsou zcela barvoslepé. (Fiirst, 1997, str. 20.)

Nervové vzruchy vznikající na sítnici jsou optickými nervy přiváděny do primár- ní zrakové oblasti mozkové kůry v zadní části okcipitálního (týlního) laloku. V místě, kde zrakový nerv opouští oko, se nenacházejí žádné receptory. Této části sítnice říkáme slepá skvrna. Své částečné slepoty si nejsme vědomi, neboť mozek neúplné senzorické informace automaticky vyplňuje do podoby celistvých vjemů. Primární zraková oblast však není jedinou oblastí mozku, v níž jsou vizuální podněty zpracovávány. Podílejí se na něm i rozsáhlé, tzv. asociační oblasti mozku, do nichž senzorické nervy nesměřují. Například spodní část temporálních laloků se podílí na rozpoznávání a rozlišování různých tvarů. (Atkinsonová et al., 1995, str. 59-60.)

Adaptace zraku

fotochemické procesy citlivě reagují na změny osvětlení. Adaptace na světlo je sní-^ní senzitivity zrakových receptorů při změně osvětlení od slabého k velmi jasnému, dobíhá například ve chvíli, kdy vycházíme z kina na prosluněnou ulici. Podstatou světelné adaptace je relativně rychlý posun od vidění zprostředkovaného tyčinkami * vidění, jehož základem je stimulace čípků. Adaptace na tmu je naproti tomu výsledkem postupného zvyšování senzitivity zraku při snížení osvětlení. Probíhá napří- klad v okamžiku, kdy za slunečného odpoledne vcházíme do divadla. Její podstatou je relativně pomalý posun od vidění na základě dráždění čípků k „tyčinkovému“ vidění. Adaptační procesy se podílejí na vzniku tzv. paobrazů, což je senzorický feno- mén, k němuž dochází při rozdílné stimulaci různých oblastí sítnice. Například

dívá-me-li se asi 15 sekund upřeně na tmavý kruh a pak přesuneme oči na bílou plochu, vnímáme následný šedý obraz. Jeho vznik lze vysvětlit přizpůsobením zrakových re- j ceptorů světlým a tmavým podnětům. Ty oblasti sítnice, které sledovaly bílé části obrazce, se adaptovaly na světlo (JeJicri senzitivita se snížila), zatímco citlivost ob-i lastí, které sledovaly tmavý kruh, se zvýšila. Vznik následného paobrazů při pohledu na bílou plochu je důsledkem momentální rozdílné senzitivity různých částí sítnij ce, která ovšem rychle odeznívá. (Gleitman, 1987, str.

129-130.)

Oční pohyby a ostrost vidění

Základní podmínkou zřetelného vnímání je to, aby co nejvíce světla dopadalo na 1 žlutou skvrnu. Chceme-li však předmět skutečně jasně vidět, musíme s pomocí okohybných svalů, které provádějí bezděčné i záměrné pohyby, neustále „přejíždět oči-; ma“ po jeho povrchu. Díky těmto očním pohybům se vizuální podněty přesunují j vždy na „svěží“ část sítnice, takže nedochází k přetížení kterékoliv skupiny recep-torů. Tím je trvale zachováno ostré a jasné vidění. (Lidské tělo, 1992, str. 256.)

Nutnost očních pohybů lze dramaticky ověřit na základě pokusů, při nichž badatelé s pomocí důmysl- ného zařízení zajistí, aby proximální zrakové stimuly dopadaly na stále stejné oblasti sítnice. Za těchto podmínek viditelný svět během několika sekund zmizí. Zařízení pro znehybnění obrazu na sítnici využívá systém několika čoček. Jedinec pozoruje vnější svět skrze silnou čočku, která je připevněná ke kontaktní čočce, jež s pomocí přísavného zařízení pevně lpí na rohovce. S každým pohybem oční koule se silná čočka pohne, což zabezpečuje, že vnější podněty působí na stále stejná místa sítnice. Po několika I sekundách zrakový vjem bledne a ztrácí se. Tento jev je následkem procesu adaptace. Zrakový systém přestává reagovat na neměnné podněty, což ukazuje, že je (stejně jako ostatní lidské smysly) určen pře- devším ke vnímání změny. (Atkinsonová et al., 1995, str. 148.)

 

Barevné vidění

Fyziology, neurology i psychology už dlouhou dobu fascinuje otázka, jak lidské oči převádějí světelné vlny do podoby nervových impulsů, které lidský mozek, respekti- ve mysl, interpretují jako blankytně modrou, šarlatovou nebo zlatou barvu. Výzkumy ukázaly, že různé fyzikální vlastnosti elektromagnetického vlnění mají své psychické koreláty. Důležitou fyzikální vlastností je vlnová délka, což je vzdálenost mezi dvě- ma sousedními vrcholy světelných vln, která koresponduje se subjektivním zážit- kem určité barvy.

Slavný fyzik Isaac Newton v roce 1672 zjistil, že sluneční světlo procházející skleněným hranolem se rozkládá do spektra duhových barev. (McGreal, 1997, str. 284.) To- to barevné spektrum tvoří tzv. monochromatické barvy, které jsou vyvolány světelnými paprsky s jedinou vlnovou délkou. Při přechodu od krátkovlnného elektromagne- tického kmitání k dlouhovlnnému se barevné odstíny mění tímto způsobem: podněty s krátkými vlnovými délkami jsou vnímány jako fialové (asi 390 nm), pak následuje modrá, modrozelená, zelená, žlutozelená, žlutá, oranžová a červená (asi 760 nm) (viz obr. 8). Monochromatické barevné odstíny do sebe vzájemně přecházejí a vytvářejí ne- přerušenou řadu, kterou je možné přeměnit v uzavřený kruh barev tím, že se k ní při- dají purpurové (fialovo-červené) barevné odstíny, které nejsou monochromatické (viz obr. 9). Zrakový systém je schopen rozlišovat velmi jemné odstíny barev. Celkový počet různých odstínů monochromatických barev dosahuje počtu 159-200, přičemž nejmenší rozdílový práh odpovídá 1 milimikronu. (Janoušek et al., 1993, str. 38.)

Výška vlnové délky, tj. její amplituda, koresponduje s jasností vnímané barvy. Čím je amplituda větší, tím se barva zdá být jasnější. Světlo je charakterizováno také čistotou, což je množství paprsků různé vlnové délky, které se podílejí na vzniku barevného vjemu. Čím je světlo čistší, tj. čím méně záření různých vlnových délek obsahuje, tím je barva sytější. Sytost souvisí také s druhem barvy. Například modrá, červená či purpurová se jeví jako syté i při nízké úrovni osvětlení. (Janoušek et al., 1993, str. 39.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrázek 9 Kruh barevných odstínů (Janoušek, Hoskovec a Štikar, 1993, příloha, obr. VI.)

 

V souvislosti s barevným viděním popsali psychologové řadu zajímavých feno- i ménů, k nimž patří především míšení barev, barevné paobrazy, barvoslepost a tzv. Purkyňův efekt.

  • Míšení barev. Světelné podněty různé vlnové délky, které při samostatném půso bení vyvolávají rozdílné barevné počitky, se při současném působení kombinují tak, že vzniká nová percepční zkušenost, tedy nový barevný odstín. Například směs ze leného a červeného světla vnímáme jako žlutou barvu. Bílé světlo vzniká nejen mí šením všech barev spektra, ale také při současném působení podnětů, které odpoví dají tzv. komplementárním (doplňkovým) barvám.

V následujícím přehledu uvádím některé dvojice komplementárních barev, včeťJ

ně jejich vlnových délek:

  • modrofialová (470 nm) – žlutá (573 nm)
  • modrá (480 nm) – žlutooranžová (580 nm)
  • modrozelená (494 nm) – červená (700 nm)
  • zelená (521 nm) – červený odstín purpurové

V případě červeného odstínu purpurové se nejedná o monochromatickou barvu, takže nelze stanovit její vlnovou délku. (Atkinsonová et al., 1995, str. 151.)

Existují dva základní druhy míšení barev, a to aditivní a subtraktivní. O aditivním míšení mluvíme tehdy, kombinují-li se světla různé vlnové délky, jejichž působením vzniká nový vjem, který neodpovídá žádné z čistých vlnových délek. Aditivním míše- ním světelných podnětů, které odpovídají monochromatické modré, zelené a červené barvě, vzniká velký počet barevných odstínů. Na tomto typu míšení je založena per-cepce barevného televizního obrazu, který tvoří asi milion modrých, zelených a červených teček. Stejný princip využíval francouzský malíř „pointilista“ Georges Seurat, jehož obrazy tvoří obrovské množství malých barevných teček, které v určité vzdálenosti od obrazu vnímáme jako celistvé barevné plochy. O subtraktivním míšení mluvíme tehdy, když se dohromady míchají například vodové nebo olejové barvy. Subtraktivní míšení provádí malíř na své paletě nebo žáci při hodině kreslení. Subtraktivní míšení se řídí jinými pravidly než aditivní, které je hlavním předmětem zájmu psychologů. Při aditivním míšení se kombinují senzorické podněty v lidském zraku. Při subtraktivním míšení se mění fyzikální podněty ve vnější realitě. (Gleitman, 1987, str. 136-137.)

  • Následné barevné obrazy (paobrazy). Pozorujeme-li asi 30 sekund barevnou plochu a potom předlohu odstraníme, uvidíme tuto barvu ještě krátce poté, protože změny v sítnici určitý čas přetrvávají. Jedná se o pozitivní následný obraz, pro- tože se barvou a jasem podobá předloze. Obyčejně velmi rychle ustupuje negativ- nímu následnému obrazu, který má menší jas a je vůči předloze v komplementár- ní barvě. Objeví se v několika sekundách a trvá o něco déle než pozitivní následný obraz. (Janoušek et al., 1993, str. 39.)
  • Na existenci tohoto jevu upozornil John Dalton10 při své přednášce na setkání Literární a filosofické společnosti v Manchesteru v roce 1794. Dalton

Daltonismus je zastaralý výraz pro vrozenou barvoslepost. (Haiti a Hartlová, 2000, str. 96. nebyl schopen rozlišovat červenou a zelenou barvu, což vedlo k mnoha humorným situacím. Jednou se prý dostavil na kvakerskou mši ve světle červených ponožkách. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 95.)

Lidé s normálním barevným viděním bývají někdy označováni jako trichromati. Dichromati jsou jedinci, kteří nedovedou rozlišit červenou od zelené nebo modrou od žluté. Monochromati vnímají svět jako černobílý film, tedy v různých odstínech šedé barvy. Nejběžnějším typem barvosleposti je neschopnost rozlišovat červenou a zelenou barvu. Monochromatismus a neschopnost rozlišovat modrou a žlutou jsou nesmírně řídké. S různými poruchami barevného vidění se setkáváme asi u 8 % mužů, zatímco u žen je jejich výskyt podstatně řidší, pouze 0,03 %. (Gleitman, 1987, str. 141.)

K výzkumu barevného vidění přispěli i čeští badatelé. Jan Evangelista Purkyně zjistil, že při ubývající intenzitě osvětlení se jasné čití posunuje od červeno-oranžo-vo-žluté části spektra k zeleno-modro-fialové. V základním pokusu jsou dány dva barevné podněty, např. červený a modrý. Při denním vidění s velkou intenzitou světla se červený podnět jeví jako světlejší než modrý, zatímco při stmívání se modrý podnět jeví jako jasnější než červený. Tento tzv. Purkyňův fenomén (efekt) se vysvětluje tím, že tyčinky, které jsou obecně citlivější než čípky, jsou maximálně senzitivní vůči krátkým vlnovým délkám. (Hoskovec, 1992, str. 41.) V přirozených podmínkách se tento jev projevuje mimo jiné tím, že za soumraku se nám vše zdá být namodralé.

Teorie barevného vidění

V současné psychologii existují dvě významné teorie barevného vidění. Jsou jimi trichromatická teorie a teorie protikladných procesů.

  • Young-Helmholtzova trichromatická teorie. Trichromatickou teorii navrhl jako první britský učenec Thomas Young (1773-1829). Zhruba o 50 let později ji dále rozvinul a kvantifikoval Hermann von Helmholtz. Young si všiml, že míšení modrého, zeleného a červeného světla vede ke vzniku všech známých barevných odstínů. Vyvodil z toho závěr, že vizuální systém obsahuje tři typy receptorů, z nichž každý je senzitivní vůči různým vlnovým délkám. (Sahakian, 1981, 144.) Trichromatickou teorii podpořily výsledky moderního biochemického výzkumu. Ukázalo se, že čípky obsahují tři různé fotosenzitivní pigmenty, z nichž každý je vysoce senzitivní vůči určité části viditelného světelného záření. (Kern et al., 1999, str. 35.)

Z hlediska trichromatické teorie nicméně nelze vysvětlit vznik následných kom- plementárních paobrazů ani to, že barvoslepí, kteří nerozlišují červenou a zelenou barvu, vnímají žlutou. Podle trichromatické teorie vzniká žlutá barva na základě sti- mulace receptorů pro červenou a zelenou. Dichromati, kteří tyto dvě barvy nerozli-šují, by tedy žlutou vidět neměli.

* Heringova teorie protikladných procesů. Teorie protikladných procesů, kterou navrhl německý fyziolog Ewald Hering (1834-1918), předpokládá existenci tří základních recepčních jednotek. Tvoří je dvojice základních barev, a to červená-zelená, žlutá-modrá a černá-bílá. Hering vycházel z toho, že se jedná o jediné barvy spektra, které neobsahují sebemenší stopu jiné barvy. Každý člen dvojice funguje v protikladu k druhému. Například působí-li na recepční jednotku červená-zelená červené světlo ve větší míře než zelené, bude výsledkem vjem červené barvy. Vní- mání zelené je přitom zcela inhibováno. A naopak, intenzivní působení zeleného světla povede k utlumení červené, takže výsledný vjem bude zelené barvy. Inhibice probíhající v recepčních jednotkách vysvětluje, proč neexistuje zelenočervená nebo žlutomodrá barva. V protikladném páru se může vždy prosadit pouze jeden člen. Po- kud však danou jednotku světelná energie stimuluje rovnoměrně, obě barvy se vzá- jemně vyruší. Výsledkem je vnímání neutrální šedé. (Sahakian, 1981, str. 121-124.)

 

Z hlediska teorie protikladných procesů vznikají následné komplementárnípaobrazy na základě prodlu- žované stimulace jednoho člena protikladného páru. Například soustředěný pohled na zelenou plochu vede k únavě „zelené“ komponenty dané recepční jednotky. Přeneseme-li pohled na bílou plochu, jež rovnoměr- > ně stimuluje receptory pro červenou i zelenou, vyčerpaná „zelená“ komponenta nereaguje, zatímco „červe- ná“ ano, což má za následek vznik slabého načervenalého paobrazu. Teorie protikladných procesů vysvětlu- j je také vznik barvosleposti. Podle ní jsou dichromati lidé, kteří mají poškozený nebo nefunkční jeden z recepčních párů červená-zelená nebo žlutá-modrá. U monochromatů je intaktní pouze dvojice bílá-čemá.

 

Trichromatická teorie a teorie protikladných procesů byly dlouhá léta pokládány za neslučitelné. Dnes již tomu tak není. Kombinace obou teorií poskytuje solidní I vysvětlení principů barevného vidění. Trichromatickou teorii potvrzuje existence tří typů fotosenzitivních čípků v sítnici. Protikladné procesy podráždění a útlumu se projevují teprve při převodu vzruchů v nervovém systému. Barevné vidění je dvou- stupňový proces, který na stupni receptorů souhlasí s Young-Helmholtzovou teorií a při procesech ve zrakových nervech a dalších orgánech s teorií Heringovou. Jed- notlivý receptor nemá svou soukromou cestu k mozku. Tribarevná informace vzniká nějakým způsobem na sítnici, je zakódována každou sítnicovou nervovou buňkou do dvoubarevného signálu vypni-zapni, aby pak dále pokračovala do vyšších optických center. (Furst, 1997, str. 22.)

Je třeba si uvědomit, že barva není vlastností materiálu. Vnější svět je nebarev-ný; skládá se z bezbarvé hmoty a energie. Hmota má pouze schopnost absorbovat, odrážet nebo propouštět elektromagnetické vlny, jak je tomu u průhledných těles. Míra absorpce závisí na molekulární stavbě tělesa. Ze světelného paprsku, který je většinou složen z vln různé frekvence, jsou vlny určité frekvence pohlceny, zatímco zbývající jsou odraženy. Dopadnou-li na sítnici, vyvolají ve zrakových buňkách nervové impulsy, které se nervovými drahami dostanou do zrakových center v mozku. Teprve tam vznikají barevné vjemy. To, co se nám jeví jako barva, je závislé na druhu světla, které se odráží neboje propouštěno. (Furst, 1997, str. 22-23.)

Barvy tedy existují pouze v lidské mysli. Anglický empirický filosof John Loc-ke (1632-1704) měl pravdu, když řadil barvu spolu s chutí a vůní mezi tzv.  sekundární vlastnosti předmětů, které vznikají teprve v lidské psychice na základě působení vnějších podnětů.

 

4.2.2            Sluch (auditivní smysl)

Sluch je vedle zraku zřejmě nejdůležitějším lidským smyslem. Vnímání zvuků slouží jako ochrana před hrozícím nebezpečím. Bez sluchu by nemohly vzniknout mluvené ani psané jazyky, a tudíž ani lidská komunikace a kultura. Zvuky jsou podobně jako barvy subjektivní psychickou zkušeností. Ve vnější realitě žádné zvuky neexistují. Důmyslný lidský sluchový orgán transformuje fyzikální podněty do podoby nervových impulsů, které mysl interpretuje jako zvukové vjemy.

Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětů. To má za následek stlačování (kompresi) a rozpínání (expanzi) vzduchových molekul, tedy pra- videlné změny tlaku vzduchu. Zvukové vlnění se podobá vlnám, které se šíří po vodní hladině po vhození nějakého těžkého předmětu. Ve vzduchoprázdnem prostoru žádné sluchové podněty neexistují. Zvonění telefonu bychom ve vakuu neslyšeli. Strašlivé zvuky, které provázejí bitvy ve filmovém cyklu „Hvězdné války“, by ve skutečnosti ne- mohly vzniknout, protože ve vesmíru není žádné médium, které by je přenášelo.

Fyziologie slyšení

 

Sluchový orgán se skládá z vnějšího, středního a vnitřního ucha, v němž se nachází vlastní sluchový receptor, tzv. Cortiho ústrojí. Vnější ucho tvoří ušní boltec a vnější zvukovod. Střední ucho se skládá z bubínku a řetězce tří sluchových kůstek. Vibrace vzduchu zachycené ušním boltcem procházejí zevním zvukovodem a rozechvívají bubínkovou membránu. Chvění se dále přenáší prostřednictvím slu- chových kůstek (kladívko, kovadlinka, třmínek) na tzv. oválné okénko, které je vstupem do vnitřního ucha. Zvukové vlny se přitom zesilují.

Oválné okénko je membrána umístěná v boční stěně tzv. hlemýždě (kochlea), který se podobá svinuté trubici uložené ve spánkové kosti. Tlak na oválné okénko vyvolává pohyby lymfatické tekutiny, která vyplňuje dutinu hlemýždě. Její pohyby se přenášejí na tzv. základní neboli bazilární membránu, umístěnou ve střední části hlemýždě. Na okraji bazilární membrány se nachází Cortiho orgán, vybavený vláskovými řasinkovými buňkami, což jsou vlastní sluchové receptory. Cortiho ústrojí se rozechvívá v souladu s pohyby bazilární membrány. Vláskové řasinkové buňky se přitom ohýbají, což má za následek vznik nervových impulsů, které pře- vádějí nervová vlákna přes několik nižších mozkových center do sluchových oblastí v temporálních lalocích. Každé ucho je reprezentováno v senzorických oblastech obou mozkových polokoulí, ale spoje s protilehlou stranou jsou významnější. Uši jsou tedy bilaterální orgán. (Morris a Maisto, 1998, str. 113.)

Psychické koreláty fyzikálních vlastností sluchových podnětů

Zvukové vlnění má dvě významné fyzikální vlastnosti, a to frekvenci a amplitudu.

Lze ho znázornit grafem, který odpovídá sinusové křivce (viz obr. 10).

 

 

Obrázek 10 Zvukové vlny (Morris a Maisto, 1998, str. 110.)

 

Frekvence zvukových vln je dána počtem cyklů rozpínání a stlačování vzduchu za) ekundu. Ukončí-li zvuková vlna jeden kompletní cyklus během jediné sekundy, pak ná frekvenci jeden hertz (Hz). Tato jednotka získala své jméno na počest německého yzika Heinricha Hertze. Proběhne-li jedna kompletní vlna za 1/10 sekundy, je frek-ence zvuku 10 Hz, tedy 10 cyklů za sekundu. Lidé jsou schopni vnímat zvukové vl-y v rozmezí od 20 do 20 000 Hz. Neslyší tedy zvukové vlny s kmitočtem pod 20 Hz infrazvuky) a nad 20 000 Hz (ultrazvuky). Jiné živočišné druhy jsou senzitivní k jiné-(iu rozsahu vzduchových vibrací než člověk. Například psi slyší zvuky s frekvencí od 5 do 50 000 Hz, delfíni vnímají zvuky až do kmitočtu 110 000 Hz.

(Nakonečný, 997, str. 291.)

Jeden ze zakladatelů novodobé psychologie Francis Galton (1822-1911) sestrojil píšťalku vyhazující vuky s vysokou frekvencí, jež jsou pro lidské ucho neslyšitelné. Rád se s ní procházel po londýnské zoo-)gické zahradě a sledoval reakce zvířat na zvukové podněty s velkým kmitočtem. (Schultz a Schultz, 992, str. 158.)

 

Výška zvuku je daná frekvencí zvukových vln. Čím je kmitočet zvukových vln ětší, tím jsou vnímané zvuky vyšší. Lidský sluch je nejvíce senzitivní vůči podně-ím, které leží ve frekvenčním pásmu od 1000 do 4000 Hz. Spadá do něho většina vuků, s nimiž se setkáváme v každodenním životě, včetně lidské řeči. Boltec vnější zvukovod jsou nastaveny tak, aby optimálně reagovaly na podněty v tomto azmezí. (Crider et al., 1989, str. 95-96.)

Amplitudu zvukové vlny určují změny tlaku vzduchu. Graficky ji můžeme znázor-it jako výšku vlny, tedy vzdálenost mezi jejím nejnižším a nejvyšším bodem (viz br. 10). Na psychické rovině se projevuje jako hlasitost. Čím větší je změna tlaku zduchu, tím hlasitější je zvukový vjem. Má-li houslista v notovém záznamu přede-sáno „forte“ (silně), pak zvýší tlak smyčce na strunu, čímž se zvětší její vibrace. Šicí se zvuková vlna má větší amplitudu než vlna, která vzniká na základě jemných oteků smyčce při hře „pianissimo“ (velmi slabě). Hlasitost zvuku vyjadřujeme v belech (původně zvolená jednotka) nebo decibelech (dB); decibel je jedna desetina belu.

 

 

 

  1. Bel je logaritmická jednotka poměru amplitud, kterou zavedl fyzik Alexander Gra- ham Bell. Lidské ucho citlivě reaguje na široké spektrum hlasitosti, od nejjemnějšího Šepotu až po řev tryskových letadel. Zvuky s hlasitostí nad 90 decibelů působí jako stresory. Hudba při rockovém koncertě má hlasitost kolem 110 decibelů. Hlasitost vyšší než 125 decibelů vyvolává pocit bolesti v uších a někdy vede ke ztrátě sluchu. Starší lidé slyší intenzivní zvuky stejně dobře jako dřív, ale snižuje se jejich senzitivi-ta vůči slabým podnětům. Často proto žádají druhé lidi, aby mluvili hlasitěji. Když jim ostatní vyhoví, řeknou: „Není potřeba křičet.“ (Morris a Maisto, 1998, str. 111.)

O hluku mluvíme tehdy, když na nás působí zvukové vlny s různou frekvencí, které nevytvářejí harmonický souzvuk. Za hluk považujeme také nežádoucí zvuky, které se nám jeví jako příliš hlasité, nečekané nebo je nemáme pod kontrolou. Ru- šivě působí, chceme-li v knihovně studovat a poblíž se polohlasně baví dva lidé. Většinu učitelů zatěžují hlasité zvukové projevy žáků. Někteří lidé jsou alergičtí na zvonění mobilního telefonu. V této oblasti však existují značné individuální rozdí- ly. Mnozí lidé úplné ticho téměř nesnášejí a ustavičně si pouštějí hudbu z rádia nebo jiného zdroje jako „zvukovou kulisu“, což je pro jiné obtížně snesitelný stresující hluk. Žijí-li takto vyhraněné typy osob v téže domácnosti, může to vést ke vzniku častých konfliktů. Rómové někdy vyvolávají nelibost většinové populace tím, že se jí zdají být příliš hluční.

Většina slyšitelných zvuků vzniká na základě působení směsi zvukových vln s různým kmitočtem. Málokdy slyšíme čisté tóny, které jsou vyvolané vzduchový- mi vibracemi jediné frekvence. Téměř čisté tóny vydává zvuková ladička. Jinak prakticky všechny hudební nástroje vydávají zvuky, v nichž dominuje jeden hlavní tón, který doprovází celá řada dalších, jejichž kmitočet je násobkem nebo podílem základního tónu. Těmto komplexním zvukovým vzorcům říkáme témbr (timbre) neboli zabarvení. Rozdíly v konstrukci hudebních nástrojů způsobují, že vydávají zvuky rozdílného témbru. Hudbu lze definovat jako harmonickou kombinaci tónů. Kromě výšky, hlasitosti a témbru člověk ještě rozpoznává, odkud zvuky přicházejí, kdo nebo co je vydává atd.

Teorie slyšení

Teorie slyšení se pokoušejí objasnit transformaci fyzikálních vlastností sluchových podnětů do podoby subjektivních zvukových vjemů. Většina autorů se shoduje v tom, že amplituda zvukového vlnění je vyjádřena počtem nervových výbojů v re-ceptorových buňkách. Vibrace vzduchu s větší amplitudou vyvolávají silnější chvění bazilární membrány, takže ohýbají větší počet receptorových řasinkových buněk. Ty pak generují větší množství nervových vzruchů.

Kódování kmitočtu zvukových vln se pokoušejí vysvětlit dvě významné teorie. První z nich je rezonanční teorie neboli teorie místa, kterou navrhl v roce 1863 Hermann von Helmholtz. Přibližně o sto let později ji ověřoval Georg von Békésy

(1899-1972), který za své výzkumy obdržel v roce 1961 Nobelovu cenu. Helmholtz

 

předpokládal, že různá místa bazilární membrány jsou „naladěna“ na zvuky rozdíl- né frekvence, které je rozechvívají. To vede k aktivaci specifických nervových vlá- ken, což určuje vnímanou výšku tónu. Békésyho experimenty tuto teorii v podstatě potvrdily. Ukázalo se, že vysokofrekvenční tóny nejvíce stimulují oblasti v těsné‘ blízkosti oválného okénka, zatímco tóny s nízkým kmitočtem vyvolávají největší ode- zvu na širším konci bazilární membrány, který je od oválného okénka nejvíce vzdá- lený. Mozek tak může dekódovat frekvenci zvuku na základě oblasti bazilární mem- brány, která vygenerovala největší neuronální odezvu. Například reagují-li vláskové buňky poblíž oválného okénka, musely být vibrace vyvolány podněty s vysokou frekvencí. Békésyho experimenty však teorii místa neprokázaly v celém rozsahu. Ukázalo se, že tóny středního kmitočtu někdy stimulují rozsáhlé oblasti bazilární membrány, takže místo jejich nejsilnějšího působení nelze stanovit. Není tedy jasné, jak bychom mohli rozlišit tóny střední a nízké frekvence nebo rozeznat tóny, jejichž frekvence se nepatrně liší. Na základě rezonanční teorie tudíž nelze uspokojí-vě vysvětlit všechny sluchové fenomény. (Gleitman, 1987, str. 124.)

Časová neboli frekvenční teorie, kterou navrhl v 19. století anglický fyzik lord Rutherford, předpokládá, že informace o výšce tónu jsou zprostředkovány častostí reakce vláskových buněk. Například tón o frekvenci 400 Hz vyvolává vibrace bazi- lární membrány, které mají stejný kmitočet, takže řasinkové buňky odešlou do moz- ku 400 nervových impulsů. Počet nervových výbojů tak informuje mozek o frekvenci sluchových podnětů. (Atkinsonová et al., 1995, str. 159.)

Ve 20. století začala být tato teorie zpochybňována, protože se ukázalo, že jediná nervová buňka může reagovat nejvýše tisíckrát za sekundu. Časovou teorii svým způ- sobem zachránil E. Wever, který koncem 40. let vystoupil s názorem, že neurony jsou schopny na zvukové podněty koordinovaně reagovat. Vibrace vzduchu s kmitočtem nad 1000 Hz tak mohou být kódovány s pomocí několika nervových vláken, z nichž každé vede nervové vzruchy s malým časovým odstupem, přibližně o jednu polovinu milisekundy později (princip salvy). Výsledná frekvence je dána celkovým počtem nervových vzruchů odeslaných v krátkém časovém rozmezí. Neurologické výzkumy potvrdily platnost této teorie přibližně do zvukové frekvence 4000 Hz. Za touto hra- nicí přestávají nervové buňky reagovat synchronizovaně. (Gleitman, 1987, str. 124.)

Každá z výše uvedených teorií uspokojivě vysvětluje kódování podnětů v určité části spektra zvukových podnětů. Na základě časové teorie lze objasnit kódování zvukových vln s frekvencí do 4000 Hz, zatímco kódování podnětů za touto hranicí je možné lépe vysvětlit z hlediska teorie místa. Proces transdukce zvukových podně- tů do podoby nervových vzruchů se však zatím nepodařilo osvětlit do všech detailů.

4.2.3            Čich (olfakce)

 

1

Z evolučního hlediska patří čich mezi nejstarší smyslové orgány. Lidé mají sice

dobře vyvinutý čich, ovšem některé živočišné druhy, u nichž hraje významnou sebe-záchovnou úlohu, ho mají mnohem dokonalejší. Zatímco lidé disponují asi 10 miiony čichových receptorů, u psů se jejich počet odhaduje na 200 milionů. (Stern-berg, 1995, str. 154.)

Čich slouží k orientaci ve vnějším prostředí, k vyhodnocování významu různých podnětů, podněcuje vybavování citově zabarvených osobních zážitků, obohacuje lidské prožívání. Ukazuje se, že je také důležitým nástrojem vnitrodruhové komu- nikace.

Fyziologie čichu

Čichovým podnětem jsou molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu. Senzorické orgány čichu se skládají ze dvou žlutošedých plátků tkáně, tzv. čichové membrány, z nichž každý má zhruba velikost poštovní známky. Nacházejí se vy- soko v nosní dutině, ve štěrbinách těsně pod horní částí nosního hřbetu. Recepto-rem čichových podnětů jsou specializované nervové buňky – řasinky, které jsou obklopeny sekretem nosní sliznice, v němž se částice různých látek rozpouštějí. Pokud se řasinky čichových receptorů dostanou do kontaktu s pachovými molekulami, vzniká v nich nervový impuls. Jsou stimulovány především látkami, které „nasajeme“ do nosu při nádechu. John Amoore v roce 1970 v knize

„Molekulární základ vůně“ (Molekular basis of odoř) vyslovil předpoklad, že složité a různě tvarované molekuly chemických látek zapadnou do příslušného typu buněk v čichové membráně jako klíč do zámku, čímž vznikne nervový vzruch. Intenzita čichových vjemů je tak dána počtem stimulovaných receptorů. Tato teorie umožňuje vysvětlit mimořádně rychlou čichovou adaptaci. Zdaleka však není všeobecně přijímána. (Baron, 1999, str. 100.)

Nervové impulsy putují senzorickými vlákny do čichového bulbu pod čelními la- loky, odkud směřují do senzorické kůry v temporálních lalocích. Čichový bulbus je spojen také s některými částmi limbického systému, především s hipokampem a amygdalou, jež hrají významnou roli při zapamatování různých zážitků, včetně jejich citového doprovodu. Čichové receptory patří mezi ty nervové buňky, které se u dospělých savců plně regenerují. Tato obnova je nutná, protože během 4 až 8 týdnů odumírají. (Lidské tělo, 1992, str. 284.)

Čich se poměrně výrazně podílí na dotváření chuti jídla. Každý z nás má zkuše- nost s tím, že máme-li při rýmě ucpaný nos, jeví se nám chuť jídla jako poměrně ne- výrazná.

Psychické koreláty čichových podnětů

Psychologové se pokusili stanovit primární vůně, které by byly jakousi obdobou základních barev nebo chutí. Například F. Henning už v roce 1915 rozlišil šest zá- kladních čichových kvalit, kterými jsou připálený pach, hnilobný zápach, kořenná, květinová, ovocná a pryskyřičná vůně. (Sternberg, 1995, str. 154.) Jednoznačné vztahy mezi čichovými podněty a jejich mentálními reprezentacemi je však poměrně obtížné stanovit. Při popisu vůní a pachů se lidé zpravidla uchylují k přirovná- ním, např. „připomíná to vůni jasmínu“ nebo „jak sladce to voní“, případně „smrdí to jak čert“. Slovní zásoba, kterou používáme k popisu svých čichových vjemů, je poměrně omezená, takže jsme odkázáni na hledání podobností a rozdílů s pachem dobře známých objektů. Čichové vjemy provázejí zřetelné libé a nelibé pocity. Snadno také vyvolávají vzpomínky na různé citově zabarvené zážitky.

V senzitivitě čichových orgánů existují velké individuální rozdíly. Mění se také v závislosti na věku. Obecně lze říct, že nejlepší čich mají dospělí ve věku 20 až 40 let. U starších lidí se čich zhoršuje, což je pravděpodobně způsobeno tím, že se zpomaluje regenerace nosních receptorových buněk. S věkem se také mění čichové preference. W. Moncrief ve svých klasických výzkumech koncem 40. let dokázal, že pižmová vůně má erotizující účinek a začíná být atraktivní ve věku kolem 15 let. Většina dětí má ráda sladké a ovocné vůně, např. vůni jahod. Vůně pižma jim nic ne říká, pokud jim není přímo nepříjemná. (Lidské tělo, 1992, str. 286.)

Pach výkalů vyvolává u dospělých lidí zřetelnou nelibost, někdy až pocity hnu- su. Je otázka, zda jsou tyto pocity vrozené, nebo zda jsou výsledkem sociálního uče- ní, které probíhá zejména ve druhém roce života, v etapě tzv. toaletního tréninku.

Čichové vjemy jako prostředek vnitrodruhové komunikace

Čichové podněty a vjemy neslouží pouze k monitorování okolního prostředí, ale jsou také nástrojem vnitrodruhové komunikace. Potvrzuje to výzkum tzv. feromonů, což jsou chemické substance vylučované tělními žlázami, které vyvolávají u jiných živo- čichů, především u příslušníků téhož druhu, specifické reakce. Feromony umožňují rozpoznání partnera a potomků, slouží ke značení teritoria a cesty k potravě, k tlu- mení či podněcování agrese a ke svolávání členů druhu. Fungují také jako sexuální signály a signály hrozícího nebezpečí. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 188.) Termín fe- romony byl původně navržen pro popis geneticky naprogramovaného chování hmy- zu. Hovoří-li vědci o chování savců, užívají zpravidla pojem chemické signály.

Psychologové si položili otázku, zda vylučování pachových podnětů hraje u člo- věka stejně významnou úlohu jako u jiných živočišných druhů. Za bezpečně proká- zané se považuje, že čichové podněty umožňují vzájemné rozpoznávání matek a je- jich dětí. Dítě pozná svou matku čichem již 45 hodin po narození, samozřejmě jen tehdy, když bylo v její těsné blízkosti. Podobně reaguje i matka. Podle Vágnerové jsou tato zjištění důkazem užitečnosti bezprostředního poporodního kontaktu mat- ky a dítěte. (Vágnerová, 2000, str. 42.)

V jedné studii měly pokusné osoby za úkol nosit tričko spodního prádla po do bu 24 hodin, aniž by se myly nebo užívaly dezodoranty. Použitá trička byla shro mážděna u experimentátora. Pokusným osobám pak byla prezentována tři trička, z nichž jedno nosil muž, druhé žena a třetí bylo jejich vlastní. Většina osob na zá kladě čichu spolehlivě rozpoznala své vlastní tričko a určila, které nosil muž a kte ré žena. (Russell, 1976, in Atkinsonová et al., 1995, str. 162.) V jednom z dalších výzkumů se ukázalo, že ženy, které žijí společně, po čase synchronizují svůj men- struační cyklus. (Coren a Ward, 1989.) Tento jev se projevuje i v průmyslových pod- nicích a obchodních firmách, kde pracuje v téže místnosti větší počet žen. Vysvět- luje se rovněž působením chemických signálů.

Je otázka, jakou roli hrají čichové podněty v lidském sexuálním chování a při vytváření partnerských vztahů. V literatuře se traduje, že teprve při těsném kontaktu, např. při tanci, lidé zjišťují, zda jeden druhému „voní“ či „nevoní“ a zda se mohou dále tělesně sblížit. (Např. Hynie, 1942, str. 74.) Při sexuálních kontaktech je do- konalá hygiena pokládána za nezbytnou, protože nepříjemné pachové podněty narušují rozvíjející se sexuální vzrušení. Výsledky výzkumů, které se touto proble- matikou zabývaly, však nejsou zcela jednoznačné. Ukazuje se, že ženy jsou vůči či- chovým podnětům obecně senzitivnější než muži. Některým ženám je typicky muž- ský pach příjemný, zatímco na jiné nijak zvlášť pozitivně nepůsobí. V jedné studii se ukázalo, že ženy nejvíce preferují pach mužů, jejichž imunitní systém se značně liší od jejich vlastního. Z evolučního hlediska to lze vysvětlit tím, že potomstvo partnerů s rozdílným imunitním systémem by se vyznačovalo zvýšenou odolností. (Morris aMaisto, 1998, str. 117.)

4.2.4            Chuť (gustace)

Chuťové vjemy vznikají na základě stimulace receptorů v chuťových pohárcích, uložených v papilách jazyka a v epitelu dutiny ústní a hltanové. Dospělí mají asi 10 000 chuťových pohárků. Papily rozmístěné na jazyku jsou viditelné pouhým okem a propůjčují mu typický drsný vzhled. Každý chuťový pohárek obsahuje sva-zeček receptorů, které během jediného týdne odumírají a jsou nahrazovány novými. Popálíme-li si jazyk horkou polévkou nebo kávou, chuťové receptory se rychle obnoví. Mají tedy podobně jako čichové řasinky značnou schopnost regenerace. U starších lidí se obnova receptorových buněk zpomaluje, což má za následek snižování citlivosti vůči chuťovým podnětům. Staří lidé si často stěžují na to, že jídlo nemá žádnou chuť, ačkoliv mladým to tak nepřipadá.

Chuťovým podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách, ve vodě či ji- ných tekutinách. Na povrchu každého chuťového pohárku je pórovitý otvor, v němž se nacházejí tenká vlásková zakončení receptorů. Dostanou-li se do kontaktu s roz- puštěnými chemickými látkami, vzniká v nich nervový výboj, který putuje do pa-rietálních mozkových laloků, kde vzniká chuťový vjem, a do limbického systému. Vše probíhá velmi rychle. Lidé jsou schopni určit chuť za 1/10 sekundy od okamžiku, kdy se něco slaného nebo sladkého dotklo jejich jazyka. Chuťové receptory umí rozlišovat pouze čtyři základní chuti, a to sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Všechny ostatní vznikají na základě jejich kombinace. Chuťová „mapa“ jazyka vypadá tak, že špička jazyka je nejvíce senzitivní vůči sladké, jeho boční přední části vůči slané, zadní část k hořké a boční zadní části ke kyselé. Ve střední části jazyka je receptorů relativně málo. Chcete-li bez potíží polknout hořkou pilulku, je nejlepší ji položit přesně doprostřed jazyka. Nejnovější studie však nasvědčují tomu, že všechna místa na povrchu jazyka v různé míře registrují všechny čtyři chuťové odstíny. (Bartoshuk a Beauchamp, 1994.)

Na formování chuťových vjemů se kromě kombinace čtyř základních chutí podílí také vůně jídla, dotykové počitky vyvolané jeho povrchovou strukturou, počitky tepelné (chuť studené kávy se značně liší od chuti kávy teplé), případně bolestivé po- čitky, které vznikají například při pojídání pálivých papriček. Významnou roli hraje zejména vůně jídla. Pokud si při jídle zacpete nos, jeho chuť se ihned oslabí. Také u chuti se setkáváme se zřetelnou adaptací. Chuť slaných arašídů nebo brambůrků je zpočátku velmi výrazná, ale její intenzita se rychle snižuje. Určitá výrazná chu- ťová kvalita může pozměnit vnímání chuti dalších poživatin, což lze vysvětlit úna- vou některých chuťových receptorů. Například sníme-li pálivé papričky, budou mít další jídla, včetně čisté vody, sladkou příchuť. A naopak, bezprostředně poté, co jsme si ráno vyčistili zuby, se nám pomerančový džus zdá být méně sladký než ob- vykle. Je to způsobeno tím, že pasta na zuby obsahuje látky, které snižují naši vní- mavost vůči sladkému a zvyšují citlivost ke kyselým složkám pomerančové šťávy. (Morris a Maisto, 1998, str. 118.)

Chuťové preference se s věkem poměrně výrazně mění. Novorozenci preferují sladkou chuť, což lze považovat za adaptivní, protože sladká jídla mají velkou ener- getickou a výživnou hodnotu. První dětská potrava, kterou je mateřské mléko, ob- sahuje přirozené sladidlo – laktózu. Novorozenci reagují na sladkou chuť slabým úsměvem, zatímco po požití něčeho hořkého se mračí a šklebí. Tato obličejová ex- prese připomíná výraz zlosti. (Tyson a Tyson, 1990, str. 151.) Kojenci, kteří přechá- zejí na „tuhou stravu“, celkem ochotně snědí nasládlou, nesolenou mrkvovou polév- ku, která dospělým připadá odporná. Malé děti rády jedí koláče a bonbóny, ale špenát a brokolice jim příliš nechutná. Postupně však poznávají další jídla a jejich chuťové preference se mění, v čemž se výrazně prosazují kulturní vlivy.

4.2.5            Kožní smysly

Kůže je nejrozsáhlejší lidský smyslový orgán, který zprostředkovává velké množ- ství senzorických informací, především dotek, tlak, teplo a bolest. V jednotlivých vrstvách kůže jsou s různou koncentrací rozmístěny nejméně čtyři typy receptorů. Patří k nim rozvětvená volná nervová zakončení, termoreceptory registrující chlad a teplo, zakončení nervů ve vlasových váčcích atd. Nervové vzruchy z kožních re- ceptorů putují různými nervovými drahami přes nižší mozková centra do rozsáhlé somatosenzitivní kůry v parietálních (temenních) lalocích, která je oddělená od motorické oblasti centrální fisurou. Díky této korové oblasti si uvědomujeme hor- ko, chlad, doteky, bolest a tělesné pohyby. Většina nervových drah se kříží, takže senzorické podněty z pravé poloviny těla přecházejí do somatosenzitivní kůry levé hemisféry. Vzájemný vztah mezi aktivitou kožních receptorů a smyslovými dojmy je však poměrně složitý. (Atkinsonová et al., 1995, str. 58.)

 

Dotyk a tlak (hmat)

Kožní čití umožňuje mimo jiné detekovat fyzikální podněty, které se dostávají do kontaktu s povrchem lidského těla. Receptory dotyku (Meissnerova tělíska) a re-ceptory tlaku (Pacciniho tělíska) jsou zvlášť hustě rozmístěny na konečcích prstů, na rtech, na rukou a v obličeji, zejména na špičce nosu. Na dotyk a tlak reagují také některá volná nervová zakončení. Nejmenší počet receptorových tělísek je na zádech. Při slabém tlaku na káži pociťujeme dotyk, při silnějším tlak. Jsme také schopni rozpoznávat vibrace a umístění (lokaci) tlaku. (Nakonečný, 1997, str. 292.)

Kůže je velmi senzitivní. Zkuste přejet po hřbetu své ruky jediným lidským vla- sem. Uvidíte, že tento podnět snadno zaregistrujete. Zkoumáním citlivosti kůže se zabýval již Ernst Weber. Při svých výzkumech používal dva hroty kružítka, které přikládal na kůži a zjišťoval, při jaké minimální vzdálenosti mezi oběma hroty zač- ne osoba vnímat dva podněty. Při příliš malé vzdálenosti totiž splývají v jeden. (Hoskovec, 1992, str. 36.) Nejpřesvědčivějším důkazem citlivosti kůže na dotek a tlak je její schopnost „číst“. Většina slepých lidí se naučí číst s pomocí tzv. Brai-llova písma. Zběhlí čtenáři dokáží přečíst za minutu až 50 slov. (Lahey, 1983, str. 94.) Adaptace dotykových receptorů je však poměrně rychlá; člověk si snadno zvykne na tlak oděvů, klobouků či brýlí.

Ze všech smyslových zážitků jsou doteky pravděpodobně nejvíce uklidňující. Jemné taktilní kontakty s druhými lidmi nám umožňují alespoň na chvíli překonat pocit osamění. Na každého člověka působí dobře, může-li se schoulit v náručí něko- ho blízkého. Jemné doteky umožňují projevovat a přijímat něžnost a péči. Také za- milovaní vyjadřují své city líbáním, držením se za ruce a vzájemným laskáním. Mazleni v průběhu sexuální předehry je velmi příjemné a přispívá k rozvoji vzrušení. Velmi slastné a vyhledávané je také plavání, různé druhy koupelí a masáží. Je pravděpodobné, že uklidňující vliv doteků souvisí s reminiscencemi na láskyplnou rodičovskou péči v dětství. Držení dítěte v náručí i různé způsoby mazleni jsou dů- ležitým prostředkem navázání citové vazby mezi matkou a dítětem.

 

  1. Field ve známé studii dokázal, že pravidelné doteky mají velmi příznivý vliv na vývoj nedonoše-ných dětí. V jeho výzkumu byla skupina předčasně narozených novorozenců masírována třikrát denně po dobu 15 minut. Tyto děti přibíraly na váze mnohem rychleji než kontrolní skupina nedonošených dětí, které byly ponechány bez této systematické stimulace. Děti v experimentální skupině také živěji reagovaly na tváře a chrastítka a byly celkově aktivnější. Díky významně rychlejšímu tempu růstu byly z nemocnice propuštěny průměrně o 6 dnů dříve než děti z kontrolní skupiny. (Field, 1986.)

 

Doteky drahého člověka, ať už se jedná o jemné pohlazení milujícího partnera nebo o úder při rvačce, jsou vždy velmi osobní. Ne všechny doteky tudíž pociťuje- me jako příjemné. Vadí nám především vpád cizích lidí do našeho intimního prosto- ru, kam mají přístup jen nejbližší lidé. Lidé reagují na doteky tak senzitivně, že spo- lečnost vytvořila nepsaná pravidla pro jejich regulaci. Například potřesení rukou slouží jako formální pozdrav mezi cizími lidmi a spolupracovníky. Letmý polibek na tvář nebo objetí jsou již podstatně důvěrnější. Společenské konvence regulující vzájemné doteky jsou výrazně determinovány kulturou. Například obyvatelé zemí jižní Evropy jsou mnohem víc „kontaktní“ než Angličané nebo obyvatelé severní Evropy.

Teplo

Udržování stálé tělesné teploty (průměrně 37 °C), při níž tělesné orgány optimálně fungují, je nezbytné pro přežití. Kůže obsahuje velké množství specializovaných nervových zakončení, která se nazývají termoreceptory. Receptory pro chlad jsou tzv. Krauseho tělíska, která reagují rostoucím počtem nervových výbojů na ochlazování. Receptory tepla, tzv. Ruffiniho tělíska, analogicky reagují na zahří- vání kůže. Chladových receptorů je mnohem víc než tepelných. Oba typy termore-ceptorů citlivě reagují především na změny teploty. Dotkneme-li se předmětů, které mají stejnou teplotu jako kůže (fyziologická nula), necítíme ani teplo, ani chlad. Předměty s teplotou nad fyziologickou nulou vnímáme jako teplé, zatímco předměty s nižší teplotou jako studené. Přejdeme-li z venkovního prostředí do vytopené místnosti, bude se nám zdát, že je v ní strašné vedro, ale rychle se přizpůsobíme. Podobně reagujeme při přechodu z tepla do chladu. Nízké teploty registrují pouze chladové receptory, zatímco na vnímání horka se podílejí oba druhy termorecepto-rů. Při extrémně vysokých či nízkých teplotách se připojují receptory pro bolest. (Lahey, 1983, str. 94.)

Bolest

Biologickým smyslem vnímání bolesti je ochrana organismu před poškozením či zničením. Receptory jsou volná nervová zakončení, která slouží také k registraci doteku a tlaku. Vědci dospěli k závěru, že biochemické látky uvolněné z poškoze- ných tkání určitým způsobem transformují volná nervová zakončení, takže se z re- ceptorů doteku a tlaku stávají receptory bolesti. V tomto smyslu lze senzorické or- gány bolesti zařadit mezi interoreceptory, které reagují na změny uvnitř lidského těla. Ve vnitřních orgánech, ovládaných autonomním nervovým systémem, se na- chází poměrně malý počet receptorů. Viscerální bolest je proto obtížně lokalizova-telná, tupá a dlouhodobá. Výjimkou jsou bolesti vznikající v životně důležitých orgánech, jakými jsou srdce a ledviny, které postižení lokalizují velmi přesně.

Vnímání bolesti je mimořádně složitý fenomén. Lidé někdy cítí bolest, aniž by došlo k sebemenšímu tkáňovému poškození, zatímco jindy ji nevnímají ani při zře- telném tělesném poranění. V případě bolesti je tudíž vhodnější mluvit spíše o vní- maní nežli o čití, protože se na formování bolestivých vjemů podílí mozková kůra. Nejpřesvědčivějším důkazem pro toto tvrzení je existence tzv. fantomových bolesti. Lidé, kterým byla amputována ruka nebo noha, někdy cítí bolest v oblasti chybějící

končetiny. Je pravděpodobné, že jakmile přestane senzorická oblast v mozkové kůře dostávat informace z určité části těla, interpretuje to jako poruchu a konstru- uje percepci chybějící části těla, která zahrnuje bolestivé pocity. (Melzack, 1978, str. 40.) Pozoruhodné jsou také prožitky masochistů, u nichž bolestivé podněty vy- volávají sexuální vzrušení.

Lidé reagují na bolest velmi rozdílným způsobem. V kanadské NHL jsou vyso- ce ceněni hokejisté s nízkým prahem pro vnímání bolestivých podnětů. Prožívání bolesti může také ovlivnit naše apriorní přesvědčení o její intenzitě. Je známo, že snášení menstruačních potíží hodně záleží na tom, jak se při menstruaci chovají matky před svými dcerami. (Mohapl, 1988, str. 74.) Před lékařskými zákroky je vhodné informovat pacienta o možných bolestivých pocitech. Tato informace by však měla být co možná pravdivá a přesná, a to i u dětí. Instruktážní filmy, které ukazovaly nereálně statečné chování dětí při aplikaci injekcí, nebyly vhodným mo- delem sociálního učení, spíše naopak. (Mohapl, 1989, str. 79.)

Lidskou reakci na bolest značně ovlivňuje příslušnost k určité kultuře a systému víry. Některé přírodní národy dosud přikládají velký význam vypěstování indivi- duální odolnosti proti bolesti, kterou musí prokazovat zejména mladí muži na pra- hu dospělosti v průběhu tzv. iniciačních obřadů.

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů působení kulturní sféry na vnímáni bolesti je rituál zavěšení na háky, praktikovaný v některých částech Indie. Tato ceremonie má svůj původ v prastarém zvyku, podle něhož je některý člen dané sociální skupiny vybrán, aby reprezentoval sílu bohů. Jeho úlohou je v určitou roční dobu žehnat dětem a úrodě v několika sousedních vesnicích. Ocelové háky připevněné sil- nými lany ke stožáru zvláštní káry jsou vraženy do kůže a svalů na obou stranách zad mladého muže. S károu pak popojíždějí od vesnice k vesnici. Během přesunu visí muž obvykle na lanech a přidržuje se jich. Ale při vyvrcholení ceremoniálu se v každé vesnici volně houpe, zavěšen pouze za háky, které mu trčí ze zad, a žehná přitom dětem a úrodě. Nejeví přitom žádné známky bolesti, spíše se zdá, že je v ja- kémsi stavu „vytržení“. (Melzack, 1978, str. 16-17.)

 

Některé bolestivé zážitky nicméně nelze psychicky zablokovat. Většina lidí je vůči poškození svého těla velmi senzitivní. Adaptace na bolest je slabá. Mučení patří k nejděsivějším lidským zkušenostem. V historii lidstva bylo mnohokrát zne- užito především k mocenským účelům.

Rakouský filosof Jean Améry byl mučený gestapem za aktivní účast v belgickém odboji a potom jako Žid deponovaný do Osvětimi. V roce 1987 spáchal sebevraždu. Améry napsal tato slova: „Koho mučili, zůstane mučený. Kdo podstoupil mučení, nedokáže se už přizpůsobit světu, hnus z toho, že člověka vy- škrtli ze světa živých, nelze nikdy překonat. Důvěra v lidstvo, otřesená první fackou, se při mučení zhroutí a člověk ji už nikdy nenabude zpátky.“ (In Faimberg, 2001, str. 120.)

 

  • Rozdílnou senzitivitu vůči bolesti se pokouší vysvětlit několik teorií. Patří k nim relativně široce akceptovaná Melzackova vrátková teorie, která předpokládá exis- tenci „neurologických vrátek“ v míše, jež řídí přenášení informací o bolestivých podnětech do Jsou-li tato vrátka otevřená, zakoušíme intenzivnější bolest, než když jsou zavřená. Otevření respektive zavření vrátek závisí na složitém soupe- ření mezi dvěma typy senzorických nervových vláken. Jsou-li aktivována velká nervová vlákna, vrátka jsou zavřená, takže bolestivé impulsy nemohou doputovat do mozku. Existují však také malá nervová vlákna, která při své aktivaci vrátka oteví- rají. Zdá se, že nervová vrátka mohou být ovlivňována nervovými impulsy, které se-! stupují z mozku, takže konečné vnímání intenzity bolesti závisí také na stavu mysli. Složitá souhra těchto mechanismů způsobuje, že za podobných okolností může jeden člověk pociťovat krutou bolest, zatímco jiný necítí téměř nic. (Melzack, 1978, str. 126-127.)

Intenzitu bolesti dále regulují tzv. endogenní opiáty (endorfiny a enkefaliny), uvolňované nervovým systémem. Endorfiny produkuje nervový systém zejména při namáhavých a vzrušujících tělesných aktivitách. Sportovci, kteří se poranili během závodu, nebo vojáci při bitvě údajně necítí téměř žádnou bolest. Uvědomí šiji teprve později, za klidnějších okolností. Dáme-li jedinci chemicky neutrální pilulku (placebo) a sdělíme mu, že látka v ní obsažená tlumí bolestivé pocity, bolest se často zmírní. Lze předpokládat, že působení rozmanitých domácích lé- i ků a léčebných postupuje založeno právě na tomto placebo efektu. Tradiční čín- ská medicína vyvinula tzv. akupunkturu, což je léčebná metoda, při níž jsou na přesně určených místech vpichovány do kůže jehly. Touto metodou lze zmírnit nebo úplně odstranit bolestivé pocity. Nejnovější výzkumy nasvědčují tomu, že placebo i akupunktura fungují na principu uvolňování endorfinů. Vědci zjistili, že je-li uvolňování těchto látek zablokováno, je účinek placeba i akupunktury pod- statně menší než obvykle. Další metody zmírňování bolesti, k nimž patří hypnóza, relaxace a rozmanité koncentrační techniky, pravděpodobně vedou k zavření „nervových vrátek“ v míše, i když podstata tohoto mechanismu nebyla dosud plně objasněna. Prozatím je známo, že účinek těchto metod přetrvává, i když je pro- dukce endorfinů v organismu zablokována jinými látkami. (Morris a Maisto, 1998, str. 123.)

4.2.6            Proprioreceptory

Proprioreceptory registrují pohyby, polohu a rovnováhu lidského těla. Fungování těchto smyslových orgánů, které nám pomáhají stát na dvou nohou, chodit, běhat a orientovat se v prostoru, si příliš neuvědomujeme. Malý podíl vědomí na jejich ak- tivitě ovšem neznamená, že nejsou důležité.

 

Kinestetický (pohybový) smysl

Kinestetické smysly člověku umožňují registrovat směr, velikost a rychlost těles- ných pohybů, polohu těla v prostoru a také napětí svalstva. Receptorové buňky se nacházejí ve svalech, šlachách, vazivové tkáni a kůži. Reagují především na změny tlaku. Informace z kinestetických receptorů putují do míchy a případně také do mozku, kde jsou odeslány jednak do mozečku, který automaticky reguluje motoric- kou koordinaci, jednak do somatosenzorických oblastí mozkové kůry. Kinestézie není zcela samostatný lidský smysl. Vnímání pohybu je podpořeno informacemi z ostatních smyslových orgánů, zejména vestibulárního a zrakového.

Vestibulární smysl (poloha a rovnováha)

 

polohu a rovnováhu lidského těla zaznamenává vestibulární aparát ve vnitřním uchu, který tvoří komůrky a kanálky, do nichž vyčnívají vláskové nervové buňky. Existují dva druhy vestibulárního čití. První z nich přináší informace o rychlosti a směru otáčení těla. Tvoří ho tři polokruhové kanálky ve vnitřním uchu vyplněné lymfatickou tekutinou. Při pohybu hlavy, zejména rotačním, se endolymfa setrvač- ností opožďuje a její tlak působí na receptorové buňky proti pohybu hlavy. Vlásko- vé buňky se ohýbají, což má za následek vznik nervových impulsů. Pohybujeme-li se rovnoměrně, pak se endolymfa zastaví, takže pohyb přestaneme vnímat. Tak je tomu například při klidném pohybu v loďce po vodní hladině nebo ve zdviži, nemá-me-li zrakovou kontrolu.

Druhý vestibulární smyslový orgán registruje údaje o gravitaci a o pohybech těla dopředu a dozadu, nahoru a dolů. Jeho sídlem jsou dva vestibulární váčky, které leží mezi vestibulárními kanálky a hlemýžděm. Oba jsou vyplněny tekutinou, která obsahuje miliony drobných krystalků uhličitanu vápenatého. Pohybuje-li se tělo horizontálně nebo vertikálně, krystalky ohýbají vláskové receptory, což vede ke vzniku nervových vzruchů. Hlavním úkolem této části vestibulárního aparátu je udržování rovnováhy. Taje totiž u člověka – coby tvora stojícího na dvou nohou

-vysloveně nestabilní. Bez trvalé kontroly by člověk musel upadnout. O to víc to pla- tí při chůzi, kdy váha celého těla spočívá na jediné noze. Nervové signály vyvolané krystalky mají rozhodující roli při koordinaci pohybu očí a hlavy. (Morris a Mais- to, 1998, str. 119.)

Některé nervové impulsy z obou vestibulárních orgánů směřují do mozečku, který řídí koordinované pohyby. Jiné putují do oblastí, které regulují vnitřní tělesné orgány, a další do senzorické kůry vparietálních lalocích. Vestibulární systém úzce spolupra- cuje se zrakem, který informuje o tom, jak má regulovat postavení očí, aby došlo ke kompenzaci pohybů hlavy. Současně využívá zrakové informace k registraci pohybu a rovnováhy. Údaje z kinestetického, vestibulárního a zrakového systému mozek dále zpracovává a vyhodnocuje. Tato skutečnost nepřekvapí nikoho, kdo má sklon trpět nevolností v autě či autobuse. Nevolnost vzniká obvykle tehdy, když se mozek pokouší integrovat neslučitelné informace ze všech tří systémů. Pokud se z dopravního pro- středku nemůžeme dívat ven, vzniká v různých senzorických informacích rozpor. Naše tělo zaznamenává vestibulární a kinestetické pohyby, ale zrak žádný pohyb neregistruje. Pokud vizuální informace souhlasí s vestibulárními a kinestetickými da- ty, cítíme se lépe. (Morris a Maisto, 1998, str. 119.) Při nevolnosti v autobuse se nám zpravidla uleví, když se můžeme dívat na cestu, nejlépe na bílou čáru uprostřed.

Vizuální informace někdy nad vestibulárními úplně „zvítězí“. Tak je tomu na- příklad tehdy, když sledujeme film, v němž se odehrává automobilová honička, jež byla natočena kamerou umístěnou v automobilu (viz např. slavná honička v ulicích San Franciska ve filmu „Bullitův případ“). V takových situacích můžeme na zákla- dě vizuálních informací získat dojem, že se pohybujeme, ačkoliv naše tělo je v kli- du. Zraková kontrola pohybu má své výhody. Lidé, kteří mají odstraněné nebo po- škozené vestibulární orgány, se mohou na základě vizuálních vodítek normálně pohybovat.

  • Vnímání

 

Vnímání neboli percepci lze definovat jako organizaci a interpretaci senzorických informací. Je to proces, jehož výsledkem jsou vjemy, které se mnohdy značně liší od neúplných údajů zaznamenaných našimi smysly. Tok senzorických informací putuje do mozku, který je dále třídí a zpracovává. Jejich konečná interpretace a po- chopení významu probíhá v lidském vědomí. Lidé coby tvorové hledající smysl mají tendenci doplňovat chybějící informace, seskupovat různé objekty, vidět celky a slyšet smysluplné zvuky. Pokud bychom senzorické informace nijak neinterpreto- vali, žili bychom zřejmě ve světě, který William James (2001) označil jako „svět du- nícího a bzučícího zmatku“. Podstatou percepce je odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích, které probíhá v lidské mysli.

 

5.1             Teorie percepce

Vnímání lze zkoumat na různých úrovních. V posledních letech přinesla mnoho cenných informací o jeho podstatě neuropsychologie, která se zaměřuje na zpraco- vání smyslových dat v lidském mozku. Mnozí psychologové však zkoumají percepci především jako duševní proces. V současné době existují dvě hlavní teorie vní- mání. Jedna z nich ho považuje za konstruktivní mentální děj, který je výrazně ovlivněn dřívějšími zkušenostmi (učením) a dalšími kognitivními procesy, včetně myšlení. Druhá předpokládá existenci tzv. přímé percepce. Z hlediska této převáž- ně nativistické teorie je každý živý organismus vybaven vrozenou senzitivitou vůči biologicky či psychologicky významným podnětovým vzorcům. Vnímání je tedy do značné míry nezávislé na zkušenosti, respektive učení.

5.1.1            Konstruktivní percepce

Už anglický filosof George Berkeley (1685-1753) dospěl v roce 1709 ve své „Eseji k nové teorii vidění“ k závěru, že vzdálenost předmětu nelze stanovit pouze na zá- kladě vizuální stimulace oka. Podle Berkeleyho existuje řada vodítek, která napomáhají přesnému odhadu vzdálenosti. Patří k nim ostrost obrazu na sítnici, jež je u blízkých předmětů větší než u vzdálených. Berkeley dále upozornil na to, že už renesanční umělci užívali další vodítka, např. překrývání objektů a perspektivu, s cí- lem vytvořit realistický prostorový dojem. Podle Berkeleyho při vnímání nevědomě využíváme dřívější zkušenosti. (Sahakian, 1981, str. 34-35.)

O více jak dvě století později navázal na Berkeleyho úvahy Hermann von Helm-holtz, který označil dotváření senzorických informací v lidské mysli jako nevědomé usuzování. Například pozorujeme-li vzdálené objekty, pak bez jakékoliv vědomé úvahy dospějeme k závěru, že jsou větší než jejich sítnicový obraz. Podobné úsudky provádíme tak často a jsme v nich tak zběhlí, že probíhají zcela bezděčně. (Sikl, 2001.)

Také americký kognitivní psycholog Irvin Rock považuje senzorické informace za pouhé východisko pro vytváření vjemů. Podle Rockový teorie konstruktivní percepce jsou naše vjemy výsledkem nevědomého usuzování, při kterém využívá- me několik informačních zdrojů, k nimž patří aktuální senzorické informace a do- savadní zkušenosti. Na tvorbě vjemů se podílí inteligence, myšlení i učení. Rock proto hovoří o inteligentním vnímání. K jeho stěžejním dílům patří „Logika vní- mání“ {The logic of perception), vydaná v roce 1983.

  • Přímé vnímání

James Gibson (1904—1979), autor teorie přímého vnímání, přistupuje ke studiu per- cepce z radikálně odlišných pozic než konstruktivisté. Gibson vystoupil s myšlen- kou, že většina informací, které potřebujeme pro přesné vnímání, je součástí podnětů jako takových a je pro naše smysly přímo dostupná. Například údaje o vzdálenosti s sebou nese tzv. gradient neboli spád struktury {textuře gradient), což jsou postupné změny velikosti objektů nebo členitosti povrchu v situacích, kdy naše oči postupně monitorují nějakou vizuální scenérii ve směru zdola nahoru nebo naopak. Ať už se díváme na rozkvetlou louku nebo na lidský dav, nacházejí se vzdálené elementy dané struktury blíž u sebe než při pohledu zblízka. Podle Gibsona v takovýchto si- tuacích nevědomé usuzování není potřebné. Struktura podnětu sama o sobě posky- tuje všechny nezbytné informace. Gibsonova teorie je známá také jako ekologická teorie vnímání, protože zdůrazňuje jeho vrozené aspekty a využívání informací z přirozeného přírodního prostředí. (Smolík, 1996.)

5.1.3       Empirické ověřování teorií vnímání

Gibson, který svou teorii velmi asertivně propagoval, získal řadu nadšených pří- znivců, ale setkal se také s ostrou kritikou. Která teorie vnímání je tedy skutečně platná? Poznatky vývojové psychologie nasvědčují tomu, že děti jsou vybaveny ur- čitými vrozenými percepčními dispozicemi. Například už novorozenci reagují na silný hluk známkami leknutí a otáčením hlavy ve směru zvuku. Živí tvorové vyvolávají u kojenců podstatně větší zájem než neživé objekty. (Cumminsová, 1998, str. 166.) Vrozená je zřejmě i časná reakce na viděný předmět, který se blíží k obli- čeji: dítě odvrací hlavu, ruka se pohne v náznaku obranného gesta. (Říčan, 1990, str. 88.) Tyto (a mnohé další) zděděné reakce jsou pravděpodobně výsledkem dlou- hého evolučního vývoje. I zastánci nativistických teorií se nicméně shodují v tom, že předpokladem plného rozvoje vrozených percepčních „programů“ je pravidelný přísun podnětů v raných údobích života.

Zrakové ústrojí koček a opic je lidskému velmi podobné, což umožnilo zkoumat vliv časné podnětové stimulace na vývoj vnímání.

 

Britští psychologové Colin Blakemore a Grahame Cooper experimentovali s koťaty, která byla po na- rození 14 dnů držena v úplné tmě. Poté byla vždy na pět hodin denně umístěna do válce, jehož stěny byly natřeny svislými pruhy. Koťata měla na krku obojek, který jim znemožňoval pohled na jejich vlastní tělo. Po pěti měsících trvání pokusu badatelé testovali percepční schopnosti pokusných zvířat. Ukázalo se, že koťatům dělá potíže sledování pohybujících se předmětů. Špatně také odhadovala vzdálenost, tak- že narážela do různých předmětů nebo se pokoušela dotknout něčeho, co bylo příliš daleko. S pomocí složitého přístrojového vybavení badatelé dokázali, že buňky ve vizuální mozkové kůře koťat silně rea- gují na svislé linie, ale na vodorovné pruhy prakticky vůbec ne. (Blakemore a Cooper, 1970.)

 

Výsledky tohoto pokusu potvrzují, že předpokladem normálního vývoje percep- čních nervových struktur je pravidelná a proměnlivá stimulace v prvních měsících života. Rozvoj vnímání dále podněcují senzomotorické zkušenosti získané během raného pohybového vývoje. Podle Jeana Piageta se dítě v prvním roce života učí ro- zumět okolnímu světu prostřednictvím fyzikální manipulace s různými předměty, čímž získává poznatky o jejich vlastnostech a vzájemných vztazích a učí se s nimi zacházet. Nové poznatky získává tím, že různé předměty strká do úst, okusuje je, strká do nich, shazuje je atd. (Piaget, 1999.) Přísun zrakových podnětů by byl sám o sobě nedostatečný, pokud by je dítě nemělo možnost propojit s jinými senzorický- mi zkušenostmi, především dotekovými, a s poznatky o prostorovém uspořádání okolního světa. Děti tyto zkušenosti aktivně vyhledávají. Batolata často s velkou vy- trvalostí shazují na podlahu různé předměty a se zájmem sledují jejich další „osud“. Odvážně překonávají různé překážky, padají, vstávají a pouští se do dalších „dobro- družství poznání“.

Historici psychologie uvádějí, že už na začátku 18. století se John Locke a Geor-ge Berkeley zamýšleli nad tím, zda by člověk, který se narodil slepý a později získal zrak, dokázal pouze zrakem (tedy bez pomoci hmatu) rozeznat krychli od koule. Oba dospěli k názoru, že nikoliv. (Hunt, 2000, str. 86-87.) Díky pokroku lékařské vědy se ve 20. století několik podobných případů skutečně vyskytlo. Nejpodrobněji byl popsán případ pana S. B., od narození slepého muže, kterému ve dvaapadesáti letech chirurgicky nahradili deformovanou rohovku. Jeho následné percepční schopnosti sledoval britský odborník na vnímání Richard L. Gregory, který uveřejnil výsledky svého pozorování v roce 1978 v monografii „Oko a mozek“ {Eye and brain), z níž cituje Denise Cumminsová:

 

„Pan S. B. začal poměrně brzy rozpoznávat objekty, jež dobře znal díky doteku, např. kočky, které dříve často hladíval. Byl také schopen rozeznat zrakem velká tiskací písmena, ale nikoliv písmena malá

– pravděpodobně proto, že se velká písmena naučil poznávat ve škole s pomocí dřevěných modelů. Zra- kem se nikdy nenaučil číst, ačkoliv v Braillově písmu byl velmi zběhlý. Značné potíže měl při odhado- vání vzdálenosti. Dokázal přesně stanovit vzdálenost dobře známých předmětů, např. vzdálenost tužky položené na stole. Domníval se však, že kdyby se pověsil za parapet ven z okna, mohl by se nohama dot- knout země. Ve skutečnosti byla vzdálenost k zemi nejméně desetinásobkem jeho výšky. Když Gregory ukázal panu S. B. některé vizuální iluze, nebyl jimi vůbec oklamán. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že si neosvojil vodítka pro vnímání třetího rozměru. Schopnosti vidění pana S. B. se zdály být o něco horší než schopnosti vnímání u novorozenců, kteří dokážou rozlišit i mezi předměty, které dosud nezkoumali dotekem, např. mezi trojúhelníky a obdélníky. Pan S. B. toho nebyl schopen, pravděpodobně proto, že se léta nacházel ve zrakové deprivaci. Zdá se tedy, že existuje určité vrozené zrakové vědění. Pokud ho člověk nepoužívá, ztratí ho.“ (Cumminsová, 1998, str. 61.)

 

Raná senzorická stimulace, manipulace s předměty a pohyb v prostoru jsou tedy nezbytnými podmínkami normálního vývoje vnímání. Z hlediska nativistických teo- rií také nelze vysvětlit komplikované percepční procesy, které probíhají při čtení, psaní nebo při provádění výpočtů na kalkulačce, při mikroskopickém pozorování bakterie či prohlížení rentgenového snímku. Bez nevědomého usuzování se zřejmě neobejdeme, když čteme narychlo načmáraný vzkaz od přátel či příbuzných. Rozpo- znávání těchto podnětů je výsledkem bezděčného i záměrného učení. Konstruktivní procesy se velmi výrazně uplatňují také při vnímání druhých lidí, jejich interakcí a vztahů.

 

  • Organizace percepčního pole

Lidé bezděčně rozčleňují vjemové pole na několik hlavních částí. V prvních deká- dách 20. století se problematikou percepční organizace intenzivně zabývala němec- ká tvarová (gestalt) psychologie, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Max Wertheimer. Tvaroví psychologové zjistili, že existuje silná, pravděpodobně univer- zální tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků. Charakteristické znaky částí přitom nevytvářejí celek, nýbrž celek vtiskuje svůj ráz částem. Podob- ně jako gravitace „organizuje“ slunce a planety do podoby sluneční soustavy, inhe- rentní mozkové procesy organizují prvky dané scenérie do určitých celků či tvarů. Tyto vrozené percepční procesy označovali gestaltisté jako tvarové zákony (prin- cipy) neboli zákony organizace. Uplatňují se u všech smyslových modalit, ale nej- lépe se je daří popsat v oblasti zrakového vnímání.

 

Gestaltisté na základě svých pokusů dospěli k závěru, že se koherentní percepční zkušenost formuje v mozku, a to určitým předvídatelným způsobem. Podle tzv. principu izomorfie, který rozpracoval další významný představitel tvarové psychologie Wolfgang Kóhler, odpovídá každé psychické zkušenosti ně- jaký strukturálně podobný mozkový děj. (Schultz a Schultz, 1992, str. 401.)

 

5.2.1           Zákony organizace percepčního pole

Základní vlastností vnímání je centrace, tj. soustředění se na jednu část vjemového pole, jež tvoří tzv. figuru neboli předmět vnímání. Figura je výrazná, jasná a zře- telně ohraničená. Pozadí tvoří všechny ostatní předměty, které vnímáme nevýrazně a mlhavě. Například socha jezdce na zámeckém nádvoří je figura, která se zřetelně liší od pozadí, jímž je zeď budovy. Figurou může být předmět prostorově vzdálený, takže pozadím se v tomto případě stávají předměty prostorově bližší. Termín pozadí je proto třeba chápat v přeneseném smyslu, ne doslovně. Vztah figury a pozadí popsal jako první dánský psycholog Edgar Rubin. (Janoušek et al., 1993, str. 11.)

S členěním percepčního pole na figuru a pozadí se nesetkáváme pouze u zraku, ale u všech lidských smyslů. Například hraje-li koncertní mistr sólo na housle, pak jeho hra představuje figuru, zatímco produkce orchestru pozadí. Při mši dominuje vůně kadidla nad všemi ostatními čichovými vjemy. Dělení vjemového pole na fi- guru a pozadí provází všechny naše percepční aktivity. Pouze u tzv. reverzibilních figur, které jsou záměrně uspořádány tak, aby se pozadí mohlo stát figurou a na- opak, dochází v pravidelných časových intervalech k prostřídání figury a pozadí (tzv. reverzibilní oscilace). (Holas, 1972, str. 242.) Už tato skutečnost nasvědčuje tomu, že naše vjemy nejsou pouhou reflexí vnějšího světa, ale jsou v mysli různý- mi způsoby organizovány a zpracovány. Na obr. 11 jsou znázorněny dvě známé re- verzibilní figury: Rubínová figura a Neckerova krychle.

Obrázek 11 Rubínová figura a Neckerova krychle (McKeachie a Doyle, 1972, str. 89.)

 

 

Chceme-li nějaký předmět schovat, snažíme se, aby se co nejméně lišil od po- zadí. Vojáci nosí při cvičení v terénu tzv. „maskáče“, tedy oděvy v přírodních barvách, které splývají s okolním porostem. Rozvinutou schopností kamufláže disponují některé živočišné druhy. Nejtypičtějším případem je chameleón, hmyzo-žravý ještěrovitý plaz jižních zemí, který se barvou těla přizpůsobuje svému okolí. V říši přírody se však setkáváme i s případy nápadného zbarvení, které výrazně kontrastuje s pozadím. Příkladem je pestré peří některých ptačích samečků z řádu hrabaví, např. páva či kohouta. Smyslem této ozdoby je zřejmě přitahovat pozornost samiček.

Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony, které popsal už v roce 1912 Max Wertheimer.

  • Zákon Při vnímání se projevuje tendence k dobrému tvaru čili k pregnantnosti (přesnosti, jistotě). Nedokonalé, neukončené či nesymetrické for- my vnímáme jako dokonalé struktury. Tak například neúplný kruh je vnímán jako uzavřený, úhel o něco menší nebo větší než 90° jako pravý, obrazce, u nichž nějaká část chybí, vnímáme jako úplné celky. (Jiránek a Souček, 1969, str. 114.) Člověk je schopen i při velmi nízké kvalitě televizního obrazu rozpoznat, co se na obrazovce děje. Psychika tedy neúplné senzorické informace doplňuje tak, aby vznikly úplné a celistvé vjemy.
  • Zákon proximity (blízkosti) říká, že jako tvar vnímáme ty prvky percepčního po- le, které se nacházejí blízko Písmena na této stránce vnímáte jako řádky, a ni- koliv jako sloupce, protože se písmena v řádcích nacházejí v těsné blízkosti. Hvězdy rozeseté na noční obloze vnímají lidé jako souhvězdí, která pojmenovali na základě velmi přibližných tvarových analogií s různými pozemskými předměty (např. Velký vůz, Malý vůz, Býk, Labuť či Jižní kříž).
  • Zákon kontinuity (návaznosti) nazývaný též zákon dobré křivky říká, že máme tendenci organizovat podněty do souvislých linií. Tento faktor určuje vnímání pro- tínajících se nebo přerušených obrysů. Na 12 vidíme přímku AB a zaoblenou křivku CD, ačkoliv bychom mohli hypoteticky vydělit například tvar AD. Díváme-li se z okna na dvě křížící se větve stromu, vnímáme je jako samostatné celky, ačkoliv bližší větev částečně překrývá senzorický obraz vzdálenější větve. Princip kontinuity pravděpodobně umožňuje sledování ústřední melodie při hudební produkci velkého orchestru. Navazující tóny vyčleňujeme ze zvukového

Vnímání

 

Obrázek 13 Subjektivní kontury (Janoušek et al., 1993, str. 30.)

 

  • Zákon podobnosti říká, že máme tendenci přiřazovat k sobě podobné objekty a vnímat je jako Například tečky a křížky na obr. 14 vnímáme jako rovnoběžné řady, ačkoliv bychom je hypoteticky mohli vnímat jako sloupce. Slovo vytištěné kurzívou nebo tučně tvoří samostatné seskupení, které je výraznější než ostatní slova.

 

 

 

 

 

 

Obrázek 14 Působení zákona podobnosti (Plháková, 2003.)

  • Podle zákona společného osudu vnímáme jako figuru podněty, které se současně mění či pohybují v určitém směru. Například díváme-li se z výšky na rušnou ulici, pak auta pohybující se jedním směrem vnímáme jako jeden proud, zatímco auta jedoucí opačným směrem jako druhý proud. Skupina lidí, kteří kráčí stejným směrem, tvoří průvod nebo procesí.
  • Podle zákona uzavřenosti vnímáme jako celek to, co je ohraničeno uzavřenými Na obr. 15 vidíme spíše tři pozadí.

Obrázek 12 Působení zákona dobré křivky 1 (Crideretal., 1989, str. 111.)

Někteří autoři považují za projev zákona kontinuity jeden z nejzajímavějších percepčních fenoménů, tzv. subjektivní kontury. Na obr. 13 vidíme obrysy trojúhel- níku, který ve skutečnosti neexistuje. Podle principu kontinuity naše mysl předpo- kládá, že obrysy pokračují i za vyznačenými hranicemi, takže mezeru doplní tak, aby na sebe linie mohly navazovat. Italský psycholog Gaetano Kanizsa vytvořil řa- du geometrických obrazců tohoto typu. (Kanizsa, 1976.)

obdélníky než řadu závorek. Tento faktor působí obzvlášť silně, jsou-li dva

protilehlé obrysy symetrické. (Janoušek et al., 1993, str. 13.)

 

 

 

Obrázek 15 Působení zákona uzavřenosti (Plháková, 2003.)

 

 

Gestaltistické tvarové zákony výstižně charakterizují mnohé principy percepční organizace. Jsou však spíše popisné než vysvětlující.

 

5.2.2            Detektory rysů v mozkové kůře

Desítky let po vystoupení tvarových psychologů začal důležitý výzkum, jehož vý- I sledky alespoň částečně objasnily, jak mozkové neurony organizují senzorickou zkušenost. Průkopnické studie v této oblasti provedli David H. Hubel a Torsten

  1. Wiesel, kteří za svou práci obdrželi v roce 1981 Nobelovu cenu.

Neurologové v současnosti disponují velmi dokonalými metodami, které umožňují zaznamenávat ak- tivitu jediné mozkové nervové buňky. Díky tomu mohou přesně určit, které neurony se aktivují při puso- j bení určitého podnětu. Hubel a Wiesel experimentovali s kočkami, kterým v anestezii umístili mikroelek-trodu do jednoho neuronu v oblasti vizuální mozkové kůry. Elektroda byla připojena k počítači, který j zaznamenával a analyzoval vzruchové vzorce a zobrazoval je na osciloskopu, což je měřící přístroj ke zjišťování změn elektrického napětí a proudu, nebo na obrazovce počítače. Hubel a Wiesel tedy mohli sledovat odezvu jediné nervové buňky na určitý vizuální podnět, např. na vertikální či horizontální úsečku, která byla promítnuta na plátno v zorném poli kočky. Jejich cílem bylo zmapovat receptivní pole ko-rových buněk spojených s určitými oblastmi sítnice. Receptivní pole je ta oblast zrakového pole, v níž se nachází podnět, který evokuje nervový vzruch. (Sternberg, 1995, str. 127-128.)

 

Hubel a Wiesel na základě trpělivého pozorování zjistili, že existují tři typy ko-rových buněk, které reagují na různé vizuální podněty. V těchto buňkách vzniká nervový vzruch pouze tehdy, jsou-li stimulovány konkrétním vizuálním podnětem. Jednoduché buňky (simple cells) reagují v případě, že na specifické místo sítnice i působí tenký pruh určité orientace nebo rozhraní mezi světlou a tmavou oblastí. I V některých jednoduchých buňkách vzniká nervový vzruch pouze tehdy, když úseč-ka svírá s vertikální linií úhel 45°. Jiné reagují pouze na vodorovné pruhy. Podle Hubela a Wiesela přivádějí skupiny jednoduchých buněk informace do tzv. komplexních buněk, které je zpracovávají a koordinují. Komplexní buňky reagují – podobně jako jednoduché – na pruhy určitého směru nebo na světelné rozhraní, které se však může nacházet kdekoliv v receptivním poli skupiny jednoduchých buněk. Kontinuálně také reagují na pohyb určitého podnětu přes své receptivní pole. Napří- klad některé komplexní buňky reagují na čáry svírající s vertikální linií úhel 45° a pohybující se zleva doprava. Konečně tzv. hyperkomplexní buňky reagují pouze na specifické podněty, např. na pohybující se úsečky určité délky a určitého směru. Pokud je podnět delší než optimum, reakce na něj se zmenšuje, nebo zcela chybí. (Hubel a Wiesel, 1979, in Sternberg, 1995, str. 176-177.)

Badatelé, kteří navázali na práci Hubela a Wiesela, zjistili, že existují další hy- perkomplexní buňky, které reagují na některé výrazné kontury podnětu, např. na ro- hy či úhly určitého stupně. Jiné buňky jsou citlivější na překřížení několika pruhů než na jednoduchý pruh. (Atkinsonová et al., 1995, str. 184.)

Všechny korové buňky specializované na registraci typických tvarových podnětů se nazývají detektory rysů. Jejich výzkum ukázal, že lidský mozek výběrově reaguje na určité podnětové vzorce. Právě to nám umožňuje vnímat charakteristic- ké obrysy vnějších objektů. Teorie přenosu obrazu ze sítnice bod za bodem byla vy- vrácena. Z podnětů zprostředkovaných sítnicí a zrakovými nervy se v mozku postupným zpracováním získávají další informace. Obraz předmětů se utváří teprve v mozku, respektive ve vědomí.

Výsledky dosavadních neurologických studií nepotvrdily existenci buněk, které by specificky reagovaly na percepční podněty, jež odpovídají gestaltistickým princi- pům vnímání. Výzkum ovšem nelze považovat za uzavřený. Zjistilo se například, že žáby mají tzv. „detektory hmyzu“, které citlivě reagují na malé, tmavé a pohyblivé objekty. (Maunsell, 1995.) Mnozí psychologové jsou přesvědčeni, že i lidé disponují nervovými strukturami senzitivními vůči komplexním tvarovým vzorcům. Na tomto předpokladu stojí celá teorie instinktů, podle níž jsme vybaveni vrozenou schop- ností reagovat na určité typické podněty, které se vyskytují v přirozeném prostředí. Některé studie tuto teorii potvrzují. Například novorozenci věnují schematickému nákresu lidské tváře mnohem větší pozornost než jiným vizuálním podnětům, což dokázal už ve 40. letech minulého století René Spitz spolu s Wolfem. (Tyson a Ty- son, 1990, str. 151.) Nelze ovšem předpokládat, že se rodíme s vrozeným porozumě- ním významu nejrůznějších objektů, s nimiž se setkáváme v okolním světě.

 

  • Rozpoznávání

Až dosud jsme se zamýšleli nad prvním krokem při vnímání, kterým je vyčlenění percepční figury z neurčitého pozadí a ohraničení hlavních kontur vnímaných ob- jektů. Druhým krokem při vnímání je rozpoznávání, které lze definovat jako po- chopenívýznamu percipovaných objektů a jejich pojmenování. Jakmile se jedinec zaměří na určitý předmět, snaží se zjistit, „co to je“. Zkoumání mentální procesů, které se podílejí na rozpoznávání, patří mezi nejobtížnější témata psychologie vní- mání.

Vyčlenění figury z percepčního pozadí pravděpodobně probíhá s pomocí vroze- ných tvarovacích vzorců, které se na základě vnější stimulace dotvářejí v prvních letech života. Rozpoznávání je naproti tomu převážně psychický proces, který vý- znamně ovlivňují dřívější zkušenosti, tedy bezděčné i záměrné učení. Ne všichni odborníci však tento názor přijímají. Seznámíme se nyní s některými teoriemi, které se pokoušejí rozpoznávání objektů vysvětlit. Lze mezi ně zařadit koncept trans-pozice, který vznikl už v 19. století.

5.3.1            Transpozice

Christian von Ehrenfels (1859-1932), profesor filosofie na pražské německé uni- verzitě, popsal tzv. transpozici, což je schopnost rozpoznat určitý smysluplný per- cepční celek, i když je znázorněn různými způsoby. (Sedláková a Hoskovec, 2002, str. 116-117.)

Trojúhelník nebo čtverec poznáme nezávisle na jeho velikosti. Kruh napsaný kří- dou na tabuli, načmáraný tužkou na papíře nebo vyrytý v měkkém písku stále vnímáme jako kruh. S podobným efektem se setkáváme při poslechu hudby. Melodie zůstává stejná, i když je hrána v různých tóninách nebo na různých hudebních ná- strojích. Také určité pravidelné rytmy poznáváme v nejrůznějších provedeních. Lidé na taneční zábavě vědí, kdy je třeba tančit v rytmu polky, přestože existují tisíce je- jích variant.

Z hlediska gestaltismu se při rozpoznávání řídíme především tvarovými kvalita- mi předmětu, nikoliv vlastnostmi jeho jednotlivých částí. Vycházíme tedy ze vzá- jemných vztahů mezi složkami objektu, které jsou stálé, ačkoliv některé jeho po- i vrchní charakteristiky se mohou měnit.

5.3.2        Analýza rysů

Před více než 40 lety se v oblasti rozpoznávání objektů objevil vlivný přístup, který vyrostl ze snahy programátorů vytvořit počítače, které by dokázaly „číst“ vizuální tvary, zejména číslice a písmena. Některé pokusy o vytvoření takového umělého i rozpoznávacího systému vycházejí z analýzy vizuálních rysů, kterou ve druhé polovině 50. let navrhl Oliver Selfridge. Představte si, že by měl počítač za úkol roz- poznat tiskací písmeno T. Z hlediska analýzy vizuálních rysů by nejprve začal pát-rat po přítomnosti základních tvarových prvků, např. horizontálních, vertikálních nebo diagonálních čar, určitých úhlů či křivek. Výsledky této explorace by pak srov- nal se seznamem písmen uložených v paměti, v němž je každé písmeno vymezeno kombinací několika základních prvků. Na základě srovnávání by počítač učinil zá- ; věr, o jaké písmeno se jedná. Poté by se přesunul k dalšímu písmenu, až by prošel celý text. (Gleitman, 1987, str. 164.)

Předností Selfridgeovy teorie je to, že je slučitelná s výsledky výzkumu Hubela a Wiesela. Vnímající jedinec by se ovšem nejprve musel naučit, jaké kombinace zá- ‚ kladních obrysů odpovídají danému vnějšímu podnětu.

5.3.3        Analyticko-syntetické teorie

Podle některých teoretiků je vnímání nejméně dvoustupňový proces, v jehož průběhu mozek informace zprostředkované sítnicí nejprve rozloží a poté sestaví do podoby celistvých vjemů. Například Anně Treismanová předpokládá, že během automatického

„předpozornostního“ stadia zpracování informací jsou senzorické podněty roztříděny na základní vlastnosti, jakými jsou barvy, křivky, umístění a pohyby. Teprve pak

„zaměřená pozornost“ vytvoří vjem, který je kombinací nezávislých částí. (Treis- I man, 1986.)

Podle autora další analyticko-syntetické teorii vnímání Irvinga Biedermana lze trojdimenzionální objekty rozdělit do 36 základních geometrických tvarů, tzv.

geo-nů, k nimž patří klíny, kvádry, válce, kužely a oblouky. Lidská mysl kombinuje geo- 1 ny do mentálních reprezentací tisíců různých předmětů. Například kufr tvoří oblouk 1 připevněný ke kvádru. (Biederman, 1987.)

Vnímání                                                                                                   139

 

Biedermanova koncepce byla dlouhou dobu vlivnou teorií vnímání. Podle F. Kou-kolíka však nové experimenty neuropsychologů její platnost nepotvrdily. Kdybychom poznávali složité trojrozměrné objekty tak, že je zrakový systém rozloží na jednotlivé geony a potom zase složí, měli by pozorovatelé stejný geon znázorněný při pohledu z různých úhlů bez potíží rozpoznat. Pokusy však ukázaly, že poznávání geonů je závislé na úhlu, pod kterým jsou pozorovány. (Koukolík, 2000, str. 35.) Reálné objekty poznáváme při pohledu z různých míst bez sebemenších problémů, ale tzv. geony nikoliv. Jsou tedy pravděpodobně pouhým teoretickým konstruktem.

Celkově lze konstatovat, že analyticko-syntetické teorie rozpoznávání objektů v současnosti ustupují do pozadí. Mnohem víc se prosazují konekcionistické mo- dely, jejichž tvůrci předpokládají, že vnímání je výsledkem paralelního zpracová- níinformací v rozsáhlých, vzájemně propojených nervových sítích. Některé oblasti této sítě reprezentují barvu, jiné křivky, umístění, tvary a další základní vlastnosti podnětu. Protože jsou tyto oblasti vzájemně propojeny, syntéza informací není nut- ná. Všechny důležité rysy objektu jsou simultánně reprezentovány v různých oblas- tech sítě neuronů, jejíž celková aktivita vede ke vzniku celistvého vjemu. (Rumel-hart a McClelland, 1986.)

Dnes již nelze pochybovat o tom, že mozek senzorická data dotváří a kompletu- je. Mezi neurologickou a psychickou úrovní zpracování informací však existuje podstatný rozdíl. Transformace složitých nervových procesů do podoby psychic- kých fenoménů je zatím záhadou. Budeme se nyní zabývat teoriemi, které analyzují vnímání především jako psychický proces, případně se pokoušejí o syntézu neuro- logického a psychologického přístupu.

5.3.4            Procesy postupující shora-dolů

Analyticko-syntetické teorie popisují rozpoznávání jako proces postupující zdo-la-nahoru (bottom-up process), který začíná u malých komponent (rysů) a postupně přechází k větším, jež jsou takzvaně „nahoře“ (nejprve písmena, pak slova, fráze, věty atd.). Je však nepravděpodobné, že se při vnímání uplatňuje pouze tento typ procesů. Percepce je v mnoha případech zřetelně ovlivněna komplikovanými vnitřními znalostmi a očekáváními. Rozpoznávání pravděpodobně zahrnuje také procesy postupující shora-dolů (top-down processes), které začínají u celostních mentálních reprezentací různých objektů uložených v paměti, jež jsou propojeny s aktuálními senzorickými informacemi. Jedinec je schopen odpovědět na otázku Xo je to?“ především na základě dřívějších zkušeností, které mu umožňují pochopit význam daného vjemu a pojmenovat ho. “ Vliv kontextu na percepci. Důležitost procesů „shora-dolů“ potvrzuje vliv kon- textu na vnímání. Dřívější zkušenosti s určitými objekty vedou ke vzniku percep-cních očekávání, která ovlivňují rozpoznávání objektů i jeho rychlost. Například se-dí-li student v posluchárně a čeká na začátek přednášky, pozná

 

vyučujícího bezprostředně po jeho vstupu do posluchárny. Pokud by jej však potkal o prázdni-

 

 

 

140                                                                                                   5. kapitola

 

nach v Benátkách, pravděpodobně by ho identifikoval teprve po určitém váhání. Lidé v podobných situacích pronášejí výroky typu: „Já nevěřím svým očím! Jste to opravdu vy? Kde se tu berete?“

Vliv kontextu na vnímání potvrzuje také tzv. efekt nadřazenosti slov. Jednotlivá písmena rozpoznáme snáze, jsou-li začleněna do slov, než když jsou prezentována izolovaně nebo v kombinaci s písmeny, která netvoří smysluplné slovo. Experimen- tální důkazy o existenci tohoto jevu přinesl v roce 1969 Gerald Reicher a o rok později Daniel Wheeler, takže bývá označován jako Reicher-Wheelerův efekt.

 

V typickém experimentálním uspořádání je zkoumaným osobám krátce promítnuto slovo nebo jedi- né písmeno. Prezentace je tak krátká, že si subjekt téměř neuvědomuje, že něco viděl. Po testovém pod- nětu následuje vzorec „vizuálního hluku“, který by měl ze sítnice odstranit následný paobraz. Úkolem zkoumaných osob je rozpoznat, co právě viděly, přičemž volí ze dvou možností. Například bylo-li testo- vým podnětem slovo BAR, pak jsou alternativami BAR a TAR. Bylo-li testovým podnětem písmeno B, volí jedinec mezi písmeny B a T. Ukázalo se, že zkoumaným osobám se mnohem lépe daří rozpoznávat slovo BAR než jednotlivé písmeno B. (Sternberg, 1995, str. 181-182.)

 

Percepční kontext nám pomáhá určit význam nejasných nebo dvojznačných podnětů, což potvrzuje jednoduchý příklad znázorněný na obr. 16.

 

 

 

 

 

 

Obrázek 16 Vliv kontextu na vnímání dvojznačných podnětů (Seamon a Kenrick, 1992, str. 135.)

 

V prvním řádku percipujeme prostřední

„tvar“ jako písmeno B, a to zřejmě proto, že se nachází mezi dvěma jinými písmeny. V následujícím řádku však vnímáme stejný podnět jako číslici 13, a to opět v souladu s významem okolních obrazců. Začlenění podnětu do určitých významových souvislostí zřetelně ovlivňuje jeho identifikaci.

  • Vnímání jako řešení problému. Někteří kognitivní psychologové, především Ir-vin Rock, chápou rozpoznávání objektů jako řešení percepčních problémů. V Rockově koncepci hraje významnou roli vzájemná interakce procesů

„shora-dolů“ a „zdola-nahoru“. Percepční systém vychází při rozpoznávání z určité percepční hypotézy, která je ověřována na základě působících podnětů, což vede k jejímu přijetí nebo zamítnutí. (Rock, 1983.)

Při pohledu na obr. 17 zpočátku vnímáte pouhé chaotické seskupení tmavých skvrn, z něhož za nějakou dobu „vyvstane“ schematické znázornění koně a jezdce. Jakmile jsme v daném neurčitém podnětu rozpoznali smysluplný tvar, pak už ho prakticky nemůžeme vnímat jako pouhou směsici tmavých skvrn. Obdobné proce-

Vnímání                                                                                                                                       141

 

sy zřejmě probíhají při vzniku tzv. pareidolií. Osoby s živější fantazií někdy vidí v tvarech mraků, ve skvrnách na zdi, ve skalách, krápnících či jiných přírodních útvarech různé obličeje, zvířata či postavy. Když už jsme si jednou při pohledu na nějakou skvrnu vyvolali určitý obraz, pak má tendenci se nám vracet. Řada skalních útvarů je pojmenována podle toho, co připomínají. Například na polské straně Kr- konoš je skalní skupina nazvaná Poutníci. Také v krápníkových nebo ledových jes- kyních existují přírodní útvary připomínající různé dobře známé objekty, podle kte- rých dostaly svá jména. (Janoušek et al., 1993, str. 17-18.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrázek 17 Interpretace neurčitého podnětu (Morris a Maisto, 1998, str. 124.)

 

Za normálních okolností probíhají percepční procesy velmi rychle a úplně nevě- domě. Pokud se však setkáme s podnětem, který nejsme schopni rozpoznat na první pohled, můžeme si jejich průběh uvědomit. Například si všimneme, že na silnici něco leží. Teprve když přijdeme blíž, poznáme, s určitou nelibostí, že je to přejeté zvíře. Jsme-li večer sami na chalupě, můžeme neobvyklé zvuky zprvu považovat za kroky zloděje (procesy „shora-dolů“), abychom posléze zjistili, že je způsobil vítr. Ve filmu Michelangela Antonioniho „Zvětšenina“ vrcholí dramatické napětí v oka- mžiku, kdy hlavní hrdina v mnohonásobně zvětšeném detailu náhodně pořízeného snímku rozpozná hlavu ležícího, nejspíše mrtvého muže.

Rozpoznávání je tedy něco víc než pouhá extrakce hlavních obrysů působících pod- nětů. Detekce rysů zřejmě probíhá na neurologické úrovni. Na vyšší mentální rovině se uplatňuje usuzování a srovnávání vstupních informací s pamětními obsahy. Osoba na zá- kladě dřívějších zkušeností a situačního kontextu očekává, co by mohla vidět. Tyto anti-cipační představy promítá do vnější reality a srovnávaje se senzoricko-percepčními daty. To ovšem neznamená, že procesy „zdola-nahoru“ nejsou důležité. Pokud bychom je zcela vyloučili, vnímali bychom pouze to, co jsme promítli do vnější reality ze svého vnitřního světa, a to bez ohledu na povahu působící stimulace. Tak je tomu při vzniku tzv. halucinací. Bez procesů „shora-dolů“ by však naše znalosti a očekávání neměly na vní- mání žádný vliv, takže bychom význam senzorických podnětů vůbec nechápali. K roz- poznání objektu dojde ve chvíli, kdy se procesy „zdola-nahoru“ a „shora-dolů“ setkají.

 

 

 

142                                                                                                    5. kapitola

pilot se při přistávání orientuje podle rychle se měnící zrnitosti přistávací dráhy.

 

 

 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    ■ —■ —                                                     

 

 

 

 

 

5.4             Prostorové vidění

Vizuální podněty z trojrozměrného světa dopadají na dvojrozměrný povrch sítnice, odkud jsou v podobě nervových impulsů odeslány do mozku. Ve skutečnosti není důležité, že sítnice má pouze dva rozměry, protože mozek tak jako tak zpracovává pouze nervové impulsy. Ty však obsahují informace, které po dešifrování umožňují vnímání vzdálenosti, tedy třetího rozměru. Některé z nich jsou zprostředkovány jediným okem (monokulární vodítka), zatímco jiné získáváme s pomocí obou očí (binokulární vodítka).

5.4.1             Monokulární vodítka

I lidé, kteří mají jedno oko poškozené, mohou získat velké množství informací o vzdálenosti různých objektů. Seznámíme se nyní s nejdůležitějšími monokulární-mi vodítky, která umožňují prostorové vidění.

  1. Interpozice je překrývání objektů v percepčním poli. Blízké předměty brání ve výhledu na vzdálenější objekty, z čehož lze získat řadu informací o jejich roz- místění v
  2. Lineární perspektiva je přibližování dvou rovnoběžných linií ve větší vzdále- Nejsnáze lze tento jev pozorovat při pohledu na železniční kolejnice.
  3. Atmosférická Vzduch obsahuje kromě atmosférických plynů ta- ké prach, kouř a smog. Vzdálené objekty, jako jsou hory na obzoru, proto vidíme méně jasně než ty, které se nacházejí v naší blízkosti.
  4. Relativní Nachází-li se v našem percepčním poli několik dobře zná- mých předmětů stejného druhu, např. dvě auta nebo dva stromy, jejichž senzorický obraz má rozdílnou velikost, pak menší objekty vnímáme jako vzdálenější.

Obrázek 18 Výška umístění (Atkinsonová et al., 1995, str. 178.)

 

 

  1. Relativní výška (výška umístění). Nacházejí-li se v percepčním poli dva stej- ně velké objekty, pak ten, který je výš, vnímáme jako vzdálenější (viz 18).
  2. K monokulárním vodítkům patří také gradient neboli spád struktury, který popsal Přejíždíme-li zrakem po určité scenérii, dochází k plynulým změ- nám vnímané členitosti povrchu, velikosti objektů i hustoty jejich rozmístění. Také

 

Vnímání                                                                                                   143

 

  1. Pohybová paralaxa je zřetelný rozdíl v rychlosti a směru pohybu objektů, které sledujeme z pohybujícího se dopravního prostředku. Představte si, že jedete vlakem na výlet a z okna pozorujete okolní krajinu. Pokud se v percepčním poli zaměříte na určitý fixační bod, pak objekty, které jsou bližší než tento bod, vnímáte jako pohybující se vůči vám v opačném směru. Předměty, jež se nacházejí za fixačním bodem, se zdánlivě pohybují stejným směrem jako Percipovaný směr pohybu objektů je dalším vodítkem pro vnímání hloubky. (Sternberg, 1995, str. 173.) Napří- klad jedete-li pozdě večer autem, pak vás patníky u cesty či sloupy elektrického ve- dení rychle míjejí, zatímco měsíc putuje spolu s vámi. Bližší předměty se kromě to- ho vždy pohybují rychleji než předměty vzdálenější, ať už v opačném, nebo ve stejném směru.

Monokulárním vodítkům pro vnímání třetího rozměru se (s výjimkou pohybové paralaxy) někdy říká malířská vodítka, protože je renesanční malíři úspěšné využí- vali k vytváření iluze trojrozměrného prostoru. Francouzští impresionisté dosáhli mistrovství při znázorňování vzdušné perspektivy.

5.4.2            Binokulární vodítka

Psychologové rozlišují dvě důležitá vodítka pro vnímání prostoru, při nichž lidská mysl využívá senzorické údaje z obou očí, a to konvergenci a disparitu.

  • Binokulární Díváme-li se na nějaký blízký předmět, pak se obě oči k sobě stáčejí víc, než když sledují objekt vzdálený. Tyto sbíhavé (konvergentní) po- hyby slouží k tomu, aby obraz sledovaného předmětu dopadal na žlutou skvrnu obou očí. Konvergentní pohyby provádějí okohybné svaly. Senzorické informace o jejich pohybech slouží jako další vodítko pro určování vzdálenosti.
  • Binokulární Díváme-li se na svět jedním okem, získáváme přibližně stejné prostorové dojmy jako při sledování televizního programu. Televizní vysílání je trojrozměrné, ale při jeho sledování nám něco podstatného chybí. Stereosko-pické neboli prostorové vidění spočívá ve velmi plastickém vnímání hloubky, při kterém trojrozměrné předměty jakoby vystupovaly ze svého okolí. Dokonalé prostorové vidění je umožněno tím, že naše oči jsou v obličeji umístěny ve vzdálenosti několika centimetrů od sebe (průměrně 6,5 cm), takže každé oko vnímá zorné pole z poněkud odlišného úhlu. Právě tento rozdíl, který je nejzřetelnější při vidění blízkých předmětů, se nazývá binokulární disparita. O její existenci se snadno přesvědčíte tím, že budete při pohledu na nějaký blízký předmět střídavě zavírat pravé a levé oko. Díky binokulární disparitě putují ze sítnice každého oka do mozku poněkud odlišné informace, které se spojují v jediný trojrozměrný vjem. (Crider et al., 1989, str. 114.)

Obvykle si vůbec neuvědomujeme, že každé z obou očí vnímá poněkud odlišnou scenérii. Pouze za určitých mimořádných okolností, např. při otřesu mozku nebo v podnapilém stavu, může vzniknout tzv. dvojité vidění (diplopie). Z principu binokulárního vidění vychází také konstrukce tzv. stereoskopu, což je přístroj,

 

144                                                                                                                                       5– kapitola

 

v němž si diváci prohlížejí nepatrně rozdílné průsvitné snímky, čímž vzniká plastic- ký prostorový dojem. Ke zhotovení snímků se používá speciální fotoaparát se dvě- ma čočkami, jež se nacházejí ve stejné vzdálenosti jako lidské oči.

Binokulární disparita umožňuje dokonalejší prostorové vidění než všechna mono-kulární vodítka dohromady.

 

5.5             Vnímání pohybu

Vnímání pohybu je složitý proces, při kterém lidský percepční systém zpracovává celou řadu senzorických informací. Psychologové rozlišují mezi vnímáním skuteč- ného a zdánlivého pohybu. O skutečném (reálném) pohybu hovoříme tehdy, když se určitý objekt ve vnějším světě fyzicky přesune z místa na místo. Lidé však po- měrně často vnímají pohyb i tehdy, když se předměty ve skutečnosti vůbec nepohy- bují. V takovém případě hovoříme o percepci zdánlivého pohybu.

5.5.1            Vnímání skutečného pohybu

Při vnímání reálného pohybu existuje několik možností.

  1. Objekt se pohybuje po nehybném pozadí. V této situaci zřejmě k vnímání reál- ného pohybu postačují změny retinálního obrazu figury ve vztahu k neměnnému pozadí.
  2. Sítnicový obraz předmětu je nehybný, ale pohybuje se pozadí. Například při sledování pohybu letícího ptáka pohybujeme hlavou a očima, takže jeho obraz do- padá na stále stejnou oblast sítnice. Pozadí, které tvoří mraky a obloha, se přitom ustavičně mění. I v tomto případě je percepce reálného pohybu založena na relativ- ních změnách figury ve vztahu k pozadí.
  3. Při chůzi nebo při pohybech hlavy a očí přebíhají obrazy vnějšího světa přes sítnici. Lidský percepční systém je tak vystaven velmi proměnlivé stimulaci, a to i tehdy, když se v okolním prostředí nic I za těchto okolností vnímáme svět jako nehybný. Logicky z toho vyplývá, že existují zdroje informací, které po- tvrzují nebo korigují data putující ze sítnice do mozku. Patří k nim pravděpodobně senzorické informace o pohybech hlavy a okohybných svalů, které jsou doplněny kinestetickými údaji. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 148.)

Výsledky dosavadních studií nasvědčují tomu, že se na vnímání reálného pohy- bu podílejí vrozené neurologické procesy. Dokázali to především Hubel a Wiesel svými výzkumy receptivních polí. Také u lidí byly nalezeny důkazy pro existenci neuronů určených pro vnímání pohybu. V roce 1963 uveřejnili R. Sekuler a L. Ganz výsledky svých výzkumů selektivní adaptace, při nichž se ukázalo, že se při delším sledování určitého pohybu senzitivita vůči němu snižuje. Například sledujeme-U pruhy pohybující se zdola nahoru, snižuje se citlivost vůči vzestupným pohybům, ale schopnost vnímat sestupné pohyby zůstává nedotčena. Selektivní ztráta citlivos-

Vnímání                                                                                                   145

 

ti pravděpodobně vzniká tím, že se kortikální buňky specializované pro vnímání vzestupného pohybu unavily, zatímco buňky senzitivní vůči opačnému pohybu zů- staly obvyklým způsobem funkční. Selektivní adaptace vůči pohybu se projevuje i v přirozených podmínkách. Pozorujeme-li několik minut vodopád a poté se podí- váme stranou, bude nám připadat, jako by se okolní útesy pohybovaly směrem vzhůru. (Atkinsonová et al., 1995, str. 181.) Obdobný efekt se dostaví při sledová- ní montážní linky, pásového dopravníku či jiného stabilně se pohybujícího objektu.

  • Vnímání biologického pohybu. Ukazuje se, že nás biologická evoluce vybavila speciálními mechanismy k vnímání pohybu ostatních živých tvorů. Například na pohyb hadice v trávě, který připomíná lezoucího hada, reaguje většina lidí nesmír ně rychle, aniž by si plně uvědomila důvod svého chování. V jednom výzkumu při pevnili badatelé lidem světla k různým částem těla a pak v tmavé místnosti nafilmo vali jejich pohyby. Zkoumané osoby, kterým byl film promítnut, téměř okamžitě řekly, že se jedná o pohyby lidského těla, a to i tehdy, když měly možnost sledovat film pouhý zlomek sekundy. (Johansson, 1975.) Šermíři, tenisté, fotbalisté a další sportovci projevují mimořádnou schopnost sledovat a předvídat tělesné pohyby svých soupeřů a spoluhráčů. Schopnost rychle zaregistrovat pohyby jiného živého tvora má pravděpodobně značný sebezáchovný význam.

Vnímání reálného pohybu se jeví spíše jako senzorický než percepční fenomén. Nasvědčuje tomu řada vrozených prvků, které se v něm uplatňují, a existence smys- lové adaptace vůči pohybujícím se podnětům.

5.5.2            Vnímání zdánlivého pohybu

Zkoumání zdánlivého pohybu má v psychologii dlouhou tradici. Existuje několik druhů zdánlivého pohybu, který vnímáme za rozdílných percepčních podmínek. Patří k nim autokinetická iluze, stroboskopický a indukovaný pohyb.

  • Stroboskopický pohyb vzniká na základě prezentace dvou zrakových podnětů v rychlém časovém sledu. Rozsvítíme-li v určité oblasti percepčního pole na oka mžik světlo a po uplynutí krátkého časového intervalu rozsvítíme poblíž další, zdá se nám, že se první z obou světel přemístilo z jednoho bodu do druhého. Ve vmeze- řené oblasti přitom žádný světelný podnět nepůsobil. Vhodná délka časového inter valu se pohybuje mezi 30 až 200 milisekundami. Max Werťheimer demonstroval tento jev již v roce 1910 s pomocí přístroje zvaného stroboskop a označil ho jako fí-fenomén. (Schultz a Schultz, 1992, 379.)

Fí-fenomén se dočkal obrovského množství technologických aplikací, od svě- telných neonů až po filmové umění. Filmový pás tvoří série fotografií, z nichž kaž- dá se nepatrně liší od předcházející. Promítáme-li je vhodným tempem na plátno, zdá se nám, že se lidé a předměty pohybují. V éře grotesky se promítalo 16 obráz- ků za sekundu, což bylo příliš málo, takže pohyb se jevil jako rychlý a trhavý. V současnosti se používá frekvence 24 rámečků za sekundu, která je pro vnímání zdánlivého pohybu optimální.

 

146                                                                                                    5.kapitola

  • Indukovaný pohyb. Tento typ zdánlivého pohybu vzniká nejčastěji při sledování malého nehybného předmětu ve vztahu k pozadí, které tvoří relativně velké pohy- bující se Za těchto okolností vzniká dojem, že se pohybuje malý předmět, a to proti směru skutečného pohybu velkých objektů. Je možné, že indukovaný po-hyb vzniká na základě nevědomého úsudku pozorovatele, že malé předměty jsou pohyblivější než velké. Ve druhé polovině 20. let ho laboratorně ověřoval německý tvarový psycholog Karl Duncker (1903-1940); vyskytuje se ale také v přirozených podmínkách. Pozorujeme-li v noci měsíc, kolem kterého letí velká mračna, zdá se nám, že mraky stojí a mezi nimi rychle letí měsíc. Indukovaný pohyb vzniká také tehdy, když sedíme na nádraží ve vlaku a rozjede se vlak na vedlejší koleji. Často se mylně domníváme, že se náš vlak dal do pohybu, přičemž se subjektivně pohybu- jeme proti směru „jízdy“ sousedního vlaku. Tato iluze je způsobena tím, že nemáme k dispozici žádný vztažný bod, s jehož pomocí bychom mohli určit, který z obou vlaků se skutečně rozjel. Jakmile se podíváme z okna na pevnou zem, ihned vznikne jednoznačný vztažný rámec a situace se vyjasní. (Morris a Maisto, 1998, str. 139.) Jiný typ indukovaného pohybu vzniká při delším sledování proudu řeky z mostu. Pozorovateli se zdá, že se most pohybuje proti říčnímu proudu, přičemž on sám se pohybuje spolu s mostem. Jedná se o tzv. indukovaný pohyb sebe sama. (Gleitman, 1987, str. 155.) Je možné, že tento jev vzniká na základě únavy pohybových

recep-torů při sledování říčního proudu. Je tedy důsledkem jejich selektivní adaptace.

  • Autokinetická Tento percepční fenomén lze demonstrovat v tmavé míst- nosti, v níž se nachází malé bodové světlo. Po několika sekundách jeho soustředě- ného pozorování vzniká dojem, že se světlo posunuje z místa na místo. Příčinou jsou drobné pohyby okohybných svalů, které si za normálních okolností vůbec ne- uvědomujeme. Lidský zrak se ve tmě nemůže opřít o žádný viditelný vztažný rá- mec, takže interpretuje oční pohyby jako přesuny percipovaného objektu. (Rathus, 1999, str. 196.)

 

5.6            Stálost (konstantnost) vnímání

Konstantnost vnímání je percepční schopnost, která člověku umožňuje vnímat vlastnosti předmětů, k nimž patří tvar, barva, jas a velikost, jako stálé, a to nezávisle na jejich vzdálenosti, změně osvětlení či úhlu pohledu. Veškeré informace o ob- jektech získáváme na základě proximálních podnětových vzorců, které tyto před- měty „vysílají“ k našim smyslům. Tentýž objekt produkuje za různých percepčních podmínek (např. ve dne a v noci) odlišné vzorce proximálních podnětů. Lidský per- cepční systém se těmito změnami nenechá zmást. Slon se nám zdá být velký, i kdy* ho pozorujeme ze značné vzdálenosti. Pohlednici vnímáme jako obdélník, i když se na ni díváme z různých úhlů. Přítele poznáme při pohledu z profilu i zepředu.

Ve všech výše uvedených případech se dokážeme přenést přes proměny proximálních podnětú a reagovat na stálé vlastnosti předmětů. (Gleitman, 1987, str. 167.)

Vnímání                                                                                                   147

 

Stálost vnímání zajišťuje několik rozdílných mechanismů. Některé z nich jsou založeny na vrozených nervových procesech, zatímco jiné jsou výsledkem učení. Budeme se nyní zabývat nejdůležitějšími druhy percepčních konstant, a to stálostí velikosti, tvaru, jasu a barvy. Dřívějšími zkušenostmi lze vysvětlit především ne- měnnost tvaru a barvy.

5.6.1                      Stálost tvaru

Tvar známých objektů percipujeme jako neměnný, a to nezávisle na změnách proxi-mální stimulace. Talíř vnímáme jako kulatý, i když je jeho senzorický obraz oválného tvaru. Sítnicový obraz dveří je obdélníkového tvaru pouze tehdy, když se zepředu díváme na zavřené dveře. Z jakéhokoliv jiného úhlu pohledu má tvar koso-délníku. Přesto dveře stále vnímáme jako obdélník. Jakmile se v lidské psychice utvořila ustálená mentální reprezentace určitého objektu, dokážeme ho rozpoznat prakticky z jakéhokoliv úhlu pohledu, v libovolné vzdálenosti a při různé intenzitě osvětlení. S velkou jistotou se lidé pohybují ve svých bytech. Předem vědí, co kde je a jak to vypadá, takže se dobře orientují i za ztížených percepčních podmínek, např. při výpadku elektrického proudu.

5.6.2                      Stálost barvy

Také barvu známých předmětů lidé percipují jako neměnnou. Trávu při západu slunce či za ranního svítání vidíme jako zelenou. V zešeřelém bytě vnímáme pome- ranče jako oranžové a pokojové květiny jako zelené. Majitelé automobilu vidí jeho barvu i v tmavé garáži. Konstantnost barvy přestává fungovat v případě, že objekt neznáme nebo s ním máme málo dřívějších zkušeností. Například vybereme-li si pár tmavých ponožek ve špatně osvětleném obchodě, můžeme zjistit, že mají mno- hem světlejší odstín, než se nám původně zdálo.

5.6.3                      Stálost jasu

Přestože se intenzita osvětlení během dne značně mění, vnímáme jasnost známých předmětů jako neměnnou. Stálost jasu je způsobena tím, že bílé, šedé nebo černé před- měty odrážejí pokaždé stejné procento světla, ať už se jedná o světlo svíčky, petrolejky, či elektrické žárovky. Při posuzování jasnosti se nás percepční systém neopírá o abso- lutní velikost odraženého světla, ale spíše o jeho relativní množství, které srovnáváme s množstvím světla odraženým okolními předměty. Například bílý list papíru se nám zdá být jasnější než kus uhlí v pravé poledne i ve svědě svíčky, protože pokaždé odráží ví- ce světla.

 

148                                                                                                   5. kapitola

5.6.4                               Stálost velikosti

Vnímaná velikost objektu zůstává relativně stálá, nezávisle na jeho vzdálenosti od pozorovatele. Konstantnost velikosti, nad kterou se už počátkem 18. století zamýš- lel George Berkeley, se pokoušelo objasnit mnoho myslitelů. Emmert v roce 1881 dokázal, že vnímaná velikosti objektu souvisí s jeho vzdáleností. Použil při tom dů- myslnou metodu posuzování velikosti následných paobrazů. Emmert nejprve nechal pokusnou osobu po dobu asi jedné minuty fixovat zrak na střed jednoduchého čer- nobílého obrazce, čímž vznikl negativní následný paobraz. Přenesla-li osoba pohled na světlou zeď vzdálenou několik metrů, paobraz se výrazně zvětšil. „Promítla-li“ následný obraz na bílý list papíru blízko očí, byl menší než původní podnět. Na zá- kladě těchto pokusů dospěl Emmert k závěru, že percipovaná velikost objektu se rovná násobku jeho vnímané vzdálenosti a velikosti sítnicového obrazu. (Atkinso-nováetal., 1995, str. 198.)

Zvětšování následných paobrazů při pohledu na vzdálenou plochu se jeví jako převážně vrozený senzorický fenomén, který na učení příliš nezávisí. Hermann Helmholtz však v roce 1909 vyslovil názor, že vnímání velikosti je výsledkem dlou- hodobé zkušenosti, na základě které se děti učí kompenzovat vzdálenost objektů, takže jejich velikost zůstává stálá. Helmholtz také upozornil na to, že malé děti mnohdy chybně posuzují velikost předmětů, které se nacházejí ve velké vzdálenos- ti. Například při pohledu z vysoké věže vidí lidi, kteří se pohybují dole po zemi, jako trpaslíky. (Gleitman, 1987, str. 169.)

 

Poměrné přesvědčivý důkaz o vlivu zkušenosti na vnímání velikosti přinesl počátkem 60. let antro- polog Colin Turnbull, který využil toho, že ještě v polovině 20. století některé kmeny Pygmejů žijící v africkém Zairu zřídkakdy opouštěly deštný prales, takže se setkávaly pouze s objekty vzdálenými něko- lik metrů. Turnbull vzal pygmejského náčelníka jménem Kenge na výlet po afrických pláních. Když Ken-ge spatřil v dálce stádo buvolů, ptal se, jaký je to druh hmyzu. Když se ke stádu přiblížili, byl Kenge přesvědčen, že se zvířata nějakým kouzlem zvětšila. Kenge neměl žádné percepční zkušenosti se vzdálenými objekty, takže nebyl schopen vnímat velikost buvolů jako neměnnou. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 150-151.)

 

Zdá se tedy, že na utváření percepčních mechanismů, které korigují vnímání ve- likosti, se přinejmenším částečně podílí zkušenost (učení). Zamysleme se nyní nad Helmholtzovým postřehem, že děti při pohledu z výšky vidí předměty dole jako velmi malé. Tento jev se vyskytuje nejen u dětí, ale i u dospělých. Pozorujeme-li zemský povrch z vysoké věže nebo z letadla, zdají se nám být domy na zemském povrchu mimořádně drobné, jako domečky pro panenky. Stejný percepční jev vzni- ká při pohledu na dno propasti. I když lidé racionálně vědí, jaká je skutečná veli- kost předmětů, konstantnost vnímání velikosti jakoby přestala fungovat. Je to prav- děpodobně způsobeno tím, že pohled z výšky neposkytuje žádná vodítka pro vnímání vzdálenosti. Za takových podmínek vnímáme předměty jako malé proto, že jejich percipovaná velikost odpovídá senzorickému obrazu na sítnici. Máme-li

Vnímání                                                                                                   149

 

k dispozici prostorová vodítka, pak vnímáme velikost známých objektů jako ne- měnnou, a to nezávisle na jejich vzdálenosti.

 

  • Percepční iluze

Existuje určitý rozdíl mezi fyzikálními a percepčními iluzemi. Příkladem fyzikální iluze je zdánlivé ohýbání hole částečně ponořené do vody. Tento jev lze snadno vysvětlit tím, že voda působí jako prizma, které lomí světelné vlny. Naše vnímání tohoto fyzikálního jevu, který se odehrává ve vnějším světě, je velmi přesné. Per- cepční klamy jsou naproti tomu zkreslené vjemy, které jsou výslednicí vnitřních nervových a psychických procesů. Vznikají zcela bezděčně, nezávisle na naší vůli. Iluzorní vjem neodpovídá reálným vlastnostem podnětů, což lze ověřit měřením. Percepční iluze přetrvávají, i když jsme informováni o skutečných poměrech.

Psychologové vytvořili velké množství opticko-geometrických klamů, z nichž některé jsou skutečně překvapivé. S jejich pomocí lze demonstrovat, jak využíváme různá vodítka k vytvoření ucelené vjemové zkušenosti, která může, ale nemusí ko- respondovat s vlastnostmi předmětů ve vnějším světě. Vizuální iluze nám pomáhají pochopit, jak probíhají percepční procesy v každodenním životě. Na vzniku někte- rých zrakových klamů se podílejí principy, které zajišťují konstantnost vnímání, pře- devším stálost velikosti. Další příčinou jejich vzniku je lidská tendence organizovat vjemové pole do určitých celků, což může mít za následek chybné posouzení vlast- ností jejich částí. Díky rozmanitým kompenzačním mechanismům, které náš percep- ční systém využívá, jsme schopni vnímat objekty, které ve skutečnosti nemohou existovat. Tak například na obr. 19 způsobují chybná a zavádějící prostorová vodít- ka, že vnímáme podivný trojúhelník jako třírozměrný objekt. Tento známý „nesku- tečný obrazec“ vytvořili L. S. a R. Penroseovi. (Janoušek et al., 1993, str. 32.)

Asi nejznámějším opticko-geometrickým klamem je MUller-Lyerova iluze (viz obr. 20). Horní úsečka se prakticky každému pozorovateli zdá být kratší než dolní. Na obr. 21 je znázorněn další známý percepční klam – Heringova figura. Přetnutí vodorovných úseček svazkem paprsků vede k tomu, že místo rovnoběžek vidíme dvě mírně prohnuté čáry. (Janoušek et al., 1993, str. 27.) Na tzv. horizontálné-ver-tikální iluzi (obr. 22) lze demonstrovat lidskou tendenci posuzovat svislé úsečky jako delší než vodorovné. Tato iluze se projevuje i v přirozených podmínkách. Rostoucí strom se lidem zdá být vyšší než strom pokácený. Vnímání velikosti předmětu poměrně výrazně ovlivňují objekty v jeho okolí. Další známá percepční iluze dokazuje vliv kontrastu na vnímání velikosti (viz obr. 23). Kruh obklopený velkými kruhy vnímáme jako menší než stejně velký obrazec obklopený malými kroužky. Na obr. 24 je znázorněna Ponzova iluze, pojmenovaná podle svého tvůrce, který ji uveřejnil v roce 1912. (Janoušek et al., 1993, str. 29.) Na jejím vzniku se pravděpodobně podílí lineární perspektiva, která je schematicky znázorněna dvěma konvergentními přímkami. Horní linka a horní

 

kruh se zdají být vzdálenější, takže je

 

 

j^g                                                                                                                                       5. kapitola I

,

149

ynímam

                                  x^v-

 

5 6.4   Stálost velikosti

Vnímaná velikost objektu zůstává relativně stálá, nezávisle na jeho vzdálenosti od pozorovatele. Konstantnost velikosti, nad kterou se už počátkem 18. století zamýšlel George Berkeley, se pokoušelo objasnit mnoho myslitelů. Emmert v roce 1881 dokázal, že vnímaná velikosti objektu souvisí s jeho vzdáleností. Použil při tom dů- myslnou metodu posuzování velikosti následných paobrazů. Emmert nejprve nechal pokusnou osobu po dobu asi jedné minuty fixovat zrak na střed jednoduchého čer- nobílého obrazce, čímž vznikl negativní následný paobraz. Přenesla-li osoba pohled na světlou zeď vzdálenou několik metrů, paobraz se výrazně zvětšil. „Promítla-li“ následný obraz na bílý list papíru blízko očí, byl menší než původní podnět. Na zá- kladě těchto pokusů dospěl Emmert k závěru, že percipovaná velikost objektu se rovná násobku jeho vnímané vzdálenosti a velikosti sítnicového obrazu. (Atkinso-nováetal., 1995, str. 198.)

Zvětšování následných paobrazů při pohledu na vzdálenou plochu se jeví jako převážně vrozený senzorický fenomén, který na učení příliš nezávisí. Hermann Helmholtz však v roce 1909 vyslovil názor, že vnímání velikosti je výsledkem

dlou-hodobé zkušenosti, na základě které se děti učí kompenzovat vzdálenost objektů, ] takže jejich velikost zůstává stálá. Helmholtz také upozornil na to, že malé děti mnohdy chybně posuzují velikost předmětů, které se nacházejí ve velké vzdálenos- j ti. Například při pohledu z vysoké věže vidí lidi, kteří se pohybují dole po zemi, i jako trpaslíky. (Gleitman, 1987, str. 169.)

 

Poměrně přesvědčivý důkaz o vlivu zkušenosti na vnímání velikosti přinesl počátkem 60. let antro-polog Colin Turnbull, který využil toho, že ještě v polovině 20. století některé kmeny Pygmejů žijící v africkém Zairu zřídkakdy opouštěly deštný prales, takže se setkávaly pouze s objekty vzdálenými několik metrů. Turnbull vzal pygmejského náčelníka jménem Kenge na výlet po afrických pláních. Když Ken-ge spatřil v dálce stádo buvolů, ptal se, jaký je to druh hmyzu. Když se ke stádu přiblížili, byl Kenge přesvědčen, že se zvířata nějakým kouzlem zvětšila. Kenge neměl žádné percepční zkušenosti se vzdálenými objekty, takže nebyl schopen vnímat velikost buvolů jako neměnnou. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 150-151.)

 

Zdá se tedy, že na utváření percepčních mechanismů, které korigují vnímání ve- likosti, se přinejmenším částečně podílí zkušenost (učení). Zamysleme se nyní nad Helmholtzovým postřehem, že děti při pohledu z výšky vidí předměty dole jako velmi malé. Tento jev se vyskytuje nejen u dětí, ale i u dospělých. Pozorujeme-li zemský povrch z vysoké věže nebo z letadla, zdají se nám být domy na zemském povrchu mimořádně drobné, jako domečky pro panenky. Stejný percepční jev vzni- ká při pohledu na dno propasti. I když lidé racionálně vědí, jaká je skutečná velikost předmětů, konstantnost vnímání velikosti jakoby přestala fungovat. Je to prav- děpodobně způsobeno tím, že pohled z výšky neposkytuje žádná vodítka pro vnímání vzdálenosti. Za takových podmínek vnímáme předměty jako malé proto, ze jejich percipovaná velikost odpovídá senzorickému obrazu na sítnici. Máme-li ,

k dispozici prostorová vodítka, pak vnímáme velikost známých objektů jako ne- měnnou, a to nezávisle na jejich vzdálenosti.

 

5.7             Percepční iluze

Existuje určitý rozdíl mezi fyzikálními a percepčními iluzemi. Příkladem fyzikální iluze je zdánlivé ohýbání hole částečně ponořené do vody. Tento jev lze snadno vysvětlit tím, že voda působí jako prizma, které lomí světelné vlny. Naše vnímání tohoto fyzikálního jevu, který se odehrává ve vnějším světě, je velmi přesné. Per- cepční klamy jsou naproti tomu zkreslené vjemy, které jsou výslednicí vnitřních nervových a psychických procesů. Vznikají zcela bezděčně, nezávisle na naší vůli. Iluzorní vjem neodpovídá reálným vlastnostem podnětů, což lze ověřit měřením. Percepční iluze přetrvávají, i když jsme informováni o skutečných poměrech.

Psychologové vytvořili velké množství opticko-geometrických klamů, z nichž některé jsou skutečně překvapivé. S jejich pomocí lze demonstrovat, jak využíváme různá vodítka k vytvoření ucelené vjemové zkušenosti, která může, ale nemusí ko- respondovat s vlastnostmi předmětů ve vnějším světě. Vizuální iluze nám pomáhají pochopit, jak probíhají percepční procesy v každodenním životě. Na vzniku někte- rých zrakových klamů se podílejí principy, které zajišťují konstantnost vnímání, pře- devším stálost velikosti. Další příčinou jejich vzniku je lidská tendence organizovat vjemové pole do určitých celků, což může mít za následek chybné posouzení vlast- ností jejich částí. Díky rozmanitým kompenzačním mechanismům, které náš percep- ční systém využívá, jsme schopni vnímat objekty, které ve skutečnosti nemohou existovat. Tak například na obr. 19 způsobují chybná a zavádějící prostorová vodít- ka, že vnímáme podivný trojúhelník jako třírozměrný objekt. Tento známý „nesku- tečný obrazec“ vytvořili L. S. a R. Penroseovi. (Janoušek et al., 1993, str. 32.)

Asi nejznámějším opticko-geometrickým klamem je Muller-Lyerova iluze (viz obr. 20). Horní úsečka se prakticky každému pozorovateli zdá být kratší než dolní. Na obr. 21 je znázorněn další známý percepční klam – Heringova figura. Přetnutí vodorovných úseček svazkem paprsků vede k tomu, že místo rovnoběžek vidíme dvě mírně prohnuté čáry. (Janoušek et al., 1993, str. 27.) Na tzv. horizontálně-ver-tikální iluzi (obr. 22) lze demonstrovat lidskou tendenci posuzovat svislé úsečky jako delší než vodorovné. Tato iluze se projevuje i v přirozených podmínkách. Rostoucí strom se lidem zdá být vyšší než strom pokácený. Vnímání velikosti předmětu poměrně výrazně ovlivňují objekty v jeho okolí. Další známá percepční iluze dokazuje vliv kontrastu na vnímání velikosti (viz obr. 23). Kruh obklopený velkými kruhy vnímáme jako menší než stejně velký obrazec obklopený malými kroužky. Na obr. 24 je znázorněna Ponzova iluze, pojmenovaná podle svého tvůrce, který ji uveřejnil v roce 1912. (Janoušek et al., 1993, str. 29.) Na jejím vzniku se pravděpodobně podílí lineární perspektiva, která je schematicky znázorněna dvěma konvergentními přímkami. Horní linka a horní kruh se zdají být vzdálenější, takže je

 

 

 

 

150                                                                                                   5.kapitola

Vnímání                                                                                                   151

 

percipujeme jako větší než dolní obrazec. Lineární perspektiva tudíž patří mezi per-cepční vodítka, která zajišťují stálost vnímání velikosti.

Na podobném principu je zřejmě založen jeden z nejznámějších přirozených per-cepčních klamů, kterým je iluze měsíce. Vidíme-li měsíc těsně nad obzorem, zdá se nám být podstatně větší, než nachází-li se vysoko na obloze. Tuto iluzi se pokoušelo vysvětlit mnoho lidí. Fyzikové uvažovali nad tím, že hustá vrstva vzduchu, skrze kterou vnímáme měsíc nad obzorem, jeho obraz zvětšuje, což však nedělá. Ohýbání světelných paprsků v atmosféře vede pouze k mírnému zploštění obrazu nebeských těles nacházejících se nad horizontem. (Hajduk a Stohl, 1987, str. 519.)

Přijatelné vysvětlení iluze měsíce nabídl teprve Irvin Rock se svými spolupra- covníky. Podle Rocka se horizont díky vodítkům pro vnímání prostoru zdá být mno- hem vzdálenější než obloha nad našimi hlavami. Percepční procesy kompenzují vzdálenost předmětu, takže měsíc na obzoru vnímáme jako větší než měsíc v zeni- tu. Vjem velikosti měsíce, který se nachází vysoko na obloze, je určován pouze jeho sítnicovým obrazem. Kaufman a Rock ověřovali tuto teorii v pokusu, při kterém probandi pozorovali umělý měsíc s pomocí zvláštního optického zařízení. Skuteč- ně se ukázalo, že čím je horizont vzdálenější, tím větší je vnímaná velikost měsíce. (Kaufman a Rock, 1962.)

Někteří autoři se pokusili působením vodítek pro vnímání vzdálenosti vysvětlit Miiller-Lyerovu iluzi, jejíž příčiny nejsou dosud plně objasněny. V reálném světě se s podobným uspořádáním přímek jako v tomto klamu setkáváme při vnímání rohu místnosti nebo rohu budovy, takže by klam mohl být výsledkem percepčních zku- šeností. (Cumminsová, 1998, str. 59-60.) Muller-Lyerův klam se však projevuje i tehdy, když jsou obě úsečky umístěny vodorovně. Je možné, že linie v uzavřených tvarech vnímáme jako kratší než v otevřených.

Ve velkém výzkumu provedeném v USA v 60. letech posuzovalo asi 1800 osob z industriálních a neindustriálních kultur délku úseček v Můller-Lyerově iluzi a v horizontálně-vertikální iluzi. Ukázalo se, že u příslušníků přírodních národů ne- byly tyto percepční klamy tak výrazné jako u lidí, kteří vyrostli v průmyslové spo- lečnosti. (Segall et al., 1963.) Výsledky tohoto výzkumu inspirovaly jeho autory k vytvoření hypotézy „tesařského světa“, což je svět budov, který tvoří pravé úhly, horizontální, vertikální a souběžné linie. Přírodní národy žijí naproti tomu v prostře- dí, v němž převládají zaoblené linie. Rozdíly v percepci, které se projevují mezi přís- lušníky různých kultur, reflektují typické podněty, kterým jsou vystaveni ve svém každodenním životě. (Segall et al., 1966.) Tyto rozdíly jsou pravděpodobně zakó- dovány v nervovém systému, ale utvářejí se na základě převládající senzorické sti- mulace.

 

< r2                                                                                                                                      5- kapitola I

 

5.8             Individuální rozdíly ve vnímání

Až dosud jsme se zabývali především těmi způsoby organizace a interpretace sen- zorických informací, které jsou všem lidem společné. Každý člověk však vnímá svět jedinečným, osobitým způsobem, což je způsobeno především rozdíly v sociál- ních zkušenostech a v individuální psychické organizaci, tedy v osobnosti daného jedince. V tomto smyslu si každý člověk vytváří svou vlastní „percepční realitu“, která se vyznačuje určitou kontinuitou a stabilitou. Budeme se nyní zabývat půso- bením některých individuálních proměnných na percepční procesy.

5.8.1                            Percepční očekávání

Prakticky do každé situace vstupujeme s určitým očekáváním, co v ní budeme vní- mat. Tyto prekoncepce mohou být příčinou toho, že senzorické podněty někdy po- změníme, nebo dokonce „vymažeme“.

Každému z nás se někdy stalo, že si na ulici spletl cizího člověka s někým zná- mým. Stává se to zejména tehdy, když na osobu, která se stala předmětem zdánli- vého vjemu, právě myslíme. Prekoncepce se uplatňují také při četbě textu, v němž je nějaká nenápadná chyba, např. nadbytečné slovo. S. J. Lachman demonstroval tento jev v roce 1984 při setkání členů Americké psychologické asociace. Lidé měli za úkol zapsat následující výrok:

PARIS INTHE

THE SPRING

Většina z nich přehlédla, že anglický určitý člen (the) se v textu vyskytuje dvakrát, a zapsala sousloví PARIS IN THE SPRING (Paříž na jaře). Lidé tedy mají silnou tendenci vidět to, co očekávají, a to i tehdy, když tato očekávání neodpovídají reál- ným podnětům. (Morris a Maisto, 1998, str. 131.) Na daný jev lze pohlížet i z pozi- tivní stránky. Člověk se při četbě zřejmě řídí především významem textu. Drobné chyby přehlíží či koriguje.

Vnímání neznámých jevů, které neodpovídají naší každodenní zkušenosti, zpra- vidla vyvolává velké obavy, což potvrzuje řada historických příkladů. Geniální Tha-les z Milétu si získal slávu tím, že dokázal předpovědět zatmění slunce, ke kterému došlo v roce 585 před Kristem. Thales prý těsně před zatměním poradil lýdskému králi Kroisovi, aby pozdržel začátek bitvy. Pak vyhlásil, že uctívaný bůh Lýdů Měsíc zakrátko sežere Slunce. Když se jeho slova vyplnila, nepřátelé se v panice roz-prchli. (Haškovec a Muller, 1999, str. 181.)

V roce 1519 se vydal nevelký oddíl španělských dobyvatelů vybavený koňmi a ozbrojený 13 děly do vnitřních oblastí Mexika, s cílem podrobit si bohatý národ Aztéků. V čele oddílu byl španělský hidalgo Hernando Cortéz. Ve válce s Aztéky získávali Španělé ohromující převahu, neboť měli střelné zbraně, ocelová brnění

Vnímání                                                                                                   153

 

a koně, tedy něco v Americe dosud nevídaného, což vyvolávalo v Aztécích panický strach. Indiáni pokládali kruté španělské dobyvatele za mocné kouzelníky, ne-li pří- mo za bohy. (Gombrich, 1998, str. 188.)

5.8.2                            Kognitivní styl

Kognitivní styl je jedinečný, individuální způsob zpracování informací. Seznámíme se nyní s několika poznávacími styly, které se projevují v oblasti vnímání.

  1. A. Witkin se svými spolupracovníky rozlišil dva obecné způsoby, které lidé využívají při zpracování vnějších podnětů. Lidé závislí na poli mají tendenci vní- mat okolní prostředí jako celek. Ve své mysli jasně neohraničují tvar, velikost, barvu a další vlastnosti různých objektů. Lidskou postavu zpravidla kreslí tak, že splývá s pozadím. Lidé nezávislí na poli naproti tomu vnímají prvky okolního prostředí jako zřetelně oddělené a všímají si jejich charakteristických rysů. Na je- jich kresbách každý předmět v percepčním poli jasně vystupuje z pozadí. (Witkin etal., 1962.)

Vnímání se rovněž dává do souvislosti s kognitivním stylem vyostřování-uhla-zování, který v roce 1956 popsal G. S. Klein na základě pokusů, při nichž zkoumaným osobám postupně prezentoval sadu čtverců různé velikosti. Začal se čtverci o rozměrech od 2 do 6 cm. Při dalších prezentacích byl vždy vynecháván nejmenší obrazec a zároveň postupně přidáván větší a větší. Poslední série obsahovala čtverce o rozměrech 9 až 13 cm. Probandi měli za úkol posoudit velikost prezentovaných obrazců. Část zkoumaných osob, tzv. uhlazovači (leverers), žádné zvláštní rozdíly v jejich velikosti neviděla. Většinou ignorovali zvětšení a čtverce posuzovali v rámci původních rozměrů. Další část zkoumaných osob, tzv. vyostřo-vači (sharpeners), naopak považovala rozdíly ve velikosti obrazců za větší, než ve skutečnosti byly. Klein z toho vyvodil závěr, že někteří lidé mají tendenci přehlížet drobné rozdíly mezi vnímanými objekty, zatímco jiní je naopak zvýrazňují. (Smékal, 2002, str. 335.)

Rozdíly ve vnímám okolního světa se zabýval také C. G. Jung, který rozlišil čtyři základní psychické funkce, a to myšlení, cítění, intuici a vnímání. Intuice a vní- mání jsou podle Junga funkce iracionální, protože obcházejí rozum a nepracují s úsudky, nýbrž s pouhými vjemy, aniž by je hodnotily nebojím dávaly smysl. Podle Junga přijímá vnímání věci výhradně tak, jak jsou. Je rozvinutým smyslem pro rea- litu. Intuice pojímá rovněž „skutečně“, ale spíše schopností nevědomého „vnitřního vjemu“. Percepční typ si například bude pamatovat historickou událost ve všech de- tailech, nebude však postihovat souvislosti, do nichž je zařazena. Intuitivní typ na- proti tomu bez povšimnutí přejde jednotlivosti, ale bude ihned bez námahy chápat vnitřní smysl dění. Typ percepční si bude při pohledu na krásnou rozkvetlou jarní krajinu všímat květin, stromů, barvy oblohy atd. ve všech jednotlivostech, zatímco typ intuitivní bude zajímat celková nálada a kolorit. Jedinec s rozvinutou vědomou funkcí vnímám má zpravidla velmi chabou intuici. (Jacobi, 1992, str. 10-11.)

 

 

 

254                                                                                                   5. kapitola

 

Jung se dále domníval, že povaha percepční funkce je modifikována převládají-! cím extrovertním či introvertním zaměřením. Podívejme se, jak charakterizuje vní- mání u extroverta:

„U extrovertního zaměření je percepce podmíněna převážně objektem. Jako smyslové vnímání je per-cepce přirozeně závislá na objektu. Je však právě tak přirozeně závislá i na subjektu. Proto také existuje subjektivní percepce, která se svou povahou naprosto liší od objektivní percepce. U extrovertního zaměření je subjektivní podíl percepce, pokud jde o jeho vědomé použití, inhibován nebo vytěsněn… Tím vzniká vysloveně smyslová vazba na objekty… U extrovertního zaměření však vyvolávají vjemy jen konkrétní, smyslově vnímatelné objekty nebo procesy, a to výluěně takové vjemy, které by vnímal každý všude a za všech okolností jako konkrétní. Jedinec se tedy orientuje podle čistě smyslově zřejmé a nápadné skutečnosti. Usuzující funkce jsou podřízeny konkrétnímu faktu vjemu, a mají proto vlastnosti méně diferencovaných funkcí… Nejsilněji je vytěsněním postižena přirozeně ta funkce, která je opakem percepce, totiž nevědomé vnímám – intuice.“ (Jung, 1997a, str. 306-307.)

5.8.3                           Motivace

Lidské potřeby a tužby mají na vnímání poměrně výrazný vliv. Individuální motivy se podílejí na tom, které podněty v percepčním poli upoutají naši pozornost. Muž, který jde po ulici s manželkou, si bude všímat hezkých kolemjdoucích žen, zatím- co manželka nahlédne do každého výkladu s oblečením. Pokud lidé něco aktuálně postrádají či potřebují, zvyšuje se pravděpodobnost, že budou přednostně vnímat objekty, které by mohly jejich potřeby uspokojit. V USA probíhal čilý výzkum vli- vu motivace na percepci především ve 40. a 50. letech 20. století. Později začali ba- datelé věnovat větší pozornost neurologickým a kognitivním aspektům vnímání. Připomeňme si proto několik klasických výzkumů, které se pokoušely objasnit vzá- jemný vztah percepce a motivace.

Slavný pedagogický psycholog J. Bruner spolu s C. Goodmanem v roce 1947 ve známém pokusu dokázali, že sociální hodnota předmětu, který je schopen uspoko- jovat určité potřeby, ovlivňuje vnímání jeho velikosti. V tomto experimentu měly děti z chudých a bohatých rodin posuzovat velikost mincí různé nominální hodno- ty. Ukázalo se, že chudým dětem se zdají být mince větší než dětem vyrůstajícím v blahobytu. (Lahey, 1983, str. 122.)

V roce 1948 provedli D. McClelland a J. Atkinson další klasický experiment, v němž zkoumali vliv hladu na vnímání u několika skupin osob mužského pohla- ví. Jedna skupina byla bez jídla hodinu, druhá čtyři hodiny a třetí šestnáct hodin. Účastníci výzkumu měli za úkol zapisovat dojmy, které v nich vyvolávaly nejas- né obrázky promítané na plátno. Ve skutečnosti sledovali pouze světelné zábles- ky, ale žádné konkrétní podněty. Čím delší dobu byli probandi bez jídla, tím Čas-těji „vnímali“ podněty vztahující se k přijímání potravy. Nejasné senzorické vstupy tedy interpretovali na základě svých vnitřních představ, které se aktivovaly v důsledku deprivace jedné ze základních lidských potřeb. (McKeachie a Doy-le, 1972, str. 95.) V jiném výzkumu se ukázalo, že sexuálně vzrušení muži vnímají ženy jako atraktivnější než muži, kteří sexuálně vzrušení nejsou. (Stephan,

Vnímání                                                                                                   155

 

Berscheid a Walster, 1971.) Zdá se tedy, že silné vnitřní pohnutky vnímání po- měrně výrazně ovlivňují.

Psychologické poznatky o vlivu motivace na percepci se hojně využívají v psy- chologii reklamy. Fotografie krásných žen jsou podnětem, který celkem spolehlivě přitahuje mužskou pozornost. Nové automobily bývají často prezentovány s půvab- nými modelkami pózujícími v jejich blízkosti, sedícími na kapotě, za volantem apod. V reklamách je zboží zpravidla asociováno s něčím, co má velkou sociální hodnotu, což je v současné západní kultuře především mládí, zdraví, krása a bohat- ství.

5.8.4                            Osobnost jako celek

Čím nejasnější či dvojznačnější jsou prezentované podněty, tím více je jejich interpre- tace ovlivněna osobností daného jedince, tedy jeho vnitřní psychickou organizací a vý- znamnými motivy. Psychologové předpokládají, že do nejasných percepčních podnětů člověk promítá (projikuje) některé aspekty svého vriirřního psychického dění.

V klasickém psychoanalytickém pojetí je projekce mechanismus obrany proti úzkosti, který se projevuje tím, že jedinec subjektivně nepřijatelné psychické obsa- hy či pohnutky, nejčastěji sexuální nebo agresivní, připisuje někomu jinému.

Jednu z prvním zmínek o projekci nacházíme ve Freudově úvaze „Další poznatky o obranných neuro-psychózách“ z roku 1896. Podle Freuda může člověk, který nedůvěřuje sobě samému, vytvořit symptom nedůvěry vůči ostatním: „U paranoi je výčitka vytěsněna cestou, kterou můžeme označit jako projekci.“ (Freud, 2000, str. 317.)

 

Mnozí psychologové začali projekci chápat nejen jako obranný mechanismus, ale také jako obecný psychický proces, který vede k přenášení různých subjektiv- ních obsahů i dějů na objekty vnějšího světa. V tomto širším pojetí projekce poměr- ně výrazně ovlivňuje vnímání. Podle Mojmíra Svobody, autora známé učebnice psychodiagnostiky, je projekce proces, při kterém jedinec promítá obsahy svých du- ševních procesů navenek mimo sebe, připisuje je jiným lidem nebo je spatřuje v ji- ných lidech, zvířatech, rostlinách, předmětech nebo dějích. Princip projekce před- pokládá externalizaci intrapsychických obsahů do vnějších podnětů. (Svoboda, 1999, str. 149-150.)

Projekce v širším pojetí se často označuje jako externalizace“ a je zřejmě v pod- statně totožná s kognitivním termínem „procesy shora-dolů“. Zajímavý rozbor vý- znamu pojmu projekce najdeme v publikaci Jiřího Šípka „Projektivní metody“ (2000).

 

 

 

Vhodný český ekvivalent termínu externalizace zřejmě neexistuje. „Zvnějsnování“ coby protiklad zvnitřňování je slovo velmi nepěkné. Externalizaci rozumíme přenášení něčeho zevnitř ven.

 

 

 

i c£                                                                                                                                       5. kapitola

 

jsfa širším pojetí mechanismu projekce jsou založeny verbální projektivní metody, z nichž nejznámější ie zřejmě Rorschachův test. Při jeho použití psychologové předkládají probandům tabule s významově nejasnými vizuálními podněty, kterými jsou symetrické inkoustové skvrny. Jedinec má za úkol odpovědět na otázku: „Co by to mohlo být?“ U dalšího známé projektivní metody – Testu ruky -je proband žádán, aby sdělil: „Co asi může dělat tato ruka?“ Interpretace odpovědí vychází z předpokladu, že do nich daný jedinec promítl své relativně stabilní osobnostní rysy, motivy i citové stavy. Projektivních testů existuje velké množství. Kvalitní interpretace jejich výsledků předpokládá solidní teoretickou přípravu i praktické zkušenosti. Základní informace o těchto metodách lze získat v učebnicích diagnostiky. (Svo- boda, 1999; Svoboda, Krejčířová a Vágnerová, 2001.)

 

Promítání vnitřních psychických obsahů do vnějšího světa hraje významnou ro- li při vzniku halucinací, které jsou zpravidla symptomem vážné psychické poruchy. Lze je definovat jako vjemy, které vznikají, aniž by na lidské smysly působil pod- nět, který odpovídá povaze těchto vjemů. Nejběžnější jsou halucinace sluchové a zrakové. Vyskytují se však halucinace, které odpovídají prakticky všem smyslo- vým modalitám. (Dušek a Malá, 1990.)

Ačkoliv jsou halucinace převážně psychopatologický fenomén, z teoretického hlediska jsou velmi zajímavé. Jejich existence dokazuje, že lidská psychika dovede vytvořit vjemy, aniž by docházelo ke stimulaci smyslových orgánů. Halucinující je- dinec promítá své vnitřní psychické obsahy do vnějšího světa. Současně dochází k narušení hranice mezi subjektivním a objektivním, mezi vnitřním světem a vnější realitou. Nemocný není schopen rozlišovat mezi mentálními reprezentacemi okolního světa a psychickými obsahy, které pramení z vnitřních zdrojů. Je tedy na- rušeno testování reality. Halucinace vznikají mimovolně. I když je nemocný o reál- né existenci vnímaných jevů naprosto přesvědčen, přesto v něm zpravidla vyvolá- vají úzkost. Zřejmě přece jenom cítí, že něco není v pořádku. Úzkost mohou ovšem evokovat také obsahy halucinací.

5.8.5                          Percepční obrana

Očekávání určitých nepříjemných podnětů může způsobit, že je vnímáme pomalu, nepřesně, nebo vůbec ne. Psychologové označují tento jev jako percepční obranu. Lidé mnohdy na vědomé úrovni anticipují, který podnět v nich vyvolá úzkost. Na- příklad při odběru krve mnozí odvracejí oči od místa vpichu. Odehrává-li se na plát- ně nebo na televizní obrazovce nějaká mimořádně nebezpečná nebo napínavá scé- na, zavírají někteří diváci oči, schovávají hlavu pod deku apod. Dostane-li člověk dopis, kterým se s ním partner rozchází, čte ho mnohdy nepozorně, pomalu a pak ho někam založí.

Očekávání nepříjemných podnětů však hypoteticky může ovlivňovat vnímání, aniž si to člověk uvědomuje. Uvažuje se o existenci nevědomého obranného mecha- nismu popření, který jedince chrání před vnímáním nepříjemných podnětů v okol- ním světe. V mírné podobě se projevuje jako přehlédnutí něčeho nemilého. Žena, která se chce na večírku pobavit, si nevšimne, že její tanečník má na ruce snubní

Vnímání                                                                                                   157

 

prsten. Lidé, kteří potkají svého terapeuta v obchodě, vůbec nepostřehnou jeho pří- tomnost. Manželští poradci sice s oblibou varují před nadměrnými projevy žárlivosti, ale setkáváme se také s tím, že lidé reagují popřením na zcela zjevné známky ne- věry manželského partnera. Často se o ní dozví jako poslední. Zikmund Winter v jedné ze svých povídek podotkl na adresu starého prokurátora, který se oženil s mladou ženou: „Vně okáč, doma krt slepý.“ (Winter, 1972, str. 274.)

Elisabeth Kiibler-Rossová uveřejnila v roee 1969 práci „Hovory s umírajícími“, v níž na základě výpovědí nevyléčitelně nemocných dospěla k závěru, že stadium popření a stažení se do izolace je běžnou součástí psychického vyrovnání se s ter-minálním onemocněním. (Kubler-Rossová, 1992.) Mnoho žen trpících rakovinou prsu vyhledává lékařskou pomoc poměrně pozdě, protože si bulky na prsou „nevšimnou“. Popření reálných událostí (např. úmrtí blízké osoby) je závažnou poruchou testování reality, kterou zpravidla diagnostikujeme jako psychotické onemocnění.

 

5.9       Vliv předběžných podnětů na vnímání („priming“)

V 60. a 70. letech byla velmi populární představa, že podprahové (subliminální) podněty, zejména krátíce reklamy, mohou ovlivňovat lidské chování. V jedné epizo- dě televizního seriálu „Columbo“ stojí zápletka na tom, že se vrahovi – reklamní- mu odborníkovi – podaří vylákat budoucí oběť na chodbu s pomocí podprahového podnětu. Ještě dnes lze najít na trhu magnetofonové nahrávky, které podle prodejců obsahují účinné subliminální podněty pro udržování optimální tělesné hmotnosti, odstraňování návyku na cigarety či ke zlepšování paměti. Terénní studie však pře- svědčivě dokázaly, že podprahové podněty na lidské chování v podstatě vůbec ne- působí. (Hunt, 2000, str. 590.) V kontrolovaných laboratorních podmínkách se nic- méně ukázalo, že předběžné stimuly přece jen ovlivňují následné vjemy. Zasloužil se o to především britský psycholog Anthony Marcel.

5.9.1                         Nevědomý sémantický „priming“

Při experimentálním postupu zvaném „priming“ (doslova podbarvení či pod- malování) zahlédne zkoumaná osoba na obrazovce nejprve předběžné slovo a pak cílové slovo, na které má zaměřit svou pozornost. Jejím úkolem je co nejrychleji říct, zda je cílové slovo smysluplné, či nikoliv. Pokud první slovo s druhým význa- mově souvisí, pak je rozhodování subjektu podstatně rychlejší, než když s ním ne-

 

 

158                                                                                                                                      5. kapitola

 

 

Anthemy Marcel ve svých pokusech prezentoval první slovo tak rychle, že ho nebylo možné vědomě postřehnout (podprahový podnět). I za těchto podmínek však jeho význam ovlivňoval rychlost reakce. Souviselo-li první slovo významově s dru- hým, pak zkoumané osoby rozhodly o jeho smysluplnosti rychleji, než když spolu obě slova významově nesouvisela. Například v jednom z pokusů bylo před slovem batole (infant) prezentováno slovo dítě (child) nebo ulice (street). Bylo-li prvním slovem dítě, pak zkoumaná osoba rozpoznala, že batole je slovo, podstatně rychleji než při předběžném promítnutí slova ulice. (Marcel, 1983.) Zdá se tedy, že vědomé zpracování informací může být ovlivněno předchozími podněty, které si plně ne- uvědomujeme.

5.9.2                             Nevědomé afektivní preference

Výsledky průkopnických výzkumů amerického psychologa Roberta Zajonce (nar. 1923) nasvědčují tomu, že podprahové vnímání ovlivňuje sympatie k určitým ob- jektům. Zajonc ve svých pokusech prezentoval zkoumaným osobám po dobu jedné milisekundy sérii nepravidelných geometrických obrazců. Účastníci výzkumu viděli pouze záblesky světla. Po pěti promítnutích jim badatelé předložili sérii obrazců, která obsahovala kromě podprahové prezentovaných geometrických tvarů také nové stimuly, která byly původním podobné. Zkoumané osoby nedokázaly říct, zda některé z podnětů zahlédly při předchozí prezentaci. Když však měly sdělit, který obrazec se jim líbí, volily přednostně ty, které podprahové vnímaly při přípravném promítání. Zajonc tento fenomén označil jako efekt pouhého vystavení (mere ex-posure effect). Projevuje se nejen po prezentaci podprahových, ale také nadpraho-vých podnětů. (Zajonc, 1980.)

V jednom z dalších výzkumů se ukázalo, že podprahová expozice obličeje ne- známého člověka pozitivně ovlivňuje jeho pozdější hodnocení. (Bornstein et al., 1987.) Neznámí lidé v nás tedy vzbuzují menší sympatie než osoby, s nimiž jsme se už setkali, a to i tehdy, když si na setkání s nimi nepamatujeme.

 

6                            Učení

 

 

 

Každý člověk se po celý život ustavičně mění. Tyto změny jsou způsobeny mnoha faktory, mezi kterými hraje významnou roli učení. Lidé si na základě životních zku- šeností osvojují nové dovednosti, znalosti i postoje. Učí se, jak jednat s lidmi a řešit nejrůznější problémy. Životní zkušenosti ovlivňují lidské citové prožívání a po- dílejí se na formování osobnosti. Učení lze definovat jako veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností. Ne všechny změny, k nimž u člověka během jeho života dochází, lze považovat za výsledek učení. Mnohé transformace chování a prožívání jsou způsobeny jinými, převážně biologickými příčinami, jakými jsou zrání nervového systému, stárnutí, výživa, nemoci, užívání drog či důsledky zranění.

Některým reakcím a vzorcům chování se člověk nemusí učit. Tyto vrozené způ- soby chování se „spouštějí“ na základě vnitřních impulsů či vnějších podnětových vzorců bez nutnosti jakékoliv předchozí zkušenosti. K takovýmto vrozeným reak- cím patří reflexy, což jsou relativně jednoduché reakce, které umožňují rychlé při- způsobení vůči změnám okolního světa. Spadne-li nám něco do oka, začneme mr- kat, aniž bychom nad tím museli přemýšlet. Dotkneme-li se rukou něčeho horkého, automaticky ucukneme. Stojí-li nám v cestě nějaká překážka, bez váhání se jí vy- hneme. K převážně vrozeným způsobům chování patří dále instinkty (vrozené au-tomatismy), které jsou na rozdíl od reflexů relativně složité. Neslouží pouze k bezděčnému unikání či uhýbání před nejrůznějšími hrozbami, ale zpravidla sledují určitý biologický účel. Etologové, zejména Niko Tinbergen (1907-1988), popsali složité vzorce instinktivního chování, k nimž patří vyhledávání „pastvy“ u včel, spřádání pavoucích sítí, budování mravenišť, stavění hnízd u jiřiček a vlaštovek atd. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 117.) Podílem vrozených automatismů na determinaci lidského chování se budu zabývat v kapitole o motivaci.

Zatímco vrozené způsoby chování se získávají během dlouhého evolučního pro- cesu a přenášejí se z generace na generaci, na základě učení lze získat nové „adap- tace“ během několika hodin. Z evolučního hlediska slouží učení především k rela- tivně pružnému přizpůsobení se proměnlivému životnímu prostředí. Při změně vněiších nodmínek si živé organismy osvojují nové způsoby chování a eliminují sta-

 

 

 

160                                                                                                   6. kapitola

 

ré, které již požadavkům dané situace neodpovídají. (Franck, 1996.) I schopnost učit se je ovšem výsledkem dlouhého fylogenetického vývoje a u různých organis- mů se svým rozsahem i kvalitou značně liší. Lze říci, že člověk je ze všech živočiš- ných druhů nejučenlivější, i když i u něho je schopnost učit se geneticky predispo- novaná a má své limity.

Psychoterapeuti upozornili na to, že si lidé na základě životních zkušeností někdy osvojují způsoby chování a prožívání, které nejenže nevedou k jejich lepší adjustaci (společenskému přizpůsobení), ale spíše je znevýhodňují a brání jim v dosažení životní spokojenosti a štěstí. Například chová-li se matka ke své dceři lhostejně či chladně, pak si dívka pravděpodobně utvoří převážně negativní před- stavu o mezilidských vztazích, která bude v dospělosti nepříznivě ovlivňovat její vztahy k blízkým lidem. Otec může ustavičným kritizováním a napomínáním na- tolik podlomit synovu sebedůvěru, že se jeho výkonnost v mnoha oblastech pod- statně sníží. Jedním z cílů psychoterapie je korekce takovýchto nežádoucích vý- sledků učení.

Předpokladem schopnosti učit se je funkční paměť, tedy schopnost zaznamená- vat a uchovávat nové poznatky tak, aby je bylo možné později využít. Učení v mno- ha případech probíhá bezděčně, někdy dokonce bez účasti vědomí, což potvrzují výsledky zkoumání pacientů trpících amnézií (viz kap. 7.2.1.2). U zdravých lidí však kognitivní faktory zpravidla modifikují i ty nejjednodušší způsoby učení. Mi- mořádná lidská schopnost učit se je dána především užíváním jazyka, což umožňuje efektivní kódování informací a jejich ukládání do paměti. Člověk má také schopnost záměrného učení, v jehož průběhu ke zpracování a zapamatování informací přispívají například myšlení a vůle.

V této kapitole se zaměříme na relativně jednoduché typy učení, z nichž mnohé sdílíme s ostatními živočišnými druhy. Zamyslíme se také nad bezděčnými mecha- nismy učení, které se pravděpodobně podílejí na formování osobnosti. Specificky lidským způsobům učení, jejichž zkoumání je doménou pedagogické psychologie, se budeme věnovat v kapitolách o paměti a myšlení.

 

6.1             Geneticky naprogramované typy učení

Etologové a evoluční psychologové zjistili, že průběh učení je v mnoha případech předurčen genetickými dispozicemi. V kapitole o pozornosti jsem se zmiňovala

o orientačně pátracím reflexu, jehož funkcí je zjistit, zda jedinci nehrozí nějaké nebezpečí. Tato vrozená reakce současně podněcuje živé organismy k poznávání okolního prostředí. K dalším geneticky naprogramovaným typům učení patří habi-tuace, senzibilizace, imprintace a explorační chování. Tyto formy učení jsou vesměs biologicky účelné a slouží k lepší adaptaci na okolní svět. Osvojování si nových zkušeností při nich zpravidla probíhá bez jakéhokoliv vnějšího posílení.

Učení                                                                                                                                           161

 

6.1.1         Habituace (přivykání)

Habituace je elementární typ učení, který se projevuje tím, že živé organismy po- stupně přestávají reagovat na podněty, které nejsou ani užitečné, ani škodlivé. Při- vykání bezprostředně navazuje na orientačně-pátrací reflex. Jakmile živočich zjistí, že nový podnět pro něj nemá žádný význam, přestane mu věnovat pozornost. Habi- tuace je na rozdíl od senzorické adaptace výsledkem životních zkušeností; v tomto smyslu se skutečně jedná o učení. Například lovecký pes se zprvu lekne každého zatroubení lesního rohu či výstřelu pušky, ale postupně si jich přestává všímat. Také kurovití ptáci přestávají reagovat na původně alarmující siluety dravců, jakmile jsou rozeznány jako zcela neškodné. (Franck, 1996, str. 130.) Podobný je zřejmě osud různých strašáků na poli. Snížení nebo vymizení reakce na bezvýznamné podněty se jeví jako účelný proces, který jedince chrání před zbytečnými aktivitami. Habituace také šetří kapacitu paměti, která se uvolňuje pro příjem dalších informací. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 141.)

Ignorování bezvýznamných podnětů se někdy zvířatům nedaří. Například někteří koně se při závodech lekají nezvyklých zvuků a barev, čímž se snižuje jejich spor- tovní výkonnost. S habituací se setkáváme také u lidí. Jsme-li nuceni přespat v ci- zím panelovém bytě, pak mnohdy nechápeme, jak mohou lidé v takovém hluku usnout. Rušivým podnětům bychom však rychle přivykli. Mnoha lidem se však ne- daří ignorovat chrápání manželského partnera. Nejhůře si člověk zvyká na živé i ne- živé objekty, jejichž projevy jsou proměnlivé a nelze je předvídat. Například rodiče dětí závislých na drogách velice zatěžuje jejich nevypočitatelné chování.

6.1.2         Senzibilizace (zcitlivění)

O senzibilizaci hovoříme tehdy, jestliže opakované působení určitého podnětu vede k postupnému narůstání reakce vůči tomuto podnětu. Někteří autoři k ní přiřazují i tzv. zahřívací efekt (warm-up-effect), který se projevuje tím, že určité podněty

„nespouštějí“ okamžitou reakci v plné intenzitě nebo v maximální četnosti. Poho- tovost k jednání je aktivována pomalu, během několika minut „zahřívání“. (Franck, 1996, str. 131.) Zcitlivění se projevuje i při psychologických pokusech s tzv.

,pri-mingem“ (viz kap. 5.9), které vedly k závěru, že krátkodobá prezentace určitého stimulu může ovlivnit následnou citovou odezvu na stejný nebo podobný podnět i rychlost pochopení jeho významu.

Adaptivní význam senzibilizace je méně zřejmý než u habituace. Jedná-li se o zcitlivění vůči potenciálně nebezpečným podnětům, pak má obranný charakter. Někdy je však nutná opakovaná prezentace i u takových podnětů, které by mohly být pro jedince užitečné.

 

 

 

162                                                                                                                                       6– kapitola \

 

6.1.3            Imprintace (vtiskování)

Imprintace neboli vtiskování je geneticky široce naprogramovaný typ učení, k jehož označení se běžně používá také anglické slovo imprinting. Při vtiskování zpravidla postačuje jediná expozice určitého klíčového podnětu k tomu, aby si živočich jeho obraz (mentální reprezentaci) natrvalo uložil do paměti. Tento podnět pak s jistotou rozpoznává a reaguje na něj adaptivními, převážně vrozenými způsoby chování. Jedná se tedy o učení bez opakování a bez posilování. Imprintace neprobíhá v libo- volné etapě života, ale pouze v druhově specifickém časovém úseku, zpravidla v ra- ném dětství. Toto období se nazývá senzitivní neboli kritická vývojová fáze. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 153.)

Imprintace byla nejlépe prostudována u ptáků. Slavný etolog Konrád Lorenz obje- vil ve 30. letech minulého století vtiskování mateřského objektu u mláďat husy vel- ké. Později bylo podrobně zkoumáno u různých druhů kachen. Jestliže člověk pečuje o čerstvě vylíhlé house, pak jej mládě všude následuje. Toto chování je již po 24 ho- dinách nevratné, i když house vrátíme na několik dnů až týdnů mezi jeho druhové partnery. V senzitivní vývojové fázi se tedy mládě fixuje na pohybující se objekt, který je v daném okamžiku v jeho blízkosti. Ve volné přírodě by chybné a neúčelné vtiště-ní člověka nebylo možné, protože mláďata mají kolem sebe pouze příslušníky svého druhu. (Franck, 1996, str. 116.) Za normálních okolností slouží vtiskování u ptáků především k zapamatování rodiče, který má být následován, což má velký adaptivní význam. Rodič je zdrojem výživy, ochrany a je také modelem pro imitaci některých životně důležitých způsobů chování. Imprintace dále slouží k zapamatování členů daného druhu, kteří jsou předobrazem budoucího sexuálního partnera, a některých specifických druhových projevů, především těch, které slouží k dorozumívání.

Etologové se domnívají, že rodičovské a sexuální vtištění se od sebe liší a že je u téhož druhu vázáno na různé senzitivní vývojové fáze. Podle Francka je senzitivní fáze sexuálního vtištění u ptáků asi 8 ažlO týdnů. Je tedy časově mnohem delší než vtištění obrazu rodiče a doznívá teprve s rozpadem rodiny. Franck uvádí, že se- xuální fixace probíhá v době, kdy se sexuální chování ještě neprojevuje nebo se pro- jevuje hrou. Tento typ vtištění je již dlouhou dobu znám všem chovatelům ptáků a savců. Zvířata žijící v zajetí v dospělosti často nezaměřují sexuální chování na své vnitrodruhové partnery, ale na člověka. (Franck, 1996, str. 120.)

I když se rodičovské i sexuální vtištění u ptáků jeví jako ireverzibilní, přece se ukazuje, že v mnoha případech není úplně fatální. I ptáky, kteří si vtiskli člověka, lze v dospělosti postupně přeučit na přirozené objekty, i když je to mnohdy velmi obtížné. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 155.)

Učení se mateřskému jazyku

U savců bylo pokusů s vtiskováním provedeno poměrně málo. Pokud u nich existu- j

jí senzitivní fáze, pak jsou zřejmě delší a časově méně zřetelně ohraničené, než je

 

Učení                                                                                                       163

 

tomu u ptáků. Přirozeně se spekuluje o tom, zda mechanismy učení podobné im-printaci ovlivňují také lidské chování. Slavný americký lingvista Noam Chomsky (nar. 1928) koncem 50. let vyslovil předpoklad, že existují vrozené biologické predispozice k osvojení řeči, které označil jako ústrojí k osvojení jazyka (language-acquisition device LAD). Tento relativně ohraničený „mentální orgán“ umožňuje především zvládnutí syntaxe, což jsou zákonitosti tvorby gramaticky správných vět. (Chomsky, 1966.) Chomskyho koncepce se proto označuje jako syntaktická teorie vývoje řečových schopností. (Michel a Mooreová, 1999, str. 366.)

Použijeme-li analogii s počítačem, pak LAD je totéž co základní operační sys- tém, zatímco jednotlivé přirozené jazyky lze přirovnat k různým textovým edito- rům. Významným argumentem na podporu Chomskyho teorie je skutečnost, že u dětí mezi druhým a pátým rokem života probíhá nesmírně rychlý jazykový vývoj, ačkoliv je mnozí rodiče mateřskému jazyku nijak systematicky neučí. Zdá se, že k osvojení mateřštiny stačí, aby dítě mělo možnost naslouchat řečovým projevům druhých lidí. Existenci vrozených predispozic k osvojení řeči potvrzuje také podobná struktura větné stavby různých přirozených jazyků. Je pravděpodobné, že si pří- slušníci rozdílných kultur osvojují jazyk obdobným, geneticky daným způsobem. (Rathus, 1999, str. 349-350.)

Chomskyho teorii podpořil Eric H. Lenneberg, který v roce 1967 v díle „Biolo- gické základy jazyka“ vyslovil předpoklad, že existuje kritická vývojová fáze pro osvojení mateřštiny, která začíná mezi 18. až 24. měsícem života a končí teprve pu- bertou. Během tohoto období je mozek velmi flexibilní, takže se učí řeči relativně snadno. Podle Cumminsové potvrzují existenci senzitivní periody některé případy poranění mozku. Dojde-li k poškození levé hemisféry před začátkem puberty, řečové schopnosti se v mnoha případech z velké části obnoví. U dospělých však může zranění dominantní hemisféry schopnost mluvit vážně narušit. Také lidé, kteří začnou studovat druhý jazyk teprve po pubertě, se v něm již nikdy nestanou úplně zběhlými a nemluví bez přízvuku. (Cumminsová, 1998, str. 138.)

Důležitost kritického údobí pro osvojení mateřského jazyka potvrzují také řídké, bohužel většinou nepřesně dokumentované případy dětí, které vyrůstaly v izolaci od lidského společenství.

Patři k nim případ Amaly a Kamaly, které byly koncem 40. let nalezeny v Indii ve vlčím doupěti. Amale bylo v té době 18 měsíců a Kamale 8 let. Po převezení do sirotčince dělala mladší Amala poměrné rychlé pokroky, ale brzy zemřela. Převýchova Kamaly postupovala jen velmi pomalu a svízelně. Po dvou letech řekla první slovo, za další dva roky obsahoval její slovník 6 slov, a teprve po osmi letech mluvila v krátkých, jednoduchých větičkách. Zemřela v 17 letech. Známý vývojový psycholog Arnold Ge-sell, který pomáhal případ zaznamenat, předpokládá, že by vývoj Kamaly skončil asi ve 35 letech, kdy by dosáhla mentální úrovně 10 až 12 let. (Langmeier a Matějček, 1974, str. 39^10.) Z hlediska těchto zkušeností se zdá, že postava Tarzana je pouhou literární fikcí.

 

V současnosti je nejvýznamnějším představitelem nativistických teorií řečového vývoje Steven Pinker, který stejně jako Chomsky předpokládá, že základy lidských

řečových schopností jsou vrozené. V knize .Jazykový instinkt“ Pinker uvádí násle-

 

164                                                                                                   6. kapitola

 

dující argumenty pro podporu své teorie. Děti na celém světě a) procházejí stejnými etapami jazykového vývoje, b) vytvářejí kombinace slov, které dospělí neprodukují,

  1. c) osvojují si víceméně správná mluvnická pravidla, a to přesto, že u rodičů a jiných dospělých často slyší nesprávné tvary, a d) mateřskému jazyku se naučí i děti s rela- tivně nízkou inteligencí. Ačkoliv Pinker nepopírá roli prostředí při osvojení jazyka, je přesvědčen, že nás na tento proces připravila Narušit ho může pouze ex- trémní nedostatek řečových podnětů v kritických periodách. (Pinker, 1994.)

Přestože je teorie vrozených dispozic pro osvojení mateřského jazyka široce ak- ceptovaná, vlivy prostředí nelze úplně opominout. Například rodiče při kontaktech s malými dětmi bezděčně mluví způsobem, který jejich „ratolestem“ usnadňuje imi- taci řeči i pochopení jejího významu. Pokud dospělí chtějí upoutat pozornost dítěte, pak zpravidla hovoří vyšším hlasem než obvykle, a to v krátkých větách. Důležitá slova zvukově zvýrazní. Například matka ve větě „to je hezké auto“ použije nejvyšší intenzitu a výšku hlasu u slova auto. Řeč je tak pro dítě přitažlivá a zajímavá. Děti mají pravděpodobně tendenci imitovat především řečové projevy těch dospělých, k nimž mají pozitivní citovou vazbu.

Rodiče modelují také formu verbálních interakcí, což se projevuje už při kon- taktech mezi pečující osobou a kojencem. Například matka něco řekne a pak klesne hlasem, čímž dítěti naznačí, že by mělo odpovědět. Dítě mezitím brouká, žvatlá nebo se jinak hlasově projevuje. Matka tyto projevy akceptuje jako platný komunikační projev a dítěti odpoví. (Sternberg, 2001a, str. 272.) Tato tendence ke střídání promluvy a naslouchání je u lidí zřejmě velmi výrazná, protože si obdobným způsobem dokáží

„popovídat“ i s domácími zvířaty.

Rodiče také velice usilují o to, aby porozuměli prvním slůvkům dítěte, která se pak snaží propojit s dalšími smysluplnými výrazy. S rozvojem jeho řečových schopností svou podporu postupně omezují. Lze říci, že rodiče zpočátku dítěti poskytují „lešení“, na kterém může budovat stavbu svého jazyka. To pak postupně „odbourávají“. Osvo- jení mateřského jazyka se tedy jeví jako komplexní proces, na kterém se podílejí ge- netické dispozice i vlivy prostředí. Problematikou vývoje řečových schopností se po- drobně zabývají Michel a Moorová v knize „Psychobiologie“ (1999, str. 365-377).

6.1.4            Explorační chování

Etologové zpravidla rozlišují mezi orientačně-pátracím reflexem a exploračním chováním, což je spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých předmětů, které zvířata provádějí v situacích, kdy jim nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Explorační chování je tudíž „luxusnější“ projev než orientačně-pátrací reflex. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 126.) Konrád Lorenz popsal explorační chování havrana těmito slovy:

 

„Mladý havran, konfrontovaný s předmětem, který nikdy neviděl, zkouší prakticky celý inventář svých behaviorálních projevů, kromě sociálních a sexuálních. Zkoumá objekt nejdříve jako lupiče, který

Učení                                                                                                       165

 

má být pronásledován, pak jako nebezpečnou kořist, kterou je třeba zabít, pak jako mrtvou kořist, kterou je třeba roztrhat na kusy, potom jako potravu, kterou je třeba ochutnat a schovat, a konečně jako indife- rentní materiál, který lze použít k úschově potravy. Bylo by však velkou chybou se domnívat, že silou, která vyvolává explorační chování, je hlad. Právě naopak, kdyby byl pták skutečně hladový, nedovolil by si explorační chování. V tomto ohledu je explorační chování blízce příbuzné tomu, co se obecně označuje jako hra. Apetence pro nové situace, kterou obvykle označujeme jako zvědavost, zajišťuje tak silnou motivaci jako jiné apetenční chování a jediná situace, která ji uklidní, je konečné seznámení se s novým objektem, jinými slovy nová znalost. “ (Lorenz, 1974, str. 63.)

 

Lze předpokládat, že explorační chování je evolučním předchůdcem lidské hra- vosti a zvídavosti. Spontánní aktivity, které z těchto důležitých motivů vyplývají, se u lidí významně podílejí na osvojování nových dovedností a poznatků.

 

6.2             Klasické podmiňování

Mechanismy klasického podmiňování objevil na přelomu 19. a 20. století ruský fy-ziolog Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936) ve své petrohradské laboratoři. Pavlov chtěl původně zkoumat trávící procesy. Jako pokusná zvířata používal psy, kterým byl chirurgicky implantován vývod slinných žláz, jímž byly sliny odčerpávány do malé nádobky. Badatelé tak mohli sledovat produkci slin při přijímání potravy, kterou byla moučka z masa a sucharů, lehce smočená ve vodě. Pavlov si všiml, že za několik dní od zahájení pokusů začínají psi slinit ještě předtím, než maso ucítili, např. v okamžiku, kdy laboratorní zřízenec přinášející potravu otevíral dveře, nebo dokonce při zvuku jeho kroků. Pavlov označil tento neočekávaný výsledek svých experimentů jako podmiňování a začal ho systematicky zkoumat. (Frolov, 1948.) Termín podmiňování je zřejmě odvozen z toho, že vnější podmínky, které byly původně zcela neutrální, vyvolávají vrozenou reflexní reakci.

 

Při experimentech, které měly vést k naučení podmíněné reakce, byli psi se zavedenými vývody slin- ných žláz upoutáni v jakémsi postroji, který jim znemožňoval volný pohyb. Badatelé pak spustili metro- nom (neutrální podnět) a prakticky vzápětí psovi předložili obvyklý pokrm. Pokus se opakoval 7krát až 9krát za den. Psi brzy začali slinit bezprostředně po spuštění metronomu. Prakticky všichni si osvojili podmíněný reflex v intervalu od dvou do deseti dnů. Při dalším experimentování se Pavlovovi podařilo spojit salivační reakci s dalšími podněty, k nimž patřily různé obrazce, rytmické doteky na kůži, rozsví- cení světla, zvuk zvonku, varhanní píšťaly či telefonu. (Frolov, 1948, str. 86-87.)

 

Pavlov považoval klasické podmiňování za formu asociačního učení, při kterém vznikají asociace na základě dotyku v čase mezi neutrálním podnětem, který původ- ně žádnou reakci nevyvolával, a podnětem, který příslušnou odezvu vyvolává. Pro popis učebního procesu zavedl řadu nových pojmů: • Nepodmíněný podnět evokuje určitou vrozenou reakci bez předchozího učení.

V Pavlovových experimentech bylo nepodmíněným podnětem navlhčené mleté

 

maso se suchary.

 

 

 

 

  1. kapitola

 

  • Nepodmíněná reakce (reflex) je nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět. V Pavlovových experimentech bylo touto reakcí slinění.
  • Podmíněný podnět je původně neutrální stimul (např. tikání metronomu, rozsvícení světla, zvonění), který během podmiňování získává schopnost vyvolávat vrozenou, nenaučenou reakci (slinění).
  • Podmíněná reakce (reflex) je původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (tikání metronomu).

Při klasickém podmiňování se nevytvářejí nové formy chování, ale určité vrozené reakce jsou vyvolávány novým, původně neutrálním podnětem. Tento typ učení se projevuje v celé živočišné říši a významně ovlivňuje také lidské chování a prožívání.

6.2.1            Načasování podmiňování

Důležitým aspektem klasického podmiňování jsou časové relace mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem. V Pavlovových experimentech byl psovi nejprve pre- i zentován podmíněný podnět, tj. tikání metronomu, a bezprostředně poté mu přinesli jídlo. K podmíněnému podnětu se tedy téměř vzápětí připojil nepodmíněný podnět, který nějakou dobu působil současně s podmíněným podnětem. Metronom badatelé zastavili v okamžiku, kdy pes potravu snědl. Při tomto postupu se podmíněný reflex vytváří velmi rychle.

Vědci, kteří navázali na Pavlovovo dílo, si položili otázku, zda učení probíhá stejně dobře v situacích, kdy se časové vztahy mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem liší od výše uvedených standardních podmínek. Seznámíme se nyní s několika základními variantami těchto vztahů a jejich vlivem na proces učení.

  1. Při odloženém neboli opožděném podmiňování (delay conditioning) se zvířeti nejprve prezentuje podmíněný podnět (světlo, zvuk) a teprve po několika sekundách se připojuje nepodmíněný podnět, tedy potrava. Působení podmíněného pod- f nětu pak buď skončí, nebo oba podněty působí nějakou dobu současně. Do této 1 kategorie lze zařadit učební postup, který používal Pavlov. O opožděném podmiňo- j vání se však hovoří zejména tehdy, je-li časový interval mezi podmíněným a nepod- | míněným podnětem relativně dlouhý. (Crider et al., 1989, str. 213.)
  2. Stopové podmiňování (trace conditioning) se podobá odloženému podmiňo- i vání, ale liší se od něj tím, že podmíněný podnět přestává působit nějakou dobu před i prezentací nepodmíněného podnětu. Například metronom tiká 30 sekund, pak následuje pauza, která může trvat sekundy i minuty. Teprve potom se aplikuje nepod- I míněný podnět. Zvíře má odpovídat na „stopu“, kterou zanechal podmíněný podnět j v jeho nervové soustavě. (Fraňková a Bičík, 1999, 143.)
  3. Při současném podmiňování (simultaneous conditioning) je podmíněný i ne- j podmíněný podnět aplikován souběžně a jejich působení končí ve stejnou
  4. V případě zpětného podmiňování (backward conditioning) začíná podmíně- | ný podnět působit až po prezentaci nepodmíněného podnětu, přičemž časový inter- j

Učení                                                                                                                                           167

 

val mezi oběma podněty může být různě dlouhý. Pes tedy nejprve dostane jídlo a teprve potom se rozsvítí světlo. (Crider et al., 1989, str. 213.)

Výsledky četných výzkumů ukázaly, že nejefektivnější je opožděné podmiňování, zejména je-li časový interval mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem velmi krátký. Druhým nejúčinnějším postupem je stopové podmiňování. Při současném a zpětném podmiňování jsou výsledky učení velmi slabé nebo žádné. Tento jev lze vysvětlit tím, že neutrální podnět, který provází přijímání potravy nebo následuje až po něm, je pouhou bezvýznamnou kulisou. Nejedná se tedy o důležitý stimul, který signalizuje, že bude následovat krmení. Při současném i zpětném podmiňování pes zvonění či tikání metronomu ignoruje a žádná asociace se nevytváří.

Zvláštním typem učení je časové podmiňování {temporal conditioning), při kterém není aplikován žádný obvyklý podmíněný podnět, ale pes dostává jídlo v naprosto pravidelných časových intervalech. Zvíře za nějakou dobu začne slinit po uplynutí příslušného údobí. (Sternberg, 2001a, str. 200.) Při tomto typu učení jsou podmíněným podnětem časové prodlevy mezi podáváním potravy.

Také lidé si od nejútlejšího dětství zvykají na pravidelné intervaly mezi jídly. Je pravděpodobné, že kolem poledne člověk začíná pociťovat hlad nejen z čistě fyzio- logických důvodů, ale také v důsledku podmiňování. Jednou z příčin obezity by mohlo být to, že si postižený jedinec nenavykl na dodržování časových intervalů mezi přijímáním potravy. Obyvatelé různých zemí světa mají rozdílné stravovací návyky. Přicestujeme-li do země, ve které mají jiný časový rozvrh hlavních jídel než u nás, pak se tomu někdy obtížně přizpůsobujeme. Například český turista v Itálii má už v 17 hodin odpoledne hlad. Ve většině restaurací však teplé jídlo nedostane, protože Italové večeří až ve 21 hodin.

6.2.2             Procesy provázející klasické podmiňování
  • Generalizace (zobecňování) se při klasickém podmiňování projevuje tím, že reflexní reakci vyvolávají podněty, které se podobají původnímu podmíněnému Intenzita naučené reakce klesá se zmenšující se podobností mezi oběma podněty. Generalizaci zkoumal už Pavlov. Například pes se naučil reagovat sliněním na tón určité výšky. Ukázalo se, že obdobnou reakci vyvolávají tóny o něco vyšší nebo o něco nižší.

 

Zobecňování podnětů se projevilo i při známém pokusu s jedenáctiměsíčním Albertem, který provedl v roce 1920 zakladatel behaviorismu John Watson se svou spolupracovnicí (později druhou manželkou) Rosalií Raynerovou. O tomto pokusu jsem se již zmiňovala v souvislosti s etickými problémy soudobé Psychologie. V průběhu podmiňování badatelé umístili do chlapcovy blízkosti bílou krysu. Současně se ozval hluk způsobený údery kladiva do kovové tyče. Už po sedmi pokusech vyvolávat pouhý pohled na krysu u dítěte zjevné známky strachu. Po pěti dnech učení předkládali Watson s Raynerovou malému Albertovi další předměty, které se podobaly bílým krysám – byly bílé a srstnaté. Zjistili, že se podmíně- ný strach generalizoval na králíka, bílou kočku i na vousy na masce Santa Clause. (Schultz a Schultz, 1992, str. 315.)

 

168                                                                                                                                      6 kaptioh

í

Učení                                                                                                       169

 

 

Psychologové se poměrně často setkávají s generalizací podnětů vzniklou v přirozených podmínkách. Například malé dítě, které pokousal velký pes, někdy zobecní strach, který v něm tento zážitek vyvolal, na všechny psy. Dítě, které se topilo pod jezem v malém potoce, se může začít „bát vody“ v řece, rybníce, na koupališti atd. Muž či žena, kteří prožili nešťastné manželství, se často začnou obávat všech intimních vztahů. Generalizace podnětů se projevuje také při sledo- vání filmových příběhů. Romantické scény zpravidla doprovází jiný typ hudební- ho doprovodu než napínavé či nebezpečné situace. Divák dokáže už při zaznění prvních taktů hudby předvídat, co bude následovat, a adekvátně na to emocionál- ně reagovat.

  • Diskriminace (rozlišování) je proces, při kterém se organismus učí reagovat pou- | ze na určité podněty a ostatní ignorovat. Pavlov prováděl experimenty s rozlišová- < ním tónů. Psi si nejprve osvojili podmíněnou reakci na tón c, kterou generalizovali na tóny o něco vyšší a o něco nižší. Diskriminační učení spočívalo v tom, že psi by

li krmeni pouze po zaznění tónu c, zatímco při působení ostatních tónů žádnou po- í trávu nedostávali. Za nějakou dobu se salivační reakce objevovala pouze po prezen- j taci tónu c. (Frolov, 1948.)

Začne-li se malé dítě, které pokousal sousedův „zlý pes“, bát všech ostatních psů, je rovněž na místě diskriminační učení. K odstranění generalizovaného strachu obvykle nestačí verbální objasnění toho, že sousedův pes je nebezpečný, zatímco mnozí jiní „pejsci jsou hodní“. Behaviorální terapeuti zpravidla postupují tak, že dí- těti zprostředkují několik příjemných a bezpečných zážitků se psem, který mu nijak neublíží. O behaviorálně-terapeutických postupech používaných při práci s dětmi se lze důkladně poučit v knize „Dětská psychoterapie“ Langmeiera, Balcara a Špitze (2000, str. 134-154).

  • Vyhasínání a spontánní obnovení podmíněných reflexů. Klasické podmiňo vání má stejně jako většina ostatních typů učení adaptivní význam. Slinění vyvo lané podnětem, který ohlašuje přísun potravy, je přípravou na žvýkání a trávení. Pokud se však po prezentaci podmíněného stimulu delší dobu nic významného ne děje, je žádoucí, aby naučená reakce vymizela. Vyhasínání je proces, při kterém podmíněný reflex postupně slábne, protože na neutrální podnět již nenavazuje ne podmíněný podnět. K odstranění naučené odezvy dochází postupně. Například in tenzita klasické salivační reakce u psů se po pěti prezentacích podmíněného pod nětu bez následného podávání potravy snižuje přibližně na polovinu a po deseti prezentacích obvykle Pokračují-li pokusy další den, pak po nočním od počinku dochází u psů k tzv. spontánnímu obnovení podmíněné reakce.

V dalších dnech je spontánní obnovení sice slabší, ale vždy trvá několik dní, než naučená reakce úplně vymizí. (Frolov, 1948, str. 118-122.) Placebo efekt by mohl být podmíněn tím, že naučená reakce úlevy po požití léků nějakou dobu vyhasíná, j

6.2.3             Klasické podmiňování u lidí

Klasické podmiňování bylo objeveno na základě pokusů se zvířaty, ale velmi výraz- ně ovlivňuje také lidské chování a prožívání. Výsledky neurologických výzkumů nasvědčují tomu, že existuje určitý rozdíl mezi podmiňováním motorických reakcí a emočním podmiňováním. Na podmiňování pohybových reakcí se podílí moze- ček (cerebellum). Příkladem naučené pohybové reakce je reflexní zavření víček po zaznění tónu, při kterém je nepodmíněným podnětem ostrý závan vzduchu. Emoční podmiňování zprostředkovávají nervové struktury v pólu spánkových laloků, souhrnně označované jako amygdala. (Koukolík, 2000, str. 217.) Výsledkem tohoto typu učení jsou citové reakce vůči původně neutrálním objektům,

Některé jednoduché podmíněné reflexy lze vypěstovat i u lidí trpících amnézií (viz kap. 7.2.1.2). U zdravých lidí, a pravděpodobně i u vyšších živočišných druhů, však učení výrazně ovlivňuje mozková kůra, respektive kognitivní faktory, takže celkový obraz je mnohem složitější. V posledních desetiletích se psychologové za- měřili zejména na studium emočního podmiňování, které se podílí na vzniku dro- gových závislostí, strachu a jiných citových reakcí.

  • Podíl klasického podmiňování na vzniku drogových závislostí. Vznik závislostí na rozmanitých psychoaktivních látkách je velmi složitý proces, který lze částečně vysvětlit mechanismy klasického podmiňování. Například alkohol lze považovat za nepodmíněný podnět, který vyvolává příjemnou psychickou, případně fyziolo- gickou odezvu (nepodmíněná reakce). Podmíněným podnětem se stává chuť alko- holu, která je většině lidí zprvu nepříjemná. Díky pozitivním účinkům alkoholu jim však brzy začne připadat lahodná. Podmíněným podnětem se může stát také pro- středí, ve kterém tuto drogu obvykle konzumujeme. Muž může dostat obrovskou chuť na pivo už ve dveřích své oblíbené Lidé, kteří si delší dobu „dávají skleničku“ večer před spaním, se tohoto návyku obtížně zbavují. Také kouření se postupně váže na různé podmíněné podněty, k nimž patří místo, kde máme ve zvyku kouřit, a časové intervaly mezi vykouřenými cigaretami. Například mnoho lidí si po obědě uvaří kávu, sedne si do křesla a „zapálí si“. Tyto návyky se postupně stávají mocným podmíněným podnětem, který vyvolává chuť na cigaretu. Někteří pacienti závislí na alkoholu, kteří v léčebném zařízení bez potíží abstinují, po propustem rychle recidivují. Příčinou může být návrat do prostředí, v němž byli zvyklí pít. Chceme-li se tedy zbavit jakékoliv drogové závislosti, měli bychom se důsledně vy- hýbat místům, kde jsme drogy obvykle konzumovali, a odstranit různé zvyklosti, které jejich užívání doprovázely.
  • Podmiňování strachu a jiných emocionálních reakcí. Mnohé původně neutrál- ní podněty vyvolávají na základě podmiňování emoce, které člověku signalizují, co jej čeká a na co se má připravit. Velmi snadno si lidé osvojují negativní citové reak- Podmíněné podněty, jakými jsou zvuk zubařské vrtačky, pohled na injekční stří- kačku či jiné lékařské nástroje, vyvolávají u většiny lidí reakci strachu, která se vy- tvořila na základě dřívějších nepříjemných zážitků (nepodmíněná reakce). Mnozí

 

 

 

170                                                                                                    6. kapitola

 

lidé se necítí dobře už při vstupu do libovolného zdravotnického zařízení. Neúspěš- ný žák se začíná bát hned po příchodu učitele do třídy. Syn, který se bojí agresivní- ho otce nebo toho, že najde matku doma opilou, pociťuje cestou k domovu silnou úzkost. Jeho obavy vrcholí v okamžiku, kdy stojí před dveřmi do bytu. Při přícho- du manželského partnera dokážeme na základě prvních signálů, jakými jsou bouch- nutí dveřmi nebo botami, odhadnout, v jaké náladě se vrací, což evokuje příslušnou citovou odezvu. Podmíněné emoce mohou být také pozitivní. Lidé většinou proží- vají příjemné pocity při návratu do míst, kde prožili šťastné chvíle svého dětství. Při pohledu na dobrého přítele, s nímž jsme se mnohokrát srdečně zasmáli, pocítíme příliv náklonnosti. Po návratu domů prožije většina lidí pocit bezpečí.

Klasické podmiňování se pravděpodobně podílí na vytváření tzv. konotativního významu slov (viz kap. 10.1.2). Jestliže čteme nebo slyšíme slova jako nepřítel, oškli- vý, hořký nebo selhání, pak pravděpodobně pocítíme slabé záporné citové hnutí. Naproti tomu slova jako dárek, výhra, šťastný a krása vyvolávají spíše pozitivní emoce. Citová konotace se utváří se základě spojení různých slov s příjemnými či i nepříjemnými zážitky. (Carlson et al., 2000, str. 222.)

Pavlovovské podmiňování hraje určitou roli i při vytváření sympatií či antipatií vůči lidem, se kterými se důvěrně nestýkáme. Například většině lidí zřejmě nebude příliš sympatický soudce, který předsedal jejich rozvodovému řízení, a to i tehdy, když se choval zcela korektně. Sekretářka, která byla svědkem našeho „vyhazovu“ j z práce, nám bude nejspíš protivná. Osoby, které jsme poznali ve šťastných údobích svého života, naproti tomu vnímáme jako převážně sympatické. Tvůrci reklam jsou mistři v evokování pozitivních citových reakcí. Je-li pohled na krásnou ženu slastně se koupající v moři asociován s určitým kosmetickým výrobkem, pak začne pří-jemné pocity evokovat i tento výrobek.

6.2.4             Klasické podmiňování z evolučního hlediska

Američtí psychologové John Garcia (1917-1986) a Robert Koelling uveřejnili v roce 1966 výsledky důležitého experimentu, při kterém zkoumali vznik chuťové averze. Seznámíme se nyní se stručným popisem jeho průběhu:

 

Žíznivé laboratorní krysy měly k dispozici pouze solný roztok. Badatelé přesně zaznamenávali množ- ství tekutiny, které zvířata vypila. Poté byly krysy ozářeny velkou dávkou rentgenových paprsků, což u nich po 12 hodinách od požití slané vody vyvolalo silnou nevolnost. Jakmile se zvířata zotavila a dos- tala žízeň, badatelé jim znovu nabídli solný roztok. Tentokrát však krysy pily velice málo. Zdálo se, že spojily svou nevolnost se slanou chutí nápoje. (Garcia a Koelling, 1966, in Baron, 1999, str. 171.)

 

Tato studie vedla k několika důležitým závěrům:

  1. chuťová averze vůči slané vodě se utvořila přesto, že mezi jejím vypitím a ná- j slednou nevolností uběhlo 12 hodin;
  2. asociace mezi slanou chutí a nevolností vznikla na základě jediného pokusu;

Učení                                                                                                                                             1’1

 

  1. zvířata evidentně spojovala své onemocnění s požitím slané vody, ačkoliv byla během dvanáctihodinového intervalu vystavena působení celé řady dalších faktorů, které se rovněž mohly stát podmíněným podnětem.

Tyto závěry nasvědčují tomu, že existuje genetická základna učení, která se vy- vinula během evoluce. V prehistorických podmínkách zřejmě přežívala pouze ta zvířata, která se dokázala vyhnout jedovaté nebo škodlivé potravě.

Po uveřejnění výsledků Gardových pokusů se přirozeně vynořila otázka, zda se pohotovost ke vzniku chuťové averze projevuje také u lidí. Běžné osobní zkušenos- ti i výsledky výzkumů potvrzují, že lidé mnohdy celá léta nejí jídla nebo nepijí ná- poje, ze kterých se jim udělalo špatně. Tento fenomén se označuje jako Garciův efekt. Sama mám tuto zkušenost s aperitivem Metropol, ze kterého se mi jako mla- dé nezkušené dívce udělalo nevolno. Od té doby jsem se nejen Metropolu, ale ani žádného jiného sladkého aperitivu nikdy nenapila.

Americký psycholog Martin Seligman (nar. 1942) vystoupil počátkem 70. let s myšlenkou, že se u živočichů na základě přirozeného výběru vyvinula vrozená připravenost (pohotovost) k snadnému osvojení určitých životně důležitých reak- cí. Tyto genetické predispozice usnadňují vytváření některých fobií, což jsou pato- logické obavy (strachy) z určitých objektů, jejichž intenzita evidentně přesahuje rozsah skutečného ohrožení. (Seligman, 1972.)

Fobie vznikají nejčastěji v dětství na základě určitého nepříjemného zážitku. Na- příklad uvízlo-li malé dítě na několik hodin ve výtahu, může to vyústit v celoživotní strach z uzavřeného prostoru (klaustrofobie).12 Letmý pohled do psychiatrických učebnic nás přesvědčí o tom, že se většina fobií váže na podněty asociované s ne- bezpečím či ohrožením života, jakými jsou vysoká místa, ostré předměty, krev, ně- která zvířata (hadi, pavouci) či specifické situace (dav, příliš těsný nebo otevřený prostor). Dále se zdá, že reakce strachu vzniká snáze vůči objektům, s nimiž máme tisíciletou evoluční zkušenost, než vůči potenciálně nebezpečným výtvorům moderní techniky. Například většina lidí se bojí žraloků víc než automobilů, ačkoliv riziko dopravní nehody je mnohonásobně větší než riziko útoku žraloka. Neutrální objekty se naproti tomu zřídkakdy stávají objektem patologických obav.

 

Joseph LeDoux z Centra pro neurologické vědy univerzity v New Yorku zkoumá strach ve vztahu k funkcím amygdaly a pokouší se vysvětlit, jak tato nesmírně důležitá a v podstatě primitivní emoce vzni- ká. Podle LeDouxe se aktivita amygdaly prudce zvyšuje v přítomnosti nějaké hrozby, přičemž smyslem této aktivace je chránit jedince před možným ohrožením. Projevem působení aktivované amygdaly je řada tě- lesných reakcí, které připravují organismus k boji nebo útěku. Aktivita amygdaly někdy vede k primitivní reakci znehybněni, které může být účinnou formou ochrany před šelmami, jež nehybnou kořist nedovedou najít- Podle LeDouxe je systém strachu v lidském mozku velmi starý a zřejmě se utvořil dávno před tím, než byl člověk schopen strach vědomě prožívat. Zapamatování nebezpečných situací je značně rezistentní

 

 

Klaustrofobie je v MKN-10 přiřazena k diagnóze agorafobie v kategorii fobické úzkostné poruchy. Termín agorafobie se v tomto diagnostickém manuálu používá v širším smyslu než dřív, kdy byl defi- nován především iako strach z otevřených Drostranství. (MKN-10. 1992. str. 123-

 

 

 

172                                                                                                                                       6. kapitola

 

vůči zapomínání. Nesmazatelné vzpomínky na situace, které vzbuzovaly strach, jsou užitečné, protože nás varují před možným ohrožením. Za jejich pohotové vytváření však lidstvo platí krutou daň v podobě čas- tých emočních poruch, k nimž patří fobie, záchvaty paniky či posttraumatické stresové poruchy. Nesmaza-telnost zážitků strachu způsobuje, že terapeutické ovlivnění těchto poruch je velmi obtížné. (LeDoux, 1996.)

 

Zdá se tedy, že nás biologická evoluce připravila na to, abychom se rychleji učili

„užitečným“ strachům než neužitečným. Genetické predispozice způsobují, že u některých objektů stačí jediný negativní zážitek k tomu, aby vůči nim vznikla po- měrně trvalá fobie či odpor. Podmíněná reakce pak vzniká na základě jediného učebního pokusu (one-trial learning). Etologové v této souvislosti někdy používají pojem traumatické učení, které se podobá imprintingu. Mezi oběma typy učení však existuje jeden podstatný rozdíl. Traumatické učení má za následek vyhýbání se určitému objektu, zatímco imprinting vede k přibližování, respektive k vytvoře- ní převážně pozitivní vazby. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 155.)

V mnoha případech se lidé některých objektů bojí, ačkoliv s nimi žádné špatné zkušenosti nemají. Nabízí se otázka, zda některé strachy nejsou úplně vrozené. Obavy či vyhýbavé chování by pak nebylo výsledkem podmiňování, ale jednalo by se o instinktivní reakci. Například mnozí lidé se bojí hadů, ačkoliv je žádný had ni- kdy neohrozil. Možnost, že by strach z hadů mohl být vrozený, potvrzuje to, že se lidé při zalévání někdy polekají vlnivého pohybu hadice, nebo se dokonce „vypla- ší“ při nečekaném pohybu hadice od vysavače. Typický hadovitý pohyb by tedy mohl fungovat jako vrozený podnětový vzorec, který vyvolává instinktivní vyhýba- vou či strachovou reakci. Je možné, že film Stevena Spielberga „Čelisti“ měl tak velký úspěch díky převážně vrozenému strachu ze žraloků, jejichž ozubené čelisti by mohly být podnětem, který signalizuje bezprostřední ohrožení. Ptáci v lidech vy- volávají podstatně menší obavy než žraloci. Mistr hororu Alfred Hitchcock nás ve slavném filmu „Ptáci“ musel nejprve několika drastickými záběry (útočící hejna, vy klované oči) přesvědčit o tom, že ptáci jsou skutečně nebezpeční. Při dalších scé- nách jsme se začínali bát při pouhém zašumění ptačích křídel. V tomto případě se jednalo o klasické podmiňování.

Vznik strachu bez špatné osobní zkušenosti lze vysvětlit také „nakažlivostí emo- cí“, tedy přenášením citových prožitků z jedné osoby na druhou. (Pardel, 1982, str. 306.) Děti se v mnoha případech začnou bát proto, že vycítí strach svých rodičů. Anna Freudová za války pozorovala, že děti matek, které byly při náletech velice vyděšené, se bály také. Pokud však byla matka klidná, bylo klidné i dítě, a to i teh- dy, když situace byla objektivně velmi nebezpečná. (Sayersová, 1999, str. 139.)

6.2.5             Klasické podmiňování z kognitivního hlediska

U vyšších živočichů jsou výsledky klasického podmiňování zpravidla začleněny do složitého komplexu chování a prožívání. Potvrzuje to zpráva Konráda Lorenze o „podivném“ chování psů v Pavlovově laboratoři:

Učení                                                                                                       173

„Můj zemřelý přítel Howard Lidell mi vykládal o neuveřejněném pokusu, který provedl, když praco- val jako host v laboratoři I. P. Pavlova. Spočíval prostě v tom, že pes navyklý slinit při zrychlení metro- nomu byl zbaven postroje. Pes běžel naráz k přístroji, vrtěl ocasem, snažil se vyskočit na stojan, štěkal atd.“ (Lorenz, 1974, str. 54.)

Pokud by podmiňování zahrnovalo pouze vznik asociace mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem, pak by psa měl zajímat pouze tikající metronom. Jeho projevy jsou však mnohem složitější. Z kognitivního hlediska lze chování zvířete vysvětlit tím, že si v průběhu učení vytvořilo určitá kognitivní očekávání. Pes prav- děpodobně „pochopil“, že po tikání metronomu následuje podávání potravy, a sna- žil se svých chováním přístroj přímět k tomu, aby začal tikat. Lorenz v této souvis- losti nabádá k opatrnosti při interpretaci výsledků experimentů se zvířaty. Podle jeho názoru je:

„ zcela na místě, izoluje-li se z důvodů kvantifikace umělými prostředky odpověď, např. salivace:

má poznámka se týká pouze té okolnosti, že si při tom musíme být velmi dobře vědomi toho, co experi- mentátor udělal. Úplně je však zákony systémové analýzy zakázáno klamat sebe sama vírou, že uměle izolovaná část je vše, co probíhá, a zeje dostatečná, aby vysvětlila funkční vlastnosti systému.“ (Lorenz, 1974, str. 54.)

 

Z kognitivního hlediska lze interpretovat i výsledky jednoho z nejzajímavějších pokusů provedených v Pavlovově laboratoři. V tomto experimentu se pes učil dis- kriminovat mezi kruhem a elipsou. Zatímco po prezentaci kruhu vždy následovalo posílení jídlem, po prezentaci elipsy se nic významného nedělo. Pes se brzy naučil reagovat sliněním pouze při vnímání kruhu. Badatelé mu pak postupně předkládali elipsu, jejíž šířka se zkracovala (byla stále „kulatější“). Když byl poměr délky a šíř- ky elipsy 9:8, pes již nebyl schopen odlišit elipsu od kruhu. Za této situace začal do- sud klidný pes na svém stanovišti kňučet, kroutil se, strhnul zuby zařízení na me- chanickou stimulaci kůže a prokousl hadičky, které spojovaly místnost pro zvířata s místností pozorovatele. Když ho později přiváděli do experimentální místnosti, zuřivě štěkal, což bylo také v rozporu s jeho obvyklým chováním. Teprve po dlou- hém a šetrném zacházení se pes natolik zotavil, aby mohl snášet experimenty se snazší diferenciací. (Hunt, 2000, str. 242.)

Pavlov tuto reakci označil jako experimentální neurózu a vysvětloval ji tzv. „str- žením“ vyšší nervové činnosti při přepětí pohyblivosti procesů excitace a útlumu. (Frolov, 1948.) Z kognitivního hlediska lze projevy zvířat vysvětlit spíše tím, že se zhroutila jejich kognitivní organizace a percepční očekávání, což mělo za následek silný neklid. I u člověka mohou vyvolávat značné znepokojení dvojznačné objekty či situace, mezi kterými není schopen rozlišovat a adekvátně na ně reagovat. Napří- klad soužití s nevypočitatelným člověkem, jehož reakce nelze předvídat, může snadno vyústit v neurotické obtíže.

Význam kognitivních faktorů při klasickém podmiňování potvrzuje také tzv. blokování (blocking), které bylo rovněž odhaleno na základě pokusů se zvířaty. Pes se nejprve naučil reagovat sliněním na zaznění určitého tónu. Badatelé pak přidali

 

 

 

174                                                                                                                                      6– kapitola

 

další neutrální podnět, např. světlo, které bylo prezentováno současně s původním podnětem (tónem). Pokud by učení probíhalo zcela automaticky, pak by se světlo mělo stát dalším podmíněným podnětem, který při samostatné prezentaci evokuje slinění. Ve skutečnosti však naučenou odezvu nevyvolává. Z kognitivního hlediska lze zablokování podmíněné reakce vysvětlit tím, že přísun potravy lze předvídat na základě tónu, takže světlo neposkytuje žádnou novou informaci. Je tudíž zbytečné, aby se stalo dalším podmíněným podnětem. (Baron, 1999, str. 174.)

6.2.6             Možnosti a meze klasického podmiňování

Klasické podmiňování je relativně jednoduchá forma asociativního učení, která slouží především k adaptaci vůči okolnímu prostředí. Vyskytuje se u různých živo- čišných druhů a ovlivňuje mnohé oblasti lidského chování a prožívání. Díky klasic- kému podmiňování získávají původně neutrální podněty vlastnosti důležitých sig- nálů, které evokují adaptivní reakce, jež jsou přípravou na další dění. Například slinění je přípravou na příjem potravy a trávení. Prostřednictvím emočního podmi- ňování vzniká tzv. signální funkce emocí (afektu), která lidem umožňuje pružně anticipovat možné ohrožení i příjemné zážitky a adekvátně na ně reagovat. Napří- klad vidíme-li přicházet člověka, se kterým jsme se včera pohádali, začneme poci- ťovat neklid a strach. Tyto prožitky evokují psychosomatické procesy, jež jsou pří- pravou na možnou konfrontaci. Na kognitivní úrovni současně začneme přemýšlet nad tím, jak se k danému člověku budeme chovat.

Možnosti učení metodou klasického podmiňování jsou však poměrně omezené. Například psy lze snadno naučit podávat packu. Tento výsledek učení však z hledis- ka klasického podmiňování nelze objasnit, protože se v přirozeném repertoáru psího chování vůbec nevyskytuje. Při pavlovovském podmiňování si jedinec neosvoju-je nové způsoby chování či prožívání, ale učí se pouze spojovat převážně vrozené reakce s novými podněty.

 

6.3             Operantní (instrumentální) podmiňování

Operantní (instrumentální) podmiňování je druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dal- šího výskytu. Delfín nebo tuleň se naučí balancovat s míčem na nose, je-li tento vý- kon systematicky odměňován chutnou potravou. Dospělí zvýší své pracovní úsilí, vědí-li, že za větší množství odvedené práce dostanou víc peněz.

Průkopnické výzkumy učení na základě důsledků chování provedli američtí psy- chologové Edward L. Thorndike (1874-1949) a Burrhus F. Skinner (1904-1990).

Učení                                                                                                       175

 

6.3.1             Thorndikeův zákon efektu

Edward L. Thorndike byl silně ovlivněn Darwinovou evoluční teorií. Ve snaze po- chopit, jak se zvířata učí adaptovat na okolní prostředí, začal v laboratorních pod- mínkách zkoumat typ učení, které se podle jeho názoru uplatňuje i v přirozených podmínkách. V základním, dnes již klasickém experimentu Thorndike umístil hla- dovou kočku do dřevěné „problémové skříňky“ (puzzle box), jejíž dvířka byla zajiš- těna dvěma jednoduchými petlicemi. Skříňku, která se podobala uzavřené dřevěné bedně na ovoce, zhotovil sám Thorndike. Před dvířky ležel kousek ryby, který měl být odměnou za zdařilý únik. Kočka se mohla dostat ven, pokud se jí podařilo pro- vést nějaký jednoduchý úkon, např. šlápnout na pedál na podlaze nebo zatáhnout za provázek či řetěz nacházející se uvnitř skříňky. Tím uvedla do pohybu jednoduchý mechanismus, který sloužil k odsunutí závor a otevření dvířek. Při prvním pokusu kočka pobíhala po kleci, strkala do jejích stěn, čichala a škrábala. Nezdálo se, že by ji příliš zajímalo jídlo v misce. Za nějakou dobu (průměrně 150 sekund) provedla potřebný pohyb, který vedl k otevření dvířek. Při dalším umístění do skříňky se koč- ka chovala podobně, ale únik jí trval kratší dobu. Nahodilého chování pak rychle ubývalo. Po pěti až deseti pokusech si kočka otevřela dvířka během několika se- kund. (Crider et al, 1989, str. 219.)

Podle Thorndikea zvíře umístěné v kleci postupně třídí své náhodné projevy na základě jejich důsledků. Neúspěšné aktivity, které nevedou k úniku či získání potra- vy, jsou z repertoáru chování postupně vyřazeny, zatímco úspěšné v něm přetrvávají. Určité akty chování se tak stávají nástrojem (instrumentem) k dosažení uspokojení. Thorndike proto tento typ učení označil jako instrumentální podmiňování. Říká se mu také učení pokusem a omylem (trial-and-error learning), i když sám Thorndike preferoval název „pokus a náhodný úspěch“. (Schultz a Schultz, 1992, str. 273.)

Thorndike vysvětloval průběh instrumentálního podmiňování zákonem efektu, který několikrát různě formuloval. Tento zákon v podstatě říká, že akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se v ní později vyskytnou s větší pravdě- podobností než akty chování, které k uspokojení nevedou. (Sahakian, 1981, str. 193.) Thorndikeův zákon efektu připomíná Darwinův princip přirozeného výběru, podle kterého přežívají ty druhové variace, jež mají nejlepší předpoklady přizpůso- bit se okolnímu prostředí. Instrumentální učení zvyšuje naději na přežití na základě výběru vhodné reakce. Thorndike považoval instrumentální podmiňování za me- chanický proces, jehož podstatou je vytváření asociací mezi podněty, např. pedálem na podlaze, a reakcemi s pozitivními důsledky. V Thorndikeových pokusech byl ta- kovýmto kladným důsledkem únik z uzavřeného prostoru, případně získání potra- vy. Domnívám se, že posílení potravou bylo nadbytečné. Pro kočku bylo pravděpo- dobně dostatečně uspokojivé samotné vysvobození z klece.

 

 

 

176                                                                                                                                       6– kapitola

I

        .                                                                                                                      

6.3.2            Skinnerovy výzkumy operantního podmiňování

Na Thorndikeovy výzkumy navázal významný představitel behaviorismu Burrhus

  1. Skinner, který systematicky popsal důsledky chování, jež ovlivňují frekvenci jeho dalšího výskytu. Skinner v roce 1938 rozlišil vyvolané (elicited) reakce, k nimž pat- ří slinění evokované podmíněným podnětem, a „vysílané“ (emitted) projevy, jaký- mi jsou spontánní pohyby kočky v uzavřeném prostoru. Skinner zkoumal především tyto „vysílané“ projevy, které označil jako operanty. Operanty jsou spontánní akty chování, které mohou mít kladné nebo záporné důsledky. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 210.) Operantnípodmiňováníje druh učení, při kterém se mění pravděpodob- nost budoucího výskytu aktů chování (operantů) na základě jejich důsledků.

 

Skinner ověřoval svou teorii učení především na základě pokusů s laboratorními potkany. Používal při nich speciální průhlednou skříňku, které se na jeho počest říká Skinnerův box. Ve standardním pokusu dali badatelé hladové zvíře do skříňky, na jejíž boční stěně se nacházela páčka a pod ní malé krmit- I ko. Stisknutí páčky mělo za následek, že do krmítka spadla jedna dávka potravy v podobě malé kuličky –

„pilulky“. Kromě laboratorních potkanů Skinner experimentoval zejména s holuby, kteří se učili klovnout do určitého místa, což bylo rovněž odměněno jednou dávkou potravy. Připojené zařízení automaticky zaznamenávalo počet operantů, které zvíře provedlo během určitého časového intervalu, nejčastěji během jedné minuty.

 

Skinner na základě svých pokusů rozlišil dva obecné důsledky chování, a to posílení (zpevnění)13, což je kladný důsledek, a trest, což je záporný důsledek. Po- sílení zvyšuje pravděpodobnost budoucího výskytu chování, zatímco trest ji snižu- \ je-

něji vystihují teoretická východiska i záměry badatelů.

 

Podle Skinnera existují dva druhy posílení (zpevnění):

  • Pozitivní posílení (zpevnění) je proces, při kterém je určitý projev chování od- měněn něčím, co vyvolává příjemné K odměnám neboli pozitivním po- silovačům patří kromě jídla a pití, které se používají především při pokusech se zvířaty, také pochvala, uznání, projevy náklonnosti a lásky, dárky, peníze, olym- pijské medaile, udělení vědecké hodnosti atd.
  • Při negativním posílení (zpevnění) jsou důsledky chování kladné v tom smys- lu, že vedou ke zmírnění nebo zastavení působení nepříjemných podnětů. Jiným

 

V souvislosti s operantním podmiňováním se setkáváme s pojmy posílení, posilování, zpevnění a zpev- ňovaní. V učebnicích či skriptech obecné psychologie a etologie se častěji setkáváme s termíny posíleni a posilování, zatímco autoři terapeutických publikací důsledně hovoří o pozitivním a negativním zpevnění a zpevňování – viz např. „Kognitivně-behaviorální terapie“ Petra Možného a Jána Praška (1999) nebo „Dětská psychoterapie“ Langmeiera, Balcara a Špitze (2000). Tento rozdíl je dán zřejmě                                                                                                                               : tím, ze behaviorismus, z něhož kognitivně-behaviorální terapie vyrostla, zdůrazňoval především mani- i pulaci s vnějšími podmínkami, tedy posilování, zatímco terapeuti se soustředí na změny chování, kte- ] re přesněji vyjadřuje pojem zpevnění. Při výkladu behavioristických teorií učení a zejména při popisu j experimentu se zvířaty preferuji tradičnější pojmy posílení a posilování, které podle mého názoru přes- j

 

Učení   •                                                                                                  177

 

příznivým důsledkem je to, že averzivní podněty vůbec nezačnou působit. V případě negativního zpevnění je operantní reakcí například otevření okna v přetopené místnosti, což má za následek odstranění nepříjemných pocitů horka, vypití skleničky alkoholu před veřejným vystoupením, které vede ke zmírnění trémy, nebo zalepení paty odřené od nových bot. (Viz např. Baron, 1999, str. 178-179.) Na základě svých pedagogických zkušeností musím konstatovat, že název negativní posílení (zpevnění) nebyl zvolen vhodně, protože studenti si ho pletou s trestem.

Považuji tedy za nutné zdůraznit, že mezi záporným posílením a trestem existuje jeden zásadní rozdíl: Negativní posílení vede ke zvýšení frekvence určitého chování, zatímco tresty by měly vést k úbytku nežádoucích projevů.

Termíny operantní a instrumentální podmiňování se zpravidla používají jako sy- nonyma, i když v novějších učebnicích je běžnější název operantní podmiňování. Oba typy učení se týkají situací, v nichž se jedinec učí na základě důsledků svého chování. Určitý drobný rozdíl spočívá v tom, že při instrumentálním podmiňování zahajuje každý učební pokus (např. umístění kočky do klece) experimentátor. Při operantním podmiňování zkoumaný jedinec nejprve spontánně provede určitý akt chování, po kterém následuje posílení nebo trest. V některých publikacích, které se snaží o srozumitelnou prezentaci psychologických poznatků, se operantní podmiňo- vání označuje jako učení úspěchem (např. Kern et al., 1999, str. 102).

6.3.3             Procesy provázející operantní podmiňování
  • Osvojení operantní reakce. Má-li učení dobře probíhat, měla by být zpočátku odměňována každá žádoucí reakce. Jakmile si ji jedinec osvojí, pak pravidelné po- silování není nezbytné. Zpevnění by mělo vždy následovat v krátkém časovém in- tervalu po operantním chování. Jinak učení probíhá pomalu, nebo vůbec Důležité je, aby odměna byla skutečně působivá. Například koupíme-li dítěti za dobré vysvědčení nějaký praktický dárek, o který nestálo, pak ho tím k dalšímu studijnímu úsilí příliš nepovzbudíme.
  • Generalizace a diskriminace. I u operantního podmiňování se setkáváme s ge- neralizací a diskriminací podnětů, což bylo prokázáno při pokusech se zvířaty ve Skinnerově Jakmile se laboratorní potkan naučí získávat potravu stiskem páčky, pozmění badatelé vnější podmínky. Například potrava spadne do krmítka pouze tehdy, když svítí světlo nebo zní určitý tón, což jsou tzv. diskriminační podněty (klíče). Zvířata se poměrně rychle naučí mačkat páčku pouze v jejich přítomnosti. Změní-li se výška tónu, pak se tím zvíře zpravidla nenechá zmást a nadále provádí operantní reakci. Došlo tedy ke generalizaci podnětu. Síla reakce slábne se zvětšující se odlišností nového podnětu od původního. (Crider et al., 1989, str. 223.)

Generalizace naučených operantních reakcí hraje důležitou úlohu v lidském cho- vání. Například naučíte-li se řídit starší škodovku, pak snadno zvládnete řízení no- vějších typů automobilů. Také diskriminační učení probíhá u lidí velmi snadno. Školák se začíná učit teprve tehdy, když slyší do svého pokoje přicházet maminku.

 

 

 

178                                                                                                                                      6– kapitola !

 

Někteří lidé výrazně snižují své pracovní úsilí, není-li na pracovišti přítomen ve- doucí, což vyjadřuje jadrné úsloví: „Když je kocour pryč, mají myši fraj.“ ■ Vyhasínání a spontánní obnovení. Také při operantním podmiňování probíhá vyhasínání naučených reakcí postupně, přičemž je provázeno jejich spontánním ob- novením. Například pokud kryse po stisknutí páčky delší dobu nespadne do krmít-ka potrava, pak po určitém počtu pokusů přestane operantní aktivitu provádět. Umístíme-li ji na druhý den ráno do Skinnerova boxu, počet stisků páčky opět vzroste. Došlo tedy ke spontánnímu obnovení naučené reakce, která úplně vymizí až za několik dní. (Crider et al., 1989, str. 223.)

S vyhasínáním operantně podmíněných reakcí se často setkáváme také u lidí. Po- j kud rodiče přestanou vztekajícímu se dítěti věnovat pozornost, zpravidla se rychle zklidní. Ignoruje-li učitel u žáků některé drobné projevy nekázně, pak postupně slábnou, nebo úplně vymizí.

  • Pozitivní posílení (zpevnění)

V reálných životních podmínkách je zpevňování žádoucího chování zpravidla vel- mi nepravidelné. Psychologové se proto pokusili v laboratorních podmínkách syste- maticky přezkoumat, jak probíhá učení při různém počtu a časovém rozvržení od- měňovaných reakcí.

Rozvržení kladného posilování (zpevňování)

Při nepřetržitém posilování jsou operantní reakce systematicky odměňovány, což vede k jejich rychlému osvojení. V průběhu přerušovaného posilování následuje zpevnění až po několika žádoucích projevech nebo po uplynutí určitého časového intervalu. Čtyři základní typy přerušovaného posilování navrhli v roce 1957 C. Fer-ster a B. Skinner. Seznámíme se nyní s tím, jak tyto čtyři typy zpevňování působí na chování (podle Barona, 1999, str. 183-184).

  1. Při rozvržení posílení podle stálého časového intervalu (fixed interval FI) je pokaždé odměněna první operantní reakce, která se objeví po uplynutí neměnné- ho časového údobí. Počet stisků páčky, které provede potkan ve Skinnerově kleci, tedy nijak neovlivňuje, kdy dojde k posílení. V podstatě stačí jedno stisknutí prove- dené po uplynutí stanovené Tento typ zpevňování vede zákonitě k tomu, že se operantní reakce objevují velice málo, ale jejich počet rapidně roste před koncem časového intervalu. Zvíře pak zpravidla provádí stisky páčky tak dlouho, dokud do krmítka nespadne potrava.

S řadou analogických projevů se setkáváme u lidí. Například chování politiků vůči občanům se nápadně mění v posledním roce volebního období. Zvyšují se dů- chody, platy a sociální dávky, nedochází k drastickému zvyšování nájemného a ob- čané jsou zahrnuti záplavou předvolebních slibů. Odměnou za tyto operantní akti- vity je případný úspěch ve volbách. V prvních dvou letech volebního období se

Učení                                                                                                      179

 

naproti tomu provádějí nepopulární a pro občany nepříjemná ekonomická a sociál- ní opatření.

  1. Při posilování podle proměnlivého časového intervalu (yariable interval VI) je odměněna první operantní reakce, která se objeví po časovém údobí, jehož délka je proměnlivá, ale kolísá kolem určité průměrné hodnoty. Daný typ zpevňování není pří liš efektivní na začátku učení, ale po osvojení žádoucí reakce vede k jejímu relativně stabilnímu výskytu.

Tento typ zpevňování používají rodiče, kteří u malého dítěte systematicky oce- ňují, jestliže poprosí, pozdraví a poděkuje. Podle behavioristů stačí v dospělosti jen občasné náhodné zpevnění, aby se tyto „dobré způsoby“ v repertoáru chování udr- žely. Tento typ posílení je však ve srovnání s ostatními nejméně efektivní. Napří- klad dostává-li člověk v zaměstnání při určité stabilní výkonnosti odměnu jen ob- čas a v nepředvídatelných časových intervalech, jeho pracovní úsilí se tím nijak podstatně nezvýší.

  1. Posilování se uskutečňuje ve stálém poměru k počtu reakcí (fixed ratio FR). Například zvířeti ve Skinnerově boxu spadne do krmítka potrava po určitém počtu stisknutí páčky, např. po třech či Posílení je tedy ve stálém poměru vů či počtu stisků páčky, v daném případě 1:3 nebo 1:8. Tento způsob odměňování ve de k velkému počtu žádoucích reakcí, které se stejně jako posílení objevují syste maticky a pravidelně.

S tímto rozvržením zpevňování se setkáváme také u lidí. Například šička, která v textilní továrně pracuje za úkolovou mzdu, dostane za ušití šesti triček 150 korun. Student, který při prázdninové brigádě očeše 10 kg meruněk, si vydělá 120 korun. Pracovní výkonnost bývá za těchto podmínek velmi vysoká.

  1. Posilování se uskutečňuje v nepravidelném (náhodném) poměru k počtu reakcí (yariable ratio – VR). Například potkanovi ve Skinnerově boxu padá do kr mítka potrava po měnícím se počtu stisků páčky, který obvykle kolísá kolem určité průměrné hodnoty (např. v poměru 1:3, 1:8, 1:1, 1:5 atd.). Zvíře tedy nemůže před vídat, kdy dojde k posílení. Výsledky výzkumů vedly k závěru, že nepravidelné od měňování je ještě efektivnější než posilování ve stálém poměru k počtu reakcí (FR). Tento jev se zpravidla vysvětluje tím, že jedinec přivyklý systematickému odměňo vání po jeho skončení rychle přijde na to, že se situace změnila. Pokud jsou však náhodně odměňovány pouze některé reakce, pak si dlouho není jist tím, že přívod kladných podnětů skutečně

Také s tímto typem zpevňování se setkáváme v oblasti lidského chování. Napří- klad učitel jen občas a nepravidelně vyvolá žáka, který se vytrvale hlásí. Také v pří- padě, člověka, který hází mince do hracího automatu nebo sází na koníčky, je výhra v proměnlivém poměru k počtu sázek. Lze říct, že při nepravidelném odměňování vzniká určitá závislost na zdroji posílení. Jedinec velice usiluje o to, aby dosáhl vy- toužené odměny. Účinností náhodného odměňování lze částečně vysvětlit velkou vytrvalost, s níž se někteří lidé pokoušejí vyhrát peníze u hracích automatů, v kasi- nu, v kartách či při jiných hazardních hrách. I když delší dobu prohrávají, stále dou-

 

 

 

180                                                                                                   6kaPitola

fají, že dojde k obratu. Pokud však stejný hazardní hráč zjistí, že mu automat na ká- vu nevydal požadovaný nápoj, pak ihned pochopí, že přístroj má poruchu a peníze už do něj nevhodí. Podobně se lidé chovají u pokaženého telefonního přístroje.

Pověrčivé chování

Skinner si položil otázku, co se stane, bude-li živočich dostávat odměny nezávisle na svém chování. V dnes již klasickém experimentu umístil 8 holubů do operantní-ho boxu, kde dostávali jídlo každých 15 sekund. Holubi jsou aktivní ptáci, takže každý z nich v okamžiku, kdy do krmítka spadla potrava, něco dělal. Skinner si všiml, že zvířata spojila přísun potravy čili posílení s aktivitou, kterou prováděla těsně před tím, než k němu došlo. Frekvence této aktivity se pak zřetelně zvýšila. Například jeden z holubů začal nápadně často kývat hlavou nahoru a dolů, jiný otáčel hlavou dozadu a dopředu, další se točil na místě. Na základě výsledků tohoto pokusu Skinner dospěl k závěru, že náhodným zpevněním lze vysvětlit různé druhy pověrčivého chování, kterým se lidé pokoušejí „přivolat“ zážitky úspěchu. (Skinner, 1948, in Crider et al., 1989, str. 230.)

Například hokejisté po vítězném utkání začnou věřit tomu, že právě barva dresu, který při něm měli na sobě, jim přináší štěstí. Ruská krasobruslařka Maria Butyr-ská, která poprvé vyhrála mistrovství světa ve slušivých bílých šatech, si je při dalším mistrovství oblékla znovu, ačkoliv již trochu vyšly z módy. Je zajímavé, že skutečně vyhrála. Náš desetibojař Tomáš Dvořák získal v roce 1996 na olympijských hrách v Atlante bronzovou medaili s vlasy obarvenými „dozlatova“. Na olympiádu v Sydney odcestoval s přirozenou barvou vlasů, a skončil až na šestém místě. Před mistrovstvím světa v kanadském Edmontonu v roce 2001 si vlasy opět nechal obarvit – a se „zlatou hlavou“ se mu podařilo zvítězit.

Při pověrčivém chování se tedy člověk snaží kontrolovat situaci tím, že si sám připraví diskriminační podnět nebo provede určitý operant, přičemž věří, že po něm bude následovat odměna. Nelze vyloučit, že subjektivní přesvědčení o účinnosti pří- slušného podnětu či aktivity může přispět k dosažení vysněného cíle. I když pověr- čivé chování pokaždé nemá očekávaný účinek, zpravidla nevyhasne, což souvisí s poznatky o efektivnosti náhodného zpevňování.

Efekt kontrastu

Začnou-li laboratorní zvířata dostávat za určitou aktivitu větší odměnu než dosud (např. více potravy), pak provádějí operantní reakci častěji než zvířata, jejichž cho vání je zpevňováno stále stejně. Naopak, pokud živočich začne dostávat nižší odflie“ nu než na začátku pokusu, pak jeho výkon klesne pod úroveň, která je běžná u zVJ“ řat, u nichž se posílení nemění. (Baron, 1999, str. 188-189.)

Efekt kontrastu se projevuje také u lidí. Například postupné zvyšování mzdy pra covníky motivuje k větším výkonům než stále stejný, byť poměrně vysoký plat. Sní-

Učení                                                                                                       181

 

žení osobního hodnocení může naproti tomu vést ke značnému poklesu výkonnosti. Poměrně naivně si počíná vedoucí, který se snaží líného podřízeného podnítit k vět- ší pracovitosti tím, že mu dá odměnu nebo zvýší plat. Pro výkonnost je rozhodující počáteční úroveň odměn, která určuje naše očekávání. Jak podotkl Billy Crystal ve filmu „Když Hany potkal Sally“: nenavykněte partnera na začátku vztahu na to, ze jej pokaždé doprovodíte na letiště. Jakmile s tím přestanete, bude vám to vyčítat.“

Tvarování (shaping)

 

V mnoha situacích se žádoucí reakce v přirozeném repertoáru chování vůbec nevy- skytuje. Za těchto okolností je třeba odměňovat projevy, které se cílové reakci ale- spoň trochu podobají. Zpevňované chování se tak postupně stále více přibližuje žá- doucímu projevu. Tento učební postup se označuje jako tvarování (shaping).

Skinner dokázal s pomocí tvarování naučit holuby velmi neobvyklým způsobům chování, např. hrát pozměněný ping-pong, při kterém se ptáci postupně naučili popohnat míč naproti svému „soupeři“ po malém stolku. Síť ani pálky tato forma hry nezahrnovala.

V průběhu tvarování se nejprve posilovala „blízkost k míčku“. Kdykoliv se holub přiblížil k míčku na „tenisovém“ stolku, bylo jeho chování odměněno. Po určitém čase se většina ptačí aktivity odehrávala v blízkosti míčku. Za těchto okolností bylo mnohem pravděpodobnější než na začátku, že se holub míčku dotkne, nebo do něj dokonce klovne. Poté začali badatelé odměňovat pouze klovnutí do míčku. Jakmile se toto chování upevnilo, byla odměňována pouze ta klovnutí, která poslala míček na druhou stranu stolku. Pokud stejným způsobem vycvičíme i druhého holuba, můžeme je začít učit „pinkám“, te- dy posílání míčku ke druhému holubovi a opačně. (Fraňková a Bičík, 1999, str. 148.)

 

U lidí se metoda tvarování využívá pří nacvičování nejrůznějších dovedností. Například lyžař začátečník není schopen provádět perfektní zatáčky ani zastavit s patřičnou elegancí. Lyžařský instruktor oceňuje i dílčí přiblížení k ideálním pohy- bům, čímž podporuje jejich postupné zdokonalování. Rodiče pochválí tříleté dítě, které dostalo za úkol uklidit si svůj pokoj, i za místnost uklizenou velmi nedokona- le. V programech pro mentálně retardované se principy tvarování využívají pří ná- cviku běžných dovedností a návyků, jakými jsou mytí, čištění zubů, používání pří- boru nebo vhodné chování ve veřejných dopravních prostředcích. O možnostech terapeutického využití dalších metod kladného zpevňování referují Langmeier, Bal- eár a Špitz (2000, str. 141-143).

6.3.5           Negativní posílení (zpevnění)

Záporné posílení (zpevnění) je důsledek chování, který spočívá v odstranění nebo zmírnění nepříjemných pocitů, jakými jsou tělesné nebo psychické potíže, bolest či nepohodlí. Zpevňuje se také chování, díky kterému averzivnípodněty vůbec ne-začnou působit. Záporné posílení vede ke zvýšení frekvence operantního chování. Představte si, že si váš soused každou noc pouští hudbu tak hlasitě, že se nemůžete vyspat. Pokud jej asertivně požádáte, aby rádio ztlumil, a on vám

 

vyhoví,

 

 

 

182                                                                                                                                     6. kapitola

Učent^                                                                                                  

183

 

 

 

budete mít konečně klid. Tento příznivý důsledek chování pravděpodobně posílí vaši asertivitu. Mechanismus záporného zpevnění se podílí na vzniku nejrůznějších závislostí. Například úzkostní lidé si zvyknou používat alkohol ke snížení nepříjemného vnitřního napětí. Nesmělý mládenec, kterému dělá potíže konverzace se ženami, s nimi po vypití několika „skleniček“ mluví docela nenucené. Na základě negativního posilování se snadno vyvine závislost na lécích proti bolestem hlavy, na prášcích na spaní a na dalších látkách, které zbavují lidi utrpení nebo ho alespoň zmírňují. Narkomani, zejména v pokročilém stadiu závislosti, užívají drogu hlavně proto, aby odstranili obtížně snesitelné abstinenční příznaky.

V Čechách se překvapivě často v televizi objevují reklamy, v nichž určitý výrobek přináší úlevu v ji- nak velmi nepříjemné situaci; staví tedy na mechanismu záporného zpevnění. Například člověk znehyb-něný v těsných obvazech se začne cítit lépe, jakmile si vpraví do těla sladkou tyčinku.

 

Podmiňování úniku a vyhýbavého chování

Na mechanismu negativního zpevnění jsou založeny dva druhy učení, a to podmiňováníúniku (escape conditioning) & podmiňování vyhýbavého chování (avoidan-ce conditioning), které ovlivňují také lidské aktivity.

  • Podmiňování úniku (útěku) je druh operantního učení, při kterém je zpevňová no chování, díky kterému se jedinci podařilo uniknout z nepříjemné V po kusech se zvířaty se k jeho zkoumání používá tzv. přeskakovací kóje, což je skříň ka rozdělená přepážkou na dvě poloviny. V jedné polovině kóje zvíře dostane elektrický šok při každém šlápnutí na podlahu, zatímco ve druhé žádné šoky nedo stává. Zvířata se velmi rychle naučí unikat před bolestivými podněty tím, že přesko čí nebo přelezou do bezpečné části kóje. Toto pokusné zařízení navrhli ve 40. letech psychologové Yaleho univerzity Orval H. Mowrer (1907-1982) a Neal E. Miller (nar. 1909). (Crider et al., 1989, str. 231.)

Také lidé se snadno naučí úniku z nepříjemných situací. Je-li nám na koupališti horko, přeneseme si deku do stínu. Pokud se s partnerem ustavičně hádáme, začneme uvažovat o rozchodu. Chlapec, kterého rodiče za trest poslali do jeho pokoje, začne lítostivě plakat a naříkat. Nechají-li se rodiče obměkčit a trest zruší, pak tím u chlapce zpevní plačtivé chování, díky kterému se mu podařilo uniknout z nemilé situace.

  • Podmiňování vyhýbavého chování. Při tomto typu operantního učení jedinec neutíká před působením nepříjemných podnětů, ale snaží se jim předem vyhnout. Obvykle se naučí reagovat úhybnými „manévry“ na nějaký signál, který ohlašuje působení averzivního podnětu. V laboratorních podmínkách lze učení vyhýbavému chování demonstrovat s pomocí malé změny experimentálního uspořádání, které se používá při podmiňování úniku. Zvíře je opět umístěno do přeskakovací kóje. Asi 5 sekund před tím, než dostane elektrický šok, zazní tón. Během několika prvních

pokusů zvíře přeskočí do druhé poloviny kóje teprve po bolestivém elektrickém šo- j ku. Brzy však začne utíkat hned po zaznění tónu, tedy ještě před působením nepří-

jemného podnětu. Zvíře se naučí, že tón signalizuje šok, a včas se mu vyhne. (Crider et al., 1989, str. 231.)

S podmiňováním vyhýbavého chování se často setkáváme u lidí. Například je-li víno zakalené, nebudeme ho pít, stejně jako nebudeme jíst jídlo s prošlou záruční lhůtou. Víme-li, že na večírku bude člověk, který je nám z nějakého důvodu protivný, raději tam nejdeme. Malý chlapec, který se bojí šikanování od agresivního spolužáka, se naučí chodit každou přestávku na záchod, což mu umožní vyhnout se bolestivým a ponižujícím zážitkům. Muž, který opakovaně selhal při pohlavním styku, se mu začne vyhýbat. Žena, s níž se několik mužů rozešlo, na další partnerské vztahy rezignuje. Záporné zpevňování se pravděpodobně podílí na formování tzv. sekundárního zisku z nemoci, který vede k tomu, že se u pacienta oslabuje motivace k vyléčení. Díky pozici nemocného se totiž vyhne řadě nepříjemných pracovních a rodinných povinností i tíživému pocitu zodpovědnosti.

Celkově lze říct, že záporné zpevňování vede k osvojení poněkud nezralých, dětinských způsobů chování. Místo aby lidé různým nepříjemným situacím odvážně čelili, raději se z nich snaží uniknout nebo se jim vyhnout. Negativní posílení je velmi účinné, takže učení probíhá snadno a rychle. Vyhýbavé chování navíc obtížně vyhasíná. Jedinec se většinou nevrací k původnímu chování, ačkoliv se okolnosti mohly změnit a obávaná událost vůbec nemusí nastat.

  • Trest

Trest je nepříjemný důsledek určitého chování, který hypoteticky snižuje pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Výsledky výzkumů však tento předpoklad plně nepotvrdily. Obecně lze říct, že trest je při dosahování žádoucích změn chování méně efektivní než kladné i záporné zpevnění.

Podobně jako existují dva typy posílení, existují také dva druhy trestů.

  1. Působení nepříjemného (averzivního) podnětu, jakým je bolest vyvolaná elektrickým šokem či bitím nebo nepříjemné pocity způsobené špatnými známkami ve škole, kritikou, urážkami, ponižováním a vysmíváním za strany druhých lidí.
  2. U druhého typu trestů jsou důsledky chování záporné v tom smyslu, že vedou ke zmírnění nebo zastavení působení příjemných podnětů. Jiným negativním důsledkem je to, že pozitivní podněty vůbec nezačnou působit. Někteří autoři označují tresty tohoto typu jako Příkladem je zákaz hraní počítačových her, „domácí vězení“ nebo odepření slíbeného dárku, jakým je mobil či kolo. Velmi obávaným trestem je ztráta náklonnosti a lásky. Pokuty se hojně používají ve sportu. Ve fotbale jsou jimi žluté a červené karty, jejichž tvůrcem je nedávno zesnulý a nglický fotbalový rozhodčí Ken Aston, v hokeji dvě minuty na trestné lavici atd.

Domnívám se, že tresty jsou sice poměrně účinným prostředkem k odstranění nežádoucího chování, ale v naší společnosti je učitelé, rodiče i jiné autority používají příliš často. Mnozí psychologové upozornili na to, že zejména averzivní tresty mají řadu nežádoucích vedlejších účinků:

 

 

 

jg4                                                                                                                                        6– kapitola

 

  1. Bolestivé tělesné tresty vyvolávají hněv a nepřátelství vůči trestající osobě. Trest sice dočasně odstraní nežádoucí chování, ovšem za tu cenu, že se nahromadě- né pocity zlosti projeví agresivním chováním, nejčastěji ve vztahu k vrstevníkům.
  2. Nadměrně přísný trest může vyústit v extrémní strach z trestající autority. Ze- jména na úzkostné děti působí křik a jiné tresty tak, že se u nich zvýší hladina úz- kosti a zhorší výkonnost. (Dočkalová, 1994, 79.)
  3. Trest má někdy generalizovaný inhibiční efekt. Pokud dítěti ustavičně říkáme, aby nám „neodmlouvalo“, může s námi úplně přestat mluvit. Diskriminační procesy naopak vedou k tomu, že trest tlumí nežádoucí chování pouze v přítomnosti trestající
  4. Užití trestu může být odměňující pro trestajícího. Trestem se často rychle od- i straní chování, které rodičům vadí (záporné zpevnění), což může vést ke stále čas- tějšímu užívání trestů v rozsahu, který dítě poškozuje. Ve hře mohou být také mo- .] censké nebo sadistické pohnutky na straně vychovatele.
  5. Některé tresty, zejména veřejná kritika (např. před školní třídou), v sobě zahr- nují prvek kladného zpevnění. Ten spočívá v tom, že dítěti věnuje pozornost jak do- spělý, tak spolužáci, kteří obvykle oceňují odvážnou revoltu vůči autoritě. Hlasité napomínání žáků před třídou tak může paradoxně vést k nárůstu rušivého chování. Kritika často představuje určitou past pro toho, kdo
  6. Rodiče, kteří své děti často trestají, jim neposkytují příliš konstruktivní mo- del, jak řešit problémy nebo se vyrovnávat se stresem. (Lahey, 1983, str. 186-187.) Rodiče často trestají své děti za útočné chování vůči druhým dětem, za ničení domácího zařízení či rozbíjení hraček. Snaží se tedy odstranit jejich agresivní cho- vání tím, že se sami chovají agresivně. Dospělí pravděpodobně neočekávají, že trest povede k prosté inhibici nežádoucího chování. Spíše doufají, že si děti zapamatují nepříjemné zážitky spojené s trestem a do budoucna se podobného nevhodného chování vyvarují. Také fotbalový sudí, který ukáže fotbalistovi žlutou kartu, prav- děpodobně předpokládá, že se hráč z obavy před možnými následky faulování pří- ště raději Reakce na trest je tedy poměrně komplikovaná. Kromě podmiňo- vání strachu a vyhýbavého chování se při něm uplatňuje také kognitivní faktor

očekávání.

Naučená bezmocnost

Naučená bezmocnost vzniká tehdy, jestliže jakékoliv operantní chování nevede k ukončení působení averzivních podnětů. Existenci tohoto pozoruhodného feno- ménu odhalil jako první Martin Seligman, který ho v roce 1967 experimentálně ověřoval spolu s Brucem Overmierem. Podívejme se, jak výsledky této studie shr- nul M. Hunt:

 

V ústředním pokusu byli psi po jednom umisťováni do klece, kde byli uvázáni, takže nemohli unik- nout. V kleci dostali skrze kovovou podlahu několik elektrických ran do nohou. Poté byl každý pes, a několik dalších, kteří elektrické rány nedostávali, přemístěn do přeskakovací kóje, kde se v jednom jeho

Učení                                                                                                       185

 

oddělení čas od času rozsvítilo světlo a o deset sekund později následoval elektrický šok. Psi, kteří v úvodní části pokusu nedostávali elektrické šoky, se brzy naučili po rozsvícení světla přeskočit do bez- pečné části kóje. Avšak psi, kteří předtím dostávali šoky, jimž se nedalo vyhnout, zůstávali na místě a při- jímali bolestivé rány, aniž by se jakkoliv pokusili před nimi uniknout. Vytvořili si očekávání, že se boles- tivým podnětům nedá vyhnout. Naučili se být bezmocní. (Hunt, 2000, str. 321.)

 

Naučená bezmocnost je pasivní, rezignované chování, které je důsledkem vnitř- ního přesvědčení, že neexistuje žádný způsob, jak uniknout před averzivními pod- něty. Toto přesvědčení vzniká na základě série nepříjemných zážitků, kterým se je- dinec nemohl bránit. Například dítě, které dostává ve škole samé pětky, se časem nepokouší řešit ani ty úlohy, které by bylo schopné zvládnout. Někteří lidé, kteří vy- rostli v chudobě, přestanou věřit tomu, že by se někdy mohli mít lépe. Prožijí tak celý život ve velmi skromných poměrech, ačkoliv by si mohli zajistit vyšší příjmy. Existují však jedinci, kteří se nevzdávají ani v naprosto beznadějné situaci. Psycho- logové v současnosti intenzivně zkoumají faktory, které určují, že někteří lidé za ne- příznivých okolností snadno rezignují, zatímco jiní do poslední chvíle bojují. (Viz Křivohlavý, 2001; Baštecká a Goldmann, 2001.)

Také Martin Seligman dospěl k závěru, že některé osoby jsou vůči pocitům bez- mocnosti a beznaděje poměrně rezistentní. Za jeden z protektivních faktorů pova- žuje optimistický explanační styl, což je tendence připisovat své úspěchy vlastním schopnostem a neúspěchy vlivům prostředí. (Seligman, 1991.)

6.3.7       Rozdíly mezi klasickým a operantním podmiňováním

Operantní podmiňování se liší od klasického ve dvou základních rysech:

  1. Hlavní rozdíl spočívá v aktivitě učícího se Při klasickém podmi- ňování je jedinec do značné míry pasivní. Spojení mezi podmíněnými a nepodmí- něnými podněty buď vyplývá z vnějších okolností, nebo ho vytváří experimentátor. Naučená reakce přitom vzniká bezděčně, automaticky, nezávisle na vůli subjektu. Při operantním podmiňování je jedinec naproti tomu vysoce aktivní.
  2. Druhý zásadní rozdíl spočívá ve výsledcích učení. Při klasickém podmiňová- ní si živé organismy neosvojují nové způsoby chování či prožívání. Učí se pouze spojovat převážně vrozené reakce s novými podněty. Při operantním podmiňování se jedinec pohybuje ve svém životním prostředí ve snaze dosáhnout odměny. Z re- pertoáru svého chování vybírá takové projevy, které vedly ke kladným důsledkům, případně si osvojuje nové způsoby chování. Teoretici učení mají různé názory na to, zda je výběr vhodných reakcí výsledkem víceméně mechanického třídění spontán- ních projevů na základě jejich efektu, nebo zda je řízen určitým záměrem či cílem.
6.3.8       Operantní podmiňování z evolučního hlediska

Představitelé behaviorismu dlouho předpokládali, že podmiňování probíhá u všech živočišných druhů v podstatě stejně a řídí se obdobnými zákonitostmi. Postupně se

 

186                                                                                                                                       6– kapitola

 

však ukázalo, že zatímco některým spojům mezi podněty a reakcemi se zvířata učí velmi snadno, osvojení jiných jim činí potíže.

 

Upozornili na to bývalí Skinnerovi spolupracovníci Marion a Keller Brelandovi, kteří své znalosti operantního podmiňování využívali při tréninku zvířat pro televizní vystoupení. Nácvik ovšem pokaždé nepostupoval tak, jak si představovali. Brelandovi se například pokusili naučit medvídka mývala házet mince do otvoru pokladničky ve tvaru prasátka. Pokud mýval držel pouze jednu minci, probíhalo učení velmi dobře. Jakmile však dostal dvě mince, stala se podivná věc. Medvídek je začal třít o sebe, strkal je do štěrbiny v pokladničce, opětovně je vytahoval a znovu třel. Toto chování trvalo dlouhé sekundy, ba i minuty. Brelandovi dospěli k závěru, že mýval provádí „omývání potravy“, které je pro jeho druh typic- ké.‘4 Tato tendence byla tak silná, že překonala pocit hladu. Mýval čistil své , jídlo“ tak dlouho, že málo- kdy vhodil minci do otvoru, aby dostal skutečnou potravu. V roce 1960 uveřejnili Brelandovi článek

„Chybné chování organismů“ (The misbehavior of organism), v němž termínem „chybné chování“ ozna- čili selhání pozitivního posilování u některých behaviorálních projevů. Tento příspěvek upozornil na to, že určité projevy chování se odměňováním nedají ovlivnit. (Crider et al., 1989, str. 235-236.)

 

Také etologové kritizovali předpoklad, že existují jen dva druhy učení (klasické a operantní podmiňování), které se u všech živočišných druhů řídí stejnými zákoni- tostmi. Podle etologické teorie limitů je schopnost učit se omezena vrozeným gene- tickým vybavením organismu. Učení je proces, který byl v průběhu evoluce vyladěn tak, aby odpovídal prostředí, v němž organismus žije. Schopnost učit se je tedy dru- hově specifická a je výsledkem fýlogenetické přizpůsobivosti. Například myši a pot- kani se učí rychle orientovat v bludišti, poněvadž v přirozených podmínkách obývají podzemní chodbičky. Kůň jako živočich otevřené stepi by se asi v bludišti těžko orientoval, i když se celkově jedná o zvíře velmi učenlivé. (Franck, 1996, str. 113.)

 

Psychologové nyní zvažují, které způsoby učení by mohly mít u člověka evoluční kořeny. Kromě již zmíněných řečových schopností by se vrozené učební mechanismy hypoteticky mohly podílet na osvo- jování některých kulturních forem chování. Například podle Susan Blackmoreové se na evoluci kultury podílela především vrozená lidská tendence imitovat nově vzniklé způsoby chování neboli ,jnemy“15 tý- kající se způsobů stravování, odívání, pohřbívaní mrtvých, vedení válek, dorozumívání atd. Nové memy se přenášejí z generace rodičů na děti. Kulturní evoluce je tedy „lamarckovská“, nikoliv „darwinovská“. (Blackmoreová, 2001.)

6.3.9            Operantní podmiňování z kognitivního hlediska

Behavioristické (konekcionistické) teorie učení považovaly operantní podmiňování za v podstatě mechanický proces vytváření spojů mezi podněty a vzorci motoric- kých či fyziologických reakcí. Postupně se ukázalo, že i při tomto typu učení hrají významnou úlohu kognitivní faktory. Například zvíře po rozsvícení světla uniká do druhé poloviny klece, protože očekává bolestivý elektrický šok. Potkan kráčí v blu-

 

Medvídek mýval obývá lesy celé Severní Ameriky. Toto zvířátko má zvyk omývat ve vodě předními nožkami potravu i jiné předměty, které sebere. (Staněk, 1965, str. 503.) 15Termín mem zavedl anglický přírodovědec Richard Dawkins (nar. 1941). (Haiti a Hartlová, 2000, str. 726.)

l/Čení                                                                                                                                            187

 

jisti doleva, protože si pamatuje, že v předchozích deseti pokusech se jídlo nachá- zelo na levé straně. Rada odborníků upozornila na to, že se u vyšších živočišných druhů na základě životních zkušeností vytvářejí kognitivní očekávání, která výraz- ně ovlivňují jejich další chování.

Konekcionistické teorie učení vážně zpochybnil Edward C. Tolman (1886-1959), v jehož „účelném behaviorismu“ (purposive behaviorism) hrají důležitou úlohu kognitivní faktory. Tolman byl přesvědčen, že s výjimkou jednoduchých reflexů lze zvířecí i lidské chování modifikovat na základě zkušeností. Thorndikeův zákon efektu pokládal za přílišné zjednodušení. Podle Tolmana se živé organismy postupně dů- kladně seznamují s prostředím, ve kterém se opakovaně pohybují. Krysa, která po- prvé prochází bludištěm, někdy najde správnou uličku, jindy narazí na slepou, nebo objeví jídlo. Při dalším pokusu už cíleně hledá jídlo, což dává jejímu chování účel a směr. Zvíře na každé křižovatce pátrá po vodítcích, která by mu pomohla najít cestu k potravě. Souhrn všech těchto vodítek tvoří tzv. kognitivní mapu bludiště. Podle Tolmana si krysa v bludišti neosvojuje sekvenci navyklých pohybů, ale spíše určité poznatky o jeho prostorovém uspořádání. (Schultz a Schultz, 1992, str. 337.)

Jeden z významných Tolmanových pokusů se týkal problematiky tzv. Iatentní-ho učení. Badatelé se v něm pokusili dokázat, že učení může probíhat i bez posilování.

 

Při tomto experimentu se hladové krysy pohybovaly v poměrně složitém pravoúhlém bludišti s vel- kým počtem křižovatek. Ta část pokusných zvířat, která našla při každém pokusu na konci bludiště po- travu, se jím naučila procházet velmi rychle. Druhá, kontrolní skupina po celou dobu trvání experimen- tu žádnou potravu nedostávala. Krysy se tudíž bezcílně potulovaly bludištěm a jen občas došly do míst, kde ostatní zvířata nacházela jídlo. Třetí skupina se v prvních deseti dnech volně pohybovala bludištěm

„bez posílení“. Teprve pak začala dostávat potravu. U této skupiny krys se pak procházení bludištěm ra- pidně zrychlilo, takže téměř okamžitě dohnaly první skupinu, jejíž chování bylo pravidelně posilováno. Tolman z toho vyvodil, že krysy, které v prvních deseti dnech nenacházely v bludišti žádné jídlo, si přes- to vytvořily jeho kognitivní mapu. Výsledky tohoto latentního učení se však projevily teprve tehdy, když je živočichové mohli účelně využít k vyhledávání potravy. (Tolman a Honzik, 1930, in Lahey, 1983, str. 199-201.)

 

Tolmanova práce významně ovlivnila názory psychologů na podstatu učení. Za- čínalo být zřejmé, že vyšší živočišné druhy si během učení osvojují nejen jednodu- ché reakce, ale také řadu poznatků o okolním světě, které jim umožňují předvídat další události a účelně jednat.

Také lidé se snadno učí, mohou-li získané poznatky efektivně využít. Muž, který staví rodinný domek, si na slušné úrovni osvojí zednické práce. Dospívající zpra- vidla prostuduje několik brožurek či knih o lidské sexualitě. Matka, která chce řád- ně pečovat o své dítě, čerpá poučení z osvětové literatury na dané téma. V mnoha případech může být pomalé řešení problémů metodou pokusu a omylu nahrazeno mentálními pokusy a omyly, při kterých jedinec prověřuje různé alternativy pouze ve své mysli.

 

 

 

188                                                                                                                                      6. kapitola

 

6.4            Učení vhledem

Němečtí tvaroví psychologové od počátku oponovali Thomdikeovu zákonu efektu i dalším behavioristickým teoriím, které pokládaly za podstatu učení vytváření spo- jů mezi podněty a reakcemi. Názory gestaltistů na učení zformuloval především Wolfgang Kohler na základě svých pokusů s opicemi. V roce 1913 odjel Kohler na ostrov Tenerife (Kanárské ostrovy), kde měla Pruská akademie věd svou antropoid-ní stanici. V důsledku vypuknutí I. světové války se vrátil do Německa teprve v roce 1920. (Sedláková a Hoskovec, 2002, str. 126.) Této situace tvořivě využil ke zkoumání schopnosti divokých šimpanzů řešit problémové situace.

V jednom ze svých pokusů umístil Kohler svého oblíbeného, mimořádně inteli- gentního šimpanze Sultána do klece, před níž ležel banán v takové vzdálenosti, že na něj šimpanz nemohl dosáhnout. V kleci se povalovaly dvě duté bambusové tyče, které se daly spojit. Sultán se nejprve pokoušel zmocnit banánu s pomocí jediné ty- če, která byla příliš krátká na to, aby bylo možné ovoce přisunout. Poté šimpanz vy- í sunul jednu tyč co nejdál, položil ji na podlahu a s pomocí druhé tyče do ní strkal tak dlouho, až se dotkla banánu. Ani tento postup však nevedl k vyřešení problému. Během první hodiny experimentování se Sultánovi nepodařilo banánu zmocnit. Pak problém náhle vyřešil, což jeho ošetřoval popsal těmito slovy:

„Po skončení experimentu Sultán nejprve nezúčastněně seděl na bedně poblíž mříží své klece. Potom vstal, obě tyče zvedl, opět si sedl na bednu a soustředěně si s nimi hrál. Přitom uchopil obě tyče tak, že tvořily rovnoběžnou linii. Poté zastrčil tenčí z obou tyčí do druhé, vyskočil, utíkal k mříži a s pomocí spojených tyčí si banán přisunul.“ (Kohler, 1927, in Schultz a Schultz, 1992, str. 398.)

 

Při dalších pokusech řešil Sultán podobné problémy bez potíží, a to i tehdy, když do sebe některé tyče nezapadaly. Ty, které se k sobě nehodily, se ani nepokoušel spojit. Kohler vytvořil řadu podobných problémových situací. Šimpanzi se napří- klad učili zmocňovat trsu banánů zavěšených na nepřístupném místě, k čemuž po- užívali spojené bambusové tyče nebo několik beden, které na sebe naskládali.

Podle Kohlera dochází při řešení problému k určité kognitivní změně, tzv. vhledu, jehož podstatou je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci. Vhled je srovnatelný se vznikem dobrého tvaru. U pokusných šimpanzů nevznikal po- stupně, na základě zpevňování jednotlivých aktů chování. Spíše se zdálo, že k vhod- nému uspořádaní prvků daného problému docházelo spontánně a jednorázově. Řešení problémů a vhled se dramaticky liší od učení metodou pokusu a omylu, kterou popsal Thorndike. Podle Kohlera bylo experimentální uspořádání v Thorndikeových pokusech umělé, takže zvířeti umožňovalo pouze náhodné chování. Kočky neměly možnost přezkoumat celý mechanismus otevírání dvířek. Protože nevnímaly problé- movou situaci jako celek, nezbylo jim v podstatě nic jiného, než ji řešit pokusem a omylem. Také myš v labyrintu nemá možnost vidět jeho celkové rozvržení, takže může pouze naslepo procházet jednotlivými uličkami. Z hlediska tvarové psychologie musí mít organismus možnost vnímat vztahy mezi jednotlivými složkami problémo-

Učení                                                                                                       189

vé situace. Jedině pak je schopen ji řešit na základě vhledu. (Schultz a Schultz, 1992, str. 388-399.)

 

6.5            Teorie sociálního učení

Vývojoví psychologové upozornili na to, že se u dětí velmi záhy po narození proje- vuje silná tendence napodobovat chování dospělých, přičemž toto napodobování, které bývá někdy označováno jako kopírování, probíhá bez jakékoliv vnější odmě- ny. Například vyplazuje-li dospělý „tváří v tvář“ novorozenci jazyk nebo špulí ús- ta, pak se dítě snaží tyto projevy napodobit. (Michel a Mooreová, 1999, str. 416.) U kojenců a batolat snaha o imitaci často závisí na sociálním vztahu, respektive na citové vazbě mezi dítětem a modelem pro nápodobu.

Teoretici sociálního učení byli vesměs ovlivněni behaviorismem, takže při modifikaci chování připisovali velký význam zpevňování. Také teorie observač- ního učení amerického psychologa Alberta Bandury je v podstatě behavioristic-ká, ale bere v úvahu kognitivní a sociální faktory. Podle Bandury se lidé učí především na základě zástupného zpevňování (vicarious reinforcement), tedy prostřednictvím pozorování chování druhých lidí a jeho důsledků. Observace těchto vzorů neboli modelů vede ke vzniku subjektivních přesvědčení a očekávání týkajících se efektivnosti určitých aktivit. Mezi podnětem a reakcí tedy působí zprostředkující kognitivní mechanismy. Observačním učením si podle Bandury osvojujeme řadu kulturních vzorců chování, k nimž patří způsob stravování, styl oblékání, trávení volného času, výchovné a vyučovací metody. Může se přitom jednat o chování, které si daný jedinec nikdy nevyzkoušel „na vlastní kůži“. (Bandura, 1977b.)

Bandura svými výzkumy dokázal, že lidé ve větší míře napodobují model, jehož chování bylo odměněno, a v menší míře model, který byl za své chování potrestán. Nemělo-li chování vzoru žádné zjevné pozitivní či negativní důsledky, pak mají lidé tendenci napodobovat především chování atraktivních, sympatických a úspěšných jedinců. V tomto případě stačí k nápodobě to, že model má řadu rysů, které indiku- jí úspěšný životní styl. Jedinec tudíž věří tomu, že vzor je celkově „odměňovaný“ a že stojí za to ho napodobit. (Halí a Lindzey, 1997, str. 434.)

Tento princip se hojně využívá při tvorbě reklam, v nichž propagované výrobky zpravidla nakupují či používají krásní, mladí, dobře oblečení a pokud možno také milovaní lidé. Název model či modelka je vlastně velmi přesný v tom smyslu, že tyto osoby předvádějí oblečení, líčení, účesy a celkovou styli- zaci zevnějšku, kterou by podle záměru manažerů módního průmyslu obyvatelstvo mělo imitovat.

 

V posledních desetiletích věnoval Bandura velkou pozornost výzkumu subjek- tivního přesvědčení o vlastní zdatnosti (self-efficacy), které je komponentou sebe- hodnocení. Podle Bandury lidé s vysokou mírou „self-efficacy“ věří tomu, zeje v je- jich silách zvládnout nejrůznější životní problémy a překonávat překážky. Mnohdy

 

 

 

190                                                                                                                                      6. kapitola

 

sami vyhledávají obtížné úkoly, přičemž jsou si vnitřně jisti tím, že jejich řešení

„dotáhnou do konce“. Lidé, kteří ve svou schopnost účinně jednat příliš nevěří, si při konfrontaci s životními problémy připadají slabí a bezmocní. Zpravidla nepřed- pokládají, že by mohli vlastními silami změnit podmínky, ve kterých žijí. Pokud se setkají s potížemi, mají tendenci rezignovat na jejich zvládnutí hned v počáteční fázi. (Bandura, 1977a.)

Také další významný představitel teorií sociálního učení americký psycholog Ju-lián Rotter vychází z behaviorismu, ale vnitřní kognitivní procesy a subjektivní zážitky zdůrazňuje ještě víc než Bandura. Podle Rottera sice lidské chování ovlivňují různé druhy posílení, ale povahu a rozsah jejich vlivu zprostředkovávají vnitřní kognitivní faktory, k nimž patří subjektivní očekávání důsledků určitého chování a re- | lativní hodnota zpevnění v různých situacích. Například v chudých zemích světa si lidé váží jídla mnohem víc než v bohatých. Existují také značné individuální rozdíly v subjektivní hodnotě různých odměn. Tyto vnitřní faktory výrazně modifikují účinek různých vnějších okolností. (Rotter, 1982.)

Rotter popsal dva typy lidí, kteří se výrazně liší subjektivním přesvědčením o možnosti ovládat zdroje posílení. Lidé s vnitřním místem řízení (internal locus ofcontrot) se domnívají, že odměny, které získávají, závisí na jejich vlastním chování. Jsou si jisti tím, že „mají svůj život ve svých rukou“, a v souladu s tím se chovají. Lidé s vnějším místem řízení (external locus ofcontrot) jsou přesvědčeni, že je- jich schopnosti a chování nijak zvlášť neovlivňují, jakých posílení se jim dostane. V důsledku toho se ani nepokoušejí svou životní situaci zlepšit. Rotter vytvořil škálu ke zjišťování místa řízení (I-E; Rotter, 1966), která se u nás hojně využívá při psychologických výzkumech.

Teorie sociálního učení upozornily na význam napodobování modelu, čímž objasnily skutečnost, že výsledky učení jsou v mnoha případech v rozporu se záměry vychovatele. Stará výchovná zkušenost říká, že se děti mnohem víc řídí tím, co děláme, než tím, co říkáme. Vzor chování, který dítěti nabízíme, má na něj větší vliv než naše moudrá ponaučení. Jak říká staré latinské úsloví: Slova hýbají, příklady táhnou.

 

6.6            Internalizační procesy

Dětské chování je velmi často řízeno přímočarými instrukcemi, příkazy, prosbami či poučeními rodičů. Některé instrukce jsou citově zcela neutrální, mnohé však rodiče pronášejí výhružným tónem, nebo naopak tónem, který v dítěti vyvolává naději na budoucí pochvalu či uznání. Dítě pokyny rodičů postupně zvnitřňuje a samo začíná regulovat své chování i mentální aktivity, případně se za ně odměňuje či trestá. Také dospělí lidé se při řízení svého chování opírají o osobní výkonové, etické a jiné stan- dardy. Například každý z nás ví, kdy svou práci udělal dobře, a sám sebe za to přátelsky

„poklepává po zádech“. Stejně dobře víme, kdy jsme nepodali nejlepší výkon.

Učení                                                                                                                                          191

 

Představitelé psychodynamických psychologických směrů předpokládají, že in-ternalizace (zvnitřňování) se podílí nejen na vzniku schopnosti řídit a usměrňovat své vlastní chování, aleje také klíčovým mechanismem při formování osobnosti. In-ternalizačními procesy se zabýval už Sigmund Freud, který ve stati „Truchlení a melancholie“ upozornil na to, že lidé mnohdy po ztrátě milované osoby převezmou některé její vlastnosti. (Freud, 1993b, str. 393.)

V dalších etapách vývoje psychoanalýzy vznikaly stále propracovanější modely internalizačních mechanismů. Podle významného představitele soudobé psychoanalýzy Otto Kernberga (nar. 1928) mají internalizační procesy rozhodující význam pro strukturaci a diferenciaci lidské psychiky, tedy pro vznik lidské osobnosti. Do vnitřní psychické struktury se ukládají zkušenosti z mezilidských vztahů i vlastnosti druhých lidí (v psychoanalytické terminologii „objektů“). Nejde přitom pouze o převzetí charakteristik blízkých osob, ale také o zvnitřnění interakcí, zpravidla i s příslušným emocionálním doprovodem. Kernberg rozlišil tři typy internalizace, které vedou ke vzniku rozdílných psychických struktur; jsou jimi introjekty, identifikace a ego-identita. (Carsky a Ellman, 1985, str. 262.)

  1. Introjekce je poměrně primitivní forma internalizace, při níž je objekt zvnitř- něn vcelku i se vztahem, který k němu daný jedinec má. Podle Kernberga jsou ze jména negativně emocionálně „obsazené“ introjekty {špatné vnitřní objekty) v psy chice izolovány od ostatních zkušeností, takže působí rušivě na chování i prožívání. S některými introjekty může člověk vést vnitřní rozhovory, hádat se s nimi nebojím objasňovat své chování. Dialogy vede také se svým svědomím, které – coby součást superega – podle psychoanalytické teorie rovněž vzniká mechanismem

Introjekce je velmi často spojena s mechanismem projekce. Lidé mají silnou tendenci promítat do druhých lidí zejména „špatné vnitřní objekty“. S negativními introjekty se člověk neztotožňuje. Ve vypjatých emocionálních situacích se mu však někdy přihodí, že začne mentálně fungovat „v rejstříku“ některého nepřijatelného introjektu. Například s hrůzou zjistí, že na své děti křičí úplně stejně jako svého času jeho matka na něho samotného, a překvapeně se ptá sám sebe, kde se to v něm bere. Je-li osobnostní struktura založena na nedostatečně propojených introjektech, pak hrozí každou chvíli ztráta sebehodnocení, samostatnosti a iniciativy.

  1. Identifikace je vyšší formou internalizace. Dítě při ní nezvnitřňuje objekt jako celek, ale přebírá od něj jen některé vlastnosti či projevy, které může snáze začlenit do své vyvíjející se Probíhá-li identifikace jako normální vývojový proces, pak se jedinec podobá „objektům“, zejména rodičům, ale podrží si individuální charakteristiky.
  2. Ego-identita je celková organizace identifikací a introjekcí pod vedením syn- tetické funkce ega. Výsledkem je organizované sebepojetí a hlubší a realističtější pojetí druhých lidí. Ptáme-li se na osobní identitu, pak hledáme odpověď na otázku „kdo jsem“. (Carsky a Ellman, 1985, str. 262-267.)

Z psychodynamického hlediska se při internalizačních procesech nejedná pouze o objektivní, reálné vztahy jako takové, nýbrž především o to, jak je jedinec subjek-

 

 

 

192                                                                                                   6.kapitola

 

tivně vnímá, prožívá a interpretuje. Zájemcům o tuto problematiku doporučuji knihu Stavrose Mentzose „Rozumíme sami sobě“, v níž se autor podrobně zabývá souhrou internalizačních a externalizačních procesů, tedy způsoby, kterými se svět vnitřních objektů projevuje ve vztahu k vnějšímu světu. (Mentzos, 2000, str. 27-33.)

 

 

  • Paměť

 

 

 

Existence paměti je základním předpokladem schopnosti učit se. Bez paměti by se život skládal z momentálních epizod, které by k sobě neměly žádný vztah. Nemohli bychom ani reflektovat svou existenci, protože vývoj sebepojetí souvisí s konti- nuitou vzpomínek a zážitků. Paměť má tedy v lidském psychickém životě obrovský význam. V nejširším slova smyslu ji lze definovat jako schopnost zaznamenávat ži- votní zkušenosti. Bez paměti by normální psychické fungování nebylo možné.

První systematické výzkumy paměti byly prováděny ve druhé polovině 19. sto- letí. Byla to jedna z prvních oblastí lidské psychiky, která byla prozkoumána mo- derními experimentálními metodami. Zasloužil se o to především německý učenec Hermann Ebbinghaus (1850-1909), který výsledky svých výzkumů publikoval v roce 1885 v monografii „Paměť“. Ebbinghaus využíval sebe sama jako jedinou pokusnou osobu. S neuvěřitelnou trpělivostí a vytrvalostí se několik let učil řady beze-smyslných slabik, čímž chtěl minimalizovat vliv dřívějšího učení. Ve svých výzkumech využíval přes 2000 takovýchto slabik, např. MIB-DAX-BOK. Pokud tvořilo řadu pět až sedm slabik, stačilo mu ke správné reprodukci zpravidla jediné opakování. Ebbinghaus tak zjistil, že kapacita krátkodobé paměti je 5-7 prvků. Čím byl seznam delší, tím více opakování bylo třeba. Při výzkumu zapomínání se Ebbinghaus naučil téměř 170 různých souborů po třinácti slabikách a každý soubor se pak učil znovu po uplynutí časového intervalu, jehož délka se pohybovala od jednadvaceti minut do jednatřiceti dní. Jako měřítko rozsahu zapomínání mu sloužila doba potřebná k opětovnému naučení souboru neboli časová úspora při novém učení. Ebbinghaus zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. Křivka zapomínání (viz obr. 26) je tedy spíše logaritmická než lineární. (Baddeley, 1999, str. 112.)

Další průkopník výzkumu paměti, britský psycholog Frederic Bartlett (1886-1969), se zajímal především o to, jak paměť funguje v každodenním životě. Za normálních okolností si totiž lidé pamatují především smysluplné obsahy. Ve své slavné publikaci

„Zapamatování“ (Remembering), vydané v roce 1932, se Bartlett pokusil dokázat, že paměť výrazně ovlivňují sociální a kulturní faktory. Při svých studiích využíval přede- vším smysluplné podněty, jakými jsou předměty, slova či příběhy. Bartlett vytvořil řa-

 

 

 

194                                                                                                                                      7. kapitola

 

du originálních výzkumných postupů, především metodu opakované reprodukce. Při jejím použití si pokusná osoba nejprve přečetla nějakou méně známou pohádku či my- tický příběh a potom se ho pokusila zpaměti reprodukovat. Za nějakou dobu žádal Bartlett stejnou osobu o další zopakování příběhu. Ukázalo se, že při reprodukci typicky dochází k vynechání určitých údajů, ke zjednodušení a pozměnění původního příběhu do běžnější, „lidovější“ podoby. Bartlett z toho vyvodil, že naše zapamatování různých událostí je mnohdy vágní a neúplné. Vybavování je tudíž především rekon- strukcízaloženou kromě nových informací na systémech starších poznatků, které Bartlett označil jako schémata. (Seamon a Kenrick, 1992, str. 234-235.)

Obrázek 26 Ebbinghausova křivka zapomínání (Baddeley, 1999, str. 113.)

 

Na ose x je znázorněn časový interval mezi prvním učením a reprodukcí, na ose y je v procentech vyjád- řen rozsah zapamatování, daný úsporou času při opakovaném učení.

 

Jedním z příběhů, který Bartlett využíval pro opakovanou reprodukci, byl indiánský příběh „Válka duchů“. Pokuste se ho po přečtení zopakovat.

Válka duchů

Jednou večer se dva mladíci z Egulacu vydali dolů k řece na lov tuleňů. U řeky byla mlha a klid. Pak za- slechli válečný pokřik a pomysleli si: „Třeba jsou to muži na válečné stezce.“ Vyběhli na břeh a ukryli se za kládou. Kánoe se blížily a oni slyšeli zvuk vesel a uviděti, jak jedna z kánoí pluje k nim. Sedělo v ní pět mužů a ti je oslovili: „Za koho nás máte? Chceme, abyste se k nám připojili. Plujeme proti prou- du válčit s tamním lidem.“

Jeden z mladíků se ozval: „Nemám šípy.“

„Šípy jsou v kánoi,“ odpověděli.

„Nepojedu s vámi. Mohli by mě zabít. Moji příbuzní neví, kde jsem. Ale ty,“ řekl a obrátil se ke dru- hému mladíkovi, „ty s námi jet můžeš.“

Paměť                                                                                                                                          195

 

Jeden mladík nasedl do kánoe a druhý se vrátil domů. Válečníci pluli proti proudu až k městu na dru- hé straně Kalamy.

Lidé sešli k vodě a pustili se do boje. Mnoho jich padlo. Za chvilku mladík zaslechl, jak jeden z vá- lečníků říká: „Rychle domů – zranili toho indiána!“

A pomyslel si: „Takže to jsou duchové.“ Bolest necítil, oni ale říkali, že jej postřelili.

Kánoe se tedy vrátily do Egulacu a mladík se vrátil na břeh svého domu. Rozdělal oheň a všem vy- právěl: „Byl jsem s duchy a společně jsme bojovali. Zemřela spousta našich druhů i těch, kteří nás na- padli. Říkali, že jsem zraněn, ale já jsem bolest necítil.“

Vše jim pověděl a pak zmlknul. Když vyšlo slunce, upadl. Z úst mu vyšlo cosi černého. Obličej se mu zkřivil. Lidé vyskočili a začali bědovat. Byl mrtvý. (In Baddeley, 1999, str. 101-102.)

 

Ukázalo se, že reprodukovaný příběh byl vždy kratší, logičtější a lépe souhlasil s pohledem člověka, který ho vyprávěl. U evropských vypravěčů zpravidla chybělo jeho nadpřirozené vyznění, kánoe se měnily v loďky a věta „Z úst mu vyšlo cosi černého“ byla nahrazena větou „U úst se mu objevila pěna“. (Baddeley, 1999, str. 102.)

Oba výše uvedení badatelé značně ovlivnili další výzkumy paměti; Ebbinghaus svým důrazem na kvantitativní metody, Bartlett svým zaměřením na kvalitativní změny během zapamatování a vybavování. V posledních desetiletích k rozvoji našich znalostí o paměti významně přispěli kognitivní psychologové a zejména neurologové, kteří s pomocí nových zobrazovacích metod, především pozitronové emisní tomografie (PET), začali studovat, které oblasti mozku jsou „namáhány“ při provádění různých pamětních úloh. Velký význam měly také výzkumy pacientů trpících amnézií.

Fáze paměti

Tradičně se uvádí, že informace prochází v paměti třemi fázemi, kterými jsou vštípení (kódování), uchování (retence) a vybavení (reprodukce). Vštípením rozumíme především transformaci senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti. Jde tedy o přetvoření informace do podoby, která je pro lidskou psychiku srozumitelná a v případě potřeby ji dovede „rozluštit“. Retence je proces podržení nebo uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhé časové údobí. Nelze ji považovat za pasivní proces. Údaje uložené v dlouhodobé paměti jsou mimo volně dále zpracovávány, tříděny, řazeny do nových souvislostí atd. Reprodukcí rozumíme vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání zpět do vědomí, a to zejména v situacích, kdy ji potřebujeme k dalším psychickým aktivitám. Vštípení i vybavení může být bezděčné (spontánní) nebo záměrné (volní). Retence je naproti tomu vždy bezděčná. Lze ji ovlivnit pouze více či méně důkladným záměrným učením, tedy zpracováním materiálu před jeho uložením do paměti. Reprodukce má dvě základní formy, a to spontánní vybavování (free recall) a znovupoznání – rekognici. ZnovupoznáníJe vybavování při opětovném přímém vnímání stejného nebo podobného objektu, jehož mentální reprezentaci jsme dříve uložili do paměti. Jinak řečeno, jedná se o rozpoznání toho, zda je podnět starý nebo

 

 

 

196                                                                                                    7.kapitola

 

nový. Rekognice se často využívá při psychologických výzkumech i při školním ověřování znalostí. Obvykle se jedná o stanovení toho, zda je odpověď správná, či nikoliv {true-false test), nebo o výběr z několika možností (multiple choice). Při spontánním vybavování se pokoušíme najít v paměti určité údaje bez jakýchkoliv percepčních či jiných vodítek. Při výzkumech „volného vybavování“ má zkoumaná osoba zpravidla za úkol přečíst si seznam slov či jiných položek a za určitou dobu je zopakovat. Metoda párových asociací spočívá v tom, že se jedinec seznámí s dvo- jicemi slov, které spolu mohou, ale nemusí významově souviset. V další etapě vý- zkumu má k dispozici vždy pouze jedno z nich. Úkolem zkoumané osoby je vybavit si slovo, které s ním bylo asociováno. Podle Sternberga se rekognice opírá o tzv. receptivní znalosti, zatímco spontánní vybavování předpokládá expresivní znalos- ti, které jsme schopni aktivně vyjadřovat a využívat. (Sternberg, 1995, str. 272.)

Při rekognici lidé podávají mnohem lepší výkony než při volném vybavování. Každý student ví, že zkušební testy, které staví na rozpoznání správné odpovědi, jsou lehčí než písemné práce, při nichž odpovídá na otázky typu: Co je to… ? Co víš o… ? Výkon ve školních testech často závisí na tom, zda se člověk učil poznatky ak- tivně vybavovat (např. si je hlasitě „přeříkával“), nebo pouze rozpoznávat, jak je to-mu při opakovaném tichém čtení skript.

 

  • Modely paměti

Paměť si můžeme představit jako obrovskou zásobárnu informací, z nichž jen malá , část je v daném okamžiku aktivně využívána. V roce 1968 navrhli Richard Atkin- j son a Richard Shiffrin model paměti, který předpokládá existenci tří hlavních pa- mětních systémů. Jsou jimi:

  • prchavá senzorická paměť;
  • krátkodobá, aktivní, vědomá paměť s omezenou kapacitou;
  • dlouhodobá paměť s hypoteticky neomezenou

Různé varianty tohoto vzorového modelu (modal model) psychologové dosud využívají k popisu lidské paměti. (Baddeley, 1999, str. 18.) Tři výše uvedené pamět- ní systémy nepředstavují samostatné mentální či nervové jednotky; jedná se spíše o hypotetické psychické struktury či oblasti. Aktivní komponenty paměti, kterými jsou ve vzorovém modelu senzorická a krátkodobá paměť, se nacházejí ve vědomí. Dlouhodobá paměť je naproti tomu relativně pasivní a je lokalizována mimo vědo- mí. Podle mínění některých autorů se nachází v tzv. předvědomí (viz kap. 3.2.3).

7.1.1            Senzorická neboli ultrakrátká paměť

Senzorická paměť krátkou dobu uchovává informace přicházející ze smyslů. Tento časový interval je nezbytný pro jejich zpracování a ke stanovení toho, zda jsou dů- ležité, či nikoliv. Představte si, že čekáte na nádraží na vlak a letmo pohlédnete na

Paměť                                                                                                      197

 

vývěsku s časem odjezdu. Něco upoutá vaši pozornost, takže se podíváte znovu. Na tabuli visí hlášení o desetiminutovém zpoždění. K druhému pohledu vás přiměla právě senzorická paměť, která tuto informaci zaregistrovala. Ultrakrátká paměť uchovává přesný obraz smyslových podnětů, jakousi kopii senzorických zkušeností, která v ní setrvává tak dlouho, dokud z ní psychika nevytěží potřebné informace. Bezvýznamné podněty jsou navždy zapomenuty, zatímco relativně důležité údaje jsou přesunuty do krátkodobé paměti k dalšímu zpracování. V souvislosti s výzku- mem implicitní paměti dospěli psychologové k závěru, že některé informace mohou putovat ze senzorické paměti přímo do dlouhodobé.

Ultrakrátkou paměť tvoří „zásobníky“, které odpovídají jednotlivým smyslovým modalitám, tedy zrakové, sluchové, hmatové, chuťové, čichové atd. Součástí sen- zorické paměti je tudíž tzv. ikonická paměť, která krátkodobě uchovává vizuální informace, a echoická paměť, jež slouží k podržení sluchových podnětů. Délka ča- sového intervalu, během kterého jsou v senzorické paměti informace uchovány, závisí na jejich smyslové modalitě. U vizuálních informací je to méně než jedna sekunda, u sluchových několik sekund. (Baron, 1999, str. 210-211.)

Pokud na Silvestra „napíšete“ své jméno rozsvícenou prskavkou nebo svíčkou, pak ho krátkou dobu vidíte, ačkoliv prskavka nezanechala žádnou fyzickou stopu. Tento jev, známý jako setrvačnost zrakového vjemu (vizuálníperzistence), potvrzuje existenci ikonické paměti, díky které jsme pravděpodobně schopni vnímat zdánlivý pohyb. Obsahy ikonické paměti lze přirovnat k fotografickým momentkám vnějšího světa, které se rychle rozpadají a jsou nahrazeny novými. (Baddeley, 1999, str. 19-20.)

Existenci ikonické paměti v roce 1960 přesvědčivě dokázal svými klasickými výzkumy americký psycholog George Sperling.

 

S pomocí tzv. tachistoskopu‘6 prezentoval zkoumaným osobám 12 písmen uspořádaných do tří řad, které jim promítal po dobu 50 milisekund (0,05 s). Například:

EPMQ BQNZ VTOM

Ukázalo se, že lidé jsou schopni správně reprodukovat nejvýše 4 až 5 písmen. Subjektivně měli po- cit, že bezprostředně po prezentaci si pamatují všechna písmena. Vizuální představa se však rychle ztrá- cela. Než stačili všechna písmena vyjmenovat, byla úplně pryč. V další etapě svých výzkumů zvolil Sper- ling následující postup: po promítnutí písmem zazněl vysoký, střední nebo nízký tón, který zkoumaným osobám ohlašoval, zda mají zapsat první, druhý nebo třetí řádek písmen. V okamžiku, kdy účastníci vý- zkumu slyšeli tón, „viděli“ dosud všechny tři řádky. Jakmile však jeden řádek zapsali, nedokázali si už vzpomenout na další. Pamětní stopa zmizela za méně než jednu sekundu. (Sperling, 1960, in Cummin-sová, 1998, str. 74-75.)

 

 

 

 

‚“Tachistoskop je přístroj, který se používal v řadě psychologických experimentů k rychlé prezentaci obrázků předmětů, písmen, slov apod. Obvykle se jednalo o zkoušky pozornosti, vnímání či paměti.

 

 

 

198                                                                                                    7.kapitola

 

Tyto výsledky, které potvrdila řada dalších studií, vedly k závěru, že ikonická pa- měť uchovává po dobu kratší než jedna sekunda impozantní množství údajů. Ne-jsou-li tato data převedena do krátkodobé nebo dlouhodobé paměti, rychle se rozpadají.

Senzorická paměť tedy obsahuje prchavé mentální záznamy všeho, co momen- tálně vidíme, slyšíme, cítíme, jíme nebo čeho se dotýkáme. Informace vstupují ze senzorické paměti do krátkodobé tehdy, stanou-li se předmětem bezděčné nebo zá- měrné pozornosti. Tento transfer neprobíhá vědomě. Úplně stačí, abychom na ob- sah některého ze senzorických „zásobníků“ zaměřili pozornost a uvědomili si jeho význam. Představte si, že se ve vašem zorném poli objevil semafor, na kterém svítí červená. Tato vizuální informace bude přesunuta ze senzorické do krátkodobé pa- měti poté, co si uvědomíme, že se jedná o varovný signál. Také verbální podněty se stávají obsahem krátkodobé paměti ve chvíli, kdy pochopíme jejich význam. Do- mnívám se, že přesuny informací ze senzorické do krátkodobé paměti jsou v pod- statě totožné s procesem vnímání.

7.1.2            Krátkodobá paměť

Jednou z funkcí tohoto pamětního systému je krátkodobé podržení informací, které aktuálně potřebujeme ke svým psychickým aktivitám. Představte si, že jste právě vyhledali v telefonním seznamu číslo svého známého a jdete mu do jiné místnosti zavolat. Číslo si přitom „v duchu“ stále opakujete. Jakmile ho vytočíte nebo vyťu- káte, navždy ho zapomenete. Pokud vás na cestě k telefonu vyruší například zvonek u domovních dveří, budete muset po odchodu návštěvy telefonní číslo vyhledat zno- vu. Tento příklad ilustruje aktivitu krátkodobé paměti, která po dobu několika se- kund uchovává omezené množství informací. Podržení údajů v tomto systému lze přirovnat k žonglování s vejci. Dokud s nimi žonglujeme, jsou v naprostém pořád- ku. Jakmile přestaneme, je s nimi konec.

V krátkodobé paměti lze podržet informace, které odpovídají nejrůznějším smys- lovým modalitám. Patří k nim vůně parfému, melodie populární písničky, chuť ovoce, tvar nosu nějakého člověka či postavení prstů při hře na kytaru. Jedná se tedy o in- formace zrakové, sluchové, čichové, chuťové, dotekové, pohybové atd. Uchováváme v ní také citové zážitky. Chceme-li některý psychický obsah podržet v krátkodobé paměti delší dobu, pokoušíme se ho transformovat do zvukové, respektive verbální podoby. Slova se totiž dají opakovat snadněji než vůně, pohyby, vizuální scenérie, li- bé a nelibé pocity.

Délka zapamatování

 

Při zkoumání délky časového intervalu, po který lze informace v krátkodobé paměti podržet, bylo nutné zabránit možnosti opakování.

Paměť                                                                                                                                            1″“

 

Loyd a Margaret Petersonovi z Indiánské univerzity provedli experiment, kterého se zúčastnili vy- sokoškolští studenti. Badatelé jim nejprve nahlas přečetli trojici snadno vyslovitelných souhlásek (např. H G B). Poté jim zadali trojmístné číslo, od kterého měli počítat po třech pozpátku, dokud je experi- mentátoři nezastavili (např. 181, 178, 175, 172 atd.). K přerušení docházelo po uplynutí 3, 6, 9, 12, 15, 18 nebo 21 sekund po prezentaci trojice písmen. Teprve pak si měli studenti tato písmena vybavit. Smyslem zvoleného postupu bylo zabránit opakování, které prodlužuje retenci. Ukázalo se, že lidé jsou schopni trojici písmen uchovat v paměti nejdéle po dobu 18 sekund. Badatelé z toho vyvodili závěr, že podržení informací v krátkodobé paměti trvá právě tuto dobu. (Peterson a Peterson, 1959, in Rathus, 1999, str. 293.)

 

Při interpretaci výsledků výše uvedeného výzkumu je třeba vzít v úvahu rušivý vliv počítání pozpátku, tedy účinek tzv. interference. Počítání sice zabránilo opako- vání, ale současně znesnadnilo zapamatování výchozí informace. Řada dalších ex- perimentů vedla k závěru, že rychlost rozpadu obsahů krátkodobé paměti se pohy- buje mezi patnácti až třiceti sekundami. Většinou se však ztrácejí během několika sekund.

Subsystémy krátkodobé paměti

Psychologové se shodují v tom, že krátkodobá paměť má nejméně dva subsystémy. Podle anglického psychologa Alana Baddeleye (nar. 1934) je jedním z nich fonolo-gická neboli artikulační smyčka, což je okamžitá paměť pro čísla či slova, která se opírá především o jejich zvukovou podobu. Tvoří ji fonologický zásobník a mechanismus opakování. Fonologický zásobník zaznamenává zvukovou podobu slov. Mechanismus opakování umožňuje oživit a udržovat obsah fonologického zásobníku na základě bezmyšlenkovitého hlasitého nebo subvokálního opakování. Fono-logická smyčka slouží ke krátkodobému podržení informací, které po jejich využití navždy zapomeneme. Patří k nim telefonní čísla, bankovní kódy nebo seznam věcí, které chceme nakoupit. (Baddeley, 1999, str. 55-57.) Dalším subsystémem krátkodobé paměti je pravděpodobně konceptuální paměť, v níž uchováváme významy nebo myšlenky obsažené především v mluvené řeči a psaných textech. (Hunt, 2000, str. 498.)

 

Kapacita krátkodobé paměti

Americký psycholog George Miller (nar. 1920), jeden ze zakladatelů kognitivní psychologie, vystoupil v roce 1956 s myšlenkou, že kapacita krátkodobé paměti se pohybuje kolem „magického čísla 7 ± 2″. Jednotlivé položky mohou být velmi jed- noduché, např. čísla nebo slova, ale také poměrně komplikované. Údaje lze totiž sdružovat do smysluplných jednotek – anglicky chunks“. Při experimentálním zjiš-

 

 

17 Zdá se, že najít český ekvivalent slova „chunks“ – doslova odštěpky či odřezky – je poměrně obtížné. Překladatelé hovoří o položkách, dávkách, porcích, kusech či jednotkách informací.

 

200                                                                                                                                      7. kapitola

 

ťování kapacity krátkodobé paměti má zkoumaná osoba za úkol zopakovat nějaký jednoduchý seznam údajů, např. čísel, písmen nebo vzájemně nesouvisejících slov. Lidé jsou zřídkakdy schopni vybavit si víc než 5 až 9 informací, a to bez ohledu na jejich druh. Pokud se jim však podaří propojit jednotlivé údaje do smysluplných jednotek, kapacita krátkodobé paměti se podstatně zvýší. (Hunt, 2000, str. 496.)

Sdružování informací do významových položek si snadno objasníme s pomocí jednoduchého cvičení (Lahey, 1983, str. 218.).

Pokuste si zapamatovat následující seznam slov:

Východ, jaro, podzim, dorzální, západ, mediální, zima, laterální, sever, ventrální, léto, jih.

 

Přesná reprodukce výše uvedených slov by byla poměrně obtížná. Pokud je však přeskupíme do tří významových jednotek – světové strany, roční období a názvy anatomických směrů -, zapamatujeme si je poměrně snadno. Do obdobných smyslu- plných celků můžeme sdružovat čísla, slabiky a další typy informací. V krátkodobé paměti bychom například nedokázali podržet následující dlouhý řetězec čísel: 20200200020000200000. Pokud ho však rozdělíme do pěti menších jednotek, kterými jsou 20, 200, 2000, 20000 a 200000, budeme schopni všechna čísla snadno zopakovat. Také   zapamatování      sekvence               sedmi                     bezesmyslných         slabik VED-RON-IK-DON-EM-ÁR-ÁD by se nám pravděpodobně příliš nedařilo. Postřehneme-li však, že tato sekvence vyjadřuje smysluplnou větu VEDRO NIKDO NEMÁ RÁD, vzniká jediné „chunks“, které se snadno pamatuje. (Nakonečný, 1997, str. 206.) Díky seskupování údajů do smysluplných celků můžeme v krátkodobé paměti uchovávat 7 plus mínus 2 významových jednotek, přičemž každá z nich obsahuje celou řadu informací.

Jinou strategii ke zvýšení kapacity krátkodobé paměti využíváme při zapamatování číselných údajů, jakými jsou bankovní kódy, telefonní či rodná čísla. Většina lidí je snáze uchová v paměti, jsou-li zvukově či graficky rozdělena pomlčkami do dvou či tříčlenných skupin (67-52-250-97). Další metodou ke zvýšení kapacity krátkodobé paměti jsou tzv. mnemotechnické pomůcky, které současně usnadňují uložení informací do dlouhodobé paměti.

Paměť                                                                                                                                          201

 

Kapacita krátkodobé paměti závisí na tom, zda se aktuálně zabýváme informacemi stejné smyslové modality nebo téhož typu, např. verbálními či numerickými, nebo zda současně zpracováváme data rozdílné kvality. Millerovo magické číslo platí především pro údaje stejného druhu. V krátkodobé paměti můžeme uchovat například sedm verbálních významových jednotek plus vůně, doteky a letmé vizuální percepce okolního prostředí. Při tomto paralelním zpracování informací je kapacita krátkodobé paměti pravděpodobně vyšší než 7 ± 2.

Celkově lze konstatovat, že navzdory určitým možnostem rozšíření má krátkodobá paměť nevelkou kapacitu. Ta může být dále omezena například prodloužením časového intervalu mezi prezentací podnětu a jeho vybavením, což zkoumali psychologové s pomocí reprodukce slovních řad. Tuto metodu si nyní můžete sami vyzkoušet.

 

Přečtěte si následující seznam slov a vzápětí se ho pokuste zopakovat:

Tabule, mrak, kniha, strom, sukně, kočka, světlo, lavička, křída.

 

Pravděpodobně jste zjistili, že si stejně jako většina lidí nejlépe pamatujete slova na konci seznamu, o něco hůře slova na jeho začátku, a že nejhůře si vybavujete slova, která se nacházela uprostřed. Vynikající reprodukce slov z konce seznamu se označuje jako efekt novosti (recency ejfecť), zatímco kvalitní vybavování slov z jeho začátku jako efekt primárnosti (primacy effect). Efekt primárnosti lze vysvětlit tím, že počáteční slova se již uložila do dlouhodobé paměti. Slova z konce seznamu se dosud nacházejí v krátkodobé paměti, což se projevuje efektem novosti. Dále se ukázalo, že bezprostřední vybavení je lepší u řady krátkých slov než u sekvence dlouhých. Tento fenomén se označuje jako efekt délky slov. Jeho příčinou je pravděpodobně to, že vyslovení nebo přečtení dlouhých slov zabere hodně času, což znesnadňuje opakování, které je nezbytné pro uchování informací v krátkodobé paměti. (Baron, 1999, str. 212-213.)

Vliv délky slov na kvalitu vybavování si můžete ověřit s pomocí následujícího cvičení (Plháková, 2003):

Přečtěte si nejprve sloupec krátkých slov a pak slova zpaměti zapište. Stejně postupujte u druhého sloupce.

 

Vynalézavý český národ jich vymyslel velmi mnoho. Například pomůcka „Ivan Vedl Xenii Lesní Cestou Do Města“ slouží k zapamatování římských číslic. Věta „Eva Hodila Granát Do Atomové Elek- trárny“ usnadňuje zapamatování strun na kytaře. Výrok „Šetři se osle“ napomáhá při vybavení polomě- ru Země, který je 6378 km. Rafinovaný systém mnemotechnických pomůcek byl vypracován k osvojení Mendělejevovy periodické soustavy prvků. Například u II. A skupiny kovů alkalických zemin se používá vodítko: Běžela Magda kaňonem, srazila banán ramenem (Be – beryllium, Mg – hořčík, Ca – vápník, Sr

– stroncium, Ba – baryum, Ra – radium). Věta „Bra prodali dvě hutače“ napomáhá při vybavení Sme- tanových oper, kterými jsou BRAniboři v Cechách, PROdaná nevěsta, DAlibor, Libuše, DVĚ vdovy, HUbička, TAjemství a CErtova stěna. Tato pomůcka je zajímavá tím, že pomocná věta v podstatě nedá- vá žádný smysl a připomíná produkci pacientů trpících senzorickou afázií.

les                                                     končetina

pleš                                                   univerzita

vlak                                                  lokomotiva

dům                                                  pavučina

blesk                                                 náladovost

rým                                                   alkoholismus

mez                                                   spokojenost

 

Pravděpodobně jste u prvního sloupce podali při reprodukci lepší výkon než u druhého.

 

 

 

2^2                                                                                                                                       7kapitola

 

7.1.3        Pracovní paměť

Mnozí odborníci pokládají krátkodobou paměť za jakýsi „pracovní stůl“ vědomí, za kognitivní systém, jehož funkcí je dočasně uchovávat informace, které člověk aktuál- ně používá nebo zpracovává. Krátkodobá paměť se proto označuje také jako pra- covní či operační paměť. Dočasně v ní uchováváme nejen informace přicházející ze senzorických systémů, ale také data, která jsme si vybavili z dlouhodobé pamě- ti. Se všemi těmito údaji provádíme potřebné mentální operace. Například při řešení matematické slovní úlohy si nejprve přečteme její zadání a důležité informace si krátkodobě zapamatujeme. Z dlouhodobé paměti pak vyvoláme do vědomí dříve osvojené matematické postupy, které potřebujeme k jejímu řešení. Nakonec se zá- kladními daty provedeme příslušné matematické úkony. Krátkodobá paměť je tedy oblastí lidské psychiky, v níž probíhá aktuální mentální aktivita.

Představte si kuchyň, v níž kuchař vaří oběd. Všechny potřebné potraviny i nádobí jsou uloženy v kre- denci, v ledničce a ve spíži, které bychom mohli přirovnat k dlouhodobé paměti. Kuchař si při vaření na- skládá na pracovní stůl všechny potraviny, přísady a nádobí, které pro přípravu oběda potřebuje. Pracov- ní stůl s potřebnými věcmi představuje krátkodobou paměť. Podobně nakoupíme-li v obchodě – tedy ve vnějším světě s jeho nesčetnými podněty – potraviny, nejprve je doma vyskládáme na pracovní stůl a te- prve pak uložíme do kredence a do ledničky.

 

Z hlediska vzorového modelu Atkinsona a Shiffrina je pracovní paměť jiný ná- zev pro krátkodobou paměť. V tomto pojetí se krátkodobá paměť liší od dlouhodo- bé, ačkoliv je pravděpodobně umístěna v její těsné blízkosti nebo je s ní hierarchic- ky propojena. Informace se pohybuje z dlouhodobé paměti do krátkodobé a zpět, takže se nikdy nenachází v obou pamětních systémech současně.

Randall W. Engle navrhl v rámci alternativního modelu paměti poněkud odlišné pojetí její pracovní složky. Tento model předpokládá koncentrické uspořádání hlavních pamětních systémů. Pasivní dlouhodobá paměť se nachází na okraji, za- tímco blíže ke středu je umístěna pracovní paměť, což je aktivovaná složka dlou‘ hodobé paměti. Uvnitř pracovní paměti se nachází krátkodobá paměť, která slouží jako malý rezervoár informací, jež si v daném okamžiku uvědomujeme. Pracovní paměť zahrnuje oživené obsahy dlouhodobé paměti, které přesunuje do krátkodobé paměti a zpět. Tvoří ji tedy simultánně aktivované a mnohdy relativně vzdálené ob- lasti paměti, v nichž probíhá paralelní zpracování informací. Z hlediska tohoto al- ternativního modelu je pracovní paměť činnou částí dlouhodobé paměti, která obsa- huje všechny poznatky, fakta či postupy, jež byly právě aktivovány, včetně prchavé krátkodobé paměti a jejích obsahů. (Engle, 1994, str. 700-704.)

7.1.4        Úrovně zpracování informací

Model pamětí navržený Fergusem Craikem a Robertem Lockhartem představuje ještě radikálnější odklon od tradičního pojetí než výše uvedený model koncentric-

Paměi                                                                                                      203

 

kého uspořádání. Podle Craika a Lockharta závisí uchování informace v paměti pře- devším na kvalitě či hloubce jejího zakódování. Informace může být zpracována na různých úrovních, od relativně povrchního, „mělkého“ (shallow processing) až po hluboké zpracování (deep processing), které vyžaduje určitý čas a duševní náma- hu. Mezi různými úrovněmi přitom neexistují žádné pevné hranice. Příkladem po- vrchního zpracování je mechanické opakování nebo jednoduché senzorické srovná- ní – např.: Jsou si dvě písmena nebo slova podobná? Hlubší úroveň zahrnuje komplexnější srovnání – např.: Rýmují se dvě slova? Ještě hlubší úroveň představuje hledání významu slov. Craik a Lockhart se domnívají, že čím větší úsilí vynalo- žíme na zpracování informace, tím snadnější je její pozdější vybavení. Psychologo- vé by měli zkoumat především procesy, které přispívají k zapamatování, a teprve pak se zajímat o uspořádání pamětních systémů. (Craik a Lockhart, 1972.)

Teorie Craika a Lockharta, jejíž platnost potvrdily výsledky řady výzkumů, má bezprostřední praktické aplikace. Lze předpokládat, že použijete-li při přípravě na zkoušku různé způsoby kódování studijního materiálu (čtení, podtrhávání, výpisky či náčrty), bude jeho pozdější vybavení relativně snadné. Pouhé opakované čtení není tak efektivní jako aktivní metody, při nichž člověk hledá různé způsoby osvojení uči- va, např. hlasitě si ho opakuje, sám sobě odpovídá na otázky nebo diskutuje se spo- lužáky. Za velkou přednost Craikovy a Lockhartovy teorie lze považovat to, že ne- vytváří nové psychologické konstrukty, ale vychází ze subjektivní lidské zkušenosti.

Alan Baddeley považuje teorii různých úrovní zpracování informací za rozšíření a modifikaci tradičního třísložkového modelu. Ve svém syntetickém pojetí považuje pracovní paměť za aktivní komponentu dlouhodobé paměti, která má několik složek. Patří k nim ústřední výkonný orgán, tzv. centrální operační jednotka (centrální exekutiva), která koordinuje pozornost, což vede k přesunům psychických obsahů z dlouhodobé paměti do krátkodobé a zpět. Pracovní paměť dále obsahuje optickoprostorový náčrtník, ve kterém uchováváme vizuální představy, s nimiž můžeme provádět nejrůznější mentální manipulace, fonologickou smyčku a s nej- větší pravděpodobností řadu dalších podřízených systémů, jejichž odhalení je zále- žitostí dalšího vývoje. (Baddeley, 1999, str. 50-76.)

 

7.2             Dlouhodobá paměť

Z hlediska modelu Atkinsona a Shiffrina je dlouhodobá paměť relativně pasivní komponenta paměti, která slouží k uskladnění obrovského množství informací. Ně- kteří teoretici se domnívají, že její kapacita je téměř neomezená. Hovoří se o mili- onech, ba i miliardách informačních jednotek.

Jako vysokoškolská učitelka, která svou paměť víceméně soustavně přetěžuje, se nicméně domnívám, že kapacita dlouhodobé paměti má své hranice. Na drobné potíže vyvolané přetížením paměti si stěžují i moji kolegové. U mě se to projevuje například tím, že prakticky nikdy nevím, „kolikátého je dnes“. Moje mysl zřejmě usoudila, že ukládat do paměti tuto málo významnou a proměnlivou informaci není třeba.

 

 

 

204                                                                                                                                      7. kapitola

 

Ukládání informací do dlouhodobé paměti

 

Tradičně se předpokládá, že proces konsolidace (zpevnění, ustálení) pamětních stop trvá přibližně 30 minut. Zdá se, že intenzivní emoce vyvolané stresujícími událostmi a s nimi spojené fyziologické změny mohou tento děj narušit. Pokud se v půlhodinovém intervalu po určité události odehraje nějaký silný emoční zážitek, může to přispět k jejímu nepřesnému zapamatování, případně si ji člověk nezapamatuje vůbec. (Lahey, 1983, str. 238-239.)

Do dlouhodobé paměti ukládáme nejen informace zprostředkované našimi smysly, ale také své myšlenky, city, představy či sny, tedy psychické obsahy pramenící přede- vším z vnitřních zdrojů. Vštěpování údajů do dlouhodobé paměti probíhá záměrně nebo bezděčně. Při záměrném ukládání někdy používáme mechanické opakování neboli memorování, např. při učení se násobilce nebo „slovíčkům“ cizího jazyka. Tato metoda však není příliš efektivní. Pokud opakujeme nějaký text, např. společnou modlitbu, naprosto bezmyšlenkovitě, pak se do dlouhodobé paměti neuloží. K přesunu informace z krátkodobé paměti do dlouhodobé nestačí mechanické opakování opírající se o akustickou podobu slov, k němuž používáme fonologickou smyčku. Údaje přecházejí do dlouhodobé paměti především na základě tzv. sémantického kódování, což je zapamatování celkového, povšechného významu slov, vět nebo delšího psaného či mluveného textu. Podílí se na něm především konceptuální subsystém krátkodobé pa- měti. Využíváme ho častěji než memorování, a to při záměrném i bezděčném učení.

 

Různé lidské kultury se zřejmě liší rozsahem spontánního a bezděčného zapamatování informací. V industrializovaných společnostech se děti ve škole systematicky učí základním poznatkům nejrůzněj ších vědních oborů. Osvojují si také abstraktní informace, jakými jsou matematické či chemické vzorce. Dospělí pak různými způsoby prověřují úroveň jejich znalostí, tedy úspěšnost záměrného zapamatování. Také příslušníci přírodních národů ukládají do paměti obrovské množství informací, které však zpravid la bezprostředně souvisí s jejich každodenním životem. Neučí se například jména zvířat či rostlin, které nikdy neviděli, ale pamatují si jména živočichů, se kterými se běžně setkávají. Spontánní zapamatování se zde pravděpodobně podílí na učení ve větší míře než v průmyslových společnostech.

 

Trvalost pamětních záznamů

 

V psychologii byla nějakou dobu akceptována jako „pracovního hypotéza“ mož nost, že kdesi hluboko v lidské mysli je uložen přesný záznam průběhu našeho ži vota a že je třeba pouze vhodný podnět k tomu, aby si ho bylo možné vybavit. Tu to představu podpořil v roce 1950 svými pokusy neurochirurg Wilder Penfield

(1891-1976), který stimuloval elektrodami obnažené temporální laloky svých pacien tu. U 40 % z 520 osob to vedlo k vyvolání velmi živých zážitků z minulosti, které Penfield pokládal za pravé vzpomínky. Tyto experimenty jsou však poněkud disku

tabilní. Nejenže se dařilo vybavit „vzpomínky“ pouze u jednoho z přibližně osmi pacientů, ale ani nelze dokázat jejich autentičnost. Zážitky Penfieldových pacientů mohly být ve skutečnosti fantazijním produktem. (Carroll, 2000.)

Paměť                                                                                                                                          205

 

Výsledky novějších výzkumů nasvědčují tomu, že některé údaje uchováváme v paměti velmi dlouhou dobu, možná po celý život, pravděpodobně však nikoliv v nezměněné podobě. Dlouhodobá paměť zřejmě nově zapamatované údaje spontánně spojuje se staršími informacemi a začleňuje je do širších celků, což může vést k jejich větším či menším modifikacím.

 

  • Organizace údajů v dlouhodobé paměti

Dlouhodobá paměť má obrovskou kapacitu. Psychologové si tudíž zákonitě položili otázku, jakým způsobem jsou v ní informace organizovány a utříděny. Tuto hádanku se již několik desetiletí pokoušejí rozluštit zejména kognitivní psychologové. Terry Winograd v roce 1975 rozlišil tzv. deklarativní a procedurální paměť. Deklarativní paměť uchovává data v té podobě, v jaké byla vštípena. Příkladem je obraz matky nebo obraz stromu před vlastním domem. Procedurální paměť obsahuje pravidla nebo sled postupů, pomocí nichž lze vytvořit nové smysluplné celky. Nacházejí se v ní například pravidla umožňující vytvářet nové věty. (Sedláková, 2002, str. 235.)

Většina současných autorů (viz Schacter, 1996; Baddeley, 1999) se přiklání k dělení dlouhodobé paměti na dva hlavní subsystémy, a to na explicitní a implicitní paměť. Údaje, které ukládáme do explicitní paměti, musí projít vědomím. Vštěpování informací do implicitní paměti (implicitní učení) může naproti tomu probíhat bez účasti vědomí. Obsahy, které si vybavujeme z explicitní paměti, lze zpravidla verbálně popsat. Údaje uložené v implicitní paměti jsou naproti tomu obtížně ver-balizovatelné. Termínem procedurální paměť se obvykle označuje pamětní subsystém, v němž uchováváme dokonale naučené, automatizované dovednosti, jakými jsou plavání, jízda na kole či práce na počítači. (Např. Raťhus, 1999, str. 284.)

 

  • Explicitní paměť

V explicitní paměti uchováváme vzpomínky na různé životní události a faktické znalosti o světě. Vyhledáváme v ní odpovědi na otázky typu: Kdo byl prvním pre- zidentem Československé republiky? Jak se anglicky řekne kočka? Jak jste oslavili své šestnácté narozeniny? Kdy jste se s někým poprvé vášnivě líbali?

Kanadský psycholog estonského původu Endel Tulving (nar. 1927) rozlišil v roce 1972 dva relativně nezávislé subsystémy explicitní paměti, kterými jsou paměť epizodická a sémantická.

 

Epizodická paměť

Epizodická paměť slouží podle Tulvinga k uchování a vybavení si událostí nebo příhod, které jsou prostorově umístěny, časově datovány a subjektivně prožívány. (Tulving, 1972.) Součástí epizodické paměti je dále tzv. autobiografická paměť, v níž uchováváme vzpomínky na různé osobní zážitky, jež se odehrály v různých údobích

 

 

 

206                                                                                                                                       7. kapitola

]

 

našeho života. Tento pamětní systém využíváme, chceme-li si vybavit svůj první den ve škole nebo okolnosti narození mladšího sourozence. (Tulving, 1983.)

Díky epizodické paměti víme, na jaký film jsme se včera dívali v televizi nebo co jsme měli k obědu. Z tohoto pamětního systému si vybavujeme vzpomínky v podobě smíšených forem mentálních reprezentací, které zpravidla zahrnují vizuální a sluchové představy, někdy i letmé reminiscence na chuti, vůně a citové prožitky. Pamatujeme si také výroky svých rodičů, důležité rozhovory, které jsme vedli, ba i myšlenky, které nás v určitých situacích napadly, tedy informace uchovávané ve verbálním kódu. Je možné, že osobní zážitky jsou v autobiografické paměti uloženy podél časové osy. Obsahy vybavené z tohoto pamětního systému typicky uvádíme slovy: „Vzpomínám si, co se stalo, když mi bylo tolik a tolik let…“

Daniel Schacter upozornil na to, že vstoupí-li mentální reprezentace autobiografických zážitků do vědomí, pak subjekt buď pozoruje sám sebe jako účastníka či činitele určitého děje, nebo „vnitřním zrakem“ sleduje dění, kterého se sám neúčast- ;ní. (Schacter, 1996, str. 21.) Tento rozdíl je zajímavý a stál by za důkladnější přezkoumání. Někteří autoři se domnívají, že prostřednictvím epizodické paměti se člověk nejen vrací do minulosti, ale také „cestuje“ do budoucnosti. Autobiografická paměť nám umožňuje anticipovat budoucí děje a představovat si, jak na ně budeme reagovat. Lze například předvídat průběh nějaké milostné schůzky, důležité zkoušky nebo návštěvy u příbuzných. (Wheeler et al., 1997.)

Nejtrvalejšími obsahy autobiografické paměti jsou vzpomínky na osobní zážitky, které měly výrazný emocionální doprovod. Citově neutrální a pravidelně se opakující děje naproti tomu poměrně rychle zapomínáme. Například člověk si léta pamatuje, co měl k obědu v drahé restauraci, kde ve společnosti blízkých lidí oslavoval nějakou významnou životní událost. Své nepříliš pestré „menu“ v závodní jídelně • však do dlouhodobé paměti natrvalo neukládá. Ke stálým obsahům epizodické paměti patří vzpomínky na významné životní události, jakými jsou první den ve škole, přijímací zkoušky, maturita, promoce, svatba atd. Natrvalo jsou v ní uloženy také vzpomínky na důležité zážitky intimní povahy, k nimž patří první polibek, první sexuální zkušenost nebo okolnosti, které provázely narození dětí. (Sternberg, 1995, str. 287.) Události tohoto druhu člověk uchovává v mysli po celý život, a to s mnoha podrobnostmi. Zdá se však, že tyto detaily podléhají určitým změnám, takže si je z paměti nevybavujeme zcela přesně. Potvrzuje to výzkum tzv. zábleskových vzpomínek.

  • Zábleskové vzpomínky. Pokuste se nyní odpovědět na tyto otázky: Co považujete za nejvíce překvapivou a nejméně obvyklou událost, o níž jste četli nebo slyšeli? Vzpomenete si, co jste dělali a kde jste byli, když jste se o ní poprvé dozvěděli?

V našich podmínkách patří k takovýmto významným, intenzivně citově prožívaným událostem vstup sovětských vojsk na naše území 21. srpna 1968, havárie atomové elektrárny v Černobylu, události 17. listopadu 1989, smrt princezny Diany v roce 1997 či útok na vojenská a finanční centra v USA dne 11. září 2001. Roger Brown a James Kulik (1977) označili vzpomínky na události tohoto typu jako zá-

Paméf                                                                                                                                           207

 

bleskové vzpomínky (flashbulb memories). Jedná se o živé vzpomínky na to, kde jsme se nacházeli a co jsme dělali, když jsme se o určité významné události dozvěděli.

Prakticky všichni lidé jsou subjektivně přesvědčeni o tom, že se jim okolnosti provázející některé významné události vryly do paměti naprosto přesně. Výsledky výzkumů však nasvědčují tomu, že tomu tak není.

Výjimečné příležitosti zkoumat zábleskové vzpomínky se chopil americký kognitivní psycholog Ulric Neisser (nar. 1928) se svou spolupracovnicí Nicole Harschovou, kteří se bezprostředně po havárii raketoplánu Challenger, k níž došlo 28. ledna 1986, dotazovali svých studentů, co dělali, když se o ne- štěstí dozvěděli. Tři roky po této události žádali ty zkoumané osoby, které ještě byly k zastižení, aby si výše uvedené okolnosti znovu vybavily. Ačkoliv byli účastníci výzkumu přesvědčeni o tom, že jejich vzpomínky jsou přesné a správné, přibližně jedna třetina jejich odpovědí byla úplně chybná a téměř další čtvrtina chybná částečně. Respondenti si pletli čas, místo i osobu, která jim o havárii řekla. Harschová a Neisser udávali, že když byla subjektům ukázána jejich původní tvrzení, mnoho z nich bylo neshodami se současnými vzpomínkami velmi rozčileno. Bylo zajímavé, že mnozí i nadále dávali přednost svému současnému popisu před původní verzí zprávy. (Harsch a Neisser, 1989, in Hunt, 2000, str. 505.)

 

Sémantická paměť

Podle Tulvinga slouží sémantická paměť k uchování a využívání znalostí o slovech a pojmech, jejich vlastnostech a vzájemných vztazích. (Tulving, 1972.) Tento pamětní systém obsahuje naše faktické znalosti o světě. V sémantické paměti hledáme odpovědi na otázky typu: Jak daleko je z Prahy do Brna? Kdo je předsedou vlády v Rusku? Jak dlouho se vaří vajíčko naměkko? Sémantická paměť se liší od epizodické tím, že údaje v ní obsažené si pamatujeme bez vztahu k času a místu jejich osvojení. Například člověk, který dobře ovládá angličtinu či němčinu, si nepamatuje, kdy a kde se naučil jednotlivým „slovíčkům“ těchto jazyků. Všechny faktické informace ovšem získáváme v nějaké „epizodické situaci“ našeho života. Při ukládání dat do sémantické paměti pravděpodobně hraje významnou úlohu zapomínání původního zdroje informací, tedy okolností, za nichž jsme si je osvojili. (Carroll, 2000.)

Obsahem sémantické paměti jsou konkrétní i abstraktní pojmy a rozmanité faktické znalosti, které vyjadřujeme prostřednictvím jazyka. Ukládání dat do tohoto pamětního subsystému se opírá především o verbální kódování, i když u některých pojmů si snadno vybavujeme i jejich obrazné znázornění. Týká se to například mentálních reprezentací domácích zvířat, jako jsou kráva, pes nebo kočka, které si zpravidla vybavujeme do vědomí i s příslušnými vizuálními představami. Kanadský kognitivní psycholog Allan Paivio (nar. 1925) hovoří o tzv. duálním kódování pamětních stop, které je v lidském psychickém dění poměrně běžné. Mentální reprezentaci určitého objektu pak tvoří verbální znak a s ním spojená vizuální představa. (Paivio, 1986.)

V dlouhodobé paměti probíhá bezděčné zpracování, reorganizace a utřídění ulo- žených informací. Životní zkušenosti se transformují do podoby složitých forem

 

 

 

208                                                                                                    7.kapitola

 

mentálních reprezentací, k nimž patří postoje, schémata a scénáře. Psychologové se v posledních letech vracejí k myšlenkám Frederica Bartletta, který pojem schéma zavedl do psychologie. Schémata (rámce) jsou soubory propojených informací, jež jsou uloženy v paměti a na které spoléháme, když interpretujeme narážkovité a útrž- kovité informace, z jakých se skládá běžná konverzace, a dokonce většina psaných příběhů. (Hunt, 2000, str. 504.) Například řekne-li někdo „bylo, nebylo“ nebo „byl jednou jeden král“, je každému jasné, že se jedná o začátek pohádky. Věta „Šťastná to žena“ vede k aktivaci souboru informací vztahujících se k Boženě Němcové a její slavné „Babičce“. Schéma je tedy určitý pojmový rámec nebo vzorec usuzování, který je pro danou situaci vhodný. Při řešení matematických úloh používáme jiné kognitivní rámce než při výkladu snů nebo při vaření. V průběhu vybavování slou- ží schémata jako vnitřní kontext, který ovlivňuje to, co z obsahů paměti vstoupí do vědomí. Všechno, co slyšíme, čteme a prožíváme, chápeme a interpretujeme v sou- ladu se svými očekáváními a utříděnými strukturami znalostí.

Scénář je ucelený soubor znalostí a dovedností, které se týkají toho, jak je třeba postupovat v určité typické situaci nebo jaké chování je v ní vhodné. Studiem scénářů se zabývali kognitivní psychologové Roger Schank (nar. 1946) a Robert Abelson (nar. 1928), jejichž nejznámějším dílem je kniha „Scénáře, plány, cíle a porozumění“ (Scripts, plans, goals, and understanding), vydaná v roce 1977. Typickými scénáři jsou „restaurace“ nebo „cestování autobusem“. Scénář „re- 1 staurace“ zahrnuje sekvenci těchto aktivit: vejít, odložit si v šatně, posadit se, počkat na jídelní lístek, vybrat si, objednat si, čekat až číšník donese jídlo, sníst ho, rovnoběžně položit na talíř nůž a vidličku, zaplatit, nechat spropitné atd. Řídí-me-li se scénářem v nějaké méně obvyklé situaci, pak si ho částečně uvědomujeme. Řada scénářů je však plně automatizovaná (např. jak se chovat v kině nebo jak postupovat při velkém úklidu). Podle Schanka je lidská paměť převážně epizodická, což znamená, že je organizována spíše kolem osobních zkušeností než kolem sémantických kategorií. Scénáře tedy tvoří zobecněné osobní zážitky epizody. (Kearsley, 2003.)

Z výše uvedených Schankových úvah plyne, že schémata – coby soubory propo- jených faktických znalostí – jsou součástí sémantické paměti, zatímco scénáře by mohly být spíše přechodným útvarem mezi epizodickou a sémantickou pamětí.

Vybavování ze sémantické paměti

Fascinující schopnost lidské mysli dlouhodobě uchovávat obrovské množství infor- mací má jedno slabé místo, kterým je proces vybavování. Paměť nás mnohdy nechá na holičkách ve chvílích, kdy ji nejvíc potřebujeme, např. když skládáme zkoušku nebo vystupujeme na veřejnosti. Zamýšlíme-li se nad vybavováním z dlouhodobé paměti, jsme nuceni rozlišovat mezi tím, zda je v ní určitá informace uložena, a tím, jak je tato informace dostupná. Naše intelektuální výkony závisejí na momentální schopnosti příslušný údaj v paměti najít.

Paméi                                                                                                      209

 

Organizace údajů v sémantické paměti byla často přirovnávána ke katalogu v knihovně. Alan Collins a Ross Quillianová provedli v roce 1969 zásadní studii, na základě které navrhli hierarchickou strukturu sémantické paměti. Ve svém vý- zkumu testovali hypotézu, že k ověření vět, které vyžadují rozsáhlejší pohyb v sé- mantické síti, je potřeba víc času než k ověření vět snadnějších. Zkoumané osoby měly za úkol říct, zda jsou výroky typu „ledňáček je pták“ a „ledňáček je živočich“ pravdivé, či nikoliv. Skutečně se ukázalo, že u tvrzení „ledňáček je pták“ následo- vala odpověď „ano“ rychleji než u výroku „ledňáček je živočich“. Lze to vysvětlit tím, že pojmy ledňáček a pták jsou si v sémantické síti bližší než pojmy ledňáček a živočich. Podle Collinse a Quillianové jsou pojmy v paměti hierarchicky uspořá- dány podle stupně obecnosti18 a vzájemně asociativně propojeny. Spoje mezi infor- macemi slouží jako vodítka pro jejich vybavení. Například pojem kanáři je asocio- ván s obecnějším pojmem ptáci, a ten zase s obecnějším pojmem zvířata. Ke každému pojmu je připojeno několik vlastností. Kanáři jsou charakterizováni svou typickou žlutou barvou a zpěvem, pštrosi tím, že mají dlouhé tenké nohy, jsou vy- socí, neumí létat atd. (Podrobněji viz Baddeley, 1999, str. 148-150.)

Brzy se ukázalo, že individuální pojmové hierarchie uložené v dlouhodobé pa- měti nejsou v mnoha případech tak logické, jak předpokládali Collins a Quilliano- vá. Například Rips se svými spolupracovníky už v roce 1973 zjistil, že lidé na vý- rok „kolie je zvíře“ reagují slůvkem „ano“ rychleji než na tvrzení „kolie je savec“. Podle Collinse a Quillianové je mezi pojmy kolie a zvíře v pojmové hierarchii větší vzdálenost než mezi pojmy kolie a savec, takže by reakce na výrok „kolie je savec“ měla být rychlejší. (Rips et al., 1973.) Postupně začalo být zřejmé, že ačkoliv určitá organizace mezi pojmovými kategoriemi a subkategoriemi zřejmě existuje, mnohdy dochází k paralelní aktivaci jejích komponent, jejichž skladba se mění v závislosti na situačním kontextu.

Řadu výzkumů na dané téma provedla americká psycholožka Elizabeth Loftuso-vá (nar. 1944), profesorka psychologie na univerzitě ve Washingtonu.

V jednom z těchto pokusů měly zkoumané osoby co nejrychleji reagovat na instrukce typu: Jmenujte ovoce začínající na písmeno p.

Jmenujte slovo začínající na písmeno p, které označuje nějaké ovoce. Ukázalo se, že reakce je rychlejší, je-li nejprve zadávána slovní kategorie (např. ovoce), za níž následuje počáteční písmeno, než v opačném případě. Podle Loftusové je snadnější aktivovat v paměti slovní kategorii než všechna slova začínající na p. Pojmové kategorie jsou logicky soudržné, takže s nimi lze v mysli snadno manipulovat. Slova začínající na p tvoří příliš rozsáhlou a neohraničenou oblast. (Loftus a Loftus, 1974, in Baddeley, 1999, str. 146-147.)

 

Výzkumy organizace údajů v sémantické paměti vyústily ve vznik teorie šíření aktivace (spreading activation), kterou navrhli A. Collins a E. Loftusová. Její pod-

 

18Představa Collinse a Quillianové o uspořádání informací v dlouhodobé paměti připomíná Aristotelovy pojmové hierarchie.

 

 

 

210                                                                                                                                       7kapitola

statou je předpoklad, že se při hledání v sémantické síti aktivují dráhy v oblasti, v níž pátrání probíhá. Aktivace se pak šíří z uzlového bodu, ve kterém hledání za- počalo, nejprve do uzlů, které jsou s ním bezprostředně spojeny, a z nich zase dál. Čím je daný uzel aktivnější, tím snadněji si lze určitou informaci vybavit. (Collins a Loftus, 1975, str. 408.)

Od teorie šíření aktivace byl již jenom krůček k vlivným konekcionistickým mo- delům vybavování, které vycházejí z několika základních tezí, jež zformulovali přede- vším Jay McClelland a David Rumelhart v roce 1986. Z hlediska konekcionismu lze informace rozčlenit na elementy, mezi nimiž existují spoje, které mají rozdílnou závaž- nost či sílu. Konekcionistické modely počítají s možností distribuovaného paralelní- ho zpracování údajů (parallel distributed processing). Různé spoje se mohou aktivo- vat současně. Jaké procesy tedy probíhají při vybavování? Z pohledu konekcionismu nejsou jednotlivé zkušenosti uchovávány v podobě pamětních stop. Existují spíše jed- notky individuálních zkušeností, které jsou spojeny s jinými jednotkami, jež reprezen- tují každou vlastnost či zvláštnost dané zkušenosti. Několik rozdílných zkušeností mů- že mít stejné vlastnosti, takže jednotka pro určitou vlastnost bude směřovat ke spojení s několika dalšími vzpomínkami. Kdykoliv se určitá vlastnost aktivuje, vzniká tenden- ce k aktivaci všech vzpomínek, s nimiž je spojena. Systém tudíž potřebuje nejen exci- tační, ale také inhibiční spoje, aby bylo možné si vybavit do vědomí určitou jedineč- nou zkušenost. (Benjafield, 1997, str. 130.)

Vliv aktuálního vnějšího a vnitřního kontextu na vybavování

O loňských prázdninách jsem asi po pěti letech jela na návštěvu do Kroměříže, kde jsem předtím devět let žila a pracovala. Z autobusového nádraží jsem šla pěšky a cí- tila jsem, jak se ke mně ze všech stran hrnou vzpomínky: na lidi, které jsem znala, na různé zážitky, rozhovory a setkání. Podobný efekt mají písničky, které byly v ur- čitém období velmi populární a jež u mnoha lidí vyvolávají sentimentální vzpomínky na mládí. Také vůně jasmínu, šeříku, voňavky nebo mýdla může podnítit vybavení osobních zážitků s výraznou citovou konotací.

Výzkumy zabývající se touto problematikou vedly k závěru, že vnější situační kontext zřetelně ovlivňuje vybavování. Pokud jsme si nějaký materiál zapamatova- li v určitém prostředí, pak si ho v podobném prostředí vybavíme snáze než v úplně odlišných podmínkách.

 

Nejznámější a zřejmě také nejpodivnější studii na toto téma provedli Duncan Godden a Alan Badde-ley v roce 1975. Zkoumanými osobami bylo 16 potápěčů, kteří měli za úkol naučit se seznam 40 nesouvisejících slov, a to bud na břehu, nebo asi v třímetrové hloubce pod vodou. Poté měli za úkol vybavovat si tato slova bud ve stejném prostředí, v němž se je naučili, nebo v prostředí odlišném. Ukázalo se, ze materiál naučený při potápění se jim nejlépe vybavoval zase pod vodou. Reprodukce materiálu naučeného na břehu však byla pod vodou stejně úspěšná jako vybavování pod vodou naučených slov v sucho-zemských podmínkách. V roce 1980 Godden a Baddeley ověřovali výsledky předchozí studie, přičemž nahradili volné vybavování rozpoznáváním naučených slov. Výsledky vedly k závěru, že při rekognici ne-

Paměi                                                                                                      211

 

má situační kontext na úroveň vybavování žádný vliv. Podnětový materiál sám o sobě je zřejmě dostaču- jícím vodítkem pro vybavení. (Baddeley, 1999, str. 181-182.)

 

Pamětní procesy však neovlivňují pouze vnější podmínky, ale také naše nálady a mentální stavy, které zřejmě slouží jako vnitrní kontext pro vštípení a následnou reprodukci. Zdá se, že vybavování z dlouhodobé paměti je snadnější, pokud naše momentální psychické ladění přibližně koresponduje se stavem, v němž jsme se na- cházeli při ukládání příslušné informace do paměti. Podle Gordona H. Bowera (nar. 1930) představují poznatky a pocity uzlové body v pamětní síti. Vznik určité emoce může vést k aktivaci dalších uzlových bodů. Například radost může oživit vzpo- mínky na dřívější úspěchy nebo motivovat jedince k dosažení ještě větších úspěchů prostřednictvím realizace tvůrčích plánů. Neúspěch může naopak aktivovat „uzly“ spojené s dřívějšími zážitky prohry či selhání. (Bower, 1981.)

Bowerova teorie vysvětluje, proč je obsah vzpomínek závislý na náladě. Máme-li špatnou náladu, zvyšuje se pravděpodobnost, že si vybavíme negativní zážitky, zatímco v dobré náladě se nám vybavují zkušenosti s kladným citovým nábojem. Tento fenomén se označuje jako efekt Icongruence.

Vztahy mezi pamětními procesy a emočním laděním objasňují mnohé potíže při léčbě depresí. Deprimovaní lidé mají tendenci vzpomínat především na smutné ži- votní zkušenosti a obtížně si vybavují období, ve kterých se cítili lépe. Pokud se te- rapeutům podaří tento začarovaný kruh prolomit a náladu pacienta zlepšit, začnou se mu vybavovat radostnější okamžiky jeho života.

Vzájemným vztahem mezi pamětí a emocemi se zabývá Iva Stuchlíková (2002) ve svých „Základech psychologie emocí“.

 

  • Implicitní paměť

Psychologové zprvu předpokládali, že implicitní paměť obsahuje především automa- tizované senzomotorické dovednosti, jakými jsou chůze, běh, jízda na kole či plavá- ní, dále percepčně-motorické dovednosti (hra na hudební nástroje, psaní na kláves- nici počítače), případně automatizované kognitivní operace a postupy, jakými jsou gramatická pravidla či elementární matematické operace. (Např. Aťkinsonová et al., 1995, str. 324.) V současnosti se předpokládá, že procedurální paměť je pouze jed- nou složkou implicitní paměti, která je navíc zvláštní v tom, že do ní často ukládá- me postupy, které byly původně explicitní. Musí tedy dojít k určité transformaci vě- domých, explicitních postupů na bezděčné, které jsou disociovány od vědomí.

K poznání dalších subsystémů dlouhodobé paměti významně přispěli neurologo- vé, a to především na základě zkoumání pacientů trpících tzv. amnézií (doslova ztráta paměti). Ve skutečnosti se u osob s vážnými poruchami paměti zřídkakdy se- tkáváme s tím, že by zapomněli úplně všechno, čemu se v životě naučili. Tak je to- mu snad jen v pokročilých etapách senilní demence nebo Alzheimerovy choroby.

  1. Koukolík definuje amnézii jako poruchu explicitnípaméti, která se může týkat epizodické nebo sémantické paměti společně nebo zvlášť. (Koukolík, 2000, str. 89.)

 

 

 

A.»                                                                                                                                       7. kapitola

 

Ke vzniku amnézie zpravidla vede určitá kritická událost, např. úraz hlavy, ope- race mozku nebo nervové onemocnění. Následná porucha paměti se může týkat dějů, které proběhly buď před touto události, nebo po ní. Nejběžnější je tzv. antero-grádní amnézie, tj. neschopnost vštípit si do paměti zážitky po vzniku poruchy. Člověk s anterográdní amnézií si může poměrně přesně vybavovat vzpomínky z dětství, ale nepamatuje si žádné nové zkušenosti. Retrográdní amnézie je neschopnost vybavovat si zážitky z doby před vznikem amnézie. Zpravidla nebývá úplná. (Carlson et al., 2000, str. 257.)

 

Na počátku výzkumu implicitní paměti stojí případ amnestického pacienta H. M, kterému lékaři v roce 1953 (ve snaze zmírnit jeho úpornou epilepsii) odstranili u obou středních temporálních laloků část podkorových oblastí včetně tzv. hipokampu. Po operaci se četnost epileptických záchvatů snížila, ale u pacienta se objevila vážná porucha explicitní paměti. Dokázal sice celkem normálně hovořit a vzpomí- nal si na svůj dosavadní život, ale nedokázal si zapamatovat nic nového. V nemocnici nepoznával ošet- řující personál, nenašel cestu do koupelny a zdálo se, že si z každodenních událostí svého života vůbec nic nepamatuje. Objevila se u něj také částečná porucha epizodické paměti zasahující do minulosti. Dříve osvojené dovednosti, např. jak se seká trávník, si sice pamatoval, ale nedokázal si vzpomenout, kam dávají sekačku. (Baddeley, 1999, str. 221.) Za několik let od provedení operace však učinila anglická psy- choložka Brenda Milnerová (nar. 1918), která se případem pana H. M. soustavně zabývala, fascinující objev. Zjistila, že se pacient zlepšuje v některých motorických dovednostech, např. v obkreslování, aniž by si byl vědom toho, že se něco učil. (Kandel, 1999, str. 508.)

Další výzkum pacientů trpících amnézií vedl k závěru, že nejdůležitější nervo- vou strukturou, která se podílí na ukládání údajů do explicitní dlouhodobé paměti, je hipokampus, lokalizovaný v podkorové oblasti mediálních temporálních laloků. Neurologové se shodují v tom, že tato nervová struktura má klíčový význam pro vštípení nových údajů jako trvalých vzpomínek, ale není nezbytná pro vybavování starých vzpomínek. (Podrobněji viz Koukolík, 2000, str. 98-100.)

U pacientů s oboustranným poškozením hipokampu19 však probíhají některé typy učení.

  • Už z počátku století je znám pokus švýcarského lékaře Edouarda Claparěda (1873-1940), který provedl s jednou svou pacientkou trpící těžkou amnézií. Léka- ře, kterého vídala denně, nepoznávala. Claparěde ji jednoho dne při podání ruky lehce bodl do prstu špendlíkem, který skryl v dlani. Poté vyšel z místnosti, vrátil se, pacientka si jej opět nepamatovala, byl pro ni novým, neznámým člověkem. Jakmi- le jí Claparěde opět podal ruku, pacientka svou ruku skryla. Proč tak učinila, neby- la schopna vysvětlit. (Koukolík, 2000, str. 222.) Výsledky výše uvedeného pokusu lze považovat za případ emočního podmiňování, tj. vytváření asociací mezi vnější- mi podněty a emočními reakcemi. Odtažení ruky bylo zřejmě projevem implicit- ních, tedy nevědomých obav z nepříjemného podnětu.

 

 

Hipokampální amnézie samozřejmě není jediný druh poškození paměti. S poněkud jiným klinickým obrazem se setkáváme u Alzheimerovy choroby, Korsakovova syndromu a dalších poruch, jejichž stu- dium spadá především do kompetence neurologů a psychiatrů.

Paméí                                                                                                      213

 

  • Pacienti trpící amnézií jsou schopni osvojit si některé jednoduché pohybové pod- míněné Naučí se například zamrkat v reakci na nějaký tón, pokud jim byl předtím společně s tímto tónem pouštěn do oka prudký závan větru.
  • Zlepšují se v jednoduchých senzomotorických úlohách, jakými jsou hledání cesty bludištěm, sestavování skládaček nebo hledání skrytých obrázků, aniž by si pamatovali, že se s nimi už někdy (Cumminsová, 1998, str. 71.)
  • Nemocní naprosto selhávají v testech rozpoznávání starých a nových Proje- vuje se však u nich senzibilizace neboli „priming“, a to například při doplňování slovních kořenů. Zkoumané osobě se nejprve prezentuje seznam slov, mezi nimi na- příklad slovo postoj. Dostane-li poté za úkol doplnit písmena pos první koncovkou, která ji napadne, pak- stejně jako zdraví lidé – řekne slovo postoj. (Baddeley, 1999, str. 227.) Jinou variantou tohoto testu je to, že pacient po předběžné instrukci (po prezentaci seznamu slov) dostane k dispozici slovní kořen a několik různých kon- covek. Pacienti s amnézií – opět stejně jako zdraví lidé – vybírají koncovky, který- mi slovní kořeny doplní do dříve prezentovaných slov. Zdá se však, že tuto úlohu provádějí podobně, jako by to byla skládačka nebo doplňovačka. Neopírají se tedy o významy, ale spíše o určitý akustický nebo vizuální vzorec. (Cumminsová, 1998, str. 69.) U amnestických pacientů je senzibilizace modalitně specifická. Projevuje se tedy pouze tehdy, je-li předběžná instrukce prezentována ve stejné senzorické po- době, např. akustické nebo vizuální, jako vlastní úloha, tedy v našem případě dopl- ňování slovních kořenů.
  • U amnestiků probíhá také další typ senzibilizace („primingu“), kterým je vznik nevědomých afektivních preferencí. Projevuje se například tím, že nemocní před novými melodiemi upřednostňují ty, které již dříve slyšeli. (Baddeley, 1999, str. )

Rozsáhlé studie pacientů s oboustranným poškozením hipokampu vedly k závě- ru, že implicitní paměť je u nich i nadále funkční, ale je převážně nevědomá. Proje- vuje se tedy pouze v úrovni výkonu, nikoliv ve vědomém vybavování. Současně za- čalo být zjevné, že explicitní a implicitní paměť jsou dva relativně nezávislé pamětní subsystémy. Explicitní osvojování deklarativních znalostí se podstatně liší od schopnosti zapamatovat si něco více méně automaticky, bez záměrného učení nebo bez účasti vědomí. Explicitní paměť je pravděpodobně vývojově mladší, a proto ta- ké zranitelnější, zatímco implicitní paměť je evolučně starší a vůči poškození více rezistentní. (Cumminsová, 1998, str. 74.) Amnézií je nejčastěji postižena autobio- grafická paměť. Lze tedy předpokládat, že právě tento pamětní systém je vývojově nejmladší. Autobiografická paměť se váže na sebepojetí, tedy na naše já, což je z hlediska vývoje lidské psychiky pravděpodobně poměrně „mladá“ oblast.

Relativní samostatnost implicitní paměti potvrzují i pokusy s amnézií na zážit- ky v hypnóze. Takzvanáposthypnotická amnézie vzniká spontánně nebo na příkaz hypnotizéra, který subjektu sugeruje, že si po skončení hypnózy nebude pamatovat na události, které se odehrály v jejím průběhu.

 

 

 

214                                                                                                                                       7. kapitola

 

Badatelé zabývající se experimentální hypnózou zkoumali, zda amnestický paměťový materiál nein-terferuje s paměťovým materiálem bdělým. Nejčastěji se používalo učení řadám čísel nebo slov v hypnóze a v následném bdělém stavu. Zkoumala se časová úspora při učení se téže řady nebo rušivý vliv učení v hypnóze při následném osvojování odlišných řad. Na základě řady experimentů tohoto druhu se považuje za prokázané, že v hypnóze naučený materiál s následně naučenými obsahy interferuje. (Kratochvíl, 1999a, str. 250-251.) Dále se ukázalo, že sugerování amnézie příliš nenarušuje pozitivní vliv, který má učeni se v hypnóze na výkon při testování rekognice, tedy znovupoznání. Při jeho zkoumání subjekt zpravidla obdrží seznam, v němž jsou položky s hypnotickými úkoly nebo data naučená v hypnóze smíchána s jinými údaji. Subjekt má hypnotická data mezi nimi najít. V řadě případů se amnézie, která byla při spontánním vybavování úplná nebo značná, při testování na rekognici rozplývá a ztrácí. Je tedy zřejmé, že posthypnotická amnézie blokuje účinněji spontánní vybavování než znovupoznání. (Kratochvíl, 1999a, str. 226.)

 

Interpretujeme-li tyto výsledky z hlediska nových poznatků o lidské paměti, pak se zdá, že hypnotické sugesce ovlivňují explicitní pamětní systémy, zejména paměť epizodickou, ale jejich vliv na implicitní paměť je podstatně menší, nebo vůbec žád- ný.

 

Subsystémy implicitní paměti

 

V současnosti se předpokládá, že implicitní paměť je ve skutečnosti souborem ně- kolika různých subsystémů, jejichž fungování zajišťují různé oblasti mozku. Patří k nim senzibilizace – „priming“, tj. zcitlivění vůči relativně novým podnětům, které zajišťují senzorické oblasti mozkové kůry. Dalším subsystémem je procedurální paměť, která zajišťuje formování dovedností a návyků. Příslušnou oblastí mozku je striatum neboli neostriatum, což jsou neuronální struktury ve středním mozku

{nuc-leus caudatus a putamen). V implicitní paměti dále probíhá jednoduché klasické podmiňování. Na emočním podmiňování se podílí amygdala, zatímco vytváření pohybových podmíněných reflexů souvisí s funkcemi cerebella – mozečku, což je svinutý útvar, připojený zezadu nad mozkový kmen a vyčnívající nad prodlouženou míchou. Dalším subsystémem procedurální paměti je neasociativní učení, tedy aktivace reflexních drah. (Kandel, 1999, str. 508-509.) Na obr. 27 je znázorněna předpokládaná organizace dlouhodobé paměti.

U zdravých lidí se procesy probíhající v explicitní a implicitní paměti vzájemně doplňují a společně se podílejí na učení i vybavování z paměti. V mnoha situacích paralelně využíváme informace z několika pamětních subsystémů. Představte si průběh nějakého písemného testu. Nejprve si vybavíte údaje uložené v sémantické paměti. Poté využijete senzomotorickou dovednost – psaní – k vypracování odpo- vědí. Přitom si vzpomenete, že jste při posledním testu několikrát „opravili“ správ- nou odpověď na špatnou, a tentokrát se tohoto postupu vyvarujete. Využili jste te- dy informace uložené v epizodické paměti.

Paměí                                                                                                      215

 

Obrázek 27 Organizace údajů v dlouhodobé paměti (Kandel, 1999, str. 509.)

 

 

  • Dětská amnézie

Zkoumání subsystémů dlouhodobé paměti přispělo k dokonalejšímu porozumění vývojové dětské amnézii, kterou lze definovat jako neschopnost vybavovat si vzpomínky na události prvních tří let života. V jejím rozsahu ovšem existují znač- né individuální rozdíly. Infantilní amnézii popsal jako první Sigmund Freud, který předpokládal, že je způsobena vytěsněním traumatických afektivních obsahů z prv- ních let života do nevědomí. Podle Freuda byly některé rané emoční zážitky prová- zeny úzkostí takové intenzity, že jim obranné mechanismy nedovolí znovu vstoupit do vědomí (tedy vybavit si je), aby nedošlo k jeho opětovnému zaplavení úzkostí. (Viz Freud, 1991, str. 146-155.)

Současná věda nabízí několik alternativních vysvětlení dětské amnézie. Neuro- logové konstatovali, že hipokampus není zralý přibližně do jednoho či dvou let po porodu. Události, které nastanou v průběhu prvních dvou let života, proto nemohou být uloženy do paměti a později vybaveny. Kognitivní psychologové se domnívají, že dětská amnézie vzniká z důvodu masivního rozdílu mezi tím, jak kódují své zá- žitky malé děti, a tím, jak organizují své vzpomínky dospělí. Dospělí strukturují své vzpomínky v termínech verbalizovatelných kategorií a schémat, zatímco malé děti ukládají své zkušenosti do paměti v preverbální, názorné a citové podobě. Je mož- né, že své vzpomínky třídí především podle jejich citového zabarvení. Jakmile děti začnou mezi svými zážitky nacházet souvislosti a kategorizovat je, rané zkušenosti

 

 

 

216                                                                                                                                      7. kapitole

 

se začnou ztrácet. (Atkinsonová et al., 1995, str. 327.) Potíže dospělých s výbavo váním vzpomínek na první roky života lze tedy vysvětlit tím, že symbolické funkce se v tomto údobí teprve vyvíjejí. Dětské zážitky jsou kódovány jiným způsoben než pozdější zkušenosti, takže do novějších schémat nezapadnou.

Další hypotetickou příčinou dětské amnézie je neukončený vývoj já. Celkově lze konstatovat, že kojenci i batolata mají paměť dobře vyvinutou. Dětskí amnézie se zpravidla netýká procedurální paměti. Dospělí si pamatují všechnj senzomotorické dovednosti, např. sezení, chůzi či uchopování, které si osvojil v prvních letech života. Ranou amnézií není zasažena ani paměť sémantická. Význam prvních slov a základy mateřského jazyka se rovněž nezapomínají. Je pravděpodobné, že si dítě implicitně pamatuje i emoční zážitky z prvních let života Dětská amnézie se tedy vztahuje především k paměti epizodické, která pravděpodobně nemůže začít fungovat dřív, než se v dětské psychice vytvoří jasně ohraničená psychická struktura, která bývá označována jako já, sebepojetí či reprezentace sebe sama. Její vývoj je u většiny lidí ukončen kolem třetího roku života, což je také období, v němž dětská amnézie pomalu končí. (Sobkova a Plháková, 1999, str. 53.)

Další příčinou dětské amnézie může být to, že děti do tří let nemají dostateční rozvinutou schopnost orientovat se v čase, kterou si většinou osvojují teprve v před- školním věku. Děti mladší tří let nemohou uspořádat své vzpomínky z časovéhc hlediska, a tudíž šije ani později vybavit. (Malá, 1996, str. 214-215.) ■ Výzkum dětské amnézie. Snaha o zkoumání příčin dětské amnézie vědeckými metodami naráží na značné metodologické problémy. Sporná je především pravosl vybavených zážitků. Je otázka, co z našich raných vzpomínek je založeno na vyprávění rodičů nebo na fotografiích v rodinném albu a co jsou skutečné živé vzpomínky na první léta našeho života. Obsah raných vzpomínek může ovlivnit také specifické dotazování, kterému se v průběhu výzkumů nelze vyhnout.

Usher a Neisser se ve své studii ptali dospělých, kteří do tří let prokazatelně prožili určitou významnou událost, zda si na ni pamatují. Přesnost vzpomínek potvrzovali rodiče. K těmto významným zkušenostem patřilo a) narození mladšího sourozence, b) hospitalizace nejméně na jednu noc, c) smrt člena rodiny a d) stěhování rodiny do nového domova. Vzpomínky na narození mladšího sourozence a na hospitalizaci se zkoumaným osobám dařilo vybavovat i v případě, že jim v té době byly teprve dva roky. Na smrt rodinného příslušníka a na stěhování si však pamatovaly pouze tehdy, když jim byly alespoň tři roky. Zdá se tedy, že rozsah dětské amnézie do určité míry závisí na povaze20 raných zážitků. Usher a Neisser nicméně konstatovali, že neexistují žádné vědomé vzpomínky na první rok života, a to ani u velmi významných událostí. (Usher a Neisser, 1993.)

 

 

Relativně slabé zapamatování smrti rodinného příslušníka mohlo být způsobeno tím, že příbuzní ob- vykle malé děti chrání před přímou konfrontací s touto událostí.

Paměť                                                                                                                                          217

 

 

Sobkova a Plháková se ve své výzkumné sondě rovněž zaměřily na rozsah dětské amnézie. Jako vý- znamnou událost zvolily narození mladšího sourozence. Zkoumaný vzorek tvořilo 30 žáků druhých a tře- tích tříd základní školy a 30 studentů vysokých škol. Ukázalo se, že sedmileté a osmileté děti si poměr- né dobře pamatují okolnosti narození mladšího sourozence, který přišel na svět v údobí mezi prvním až třetím rokem jejich života. U vysokoškolských studentů byl rozsah dětské amnézie mnohem větší, ale ani zde nebyla úplná. Zdá se tedy, že schopnost vybavovat si zážitky z prvních let života se v ontogenezi po- stupně mění. Vzhledem k malému počtu zkoumaných osob však nelze výsledky této studie příliš široce zobecňovat. (Sobkova a Plháková, 1999.)

 

Většina psychologů sdílí přesvědčení, že základním předpokladem pro zdravý psychický vývoj dítěte je přítomnost pečující a milující osoby. Výzkumy dětské amnézie nasvědčují tomu, že během prvního roku života, kdy je interakce mezi matkou a dítětem obzvlášť důležitá, dítě disponuje především implicitním preverbálním pamětním systémem. Lze předpokládat, že významnou komponentou raných vzpomínek jsou vizuální představy a emoční prožitky, které příslušnou zapamatovanou událost provázely. Dále je pravděpodobné, že děti pociťují mnohem živěji než dospělí fyziologický doprovod afektů. U dospělých je bezprostřední prožívání tělesných dějů utlumeno vlivem rozvinutých psychických struktur. Mentální organizace malého dítěte existuje v primitivní, „syrové“ podobě, takže kvalita zkušenosti je neobyčejně významná. Každý zážitek má povahu první životní zkušenosti, takže by se dalo říct, že v raném dětství dítě prožívá jednu „peak experience“ za druhou. (Sprinthall et al., 1994, str. 106.)

Je možné, že vzpomínky na situace vyvolávající zápornou emoční odezvu, k nimž patří zejména odloučení od matky, se ukládají do implicitní paměti, což je jediný dobře diferencovaný pamětní systém, kterým dítě disponuje v prvním roce života. Někteří autoři se domnívají, že negativní citové zážitky uložené v implicitní paměti dlouhodobě a úplně nevědomě ovlivňují citové prožívání i chování. U lidí, kteří byli v raném dětství vystaveni rozmanitým zátěžovým situacím, se v důsledku toho snadno vytvářejí asociace mezi neutrálními podněty a strachem či úzkostí. Jinak řečeno, tito lidé mají pocit ohrožení i v situacích, v nichž se ostatní cítí zcela bezpečně. (Kandel, 1999, str. 513.)

7.2.3          Zkreslování vzpomínek

Jednou z příčin zkreslení (distorze) našich vzpomínek je to, že z dlouhodobé paměti si snáze vybavujeme smysluplné informace než údaje nesmyslné nebo zmatené. Lidé mají tendenci vnášet do chaotických vzpomínek určitý smysl a řád, a to na úkor jejich přesnosti. Tento proces se výrazně projevuje při reprodukci snů, jejichž obsah bývá mnohdy zcela nelogický. Lidé, kteří vyprávějí svůj sen, z něj bezděčně vytvoří vcelku soudržný příběh.

Výsledky řady výzkumů nasvědčují tomu, že údaje, které si vybavujeme z paměti, mohou být značně nepřesné, nebo zcela mylné. Ukazuje se, že naše vzpomínky

 

 

 

218                                                                                                                                       7. kapitola

 

nejsou přesnou kopií dřívějších událostí. Při vybavování se poměrně výrazně uplatňují rekonstruktivní i konstruktivní procesy. Při rekonstrukci doplňujeme bílá místa v našich vzpomínkách pravděpodobnými údaji. Při konstrukci bezděčně vytváříme zcela nový psychický obsah, a to na základě svých dřívějších zkušeností nebo věrohodných informací získaných od druhých lidí. Tyto nové obsahy se zejména v psychiatrické literatuře označují jako konfabulace (smyšlenky).

Rekonstrukce (dotváření) vzpomínek

 

Rekonstrukce vychází z útržkovitých vzpomínek na určité zážitky, které člověk s pomocí pamětních schémat doplňuje do ucelené podoby. Podle sociálního psychologa Vander Zandena jsou schémata mentální oporou, která člověku poskytuje rámec pro zpracování nových informací a pro jejich propojení s údaji uloženými v dlouhodobé paměti. Schémata se pravděpodobně utvářejí v době, kdy se člověk seznamuje s novými poznatky, aktivitami či rolemi. Zpočátku si pozorně všímá informací, které nejsou konzistentní s jeho představami či očekáváními, a začleňuje je do rodícího se schématu. Později, když už je schéma definitivně utvořeno, si naopak ve větší míře všímá údajů, které jsou s ním v souladu, a právě ty si nejlépe pamatuje. Hotová schémata silně ovlivňují kódování, ukládání a pozdější vybavování nových informací. (Vander Zanden, 1987, str. 42.)

Působením schémat lze vysvětlit, proč si v mnoha případech lépe pamatujeme údaje, které podporují naše dosavadní názory, než ty, které je zpochybňují. Například lidé, kteří mají spíše levicové politické přesvědčení, kupují „Právo“ a v televizním či rozhlasovém vysílání sledují především informace, které jejich názory potvrzují. Lidé s pravicovými postoji naproti tomu čtou „Lidové noviny“ a pozorně naslouchají názorům politiků, kteří reprezentují jejich politickou orientaci. Tendence přednostně vyhledávat informace, které potvrzují naše dosavadní mínění, se označuje jako konfirmační zkreslení. Poměrně výrazně ovlivňuje také lidské myšlení.

Další významnou příčinou zkreslování vzpomínek jsou individuální motivy. Ze- jména osobní vzpomínky, které si vybavujeme z autobiografické paměti, lze pokládat za rekonstrukce dřívějších zážitků, které dotváříme v souladu se svými aktuálními potřebami a přáními. Také při posuzování druhých lidí připodobňujeme jejich projevy celkovému dojmu, který z nich máme, nebo je slaďujeme se stereotypním pojetím sociálních skupin, k nimž patří. Například máme-li někoho upřímně rádi, pak si o něm pravděpodobně budeme pamatovat jen to dobré. U neoblíbených osob naopak přednostně registrujeme negativní informace, byť by se jednalo o klepy a pomluvy.

Rekonstruktivní procesy byly studovány především v souvislosti s problematikou očitých svědectví a autobiografických vzpomínek.

  • Očitá svědectví jsou výpovědi osob, které byly náhodnými pozorovateli nějakého zločinu, nehody či jiné kritické události. Policisté, soudci i porotci těmto sve-

Paměť                                                                                                                                          219

 

dectvím přikládají značnou váhu, takže hrají při soudních jednáních důležitou úlohu. Jsou očitá svědectví skutečně tak přesná, jak si většina lidí myslí? Výsledky četných výzkumů nasvědčují tomu, že nikoliv. Například psycholog Robert Buckhout zinscenoval před posluchárnou plnou studentů „útok na profesora“. Celá událost byla nafilmovaná, takže bylo možné stanovit přesnost svědeckých výpovědí. Ukázalo se, že přibližně 25 % údajů, které studenti uváděli, bylo nepřesných. Za sedm týdnů od incidentu měli za úkol vybrat útočníka ze série fotografií šesti mužů. Přibližně 60 % studentů vybralo fotografii nevinného člověka. (Buckhout, 1974.)

Další výzkumy ukázaly, že bezprostředně po sledování nějakého zločinu jsou sdělení přítomných osob neúplná a útržkovitá. Svědci však bývají vyslýcháni opakovaně, a dřív než vystoupí v soudní síni, doplní své vzpomínky do podoby soudržného a logického svědectví, které však není úplně přesné. Výsledný obrázek je pak syntézou toho, co se skutečně odehrálo a co se s určitou pravděpodobností stát mohlo. Rekonstruované svědectví přitom může být logičtější a přesvědčivější než to, co se skutečně přihodilo.

Ke zkreslení vzpomínek přispívají také chybné nebo zavádějící informace, které dostáváme od druhých lidí. Pokud se někdo zmíní o nějakém věrohodném detailu, který naše vzpomínky neobsahují, můžeme ho do nich snadno začlenit. Psychologové celkem přesvědčivě dokázali, že obsah výpovědí lze pozměnit tzv. sugestivními otázkami. Patří k nim dotazy typu: Měla na sobě červené nebo modré šaty? Sundal si rukavice hned nebo až později? Jel s vámi ve výtahu muž nebo žena? Pokud svědek na sugestivní otázku odpoví, pak barvu šatů nebo rukavice nejspíš začlení do svých vzpomínek. Pokuste se vytvořit nesugestivní verze tří výše uvedených otázek.

Elizabeth Loftusová, která se problematikou spolehlivosti svědeckých výpovědí systematicky zabývá, provedla v této oblasti řadu experimentů. Zřejmě nejznámější z nich uskutečnila v roce 1974 spolu s J. Palmerem. Podívejme se, jak tento výzkum popisuje Alan Baddeley:

Účastníci výzkumu nejprve zhlédli filmový záznam autonehody a pak jim byla položena otázka: .Ja- kou rychlostí jela auta v okamžiku, kdy se srazila?“ Všem dotazovaným byla položena tatáž otázka, s tou výjimkou, že slovo srazila (v angličtině hit) bylo nahrazeno některým ze slov smashed, collided, bum-ped, contacted, která jsou v angličtině téměř synonymy slovesa hit, ale od něj i navzájem se liší právě intenzitou popisované akce. Odhady rychlosti byly nejvyšší (65,6 km/h), když bylo použito sloveso smashed, nižší u slovesa collided (63,2 km/h), a ještě nižší u bumped (61,3 km/h), hit (54,1 km/h) a contacted (51,2 km/h). Když byl účastníkům pokusu po týdnu položen dotaz, zda se při nehodě rozbilo sklo, ti, kteří byli testováni pomocí slovesa smashed (roztříštit, rozdrtit), ve srovnání s ostatními častěji (nesprávně) odpovídali kladně. (Baddeley, 1999, str. 200-201.)

 

Svědci někdy chybně identifikují nevinné osoby jako zločince. Příčinou těchto omylů může být to, že lidé mají tendenci zapomínat zdroj informací. Například v průběhu vyšetřování ukáže policista svědkovi sérii fotografií podezřelých osob. Za několik dní se koná identifikace pachatele, který stojí v řadě mezi pěti či šesti dalšími osobami. Je možné, že si svědek splete skutečného viníka s někým, koho

 

 

 

220                                                                                                                                      7. kapitola

 

viděl na fotografii, protože zapomněl původ informace. Některé výzkumy nasvědčují tomu, že právě chybné výpovědi očitých svědků jsou nejvýznamnější příčinou justičních omylů. Lze přesnost očitých svědectví nějak zvýšit? Jako užitečná se jeví následující doporučení: Svědky je třeba požádat, aby řekli vše, co si pamatují, ale neklást jim žádné doplňující otázky. Je vhodné, aby si představili sebe sama uprostřed popisovaného děje. Také rekonstrukce zločinu na místě činu má svůj smysl, protože reálný kontext usnadňuje vybavování. Není žádoucí na svědky naléhat, aby si vybavili co nejvíc detailů, nebo je vyslýchat opakovaně. Takovéto postupy pouze podporují rekonstruktivní procesy. Při opakovaných výpovědích svědci sice často uvádějí větší počet podrobností, ale současně se snižuje jejich přesnost. (Baron, 1999, str. 232.)

V USA se ke zpřesnění svědeckých výpovědí dlouhou dobu používala hypnóza. V současnosti se tento postup považuje za značně diskutabilní. Ačkoliv byly popsány případy, kdy si hypnotizovaný svě- dek vybavil z paměti řadu užitečných podrobností, může být hypnóza – coby povýtce sugestivní postup

– příčinou distorze vzpomínek. Známý americký hypnotizér M. T. Orné předsedal komisi, jež dostala za úkol odborně zhodnotit tuto problematiku pro Americkou lékařskou společnost. Komise ve své zprávě upozornila na to, že při užití hypnózy je nežádoucí poskytovat vodítka sugestivními otázkami nebo činit na hypnotizovaného nátlak při vybavování, který by ho mohl nutit k využívání fantazie pro vyplňování mezer ve vzpomínkách. V závěru zprávy komise vyslovuje názor, že použití hypnózy může vést ke zne- hodnocení nebo omezení věrohodnosti svědectví dané osoby před soudem. (Kratochvíl, 1999a, str. 263.)

 

Za relativně přesnou a spolehlivou lze tedy považovat první, pokud možno spon- tánní svědeckou výpověď. V mnoha případech je rozumné považovat očitá svědectví za nepřesný a potenciálně zavádějící zdroj informací.

  • Autobiografické vzpomínky. Každý člověk si vytváří přijatelnou a konzistentní představu o své minulosti, která však nemusí být úplná a přesná. Vzpomínáme-li na minulost, počínáme si spíše jako autoři autobiografického románu než jako video- kamera, která přesně zaznamenává průběh děje. Potencionálním zdrojem zkreslování osobních vzpomínek je subjektivní potřeba mít o sobě příznivé mínění. Sebe-pojetí lze považovat za důležité intrapsychické schéma, které ovlivňuje reprodukci obsahů uložených v epizodické paměti. Vzpomíná-li člověk na své chování v různých situacích, má tendenci vidět sebe sama v příznivém světle. Zpravidla jsme přesvědčeni, že jsme dělali nebo říkali „správné“ věci, i když to pokaždé nebyla pravda. U lidí s nízkým sebehodnocením ovšem mohou být vzpomínky zkresleny v jejich neprospěch.

K autobiografickým vzpomínkám patří také nejranější vzpomínky z dětství. Představitelé individuální psychologie, jejímž zakladatelem je Alfred Adler (1870-1937), přistupují k raným dětským vzpomínkám z radikálně odlišných pozic než kognitivní psychologové. Při interpretaci jejich významu vycházejí z předpokladu, že z obrovského množství událostí raného dětství si člověk selektivně pamatuje ty, které jsou v souladu sjeho životním stylem, což je základní sebepojetí a životní cíl, pohled na svět a způsob zacházení s životními situacemi. Rané vzpomínky pak slouží k tomu, aby životní styl daného jedince potvrdily či ospravedlnily. Jinak

Paměť                                                                                                                                          221

 

řečeno, vztahují se spíše k současnosti než k minulosti. Určité zážitky z raného dětství si vybavujeme z paměti (pravděpodobně ne zcela přesně) proto, že potvrzují naše aktuální sebepojetí. (Dreikursová-Fergusonová, 1993, str. 32.)

Významný představitel individuální psychologie Rudolf Dreikurs (1897-1972) považoval exploraci raných vzpomínek za důležitou součást stanovení životního stylu klienta. V knize „Psychodynamika, psychoterapie a poradenství“ uvádí následující příklad:

 

Klient si ze svého dětství pamatoval na velkou povodeň, ke které došlo, když mu byly asi tři roky. Vzpomněl si, že jej v náručí držela jeho matka a že se spolu z okna ve třetím poschodí dívali na velké muže, kteří dole odstraňovali bahno a jiné následky povodně. Podle Dreikurse obsah vzpomínky v kon- denzované podobě vyjadřuje základní interpersonální tendence klienta, které lze shrnout těmito slovy: Ačkoliv se jedná o dospělého muže, pravděpodobně si připadá v nebezpečném mužském světě bezbran- ný a hledá bezpečí u své matky. Spolu s ní a pod její ochranou se pak shora („svrchu“) dívá na silné mu- že, kteří dělají „špinavou“ práci. (Dreikurs, 1982.)

 

Kognitivní psycholog by po vyslechnutí výše uvedené vzpomínky patrně pátral po tom, zda k povodni skutečně došlo, kolik bylo klientovi v té době let, a dotazoval by se matky, zda si na tuto příhodu také pamatuje. Z tohoto příkladu vyvstává rozdíl mezi subjektivní psychickou realitou, kterou terapeuti většinou respektují a považují ji za východisko své práce, a mezi objektivními poznatky, po kterých pátrají experimentální psychologové. Nepochopení tohoto rozdílu může být příčinou četných nedorozumění mezi zástupci různých odvětví psychologie.

Podle Prochasky a Norcrosse (1999, str. 352) probíhá v akademických kruzích důležitý filosofický spor, který staví konstruktivismus proti empirismu. Jádro kon- struktivismu spočívá v předpokladu, že člověk nikdy nepoznává realitu, která je objektivní a na pozorovateli nezávislá. Veškeré poznání se vztahuje ke kultuře, jazyku či teorii, kterou aplikujeme na určitou událost.

Jeden ze směrů konstruktivistické psychoterapie, tzv. narativní terapie, vychází z předpokladu, že klienti si sami utvářejí svou minulost v příbězích, které vyprávějí v přítomnosti. Psychoterapie se pak chápe jako „převyprávění“ životního příběhu, který je postupně transformován z těžké, nestravitelné podoby do podoby přijatelné. Minulost (a sebepojetí) lze změnit tak, že se vytvoří nová vyprávění a nové příběhy. Terapeut by měl přitom vycházet z toho, že verze životního příběhu, se kterou jeho pacient nebo klient přichází, je vnitřně pravdivá. V průběhu léčby mu ovšem může nabídnout jiný či nový úhel pohledu. (Prochaska a Norcross, 1999, str. 357-360.)

 

Konstrukce (vytváření) vzpomínek

 

Zdá se, že člověk nejenže doplňuje své vzpomínky rozmanitými věrohodnými detaily, ale je schopen také vytvářet vzpomínky úplně nové, které považuje za naprosto autentické. Výsledky některých výzkumů nasvědčují tomu, že informace z vněj-

 

 

 

222                                                                                                                                       7kapitola

 

ších zdrojů, jakými jsou fotografie v rodinném albu a tradované rodinné příběhy, je možné transformovat do podoby autobiografických vzpomínek. Lze předpokládat, že fragmenty zkušeností a představy různých zážitků jsou v paměti zpracovány a propojeny s dalšími údaji, takže výsledné pamětní obsahy přesahují rámec pří- mých zkušeností. Tento proces označují psychologové jako konstrukci falešných vzpomínek, případně jako syndrom falešné paměti.

 

Jean Piaget si údajně vybavoval jako svou nejranější vzpomínku tuto situaci:, Jedna z mých prvních vzpomínek by spadala, pokud by byla pravdivá, do druhého roku mého života. Dosud před sebou velmi jasně vidím následující scénu, které jsem věřil přibližně až do 15 let. Seděl jsem v kočárku, ve kterém mě moje chůva vezla po Champs Elysées, když tu se mě jakýsi muž pokusil unést. Byl jsem ke kočárku připoután řemínkem a chůva se odvážně postavila mezi mne a zloděje. Utržila řadu škrábanců, dosud si na ně vzpomínám. Pak se kolem shlukli lidé, přišel policista v krátkém kabátku a s bílou holí a muž vzal do zaječích. Celou scénu mám dosud v živé paměti… Když mi bylo asi patnáct, rodiče dostali od mé bý- valé chůvy dopis, kde jim psala, že se dala k Armádě spásy. Chce se vyznat ze svých dřívějších prohřeš- ků a zejména vrátit hodinky, které při této příležitosti dostala. Celou historku si vymyslela a škrábance zfalšovala. Jako dítě jsem tedy tuto historku, které moji rodiče věřili, musel slyšet vyprávět a musel jsem šiji v podobě vizuální vzpomínky promítnout do minulosti.“ (Baddeley, 1999, str. 203.)

 

Loftusová a Pickrell zkoumali možnost implantace falešných vzpomínek na udá- losti, které se nikdy nestaly. V daném experimentu vyslechlo dvacet čtyři zkouma- ných osob v přítomnosti blízkých rodinných příslušníků popis čtyř událostí, z nichž jedna – ztracení se v obchodě – se nikdy nestala. Zkoumané osoby měly za úkol pí- semně zaznamenat detailní vzpomínky na tyto události, a badatelé s nimi měli něko- lik následných rozhovorů. Ukázalo se, že 25 % zkoumaných osob si vybavilo vzpo- mínky na to, jak se jako děti ztratily. Badatelé dále zjistili, že při popisu reálných zážitků používají lidé více slov než při popisu těch, které se nestaly, a že při druhém rozhovoru byly falešné vzpomínky na neexistující událost jasnější. Některé zkou- mané osoby byly přesvědčeny o jejich pravosti i poté, co jim badatelé objasnili pod- statu experimentu a rodinní příslušníci potvrdili, že byli s psychology domluveni. Člověk tedy může na základě sugescí nabýt přesvědčení, že se některé události, které nikdy neprožil, skutečně odehrály. (Loftus a Pickrell, 1995.)

Již několikrát jsem se zmiňovala o tom, že lidé získávají prakticky všechny své faktické znalosti o světě v nejrůznějších „epizodických“ situacích. V sémantické pa- měti jsou však různá fakta uložena bez toho, že bychom si pamatovali, kdy a kde jsme se o nich dozvěděli. Zapomínání zdroje informací je tedy důležitou kompo- nentou pamětních procesů, která umožňuje transformaci epizodických údajů na sé- mantické, což pravděpodobně chrání lidskou paměť před přetížením. Je možné, že se tento proces výrazně podílí na konstrukci falešných vzpomínek.

 

Daniel Schacter uvádí následující příklad: Ronald Reagan během své prezidentské kampaně v roce 1980 opakovaně vyprávěl dojímavou historku o pilotovi, který za druhé světové války poručil svému pod- řízenému, aby z poškozeného letadla vyskočil padákem. Jeho mladý kolega však byl tak těžce raněn, že nebyl schopen letoun opustit. Reagan si pokaždé utíral slzu v oku, když opakoval pilotovu heroickou od- pověď: „Nevadí. Přistaneme společně.“ Podle Schactera je tento příběh téměř přesnou replikou scény

Paměť                                                                                                                                         223

 

z filmu ,A Wing and a Prayer“. Reagan si zřejmě správně pamatoval fakta, ale zapomněl jejich zdroj. (Schacter, 1996, str. 287.)

 

Při vybavování vzpomínek na údobí předškolního věku je pravděpodobně mimo- řádně obtížné odlišit stopy po reálných zážitcích od dětských fantazií. Podle míně- ní vývojových psychologů je v tomto věku schopnost rozlišovat mezi realitou a fan- tazií značně nejistá.

Je zajímavé, jak malou pozornost věnují psychologové možnosti, že zdrojem fa- lešných vzpomínek je vědomé lhaní, tedy vymýšlení nepravdivých historek. V čer- venci roku 1999 jsem na psychoterapeutickém kongresu ve Vídni vyslechla před- nášku známého amerického psychologa Daniela Sterna, při níž hovořil o vývoji dětské schopnosti vyprávět příběhy. Stern se domnívá, že dítě se stává vypravěčem kolem třetího roku života. Děti rády vyprávějí krátké příběhy, které nejsou vždy pravdivé. Schopnost lhát je podle Sterna důležitým vývojovým pokrokem. Je to schopnost vytvářet novou realitu. Je-li tato narativní realita okolím přijata, stává se historickou pravdou, sdílenou realitou, která je důležitější než to, co se skutečně odehrálo. Děti někdy vyprávějí fantazijní příhody, které jsou pro ně téměř jako prav- da, a pokoušejí se o jejich pravdivosti přesvědčit okolí. „Věř mi, je to pravda,“ říkají děti. Podle Sterna jsou jejich příběhy vnitřně, citově pravdivé. (Plháková, 1999b, str. 90.)

Také u dospělých lidí je lhaní, zejména vymýšlení různých omluv a výmluv, po- měrně časté. Do určité míry se bez něj nelze obejít, nechceme-li blízké lidi zraňo- vat neomalenou upřímností. Je pravděpodobné, že člověk někdy zapomene, že si něco vymyslel, a začne své lži upřímně věřit. Významnou roli přitom zřejmě hrají obranné mechanismy. V době svého působení v Manželské poradně v Kroměříži jsem opakovaně konstatovala, že se mužská a ženská verze rodinných problémů (včetně relativně věcných údajů o rodinných financích) radikálně liší, přičemž kaž- dý z manželů se zdál být o pravdivosti svého pojetí upřímně přesvědčen.

 

  • Zapomínání a jeho příčiny

Většina lidí si uvědomuje, že si ze svých školních vědomostí a osobních zážitků pa- matuje poměrně málo. Lidé vyššího věku znepokojeně pozorují, že stále častěji za- pomínají jména a obtížněji se učí. Je zřejmé, že mnohé údaje, které jsme uložili do paměti, se z ní postupně ztrácejí nebo je v ní nedovedeme najít. Zapomínání však nelze pokládat za jednoznačně nežádoucí proces. Je pravděpodobné, že chrání mo- zek, respektive mentální kapacitu, před zahlcením a přetížením. V psychologii exis- tuje řada teorií, které se pokoušejí proces zapomínání vysvětlit. Patří k nim teorie rozpadu pamětních stop, teorie interference, účelného zapomínání a ztráty vodítek (klíčů, spojů). V posledních letech probíhá velmi kontroverzní diskuse kolem tzv. represe, což je hypotetický obranný mechanismus, kterým především psychoanaly-

 

 

 

224                                                                                                                                       7. kapitola

 

tici vysvětlují zapomínání traumatických zážitků. Dále se zdá, že v ultrakrátké, krát- kodobé a dlouhodobé paměti probíhá zapomínání odlišně a řídí se rozdílnými prin- cipy.

7.3.1            Teorie rozpadu pamětních stop

Podle této teorie je příčinou zapomínání v dlouhodobé paměti oslabení („blednutí“) nebo rozpad pamětních stop. Nejsou-li neurofyziologické změny vyvolané učením občas reaktivovány, postupně se rozpadají. Nervové spoje pak mohou být využity k vytváření novějších pamětních záznamů. Hlavní příčinou zapomínání je tedy mí- její času. Tato teorie vcelku koresponduje s naší každodenní zkušeností. Informace, které jsme si osvojili před několika lety, si zpravidla vybavujeme hůře než nově na- učené údaje.

Ačkoliv zní teorie rozpadu pamětních stop logicky a odpovídá běžné laické před- stavě o zapomínání, existuje řada pochybností o její správnosti. Už v 19. století zjistil německý psycholog A. Jost, že pokud jsou dvě paměťové stopy v témže okamžiku stejně silné, starší z nich bude trvalejší a její blednutí pomalejší (tzv. Jostův zákon). (Baddeley, 1999, str. 112.) Pedagogičtí psychologové shodně konstatují, že opakování učební látky rozložené do delších časových intervalů je podstatně efek- tivnější než učení koncentrované do krátkého časového údobí (např. Dařílek, 1992, str. 66, Fontána, 1997, str. 159). Zdá se tedy, že pamětní stopy se časem upevňují a jsou odolnější vůči rozpadu.

Také klinické zkušenosti s pacienty hospitalizovanými na gerontologických oddě- leních psychiatrických léčeben vedou k závěru, že ačkoliv vštípivost je u nich vážně narušena, vzpomínky na mládí i mnohé školní znalosti zůstaly v jejich paměti rela- tivně nedotčené. Ve zdravotnických záznamech těchto pacientů často nacházíme kli- nickou hantýrkou psanou poznámku „zvýrazněná staropaměť“. Psychologové, kteří se obětavě pokoušejí o psychickou rehabilitaci starých osob (např. Květoslava Čana-klisová v Psychiatrické léčebně v Opavě), využívají jako prostředek navázání kontaktu i jako podnětový materiál slabikáře, čítanky, básničky a říkanky ze školních let svých pacientů. Také tyto zkušenosti platnost teorie rozpadu pamětních stop příliš nepodporují.

Psychologové se pokusili odpovědět na otázku, jak dlouhou dobu informace v paměti „vydrží“. Výsledky výzkumů shodně vedly k závěru, že při znovupoznání je úbytek zapamatovaného podstatně menší než u spontánního vybavování.

Harry Bahrick se svými spolupracovníky zkoumal trvalost vzpomínek na jména a fotografie spolužáku ze střední školy. Ukázalo se, že ještě po 25 letech od závěrečných zkoušek lidé celkem spolehlivě odlišují své spolužáky od cizích lidí a daří se jim spojovat jejich jména s fotografiemi. Při volném vybavování jmen spolužáků na základě fotografií byl rozsah zapomínání podstatně větší. (Bahrick et al., 1975.)

 

Vzhledem k novým poznatkům o rekonstrukci a konstrukci vzpomínek se nic- méně většina psychologů přiklání k názoru, že v dlouhodobé paměti, zejména v je-

Paměť                                                                                                                                            225

 

jím epizodickém subsystému, uchováváme pouhé fragmenty dřívějších zážitků, kte- ré na základě schematických znalostí doplňujeme věrohodnými údaji. Celkově lze konstatovat, že kolem retence údajů v dlouhodobé paměti existuje stále mnoho teo- retických nejasností. Rozpad pamětních stop je však nepochybně důležitou příčinou zapomínání v senzorické a krátkodobé paměti.

7.3.2        Účelné zapomínání

Smyslem účelného zapomínání je odstranění nepřesných, nepotřebných nebo chyb- ných informací z paměti. Údajům tohoto druhu věnujeme menší pozornost než těm, které pokládáme za důležité. Přesto si je někdy zapamatujeme. Jedním z důvodů je to, že často předem nevíme, zda budeme určitý údaj ještě někdy potřebovat, či ni- koliv. Jakmile však nabudeme přesvědčení, že je daná informace bezcenná, snaží- me se ji po jejím vstupu do vědomí rychle zamítnout a dál se jí nezabývat. (Baron, 1999, str. 225.) Poměrně rychle zapomínáme pravidelně se opakující zážitky, což lze považovat za formu účelného zapomínání. Mnohé každodenní činnosti provádí- me automaticky, takže je rovněž neukládáme do explicitní paměti.

Dá se říct, že mnohé nechtěné nebo bezvýznamné údaje se nám daří z paměti odsunout. Je však téměř nemožné zapomenout na pohlaví, věk, atraktivnost a jiné základní sociální charakteristiky druhých lidí. Takovéto informace si pamatujeme, ať chceme, nebo nechceme. Je pravděpodobné, že různé znaky společenského postavení ovlivňují naše chování k lidem i tehdy, když se je snažíme přehlížet, nebo je to dokonce naší povinností. (Baron, 1999, str. 225.) Například zaměstnavatel by měl při přijímání nového pracovníka ignorovat jeho věk, pohlaví či příslušnost k et- nické skupině, což je z etického hlediska samozřejmě správné. Z psychologického hlediska se však jedná v podstatě o nesplnitelné zadání.

7.3.3        Teorie interference

Interference se projevuje tím, že podobné duševní obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě, což je příčinou potíží při jejich vybavování. Výrazně se projevuje na- příklad při souběžném studiu dvou cizích jazyků, z nichž žádný dobře neovládáme, píšeme-li krátce po sobě na české a anglické klávesnici počítače nebo chceme-li ur- čit, zda daný obraz namalovat impresionista Monet či Manet.

Interference se (převážně deskriptivně) vysvětluje působením tzv. proaktivního a retroaktivním útlumu. O proaktivním útlumu mluvíme tehdy, je-li příčinou potíží při vybavování nových znalostí dřívější učení. Podstatou retroaktivního útlumu je to, že vybavování dříve osvojených informací narušují nové poznatky. Výsledky výzku- mů nasvědčují tomu, že retroaktivní útlum je silnější než proaktivní. Zvlášť rušivě pů- sobí učení se podobné látce krátce před reprodukcí (tzv. ekforický útlum). (Nakoneč-ný, 1997, str. 209.) Studenti tedy dělají chybu, když při čekání na zkoušku studují nebo opakují učivo podobné tomu, které si budou krátce nato

 

vybavovat z paměti.

 

226                                                                                                    7.kapitola

 

Baddeley v monografii „Vaše paměť“ uvádí následující cvičení, které přesvědči- vě dokazuje vliv interference na vybavování:

Jsou dány dva soubory slov A a B, z nichž každý obsahuje pět podstatných a pět přídavných jmen. Přečtěte si soubor A a pokuste se uložit do paměti přídavné jméno přiřazené ke každému z podstatných jmen. Pokud jste hotovi, soubor zakryjte a pokuste se vybavit si přídavná jména, která patří k níže uve- deným podstatným jménům. Celý proces opakujte, dokud správně neurčíte všech pět přídavných jmen. Zapište si, kolikrát jste se museli soubor učit. Pak vše opakujte se souborem B.

 

Soubor A                                                      Soubor B

námořník – podnapilý                                     vikář – srdečný

herec – domýšlivý                                           farář – veselý

politik – mazaný                                              pastor – radostný

právník – hlučný                                             kaplan – žoviální

zpěvák – zarmoucený                                      kněz – bodrý

 

Test                                                               Test

politik?                                                           pastor?

námořník?                                                      kněz?

zpěvák?                                                          vikář?

právník?                                                         farář?

herec?                                                             kaplan?

 

Pravděpodobně se vám lépe učil soubor A, kde se pět přídavných a pět podstatných jmen významo- vě liší, na rozdíl od souboru B, v němž jde téměř o synonyma. Tento test je důkazem interferenčního vli- vu podobnosti. (Baddeley, 1999, str. 125-126.)

 

Interference je významnou příčinou potíží při vybavování z dlouhodobé paměti. V krátkodobé paměti způsobuje přetížení její kapacity, což zpravidla vede k defini- tivní ztrátě určitých informací. Představte si, že chcete volat číslo 603892354 a ně- kdo řekne: „Ne, je to 606965423.“ Je pravděpodobné, že zapomenete obě čísla. Interference se v oblasti krátkodobé paměti projevuje tím, že nová informace buď nahradí původní, nebo dojde k rozpadu obou pamětních stop v důsledku přetížení nevelké kapacity krátkodobé paměti.

Interference ovšem není jedinou příčinou zapomínání. Zdá se, že narušuje pře- devším vybavování takových údajů, které nejsou v paměti zapojeny do širších lo- gických souvislostí. Na základě výzkumu zvláštností myšlení expertů dnes už víme, že rozsáhlé, dobře organizované a propojené vědomosti mají na reprodukci obrov- ský pozitivní vliv. (Chi, Glaser a Farr, 1988.) Pedagogičtí psychologové označují příznivý vliv dřívějších poznatků na zapamatování a vybavování jako pozitivní transfer. Interference také téměř nenarušuje vybavování významu slov. Je nepo- chybně značný rozdíl mezi tím, když si člověk nedokáže vybavit slovo mlha, jež bylo součástí seznamu slov při výzkumu paměti, a zapomene-li, co je to mlha. V ta- kovém případě by se jednalo o velmi vážnou poruchu paměti.

Paměť                                                                                                      227

 

7.3.4            Represe

V současné světové psychologii probíhá poměrně kontroverzní diskuse o existenci obranného mechanismu represe (vytěsnění). Tento pojem zavedl do psychologie Sigmund Freud, který jeho definici několikrát pozměnil, čímž pravděpodobně při- spěl ke zmatku, jenž kolem něj vznikl. Ve svých raných pracích Freud předpoklá- dal, že obranný mechanismus represe hraje významnou roli při vzniku neurotických poruch. V roce 1895 vyslovil spolu s Josefem Breuerem ve „Studii o hysterii“ před- poklad, že neurotické poruchy jsou důsledkem vytěsněných afektů, které nemohly být uvolněny normální cestou (nesměly vstoupit do vědomí). Termínem konverze označil „změnu psychického vzrušení v trvalé tělesné symptomy“. (Freud, 1993b, str. 46.)

V roce 1915 Freud dospěl k závěru, že funkcí represe je udržovat nepřijatelné psychické obsahy mimo vědomí, a rozlišil dva její typy:

  1. Primární represe slouží k tomu, aby mentální reprezentace určitého pudové- ho impulsu vůbec nevstoupila do vědomí.
  2. Sekundární represe napomáhá tomu, aby byly mimo vědomí udržovány i různé odvozeniny a změněné projevy pudových impulsů – tzv. pudové deriváty. Mentální energie, jež je součástí vytěsněných impulsů, se transformuje v afekty, ze- jména v úzkost. (Freud, 1993a, str. 4.)

V tomto novějším pojetí represe tedy neslouží k tomu, aby člověk určité nepří jemné zážitky zapomínal, ale k tomu, aby si nepřijatelné impulsy vůbec nepřipouš těl. Freud také radikálně pozměnil svůj původní předpoklad, že hlavní příčinou vzniku neurotických symptomů jsou vy těsněné vzpomínky – zejména na trauma svedení. Postupně dospěl k závěru, že se v mnoha případech jedná o dětské fanta zie, tedy o falešné vzpomínky. V přednášce „Cesty k tvorbě symptomů“ Freud na psal:

 

„Situace je prokazatelně taková, že dětské prožitky zkonstruované nebo vybavené v analýze jsou jed- nou nepopiratelně falešné, podruhé však zrovna tak bezpečně správné, a ve většině případů představují směs pravdy a výmyslu. Symptomy jsou pak tedy někdy znázorněním prožitků, k nimž skutečně došlo a kterým můžeme připsat vliv na fixaci libida, jindy zase znázorněním pacientových fantazií, které se ovšem vůbec nehodí k tomu, abychom jim přisoudili nějakou etiologickou roli. Je těžko se v tom vyznat. Na této situaci nás mate především nízké hodnocení reality, zanedbávání rozdílu mezi ní a fantazií…

Těmto fantaziím je však nutno přiznat psychickou realitu na rozdíl od reality materiální a pomalu se učit chápat, že ve světě neuróz je psychická realita rozhodující.“ (Freud, 1991, str. 261-262.)

 

Freud tedy věděl o existenci falešných vzpomínek dávno předtím, než se jimi za- čali zabývat kognitivní psychologové. Na tuto skutečnost upozornil také britský psychoanalytik Phil Mollon v publikaci „Freud a syndrom falešné paměti“. (Mo-Ilon, 2000.)

Pojem represe se stal velmi populárním, i když jeho obsah laická, kulturní a čás- tečně i odborná veřejnost zjednodušila a pozměnila. Vzniklo přesvědčení, že pod-

 

228                                                                                                    7.kapitola

 

statou represe je schopnost zapomenout na otřesné zážitky, které ovšem, ukryty hlu- boko v nevědomí, nepříznivě ovlivňují duševní dění. Z tohoto pojetí vycházel v ně- kolika svých filmech Alfred Hitchcock. Například ve filmu „Marnie“ trpí hlavní hr- dinka kleptomanií, děsí ji červená barva a bouřka a má odpor k sexualitě. Nakonec se ukáže, že příčinou těchto potíží je vytěsněná vzpomínka na situaci, při níž jako malé děvčátko zabila pohrabáčem jednoho zákazníka své matky – prostitutky. V té- to osudové chvíli venku zuřila strašná bouřka. V jiném, méně známém Hitchcocko-vě filmu „Rozdvojená duše“ má hlavní hrdina, kterého hraje Gregory Peck, psychické potíže proto, že vytěsnil hrůznou vzpomínku na to, jak jako malý chlapec zavinil smrtelnou nehodu svého bratra.

Pojetí represe coby schopnosti zapomínat nepříjemné zážitky akceptovali i mno- zí psychoterapeuti. Konfrontační diskuse, která v USA kolem tohoto pojmu vznikla, souvisí s tím, že tam v posledních desetiletích vzrostl počet obvinění ze sexuálního zneužívání, z nichž některá byla prokazatelně falešná. Řada autorů v čele s Elizabeth Loftusuvou se nyní snaží dokázat, že terapeut přesvědčený o existenci represe může některými svými výroky napomáhat vzniku nepravých vzpomínek, a to často velmi jemným a nenásilným způsobem. Terapeut například během léčby pronese: „Víte, podle mých zkušeností měli mnozí lidé, kteří zápasili s podobnými problémy jako vy, v dětství určité bolestné zkušenosti – byli tělesně trestáni, nebo dokonce sexuálně obtěžováni. Zajímalo by mě, zda se vám nestalo něco podobné- ho.“ Tváří v tvář takovýmto sugestivním otázkám a sociálním požadavkům, které z nich vyplývají (terapeut se dožaduje určitých informací a očekává spolupráci), zač- ne klient pátrat ve své paměti po stopách raných traumatických událostí. Takovéto pátrání může vést k tomu, že ve své mysli vytvoří vzpomínky, které do té doby ne- měl, nebo zkreslí existující vzpomínky tak, aby byly v souladu s terapeutovými su-gescemi. (Loftus a Coan, 1995.)

Dalším argumentem proti existenci tzv. represe je to, že zapomenutí traumatic- kých zážitků je poměrně řídké. Zkušenosti s lidmi, kteří prožili otřesné zážitky, ja- kými jsou holocaust, válečné útrapy, mučení či přírodní katastrofy, nasvědčují to- mu, že na ně nikdy nezapomínají.

Neurologové upozorňují na to, že u řady lidí, kteří trpí posttraumatickou streso- vou poruchou, se setkáváme s velmi živými vzpomínkami, ale hovoří se také o růz- ně těžké poruše retrográdní autobiografické paměti, kterou může u lidí s posttrau- matickou stresovou poruchou doprovázet atrofie levé hipokampální formace. (Koukolík, 2000, str. 115.) Obvykle však platí, že čím víc je určitý zážitek zraňují- cí, tím větší je pravděpodobnost jeho zapamatování.

Tento závěr se mi nezdá být zcela přesvědčivý, pokud nevezmeme v úvahu typ psychického traumatu. Otřesné zážitky, které provázejí pobyt v koncentračním tá- boře, boj s povodněmi či odstraňování následků zemětřesení, nemusí být důvodem k mobilizaci nevědomých obranných mechanismů. Věznitele či mučitele v koncen- tračním táboře lze bez zábran vnímat jako „zloducha“ a nepřítele. Lze předpoklá- dat, že se obranné mechanismy mobilizují zejména tehdy, je-li ohroženo sebepoje-

Paméť                                                                                                      229

 

ti, vztahy k blízkým lidem nebo existuje-li nějaký těžký intrapsychický konflikt. Klinické zkušenosti nasvědčují tomu, že v lidské mysli existuje schopnost či mož- nost nepřipouštět si nepříjemné a ohrožující pocity a impulsy, zejména agresivní, a že se tato schopnost podílí na vzniku neurotických a psychosomatických poruch.

Například jedna moje klientka v Manželské poradně v Kroměříži se provdala za ovdovělého muže se dvěma dětmi. Asi za rok po sňatku začala trpět tak velkými potížemi při polykání, že se téměř nemohla najíst. Vznik tohoto symptomu byl pravděpodobně důsledkem toho, že ji zaskočila obrovská zátěž, kte- rou představovala péče o dvě „cizí“ děti. Mladá žena si ovšem nepřipouštěla nechuť, kterou k dětem cí- tila, ani ambivalentní pocity ve vztahu k manželovi. Neurotický symptom měl současně určitý adaptivní význam. Manžel začal o víkendech vařit pro celou rodinu, což vcelku logicky vyplynulo z toho, že „že- na přece nebude pro všechny vyvarovat, když se sama nemůže najíst“. Pokud by si moje klientka některé své záporné pocity uvědomila, neurotický symptom by pravděpodobně zmizel, ale její manželství by bylo vážně ohroženo. V podstatě nelze říct partnerovi, že nesnáším jeho děti (leda za cenu vážných kom- plikací).

 

Podobné případy neurotických či psychosomatických poruch, při nichž hraje ne- připouštěni si určitých pocitů důležitou roli, jsou pro terapeuty „denním chlebem“. Je ovšem poměrně obtížné, ne-li nemožné, dokázat působení nevědomých obran- ných mechanismů experimentálními metodami.

7.3.5            Teorie ztráty vodítek

Teorie ztráty vodítek (spojů, klíčů) vychází z předpokladu, že informace jsou v dlou- hodobé paměti utříděny do určitých kategorií a vzájemně propojeny do sémantic- kých – nověji konekcionistických – sítí. Spoje mezi psychickými obsahy umožňují nebo usnadňují jejich vybavování. Příčinou zapomínání je to, že se hledanou infor- maci nepodaří v dlouhodobé paměti najít. Introspektivně je tento předpoklad potvr- zován zážitkem „mám to na jazyku“, na který upozornili v roce 1966 R. Brown a D. McNeill v článku „The, tip-of-the-tonguephenomenon“‚. Tento fenomén se pro- jevuje tím, že si člověk nedokáže vybavit určité jméno, pojem či teorii, ačkoliv si je jist tím, že je v jeho paměti uložena. Volní úsilí působí v takové situaci spíše rušivě. Správný údaj zpravidla spontánně vstoupí do vědomí poté, co o jeho vybavení pře- staneme usilovat.

Vybavování z dlouhodobé paměti může znesnadňovat, vycházíme-li z neefektiv- ních nebo chybných vodítek. Někdy vznikne zážitek „mám to na jazyku“ ve dvoji- ci nebo v menší skupině lidí. Tak je tomu zejména tehdy, když někdo z přítomných nabídne chybné vodítko. Například řekne-li „Jak se jmenuje ten slavný norský lyžař? Nějak na O „, pak si pravděpodobně nikdo nedokáže na jméno Bjórna Dáhlieho

vzpomenout, protože nápověda byla chybná. Písmena či první slabiky jsou navíc poměrně širokým vodítkem, které hledání v dlouhodobé paměti příliš neusnadňuje.

 

Imaginace                                231

 

 

 

8                           Imaginace                                      1

 

 

8.1                         Historický úvod

Až do nástupu behaviorismu považovali filosofové i psychologové představy za jeden ze základních psychických obsahů, o jehož existenci prakticky nikdo nepo- chyboval. Před vznikem psychologie jako samostatné vědy se lidskou představivostí intenzivně zabýval tzv. asocianismus, který se v 18. století vydělil z empirické fi- losofie. Tento myšlenkový směr se pokoušel vysvětlit veškeré psychické dění na základě asociací (spojů) mezi psychickými obsahy.

 

K významným představitelům asocianismu patřil skotský filosof David Hume (1711-1776), který dělil duševní obsahy na imprese a ideje. Imprese (dnes bychom řekli vjemy) pokládal za bezprostřední výsledek smyslové zkušenosti, zatímco ideje (představy) považoval za otisky impresí, které se od nich liší menším stupněm působivosti a živosti. S pomocí paměti a fantazie je možné jednoduché ideje kombinovat ve slo- žené. Podle Huma jsou však i ty nejsložitější ideje vytvářeny z původních prvků poskytnutých impresemi. Imprese i ideje se mohou sdružovat na základě asociačních zákonů. (Johnson, 1997, str. 323-324.)

 

Asocianisté se domnívali, že spoje mezi psychickými obsahy určují jejich vyba- vování z paměti. Vstoupí-li jeden z asociovaných obsahů do vědomí – ať už jako vjem přicházející z vnějšího světa, nebo jako pamětní představa -, často si vybaví- me obsah, který je s ním v naší mysli spojen. Síla asociace je dána rychlostí a čas- tostí vybavení. Nejdůležitějšími asociačními zákony jsou podobnost, kontrast, do- tyk v čase a prostoru a princip kauzality.

  1. Zákon podobnosti se projevuje například tím, že se nám při pohledu na obraz nějakého známého malíře vybaví představy jeho dalších děl.
  2. Podle zákona kontrastu je představa bílé barvy asociována s černou barvou, podobně jako jsou spojeny představy dne a noci, světla a stínu.
  3. Podle zákona dotyku (kontiguity) v prostoru existují spoje mezi představami, které vznikly na stejném místě. Například potkáme-li člověka, s nímž jsme byli mi- nulý rok u moře, začnou se nám vybavovat zážitky z loňské dovolené.
  4. Podle zákona dotyku v čase jsou vzájemně propojeny představy, které vznik- ly buď současně (dotyk simultánní), nebo v časové následnosti (dotyk sukcesivní).
  1. Zákon příčinnosti (kauzality) říká, že si při pohledu na určitý jev snadno vy- bavíme jeho příčinu. Například vidíme-li hromadu nařezaného dříví, představíme si pilu nebo osoby, které ho pořezaly.

Asocianismus byl vlivným myšlenkovým proudem v 18. a 19. století. Jeden z jeho představitelů, skotský filosof a psycholog Thomas Brown (1778-1820), přidal k výše uvedeným asociačním principům tzv. sekundární zákony, k nimž patří živost, častost a novost. Tyto zákony říkají, že čím je asociace novější, čím častěji se opakuje a čím silnější je její emoční přízvuk, tím snadnější je její vybavení. (Ho- mola, 1990, str. 48.)

Všestranný anglický učenec Francis Galton (1822-1911) provedl první výzku- my představivosti. V jeho pokusech si měli lidé představit určitou scénu, např. okol- nosti své ranní snídaně. S pomocí dotazníků pak zaznamenávali, zda byly jejich představy jasné nebo nejasné, světlé či tmavé, barevné či černobílé atd. Galton byl udiven tím, že první zkoumané osoby, kterými byli jeho kolegové – vědci, neměli vůbec žádné jasné představy. Někteří z nich si dokonce nebyli jisti tím, o čem Gal- ton vlastně mluví, když se dotazuje na jejich představy. Galton se tedy zaměřil na skupinu osob s průměrnými schopnostmi, kteří měli většinou jasné a zřetelné před- stavy, plné barev a různých detailů. S tím, jak dával své dotazníky stále většímu počtu osob, dospěl Galton k závěru, že představivost je v populaci normálně rozložena podobně jako inteligence. Pokoušel se také dokázat podíl dědičnosti na jejím utvá- ření. U sourozenců nalezl větší podobnost jejich představivosti než u osob, které ne- byly v příbuzenském vztahu. (Schultz a Schultz, 1992, str. 160.)

Výsledky nedávných výzkumů v podstatě potvrdily Galtonovo zjištění, že ve schopnosti vytvářet představy existují značné individuální rozdíly. Ukázalo se, že lidé dosahují rozdílných výsledků v testech určených k měření živosti a jasnosti představ, jež odpovídají různým smyslovým modalitám. Někteří jedinci snadno vy- tvářejí zřetelné a živé zrakové představy, jiní sluchové, další pohybové nebo čicho- vé. Lidé si také dovedou vybavit dříve prožité citové stavy. Testy představivosti jsou dostatečně reliabilní v tom smyslu, že výsledná skóre jsou u týchž osob velmi sta- bilní v čase, ale je obtížné vyhodnotit jejich validitu, protože žádný člověk nemůže s druhými sdílet své představy. (Bugelski, 1998, str. 416.)

V USA se po vzniku behaviorismu (ve druhé dekádě 20. století) výzkum imagi- nace téměř na padesát let zastavil. Behavioristé nepokládali představy pro jejich subjektivní, privátní kvalitu za vhodný předmět vědeckého zkoumání. Existenci představ potvrzovala především introspekce, kterou behaviorismus neuznával jako vědeckou metodu. Paul Thagard v knize „Úvod do kognitivní vědy“ podotýká, že

„mluvit o mentálních obrazech nebo jiných vnitřních reprezentacích se (v USA) stalo vědecky nepřípustným“. (Thagard, 2001, str. 113.) V 60. letech 20. století bylo téma imaginace v americké psychologii rehabilitováno díky kognitivní psychologii, která se začala zajímat o úlohu představivosti v procesech zpracování informací. Někteří kognitivní vědci začali představy považovat za jednu ze základních forem mentální reprezentace vnějšího světa.

 

 

 

232                                                                                                    8. kapitola

 

V rámci „akademické“ psychologie je však téma imaginace i nadále předmětem velkých kontroverzí. Někteří kognitivní psychologové považují představy za pouhý epifenomén, který doprovází různé formy jazykového vyjádření. Přetrvávající vliv behaviorismu se podle mého názoru projevuje i v reprezentativních učebnicích psy- ; chologie. Například v relativně nové „Psychologii“ Rity Atkinsonové a jejích spo lupracovníků (1995) není imaginaci věnována samostatná kapitola. Pojem fantazie se v americké psychologii téměř nepoužívá. Výjimkou je „Stručná encyklopedie psychologie“ Corsiniho a Auerbacha (1998). I zde je ovšem heslu Fantazie věnová na přibližně polovina stránky. Nezájem představitelů teoretických oborů psycholo gie o toto téma považuji za poněkud problematický. Domnívám se, že významnou úlohu fantazie v mentálním dění potvrzuje například obrovský úspěch produktů spadajících do žánru „fantasy“, konkrétně zfilmovaného Tolkienova „Pána prstenů“ a knižní i filmové podoby příběhů Harryho Pottera.

V psychodynamické psychologii má imaginace podstatně lepší „pozici“ než v kognitivních vědách, a to jak v psychoanalýze, tak i v Jungově analytické psycho logii, jejichž důležitou součástí je rozbor některých fantazijních produktů, přede vším mýtů a pohádek. Z psychodynamické psychologie vyrostly některé psychote rapeutické metody využívající lidské imaginativní schopnosti, např. Leunerovo katatymní prožívání obrazů. S vytvářením představ však pracují i behaviorální tera peuti.

 

Například Joseph Wolpe vytvořil v 50. letech metodu systematické desenzibilizace, při níž si klient v relaxovaném stavu postupně vybavuje situace, které v něm vyvolávají strach. Jakmile dosáhne toho, že je při představě původně ohrožující situace zcela uvolněný a klidný, může se s ní začít reálně konfronto- vat. Přenášení imaginované situace z pracovny psychologa do reálného světa však není pokaždé jedno- duché. V současné behaviorální terapii se proto častěji využívá přirozenější expozice reálné situaci (in vi-vo). (Kratochvíl, 2002, str. 62.)

 

Lidská imaginace je využívána také v psychologii sportu při nácviku dovedností, jakými jsou hod oštěpem, skok do výšky, gymnastická cvičení či trestné střílení při košíkové. Výzkumy potvrdily, že lidé, kteří stráví určitou dobu tím, že si před- stavují perfektní provedení daného úkonu, podávají lepší výkony než osoby, které tyto mentální aktivity neprovádějí. (Bugelski, 1998, str. 417.) Celkově lze konstato- vat, že navzdory přetrvávajícím teoretickým sporům je v oblasti aplikované psycho- logie lidská představivost hojně využívána.

 

8.2                          Definice základních pojmů

Evropská obecná psychologie, která v oblasti lidské imaginace v mnohém naváza- la na asocianismus, tradičně rozlišovala mezi pamětními a fantazijními představa- mi. V pamětních představách byl spatřován obraz předmětu nebo děje, který se objevuje ve vědomí, i když příslušný předmět nebo děj není vnímán. Představy, kte-

Imaginace                                                                                                                                     233

 

ré jsou ve srovnání s vjemy méně živé a jasné, byly pokládány za jakousi oslabenou kopii vjemu. Ve fantazijních představách, jakými jsou představy událostí, které jsme nikdy neprožili, nebo představy zemí, v nichž jsme nikdy nebyli, není vztah k dřívějším vjemům jasně patrný. Zpravidla se však předpokládalo, že i ten nejfan- tastičtější obraz obsahuje jen takové elementy, které dříve pronikly do vědomí jako počitky či vjemy. (Jiránek a Souček, 1969, str. 134.) Tak například pohádkové po- stavy obrů či trpaslíků vznikly zvětšováním či zmenšováním představ lidských by- tostí obvyklé velikosti. Dalším jednoduchým principem fantazijního tvoření je tzv. aglutinace, při níž vzniká nová představa spojením několika relativně samostatných představ nebo jejich částí. (Hyhlík a Nakonečný, 1973, str. 38.) Tento princip se zřejmě uplatnil při vytváření obrazů bytostí a předmětů, které vystupují v mýtech a pohádkách, jakými jsou Kentaur (kůň s lidskou hlavou), Pegas (okřídlený kůň), mořská panna či chaloupka na kuří nožce.

I když je dělení představ na pamětní a fantazijní převážně deskriptivní, domní- vám se, že má svoji logiku. V rámci lidské imaginace budeme rozlišovat dva základní procesy, a to představivost a fantazii. Představivost je psychický proces, který vede ke vzniku pamětních představ, jež jsou mentálními reprezentacemi dřívějších senzoricko-vjemových, případně citových zážitků. Fantazie je děj, jehož výsled- kem jsou představy, jež nejsou pouhou reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, aleje v nich něco pozměněného nebo nového. Fantazie čerpá ze zásobárny pamětních představ, které jsou však různě kombinovány, přetvořeny, doplněny, zasazeny do ji- ného rámce či nových souvislostí. V češtině se někdy jako synonymum pro fantazii používá pojem obrazotvornost, který je ovšem poněkud zavádějící. Fantazie neslou- ží pouze k vytváření „obrazů“. K jejím produktům patří například literární tvorba, která se opírá především o verbální kódování. Slovem fantazie psychologové ozna- čují jednak schopnost vytvářet fantazijní představy, jednak produkty této funkce, ja- kými jsou denní sny, mýty či pohádky.

Pamětní představy se utvářejí především na základě podnětů z vnější reality, za- tímco impulsy k vytváření fantazijních představ pramení převážně z vnitřních zdrojů. Za určitých okolností může být zaměření a obsah lidských fantazií ovliv- něn vědomou intencí. Často však vznikají spontánně, přičemž jsou determinovány vzpomínkami, minulými či současnými emocionální stavy a také nadějemi a oče- káváními do budoucnosti. Hranice mezi představivostí a fantazií je ovšem velmi tenká; oba psychické procesy i jejich produkty se ustavičně prolínají a vzájemně ovlivňují.

  • Funkce imaginace v psychickém dění. V souladu s názory kognitivních psycho- logů budeme předpokládat, že představivost slouží k vytváření mentálních reprezen- tací vnějšího světa, případně k jejich dalšímu zpracování. Mnohem komplikovaněj- ší je odpověď na otázku, jaká je úloha lidské Josef Viewegh (1986) ve své pozoruhodné studii o lidské fantazii rozlišil její primární a sekundární funkci. Pri- mární funkce spočívá ve schopnosti jedince „emancipovat se“ od objektivní reality tím, že vytváří zvláštní prožitkové fantazijní struktury:

 

 

 

234                                                                                                                                       8. kapitola

 

„Fantazijní vztah subjektu k objektivní realitě (krátce k objektu) je výrazem emocionálně podmíně- né tendence individua dosáhnout odstupu od reality, zpochybnit – i když pouze subjektivními prostřed- ky -jednoznačnou vymezenost objektu… jejím prostřednictvím se člověk osvobozuje od… vnějšího světa.“ (Viewegh, 1986, str. 86.)

 

Také Wick soudí, že primárním účelem fantazií je nabídnout alternativu k rea- litě. V tomto smyslu fantazijní představy přispívají k udržení duševní rovnováhy a fungují jako jakýsi svépomocný léčivý prostředek. Umožňují člověku najít útočiště a útěchu v tíživé životní realitě. (Wick, 1998, str. 307.)

Sekundární funkcí fantazie je podle Viewegha její uplatnění v jakékoliv lidské činnosti, zejména tvůrčí. Tato funkce se projevuje vytvářením alternativního mo- delu vnějšího světa, což „vyjadřuje možnost i potřebu tuto realitu lidským způso- bem přesáhnout, přetvořit ji v intencích vlastních lidských záměrů a cílů“ (Viewegh, 1986, str. 86). Skutečně se zdá, že člověk západního světa má zřetelnou tendenci měnit své životní prostředí. Už dávno není součástí přírody, ale žije ve světě kultu- ry, kterou sám vytvořil. V posledních desetiletích získává tato kultura stále víc ráz

„kyberkultury“ či virtuální reality.

Psychicky zdraví dospělí si uvědomují, že jejich fantazijní představy jsou pro- duktem vnitřního psychického dění. Některé jedince, kteří mají potíže s adjustací vůči okolnímu světu, však mohou jejich fantazie do značné míry pohltit. Pokud člověk ustavičně vyhledává útočiště v nereálném světě, pak snadno podlehne mno- hým sebeklamům, nebo dokonce úplně ztratí kontakt s realitou. (Wick, 1998, str. 307-308.) Toto téma však spadá spíše do oblasti klinické psychologie.

 

8.3                         Kognitivní přístup k imaginaci

Kognitivní psychologové se v posledních desetiletích soustředili především na zkoumání představ coby reprezentací vnějšího světa, se kterými lze provádět určité mentální manipulace. Pokud se zabývají lidskou fantazií, považují ji za poznávací proces, který úzce souvisí s tvořivostí.

8.3.1                        Představivost a paměť

Zájem amerických psychologů o problematiku imaginace oživila v roce 1966 Fran-ces Yatesová knihou „Umění paměti“ (The art of mentory), v níž shrnula dlouhou historii mnemotechnických technik. Připomenula zde mimo jiné dokument

,Ad Heren-nium“ pocházející ze 2. století, který obsahuje instrukce k přesnému zapamatování velkého množství položek, což usnadňuje například přednes dlouhé řeči. Při použití této techniky zvané metoda umístění neboli metoda loci (podle latinského locus -místo) si osoba nejprve dokonale osvojí představu vnitřního prostoru v nějaké budově, např. v prázdném chrámu, takže je schopna ve své mysli

„jít“ z kteréhokoliv místa uvnitř budovy k jinému. Jinak řečeno, vytvoří si

dokonalou kognitivní mapu da-

 

Imaginace                                                                                                                                     235

 

ného prostoru. Podle autora „Ad Herennium“ je třeba jednotlivé lokality vybrat tak, aby se od sebe co nejvíce lišily, nacházely se v určité vzdálenosti a byly zřetelně odděleny. Po osvojení kognitivní mapy si jedinec vytvoří představy reprezentující materiál, který si chce zapamatovat. Pro každou položku je třeba vytvořit jednu představu, která je poté umístěna do určité lokality. Představy by měly být pokud možno výrazné, ba dokonce bizarní. Při vybavování postupuje člověk tak, že ve své mysli putuje z jednoho místa budovy ke druhému, přičemž postupně nachází představy jednotlivých položek. Yatesová uvádí, že někteří lidé s pomocí metody loci podávali vynikající pamětní výkony. Dokázali si například vybavit 2000 jmen ve stejném pořadí, v jakém jim byla dána k osvojení. (Yates, 1966, in Benjafield, 1997, str. 146.)

 

Metodu loci využíval také vynikající ruský mnemotechnik Šereševskij. Pokud si měl zapamatovat dlouhý seznam vzájemně nesouvisejících slov, představil si nějakou dobře známou ulici a každé slovo spojil s objekty, které se na ní nacházejí. Když byl požádán, aby seznam slov zopakoval, představil si sebe sama, jak jde onou známou ulicí. U každého objektu si vybavil slovo, které k němu pňpojil. Studiu tohoto pozoruhodného muže se několik let věnoval ruský neuropsycholog Alexander Lurija, který o něm napsal knihu „Mozek mnemotechnika“. Šereševskij poprvé vzbudil pozornost, když pracoval jako novinář a jeho redaktor si všiml, že bez ohledu na to, jak složitou instruktáž mu dává, si nikdy nic nezapisuje. Šereševskij si pamatoval dlouhé řetězce nesmyslných slabik, poezii psanou v jemu neznámých jazycích, spletité matematické, fyzikální a chemické vzorce. Tento materiál dokázal vždy bezchybně zopakovat, a to dokonce pozpátku a po několika letech. (Baddeley, 1999, str. 108-109.)

 

Jsou však tyto starobylé pamětní pomůcky stejně efektivní i u lidí s průměrnými

. schopnostmi? Existuje řada dobrých důvodů věřit tomu, že ano. Metodu loci úspěšně využívají profesionální učitelé mnemotechnických technik. Chcete-li si například spolehlivě zapamatovat seznam věcí, které potřebujete nakoupit, můžete použít postup, který doporučuje Alan Baddeley:

 

„Nejprve si vymyslete deset míst u vás doma a zvolte je tak, aby bylo jejich pořadí přirozené – aby trasa vedla například od venkovních dveří do předsíně, odtud do kuchyně a do ložnice a tak dál. Překontrolujte si, zda dokážete všech deset míst ve správném pořadí bez potíží projít. Pak si zvolte deset položek a představte si je na svých deseti stanovištích. Pokud je prvním předmětem dýmka, můžete si ji představit, jak pobafává ze schránky na dopisy u dveří a na ulici se valí oblaka kouře. Je-li druhým předmětem zelí, představte si předsíň zavalenou obrovskou zelnou hlávkou. Pokuste si vytvořit podobně výrazné představy i u zbývajících osmi položek a rozmístěte je ve vašem bytě.“ (Baddeley, 1999, str. 279.)

 

Během nákupu si budete vybavovat jednotlivé položky seznamu tak, že ve svých představách půjdete od jednoho místa ke druhému a budete „sbírat“ představy, které jsou na nich umístěny.

Vliv neobvyklosti představ na zapamatování

Metody zlepšování paměti většinou vycházejí z předpokladu, že neobvyklé,

bizarní představy si člověk pamatuje lépe než obvyklé (banální). Také Alan Baddeley ve

 

 

 

236                                                                                                    8. kapitola

 

výše uvedeném návodu doporučuje poměrně nezvyklé představy, např. dýmku, která bafá ve schránce na dopisy. Kognitivní psychologové v posledních desetiletích intenzivně zkoumali, zda bizarní představy skutečně facilitují lidskou paměť ve větší míře než představy běžných předmětů a událostí.

 

V jednom výzkumu bylo podnětovým materiálem 48 dvojic podstatných jmen, k nimž byl připojen obrázek. U části zkoumaných osob na něm byl znázorněn nějaký běžný vztah mezi denotáty21 obou slov, zatímco u další části osob vztah velmi neobvyklý. Například dvojici slov mísa-doktor doprovázel buď obrázek lékaře, který drží v ruce mísu, nebo bizarní obrázek lékaře, který v míse sedí. Obrázky tedy účastníkům výzkumu nabízely způsob, jak organizovat dvojice podstatných jmen do určitých celků. Ba- datelé poté zkoumali kvalitu vybavování, a to bezprostředně po předložení podnětů nebo po uplynutí ča- sového intervalu 1, 3, 5 či 7 dní. Následovalo-li testování paměti hned po prezentaci nebo další den, ved- ly běžné představy k lepšímu vybavování asociovaných slov než neobvyklé. Byl-li však časový interval mezi učením a testováním delší, byly bizarní představy lepší pomůckou při reprodukci než banální. (0’Brien a Wolford, 1982.)

 

  1. Einstein a M. McDaniel (1987) se pokusili tento tzv. efekt bizarnosti vysvětlit tím, že neobvyklé podněty vedou k vytváření zřetelnějších pamětních stop než podněty zcela běžné. Bizarní představy jsou tudíž odolnější vůči interferenci. Ob- vyklé představy mohou podléhat rušivému vlivu jiných pamětních obsahů zejména po uplynutí delšího časového intervalu.

Kognitivní psychologové E. Winograd a R. Soloway se při zkoumání dané pro- blematiky nezaměřili na obsah představ, ale na jejich souvislosti.

 

Ve známém experimentu Winograda a Solowaye se zkoumané osoby nejprve seznámily s výroky, které popisovaly umístění různých předmětů, např. „mléko je v ledničce“ nebo „lístky na koncert jsou v mra- záku“. Někteří účastníci výzkumu posuzovali tyto výroky z hlediska jejich pravděpodobnosti, zatímco ji- ní odhadovali, jak snadno by si zapamatovali umístění předmětů. Všechny zkoumané osoby se pak podrobily testu vybavování, při němž experimentátor uváděl jednotlivé předměty a ptal se na jejich loka- lizaci. Ukázalo se, že nepravděpodobná místa úkrytu si lidé pamatují hůř než pravděpodobná, a to nezá- visle na tom, jak odhadovaly jejich „zapamatovatelnost“. / když lidé často předpokládají, že si nějaké ne- obvyklé místo budou dobře pamatovat, vždy si ho pamatují hůř než obvyklé. (Winograd a Soloway, 1986.)

 

Winograd a Soloway označili soubor přesvědčení, která si lidé vytvářejí o fun- gování své paměti, jako metapaměť (metamemory). Její součástí je domněnka, že neobvyklé údaje si lze zapamatovat snáze než obvyklé. Chtějí-li lidé něco hodnot- ného ukrýt, často pečlivě vyberou nějaké zvláštní místo, např. krabici s krémy na boty. Současně doufají, že tam vzácný předmět nikdo nenajde. Osoby, které marné hledají věci ukryté na neobvyklých místech, jsou konfrontovány se selháním sve metapaměti. Podle Winograda a Solowaye je velmi důležité mít správnou předsta- vu o tom, jak naše psychické funkce pracují. (Winograd a Soloway, 1986.)

 

 

– ————-

Denotát je to, co daným slovem označujeme.

Imaginace                                                                                                                                     237

 

Výše uvedené postřehy odpovídají běžným zkušenostem. Vzpomeňte si, jak často člověk najde pečlivě schované vánoční dárky teprve o Velikonocích. Sklon hledat cenné věci na neobvyklých místech vyjadřuje také úsloví „pod svícnem je tma“. Budete-li tedy mít tendenci schovat si větší peněžní hotovost například do domácí lé- kárničky nebo do krabice s vánočními ozdobami, raději si to rozmyslete. Také ukrytí peněz do knihy v domácí knihovničce je poněkud riskantní. Člověk zpravidla za- pomene, o kterou knihu se jednalo, takže hledání muže být poměrně úmorné.

Winograd a Soloway dále upozornili na to, že strategie ukrývání cenných věcí si- ce připomíná metodu loci, ale že mezi oběma postupy existují určité rozdíly. Ne- obvyklost může být dobrým pomocníkem při zapamatování jednotlivých položek v seznamu vzájemně nesouvisejících slov, ale nijak nepřispívá ke vštípení vzájem- ných vztahů a souvislostí. Při použití metody loci je zřejmě rozhodujícím faktorem představa trasy, která vede od jednoho místa ke druhému. Měla by být pokud mož- no přirozená a logická, např. od vstupních dveří bytu až ke dveřím nejvzdálenější- ho pokoje, přičemž za každými dveřmi je umístěn jeden předmět. Proces vybavo- vání zde postupuje od místa k objektu. Pokud však uložíte nějakou věc na neobvyklé místo, pak reprodukce postupuje od objektu k místu. Neobvyklost umístění přitom efektivnost vybavování nijak neovlivňuje. (Winograd a Soloway, 1986.)

Nezvyklé představy tedy podporují zapamatování v případě, že údaj není začle- něn do logických souvislostí.

 

Uvědomila jsem si, že „efekt bizarnosti“ intuitivně využívám v průběhu přijímacích zkoušek na psy- chologii, při nichž hovořím během čtyř dnů přibližně s 80 studenty. U nadějných uchazečů si zpravidla zapíšu nějakou výraznou charakteristiku jejich zevnějšku, např. „rezavé vlasy“, „brož ve tvaru motýla“ či „kroužek v nose“. Díky těmto poznámkám jsem schopná si při závěrečné poradě alespoň některé ucha- zeče vybavit.

 

V předchozí kapitole jsme se seznámili s rušivým vlivem interference na zapa- matování seznamu slov, která spolu významově nesouvisí. Je pravděpodobné, že pokud bychom k jednotlivým položkám připojili nějakou živou vizuální představu, byla by jejich reprodukce snazší. Například vybavení slova mlha by zřejmě usnad- nilo, pokud bychom ho spojili s představou Zorra Mstitele, který se vynořuje z ml- hy na uhlově černém koni. Kdybychom však slovo mlha zařadili do seznamu slov, která s ním logicky souvisejí – např. ráno, rosa či Londýn -, byly by tyto vztahy při vybavování lepším vodítkem než jakákoliv živá asociovaná představa.

  • Paiviova teorie dvojího kódování

Kanadský psycholog Allan Paivio (nar. 1925) byl po Frances Yatesové dalším auto- rem, který výrazně ovlivnil kognitivní výzkum imaginace. Paivio ve své teorii dvo- jího kódování předpokládá, že v lidské mysli existují dva základní systémy zpraco- vání informací, a to verbální a neverbální (imaginativní). Tyto systémy umožňují alternativní psychické znázornění (reprezentaci) vnějších podnětů, a to s využitím

 

 

 

238                                                                                                                                      8. kapitola

 

charakteristického způsobu kódování. Podílejí se také na uchování mentálních re- prezentací v paměti a na jejich vybavování. Vstupní podněty jsou buď verbální, nebo neverbální. Jakmile projdou senzorickými systémy, jsou v lidské mysli zná- zorněny ve slovní nebo imaginativní podobě. Základními jednotkami verbálního systému jsou tzv. logogeny, které obsahují informace potřebné k užívání slov. Lo-gogeny jsou vzájemně asociativně propojeny. Neverbální systém tvoří imageny, v nichž jsou obsaženy údaje potřebné k vytváření představ odpovídajících různým senzorickým modalitám. Představy korespondují se základními vlastnostmi objektů, s jejich celistvými částmi nebo s přirozeným seskupením objektů či částí. Podle Paivia je aktivita imagenů synchronní, takže může vést ke vzniku několika vzájemně propojených představ, které lze simultánně přezkoumávat. Například člověk si může představit skupinu lidí, jednu osobu z této skupiny, barvu jejího oblečení, vůni voňavky atd. Logogeny fungují na rozdíl od imagenů sériově. Například při naslouchání lidské řeči zpracovává verbální systém slova postupně, jedno po druhém. (Paivio, 1971.)

Verbální a neverbální systémy jsou vzájemně propojeny, takže zpracování pod- nětů v jednom systému může vést k aktivaci druhého. Například požádá-li vás ně- kdo, abyste mu řekli, jak vypadá váš jídelní stůl, pak nejprve ve své mysli vytvoří- te představu stolu a tu potom popíšete. Paivio označuje obousměrné vazby mezi verbálním a imaginativním systémem jako referenční spojení (referential connec-tiori). Slovní popis určitého objektu často evokuje jeho představu; a naopak, představy vzbuzují tendenci verbálně je označit či popsat. Paivio dále předpokládá, že konkrétní slova, jako jsou stůl nebo židle, evokují mentální představy velmi snadno, zatímco abstraktní výrazy, např. účel, je tak snadno nevyvolávají. (Paivio, 1986.)

Paivio se při koncipování své teorie opíral o řadu výzkumů. V jedné ze svých prvních studií se zabýval úlohou imaginace při učení. Vycházel přitom z toho, že se rozdílná slova vyznačují různou mírou konkrétnosti. Taje ukazatelem toho, nakolik se dané slovo vztahuje k předmětům, jež lze smyslově zakoušet. Konkrétní slova označují objekty, osoby či místa, jež je možné vidět, slyšet, čichat, ohmatávat nebo ochutnávat. Význam abstraktních slov je naproti tomu produktem lidské mysli, takže s ním nelze mít smyslový kontakt.

V daném experimentu si měly čtyři skupiny zkoumaných osob osvojit 16 párů slov. U první skupiny se jednalo o dvojici konkrétních slov, např. káva-tužka {coffee-pencit). U druhé skupiny byl první člen páru konkrétní a druhý abstraktní, např. provázek-idea (string-idea). Ve třetí skupině bylo první slova abstraktní a druhé konkrétní, např. ctnost-židle (virtue-chair). Konečně ve čtvrté skupině byla obě slova abstraktní, např. událost-teorie (event-theory). Zkoumané osoby nejprve vyslechly seznam všech dvojic slov. Poté jim experimentátor přečetl první slovo (podnět) a požádal je, aby zapsaly druhé slovo. Tento postup se opakoval celkem čtyřikrát. Účastníci výzkumu podávali nejlepší výkon u párů konkrétních slov a nejhorší u dvou abstraktních výrazů. Bylo-li podnětové slovo konkrétní, pak se druhé slovo dařilo vybavovat podstatně lépe, než když bylo první slovo abstraktní. (Paivio, 1965.)

 

Paivio z toho vyvodil závěr, že konkrétní slova jsou obvykle kódována ve ver-

bálním i imaginativním systému, zatímco abstraktní slova jsou kódována pouze

 

Imaginace

 

9

vé se pokusili dokázat, že člověk je schopen s vizuálními představami různými způ-

23                     soby účelně manipulovat, prohlížet je, otáčet a transformovat.

 

 

verbálně, protože s nimi nejsou asociovány žádné představy. Reprodukce konkrét- ních slov je snadnější než vybavování abstraktních výrazů, protože zakódování kon- krétních slov je důkladnější. Slova, která si lze snadno představit, se podle Paivia učíme rychleji než slova s nízkou imaginativní hodnotou. Konkrétnost slov obvyk- le těsně souvisí s jejich představitelností.

Paiviova teorie dvojího kódování vcelku koresponduje s poznatky o funkční diferenciaci mozkových hemisfér. Přestože řada autorů v poslední době upozornila na to, že mnohé donedávna populární představy o této diferenciaci mají ráz neurologických a psychologických „mýtů“ (např. Koukolík, 2000, str. 254-255, Dacey a Lennon, 2000, str. 177), některé poznatky získané především na základě pokusů s komisurovanými pacienty jsou nadále platné. Levá hemisféra je u většiny lidí sídlem řeči a efektivněji než pravá zpracovává verbální materiál. Pravá hemisféra naopak předčí levou při provádění neverbálních úloh, k nimž patří rozpoznávání a rozlišování tváří a zapamatování trojrozměrných obrazců. (Podrobněji viz Koukolík, 2000, str. 255-260.) Levá hemisféra by tedy mohla být sídlem verbálního systému, zatímco pravá imaginativního.

Českou psychologickou veřejnost seznámila s teorií dvojího kódování M. Sed- láková (viz např. Sedláková 1992, 2002, str. 232-233), která referovala také o kri- tických výhradách vůči Paiviově teorii.

8.3.3                            Analogová škola

V rámci kognitivní psychologie vznikla tzv. analogová škola, jež se zaměřuje na vý- zkum lidské imaginace. Jejím vůdčí představitelem je profesor Harvardovy univer- zity Stephen M. Kosslyn (nar. 1948), který zkoumá především vizuální představy a lidskou schopnost „vidět je vnitřním zrakem“ v pomyslném psychickém prostoru. Kosslyn vynaložil velké úsilí na to, aby dokázal, že se při vzniku vizuálních představ aktivují obdobné oblasti mozku jako při zrakovém vnímání, ovšem v nepřítomnosti zrakových podnětů. (Kosslyn, 1988.)

Neurologické výzkumy vedly k závěru, že v mozku existují dva různé systémy, které se podílejí na vytváření mentálních reprezentací vizuálních informací. Jeden z nich, tzv. systém ,Jtde“, se nachází v parietálních lalocích. Využíváme ho ke znázorňování informací o prostorovém umístění různých předmětů a o jejich prostorových vztazích. Druhý systém, zvaný „co“, se nachází v temporálních lalocích. Umožňuje nám rozpoznat druh a kategorii vnímaných předmětů. Těmto dvěma systémům odpovídají dva různé typy představivosti, a to vizuální prostorová představivost a vizuální objektní představivost. (Seamon a Kenrik, 1992, str. 284.)

Až dosud jsme uvažovali o vizuálních představách především jako o mentálních obrazech. Tento přístup je do značné míry omezený, protože je chápe jako relativně statický psychický jev, který se podobá obrazům na stěně. Kognitivní psychologo-

 

 

 

240                                                                                                                                      8. kapitola

 

Prohlížení představ (scanning)

Pokuste se odpovědět na tyto otázky:

  1. Je zámek u vstupních dveří do vašeho bytu na pravé nebo na levé straně?
  2. Má klokan krátký nebo dlouhý ocas?
  3. Má pes vlčák za normálních okolností uši vzpřímené nebo svěšené?
  4. Má žába ocas?

Lidé většinou odpovídají na tyto otázky tak, že si vybaví příslušnou vizuální představu, kterou ve svém duševním prostoru přezkoumají.

Vjednom známém Kosslynově výzkumu si měly zkoumané osoby zapamatovat mapu ostrova, na kterém bylo znázorněno šest důležitých záchytných bodů, a to chata, dům, jezero, strom a dva menší stromy. Vzdálenosti mezi těmito objekty byly různě dlouhé. Účastníci výzkumu si nejprve mapu důkladně prostudovali. Poté měli za úkol vytvořit si její představu a najít na ní určitý objekt. Jakmile se jim to podařilo, zmáčkli tlačítko. Tento postup se mnohokrát opakovat, takže lidé „v du- chu“ cestovali z jednoho místa na mapě ke druhému. Badatelé zaznamenávali, ja- kou dobu tyto mentální přesuny trvají. Ukázalo se, že existuje téměř dokonalý lineár- ní vztah mezi vzdáleností dvou objektů a časem potřebným k imaginárním pře- místění. Čím větší byla vzdálenost mezi dvěma body, tím delší dobu subjekt potře- boval na to, aby se ve své mysli přesunul z jednoho bodu ke druhému. (Kosslyn et al., 1978.)

 

V jiném výzkumu Kosslyn zjistil, že jednou z charakteristik lidských vizuálních představ je schop- nost manipulovat s jejich poměrnými velikostmi. Například kočku můžeme vnímat buď jako celek, nebo můžeme jakýmsi „mentálním objektivem najet“ na vousky či špičku jejího ocasu. Kameramani říkají ta- kovému přiblížení „velký detail“. V daném pokusu si zkoumané osoby současně představovaly dvě růz- ně velká zvířata, např. králíka a slona nebo králíka a mouchu. Poté si měly představit uši králíka. Ukáza- lo se, že v prvním případě si lidé vybavovali uši králíka delší dobu než ve druhém. Bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že ve srovnání se slonem jsou králičí uši celkem malý detail, takže lidem zabralo určitý čas, než se na ně ve své mysli zaměřili. Ve srovnání s velikostí mouchy jsou uši králíka po- měrně velké, takže bylo možné se na ně „vnitřním zrakem“ přímo podívat. (Kosslyn a Shwartz, 1981, in Baddeley, 1999, str. 68-69.)

 

Výsledky Kosslynových výzkumů dokazují, že se některé vlastnosti vizuálních představ shodují s charakteristikami zrakových vjemů. Prohlížení představ lze také využít ke srovnání dvou různých mentálních reprezentací. Vizuální představy jsou ovšem podstatně méně přesné než vjemy. Kdyby měla naše představivost obsaho- vat veškeré informace týkající se každého kočičího vousku či srsti, byla by tím ka- pacita mozku velice zatížená. (Baddeley, 1999, str. 69.)

Lidská schopnost přesně reprodukovat dříve vnímané podněty je v mnoha smě- rech dost slabá. Kdybyste se například nějakou dobu dívali na kovovou dvaceti- korunu a pak se ji pokusili zpaměti nakreslit, zjistili byste, že výsledek je poměrně chabý a že většina důležitých detailů chybí.

Imaginace                                                                                                                                     241

 

Mentální rotace představ

Pokuste se odpovědět na tyto otázky:

  1. Jaké písmeno vznikne, pootočíte-li písmeno N o 90° ve směru hodinových ru- čiček?
  2. Jak vypadá písmeno E ležící naznak?

Většina lidí řeší úlohy tohoto typu tak, že ve své mysli otáčí představou písmena tak dlouho, dokud ho nedostane do požadované polohy. Tuto tzv. mentální rotaci představ zkoumal v roce 1971 Roger Shepard (nar. 1929) spolu s Jacqueline Metz-lerovou. Seznámíme se nyní s tím, jak výsledky jejich výzkumu shrnul J. Benja-field:

 

Probandi se postupně seznámili se 1600 nákresy dvojic trojrozměrných těles (viz obr. 28). Na polo- vině kreseb byla znázorněna dvě stejná tělesa v různé poloze, zatímco druhou polovinu tvořily nákresy dvou rozdílných trojrozměrných objektů, jejichž prostorové umístění se rovněž lišilo. Úkolem zkouma- ných osob bylo u každé dvojice určit, zda se jedná o obrázky stejných nebo rozdílných objektů. Badate- lé zaznamenávali čas potřebný k tomu, aby subjekt dospěl k určitému závěru. Chtěl-li jedinec rozpoznat, zda jsou obě tělesa shodná, či nikoliv, musel s představou jednoho z nich ve své mysli otáčet tak dlouho, dokud se obě nenacházela ve stejné poloze. Někdy stačilo k vyřešení dané úlohy pootočení jedné před- stavy o určitý úhel ve směru nebo proti směru hodinových ručiček (tedy ve dvou rozměrech), zatímco jindy bylo nutné provádět rotace v imaginárním trojrozměrném prostoru. Čím větší byl úhel mentální ro- tace, tím déle trvalo vyřešení úlohy. Shepard a Metzlerová stanovili rychlost mentální rotace na 60° za sekundu. Reakční čas přitom nezávisel na tom, zda bylo nutné provádět otáčení ve dvojrozměrném či trojrozměrném prostoru. (Benjafield, 1997, str. 154-155.)

Obrázek 28 Některé obrazce užívané ve výzkumu Sheparda a Metzlerové (Benjafield, 1997, str. 155.)

 

 

 

242                                                                                                                                      8– kapitola

 

Ačkoliv je výzkum Sheparda a Metzlerové pokládán za průkopnický, konstruk- téři testů inteligence využívali lidskou schopnost manipulovat s představami už poměrně dlouho před jeho realizací. Například Rudolf Amthauer, který publikoval svůj Test struktury inteligence v roce 1953, do něj zařadil tzv. Úlohy s kostkami (osmý subtest), které staví na principu mentální rotace vizuálních prostorových představ. (Amthauer, 1993.)

Instrukce k danému subtestu zní: Každá úloha ukazuje jednu z daných (pěti) kos- tek ve změněné poloze. Máte určit, která z nich to je. Kostku lze otáčet, převracel nebo otáčet i převracet. Přitom se může objevit i nějakánová značka. (Viz obr. 29.)

Zkoumané osoby se snaží vizuální představy kostek pootočit tak, aby se nachá- zely ve stejné poloze jako některá z pěti daných kostek.

Obrázek 29 Ukázka zadání osmého subtestu Amthauerova I-S-T (Amthauer, 1993, Testový sešit, Forma B, str. 17.)

 

Výzkumy lidských poznávacích schopností vedly k závěru, že v úrovni mentál- ní rotace představ existuje poměrně velký rozdíl mezi muži a ženami. Linn a Peter-son (1985) na základě metaanalýzy 172 výzkumů provedených v západních zemích v letech 1974-1982 zjistili, že tato diference činí 73 % jedné směrodatné odchylky ve prospěch mužů. (Směrodatná odchylka je 15 bodů na stupnici s průměrem 100.) Howard Gardner k tomu podotýká, že rozdíly v úrovni názorného myšlení mezi muži a ženami, které jsou v západní kultuře znovu a znovu potvrzovány, se vůbec nevyskytují u Eskymáků. Jejich vysoce rozvinuté prostorové schopnosti se zřejmé utvářejí na základě nutnosti orientovat se v jednotvárném prostředí, což nasvědčuje tomu, že některé rozdíly v kognitivních schopnostech mužů a žen mohou být v určitém prostředí překonány. (Gardner, 1999, str. 221-222.)

Imaginace                                                                                                                                     243

 

Transformace představ

 

Transformaci (přetváření) představ provádíme například při plnění následujícího za- dání:

Představte si sebe sama:

  1. v plavkách a pak ve večerních šatech;
  2. v paruce z dlouhých světlých vlasů a v paruce z dlouhých tmavých vlasů. Jiný příklad transformační úlohy uvádí Gardner. Pokuste se ji nyní vyřešit:

Představte si, že máte k dispozici papír ve tvaru čtverce. Přeložte ho na polovinu a pak ho složte ještě třikrát, pokaždé znovu na polovinu. Kolik čtverců bude nako- nec na papíře? (Gardner, 1999, str. 194.) (Správná odpověď je 16.)

Finke, Pinker a Farahová (1989) použili ve svých výzkumech postup, při kterém zkoumané osoby na základě instrukcí experimentátora postupně měnily určitou vý- chozí představu. Ve výsledném mentálním obrazu lidé zpravidla rozpoznali nějaký konkrétní objekt. Vyzkoušejte si jednu z úloh používaných při těchto pokusech:

Představte si písmeno H. Otočte ho o 90°. Vezměte rovnostranný trojúhelník o zá- kladně rovné šířce ležícího písmena H a umístěte ho špičkou nahoru na ležící písme- no. Co vám připomíná výsledná představa? (Měla by se podobat malému stromku.)

Zdá se tedy, že jsme schopni vizuální představy účinně měnit, otáčet jimi a vzá- jemně je kombinovat. Přetváření představ se uplatňuje v řadě profesí, např. při prá- ci architektů, tvůrců počítačových her, animátorů kreslených pohádek či módních návrhářů. Uplatňuje se také v malířské tvorbě a dalších formách výtvarného umění. Ženy používají transformaci představ při objednávání zboží z módního katalogu, při kterém usilují o to, aby jejich nové oděvy ladily se starším oblečením; muži použí- vají transformaci představ při stavbě garáže či rodinné vily.

Kognitivní mapy

Pokuste se odpovědět na tyto otázky:

  1. V kterém koutě zahrady vaší babičky jste si jako děti rádi trhali maliny?
  2. Jak se dostanete z nádraží k vašemu domu?
  3. Kde leží Šumava a Krkonoše?

Je pravděpodobné, že na všechny tyto otázky budete odpovídat na základě prohlí- žení zrakových představ, na jejichž vytváření se podílí vizuální prostorová představi- vost. Při výuce zeměpisu se jako forma zkoušení někdy používá tzv. slepá mapa, do níž žáci nebo studenti zakreslují rozmístění různých významných geografických ob- jektů. Učitelé tedy existenci zrakových zeměpisných představ považují za samozřej- mou.

Pojem kognitivní mapy zavedl do psychologie Edward Tolman na základě svých pokusů s laboratorními zvířaty, o kterých jsme hovořili v kapitole o učení (viz kap. 6.3.9). Kognitivní psychologové je začali zkoumat u lidí. Ukázalo se, že každý člověk uchovává ve své mysli vizuální představy hlavních obrysů světadílů, oceánů

 

 

 

244                                                                                                    8. kapitola

 

a moří, lokalizaci některých zemí a jejich hlavních měst. Většina lidí „nosí v hlavě“ přibližnou mapu své vlasti, v našem případě České republiky. Kognitivní mapy však nejsou příliš přesné a detailní. Poskytují pouze hrubou orientaci v prostorovém uspo- řádání. Na základě cestování či studia je lidé rychle mění a zpřesňují. Kognitivní ma- py jsou tedy „prozatímní“ a proměnlivé. Jejich zvláštní charakter způsobuje, že se při posuzování zeměpisných vztahů dopouštíme řady chyb. Benjafield uvádí, že obyva- telé USA většinou považují výrok „Madrid leží severněji než Washington“ za chyb- ný, ačkoliv je pravdivý. (Snadno se o tom můžete přesvědčit nahlédnutím do země- pisného atlasu.) Podle Benjafielda jsou chyby při odhadu geografických vztahů způsobeny tím, že velké zeměpisné celky, jakými jsou světadíly a státy, jsou v urči- tém vzájemném vztahu, zatímco vztah jejich částí může být právě opačný. USA jako celek leží sice severněji než Španělsko, ale zeměpisné postavení jejich hlavních měst je opačné. (Benjafield, 1997, str. 173.) Při posuzování geografického uspořádání se pravděpodobně uplatňuje i stereotypní pojetí jednotlivých zemí. Španělsko je typická jižní země, zatímco USA jsou významnou součástí Severní Ameriky, z čehož vy- vozujeme, že Madrid se nachází jižněji než Washington.

Zbyněk Vybíral se ve spolupráci se studenty dotazoval dospělých obyvatel ČR, zda Praha leží sever- něji než Ostrava nebo Ostrava severněji než Praha. Většina ze 78 získaných odpovědí (70 %) byla ne- správná: dotázaní uvedli jako severnější polohu Ostravy. Z následných rozhovorů vyplynulo, že Praha je zakreslena do mentální mapy obyvatel České republiky uprostřed, zatímco Ostrava „na severu“. Praha asociuje střední Čechy, Ostrava asociuje severní Moravu – proto leží severněji. (Vybíral, 2000a, str. 57.)

 

Kritika analogové školy

 

V rámci kognitivní psychologie se proti analogové škole vytvořila určitá opozice. K jejím představitelům patří Zenon Pylyshyn, který v roce 1973 napsal kritický článek „What the minďs eye tells the minďs brain“, dále John Anderson a Jerry Fo-dor. Tito autoři většinou předpokládají, že základní formou mentálních reprezentací jsou propozice čili elementární myšlenky (v aristotelovské terminologii soudy), které obvykle vyjadřujeme ve verbálním kódu. (Sedláková, 2002, str. 230.) Z tohoto hlediska jsou představy epifenomenálnf1 povahy, což znamená, že jsou pouze vedlejším produktem nebo symptomem psychického dění, v němž dominují různé formy jazykového vyjádření.

Význam představivosti v psychickém dění lze ovšem stěží popřít. Malé děti, které dosud neovládají jazyk, se při poznávání okolního světa nutně musí opírat o své představy. Obrazotvornost hraje významnou roli při řešení složitých vědeckých pro- blémů, což uznává i řada kognitivních vědců. Lidem mnohdy dělá značné problémy představy přesně a barvitě popsat, což ovšem platí pro řadu dalších vnitřních zážit-

 

 

Příkladem epifenoménu (průvodního jevu) je kouř, který stoupá z ohně. Kouř je vedlejším produktem hoření, ale sám nehřeje.

Imaginace                                                                                                                                      245

 

ků. Ještě obtížnější je slovně charakterizovat hlad, žízeň nebo třeba obrovskou chuť na cigaretu. Představy lze kvůli potížím při jejich přesném popisu „uchopit“ obtíž- něji než například myšlenky vyjádřené jazykovými prostředky, což ovšem nezna- mená, že neexistují.

8.3.4                            Eidetické představy

Prakticky ve všech starších učebnicích obecné psychologie se uvádí, že děti jsou schopny vytvářet tzv. eidetické představy, které se svou ostrostí a úplností téměř ne- liší od vjemů. Dřívější výzkumy vedly k závěru, že se tato schopnost běžně vysky- tuje u dětí základní školy, ale před začátkem puberty zpravidla zmizí. Většina dětí skutečně hraje lépe než dospělí hru „pexeso“, která staví na rychlém vytváření, uchování a vybavení vizuálních představ. O dospělých s eidetickou vlohou se říká, že mají fotografickou paměť, kterou nejčastěji využívají při reprodukci nějakého odborného textu. Například při zkoušce si přesně vybaví zrakovou představu pří- slušné stránky, ze které potom „přečtou“ odpověď na otázku.

Ze svých osobních zkušeností mohu říct, že jsem si ěasto dokázala představit stránku skripta či učeb- nice, ze které jsem studovala, včetně rozčleněni textu na odstavce a jeho zvýraznění barevnými pastelka- mi. „Přečíst“ správnou odpověď se mi však mnohdy nepodařilo, protože představa nebyla úplně detailní a přesná.

 

V předchozí kapitole jsme hovořili o tzv. ikonické paměti, která člověku umož- ňuje na zlomek sekundy uchovat mentální kopii obrazu působících podnětů. Eide- tické představy stejně jako ikonické přetrvávají bezprostředně po působení určitého podnětu, ale na rozdíl od „ikon“ mohou hypoteticky trvat minutu nebo déle. Eide- tické představy (pokud existují) byl měly být zvláštním druhem vizuálních pamět- ních představ, v nichž jsou informace o určitém podnětu uchovány vysoce přesným a detailním způsobem nějakou dobu poté, co bylo ukončeno jeho vnímání.

V druhé polovině 20. století začali někteří psychologové existenci eidetických představ zpochybňovat. Systematický výzkum tohoto jevu prováděl v 60. a 70. letech americký psycholog Ralph Haber. V jeho pokusech děti 30 sekund soustředěně po- zorovaly barevný obrázek, nejčastěji nějakou realistickou kresbu z dětské knihy, která byla upevněna na stojanu. Poté byl obrázek odstraněn a dítě dostalo sérii otázek, přičemž se stále dívalo na horní konec stojanu, jako by tam obrázek i nadále byl. První (podle mého názoru poněkud sugestivní) otázka zněla: „Vidíš tam něco?“ V roce 1979 uveřejnil Haber článek „Dvacet let hledání eidetické představivosti“, s výmluvným podtitulem „Kde je duch?“. V tomto článku dospěl k závěru, že ani ty děti, které údajně disponují eidetickými schopnostmi, zpravidla nepopisují obrázek přesněji než ostatní. U tzv. eidetických představ je však popis rychlejší a jistější než u běžných pamětních představ.

Někteří psychologové zpochybnili také existenci fotografické paměti u dospě- lých. Vynikajícím testem této schopnosti je „čtení“ představy určitého textu pozpát-

 

 

 

246                                                                                                                                       8– kapitola

 

  1. Ulric Neisser ve své „Kognitivní psychologii“ konstatuje, že v tomto testu v pod- statě nikdo neobstál. Úroveň vybavování je mnohem lepší, má-li člověk přečíst strán- ku ve směru shora dolů. (Neisser, 1967.) Slavný mnemotechnik Šereševskij ovšem čtení pozpátku z vizuální představy údajně zvládal. (Baddeley, 1999, str. 108.)

Zdá se být pravděpodobné, že schopnost vytvářet tzv. eidetické představy není ničím jiným než projevem vynikající zrakové představivosti, jakou disponuje každý člověk a v níž (jak zjistil už Galton) existují značné individuální rozdíly. Možnost existence eidetických představ nicméně nadále zůstává provokativním problémem, který se psychologům dosud nepodařilo plně objasnit.

8.3.5                         Imaginace ve vztahu k jazyku

Formy figurativního jazyka

 

Kognitivní psychologové a představitelé příbuzných oborů, především lingvisté, v současnosti intenzivně zkoumají různé formy figurativního (obrazného) jazyka, na jejichž vzniku se zřejmě podílí lidská představivost. U některých slovních obra- tů, např. trnitá cesta, je na dně nebo je na vrcholu svých sil, je jejich obrazný původ zřejmý. (Thagard, 2001, str. 122.) Mnohdy je však používáme automaticky, bez in- tervenujících vizuálních představ.

Ke vzniku mentálních „obrazů“ vedou především neobvyklé řečové obraty. Tyto jazykové „figury“, které se hojně uplatňují v poezii, zpravidla evokují výraznou ci- tovou odezvu. Základními formami figurativního jazyka jsou metafora, metonymie a synekdocha. Podstatou tvorby metafor je nahrazení (substituce) určitého pojmu jiným na základě tvarové či jiné podobnosti jejich obrazných komponent. Lingvisté v této souvislosti hovoří o tzv. paradigmatické substituci. Paradigmatický znamená shodující se s předlohou, se vzorem. (Appignanesi a Garratt, 1996, str. 61.) Jakýmsi předchůdcem metafor je přirovnání, se kterým se – zřejmě pro jeho emotivní účinek – rovněž setkáváme v jazyce poezie. Jako příklad lze uvést již téměř zlido- vělé verše Václava Hraběte:

 

Láska je jako večernice plující temnou oblohou, náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou.

 

Ve skutečné metafoře je určitý pojem nahrazen jiným, a to na základě analogie mezi jejich imaginativními složkami. Seznámíme se nyní s několika příklady poe- tických metafor:

  • Báseň „Bouřka“ od Stuarta Merrilla obsahuje verš, v němž pojem „voda“ nahra- zuje metafora „šedivé olovo“: Modř nebe nad zelení ztemněla a zhořkla a teče šedivé olovo v potoku. (Merrill, 1974, str. )
  • V básni Maurice Maeterlincka „Modlitba“ najdeme tuto metaforu: Třpyt luny, kterým prosvítají žluté lilie zítřejšího rána. (Maeterlinck, 1974, 63.)

Imaginace                                                                                                                                    247

 

  • Josef Viewegh uvádí tuto pozoruhodnou metaforu Františka Halase: Strom tisíci- kopytý hrabe ve větrné stáji. (Viewegh, 1986, 80.)

Metonymie, na rozdíl od metafor, vznikají na základě vnímání spojitosti,

„sou-meznosti“. Podstatou vytváření metonymií je tedy nahrazení (substituce) jednoho pojmu jiným na základě kontiguity (styčnosti, dotyku) jejich obrazných komponent. (Čermák, 1997, str. 353.) Při použití metonymie jmenujeme namísto věci samotné nějaký její atribut. Například pojem „koruna“ reprezentuje osobu

„krále“, pojem „hlubiny“ zastupuje „moře“. Řekne-li starší člověk „mé šediny mi dovolují“, pak rovněž použil metonymii, která označuje jeho vysoký věk. Princip spojitosti se uplatňuje také při vytváření synekdoch, které vznikají na základě záměny části za celek a naopak, nebo záměnou neurčitého množství za určité. Synekdochu použijeme, řekneme-li „meč“ místo „zbraně“ nebo „tisíc pozdravů“ místo „mnoho pozdravů“. Podle jazykovědců vznikají metonymie a synekdocha na základě tzv. syntag-matické kombinace. Syntagma je slovo řeckého původu, které znamená spojitost. (Rejman, 1971, str. 368-369.)

Tradiční literární věda pojímala metaforu, metonymii a synekdochu, která je po- važována za zvláštní druh metonymie, jako spřízněné řečnické figury. Podle někte- rých současných autorů však tyto figury nejsou spřízněné, nýbrž protikladné. Dů- sledkem této skutečnosti jsou rozsáhlé promluvy, ve kterých převládá metaforický nebo metonymický řád. Například v poezii převládá metaforický řád, který stojí na principu podobnosti, zatímco v próze řád metonymický, založený na kombinaci a spojitosti. (Appignanesi a Garratt, 1996, str. 63.)

Představy a vyprávění

Při popisu určitých scenérii nebo na základě grafických či schematických nákresů lidská mysl bezděčně vytváří doprovodné představy, které lze přirovnat k jejich ilustracím. Například při četbě románu si bezděčně představujeme vzhled krajiny, rušná města, tiché vesnice i podobu hlavních hrdinů. Ve starších učebnicích obecné psychologie se v této souvislosti hovoří o tzv. reproduktivnífantazii (např. Jiránek a Souček, 1969, str. 190).

Přečtěte si následující úryvek z první kapitoly Tolstého „Anny Kareninové“:

 

„Když byl Stěpan Arkaďjič hotov s oblékáním, postříkal se voňavkou, narovnal si rukávy košile, na- vyklým pohybem si nastrkal po kapsách cigarety, náprsní tašku, sirky, hodinky s dvojím řetízkem a pří- věsky, načechral si kapesník a s pocitem čistoty, libé vůně, zdraví a fyzického veselí přes všechny pohro- my odebral se trochu kolébavým krokem do jídelny, kde už na něho čekala káva a vedle ní pošta a úřední dopisy.“ (Tolstoj, 1963, str. 13-14.)

 

Umíte si na základě tohoto popisu Stepaná Arkadjiče a jeho chování představit?

Domnívám se, že ano. Člověk jej téměř vidí před sebou.

Vytváření vizuálních představ při četbě románů potvrzují i zkušenosti s jejich fil- movými verzemi. Vidí-li člověk zfilmovaný román teprve poté, co ho přečetl, poci-

 

248                                                                                                                                      8. kapitola

 

ťuje mnohdy zřetelný rozpor mezi svou představou hlavních hrdinů a vzhledem je- jich hereckých představitelů. Během svého života jsem viděla jednu filmovou a dvě televizní verze románu Charlotte Brontěové „Jana Eyrová“. Hlavní hrdinku pokaž- dé hrály velmi hezké herečky (v českém televizním seriálu to byla Marta Vančuro- vá), což neodpovídalo představě, kterou jsem si vytvořila na základě četby.

  • Imaginace jako kognitivní proces

Josef Viewegh dospěl ve své studii o lidské fantazii k závěru, že se nejedná o kog- nitivní funkci, protože „se primárně projevuje nikoliv jako poznám, nýbrž jako pro- žitek“. (Str. 68.) Viewegh zřejmě přistoupil k tomuto radikálnímu vyjádření ve sna- ze vyvrátit epifenomenální pojetí fantazie, které ji považuje za pouhý přídatný jev jiných psychických funkcí. (Viewegh, 1986, str. 24.)

Ve skutečnosti se zejména vizuální představivost v mnoha případech podílela na vyřešení složitých vědeckých problémů. Asi nejznámějším příkladem je německý chemik Friedrich Kekulé, který popsal strukturu molekuly benzenu (benzenové jád- ro) na základě představy hada kousajícího si svůj ocas. Alexander Graham Bell prý vycházel při konstrukci telefonu ze selektivní analogie s lidským uchem. (Lubart, 1994, str. 304.) Také Alfred Wegener na začátku 20. století pravděpodobně zformu- loval svou hypotézu „kontinentálního driftu“ s pomocí vizuální představivosti. Po-sunujeme-li proti sobě mapu Afriky a Jižní Ameriky, pak Brazílie přesně zapadne do výřezu tvořeného Guinejským zálivem. Možnost spojení obou kontinentů zřejmě vnukla Wegenerovi myšlenku, že kdysi musely tvořit jeden celek. Vynálezce Ni-kola Tesla prý dokázal odhalit poruchy složitých zařízení tak, že si vytvořil jejich mentální představu a nechal je „pracovat“ ve své představivosti, dokud neodhalil slabá místa, na kterých mohla porucha nastat. (Thagard, 2001, str. 120-121.)

Howard Gardner, autor známé teorie rozmanitých inteligencí, považuje tzv. prostorovou inteligenci za relativně samostatnou komponentu lidských poznáva- cích schopností, která se projevuje dobrou orientací v prostoru a snadným vytváře- ním vizuálních představ. Nadprůměrnou prostorovou inteligenci mají architekti, orientační běžci, navigátoři na moři atd. Jejím jádrem jsou schopnosti, které zajiš- ťují přesné vnímání vizuálního světa, umožňují transformovat a modifikovat původní vjemy a vytvářet z vlastní vizuální zkušenosti myšlenkové představy, i když už žádné vnější podněty nepůsobí. Díky prostorové inteligenci lidé mohou konstruovat různé tvary nebo s nimi manipulovat. Podle Gardnera ji však nelze ztotožňovat s vnímáním. Někdo může mít velmi přesné zrakové vnímání a přitom si nedokáže vybavit, nakreslit ani transformovat imaginární svět. (Gardner, 1999, str. 196.)

Gardner upozornil na to, že se prostorová inteligence v rozdílné míře uplatňuje v různých vědách i jejich odvětvích. Tak například geometrie – coby jedno odvětví matematiky – využívá prostorové myšlení ve větší míře než algebra. Fyzikální vě- dy jsou více závislé na prostorových schopnostech než tradiční obory biologické

a sociální, které se opírají o různé formy jazykového vyjádření. Vynikající prosto-

 

Imaginace                                                                                                                                       249

 

rovou představivost musí mít podle Gardnera také šachisté. (Gardner, 1999, 212-214.)

Užíváme-li prostorovou a objektní představivost současně, vzniká zvláštní druh vizuálního myšlení, které se zdá být mimořádně vhodné pro řešení vědeckých pro- blémů.

 

  • Psychodynamické teorie imaginace

Představitelé psychodynamických směrů se zajímají především o fantazii a její pro- dukty, přičemž zpravidla zdůrazňují podíl nevědomých pohnutek na jejich vytváře- ní. Vyjádřili se také k problematice tvořivosti, ovšem z jiného úhlu pohledu než kognitivní psychologové. Základy psychodynamického pojetí imaginace položili ve svých dílech Sigmund Freud a Carl Gustav Jung.

8.4.1            Psychoanalytické pojetí imaginace

Sigmund Freud se problematikou imaginace zabýval především v rámci topografic- kého modelu lidské psychiky. Představy považoval za mentální reprezentace vněj- šího světa, které si vybavujeme do vědomí z dlouhodobé paměti, jež je součástí sys- tému předvědomí. Freud předpokládal, že „hnacím motorem“ vzniku fantazijních představ jsou pudová přání, která se během psychosexuálního vývoje postupně vy- členila z biologicky daných, nediferencovaných pudových sil. Cenzura, která je funkcí předvědomí, provádí transformaci pudových přání do podoby tzv. pudových derivátů, které lze nad rozdíl od pudových přání vyjádřit slovy. Příkladem je mi- lostná báseň. Některým derivátům cenzura nadále brání ve vstupu do vědomí, pří- padně je odsunuje zpět do hlubších oblastí psychiky. Pudová přání tak mohou pro- jít celou řadou proměn, než se zformují do podoby natolik „nevinné“, že mohou být vpuštěna do vědomí. Mnohé pudové deriváty předvědomí přetváří do podoby fan- tazijních představ, jejichž obsahem je splnění určitého přání. Patří k nim především denní a noční sny. Některým pudovým odvozeninám se nikdy nepodaří do vědomí proniknout, takže zůstávají jako nevědomé fantazie v předvědomí, odkud mohou trvale ovlivňovat percepci, postoje, chování i mezilidské vztahy. (Sandler et al., 1973b, str. 146.)

Předvědomí dále zpracovává pudové deriváty do podoby uměleckých děl, bás- nické či jiné literární tvorby, do tvorby hudební, malířské nebo do podoby tvůrčí vě- decké práce. Freud označil tento proces jako sublimaci. Domníval se, že schopnost

„sublimovat“ pudovou energii se rozvíjí zejména v údobí latence (přibližně od 6 let do začátku puberty), v němž jsou sexuální hnutí dětských let neupotřebitelná; jejich realizace by v dítěti vyvolávala úzkost. Při sublimaci člověk využívá především energetickou komponentu pudových impulsů. Obsah tvůrčího produktu zpravidla nese stopy původního pudového přání, které je tak uspokojeno v pozměněné podo-

 

 

 

250                                                                                                                                       8– kapitola

 

bě. Díky sublimaci je pudová energie využita k dosažení cílů, které všeobecně platí za sociálně a kulturně hodnotné. (Freud, 1991, str. 266.)

Nešťastný osobní život mnoha vynikajících umělců a vědců (Michelangelo, Čajkovskij, Beethoven, Dostojevskij, z našich například Božena Němcová, Jan Neruda, Ladislav Klíma, Otokar Březina a další) by mohl potvrzovat opodstatněnost Freudových úvah. Humanistická psychologie ovšem upozornila na to, že existuje mnoho tvůrčích osobností, jejichž citový a sexuální život byl plně uspokojivý.

 

V pozdějších etapách své práce začal Freud uvažovat o funkci já (ega) při tvoři- vých aktivitách. V rámci strukturálního modelu lidské psychiky dospěl k závěru, že

„sublimace se uskutečňuje pravidelně dík zprostředkování Já“. (Freud, 1990, str. 126.) Při tvůrčí práci je tedy originálním způsobem dosaženo smíření principů slasti a reality.

„Umělec je původně člověk, který se od reality odvrací, protože se nemůže smířit s tím, že se od něho nejprve požaduje, aby se zřekl pudového ukojení, a dává svým erotickým a ctižádostivým tužbám průchod ve fantazijním životě. Nachází však zpáteční cestu z tohoto fantazijnlho světa k realitě tím, že dík zvláštnímu nadání vypracovává svoje fantazie v jakýsi nový druh skutečnosti, kterým lidé přiznávají plat- nost jakožto cenným obrazům reality. Stává se takto svým způsobem skutečně oním hrdinou, králem, tvůrcem, milovaným tvorem, kterým se stát chtěl, aniž musel zvolit okliku přes skutečnou změnu vněj- šího světa. Toho může však dosáhnout jen proto, že i druzí lidé pociťují s oním reálně potřebným odříká- ním stejnou nespokojenost jako on, jen proto, že tato nespokojenost vznikající při nahrazení principu slasti principem reality je sama kusem reality.“ (Freud, 1990, str. 95.)

 

Na tyto Freudovy myšlenky navázala tzv. ego-psychologie, což je významný směr postfreudovské psychoanalýzy, jejímž důležitým teoretickým námětem je po- pis funkcí já (ega) při adaptaci vůči vnějšímu světu. Podle nejvýznamnějšího před- stavitele ego-psychologie Heinze Hartmanna (1894-1970) se v procesu umělecké tvorby uplatňují tzv. syntetické funkce ega. Tvorba je prototypem syntetického ře- šení. Umění není jen „fantazírování“, aleje to současně určitý řád. Umění může být adaptivní regresí, produktem s archaickými kořeny, ale získává význam právě jako syntéza a jako vztah k vnějšímu světu. (Šebek, 1991, str. 402.)

Ernst Křis (1900-1957) je dalším významným představitelem ego-psychologie, který se zabýval tvořivostí, a to zejména v díle ^sychoanalytic explorations in arť, poprvé vydaném v roce 1952. Křis dále rozvinul Hartmannův pojem adaptivní re- grese neboli regrese ve službách ega, kterou považuje za primární proces, jež se projevuje průniky neregulovaných myšlenek do vědomí. Tyto myšlenky se mohou vynořit během aktivního řešení problémů, ale často se objevují ve spánku, při dro- gové intoxikaci, během denního snění nebo při psychóze. Elaborace je sekundární proces, jehož podstatou je přepracování a transformace primárně-procesního mate- riálu prostřednictvím na realitu orientovaného myšlení řízeného egem. Jedná se tedy o převážně racionální využití primitivních, nelogických a pudy ovládaných způsobů myšlení v raných etapách tvůrčího procesu. Podle Krise kreativní jedinec dočasně regreduje do světa, ve kterém je všechno možné a nic není nemožné, což mu umožňuje vytvořit nové asociace zkušeností, nové kombinace. Poté se vrací

Imaginace                                                                                                                                     251

 

zpátky k sekundárnímu procesu, který je potřebný k detailnímu doplnění a propra- cování nové organizace. (Bastick, 1982, str. 320-321.)

8.4.2             Ontogenetické kořeny lidské tvořivosti

Nejen psychoanalytici, ale také představitelé jiných psychologických škol se do- mnívají, že kořeny lidské tvořivosti je třeba hledat především v údobí předškolního věku, kdy je fantazie a její produkty důležitou součástí psychického dění. Z vývo- jového hlediska předchází rozvoj fantazie vývoji logického myšlení. Podle Jeana Piageta (1896-1980) je myšlení v předškolním věku výrazně egocentrické, což se projevuje tím, že děti vnímají a chápou jevy vnějšího světa ze svého subjektivního hlediska. Pokud dítě v tomto věku vysvětluje pohyby řek, mraků či lodí, pak „mo- deluje“ kauzalitu podle svých vlastních aktivit. Soudí, že tyto pohyby sledují něja- ké cíle, že mají určitou vnitřní sílu. Podle dětí „řeka se rozběhla, aby přeskočila ka- meny“, „mraky si hrají s větrem na honičku“ atd. (Piaget, 1999, str. 129-130.) Jeden z mých synovců ve věku kolem tří let na hlášení obecního vesnického rozhlasu ob- vykle reagoval slovy: „Urajou a povidajou pro Jarečka.“

Jedním z projevů dětského egocentrismu je tzv. antropomorfizace, což je ten- dence přisuzovat živým i neživým předmětům lidské vlastnosti a prožitky. Dítě při- podobňuje člověku věci, stromy, zvířata i hvězdy. Předpokládá, že tyto objekty myslí, cítí, hněvají se či radují. Dalším rysem myšlení v předškolním věku je ma-gičnost neboli omnipotence, což je přesvědčení dítěte, že jeho slovo nebo myšlenka má výkonnou moc. Podle Říčana tedy dítě dostatečně nerozlišuje své přání a čin. Jestliže si přeje něco, co se potom stane, mívá skoro tak silný pocit viny nebo strach z pomsty, jako by to skutečně způsobilo – anebo naopak vítězný pocit úspěšného kouzelníka. (Říčan, 1990, str. 135.) V mladším školním věku je naproti tomu fantazie a realita striktně oddělena. Dítě uvažuje jako malý logický pozitivista.

Piaget považoval egocentrismus dětí předškolního věku za vývojový nedostatek, který je překonán v dalších etapách vývoje, v nichž se rozvíjí logické myšlení. Ně- kteří Piagetovi kritici upozornili na to, že mentální struktury jsou u dětí předškolní- ho věku vysoce intuitivní, uvolněné a imaginativní. Dětská fantazie může v mžiku obsáhnout minulost, přítomnost i budoucnost, je oslnivě pohyblivá a rychlá. Nápady a představy dítěti nahrazují konkrétní zkušenosti. To, že se kognitivní procesy zdají být nelogické, ještě neznamená, že jsou inferiorní. Výzkum kreativity dokazuje, že intuice a volné asociace jsou významným aspektem tvořivého řešení problému. Dovolují nám prolomit omezení daná realitou. (Sprinthall et al., 1994, str. 110.)

Pokud se člověk i v dospělosti striktně drží logického myšlení a není schopen

„regredovat“ na uvolněný způsob uvažování předškolních dětí, pak je zpravidla omezena i jeho tvořivost. Také určité přesvědčení o vlastní „omnipotenci“, o schop- nosti překonávat překážky a navzdory nejrůznějším potížím vytvořit něco nového, je zřejmě důležitou složkou kreativity.

 

 

 

252                                                                                                    8. kapitola

 

8.4.3            Fantazie z hlediska Jungovy analytické psychologie

Také Caři Gustav Jung se domníval, že pramenem lidské imaginace je nevědomí, a to zejména jeho nejhlubší vrstva, tzv. kolektivní nevědomí. V této oblasti lidské psychiky je uložena dosavadní „kondenzovaná“ psychická zkušenost lidstva v po- době tzv. archetypů, které formují naše osobní životní zážitky a dávají jim smysl. Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. (Jung, 1997a, str. 359.) Podle Junga existuje tolik archetypů, kolik je typických situací v životě. Nekoneč- né opakování vštípilo tyto zkušenosti do psychické konstituce nikoliv ve formě obra- zů, jež by byly naplněny obsahem, nýbrž zprvu jako formy bez obsahu, které pouze představují možnost určitého typu chápání a jednání:

„Archetyp je sám o sobě prázdný, formální prvek, který není ničím jiným než… apriori danou mož- ností představy. Nedědí se představy, nýbrž formy… Archetyp může být v zásadě pojmenován a má in-variabilní významové jádro, které stále jen principiálně, nikdy však konkrétně, určuje způsob jeho projevení. Jak se například v dané chvíli empiricky projeví archetyp matky, nelze nikdy odvodit z něho samého, to spočívá na jiných faktorech.“ (Jung, 1997b, str. 191-192.)

 

Příhodí-li se v životě něco, co odpovídá archetypů, vede to k jeho aktivaci. Arche- typ se pak může projevit jako fantazijní obraz, emoční prožitek či jako impuls k jed- nání. Archetypy nejsou, řečeno s Kantem, pouze „apriorními formami nazírání“, ale projevují se jako dynamické síly, které formují a usměrňují psychickou energii. (Jung, 1997b.)

Lidská fantazie čerpá nejen z nevědomých sil, ale také ze zásobárny pamětních představ. Některé představy jsou obzvlášť vhodné ke znázornění nevědomých témat a motivů. Spojí-li se nevědomý psychický námět s představou, vzniká symbol, který se může vynořovat ve snech, v mýtech, náboženství či umělecké tvorbě. Symbol je podle Junga představa, obrazec či umělecký výtvor, který bývá nositelem převážně nevědomých psychických významů. Například moře zpravidla znamená shromaž- diště a zdroj veškerého duševního života, tedy kolektivní nevědomí. Tekoucí voda má pravděpodobně význam životního proudu a spádu psychické energie. (Jung, 1997a, str. 26.) Jung vysoce oceňoval tvůrčí, zejména uměleckou fantazii, které při- znával status zvláštní psychické funkce. V jednom ze svých spisů ji definuje jako

„mateřskou tvořivou sílu mužského ducha“. (Jung, 1997a, str. 52.)

Josef Viewegh upozornil na to, že Jungovo pojetí archetypů obsahuje ve vztahu k fantazii jeden základní rozpor. Podle Viewegha je fantazie právem všeobecně po- kládána za výraz svobodného tvůrčího přístupu člověka ke skutečnosti. V teorii arche- typů se však projevuje strohý determinismus. Například básník se nemůže vyhnout

  • domyslíme-li Jungovu „predestinaci“ tvorby – apriorně daným vnitřním arche-typálním formám, jejichž prostřednictvím se dívá na svět a tvořivě se Proto například tzv. mytologicko-archetypální kritika (jako výzkumný směr v literární vědě, který vznikl koncem třicátých let pod vlivem Jungovy analytické psychologie) byla brzy odsouzena ke stereotypnímu odhalování stejných

či obdobných

 

Imaginace                                                                                                                                     253

 

archetypů bez vztahu k rozdílům osobnosti u jednotlivých zkoumaných umělců, k jejich odlišnému uměleckému i lidskému vývoji, bez vztahu ke kulturnímu pro- středí, v němž žili a tvořili. (Viewegh, 1986, str. 21.)

S podobným jevem se setkáváme v dílech Jungových následovníků, k nimž patří Marie-Louise von Franz a Verena Kastová, jejichž knihy si u nás získaly vel- kou oblibu (např. Franz, 1998; Kastová, 1999, 2000). Obě autorky interpretují sny, pohádky i produkty řízené imaginace z hlediska nejznámějších Jungových archetypů. Tento způsob výkladu sice může obohatit práci psychologa s klienty, ale z čistě teoretického hlediska se jeví jako poněkud diskutabilní. Myšlenkový postup zde vede od fantazijního produktu k psychologickému konstruktu, který je rovněž svým způsobem produktem lidské imaginace, takže kruh se uzavírá.

Freudovo i Jungovo pojetí lidské fantazie bylo mnoha autory dále rozvinuto a zpřesněno. Touto problematikou, jejíž podrobný rozbor přesahuje rámec této pub- likace, se zabývají například Stanislav Drvota v dnes již klasickém díle „Osobnost a tvorba“ z roku 1973, Jiří Pechar v knize „Prostor imaginace“ (1992) či Vladimír Borecký v publikaci „Imaginace a kultura“ (1996).

8.4.4            Denní snění

Při denním snění se pozornost přesunuje od běžných tělesných a mentálních aktivit, které jsou odezvou na podněty z vnější reality, k vnitřnímu psychickému světu. Ně- kteří psychologové považují denní snění za hraniční psychický stav mezi bděním a spánkem, za subjektivně evokované změny stavu vědomí, pramenící převážně z vnitřních zdrojů. (Sternberg, 1995, str. 210.) Typické denní sny člověka nepodně-cují k žádné akci. Snící jedinec například klidně sedí v křesle nebo hledí z okna „do dáli“. Člověk se snadno ponoří do denního snu během dlouhého, nudného vyučování nebo při procházce. Výsledky výzkumů nasvědčují tomu, že čas od času má denní sny téměř každý člověk.

 

Funkce denního snění

Slouží denní snění nějakému specifickému účelu? Někteří psychologové tvrdí, že nemá žádnou praktickou či pozitivní hodnotu. Pokládají ho za pouhý únik z reálné- ho světa, který může být dokonce nebezpečný nebo škodlivý, protože vede k uzaví- rání se do sebe a k osamělému životu. Jiní naopak zdůrazňují kladnou úlohu denní- ho snění, zejména při transformaci citového stavu. Denní sny mohou lidem poskytnout vítanou úlevu od každodenní – často nepříjemné – životní reality a sni- žovat vnitřní napětí. Pomáhají jim také zvládnout nebo vydržet obtížné situace. Vá- leční zajatci díky denním snům mnohdy překonali obtížné životní podmínky, nebo dokonce přežili mučení. Jack London ve svém slavném románu „Tulák po hvěz- dách“ popisuje fantazie ubohého vězně ve svěrací kazajce, který ve své mysli pro- žívá podivuhodné zážitky ze svých minulých životů. Hodnota denních snů dále spo-

 

254                                                                                                                                       & kapitola

 

čivá v tom, že jsou zdrojem stálé a proměnlivé stimulace. Vojáci na stráži nebo ři- diči kamiónů uvádějí, že sní proto, aby zmírnili pocit nudy a udrželi se v bdělém stavu. (Klinger, 1987.)

Podle psychoanalytiků umožňují denní sny vyjádřit a zvládat lidské tužby vzta- hující se především k sexualitě a nepřátelství, které by jinak vyvolávaly pocity viny nebo úzkost. Psychoanalytické pojetí denního snění navazuje na Freudovy myšlen- ky, který se k této problematice vyjádřil ve stati „Básník a vytváření fantazií“, poprvé vydané v roce 1908. Podle Freuda jsou hybnými silami denního snění neuspokojená přání a každá jednotlivá fantazie představuje jeho splnění, korekci neuspokojivé skutečnosti. Fantazie tedy nikdy nevytváří úplně šťastný a spokojený člověk. Freud dělí obsahy denních snů do dvou hlavních skupin, a to na přání ctižádostivá a erotic- ká. Domnívá se, že u mužů jsou ctižádostivá přání častější než u žen, „ale u většiny ctižádostivých mužských fantazií můžeme objevit na nějakém místě tu dámu, .. .jíž muž klade všechny úspěchy k nohám“. (Freud, 1999, str. 172.)

 

Z časového hlediska se podle Freuda denní sny „vznášejí“ mezi třemi časovými momenty. Obsahují zpravidla nějakou k budoucnosti vztaženou situaci, jež se však jeví jako splnění určitého přání, které má své kořeny ve šťastných chvílích dětství. Představuje-li si například mladý, chudý a osiřelý muž, že se ožení s bohatou dcerou svého zaměstnavatele, pak naděje, které do této představy vkládá, mají svůj pů- vod ve vzpomínkách na chvíle rodinné pohody, které zažil jako malý chlapec. (Freud, 1999, str. 172-173.) Většina denních snů se skutečně odehrává v přítomnosti nebo budoucnosti, čímž se liší od noč- ních snů, v nichž jsou návraty do minulosti poměrně časté.

 

Domnívám se, že vhodným koncepčním rámcem pro výklad denních snů je self-psychologie Heinze Kohuta (1913-1981). Tento americký psychoanalytik vídeňského původu pokládal za jednu ze základních podmínek zdravého psychického vývoje obdivné zrcadlení ze strany blízkých lidí. Zrcadlením Kohut rozumí chválu, obdiv a zájem o dětské chování a úsilí, které rodiče dávají najevo ve chvíli, kdy dítě udělá první krůček, řekne první slůvko, zamává na rozloučenou atd. Láskyplné zrcadlení je zdrojem kladného sebehodnocení. Dítě si díky němu vytváří jakousi „zásobárnu“ pozitivních pocitů. Kohut dále předpokládá, že i v dospělosti člověk občas potřebuje získat obdiv a uznání blízkých lidí, což mu umožňuje překonat stavy sklíčenosti, obnovit duševní rovnováhu i přiměřené sebehodnocení. (Muslin, 1985.)

Je možné, že denní sny plní podobnou funkci jako zrcadlení a jsou jakousi fan-tazijní náhražkou za reálné zážitky lásky, obdivu a konejšení. Jejich důležitou funkcí je pravděpodobně podpora sebehodnocení, díky níž Člověk dokáže překonat stavy duševní sklíčenosti a získat odvahu do dalšího života. Námětem typických denních snů jsou interakce s druhými lidmi nebo s jedinou osobou, na jejímž mínění subjektu velmi záleží. Lidé často „inscenují“ ve své mysli zážitky, při kterých je více či méně široké publikum svědkem nějakého jejich osobního úspěchu. Představují si, že je druzí vidí, jak se procházejí s atraktivním partnerem, tleskají jejich brilantnímu řečnickému výkonu nebo obdivují jejich eleganci, duchaplnost a vtipnost. Jinak řečeno, člověk si ve své mysli vytváří situace, při

nichž druzí lidé „zrcadlí“.

 

Imaginace

25

5

 

jak je skvělý. V publiku se často vyskytují soupeři a nepřátelé, kteří se ve ctižádos- tivých snech zpravidla octnou v poli poražených. Zajímavým námětem denního snění jsou fantazie o vlastním pohřbu, kterými se člověk dokáže dojmout až k sl- zám. Jejich důležitou složkou je plačící příbuzenstvo a jiní blízcí lidé. Fantazie to- hoto druhu se pravděpodobně vynořují v poměrně těžkém depresivní stavu a jsou současně pokusem o jeho překonání. Představa příbuzenstva zlomeného žalem je zřejmě jakýmsi vnitřním dokladem toho, že druhým lidem na člověku záleží, že je pro ně cennou a milovanou bytostí.

Obdivné zrcadlení ze strany druhých lidí je námětem řady úspěšných knížek pro děti. Například v „Dobrodružstvích Torna Sawyera“ od Marka Twaina jeho hlavní hrdina po mnoha ústrcích a ponižujících zážitcích nakonec vždy slavně zvítězí a získá obdiv a uznání dospělých. V jedné kapitole slavného románu se skupina domněle mrtvých chlapců objeví na svém vlastním pohřbu, čímž završí svůj triumf. Popularita Twainova románu potvrzuje, jak jsou pro mládež zážitky obdivného zrcadlení ze strany dospělých důležité a jak jim mnohdy chybí.

 

Denní sny pravděpodobně fungují jako „bezpečnostní ventily“, které lidem umož- ňují zpracovat sexuální, hostilní a sebedestruktivní impulsy, nabízejí jim přechodný únik ze všední či neradostné životní reality a přispívají k obnově psychických sil. U nesmělých, plachých osob vedou opakované představy příštích událostí k vybudo- vání jakési psychické dráhy, po které je možné jít, riskovat a dosáhnout úspěchu. (Wick, 1998, str. 307.)

Fantazijní představy jako podněty k akci

 

Při typických denních snech je člověk pasivní a fyzicky uvolněný. Tyto fantazie ne- vedou k žádné akci. I když si jedinec představuje například milostnou scénu s člo- věkem, kterého dobře zná, nepokusí se jej vzápětí vyhledat nebo mu třeba zatelefo- novat. Kromě denních snů však existují fantazijní představy, které podněcují nebo doprovázejí aktivity směřující k bezprostřednímu uspokojení určitých motivů nebo k uvolnění psychického napětí. Například představa dobrého jídla, která se vynoří v mysli hladového člověka, je podnětem k tomu, aby se pustil do vaření nebo se vydal do restaurace. Typickým příkladem aktivujících představ jsou sexuální fantazie, které předcházejí a doprovázejí masturbaci. Sexuologové se shodují v tom, že jsou jakýmsi psychickým korelátem k automanipulačním tělesným technikám. (Např. Pondělíček a Pondělíčková-Mašlová, 1974, str. 114).

Sexuální představy velmi efektivně přispívají k rozvoji pohlavního vzrušení a k dosažení orgasmu. Fantazijní procesy se tedy mohou projevit i na tělesné úrov- ni. Obsah masturbačních fantazií zpravidla poměrně přesně vypovídá o skutečné sexuální orientaci daného jedince i o jeho případných deviantních tendencích. Pro psychology tak mohou být cenným zdrojem informací o jejich klientech. Zeptat se na masturbační fantazie je však poměrně obtížné, protože lidé vnímají takové dota-

zy jako velmi intruzivní. Většinou se hluboce stydí nejen za onanii, ale i za obsah

 

256                                                                                                    8. kapitola

 

doprovodných představ. Sexuální fantazie někdy provázejí pohlavní styk. Je tomu tak zejména tehdy, když se muži nebo ženě nepodaří vyhnout plnění „manželských povinností“, které je z nějakého důvodu momentálně vůbec nelákají. Sexuální fan- tazie jsou tedy běžnou součástí pohlavního života většiny dospělých. Problémy v osobním přizpůsobení vyvolávají pouze tehdy, vyústí-li v akci orientovanou na nevhodné partnery (např. na děti) nebo vedou k vynuceným sexuálním kontaktům.

Domnívám se, že existuje podstatný rozdíl mezi erotickými fantaziemi, které jsou obsahem denního snění, a sexuálními představami, které přispívají k rozvoji pohlav- ního vzrušení a k dosažení orgasmu. Zatímco denní sny mají zpravidla charakter ro- mantických příběhů, které se týkají rozvoje vzájemných vztahů, postupného citové- ho sbližování a rostoucí důvěrnosti s přitažlivým partnerem, masturbační fantazie obsahují explicitní sexuální scény. Na úrovni externích forem mentálních reprezen- tací existuje obdobný rozdíl mezi romantickými filmy a pornografickou produkcí. Je možné, že sledování erotických milostných příběhů končících „happy-endem“ má podobnou funkci jako některé denní sny, tj. vede k transformaci citového stavu a k obnově psychických sil. Ne nadarmo se Hollywoodu, který zejména ve 30. až

  1. letech 20. století chrlil jednu milostnou romanci za druhou, říkalo „továrna na sny“. Také oblibu jihoamerických telenovel typu „Esmeralda“ mezi osamělými sta- rými ženami lze chápat jako dočasný únik z mnohdy bezútěšné životní reality.

V lidské mysli se čas od času vynořují/antaziV s hostilními a sebedestruktivní-mi obsahy, které mohou vést k agresivnímu chování, provázet ho a zesilovat. Klasický příklad uvádí Paul Watzlawick ve svém „Úvodu do neštěstí“: Muž, který potřebuje kladivo, by si ho rád vypůjčil od svého souseda. Tak dlouho však váhá a pochybuje o sousedově ochotě, až na něj nakonec zazvoní a zařve: „Strčte si to svoje kladivo někam, vy, vy… hulváte!“ (Watzlawick, 1994, str. 26.) Útočnému chování často předchází hostilní přemítání o utrpěných křivdách, o „vyřizování účtů“ a následném zadostiučinění. (Čermák, 1999, str. 30.)

Agresivní fantazie tak mohou vyústit v akci, kterou se uvolní psychického napě- tí, ale jejíž sociální důsledky jsou mnohdy nepříznivé. Lze předpokládat, že také au-todestruktivní sebevražedné jednání provázejí představy o zoufalství a smutku blízkých lidí, kteří člověka nedokázali povzbudit ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval.

8.4.5            Některé produkty lidské fantazie

K externím výtvorům lidské fantazie patří mýty a pohádky. Psychodynamičtí psy- chologové se nejen pokoušejí o jejich psychologický výklad, ale hojně je i využívají při terapeutické práci s klienty.

Mýty

 

Mýty se pravděpodobně utvářely v údobí před písemně zaznamenanou historií lid-

stva. Milan Nakonečný cituje z díla švýcarského filosofa kultury Jeana Gebsera, j

 

Imaginace                                                                                                                                       257

 

který předpokládá, že lidské vědomí prošlo předtím, než se u člověka západního světa vytvořila současná egocentrická a racionální forma vědomí, několika „muta- cemi“. Jednou z nich je tzv. myticko-iracionálníforma vědomí, která podle Gebsera existovala od 3. tisíciletí před naším letopočtem do 6. až 5. století před naším letopočtem. Tuto formu vědomí charakterizuje „prosté já vztažené k my“, jehož produktem jsou mýty. (Nakonečný, 2002, str. 195.)

Jana Heffernanová, která navazuje především na Jungovo dílo, považuje mýty za složitý psychický a kulturní jev, na který se můžeme dívat z několika pohledů. Nej- obecněji je mýtus vyprávění, které symbolickým jazykem vykládá původ světa, jeho základních elementů i lidské kultury. Z psychologického hlediska jsou mýty jednak výsledkem projekce psychického materiálu do vnějšího světa, jednak formou utváření psychických skutečností. Podle Heffernanové představují mýty syntetické formy prozívání a vědění před vznikem lidského vědomí (ve smyslu vědomí sebe sama) a pod jeho úrovní. Vnější svět a psychická mimovědomá oblast se v něm spojují a vytvářejí předmět, obsah mýtu. Mýtus je tedy formou nazírání a chápání světa, ve kterém se vnější a vnitřní skládá v jednotný, smysluplný symbolický obraz. (Heffernanová, 1995, str. 38.)

Pozornost psychodynamických psychologů vždy přitahovaly zejména řecké mýty, které pozoruhodně výstižně a přesně znázorňují základní problémy lidské existence, osudové vztahové konstelace i důsledky některých chybných kroků, kterých se člověk může během svého života dopustit. Mýty, na rozdíl od pohádek, které mají téměř vždy šťastný konec, obvykle končí tragicky, nebo spíše realisticky. V sym- bolické podobě člověku sdělují, k jakým důsledkům povede jeho jednání a čeho by se měl vyvarovat. Mýtus říká: Uděláš-li tu a tu chybu, stane se to a to.

Velký zájem psychologů vzbudily zejména mýty o Oidipovi a o Narcisoví, které byly mnohokrát různými způsoby interpretovány. Sigmund Freud nalezl určité analogie mezi příběhem krále Oidipa, který nevědomky zabil svého otce a vzal si za ženu svou matku, a intenzivně citově prožívanou vztahovou konstelací, která se podle jeho názoru pravidelně vyskytuje u dětí předškolního věku. Freud tuto vztahovou konstelaci označil jako oidipovský komplex22. Její hypotetickou součástí jsou fantazie o incestu s rodičem druhého pohlaví, provázené žárlivostí a nenávistí vůči rodiči téhož pohlaví. (Rycroft, 1993, str. 87.)

Bruno Bettelheim upozornil na to, že příběh krále Oidipa začíná fatální chybou na straně Oidipova otce krále Láiose, který na základě neblahé věštby přikáže svého syna zabít. Od tohoto kroku se odvíjí celý tragický příběh. Podle Bettelheima z toho vyplývá jedno z poselství mýtu o Oidipovi: když rodič nedokáže akceptovat dítě jako takové a smířit se s tím, že jednou zaujme jeho místo, dojde ke strašlivé tragédii. Pouze přijetí dítěte jako dítěte – nikoliv jako soupeře nebo objektu sexuální lásky – umožňuje

 

 

Pozoruhodnou reinterpretaci mýtu o Oidipovi lze najít v knize britské psychoanalytičky Haydée Faim-bergové

„Narcistický rodič a střet generací“. (Faimberg, 2001, str. 50-70.)

 

258                                                                                                                                       8– kapitola

dobré vztahy mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci. (Bettelheim, 2000, str. 192.) V mý- tu o Orestovi zradí matka otce, což má za následek zkázu syna. S podobným námětem se setkáváme v Shakespearově tragédii Hamlet.

Freuda zaujal také mýtus o Narcisoví. Krásný a obletovaný Narcis – syn vodní víly – všechny nápadníky odmítá, aby se nakonec zamiloval do svého vlastního obra- zu, který spatří v osamělém jezírku. Mladík nakonec zemře u jezírka hladem a žízní a bohové jej promění v květinu. V článku „K zavedení narcismu“ Freud vyslovil předpoklad, že dítě i dospělý může „obsadit libidem“ své vlastní já, což má za ná- sledek omezení a ochuzení vztahů k druhým lidem. Toto sebestředné zaměření označil jako narcismus. (Freud, 1993b, str. 278-291.)

Mýtus o Narcisoví stále vyvolává zájem psychoanalytiků, kteří se domnívají, že v symbolické podobě znázorňuje nepříznivé důsledky určitých raných vztahových konstelací. Například podle britského psychoanalytika Malcolma Pinese je jedinou Narcisovou touhou:

„…nalézt v zrcadle sebe sama, možná ve snaze získat totální lásku a obdiv, kterou nacházel v očích své matky. Ta možná vytvořila se svým dítětem narcistický typ objektního vztahu, kterého se není schop- ná vzdát a z něhož Narcisoví nemůže pomoci vystoupit.“ (Pines, 1982, str. 14.)

 

Narcisová matka odmítla lásku jeho otce a žila pouze se synem, kterého zbožňo- vala. Mýtus o Narcisoví je možná stále tak aktuální proto, že znázorňuje rodinné uspořádání, které je v dnešním západním světě velmi časté. Ukazuje se, že někteří lidé, kteří vyrůstali pouze s jedním rodičem, mívají v dospělosti potíže s navazová- ním trvalých a stabilních partnerských vztahů. Zdá se tedy, že určité fatální citové a vztahové problémy provázely lidstvo od nepaměti. V řeckých mýtech jsou znázor- něny v nejčistší symbolické podobě, což lze využít k psychologické interpretaci problémů mnoha klientů a pacientů.

 

Pohádky

Naše odborná veřejnost má v současnosti k dispozici několik publikací, které se za- bývají možnostmi psychologického výkladu pohádek. Patří k nim kniha Michala Černouška „Děti a svět pohádek“ (1990), „Psychologický výklad pohádek“ od Ma-rie-Louise von Franz (1998) a pozoruhodné dílo Bruno Bettelheima „Za tajemstvírn pohádek“ (2000), v němž autor interpretuje pohádky z hlediska klasické psychoanalýzy.

Všichni výše uvedení autoři se shodují v tom, že pohádky, které oslovují přede- vším děti předškolního věku, jim pomáhají zvládnout a zpracovat psychické napěti a vnitřní konflikty. Pohádky se staletým, či dokonce tisíciletým opakováním zfor- movaly do podoby, která přívětivým způsobem oslovuje fantazii dítěte a nabíz cesty k řešení jeho vývojových potíží. Podle Michala Černouška:

Imaginace                                                                                                                                     259

„ pohádky předkládají dětem významy různých životních problémů, které během svého růstu musí

individuálně vyřešit, aby nezůstaly v zajetí infantilismu i v dospělosti. Tyto problémy a způsoby jejich vyřešení jsou dětem tlumočeny ve srozumitelných konkrétních obrazech a jasných symbolech. Poučovat děti o dobru a zlu nebo o etických principech jednání abstraktními pojmy je aktivita zhola zbytečná. Po- hádkové postavy reprezentují dobro a zlo v přímo ideálních dimenzích. Klasické pohádky představují sice nesystematické, ale přitom vysoce praktické vademecum vývojové psychologie v alegorických obra- zech.“ (Černoušek, 1990, str. 14.)

 

Pohádkové postavy jsou jasně rozdělené na dobré a zlé, což koresponduje s dět- ským černobílým viděním světa, se „štěpením“ objektů a událostí na dobré a špat- né. Od mýtů se liší především tím, že mají šťastný konec. Dítě se prostřednictvím pohádkových obrazů dovídá, že cesta ke štěstí nebývá snadná, že je nutné překonat řadu překážek a přestát mnohá protivenství. V pohádkách se však ten, kdo vytrvá, dočká odměny a dosáhne cíle. Pohádky tak dítěti nejen pomáhají vnést určitý řád a porozumění do jeho vnitřního i vnějšího světa, ale dodávají mu i odvahu a sílu překonat pocity vlastní slabosti a bezmocnosti.

Mnohé pohádky, které se těší velké oblibě u nejmenších dětí, se týkají „orálních“ impulsů, které jim zřejmě pomáhají zvládnout a „ohraničit“. Děti se prostřed- nictvím pohádkových příběhů hypoteticky učí překonávat pocit hladu, jíst střídmě, podělit se o jídlo s ostatními atd. K takovýmto pohádkám patří Otesánek, Jeníček a Mařenka a pravděpodobně i známá pohádka Červená Karkulka, která se dočkala mnoha, někdy velmi rozdílných psychologických interpretací. Nejkrásnější a nej- oblíbenější „velké“ pohádky, jakými jsou Popelka, Šípková Růženka, Princ Bajaja či Žabka carevna, se vesměs týkají odloučení od rodičů a hledání životního partne- ra, což je zřejmě jeden z nejchoulostivějších vývojových problémů nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče. Tyto pohádky se tedy zabývají stejným námětem jako pro- slulé mýty, ale vyjadřují ho jazykem, který odpovídá dětské chápavosti.

Bruno Bettelheim se domnívá, že psychologický rozbor pohádek je zajímavý pro psychology, případně pro dospělé klienty, ale dětem nic neříká, ba ani pro ně není vhodný. Podle Bettelheima je:

„ každá pohádka kouzelným zrcadlem, které odráží některé stránky našeho vnitřního světa a uka-

zuje potřebné kroky ve vývoji od nezralosti ke zralosti. Ti, kteří se ponoří do pohádkových sdělení, ocit- nou se v tiché vodní hlubině, která zprvu jakoby odrážela jen náš vlastní obraz. Za ním však záhy nalez- neme vnitřní neklid duše, její hloubku, ale také cestu, jak dojít smíru se sebou samým a se světem, smíru, který je odměnou za náš zápas.“ (Bettelheim, 2000, str. 303.)

 

8.4.6  Možnosti psychoterapeutického využití lidské imaginace

Psychodynamicky orientovaní psychologové využívají lidskou schopnost vytvářet fantazijní představy k terapeutickým účelům. Imaginativní metody se těší velké oblibě nejen u klientů, ale také u psychologů, pro které je jejich provádění příjem- né a inspirující.

 

260                                                                                                    8. kapitola

 

Tvůrcem metody aktivní imaginace je Carl Gustav Jung, který ji považoval za postup, jenž umožňuje „vynést na světlo“ nevědomé obsahy v podobě symbolů. Teoretické základy této metody vymezil v roce 1916 v článku „Transcendentní funkce“, kde mimo jiné píše:

 

„Afektivní porucha se může zpracovat nikoli intelektuálním objasněním, nýbrž názorným ztvárně- ním. Duševní neklid, neurčitou rozladu je možné vyjádřit pomocí fantazijních produktů různého druhu. Pacienti, kteří mají jakékoli malířské nebo kreslířské nadání, mohou afekt vyjádřit pomocí obrazu. Ne- záleží přitom na technickém nebo esteticky uspokojivém zobrazení, ale jen na tom, aby byl dopřán pros- tor fantazii… I v tomto případě je vytvořen nevědomě a vědomě ovlivněný výtvor, který ve společném produktu ztělesňuje úsilí, jež u nevědomí směřuje ke světlu a u vědomí k podstatě. Kritickou pozornost je nutno vyřadit.“ (Jung, str. 1997b, str. 345.)

 

Jung tedy zpočátku zdůrazňoval, že se fantazijní produkty mohou projevit v růz- ných senzorických modalitách. U vizuálně nadaných lidí mívají podobu vnitřních obrazů, akusticko-‚azykově nadaní mohou slyšet vnitřní slova; relativně vzácní jsou podle Junga ti, jimž motorické nadání umožňuje vyjadřovat obsahy nevědomí po- hybem, případně tancem. Všemi těmito výrazovými prostředky lze v symbolické podobě vyjádřit a ztvárnit nevědomé psychické obsahy a děje. (Jung, 1997b, str. 346-347.)

Od tohoto širokého pojetí aktivní imaginace se postupně stále víc upouštělo. V současné době imaginativní metody využívají především lidskou schopnost vy- tvářet vizuální představy, i když existují výjimky. Například tzv. proces-orientova- ná psychoterapie, která v mnoha směrech navazuje na Jungovo dílo, vychází z předpokladu, že nevědomé signály se mohou projevit v různých smyslových nebo pohybových „kanálech“. V našem kulturním okruhu rozvíjejí tento směr psychote- rapie, jejímž zakladatelem je Arnold Mindell (nar. 1940), především slovenští psy- chologové v čele s Antonem Heretikem. (Kratochvíl, 2002, str. 103.)

 

Leunerovo katatymní prožívání obrazů

K psychoterapeutickým imaginativním postupům patří metoda katatymního proží- vání obrazů, kterou její autor Hanscarl Leuner označuje také jako symbolické dra- ma nebo jako řízenou afektivní imaginaci. Při jejím použití má relaxovaný pacient za úkol vytvářet vizuální představy na určité téma, kterými jsou v základním stupni motiv louky, potoka, hory, domu a okraje lesa, z něhož mohou vystoupit lidé, zvířata či jiné objekty. Leuner vychází z předpokladu, že člověk do dané vizuální představy bezděčně vloží skrytý symbolický význam. Výsledkem je tzv. denní sen, který v obrazné podobě znázorňuje nevědomé popudy či konflikty daného jedince. Klient během katatymního prožívání obrazů své představy neustále slovně popisuje a ko- mentuje. Dostane-li se ve své fantazii do obtížné situace, měl by mu terapeut nabíd- nout určité vhodné, pokud možno realistické řešení. (Leuner, 1997.) Podmínkou te- rapeutického využívání této metody je systematický výcvik.

Imaginace                                                                                                                                     261

Leuner uvádí, že za důležité podněty při vytváření symbolického dramatu vděčí kromě Jungova učení zejména psychoanalýze a jejímu novějšímu vývoji. Podstatně jej ovlivnil také Freudův žák Herbert Silberer, který na základě zkoumání snů a hyp-nagogických vizí dospěl k závěru, že se lidská psychika řídí zákonem autosymbolis-mu; je tedy spontánně puzena k tomu, aby ve své optické fantazii obrazně znázornila sebe sama. Leuner se domnívá, že metoda aktivní imaginace má z psychologického hlediska velice blízko k projektivním metodám, jakými jsou Rorschach a Tématický apercepční test. Všem je společný zadaný materiál, který je niternými strukturami a citově podmíněnými motivy zcela individuálně ztvárněn. Z toho mohou vyplynout důležité závěry o osobnosti snícího. (Leuner, 1997, str. 26-27.)

Leuner se při provádění řízené imaginace spoléhal na to, že její produkty pove- dou k transformaci psychického dění i bez verbální interpretace. Ta je ostatně vždy určitou spekulací a hrozí při ní riziko projekce ze strany psychoterapeuta. Jiní psy- chologové, např. Verena Kastová, se psychologickému výkladu produktů řízené imaginace nevyhýbají. (Kastová, 1999.) Sám Jung viděl určité nebezpečí snahy o pochopení významu symbolu v přecenění jeho obsahového aspektu, který je pod- roben intelektuální analýze a interpretaci, čímž se ztrácí právě jeho symbolický cha- rakter. (Jung, 1997b, str. 348.)

 

Myšlení                      263

 

 

 

  • Myšlení

 

 

 

Myšlení je zřejmě nejsložitější kognitivní proces. Je to vnitřní mentální děj, který nelze přímo pozorovat. V širokém slova smyslu ho lze definovat jako proces zpra- cování a využívání informací. Myšlení úzce souvisí s inteligencí, což je (v tradič- ním pojetí) poznávací schopnost, jež určuje úroveň a kvalitu myšlení daného jedin- ce. Zatímco někteří lidé jsou schopni uvažovat vysoce teoreticky a abstraktně, jiní přemýšlejí především v rovině řešení každodenních praktických problémů. Myšle- ní může být alespoň zdánlivě bezcílné (kontemplativní), většinou však sleduje urči- tý záměr či cíl. Kontemplativní ráz má například tiché rozjímání, kterému se člověk oddává v kostele, či myšlenky, které mu bloudí hlavou při úklidu, práci na zahradě či jiných, převážně fyzických aktivitách.

Psychologové zkoumají myšlení z hlediska jeho hlavních funkcí, kterými jsou formování pojmů, rozpoznávání a nacházení vztahů, např. kauzálních, vyvozování závěrů z výchozích předpokladů (usuzování), řešení problémů a vytváření něčeho nového. Někteří autoři zahrnují všechny výše uvedené funkce pod jedinou, kterou je řešení problémů. Při myšlení provádíme myšlenkové operace s různými mentální- mi obsahy (reprezentacemi), k nimž patří vjemy, představy, pojmy, elementární myš- lenky (propozice) či abstraktní znaky. K myšlenkovým operacím patří srovnávání, abstrakce, zobecňování atd. Výsledkem myšlení je nový poznatek, nové vědění, které může, ale také nemusí být správné či vyhovující požadavkům dané situace.

V řadě učebnic a skript obecné psychologie (např. Homola, 1992, str. 92) se set- káváme s dělením myšlení na tři základní druhy, přičemž rozlišovacím kritériem jsou psychické obsahy (mentální reprezentace), s nimiž provádíme myšlenkové operace. Patří k nim:

  1. Myšlení konkrétní, při kterém manipulujeme s vjemy. Lidé využívají tento druh myšlení při opravách různých přístrojů, při vaření, praní, přestavování nábyt- ku, při skládání puzzle atd.
  2. Myšlení názorné, při němž v mysli operujeme s představami, nejčastěji vizuál- ními. Tento typ myšlení využíváme, když plánujeme, jak zařídit byt, při řešení geo- metrických příkladů nebo neverbálních úloh v testech Hudební sklada- telé se při názorném myšlení opírají o sluchové představy.

 

  1. Myšlení abstraktní, při kterém provádíme operace se znaky (symboly), např. verbálními, matematickými či logickými. Z hlediska této klasifikace lze za nejběž- nější druh abstraktního myšlení považovat myšlení pojmové, při kterém v mysli ma- nipulujeme s verbálními znaky (pojmy).

Kognitivní psychologové dále popsali tzv. propoziční myšlení, jehož základním elementem jsou propozice (výroky, tvrzení) vyjádřené zpravidla ve verbálním kódu, s nimiž provádíme mentální manipulace. (Atkinsonová et al., 1995, str. 344.)

Většina současných psychologů zabývajících se myšlením by výše uvedené dě- lení pokládala za poněkud zjednodušující. Člověk totiž zpravidla aplikuje na danou problémovou situaci komplexní kognitivní schéma, model či rámec, které výrazně ovlivňují následné zpracování informací.

Myšlení lze dělit na různé druhy i na základě dalších kritérií, např. podle převlá- dajících mentálních operací, k nimž patří analýza a syntéza. Analýza je myšlenkové rozčlenění celku na části, zatímco syntéza je sjednocování či kombinování jed- notlivostí do určitého mentálního celku. Podle nadaného německého tvarového psychologa Karla Dunckera (1903-1940), jehož dílo zůstalo torzem (ve 37 letech spáchal sebevraždu), je podstatou analytického myšlení popis částí určitého celku. Například člověk, který má odpovědět na otázku, jakou barvu má střecha jeho do- mu, si nejprve svůj dům představí, což mu umožní uvědomit si barvu střechy. Hle- dání odpovědí na podobné otázky je podle Dunckera příkladem analytického myš- lení, při kterém závěr neobsahuje nic víc ani nic jiného než to, co už bylo obsaženo ve výchozích předpokladech. Dům má střechu a střecha má barvu – to vše jsou části mentální představy domu. Při syntetickém myšlení závěr není obsažen ve výchozích údajích, takže výsledkem tohoto typu myšlení je skutečně něco nového. (Ben-jafield, 1997, str. 242.) Analýza se poměrně často pojí s kritickým hodnocením celku i jeho složek.

Slavný pedagogický psycholog Jerome Bruner (nar. 1915) v knize „Vzdělávací proces“ (The process of education), která je k dispozici v českém překladu, rozlišil analytické a intuitivní myšlení. Seznámíme se nyní s Brunerovým popisem těchto druhů myšlení.

„Pro analytické myšlení je charakteristické to, že postupuje krok za krokem. Kroky jsou explicitní a ten, kdo přemýšlí, může o nich adekvátně povědět jinému člověku. Takové myšlení probíhá obyčejně s poměrně úplným uvědoměním jak jeho obsahu, tak operací, jež je tvoří… Pro myšlení intuitivní je cha- rakteristické, že nepostupuje v jasně vymezených krocích. Naopak má tendenci k postupům založeným na zdánlivě implicitním vniknutí do celého problému najednou. Ten, kdo přemýšlí, dospívá k odpovědi, která může být správná nebo špatná, přičemž si málo uvědomuje proces – jestliže si ho uvědomuje vů- bec -, s jehož pomocí dosáhl hledané odpovědi… Obyčejně se intuitivní myšlení opírá o dobrou znalost příslušného vědního oboru a jeho struktury. To dává tomu, kdo přemýšlí, možnost skoků, překračování a užití nadcházek, takže je později třeba závěry zkontrolovat analytickými prostředky deduktivními nebo induktivními.“ (Bruner, 1965, str. 58-59.)

 

Při výzkumu myšlení psychologové hojně využívají metodu introspekce. Zkou- maný jedinec v průběhu řešení problému buď „myslí nahlas“, nebo proces myšlení

 

 

 

264                                                                                                                                       9– kapitola

 

dodatečně popisuje. Tento postup umožňuje přezkoumat vědomé procesy zpracování informací. Mnozí současní kognitivní psychologové předpokládají, že myšlení probíhá na několika úrovních. Pod vědomým, relativně pomalým zpracováním údajů pravděpodobně probíhá velké množství rychlých paralelních procesů. Prozatím není jasné, zda jsou převážně nervové či mentální povahy. Jejich existence by nic- méně umožnila vysvětlit mnohé zvláštnosti lidského poznávání, včetně intuitivního myšlení. Psychodynamičtí psychologové se domnívají, že myšlení výrazně ovlivňují, nebo dokonce regulují nevědomé pohnutky a afekty, které určují především jeho celkové tématické zaměření.

 

9.1             Aristotelovy formy myšlení

Problém myšlení odjakživa přitahoval pozornost filosofů. Nepřehlédnutelný je pří- nos řeckého učence Aristotela (384-322 př. n. 1.), který ve svých spisech o logice zavedl řadu pojmů, které se dodnes používají k popisu lidského myšlení. Podle Aris- totela probíhá myšlení ve třech základních formách, kterými jsou pojmy, soudy a úsudky. Lidský rozum nachází ve věcech podobnosti a rozdíly a na základě spo- lečných znaků definuje pojmy, jež lze hierarchicky uspořádat podle stupně obec- nosti. Kategorie jsou pojmy nejvyšší obecnosti, které již nelze dále zobecňovat. Aristoteles postupně vymezil 10 kategorií, z nichž nejdůležitější jsou první čtyři, a to substance (podstata), kvantita (množství), kvalita (vlastnost) a relace (vztah). Dalšími kategoriemi jsou kde, kdy, poloha, mít, činit a trpět. Druhou základní for- mou lidského myšlení jsou soudy. V každém soudu jsou spojeny nejméně dva poj- my. Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se na- zývá výpověď o subjektu. Soudy slouží především k vyjádření nějakého vztahu. Soudy jsou buď pravdivé, nebo mylné. (Storig, 1995, str. 131-132.)

Soudobá psychologie označuje elementární myšlenky, které se týkají vztahu mezi dvěma pojmy íi ji- nými formami mentálních reprezentací, termínem propozice. Nejčastěji je vyjadřujeme verbálními pro- středky. (McNamara, 1994, str. 98.) Ve formální logice se jako synonyma pro soud používají pojmy vý- rok či tvrzení. Jsou-li součástí úsudku, říkáme jim premisy (předpoklady) či propozice.

 

Třetí základní formou myšlení je podle Aristotela úsudek. Díky usuzování ply- ne z výchozích předpokladů něco nového. Úsudek je odvození nového soudu z ji- ných soudů. Sestává vždy z předpokladů (premis) a závěru (konkluze) z nich vy- vozeného. Základním typem úsudku je tzv. sylogismus, který se skládá ze tří částí. Například:

  1. Všichni lidé jsou smrtelní.
  2. Sokrates je člověk.
  3. Tedy také Sokrates je smrtelný.

První a druhá věta jsou premisy, z nichž lze vyvodit určitý závěr, který vyjadřuje třetí věta. První tvrzení vymezuje danou kategorii (lidé), druhá věta označuje její

Myšlení                                                                                                    265

 

jedinečný případ (Sokrates). K závěru jsme dospěli na základe této úvahy: To, co platí pro obecnou kategorii, platí i pro její jednotlivé členy. Závěr sylogismů toho- to typu je pravdivý, jsou-li pravdivé obě premisy. Aristoteles sestavil více základ- ních tvarů (figur) různých úsudků. Logiku chápal především jako nauku o správném myšlení. Netvrdil tedy, že lidské myšlení probíhá podle logických zákonů, ale že by podle nich probíhat mělo. (Storig, 1995, str. 130-132.)

 

9.2             Pojmy

Pokuste se odpovědět na tuto otázku: Co mají společného rodinná vila, mrakodrap a panelák? Odpověď je snadná. Jsou to budovy. Nyní se zamyslete nad tím, co mají společného kosmická loď, autobus a výtah. Jedná se o dopravní prostředky. Nale- zení odpovědi na druhou otázku vám možná trvalo o něco déle než v prvním přípa- dě. Ačkoliv kosmická loď, autobus a výtah vypadají jinak, přece po krátkém zamyšlení přijdeme na to, že mají něco společného: Lze jimi přepravovat osoby a věci z místa na místo. Pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspek- tech podobné. (Baron, 1999, str. 246-247.)

Pojmy efektivně reprezentují velké množství různorodých údajů, což usnadňuje, nebo dokonce umožňuje myšlení. Díky znalosti jejich významu bereme v úvahu dů- ležité vlastnosti předmětů, z nichž mnohé nejsou přímo dostupné smyslovému vní- mání. Například víme, že jablko má uvnitř jádra, je jedlé a zdravé. (Atkinsonová et al., 1995, str. 345.) Některé pojmy nám usnadňují orientaci v naší vnitřní psychické zku- šenosti. Patří k nim radost, smutek či hněv, kterými označujeme opakující se citové zážitky. Abstraktní pojmy člověku umožňují překračovat hranice bezprostřední empirické zkušenosti. Z lingvistického hlediska lze většinu pojmů ztotožnit s ver- bálními znaky, které tvoří slovo vztahující se k určitému významu, tedy k podstat- ným či typickým znakům dané pojmové kategorie. Verbální složku některých pojmů tvoří určité sousloví, např. nevinná dívka, zralá osobnost nebo velebný kmet.

9.2.1            Druhy pojmů z hlediska různých teorií

Z hlediska klasické neboli definiční teorie pojmů, kterou rozvíjeli psychologové v čele s Jerome Brunerem zejména v 50. a 60. letech (viz Bruner et al., 1956), lze význam pojmu stanovit na základě souboru určujících rysů, které tvoří jeho jádro. Například do pojmové kategorie babička lze zařadit všechny ženy, které mají jedno nebo více dětí, z nichž některé má alespoň jedno dítě. U pojmu starý mládenec jsou určujícími rysy muž, svobodný a dospělý. Trojúhelník lze definovat jako uzavřený plochý obrazec, který má tři přímé strany a tři vnitřní úhly. Při hokeji označujeme pojmem gól situaci, při níž se puk dostane za brankovou čáru, přičemž nesmí dojít k posunutí branky. Podle klasické teorie spočívá pojmové učení v tom, že se sezná-

 

266                                                                                        

9′ *^toto_

Myšlení                                                                                                    267

 

mujeme s určujícími rysy pojmů, které jsou pro jejich vymezení nezbytné a postaču- jící. Pojmy, které mají jasně vymezené jádro, se nazývají klasické nebo formální.

Definiční teorie, která byla velmi vlivná v 60. letech, brzy narazila na určité po- tíže. Ukázalo se, že u řady pojmů je obtížné stanovit jejich určující rysy. Například, jaká je věková hranice mezi svobodným mužem a starým mládencem? U řady poj- mových kategorií nelze s jistotou říct, co do nich patří, a co nikoliv. V případě poj- mu dopravní prostředek bychom se pravděpodobně shodli v tom, že jeho dobrým příkladem je auto. Jsou však dopravním prostředkem kolečkové brusle nebo trakař? Nejsme si tím zcela jisti. Hranice pojmu dopravní prostředek nejsou totiž zcela jasně a přesně vymezené. Pojmy tohoto druhu označujeme jako neurčité (fuzzy), protože je nelze jednoznačně definovat na základě určujících rysů. V mnoha přípa- dech se prolínají s jinými pojmovými kategoriemi. Říká se jim také přirozené poj- my. Zdá se, že poměrně přesně reflektují stav vnějšího i vnitřního světa, který ob- vykle nelze rozčlenit do jednoznačně definovaných tříd. (Baron, 1999, str. 247.)

Na existenci neurčitých pojmů upozornil filosof Ludwig Wittgenstein (1889-1951), podle jehož názoru je klasickým příkladem neurčitého pojmu hra. Neexistuje totiž ani jeden rys, který by ji umožnil jednoznačně definovat a odlišit od toho, co hra ne- ní. Různé hry se sobě podobají přibližně stejně jako členové rodiny. Každá se liší od ostatních, ale sdílejí některé společné rysy:

„Je to tak, jako by někdo vysvětloval: ,Hrát si znamená posunovat věci po dané ploše podle určitých pravidel…‘ – a my odpovíme: ,Zdá se, že myslíš na hry podobné šachům; jenže to nejsou všechny hry. Své vysvětlení můžeš korigovat tím, že ho výslovně omezíš na tyto hry.‘ “ (Wittgenstein,1979, str. 23.)

 

Podle Wittgensteina určujeme význam mnoha pojmů na základě jejich typických příkladů:

„Velkou třídu případů používání slova .význam‘ – i když ne všechny případy jeho používání – lze vy- světlit takto: Význam slova je jeho používání v jazyce. A význam jména se často vysvětlí tím, že se uká- že na jeho nositele.“ (Wittgenstein, 1979, str. 43.)

 

Americká psycholožka Eleanor Roschová (nar. 1938) dospěla k závěru, že lidé třídí různé objekty do pojmových kategorií především na základě jejich vzájemné podobnosti, nikoliv na základě určujících rysů. Typická babička je tedy žena nad 50 let, která má šedivé vlasy. Atypická babička je 37-letá žena, jejíž dcera, kterou měla v 17 letech, má již také dítě. Ledňáčka díky jeho typičnosti snadno zařadíme do kategorie pták, zatímco u tučňáka nebo pštrosa možná chvilku zaváháme. Teorie Roschové je známa jako teorie prototypů nebo – v návaznosti na Wittgensteina ~ jako teorie rodinné podobnosti (family resemblance). Prototypy jsou nejlepší, nejjasnější či nejvýstižnější příklady daného pojmu. Typickým příkladem pojmu ná- řadí je kladivo, prototypem hudebního nástroje je kytara nebo klavír. Prototypy jsou základem neurčitých pojmů. Slouží jako užitečné vztažné body při rozhodováni, zda určitý předmět či jev do dané pojmové kategorie patři, či nikoliv. (Rosch, 1975.)

Prototypem uměleckého díla jsou sochy či obrazy slavných mistrů. Do kategorie umění tudíž pravděpodobně nezařadíme sošku zahradního trpaslíka.

Roschová svými výzkumy dokázala, že lidé mají rozvinutý cit pro to, co je a co ne- ní prototypické. Následující tabulka obsahuje některé dobré a špatné příklady pojmů.

 

Tabulka 2 Dobré a špatné příklady pojmů (Roschová,      1975.)

 

Pojem Dobrý příklad Špatný příklad
Nábytek Židle Rohožka
Dopravní prostředek Auto Kolečkové křeslo
Zbraň Pistole Pěst
Pták Ledňáček Tučňák
Oblečení Kalhoty Peněženka
Sport Fotbal Šachy

 

Roschová zjistila, že děti si některé druhy pojmů osvojují rychleji než jiné. Jed- ná se o tzv. pojmy základní úrovně ibasic level), které z hlediska vertikálního uspořádání představují střední stupeň zobecnění. Patří k nim stůl, židle, jablko, broskev, ponožky, sukně, auto či náklaďák. Seskupením pojmů základní úrovně vznikají nadřazené (superordinate) pojmy, jakými jsou nábytek, ovoce, oblečení či dopravní prostředky. Na nejnižší úrovni vertikálního uspořádání se nacházejí pod- řízené (subordinaté) pojmy, které se vyznačují přesnější specifikací než pojmy zá- kladní úrovně. Podle Roschové se děti nejprve učí pojmy základní úrovně a teprve později si osvojují nadřazené a podražené pojmy. (Rosch, 1973.)

Podle Jeana Piageta se pojmy, které užívají děti v první polovině tzv. předoperačního stadia, značně liší od dobře vyvinutých pojmů starších dětí a dospělých. Dítě ve věku dvou či tři let používá tzv. před-pojmy. Pes je pro něho především pes, který běhá doma na dvoře, slimák je to, co vidělo venku na zahradě. Uvidí-li venku na procházce jiného slimáka, je přesvědčeno, že je to ten ,jeho“, který se objevil na jiném místě. (Piaget, 1999, str. 120.) Předpojmy zřejmě slouží jako výchozí prototypy, k nimž jsou na základě podobnosti přiřazováni další příslušníci dané kategorie.

 

Současný pohled na pojmové mentální reprezentace výrazně ovlivnil Lawrence Barsalou, který v 80. letech poukázal na to, že naše znalost pojmů zpravidla zahr- nuje mnohem víc atributů, než kolik se jich v daném momentu aktivuje. Například díváme-li se z okna na střechu vedlejšího domu, nenapadne nás, že se po ní dá chodit. Tuto vlastnost si uvědomíme pouze v případě, že její aktivaci podnítí rele- vantní kontext, jakým je snaha umístit na střechu anténu. Podle Barsaloua si lidé za určitých okolností vytvářejí pojmové ad hoc24 kategorie, které nemají žádné spo-

 

Ad hoc je výraz latinského původu, který znamená pro ten případ, jen k tomuto účelu. (Rejman, 1971, str. 21.)

 

268                                                                                                    9. kapitola

 

léčné atributy. Například při požáru rodinného domku si člověk vytvoří ad hoc ka- tegorii věcí, které se pokusí zachránit. Aktivaci neobvyklých pojmových atributů i vytváření ad hoc kategorií lze objasnit z hlediska paralelních procesů zpracování informací. Obojí je výsledkem jedinečného stavu pamětního systému, který vyvo- laly specifické okolnosti. (Barsalou, 1983.)

9.2.2            Neurčité pojmy v psychologii

Pojmový aparát v humanitních oborech, jakými jsou psychologie, sociologie či fi- losofie, vesměs tvoří neurčité pojmy, které nemají jasně vymezené jádro. Pokud se několik odborníků pokusí definovat pojmy, jako jsou talent, osobnost, charakter či duševní zdraví, pak každý z nich dospěje k poněkud odlišné definici. Na používání neurčitých pojmů v psychologii upozornil Ulric Neisser, který uvádí jako příklad pojem „inteligentní osoba“. Podle Neissera je:

„ inteligentní osoba‘ pojem organizovaný kolem určitého prototypu (viz E. Roschová). Naše přesvěd-

čení, že si určitý člověk zaslouží označení .inteligentní‘, závisí na jeho celkové podobnosti s představova- ným prototypem, stejně jako naše přesvědčení, že se určitý objekt nazývá .židle‘, závisí na jeho podobnosti s prototypickými židlemi. Neexistují žádná určitá kritéria pro vymezení pojmu inteligence, stejně jako neexistují jednoznačná kritéria ,židličkovitosti‘. Inteligence je neurčitý, nejasně ohraničený pojem, pro který jsou relevantní mnohé vlastnosti. Dva inteligentní lidé mohou mít jen velmi málo společných rysů – podo- bají se totiž různým dimenzím prototypu. Žádná taková vlastnost jako inteligence neexistuje, stejně jako ne- existuje .židličkovitosť. Podobnost je vnější fakt, nikoliv vnitřní podstata. Nemůže existovat žádná definice inteligence založená na procesu, protože se nejedná o jednotnou kvalitu. Jde o podobnost mezi dvěma jedinci, jedním reálným a druhým prototypickým.“ (Neisser, 1979, in Sternberg et al., 1981, str. 39.)

 

Z Neisserových úvah vyplývá, že lidé mohou být považováni za inteligentní z velmi rozdílných důvodů. Jinak řečeno, mohou se vyznačovat rozdílnými proto- typickými vlastnostmi. Může to být například uhlazené společenské vystupování, sociální obratnost, hudební nadání, logické uvažování, duchaplnost či vtipnost. Existenci velkého počtu rozdílných definic inteligence lze vysvětlit tím, že se různí badatelé zaměřili na odlišné prototypické vlastnosti. Neisserovy postřehy lze apli- kovat i na další psychologické pojmy, jakými jsou emoce, motivace, temperament či vůle, na jejichž jednotné definici se odborníci nedokázali shodnout. Používání ne- určitých pojmů může být jednou z příčin toho, že se integrace psychologických po- znatků prozatím příliš nedaří.

 

9.3            Myšlenkové operace

Pojem myšlenková operace zavedl do psychologie Jean Piaget, který jednotlivé etapy kognitivního vývoje charakterizoval na základě převládajících intelektových operací, např. konkrétních či formálních. (Piaget, 1999.) Myšlenkové operace lze definovat jako účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují

Myšlení                                                                                                     269

 

k řešení rozmanitých teoretických i praktických problémů. Nejběžnější jsou mani- pulace s pojmy, které lze pokládat za „stavební kameny“ lidského myšlení. Základ- ní myšlenkovou operací je srovnávání (komparace), které vede ke zjišťování po- dobností a rozdílů mezi různými jevy, což je výchozí předpoklad pro formování pojmů. Srovnávání tedy umožňuje třídění a kategorizaci. Cumminsová uvádí, že již tříměsíční kojenci jsou schopni rozlišit živé a neživé objekty. Dítě se velmi rozruší, když před ním nehybně stojí nějaká osoba, zůstává však zcela klidné, pokud před ně umístíme nehybný předmět téže velikosti. Živí tvorové poutají podstatně větší zájem kojenců než neživé předměty. (Vzpomínám si, jak byla moje půlroční neteř úplně ohromená naší přítulnou domácí andulkou.) Tříleté děti bezpečně rozlišují mezi přírodními jevy, k nimž patří živočichové, rostliny a minerály, a tzv. artefakty, což jsou nejrůznější lidské výrobky a výtvory. (Cumminsová, 1998, str. 166-167.)

Myšlenkové operace lze dělit na logické a heuristické. Logické myšlenkové po- stupy se řídí přesnými pravidly, která nesmíme porušit, chceme-li dospět ke správ- nému závěru. Výsledky logických myšlenkových operací lze tudíž vyhodnocovat z hlediska správné-nesprávné nebo pravdivé-nepravdivé. Logické myšlenkové po- stupy se uplatňují zejména v matematice, ve formální logice a v řadě přírodních věd. Někdy bývají označovány jako algoritmy. Algoritmus je specifický myšlenko- vý postup vhodný pro řešení určitého typu problémů. Tvoří ho série kroků (sekven- ce operací), při jejichž dodržení dospějeme ke správnému závěru. Příkladem algo- ritmů jsou některé matematické poučky, např. Pythagorova věta25, s jejíž pomocí můžeme správně vyřešit řadu geometrických úloh. Algoritmem je také postup při řešení rovnic o dvou neznámých. Důležitou metakomponentou lidského intelektu je schopnost vyhledat v paměti algoritmus, který se hodí pro řešení dané úlohy. Napří- klad Pythagorova věta platí pouze pro pravoúhlé trojúhelníky. Nelze ji tudíž apliko- vat na geometrické příklady s jinými typy trojúhelníků.

Algoritmy jsou vlastně návody, jak správně postupovat. Například chceme-li na počítači odeslat „mail“, podívat se na internet nebo napsat článek, volíme pokaždé jinou sekvenci operací. Algoritmy lze dále využít u tzv. anagramů, při jejichž řeše- ní má jedinec za úkol sestavit z několika písmem smysluplné slovo.

 

Příklad anagramů: Zjistěte, které slovo se skládá z písmen ŠMY.

Kdybychom postupovali algoritmicky, museli bychom nejprve vytvořit všechny možné kombinace tří výše uvedených písmen (ŠMY, ŠYM, MYŠ, MŠY, YŠM, YMŠ) a srovnat je se slovní zásobou českého jazyka uloženou v paměti počítače. Zjistili bychom, že hledaným slovem je MYŠ. Je zjevné, že tato me- toda je velmi neefektivní.

 

Nevýhodou algoritmů je to, že kladou značné nároky na čas a myšlenkové úsilí, tedy na „kognitivní ekonomii“. Vyhodnocování všech alternativ řešení nebo další- ho postupu bývá velmi zdlouhavé.

 

25 Pythagorova věta říká, že v pravoúhlém trojúhelníku se obsah čtverce nad přeponou rovná součtu ob- sahů čtverců nad oběma odvěsnami.

 

 

 

270                                                                                                    9.kapitola

 

9.3.1     Heuristické operace

V poznávací oblasti člověk obvykle hledá cestu nejmenšího odporu. Systematic- ké racionální řešení složitých problémů je subjektivně poměrně namáhavé, což výstižně vyjadřuje úsloví „myšlení bolí“. Lidé často používají zkrácené myšlen- kové postupy, tzv. heuristické strategie. Heuristiku (z řeckého heuriskein – ob- jevovat) lze definovat jako soubor pravidel, která nám pomáhají zjednodušit pro- blémy a najít cesty k jejich řešení. V angličtině se jim říká „rules of thumb“, což lze volně přeložit jako pravidla, která určujeme „od oka“ nebo (nespisovně) „baj očko“. Tato pravidla nám napovídají, na co máme zaměřit pozornost, co máme ignorovat a jakou cestou se máme ubírat. Heuristické operace na rozdíl od algo- ritmů nezaručují nalezení správného či pravdivého řešení. Jejich výsledky lze vy- hodnocovat z hlediska vhodné-nevhodné nebo vyhovující-nevyhovující. Heuri- stika v mnoha případech vede k rychlému a snadnému řešení problémové situace. Někdy však za redukci kognitivního úsilí platíme snížením kvality a přesnosti na- lezeného východiska.

Heuristické řešení anagramů spočívá v tom, že na začátek slova zkusmo dáme nějakou běžnou slabi- ku, kterou lze sestavit ze zadaných písmen. Ta nám pak připomene známé slovo.

Pokuste se vyřešit následující anagram: Jaká slova lze sestavit z písmen AMLAP?

Když jsem tuto úlohu zadala své dceři, snadno našla slova lampa a mapa. Toto řešení je sice správ- né, ale neúplné. Při algoritmickém řešení bychom našli další slova, konkrétně palma, lama a Alpa.

 

Některé heuristické postupy jsou velmi specifické, zatímco jiné jsou obecné, tak- že je lze aplikovat na širokou problémovou oblast. Například účastník výcviku v tzv. rogersovské psychoterapii si osvojuje obecné psychoterapeutické postoje (vcítění, přijetí a opravdovost), které využívá při řešení pestré palety problémů svých klientů. Heuristické postupy jsou výslednicí jedinečných osobních zkušenos- tí, takže jsou více individuální než logické myšlenkové operace.

Koncepce heuristického uvažování se rozvíjela zejména v 50. a 60. letech v sou- vislosti s úsilím o počítačovou simulaci operací lidského intelektu. Průkopníky těchto snah byli Allen Newell (1927-1992) a Herbert Simon (1916-2001), nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Programy napodobující lidské myšlení dostaly souhrn- ný název umělá inteligence.

V druhé polovině 50. let vytvořili Newell a Simon na svou dobu vynikající po- čítačový program „General problém solver“ – GPS. Zkoumali také postupy při ře- šení rozmanitých herních situací. Pokoušeli se o počítačovou simulaci šachové hry, která je nesmírně složitá. Pro jedinou šachovou partii existuje astronomický počet možných tahů. Badatelé se na každém kroku setkávali s obrovským počtem alterna- tivních řešení. Začali tedy vytvářet heuristické programy šachové hry, které sledují určité dílčí cíle, ale nejsou při nich vyhodnocovány všechny důsledky zvoleného postupu. Dílčím cílem může být útok na dámu protihráče, kontrola středu šachov- nice, výměna nebo obětování figur s cílem získat lepší pozici atd. Počítač v průbě-

Myšlení                                                                                                    271

 

hu hry vybírá vhodné heuristické strategie, což je východiskem pro další tah. Ne- well a Simon dále strávili několik let zkoumáním myšlenkových postupů při řešení dětského hlavolamu „Hanojská věž“. (Benjafield, 1997, str. 254-256.)

Na začátku hry jsou na tyčce A navlečeny tři kroužky různé velikosti: malý, střední a velký. Jedinec má za úkol přemístit všechny kroužky z tyčky A na tyčku C, přičemž může manipulovat pouze s jedním z nich a nesmí položit větší kroužek na menší. Může tedy navléci nejmenší kruh na tyčku B, ale nesmí na něj umístit kroužek větší velikosti.

Na obr. 30 je znázorněn správný postup, který se skládá ze sedmi kroků. Většina lidí při prvních pokusech postupuje neefektivně, takže řešení je mnohem zdlouha- vější .

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrázek 30 Správný postup při řešení hlavolamu

„Hanojská věž“ (Benjafield, 1997, str. 256.)

 

V roce 1972 Newell a Simon ve

významném díle „Lidské řešení problémů“ (Hu-man Problém Solving) definovali problém jako situaci, v níž se nacházíme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout jiného, cílového stavu. Podle Newella a Simona lze v řadě problémových situací využít obecný heuristický postup – tzv. analýzu prostředků z hlediska cíle (means-end analysis), která směřuje k redukci rozdílu mezi současným a cílovým stavem. Pokud je tento rozdíl poměrně velký, je užitečné stanovit si několik dílčích cílů, které představují jednotlivé stupně řešení Problému (goal stacks). Jedinec hledá prostředky k jejich dosažení, jež aplikuje na danou situaci. Stále přitom sleduje rozdíl mezi výchozím a cílovým stavem, který by se měl postupně zmenšovat. Volba této „rozděl a panuj“ strategie neznamená, že člověk bude mít méně práce. Pomůže mu však najít směr a vytyčit realizovatelné cí-

 

le, což usnadňuje zejména započetí řešení problému. (Newell a Simon, 1972.)

 

 

 

272                                                                                                    9.kapitola

 

Například student psychologie si vypracování diplomové práce rozčlení na tyto etapy: volba námětu, studium literatury, sběr dat, jejich statistické zpracování, psa- ní teoretické a výzkumné části, souhrnu atd. Heuristicky postupujeme také při hle- dání hotelu v neznámém městě, o kterém víme pouze to, že se nachází naproti vla- kovému nádraží. Zahlédneme-li poblíž koleje, pak můžeme zkusit jít podél trati tak dlouho, dokud nenarazíme na hotel. Je ovšem možné, že jsme nezvolili správný směr, takže si cestu prodloužíme. Ženy s oblibou využívají jiný zkrácený postup, kterým je zeptat se kolemjdoucích na cestu.

Lidé využívají heuristické postupy nejen kvůli úspoře času a duševní námahy, ale také proto, že řada problémů, jakými jsou psaní slohové práce, volba povolání či vý- běr životního partnera, nemá algoritmická řešení. Volba myšlenkové strategie tedy v mnoha případech závisí na typu dané problémové situace.

Newell a Simon v knize „Lidské řešení problému“ rozlišili tzv. akademické a praktické problémy, na což navázali Robert Sternberg a Richard Wagner při zkou- mání analytické a praktické inteligence. (Např. Wagner, 2000.)

Děti se ve škole (případně při snímání inteligenčních testů) setkávají především s akademickými problémy, které jsou „dobře“ (přesně) definované. Mládež tyto problémy dostává se všemi informacemi potřebnými k jejich řešení, formuluje je někdo jiný, např. učitel nebo psycholog, který zadává test, mají jedinou správnou odpověď a k jejich řešení vede buď jediná možná cesta, nebo je počet správných postupů velmi omezený. K dobře definovaným problémům patří matematické úlohy, hlavolamy typu „Hanoj ská věž“ nebo u nás svého času populární

„Rubikova kostka“. Při řešení problémů tohoto typu jsou lidé nuceni uvažovat pře- vážně systematicky a logicky. Praktické problémy jsou naproti tomu obvykle

„špatně“ (nepřesně) definované, takže nemusí být na první pohled zřejmé, že se jedná o problém. I když jedinec problém rozpozná, je nucen ho nejprve sám defi- novat. Zpravidla zjistí, že postrádá informace potřebné k jeho pochopení či vyře- šení, takže je musí samostatně vyhledat a doplnit. Další možné potíže souvisejí s tím, že praktické problémy lze řešit několika různými způsoby, z nichž je třeba vybrat ten nejvhodnější. (Sternberg, 2001a, str. 310.)

Je zřejmé, že řešení praktických problémů předpokládá větší iniciativu a samo- statnost než řešení jasně vymezených školních nebo testových úloh. Při běžném každodenním uvažování lidé většinou používají zkrácené myšlenkové postupy. Mnohdy však postupují heuristicky i při řešení „dobře“ definovaných problémů.

Práce Newella a Simona znamenala obrovský pokrok ve výzkumu myšlení. Ne- potvrdil se však jejich výchozí předpoklad, že v lidské mysli probíhají podobné operace jako v počítači. Má-li program fungovat, pak jeho tvůrce nemůže spoléhat na dosavadní znalosti počítače, vágní „čenichání“ a intuici. Sekvence operací musí být vyjádřena naprosto explicitním způsobem.

Britský matematik Alan Turing (1912-1954) navrhl v roce 1950 test, který by mohl rozhodnout, zda počítač dovede, nebo nedovede myslet. Při tomto testu se v jedné místnosti nachází počítač naprograrno-

Myšlení                                                                                                    273

 

váný pro řešení určitého typu problémů, ve druhé místnosti je člověk znalý těchto problémů a ve třetí místnosti je porotce, který může s počítačem i znalcem komunikovat. Jestliže porotce nedovede z rozho- voru rozpoznat, kdo je počítač a kdo člověk, pak počítač dokázal, že umí myslet. Hunt uvádí, že dosud žádný počítač v Turingově testu neobstál. (Hunt, 2000, str. 512-513.)

 

Důvodem selhávání počítačů by mohlo být to, že na základě svého „software“ sice dovedou operovat s různými znaky, včetně verbálních, ale nerozumí jejich vý- znamu. Právě porozumění významům a objevování nových je zřejmě fundamentál- ní komponentou lidského myšlení.

 

9.4            Usuzování

Usuzování lze definovat jako vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. Dvěma základními typy usuzování jsou indukce a dedukce, při jejichž provádění je žádoucí respektovat pravidla logického myšlení. Indukce spočívá v odvozování obecných závěrů z jednotlivých pozorování. Při deduktivním usuzování naopak vycházíme z obecného pravidla, které aplikujeme na jednotlivý konkrétní případ. Induktivní i deduktivní usuzovaní se uplatňují při řešení řady úloh v testech inteligence. Uve- du nyní dva typické příklady:

  1. úloha:

Vyberte ze čtyř pojmů ten, který logicky patří k prvním třem.

myš – vlk – medvěd – …                          růže, lev, hnědý, hladový

Při řešení postupujeme tak, že první tři pojmy nejprve induktivně zobecníme, čímž dospějeme k nadřa- zenému pojmu zvířata. Z nabídky dalších čtyř pojmů pak na základě dedukce snadno vybereme jediné zvíře, kterým je lev.

 

  1. úloha:

Doplňte další pokračování řady písmen a číslic.

  • c d c d c d … správné řešení: c d c d …

-32 11 33 15 34 19…                              správné řešení: 35 23 36 27 37 31…

U číselné řady platí, že k předposlednímu číslu musíme vždy přičíst číslo 1 a k poslednímu číslo 4. Při doplňování řad rovněž postupujeme tak, že nejprve induktivně nalezneme obecný princip, který platí pro celou sekvenci, a pak s pomocí dedukce odvodíme další pokračování.

 

Lidé vyvozují nové závěry také s pomocí heuristických strategií, k nimž patří úsudek na základě analogie. K úsudkům tohoto typu patří: Existuje-li život na Ze- mi, měl by existovat také na planetách, které jsou Zemi podobné či blízké, jakými jsou Mars a Venuše. (Štefanovič, 1982, str. 130.)

9.4.1            Induktivní usuzování

Na odvozování induktivních závěrů se podílejí dvě klasické myšlenkové operace, kterými jsou generalizace (zobecňování) a abstrakce. Generalizace je jádrem in-

 

 

 

274                                                                                                                                      9- kapitola

 

dukce, při níž pátráme po určitém obecném pravidlu či vztahu, který platí pro všechny členy dané kategorie či populace. Někteří autoři (např. Thagard, 2001, str. 48) proto hovoří o induktivním zobecňování. Při indukci mnohdy vyčleňujeme podstatné vlastnosti předmětů a jevů a přehlížíme jedinečné a nepodstatné. Jinak ře- čeno, provádíme abstrakci.

 

Induktivní úsudky popsal už Aristoteles. Například výrok „kovy jsou těžší než voda“ může vyplývat ze zjištění, že „zlato je těžší než voda“, „stříbro je těžší než voda“, „železo je těžší než voda“ a „olovo je těžší než voda“. Už Aristoteles si uvědomoval, že závěry odvozené induktivní metodou nemůžeme ni- kdy s jistotou prohlásit za pravdivé. Vždy se může objevit případ, který obecnému výroku neodpoví- dá. A skutečně mohl výrok „kovy jsou těžší než voda“ platit jen do té doby, než byly v antimonu, arzé- nu, draslíku, lithiu a sodíku objeveny kovy, které jsou lehčí než voda. (Storig, 1995, str. 133.)

 

Většina psychologických výzkumů staví na induktivním usuzování. Řídí-li se psycholog zásadami vědecké metodologie, pak náhodně vybere vzorek zkouma- ných osob, který reprezentuje danou populaci. S tímto vzorkem pak provede vý- zkum, jehož výsledky zobecní na výchozí populaci. Tyto závěry však mají ome- zenou platnost, protože i v relativně stejnorodém souboru zkoumaných osob vždy existují výjimky, které se vymykají z obecného pravidla. Výsledky psycho- logických výzkumů tedy platí pouze s určitou statistickou pravděpodobností. Po- užití vědecké metodiky a statistiky však garantuje, že nejsou pouhým dílem ná- hody.

Induktivní usuzování hojně využíváme v praktickém životě. Obvykle jsou vý- sledky našich každodenních indukcí natolik spolehlivé, že se o ně můžeme opřít. Někdy jsme ovšem nuceni konstatovat, že náš závěr byl unáhlený a že jsme se zmý- lili. Lidé mají sklon k přehnanému a mylnému zobecňování svých osobních cito- vých zkušeností, zejména negativních. Od lidí, kteří se právě rozvedli, často slyší- me výroky typu „všechny ženské jsou potvory“ a „všichni chlapi jsou darebáci“. Jedním z úkolů psychoterapie je odstranit tyto nadměrné generalizace, které mohou komplikovat navazování nových vztahů, a obnovit schopnost přiměřené diferencia- ce. Dalšími, převážně kognitivními zdroji chyb jsou tzv. konfirmační zkreslení a po- tíže při výběru relevantních informací.

 

Konfirmační zkreslení

Už anglický učenec Francis Bacon (1561-1626) upozornil na to, že k ověření teo- rie nestačí pouze důkazy, které ji potvrzují, nýbrž je třeba hledat data, jež ji vyvra- cejí, tzv. protipříklady. (Scott-Kakures, 1997, str. 213.)

Představte si, že osoba, která hluboce nesouhlasí s trestem smrti, současně „na- razí“ v novinách a časopisech na několik článků na toto téma. Některé z nich přiná- šejí doklady o společenské prospěšnosti trestu smrti, zatímco jiné informují o tom, že jeho zavedení nevedlo v žádné zemi ke snížení kriminality. Daný jedinec si prav- děpodobně zapamatuje argumenty proti trestu smrti, zatímco důvody pro jeho zave-

Myšlení                                                                                                    275

 

dění zapomene. Je dokonce možné, že si přečte pouze ty články, jejichž autoři s trestem smrti nesouhlasí.

Ukazuje se, že lidé mají silnou tendenci ověřovat si své výchozí předpoklady či názory pouze na základě důkazů, které je potvrzují. Zaměřují tedy pozornost na ta- ková data, která jsou v souladu s jejich výchozím stanoviskem, případně je aktivně vyhledávají. (Baron, 1999, str. 250.) Psychologové tuto tendenci označují jako kon- firmační zkreslení (confirmation bias). Často se projevuje tím, že lidé ulpívají na mylných názorech. Zřejmě se tím chrání před nutností znovu zvažovat výchozí předpoklady. Z hlediska „kognitivní ekonomie“ je stabilita názorů a postojů výhod- ná.

 

Konfirmační zkreslení lze demonstrovat na posunu původního významu přísloví „výjimka potvrzuje pravidlo“. Většina lidí chápe jeho význam takto: Pravidlo platí i tehdy, když se objevily případy, které ho nepotvrzují. Tento závěr je však nelogický. Existují-li výjimky, pak pravidlo neplatí. Původní význam to- hoto latinského úsloví byl „výjimky prověřují pravidlo“. Latinské sloveso probare znamená vyzkoušet či dokázat. (Carlson et al., 2000, str. 383.)

 

Možnost konfirmačního zkreslení je třeba mít na paměti při realizaci psycholo- gických výzkumů. Například zkoumá-li člověk, který odsuzuje interrupce, jejich vliv na ženskou psychiku, pak možná dospěje k jiným výsledkům než psycholog, který pokládá přerušení těhotenství za přijatelné řešení složité sociální situace. Mů- že se stát, že každý z badatelů ze získaných údajů bezděčně vybere ty, které potvr- zují jeho názory. Při řešení rozmanitých „citově obsazených“ výzkumných námětů je tedy nezbytná velká vědecká střízlivost. Situace je o to složitější, že podle mých zkušeností mají psychologové tendenci bádat právě v těch oblastech, které jsou pro ně samotné důležité, nebo dokonce problematické. V soudobé psychologii se ovšem nepovažuje za žádoucí subjektivitu odborníka úplně vyloučit; spíše je vhodné brát ji v úvahu, případně ji využít k získávání dalších poznatků.

Potíže při výběru relevantních informací

Americký psycholog Peter Wason v 60. letech upozornil na to, že lidem dělá potí- že výběr informací, které potřebují k ověřování platnosti výchozích předpokladů (hypotéz). Wason při svých pokusech používal metodu výběru z několika možností (selection task). Vyzkoušejte si nyní jeho nejznámější úlohu sami na sobě:

Každá karta má na jedné straně číslo a na druhé písmeno. Platí toto pravidlo: Jestliže je na lícní straně karty samohláska, je na rubu sudé číslo. Kterou ze čtyř ka- ret musíte otočit, abyste zjistili, zda je pravidlo skutečně platné? Máte k dispozici tyto karty v následujícím pořadí: EF25

Johnson-Laird a Wason (1970) při ověřování lidské schopnosti řešit tuto úlohu zjistili, že ze 128 účastníků výzkumu jich 59 předpokládá, zeje nutné otočení karet

„E“ a „2″. Dalších 42 osob se domnívalo, že k potvrzení pravidla stačí obrácení kar-

 

 

 

276                                                                                                                                       9. kapitola

 

ty „E“. Tyto odpovědi nejsou ve skutečnosti úplně správné. Většina zkoumaných osob si neuvědomila, že je nutné otočit kartu s číslicí 5 na lícní straně. Pokud by na rubu byla samohláska, pravidlo by bylo vyvráceno. Převracení karty s číslicí 2 zase není nutné, protože pravidlo „začíná“ u samohlásek.

Griggs a Cox použili ve svém výzkumu pozměněnou verzi výše uvedené metody. Zkoumané osoby se dozvěděly, že dostanou sérii karet, na jejichž jedné straně je název nápoje, který daný jedinec pije, a na druhé straně jeho věk. Účastníci výzkumu měli říct, které karty musí otočit, aby mohli potvrdit pravdivost následujícího tvrzení:

Jestliže člověk pije pivo, je mu víc než 18 let. Karty byly prezentovány v tomto pořadí:

Pivo              Kola                   22                     16

  1. b) c)                      d)

Většina osob tentokrát správně vybrala karty a) a d). (Griggs a Cox, 1982.)

Je možné, že lidé přistupují k podobným problémům vyzbrojeni nikoliv mentální logikou, ale schématy pragmatického usuzování. Příkladem může být následující per-misivní schéma, tedy schéma svolení (splnění podmínek) k určité aktivitě: Pokud někdo dělá X, musí splňovat předpoklad Y. Například, „titul MUDr. může používat pouze absolvent lékařské fakulty“ nebo „auto může řídit pouze ten, kdo je střízlivý“. Na problém s pitím alkoholických nápojů osobami určitého věku lze toto schéma snadno aplikovat, zatímco na problém s písmeny a čísly nikoliv. (Thagard, 2001, str. 53.)

9.4.2            Deduktivní usuzování

Při deduktivním usuzování vyvozujeme z obecných pravidel závěry o specifických případech. Tento typ usuzování se nejlépe uplatňuje tehdy, jsou-li obecná pravidla dobře známá. Příkladem deduktivního postupu jsou klasické sylogismy, při nichž vycházíme z obecného principu, který platí pro určitou populaci, respektive kategorii. Víme-li, že do ní určitý jedinec či jev patří, pak obecné pravidlo platí i v jeho případě.

Následující úsudek má stejnou strukturu jako proslulý Aristotelův sylogismus o Sokratově smrtelnosti:

  1. Všechny ženy mají na nohou
  2. Marta Králová je žena.
  3. Z toho plyne, že Marta Králová má na nohou

Forma úsudku se nezmění, nahradíme-li slova abstraktními symboly:

  1. Všechna A jsou
  2. C je
  3. Z toho plyne, že C je

Formální logika je věda, která studuje podmínky, za kterých jeden výrok vyplývá z druhých. Její součástí je dnes již klasický výrokový kalkul, který obsahuje pět základních logických operací, při jejichž provádění různými způsoby kombinujeme

Myšlení                                                                                                                                          211

 

výchozí elementární výroky (tvrzení, propozice), které můžeme označit písmeny A a B. Těmito operacemi jsou konjunkce (A a B), negace (ne-A), disjunkce (A nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B). Jejich podstatu vyjadřuje výroková spojka (a, ne, nebo, jestliže – pak, když a jen když), kterou ve formální logice obvykle zastupují jednoduché abstraktní symboly (A, ~, v, c, =). (Janák, 1976.)

 

V návaznosti na definiční teorii Jerome Brunera se někdy rozlišují tzv. disjunktivní a konjunktivní poj- my. Disjunktivní pojmy lze vymezit přítomností jedné společné charakteristiky, nebo jiné, nebo obou. Dis- junktivním pojmem je například „americký občan“, což je člověk, který se bud narodil v USA, nebo je to naturalizovaný cizinec. Jiné pojmy vznikají na základě konjunkce určitých atributů. Konjunktivní pojmy jsou vymezeny současným výskytem dvou nebo více společných charakteristik. Například pojem „svobod- ná teta“ lze definovat těmito atributy: žena, svobodná, sestra jednoho z rodičů. (Lahey, 1983, str. 250.)

 

Dalším klasickým systémem formální logiky je tzv. predikátový kalkul, pracující s pojmy predikát, argument, operátor, kvantifikátor atd. Se zásadami logického myšlení se lze seznámit například v knize Vladimíra Janáka „Základy formální logiky“ (1976). Vzájemné vztahy mezi formálně logickým a přirozeným myšlením analyzuje Paul Thagard (2001, str. 51).

Příčiny chyb při deduktivním usuzování

 

Z hlediska formální logiky není obsah sylogismů důležitý. Jejich platnost tedy nezávisí na tom, co různá A, B nebo C konkrétně jsou nebo co znamenají. Při popisu formálních úsudků se používají abstraktní symboly právě proto, že jejich konkrétní význam nemá žádné logické důsledky. Psychologové nicméně brzy zjistili, že obsah sylogismů výrazně ovlivňuje posuzování platnosti jejich závěrů.

Pokuste se nyní posoudit pravdivost závěru u následujícího úsudku, který označíme jako sylogismus A:

  1. Všechna A jsou
  2. Všechna C jsou
  3. Z toho plyne, že všechna A jsou

Závěr sylogismu A je neplatný. Správný závěr zní: Všechna A a všechna C jsou B. Následující sylogismus B je konkrétní variantou výše uvedeného sylogismu A:

  1. Všichni psi jsou
  2. Všechny kočky jsou
  3. Z toho plyne, že všichni psi jsou kočky.
  4. C. Wilkins už v roce 1928 zjistil, že značné procento vysokoškolských studentů považuje za pravdivý závěr sylogismu A, ale ani jeden student nepovažuje za platný závěr sylogismu B, ačkoliv se z logického hlediska jedná o stejný vzorec usuzování. Někteří současní autoři se domnívají, že zamítnutí platnosti závěru u konkrétního sylogismu B není výsledkem logického usuzování. Závěr je tak očividně nesmyslný, že ho lze bez přemýšlení prohlásit za neplatný. (Dominowski a Bourne,

 

 

 

 

278                     .                                                                              9. kapitola

1994, str. 31.) Dosazení slov s konkrétním významem za abstraktní symboly je nic- méně užitečnou metodou posuzování platnosti deduktivních úsudků.

Další příčinou chyb při logickém usuzování by mohl být tzv. atmosférický efekt, který ve 30. letech popsali Woodworth a Sells. Podle mínění těchto autorů vytváří formulace výchozích předpokladů určitou atmosféru, která může ovlivnit posouzení platnosti závěrů. Vyskytují-li se v premisách a konkluzi stejné „kvantifikátory“, ja- kými jsou slova všichni, někteří či žádný, pak lidé často považují chybný závěr za platný. Woodworth a Sells zjistili, že největší vliv mají slova žádný a některý.

Posuďte platnost následujícího sylogismu:

  1. Žádná A nejsou
  2. Všechna B jsou
  3. Z toho plyne, že žádná A nejsou

Závěr je neplatný, ačkoliv mnozí lidé na základě opakujícího se slova „žádný“ usoudí, že je pravdivý. Platnost daného úsudku lze snadno zamítnout na základě jeho konkrétní varianty:

  1. Žádní lidé nejsou šimpanzi.
  2. Všichni šimpanzi jsou
  3. Z toho plyne, že žádní lidé nejsou

V současnosti se psychologové domnívají, že hlavní příčinou chyb při deduktiv- ním usuzování není efekt atmosféry, ale vytvoření nedokonalé mentální reprezenta- ce problému. Při rychlém, povrchním posouzení správnosti sylogismu se ovšem tento efekt uplatňuje. (Dominowski a Bourne, 1994, str. 30-31.)

 

Mentální modely

Britský psycholog Philip Johnson-Laird (nar. 1936), který v současnosti vyučuje na univerzitě v Princetonu26, je autorem vlivné teorie sylogistického usuzování. V roce 1983 vystoupil v knize „Mentální modely“ s myšlenkou, že si lidé v průběhu usu- zování vytvářejí mentální modely situací, které popisují premisy. Model je mentální struktura, která umožňuje pochopení dané problémové situace. Lidé tedy posuzují platnost úsudků nebo vyvozují závěry nikoliv na základě sekvence logických operací, ale s pomocí mentálních modelů. Člověk ve své mysli často manipuluje s konkrétními představami složek daného úsudku, což mu usnadňuje nalezení správného řešení. Mnohé mentální modely obsahují vizuální představy, které však z hlediska jejich efektivnosti nejsou rozhodující. Důležité je, jak dobře do sebe jed- notlivé komponenty modelu zapadají. (Johnson-Laird, 1983.)

Dobrým příkladem využití mentálních modelů je následující úloha, jejíž podsta- tou je hledání rozdílů ve výšce:

 

 

A brief biography of Phil Johnson-Laird. Dostupné na http://www.cogsci.princeton. edu/phil/bio.htnď

  1. 3. 2002.

Myšlení                                                                                                                                          279

 

Přestože byli čtyři řemeslníci bratři, značně se lišili svojí výškou. Elektrikář byl nejvyšší a klempíř byl nižší než on. Klempíř byl vyšší než tesař, který byl zase vyšší než malíř.

Lidé po přečtení tohoto zadání relativně snadno odpovídají na otázky týkající se dvojic bratrů, kteří se svou výškou značně Uší. Například na otázku „Kdo je vyšší; elektrikář, nebo malíř?“ odpovídají rychleji než na otázku „Kdo je vyšší; klempíř, nebo tesař?“. V textu se přitom výslovně uvádí, že klempíř byl vyšší než tesař, ale to, že elektrikář byl vyšší než malíř, je nutné odvodit. Zdá se tedy, že některé výsledky usuzování jsou mentálně snáze dostupné než explicitně daná fakta. Nejpřijatelnější vysvětlení spočívá v tom, že si lidé při čtení textu vytvářejí mentální model, který znázorňuje čtyři bratry seřazené podle velikosti. Elektrikář je jasně největší a malíř je jasně nejmenší. Srovnám obou extrémů lze tudíž provést velmi rychle. (Carlson et al.. 2000, str. 381.)

 

V množinové matematice a ve formální logice se často používají kruhové dia- gramy, které jsou spíše modelovým než přísně logickým znázorněním daného pro- blému. Například negativní obecnou propozici „žádné B není A“ (konkrétně: „žád- né rajče není zvíře“) lze graficky vyjádřit dvěma oddělenými kruhy (viz obr. 31a). Propozici „některá C jsou D“ lze znázornit s pomocí dvou protínajících se kruhů (tzv. průnik) (viz obr. 31b). Zdá se tedy, že i logici a matematici vyškolení v logic- kém usuzování si v mnoha případech pomáhají mentálními modely.

Obrázek 31 Jednoduché kruhové diagramy (Plháková, 2003.)

 

Problematikou Johnson-Lairdových mentálních modelů se zabývá Imrich Ruisel ve svých „Základech psychologie inteligence“. (Ruisel, 2000, str. 57.)

 

9.4.3            Úsudek na základě analogie

Při analogickém usuzování vyvozujeme v dané problémové situaci závěry na základě jejího srovnání s obdobnou situací, jejíž řešení dobře známe. Analogické usuzování se řadí mezi heuristické myšlenkové postupy, protože při vyhledávání srovnatelného pří- padu nepostupujeme nijak systematicky, ale zvolíme ten, který nás právě napadne.

Anglický psycholog Charles Spearman (1863-1945) považoval jednoduché ana- logie za jeden z nejlepších testů k měření obecné inteligence (faktoru g). Robert Sternberg pak v 70. a 80. letech důkladně zkoumal kognitivní operace, které probí- hají v mysli daného jedince při jejich řešení.

 

280                                                                                                                                       9– kapitola

 

Objasníme si nyní jejich podstatu s pomocí analogie A ku B má se jako C ku   ? (Například PRÁV NÍK ku KLIENTOVI se má jako DOKTOR ku   ?) Při řešení dané analogie musí člověk nejprve kaž dý pojem zakódovat, tedy vyhledat v dlouhodobé paměti jeho mentální reprezentaci, uvědomit si jeho vý znam. Dalším důležitým procesem je pochopení vztahů. Dospělý člověk, který řeší danou analogii, si musí uvědomit, jaký je vztah mezi právníkem a klientem: Právník pracuje pro klienta a klient mu za to platí. Přenese-li vztah mezi prvními dvěma členy analogie na další dva členy, snadno dospěje k následu jícímu závěru: Osoba, pro kterou doktor pracuje a která ho obvykle platí, je PACIENT. (Sternberg, 1985, str. 5.)

 

V inteligenčních testech je analogie hledaného vztahu uvedena přímo v zadání testové úlohy. Při běžném usuzování musíme obdobný příklad nejprve sami najít. Analogické usuzování hojně využívají odborníci i laici. Právníci se v průběhu soud- ního řízení často odvolávají na tzv. precedenty, což jsou dřívější obdobné případy. Doufají přitom, že porota dospěje k závěru, který je analogií dřívějšího soudního rozhodnutí. Úsudky na základě analogie využíváme také při posuzování psychické- ho stavu druhých lidí. Hledáme vlastně odpověď na otázku: Jak bych se cítil já, kdy- bych byl ve stejné situaci jako tento člověk?

 

  • Rozhodování

Důležitou funkcí myšlení je rozhodování, které lze definovat jako proces výběru mezi několika různými možnostmi. Lidé se rozhodují téměř neustále. Student ráno přemýšlí, zda půjde na přednášku nebo zůstane na koleji. Mladí lidé se rozhodují, zda vstoupí do manželství nebo zůstanou svobodní, dospělí se rozhodují, zda setr- vají v manželství nebo se rozvedou. Ženy řeší dilema, zda se budou věnovat rodině nebo kariéře. Při volbách se rozhodujeme, kterou stranu nebo kterého kandidáta vy- bereme z daných možností. Správně by se lidé měli rozhodovat na základě pečlivé- ho zvážení výhod a nevýhod každé alternativy, všech „pro“ a „proti“, s cílem maxi- malizovat zisky a snížit náklady či ztráty. Měli by přitom brát v úvahu:

  • Subjektivní užitečnost a hodnotu důsledků určitého rozhodnutí.
  • Pravděpodobnost, s níž určitá možnost Například člověk, který hází poslední peníze do hracího automatu, by měl bedlivě zvážit své šance na výhru. (Baron, 1999, str. 251.)

Psychologové vcelku přesvědčivě dokázali, že lidé tímto systematickým způso- bem obvykle neuvažují. Ve skutečnosti se často rozhodují na základě neúplných, omezených informací. Zdá se, že neradi ztrácejí čas vyhledáváním zpřesňujících in- formací, které by jim rozhodování usnadnily. Někdy se spolehnou na mínění druhých osob. Například řada lidí uložila peníze do kampeliček na základě informací o vyso- kém úroku nebo proto, že znali někoho z představenstva. Finanční spolehlivost dané instituce již tito lidé neověřovali. Mnozí jedinci se řídí radami svých přátel při náku- pu oblečení, bytového zařízení, ba i při výběru partnera. Ženy se snadno nechávají ovlivnit názory svých nejlepších kamarádek, a to ne vždy ke svému prospěchu.

Myšlení                                                                                                    281

 

Na některé slabiny lidského rozhodování upozornil v 50. letech Herbert Simon, podle jehož názoru lidé nejsou úplně nerozumní, ale jejich racionálnost má své hra- nice. Simon popsal jednu z typických heuristických strategií rozhodování, kterou je přijatelnost (satisficing) dané možnosti. Při jejím použití člověk nevyhodnocuje všechny alternativy, ale akceptuje první přijatelnou možnost, která se mu namane. Například při volbě námětu diplomové práce student přijme první nápad konzultanta, který alespoň trochu odpovídá jeho zájmům či zaměření. Akceptuje prostě první dosti dobrou alternativu. Lidé svá rozhodnutí někdy komentují slovy: „Ale jo, to ujde, to by šlo.“ Podle Sternberga lidé někdy využívají metodu přijatelnosti i při volbě manželského partnera, takže si vezmou prvního člověka, který splňuje mini- mální kritéria vhodnosti. Pokud se později vyskytne někdo, kdo tato kritéria převy- šuje, může nastat problém. (Sternberg, 2001b, str. 133.)

Izraelští psychologové Amos Tversky (nar. 1937) a Daniel Kahneman (nar. 1934) popsali v 70. a 80. letech několik heuristických strategií, které se často uplat- ňují při rozhodování. Jejich nejvýznamnější experimenty jsou citovány prakticky ve všech reprezentativních učebnicích psychologie. Tversky a Kahneman svými origi- nálními pokusy dokázali, že „Achillovou patou“ lidského intelektu je zejména tzv. intuitivní statistika, tedy odhad pravděpodobnosti různých možností. Seznámíme se nyní s několika nejběžnějšími heuristickými rozhodovacími postupy.

9.5.1                         Heuristika reprezentativnosti

Pokuste se vyřešit tento problém:

 

Představte si, že jste poprvé potkali vašeho nového souseda. Během krátkého rozhovoru jste si všimli, že se konzervativně obléká, je pečlivě upravený, má bohatou slovní zásobu, zřejmě hodně čte a je po- někud plachý. Je podle vašeho názoru pravděpodobnější, že je zaměstnancem obchodní firmy, zubařem, knihovníkem nebo číšníkem?

 

Použijete-li rychlou heuristickou strategii založenou na reprezentativních přípa- dech, pak zřejmě dospějete k závěru, že váš nový soused je knihovník, protože má vlastnosti, které odpovídají běžné představě o typickém knihovníkovi. Při rozhodo- vání na základě heuristiky reprezentativnosti se lidé řídí tímto pravidlem: Čím víc se daná událost, objekt nebo osoba podobá typickému příkladu (prototypu) dané ka- tegorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Při použití tohoto pravidla však ignorujeme jeden důležitý zdroj informací, kterým je poměrný výskyt (base raté) posuzovaných alternativ ve vnějším světě, což je častou příčinou omylů. Zaměst- nanců obchodních firem je (zřejmě všude na světě) mnohem víc než knihovníků. Vezmeme-li v úvahu poměrný výskyt, pak je nejpravděpodobnější, že váš soused je zaměstnancem obchodní firmy. (Baron, 1999, str. 252.)

Heuristiku reprezentativnosti používají lékaři a kliničtí psychologové při stano- vení diagnóz. Symptomy, které se vyskytují u daného pacienta, srovnávají s typic- kými soubory příznaků různých nemocí. Na základě zjištěných podobností pak ur-

 

282                                                                                                                                       9kapitola

čují diagnózu. Pokud bere odborník v úvahu pravděpodobnost výskytu určitého onemocnění, jsou jeho diagnózy přesnější.

K dané problematice mohu přispět jednou osobní zkušeností. Jako mladá, začínající psycholožka jsem v Psychiatrické léčebně v Kroměříži prováděla velké množství tzv. psychologických vyšetření, kte- rá si vyžádali psychiatři k upřesnění sporných diagnóz. Zpočátku jsem měla poněkud iracionální tendenci dávat tzv. velké diagnózy, nejlépe diagnózu schizofrenie, aniž bych brala v úvahu „poměrný výskyt“ tohoto onemocnění. Domnívám se však, že jsem tuto tendenci brzy zkorigovala.

Heuristika reprezentativnosti se uplatňuje také při posuzování průběhu náhod- ných událostí. Ve studii Kahnemana a Tverskyho z roku 1972, kterou cituje Stern-berg v knize „Úspěšná inteligence“, měly zkoumané osoby za úkol posoudit pravděpodobnost dvou sekvencí při náhodném hodu mincí. Písmeno P znamená panna a písmeno O orel:

  1. P P P O O O
  2. O P P O P O

Většina zkoumaných osob považovala sekvenci b) za pravděpodobnější než sek- venci a). Hlavním důvodem je zřejmě to, že řada b) vypadá náhodněji než řada a). Lépe tedy reprezentuje náhodný proces, který vedl k jejímu vzniku. (Sternberg, 2001b, str. 134.)

Matematická pravděpodobnost sérií a) a b) je ve skutečnosti shodná. Lze ji sta- novit na základě výpočtu Vz x x x lA x lA x XA, což je v obou případech l/<*.

Zamyslete se nad následující otázkou:

Manželský pár má pět dětí, a to samé chlapce. Je pravděpodobnější, že jejich šes- té dítě bude chlapec nebo děvče?

Použijeme-li heuristiku reprezentativnosti, pak dospějeme k závěru, že pravdě-

podobnost narození děvčete je vyšší. Ve skutečnosti je matematická pravděpodob- nost obou možností shodná, a to Ví. (Rathus, 2000, str. 336.) Mnozí rodiče, kteří si přáli mít syna nebo dceru, doplatili na danou heuristickou strategii tím, že měli na- konec víc dětí, než si původně přáli.

Také tzv. hráčský klam neboli klam Monte Carlo {gambleťs fallacý) vychází

z mylného předpokladu, že vypadá-li sekvence náhodných událostí nenáhodně, tj. vyskytuje se v ní určitá pravidelnost, zvyšuje se pravděpodobnost, že dojde k obratu. (Sternberg, 2001b, str. 137.) Ve skutečnosti jsou jednotlivé náhodné udá- losti vzájemně nezávislé. Jestliže se kulička v ruletě pětkrát zastavila na červené, pak je pravděpodobnost, že se pošesté zastaví na černé, úplně stejná jako při první hře, tedy V2. Lidé přesto věří, že se štěstí musí obrátit.

Riskantní náhodné hry zřejmě přinášejí zvláštní vzrušení. Slavní hráči byli Ru“ sové, včetně Dostojevského, který tomuto tématu věnoval román „Hráč“ z roku 1866. Ale i v Čechách mnohý sedlák prohrál v kartách grunt a „karban“ byl pro ven- kovské ženy doslova postrachem.

Myšlení                                                                                                    283

 

9.5.2                     Heuristika založená na dostupných informacích

Při použití heuristiky založené na dostupných informacích {availability heuristic) posuzujeme pravděpodobnost určitých jevů na základě toho, jak snadno si vybaví- me z paměti jejich relevantní příklady. Jinak řečeno, rozhodujeme se na základě to- ho, co nás právě napadlo. Heuristika dostupnosti je v mnoha případech velmi efek- tivní, protože čím snadněji si na něco vzpomeneme, tím je to běžnější, a tudíž pravděpodobnější. Může však vést k chybným závěrům, což opět dokázali Tversky a Kahneman.

V jednom z jejich pokusů měly zkoumané osoby odhadnout, zda se písmeno R ve slovech objevuje častěji na prvním nebo na třetím místě. Přibližně 69 % respondentů předpokládalo, že se častěji nachází na první pozici, ačkoliv opak je pravdou. Podle Tverskyho a Kahnemana si člověk snáze vzpomene na slova, v nichž se určité písmeno vyskytuje na prvním místě, než na slova, v nichž se nachází uprostřed. Například vybavit si slovo „runner“ (běžec) je lehčí, než vybavit si slovo „carpet“ (koberec). Na základě heuristiky dostupnosti lidé předpokládají, že slova, na která si právě vzpomněli, se v jazyce vyskytují čas- těji. (Tversky a Kahneman, 1973.)

 

Psychologové zjistili, že lidé nadhodnocují pravděpodobnost toho, že by se mohli stát obětí násilného zločinu, havárie letadla nebo že by mohli vyhrát v loterii. Masmédia poměrně systematicky informují o kriminálních činech, dopravních ne- štěstích i o mimořádných výhrách. Lidé si tudíž případy tohoto druhu snadno vyba- vují, což vede k přeceňování jejich pravděpodobnosti. (Baron, 1999, str. 252.)

Heuristika dostupnosti se projevuje také při televizní soutěži „Jak se stát milio- nářem“. Lidé někdy vyberou určitou odpověď na základě toho, že je jim povědomá, což komentují slovy: „Vybral jsem tuto možnost, protože tu jedinou znám.“

9.5.3                     Heuristika „ukotvení“ a přizpůsobení

Existenci heuristiky „ukotvení“ a přizpůsobení (anchoring and adjustmeni) si mů- žete ověřit s pomocí následujícího cvičení:

 

Rozepište na dva papíry tyto numerické příklady:

A: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?

B: 1 x 2 x 3 x 4 x 5 x 6 x 7 x 8 = ? Dejte několika svým přátelům za úkol, aby během 5 sekund odhadli výsledek úlohy A. Poté požádejte několik dalších osob, aby odhadly výsledek příkladu B.

 

Při násobení na pořadí čísel nezáleží, takže výsledek je v obou případech stejný. Lidé, kteří odhadují výsledek úlohy A, však většinou uvádějí vyšší číselnou hodno- tu než osoby, které posuzují výsledek sekvence B.

Tversky a Kahneman zkoumali řešení tohoto problému u středoškolských stu- dentů, jejichž průměrný odhad výsledku byl u příkladu A 2250, zatímco u úlohy B 512. Správný výsledek je v obou případech 40 320. Podle Tverskyho a Kahnema-

 

284                                                                                                                                       9. kapitola

 

na je tato diskrepance způsobena tím, že lidé přizpůsobí svůj odhad velikosti počá- tečních čísel. První sekvence začíná vyššími čísly než druhá, což vyvolává dojem, že u příkladu A bude výsledek větší než u příkladu B. Vnímání počátečních čísel- ných hodnot vede k mentálnímu „ukotvení“, které ovlivňuje výši odhadu. V daném výzkumu byly oba průměrné odhady ve srovnání se skutečným výsledkem (40 320) velmi nízké, což lze opět vysvětlit heuristikou „ukotvení“. Obě sekvence tvoří malá čísla, což vede k očekávání, že také celkový výsledek není příliš velký. (Tversky a Kahneman, 1974.)

Počáteční údaje tedy hrají roli vztažných bodů, které mohou člověka snadno zmý- lit. Heuristiku „ukotvení“ a přizpůsobení úspěšně využívají obchodníci. Již zlínský obuvník Tomáš Baťa přišel na to, že cena 99 korun se zdá být výrazně nižší než cena 100 korun. Zboží, které stojí 99 korun, zřejmě subjektivně spadá do kategorie levné, zatímco zboží dražší než 100 korun již pokládáme za drahé. Obratný prodejce ne- movitostí někdy postupuje tak, že nejprve nabídne lidem, kteří touží po samostatném bydlení, předražený dům. Poté jim navrhne koupi obdobné nemovitosti za nižší ce- nu, která je nicméně také přehnaná. Lidé někdy druhý dům koupí, protože si na zá- kladě první nabídky vytvořili představu o cenách nemovitostí. Slabinou heuristické strategie „ukotvení“ a přizpůsobení je tedy nedostatek relevantních informací. Kupu-je-li člověk ojeté auto, dům, byt nebo starožitnost, měl by si udělat čas na to, aby zjistil, jaké jsou průměrné ceny těchto komodit. Jinak může být snadno ošizen. Také při ukládání peněz na výhodný úrok je třeba zjistit důležité informace o prosperitě a stabilitě dané peněžní instituce. V naší zemi od roku 1989 řada lidí na používání heuristiky doplatila přinejmenším tím, že si o své úspory musela dělat starosti.

Strategie „ukotvení“ a přizpůsobení ovlivňuje také posuzování druhých lidí. Pro- jevuje se především tzv. efektem primárnosti, který spočívá v tom, že naše mínění o druhém člověku výrazně ovlivňují první údaje, jež jsme o něm získali. Sociální psychologové v řadě experimentů dokázali, že efekt primárnosti je nejen velmi vý- razný, ale také stabilní a odolný vůči změně. (Např. Hayesová, 1998, str. 72.)

 

9.5.4                         Efekt kognitivního rámce

Zamyslete se nad dvěma variantami řešení obtížné problémové situace:

  1. Představte si, že USA napadla vzácná tropická nemoc. Očekává se, že by mohla zabít asi 600 lidí. Existují dva plány pro boj s touto nemocí. Pokud bude přijat plán A, podaří se zachránit 200 lidí. Bude- li přijat plán B, existuje šance 1:3, že všech 600 lidí bude zachráněno, ale současně pravděpodobnost 2:3, že se nepodaří zachránit Který z obou plánů byste vybrali?
  2. Představte si, že USA napadla vzácná tropická Očekává se, že by mohla zabít asi 600 lidí. Existují dva plány pro boj s touto nemocí. Bude-li přijat plán C, pak nepochybně zemře 400 lidí. Pokud bude přijat plán D, pak existuje šance 1:3, že nikdo nezemře, ale současně šance 2:3, že zemře všech 600 lidí. Který z obou plánů byste vybrali?

Myšlení                                                                                                    285

 

Tversky a Kahneman zjistili, že většina lidí v prvním případě vybírá plán A a ve druhém plán D. Dvojice plánů A-B a C-D jsou ve skutečnosti obsahově shodné; liší se pouze formou prezentace. Proč tedy v prvním případě lidé preferují plán A a ve druhém plán D? Podle Tverskyho a Kahnemana se obě možnosti liší začle- něním údajů do jiného rámce (framing). Pokud při prezentaci zdůrazňujeme mož- né zisky (zachráněné životy), pak mají lidé tendenci vyhýbat se zbytečnému riziku. Vybírají tedy plán A. Zdůrazníme-li možné ztráty (smrt mnoha lidí), pak lidé větši- nou preferují riskantní alternativu D, čímž se vyhnou nutnosti akceptovat nevyhnu- telné ztráty. (Tversky a Kahneman, 1981.)

Efekt rámce (kognitivního schématu) spočívá v tom, že posuzování určitých jevů i rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či jiný kontext. Například obhájci legalizace potratů používají heslo Jsme pro volbu“, zatímco oponenti se hlásí k hnutí , jsme pro život“. Každá skupina se vymezuje jako pozitivní – je pro -, přičemž slůvko pro spojuje s kladnými hodnotami, konkrétně se svobodou a životem, s nimiž je obtížné nesouhlasit. (Rathus, 1999, str. 338.) Také mnohé politické strany se v průběhu předvolební kampaně snaží hesla pozitivně zarámovat (viz například starší heslo KDU-ČSL: „klidná síla“).

 

9.6             Faktory ovlivňující řešení problémů

Hlavní funkcí myšlení je řešení problémů. Problém budeme v návaznosti na Newe-11a a Simona (viz kap. 9.3.1) definovat jako situaci, v níž známe cíl, ale neznáme prostředky kjeho dosažení. Řešíme-li problém, pak se s pomocí myšlení snažíme vymanit z nepříznivé situace nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Zpravidla přitom překonáváme různé překážky. Například student, kterému rodiče dávají málo peněz, přemýšlí nad tím, kde a jak by si mohl přivydělat. Člověk, který omylem vystoupil z vlaku o stanici dřív, začne neprodleně zjišťovat, jak by se mohl dostat domů. Většina každodenních „špatně definovaných“ problémů má několik různých řešení. Muž, který si zabouchl dveře od přízemního bytu, může:

  1. vlézt dovnitř oknem;
  2. sehnat zámečníka;
  3. zajít za manželkou do práce a vypůjčit si její klíče.

Nejjednodušším postupem při řešení problému je metoda pokusu a omylu. Lidé ji používají zejména tehdy, mají-li o dané problémové situaci málo informací. Na- příklad uvízne-li člověk ve tmě ve výtahu, pak bude nejspíš mačkat všechna tlačít- ka a doufat, že se „něco stane“. O něco složitější je systematické algoritmické ově- řování všech alternativ tak dlouho, dokud se některá z nich neosvědčí. Předá-li vám přítel, v jehož bytě chcete přespat, svazek neoznačených klíčů, pak vám nezbý- vá nic jiného, než postupně zkoušet, který z nich se hodí do zámku. Lidé mnohdy prověřují různé alternativy řešení pouze ve své mysli. Na základě očekávaných dů- sledků vyberou vhodný postup, jehož realizaci si předem promyslí a naplánují. Nej-

 

286                                                                                                                                       9– kapitola

častěji však používají při řešení problémů zkrácené heuristické postupy. Zvolí te- dy jednu z možných cest k cíli a ostatními se příliš nezabývají. K heuristickým stra- tegiím patří řešení problémů na základě analogie, při němž využíváme metodu, která se nám osvědčila v minulosti.

Některé problémové situace lze tedy řešit s pomocí dobře známých pojmů, do- vedností a návodů (algoritmů). Při řešení řady problémů však musíme udělat něco, co se od obvyklých postupů liší. Domnívám se, že vedle porozumění význa- mům je objevování originálních teoretických či praktických postupů skutečnou podstatou lidského myšlení. Známým příkladem problémové situace, k jejímuž řešení obvyklé metody nestačí, je „hledání falešné mince“. Pokuste se ho nyní vy- řešit:

Vaším úkolem je najít mezi osmi stejně vyhlížejícími mincemi jednu falešnou, která váží méně než ostatní, přičemž váhy můžete použít pouze dvakrát. (Štefanovič, 1982, str. 134.)

Většina osob nejprve uvažuje o rozdělení mincí do skupin po čtyřech a pak po dvou. Tato strategie

však nevede k vyřešení problému, protože váhy smíme použít jen dvakrát. Lidé volí tento postup prav- děpodobně proto, že rovnoměrné rozdělení mincí je běžnější než nerovnoměrné. Dělení sudých čísel je také subjektivně příjemnější a snazší než dělení lichých čísel. Při správném řešení daného problému je třeba mince rozdělit poněkud neobvyklým způsobem. Na každou misku vah nejprve položíme tři a tři ná- hodně vybrané mince. Pokud váží stejně, pak při dalším vážení srovnáme dvě zbývající mince, z nichž jedna musí být falešná atd. Další postup řešení domyslete samostatně.

Psychologové věnovali velkou pozornost výzkumu faktorů, které ovlivňují rych- lost a kvalitu řešení problémových situací. Patří k nim úroveň porozumění problé- mu, dřívější učení, odbornost a tvořivost.

9.6.1                         Porozumění problému

Porozuměním problému rozumíme vytvoření jeho přesné mentální reprezentace. U verbálně vymezených problémů je třeba pochopit význam všech pojmů a jejich vzájemné vztahy.

Například při řešení analogií je nezbytné dobře znát význam všech jejich složek. Analogie „Washing- ton ku 1 má se jako Lincoln ku 5 nebo 10″ je pro občana České republiky v podstatě neřešitelná, proto- že neví, že první prezident Spojených států amerických George Washington je znázorněn na jednodola-rové bankovce, zatímco prezident Lincoln je vyobrazen na pětidolarové bankovce. Nemůže si tedy vytvořit přesnou mentální reprezentaci daného problému.

Ke správnému porozumění problému pomáhá seřazení nebo jiné uspořádání poj- mů či symbolů, grafy a vizuální představy (viz Johnson-Lairdovy mentální mode- ly). Z neúplného nebo nesprávného pochopení problémové situace vyplývají mno- hé těžkosti a omyly. Pedagogičtí psychologové zjistili, že dobří žáci vynakládají na pochopení úlohy mnohem větší úsilí (čtou ji několikrát po sobě, zamýšlejí se nad každým slovem, číselným údajem apod.) než slabí žáci. Ti čtou zadání pouze jed-

nou, většinou nepozorně; dříve než se s ním seznámí, začnou úlohu řešit naslepo.

Myšlení                                                                                                    287

 

(Štefanovič, 1982, str. 133.) Obecně lze říct, že lidé s dobrými usuzovacími schop- nostmi věnují porozumění problému více času než lidé se schopnostmi slabšími.

Řešení problému znesnadňuje, jsou-li v jeho formulaci uváděny nadbytečné a nepodstatné údaje, které je nejprve třeba vyloučit.

Pokuste se vyřešit následující úlohy:

 

Úloha 1:

Moucha letí dvakrát rychleji, než jede vlak. Vlak jede z Prahy do Bratislavy. Moucha vyletí z Brati- slavy a letí vlaku naproti. Když se s ním setká, obrátí se a letí zpět směrem k Bratislavě. Když dora- zí do Bratislavy, znovu se obrátí a letí vstříc k vlaku. Jakmile se s ním znovu setká, zase se vrátí atd. Jakou vzdálenost urazila moucha v okamžiku, kdy vlak dojel do Bratislavy? (Jiránek a Souček, 1969, str. 196.)

 

Úloha 2:

Představte si, že jste řidič autobusu. Na první zastávce nastoupí 6 mužů a 2 ženy. Na další zastávce přistoupí 2 muži a 1 žena. Na třetí zastávce vystoupí 1 muž a 2 ženy nastoupí. Na čtvrté zastávce 3 muži nastoupl a 3 ženy vystoupí. Na páté zastávce vystoupí 2 muži a 4 přistoupí, 1 žena vystoupí a 2 přistoupí. Jak se jmenuje řidič autobusu? (Rathus, 1999, str. 324.)

 

Řešení obou úloh je velmi prosté: Moucha urazila dvakrát větší vzdálenost než vlak, protože letí dvakrát rychleji. Řidič autobusu se jmenuje stejně jako vy, protože vy jste řidič autobusu. Při řešení problémů hraje významnou roli schopnost vybrat významné informace. U úlohy s řidičem většina lidí předpokládá, že je nutné průběžně sledovat počet lidí, kteří přistoupili a vystoupili. Nakonec se ukáže, že tyto údaje byly zcela bezvýznamné a pouze rozptylovaly naši pozornost. O sledování dráhy „mušího letu“ se člověk obvykle brzy přestane pokoušet.

9.6.2                          Dřívější učení

Psychologové si položili otázku, zda výsledky dosavadního učení napomáhají řešení problémů, nebo ho naopak znesnadňují. Výzkum zvláštností myšlení expertů, s nímž se seznámíme v následující kapitole, přesvědčivě ukázal, že ucelené, vzájemně propojené znalosti a dovednosti velmi pozitivně ovlivňují schopnost řešit odborné problémy. Vnitř- ní kognitivní rámce a schémata usnadňují vytvoření úplné a efektivní mentální reprezen- tace daného problému. Má-li člověk málo znalostí, pak není schopen rozpoznat, které údaje jsou skutečně důležité. Nedaří se mu najít jádro problému a při jeho řešení použí- vá neefektivní strategii pokusu a omylu. Zdá se však že existuje určitá kritická úroveň znalostí, jejíž překročení řešení problémů znesnadňuje. Zejména starším odborníkům se někdy nedaří odpoutat od zažitých kognitivních schémat a hledat nové postupy.

 

Podle Howarda Gardnera podávají experti v různých vědních oborech optimální výkony v odlišných věkových údobích. V matematice a fyzice uběhnou nejproduktivnější léta před dosažením čtyřiceti, možná i třiceti let. Fyzik Wolfgang Pauli prý kdysi řekl: „Znám toho hodně. Vlastně až moc. Patřím už do starého železa.“ U vědců v humanitních oborech, k nimž patří i psychologie, však vznikají největší dí- la v páté, šesté i sedmé dekádě života. (Gardner, 1999, str. 175-176.)

 

288                                                                                                                                       9– kapitola

 

Příčinou rušivého vlivu dřívějšího učení na řešení problémů je lpění na osvědče- ných myšlenkových postupech, které bývá označováno jako mentální nastavení (angl. mental set; něm. Einstellung). Ke zkoumání tohoto jevu zásadním způsobem přispěli němečtí tvaroví psychologové. Mentální nastavení se projevuje tím, že člověk na danou situaci aplikuje vyzkoušený postup, i když existují lepší možnosti. Projevuje se tedy poněkud rigidním, rutinním používáním obvyklých metod řešení problému. Z hlediska soudobé kognitivní psychologie lze na mentální nastavení po- hlížet jako na neschopnost vymanit se ze známého poznávacího schématu či rámce, který lze snadno vybavit z dlouhodobé paměti.

Americký psycholog Abraham Luchins, student Maxe Wertheimera, ve 40. a 50. letech demonstroval, jak může opakované využití určitého postupu bránit v nalezení jiných možností. Vyzkoušejte si nyní řešení jeho známého problému s nádobami na vodu sami na sobě.

Představte si, že máte tři prázdné džbány na vodu (A, B a C), u nichž znáte je- jich objem v litrech. Dále máte k dispozici neomezené množství vody. Vaším úko- lem je využít tyto tři džbány k tomu, abyste získali určité množství vody. Vyřešte postupně všech 10 úloh uvedených v tabulce 3. U každé z nich si zapište způsob ře- šení.

Tabulka 3 Luchinsův problém se džbány (Luchins, 1942, in Seamon a Kenrik, 1992, str. 289.)

 

Úloha Kapacita nádob v litrech Požadovaný objem vody
ABC V
1 21 127 100
2 14 163 99
3 18 43 5
4 9 42 21
5 20 59 31
6 23 49 20
7 15 39 18
8 28 76 25
9 18 48 22
10 14

8

36 6

Všechny úlohy se dají řešit podle rovnice B-A-2C.U prvních pěti úloh je to také nejefektivnější metoda. Další lze snáze řešit na základě postupu A- C nebo A + C. Po vyřešení pěti problémů však u jedince vzniká mentální nastavení, které vede ke snížení flexibility (pružnosti) myšlení.

Ellen Langerová (1989) v knize ,Mindfulness“ vyslovila předpoklad, že flexibi- litu a rigiditu lze ztotožnit s přemýšlivostí a bezmyšlenkovitostí. Přemýšlející člověk aktivně hledá nové alternativy řešení problému. Lidé, u kterých vzniklo mentální nastavení, naproti tomu jednají bezmyšlenkovitě (rutinně). Chovají se tak, jako by existovalo jediné řešení, což se projevuje u Luchinsova problému.

Myšlení                                                                                                    289

 

Lidská tendence využívat osvědčené myšlenkové postupy má však zřejmě dobré důvody v „kognitivní ekonomii“. Kdybychom každou situaci nově promýšleli, vedlo by to nejspíš k úplnému duševnímu vyčerpání. Myšlení je pro lidskou mysl velmi namáhavé. Pozoruji to sama na sobě při psaní této kapitoly. Řešení různých hlavolamů je samo o sobě dost náročné. Přemýšlet o myšlení je téměř nesnesitelné.

 

Neschopnost překonat mentální nastavení někdy řešení problému úplně znemož- ní. Mnoha lidem se nedaří vyřešit problém „devíti bodů“, jehož autorem je americ- ký psycholog N. R. F. Maier, který byl výrazně ovlivněn gestaltismem. Pokuste se nyní najít správné řešení tohoto problému:

Vaším úkolem je spojit devět bodů uspořádaných do čtverce čtyřmi úsečkami a přitom nezvednout tužku od papíru.

Příčinou potíží při řešení tohoto problému je to, že se lidé pokoušejí vést spojo- vací čáru po obvodu pomyslného čtverce, který tečky tvoří. Správné řešení je mož- né teprve tehdy, když osoba tento „kognitivní rámec“ překročí. Jiným příkladem to- ho, jak si jedinec sám zúží podmínky pro řešení problému, je klasický problém psychologických laboratoří: sestrojit ze šesti zápalek čtyři rovnostranné trojúhelní- ky. Pokusná osoba se zpravidla marně pokouší vyřešit problém v jedné rovině. Opět si vytvoří nevhodné myšlenkové zaměření, které je překážkou pro vyřešení problé- mu. (Jiránek a Souček, 1969, str. 195-197.)

 

Obrázek 32 Maierův problém devíti bodů (Jiránek a Souček, 1969, str. 195.)

 

Karl Duncker ve 30. letech 20. století experimentálně dokázal existenci tzv. funkční fixace, což je zvláštní druh mentálního nastavení, které se projevuje pře- devším při řešení praktických problémů. Opakovaným užíváním určitých předmětů vzniká přesvědčení, že každý předmět má určitou funkci, což lidem brání použít ho v případě potřeby méně obvyklým způsobem.

 

V jednom z Dunckerových pokusů měly zkoumané osoby za úkol postavit na dveře ve výšce očí tři malé svíčky, údajně kvůli „zrakovým experimentům“. Na stole ležely svíčky, připínáčky, kancelářské sponky, tužky a několik dalších věcí, mezi nimi i to podstatné: tři malé prázdné lepenkové krabičky. Po chvíli tápání nakonec každá zkoumaná osoba přišla na to, že krabičky mohou být připíchnuty na dveře a sloužit jako malé plošinky pro postavení svíček. V jiné verzi tohoto pokusu byly krabičky plné. V jedné byly malé svíčky, ve druhé připínáčky a ve třetí sirky. Tentokrát problém víc než polovina zkoumaných osob nevyřešila. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že viděly krabičky použité pro jiný účel (funkci), a to jim bránilo použít je neobvyklým způsobem. (Hunt, 2000, str. 285.)

 

290                                                                                                    9. kapitola

  1. R. F. Maier navrhl v roce 1931 další pokus, který potvrzuje existenci funkční fi- xace. Úkolem zkoumané osoby je spojit dvě lana, která visí se stropu a jsou příliš krát- ká na to, aby bylo možné jedno chytit a současně dosáhnout na druhé. V místnosti je stůl, na kterém leží kleště. Produktivní řešení dané problémové situace spočívá v tom, že subjekt přiváže kleště na jeden z provazů, rozhoupe ho, jde chytit konec prvního pro- vazu, přejde do středu místnosti a počká, až se k němu zhoupne lano se závažím. Oba provazy pak sváže. Maier zjistil, že se mnoha lidem nedaří najít správné řešení, k čemuž zřejmě přispívá nutnost použít kleště v neobvyklé funkci závaží. (Lahey, 1983, str. 260.)

Paul Thagard referuje o významném výzkumu kognitivních psycholožek Mary Gickové a Keith Holyoakové, které v roce 1980 dokázaly, že řešení problémů mů- že usnadnit nalezení vhodné analogie. Badatelky vycházely z klasické problémové situace, kterou navrhl Karl Duncker. Tuto situaci prezentovaly vysokoškolským stu- dentům:

Pacient má v břiše neoperovatelný nádor. Ten lze zničit radioaktivním zářením, ale intenzita záření potřebná ke zničení nádoru by rovněž zničila zdravou tkáň a pacient by zemřel. Jak lze za použití záření zničit nádor, aniž bychom pacienta usmrtili?

Řešení spočívá v tom, že místo jednorázové silné dávky je nutné ozařovat nádor z různých stran ně- kolika paprsky nižší intenzity.

Při první prezentaci problému nalezlo správné řešení přibližně 10 % studentů. Ve srovnání s tím až 75 % studentů přišlo se správným řešením, pokud se předtím se- známili s analogickým problémem „dobývání pevnosti“:

Generál by rád dobyl mohutnou pevnost, v níž sídlí zlý diktátor. Generál má velkou armádu, dosta- tečně silnou na to, aby si pevnost podrobila. Od zvěda se však dozví, že všechny cesty k pevnosti jsou podminované. Miny jsou však seřízeny tak, že umožňují přesuny malých skupin lidí, protože diktátor cesty potřebuje pro přesuny vlastních vojáků a dělníků. Větší skupina však nutně způsobí detonaci nastra- žených min. Lze za této situace pevnost dobýt?

Správné je toto řešení: Armáda se rozdělí na malé skupiny vojáků, které se současně přibližují k pev- nosti po paprskovitě se sbíhajících cestách. Díky tomu vojáci bezpečně projdou nástrahami a mohou sou- časně napadnout pevnost plnou silou.

Učení se analogickým schématům tedy přispívá k vyšší účinnosti řešení problé- mu. (Thagard, 2001, str. 106-108.)

9.6.3                             Odbornost

Experti (odborníci, znalci) jsou lidé, kteří mají v určité dílčí oblasti lidských kul- turních aktivit, např. vědeckých, uměleckých či ekonomických, rozsáhlé, dobře pro- pojené znalosti, které jsou schopni vhodně prakticky využívat. Například čerstvý absolvent medicíny má sice plnou hlavu teoretických vědomostí, ale není expert; pn setkání s prvními pacienty je mnohdy úplně bezradný. Odborníkem se stává teprve po několika letech medicínských zkušeností, během kterých se mu podaří propojit teorii a praxi. Belz a Siegrist (2001) v knize „Klíčové kompetence a jejich rozvíje-

Myšlení                                                                                                     291

 

ní“ upozorňují na to, že učitelé na vysokých školách studentům často předávají kvanta nepotřebných teoretických znalostí místo toho, aby se zaměřovali na rozvoj odborných kompetencí, které může absolvent bezprostředně prakticky využít.

Na zvláštnosti myšlení expertů upozornili v roce 1973 William Chase a Herbert Simon, kteří srovnávali schopnost šachových mistrů a začátečníků zapamatovat si roze- stavění figur na šachovnici. Odpovídala-li daná konfigurace rozehrané partii ša- chu, pak mistři podávali lepší výkony než začátečníci. Při náhodném rozmístění fi- gur však svými výkony nováčky nepředčili. Chase a Simon dospěli k závěru, že odborníci vnímají herní situaci ve větších celcích (jednotkách – „chunks“). Vynika- jící šachisté si při pohledu na šachovnici mohou vybavit desítky či stovky různých pozic, z nichž každá představuje organizovaný soubor informací. Prezentované roz- místění figur pak s těmito znalostmi srovnávají, což jim usnadňuje jejich zapamato- vání. Při náhodném uspořádání nemohou své znalosti nijak využít, takže pro ně ne- představují žádnou výhodu. Začátečníci naproti tomu nedovedou rozlišit náhodné a herní konfigurace. Vědí příliš málo na to, aby z nich dokázali něco vyčíst, takže si musí každou figuru zapamatovat zvlášť. Podle Chaseho a Simona spočívá hlavní roz- díl mezi znalci a laiky v rozsahu a organizaci jejich znalostí. (Chase a Simon, 1973.)

V návaznosti na studii Chaseho a Simona zkoumaly desítky badatelů zvláštnosti myšlení expertů v nejrůznějších oblastech. Z výzkumných metod se nejvíce osvědčila analýza verbálních protokolů (znaleckých posudků), ve kterých zkou- mané osoby co nejpřesněji zaznamenávají své úvahy a aktivity v průběhu řešení problému. Ve všech těchto studiích se potvrdil pozitivní vliv rozsahu a organizace znalostí na výkonnost v dané oblasti. Dále se ukázalo, že nejlepší cestou k osvojení expertních znalostí je promyšlená, systematická praxe.

Psychologové se dále pokusili odpovědět na otázku, jaký je vztah mezi obecnou inteligencí, měřenou tradičními inteligenčními testy, a odborností. Stephen Ceci spolu s Jeffreyem Likérem ve známém a často citovaném výzkumu zjistili, že vyni- kajícími experty se mohou stát i lidé s průměrným IQ.

 

Účastníky jejich studie byli příznivci koňských dostihů, z nichž polovina byli skuteční znalci, kteří trvale odhadovali první tři koně s přesností vysoce přesahující hladinu náhody. Ostatní tak vynikajících výsledků nedosahovali. Zkoumané osoby měly za úkol tipovat šance na výhru v několika koňských do- stizích. Badatelé zaznamenávali jejich úvahy o možném vítězi i podrobné zdůvodnění tipů. Ukázalo se, že myšlení znalců dostihového sportu je mimořádně komplexní. Autorem jedné z nejlepších expertíz byl 62-letý jeřábník, který absolvoval osm tříd školní docházky a jehož IQ bylo 92. Tento muž bystře kom- binoval všechny dostupné informace, např. chování koně v cílové rovnice při předchozím dostihu, před- pokládanou kvalitu povrchu na závodní dráze a předpověď počasí. Bral v úvahu všechny možné vztahy a interakce mezi proměnnými. Posudky znalců s nízkým IQ byly podstatně propracovanější než úvahy osob s IQ vysokým, ale s menšími znalostmi. Ceci a Likér dospěli k závěru, že inteligenční kvocient s úrovní expertízy příliš nesouvisí. U mnoha účastníků výzkumu se však vysoce sofistikovaný způsob myšlení projevoval pouze v úzce vymezené oblasti jejich odbornosti. Výše zmíněný 62-letý sázkař se při hovoru o koních jevil jako génius. Dostal-li však do ruky kus papíru a tužku a pokusil se řešit nějakou úlohu v inteligenčním testu, byl mnohdy úplně bezradný. (Ceci a Likér, 1986.)

 

 

292                                                                                                                                       9– kapitola

Ták se tedy, že při skutečném zaujetí určitou problematikou mohou získat hlu- boké odborné znalosti i lidé, jejichž IQ se pohybuje v pásmu populačního průměru. Předpokladem je velké zaujetí pro danou oblast, systematické prohlubování znalostí a jejich praktické ověřování. Tak například žena, kterou baví vaření, se může vy- pracovat na excelentní kuchařku; muž, který staví rodinný domek, si na expertní úrovni osvojí zednické práce; včelaři, rybáři, zahrádkáři či chovatelé drobného zví- řectva se ve sféře svého zájmu stávají skutečnými odborníky. Další výzkumy zpřes- nily závěry Ceciho a Likera v tom smyslu, že vysoké IQ osvojení expertních zna- lostí většinou usnadňuje.

Výsledky dosavadních výzkumů shrnuli Robert Glaser a Michelene Chiová v knize „The nature of expertise“, v níž popsali několik charakteristických rysů myšlení odborníků:

  1. Znalci excelují hlavně (a někdy pouze) ve svém Řeší-li expert na po- litické vědy nějaký problém politické scény, je výsledkem propracovaná analýza. Pokud se vynikající chemik pokusí o totéž, je výsledkem velmi zjednodušené řeše- ní. Transfer, tj. přenášení poznatků do jiných oblastí, není u vysoce odborných zna- lostí příliš rozsáhlý.
  2. Experti vnímají odborné informace ve velkých smysluplných vzorcích. Lidé, kteří výborně ovládají nějakou hru, vnímají vzorce postupů a možných řešení, kte- ré začátečníci nejsou s to postřehnout. Lékaři a rentgenoví laboranti dovedou vyčíst důležité informace z rentgenových snímků, které jsou pro ostatní pouhou směsicí bílých a černých skvrn.
  3. Experti řeší odborné problémy rychle a přesně. Ve srovnání s laiky se dopou- štějí menšího počtu Tento jev má několik příčin. Znalci mají mnohé odborné dovednosti plně automatizované. Informace potřebné k řešení řady problémů ucho- vávají v paměti, takže k nim mají bezprostřední přístup, zatímco laici je musí složitě vyhledávat. O způsobu řešení některých problémů už nemusejí přemýšlet, protože si ho opakovaně prakticky vyzkoušeli, a vhodný postup si pouze vybaví z paměti.
  4. Experti mají ve srovnání s laiky vynikající krátkodobou paměť. Tento rozdíl není biologický, ale funkční. Rozsáhlé znalosti a automatizované dovednosti snižují požadavky na kapacitu pracovní paměti. Například začínajícím šachistům zabere velkou část této kapacity snaha anticipovat důsledky možných tahů. Přehrávají si je

„v hlavě“ krok za krokem a současně zvažují možné reakce protihráče. Šachoví mistři si takovéto scénáře přehrávat nemusejí, protože důsledky svých tahů si díky dlouholetým zkušenostem dokáží uvědomit velmi rychle.

  1. Experti si vytvářejí propracované mentální reprezentace problémů, čími se liší od laiků, jejichž porozumění problému bývá relativně povrchní. Znalci nejprve odhadnou podstatu problému a snaží se ho ujasnit a utřídit. Nepouštějí se do jeho ře- šení, dokud nemají připraven efektivní plán. Odborníci věnují přípravě a plánováni proporcionálně víc času než laici, ale celkové řešení problému jim trvá kratší
  2. Znalci mají rozvinutou schopnost monitorovat sebe sama, tedy pozorovat, kontrolovat a vyhodnocovat průběh svých Velmi dobře si uvědomují, zda se

Myšlení                                                                                                    293

 

jim práce daří, či nikoliv. V průběhu řešení problému stále sledují, zda je zvolený postup efektivní a vede k určitému pokroku. Objeví-li se potíže, pak ho ihned „do- ladí“ tak, aby vedl ke kýženému efektu. Pokud jejich kognitivní schémata dané pro- blémové situaci neodpovídají, vyvodí z toho závěry, tedy nové poznatky, které mo- hou později využít. Experti uvažují tak, že se jejich myšlení stále zdokonaluje. (Glaser a Chi, 1988.)

Zdá se, že výše uvedená zjištění platí pro odborníky z nejrůznějších oblastí a obo- rů. Kdykoliv se setkáme s člověkem, jehož profesionální aktivita má vysokou úro- veň, bude se jeho způsob uvažování shodovat s obecnými znaky myšlení expertů.

Všeobecný kulturní rozhled a myšlení

Má-li člověk smysluplně participovat na životě v určité kultuře, je nezbytné, aby si osvojil určité vědomosti a návyky, které mu umožňují porozumět jejímu způsobu ži- vota a myšlení. Člověk, který se těmto všeobecným poznatkům naučil, je „kulturně gramotný“. Podívejme se, jak se k této problematice vyjádřili Berger a Luckmann v knize „Sociální konstrukce reality“:

 

„ v sociální zásobě vědění zaujímá významné místo vědění jako návod, tedy vědění soustřeďující se

na praktické zvládání rutinních činností. Tak třeba používám každý den telefon a mám pro to své zcela ur- čité praktické důvody. Vím, jak s telefonem zacházet. Také vím, co dělat, když se můj telefon pokazí – což neznamená, že vím, jak ho opravit, ale že vím, koho mám zavolat na pomoc   Takové vědění-návod je pro

mě nezbytné, i pokud jde o fungování lidských vztahů. Například vím, co musím udělat, když chci požádat o pas. Vše, co mě zajímá, je, že po uplynutí určité čekací doby dostanu pas O postupy skryté za žádostí

o pas se budu zajímat až tehdy, jestliže nakonec svůj pas nedostanu Sociální zásoba vědění rozlišuje rea-

litu podle stupňů obeznámenosti. Poskytuje složité a podrobné informace o těch oblastech každodenního ži- vota, v nichž se musím často pohybovat. O vzdálenějších oblastech nabízí mnohem obecnější a nepřesnější informace. Proto jsou mé znalosti o mé práci a jejím světě velmi bohaté a odborné, kdežto mé představy o světech jiných zaměstnání jsou pouze kusé…“ (Berger a Luckmann, 1999, str. 46-47.)

 

Ve filmech jako „Krokodýl Dundee“ stojí komické situace na „kulturní negra- motnosti“ jinak vysoce inteligentního člověka přivyklého životu v přírodě, který se octne uprostřed New Yorku. Na podobném principu staví klasické dílo Svatopluka Čecha „Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století“, v němž se pan Brouček z pražské restaurace Vikárka propadne do doby husitské, což mu způ- sobí nemalé nesnáze. Určitá solidní úroveň všeobecného vzdělání a osvojení po- třebných „návodů“ je tedy předpokladem toho, aby se člověk v dané kultuře adek- vátně orientoval a asimiloval její hodnoty.

Z hlediska kvality myšlení vidím určité riziko v tom, že kulturních poznatků je příliš mnoho. Naše školství bývá právem kritizováno za to, že v něm dominuje „en- cyklopedický“ způsob výuky. Žáci se snaží naučit velké množství údajů, které ne- jsou dobře propojené a prakticky využitelné. Středoškolský student si před maturi- tou pamatuje ohromující kvantum informací. Troufám si tvrdit, že je během půl roku zapomene, protože mají charakter inertního, fragmentovaného vědění (viz

 

 

 

294                                                                                                    9. kapitola

 

názvy sbírek poezie českých básníků, které většina studentů nikdy nečetla a číst ne- bude). Také mnohé učebnice psychologie mají ráz chatrně tématicky pospojovaných výpisů z literatury. Takovéto neplodné poznatky si studenti pamatují před „písemkou“ nebo před zkouškou, ale nejsou schopni je jakkoliv aplikovat či využít. Dospělí je mohou v nejlepším případě uplatnit v televizních vědomostních soutěžích. Příval informací, který na současného člověka chrlí masové sdělovací prostředky, naprosto nemusí přispívat ke kultivaci myšlení. Zahlcení lidské psychiky velkým množstvím povrchních a nekoherentních údajů je spíše kontraproduktivní. Platí to zejména u dětí, které nedisponují kognitivními schématy potřebnými k jejich utřídění a zpracování. Koncepce „kulturní gramotnosti“ je navíc obvykle poněkud kul- ] turně etnocentrická. Také v Čechách se všeobecné vzdělání orientuje především na příslušníky většinové kultury. Mentalitu etnických menšin, v našich poměrech pře- ] devším romské, respektuje velice málo.

 

9.6.4                           Tvořivost

 

Někteří lidé přicházejí s novými a užitečnými řešeními problémů, se kterými si J nikdo nevěděl rady. Jsou autory nejrůznějších vynálezů, vytvářejí nové teorie a pravděpodobně také vymýšlejí ústně předávané lidové vtipy. Psychologové před- pokládají, že tito lidé jsou obdařeni tzv. tvořivostí neboli kreativitou. Tvořivost lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitiv- ních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů. Projevuje se produkcí nových, původních a vhodných (vyhovujících) myšlenek a nápadů. Novost a původ- nost zpravidla vyvolává určité překvapení, protože je to něco jiného nebo něco víc než logický a předvídatelný další krok. Tvořivá činnost často vede k vyřešení určitého problému a k odstranění napětí, které ho doprovází. Tvůrčí produkt uspokojuje potřeby, je rozumný a účelný.

Nabízí se otázka, zda je kreativita proslulých tvůrců, jakými byli Michelangelo Buo-narroti, Leonardo da Vinci nebo Albert Einstein, fenoménem stejné kvality jako tvořivé projevy „obyčejných smrtelníků“ při stavbě rodinného domku, zařizování bytu, péči o zahradu, při vaření či šití. Většina teoretiků se přiklání k názoru, že mimořádná kreativita pramení ze stejných výchozích zdrojů jako tvořivost v každodenním životě. Psychologové zkoumali, zda je kreativita rozložena v populaci podobně jako inteligence, tedy podle Gaussovy křivky, či zda má její distribuce nějaké jiné znaky. Zdá se, že v jednotlivých tvůrčích oblastech vytváří vynikající díla vždy pouhá hrstka výjimečných jedinců, zatímco ostatní produkují výtvory průměrné nebo nízké úrovně. Tento typ distribuce vzniká tehdy, je-li určitá proměnná výsledkem kombinace většího počtu schopností nebo rysů, z nichž každý má normální rozložení. Vynikající úroveň tvořivostí může vzniknout tehdy, vyskytnou-li se v určité ideální konstelaci. (Lubart, 1994, str. 293.)

Takzvaný Priceho zákon říká, že počet osob, které vytvořily v dané oblasti polovinu všech přispěv- J

ků, lze stanovit výpočtem druhé odmocniny všech lidí, kteří se jí věnují. Tedy, pracuje-li v určitém obo- I

 

Myšlení                                                                                                    295

 

ru 100 lidí, pak polovinu všech objevů udělalo 10 osob. Pracuje-li tam 10 000 lidí, pak polovinu objevů udělalo 100 osob atd. (Price, 1963, in Benjafield, 1997, str. 356.)

 

Výsledky výzkumů nasvědčují tomu, že tvořivost má převážně, nikoliv však úplně specifický okruh působnosti. Korelace mezi kreativitou téhož jedince v různých oblastech nabývají velmi rozdílných hodnot, od 0 až po 0,60. Nejčastěji se pohybují mezi 0,20 až 0,30, což indikuje poměrně slabý vztah. Potvrzují to studie proslulých tvůrců, kteří se většinou proslavili pouze v jediné oblasti či jediném oboru. (Lubart, 1994, str. 294.) Zdá se, že nejlépe se daří kombinovat výtvarné umění s literární tvorbou. Například Michelangelo psal velmi dobré básně – viz jeho sbírka „Žiji svou smrtí“, vydaná v roce 1970 v češtině.

Zkoumání tvořivosti má v psychologii dlouhou tradici. Významně k němu při- spěli Max Wertheimer a Joy P. Guilford (1897-1987). U nás se touto problematikou systematicky zabýval Jaroslav Hlavsa (1929-1989). Zakladatel tvarové psychologie Max Wertheimer je autorem knihy „Produktivní myšlení“, která poprvé vyšla v roce 1945 v USA. Wertheimer v ní rozlišil dva typy myšlení:

  1. Strukturálně „slepé“ neboli reproduktivní myšlení, při kterém lidé opakují myšlenkové postupy, které použili dříve v jiných situacích. Tendence slepě aplikovat výsledky dřívějšího učení v mnoha případech vede ke správnému řešení, aniž by člověk věděl, proč tomu tak je. Někdy se však osvědčený postup na daný problém nehodí.
  2. Produktivní myšlení vede k postupné restrukturaci vztahů uvnitř dané problé- mové Vyřešení problému (vhled) je srovnatelné se vznikem dobrého tvaru.

Zamyslete se nad tímto Wertheimerovým problémem:

Je následující číslo dělitelné devíti?

1 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 008 Na zá