Zápisky podrobné.
Základní přístupy
- psychofyzika (vznik 19. stol.)
- porozumění senzorickým procesům
- vzájemné vztahy mezi vnějšími (hl. fyz.) podněty a jejich psych. odezvou
- Ernst Weber (rozdílový práh) a Gustav Fechner (absolutní podnětový práh)
- Herman von Helmholtz
- Asocianismus (v 18. stol. vydělení z empirické psychologie, pak nahrazen behav.)
- představa = základní psychický obsah
- vysvětlení psych. dění na zákl. asociací (spojů) mezi psych. obsahy
- Herman Ebbinghaus – zkoumání sama sebe (paměť a učení)
- Edward Lee Thorndike – princip odměny
- David Hume – obsahy: imprese (vjem, výsledek smyslové zkuš.)
- ideje (otisk imprese, menší živost)
-
- asociační zákony
- zákon podobnosti (př. obraz malíře → další díla od něj)
- zákon kontrastu (černá → bílá)
- zákon dotyku (kontiguity) v prostoru (setkání s čl. → zážitky s ním)
- zákon dotyku v čase
- simultánní (současně)
- sukcesivní (následně)
- zákon příčinnosti (kauzality) – krajíc chleba → krájení nožem
-
- Thomas Brown – sekundární asociační zákony
- živost
- častost
- novost
-
- v představivosti existují individuální rozdíly
- po vzniku behav. se výzkumy představivosti téměř zastavily
- kritika – Chomsky: Jak můžeme tvořit něco nového, když asociace vznikají z představ uložených v paměti?
Biologický přístup
- studuje hlavně neurofyziologické procesy, které jsou základem chování a prožívání
- považuje tělo a mysl za neoddělitelný celek
- zaměřuje se na zkoumání mozku
- Roger W. Sperry – experimenty s přerušením spojení mezi hemisférami
- dnes se využívá pozitronová emisní tomografie funkční magnetická rezonance
- předmětem studia je evoluční vývoj lidské psychiky a chování a zkoumání jeho genetického základu- návaznost na Darwina
- Karl Spencer Lashley – neuroanatomie – jak organizace mozku řídí lidské chování a aktivitu?
- Donald Hebb – teorie buněčných shluků – vyvíjejí se na základě opakované stimulace (učení)
- procesy → tělo a mysl = neoddělitelný celek
- zkoumání mozku
- Roger Sperry – pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance
- v Čechách – František Koukolík
- Charles Darwin – přirozený výběr, účelné projevy chování → William James – lid. chování je ovlivněno instinkty
- mentální procesy, které se v průběhu evoluce „osvědčily“, mají genetický základ = sociobiologie
Behavioristický přístup
- směr americké psychologie, hlavně v první polovině 20. století
- zakladatel John B. Watson – odmítl metodu introspekce jako nevědeckou a předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, především na studium chování
- stimul (S) – reakce ® – lidská mysl je černá skříňka, k níž objektivními metodami vědeckého zkoumání nelze proniknout
- neřešili emoce a myšlení
- formování osobnosti bylo jasně dáno učením – odměny a tresty ze strany rodičů
- hlavní výzkumnou metodou byl experiment
- léta – sociálně-kognitivní teorie učení – předpokládali, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale mohou okolní prostředí aktivně modifikovat a vytvářet
- např. Rotter, Bandura a Mischel
- lidé si osvojují zásobárnu možných reakcí na různé životní situace na základě tzv. observačního učení – na rozhodnutí lidí se podílejí jejich hodnoty, očekávání a přesvědčení
- Ivan Petrovič Pavlov – klasicky podmíněné učení
- John Watson – introspekce nevědecká → výzkum chování
- Skinner – operantní podmiňování – výsky nebo absence odměn a trestů, duševní dění nebere vůbec v úvahu
- Tolman – „otec“ kognitivní psychologie – nesouhlasil s extrémním behav.
Psychodynamický přístup
- přicházejí s nevědomím – zkoumají nevědomé oblasti lidské psychiky
- zakladatel Sigmund Freud – všechny duševní prožitky a projevy chování mají svůj nevědomý motiv = princip determinismu
- základní dynamické síly jsou nevědomé pudové impulsy – sexuální a agresivní
- projevují se ve snech, chybných výkonech (přeřeknutí)
- vyvinulo se několik škol: ego-psychologie, britská škola objektivních vztahů, psychologie self
- Adler, Jung, Horneyová, Fromm, Sullivan
- současná psychodynamická psychologie považuje za hlavní zdroj psychopatologie poruchy interpersonálních vztahů v dětství
- experimentální metody, klinické kazuistické studie – málo průkazné
Fenomenologický přístup
- filosoficky a humanisticky orientovaný směr století, který se zabývá otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti a intimity
- jde o pochopení lidské existence tváří v tvář smrti
- zdůrazňuje specificky lidské vlastnosti, kterými se liší lidé od zvířat
- předpokládá u člověka schopnost svobodné volby
- předmětem studia psychologie je prožívání
- hlavní metodou je introspektivní přezkoumávání nezkreslené vnitřní zkušenosti
- hlavní příčinou chování jsou subjektivní interpretace vnějších a vnitřních událostí, centrem lidské zkušenosti je vědomí
- Kierkegaard, Husserl, Heidegger
- evropský směr – existenciální analýza, daseinanalýza
- americký směr – humanistická psychologie
- k fenomenologické psychologii lze přiřadit konstruktivistická psychologie
Gestalt tvarová psychologie
- psychické jevy nejsou pokládány za sumu částí, ale vynořují se jako fenomény sui generis
- vůdčí osobností byl Max Weirtheimer, dále Koffka, Kohler
- gestalt psychologie se zaměřuje na zkoumání psychických fenoménů celostní povahy, a to s využitím introspekce
- psychické děje vystupují jako celky
Kognitivní přístup
- léta 20. století v USA
- Jean Piaget, George Miller, Noam Chomsky, Herbert Simon, Allen Newell, Ulrich Neisser
- chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentální události
- předmětem studia jsou mentální, především poznávací procesy
- lidskou psychiku chápe jako systém zpracovávání informací – zkoumá způsoby, kterými si utváříme mentální reprezentace okolního světa
- jedním ze zdrojů kognitivní psychologie je věda o počítačích a počítačová metafora
- metodami jsou kontrolované experimenty, počítačová simulace, vše v laboratorních podmínkách
- dnes spíše přirozené pozorování s cílem porozumět myšlenkovým procesům každodenních situací
Kulturní přístup
- psychologové si uvědomili, že přehlížení kulturních proměnných snižuje hodnotu jejich práce
- z kulturního hlediska je předmětem studia psychologie vliv sociálních faktorů, jakými jsou národnost, etnická příslušnost, socioekonomický status, gender, sexuální orientace atd.
- hlavním cílem kulturní psychologie je porozumět jedinečné zkušenosti příslušníků různých sociálních skupin, pochopit jejich subjektivní pohled na svět
Racionalismus vs. empirismus
- dva odlišné přístupy ke kog. psych.
- filozofie – introspekce
- fyziologie – empirické metody
- otázky – jsou psych. charakteristiky lidí vrozené, nebo získané?
- Platon (teorie forem) – realita není obsažena v předmětech, ale v idejích objektů existujících v našich myslích = racionalismus
- Aristoteles – realita existuje pouze ve světě konkrétních objektů, které vnímáme smysly = empirismus
- stol. – Descartes – racionalista (introspekce), Locke – empirista (zkušenosti prostřednictvím pozorování – tabula rasa)
- stol. – Kant – dialektická syntéza = oba způsoby jsou důležité
Základní pojmy obecné psychologie
- psychika = souhrn duševních jevů během celého lidského života – uvědomujeme si pouze vědomí, ale ne nevědomí
- prožívání = sled uvědomovaných psychických zážitků
- chování = jakákoliv lidská tělesná aktivita
- 3 základní fenomény – psychické procesy, obsahy a stavy
- procesy vedou ke vzniku psychických obsahů
- k psychickým obsahům patří vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti a myšlenky
- lidé si uvědomují obsahy, ne však děje, které ke vzniku obsahů vedly
- psychické procesy jsou rychlé a proměnlivé, na rozdíl od psychických stavů, které jsou stabilní – jejich existence potvrzuje introspekce
- stavy vědomí jsou podmínky či pozadí, na které probíhají psychické procesy a vytvářejí se obsahy
- psychické stavy dočasné – nálada, únava
- psychické stavy trvalé – relativně stálé podmínky psychického dění – úzkostnost
- psychické procesy
- kognitivní – vnímání, učením paměť, imaginace a myšlení; slouží k získávání informací
- emocionální – slouží ke vzniku emocí
- motivační – jsou to duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování
- prožívání
- je nepřetržitý tok psychických zážitků, který probíhá při různých stupních vnímání, bdělosti
- rozum, cit a vůle jsou základní složky prožívání
- předmětem prožívání může být vnější svět, stav vlastního těla
- prožívání má významný vztahový rozměr
- důležitou dimenzí je časovost – čas
- chování
- jsou to reakce na různé situace
- chování volní – jednání nebo aktivita, která směřuje k nějakému cíli a je řízená záměrem
- chování mimovolní – vrození formy chování, například nepodmíněné reflexy
- výraz neboli exprese je mimovolním behaviorálním projevem prožívání
- Edward Tolman rozdělil chování na:
- molekulární chování – fyziologické projevy (změny krevního tlaku, tepu)
- molární chování – účelná behaviorální struktura ( pravidelné cvičení na piano)
- jsou to reakce na různé situace
Kognitivní modely
- kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování a využívání informací
- teorie modulů od Fodora je příkladem kognitivního modelu mysli coby systému zpracování informací
- tento systém má tři úrovně:
- transdukce = transformace vnějších podnětů do podoby nervových impulsů
- vstupní systémová úroveň = rozpoznání a zpracování informací; subsystémy druhé úrovně zpracovávají informace jako moduly, jejich fungování je autonomní
- vyšší úroveň zpracování informací = mají přístup ke všem informacím, které kognitivní systém jedince obsahuje
- tento systém má tři úrovně:
Kognitivní procesy
- automatické – nevyžadují vědomou pozornost, probíhají paralelně bez zvláštního pořadí
- kontrolované – vyžadují vědomou kontrolu
- změna činnosti z vysoce vědomé na vysoce nevědomou = automatizace
- automatizace je ovlivněna opakováním – tzv. křivka postupného zpomalování – ze začátku je vliv procvičování značný, pak se postupně snižuje
- automatický výkon činnosti může narušit její vědomá kontrola
- habituace = přivykání na nějaký podnět – přestáváme ho vnímat
- dishabituace = změna známého podnětu nás donutí ho vnímat
Vědomí
- Searle: mentální fenomény mají 4 vlastnosti, které nezapadají do vědeckého pojetí světa:
- existence vědomí
- intencionalita – schopnost plánovat a záměrně jednat
- subjektivita mentálních stavů
- mentální kauzace
- filosofické vymezení pojmu vědomí:
- problém vztahu mysli a těla – body mind problém
- dva pohledy na tuto otázku: dualismus a monismus
- dualismus
- René Descartes
- existence dvou odlišných substancí – hmotná substance (těla) a duševní substance (duše)
- není zde možná interakce mysli a těla
- vedlo to k vytvoření psychofyzického paralelismu, podle nějž tělesné a mentální procesy probíhají souběžně bez vzájemného ovlivňování
- monismus
- předpokládá existenci jedné podstaty, např. Spinoza, Lorenz
- duše a tělo jsou dvě strany téže mince – identismus
- další monistické teorie:
- idealistická teorie
- Berkeley, existuje pouze duchovní podstata, která vnímá a cítí
- dnes mentalismus – svobodná vůle a záměrné jednání
- neexistuje nic než myslící duch → fenomenologie (Husserl, Heidegger)
- materialistické teorie
- idealistická teorie
- problém vztahu mysli a těla – body mind problém
-
-
-
- pokoušejí se objasnit existenci vědomí v termínech přírodních věd
- epifenomenální pojetí – mentální procesy existují, ale nemohou mít vliv na tělesné procesy, protože jsou jen vedlejším produktem nervových dějů
-
-
Definice základních pojmů
- bdělost = vigilance – člověk vnímá, je při vědomí
- jasnot vědomí = lucidita – úroveň bdělosti, jak moc člověk vnímá
- narkóza = uměle navozený stav bezvědomí
- somnolence = snížená bdělost, chorobná ospalost
- sopor = středně těžká forma bezvědomí
- kóma = stav hlubokého bezvědomí, při narušení funkcí RAS, mizí v něm cyklus bdění a spánku
- vegetativní stav = RAS je funkční, ale je vážně poškozena mozková kůra; pacienti mohou bdít, ale nic si neuvědomují
- uvědomování = člověk je schopen nejen pociťovat a prožívat, ale prožívané i sledovat, popisovat a hovořit o něm s druhými; vědomí toho, že jsme při vědomí; schopnost sebereflexe (pouze člověk)
- podle Jamese je vědomí spojitý proud psychických zážitků, v němž nedochází k žádným ostrým přerušením – kontinuita vědomí je umožněna tím, že každý stav mysli je osobní
- proměnlivost vědomí = myšlenku nelze zažít více než jednou – opakované zkušenosti mají odlišnou kvalitu
- biologická účelnost vědomí = lidé jsou schopni věnovat pozornost jen malého úseku jejich světa, hlavním kritériem pro výběr podnětů je jejich důležitost- díky selekci podnětů mohou mít operace vědomí určitou logiku a mohou směřovat k logickým cílům
- Shanon – vědomí má 3 úrovně:
- pociťování bytí = vyznačuje hranici mezi živým a neživým
- mentální uvědomování = projevuje se tím, že jsme si vědomi myšlenek, které procházejí naší hlavou
- reflektování = uvědomujeme si mentální operace, které provádíme
Funkce vědomí
- sledování sebe sama a okolí – na okolí se zaměřujeme tehdy, když se změní
- ovládání sebe sama a okolí – své aktivity provádíme tak, aby byly v souladu s vnějšími okolnostmi, představujeme si alternativní scénáře
- vědomí umožňuje jednat spíše reflektivně než reflexně (promýšlíme dopředu, nejednáme instinktivně)
- Penrose:
- rozdělil vědomí na aktivní (svobodná vůle) a pasivní (uvědomování, vnímání barev a chutí)
- podle něj je podstatným rysem vědomí porozumění
- vědomí je nositelem identity a disponuje řečovými prostředky
- důležitou roli hraje vnitřní řeč
- vědomí se podílí na komunikaci s jinými lidmi a na vytváření interpersonálních vztahů
Změněné stavy vědomí
- spánek
- drogy, hluboké dýchání, meditace, relaxace, hypnóza, excitace
- charakteristika:
- kognitivní procesy jsou povrchnější a méně kritické
- změny sebepojetí a vnímání okolí
- často oslabeno řízení a inhibice chování
Neurologické výzkumy a teorie vědomí
- specializace mozkových hemisfér:
- centrum řeči v mozku – dolní levá oblast čelního laloku, spánkový lalok levé hemisféry
- motorická afázie = člověk rozumí tomu, co říkají ostatní, ale sám reaguje například jen slovem „tan“
- senzorická afázie = řeč má normální rytmus, ale obsahuje nesmyslné slabiky či slova
- apraxie = neschopnost provádět požadované pohyby
- agnosie = potíže s rozpoznáváním známých objektů
- intermanuální konflikt = protikladné chování pravé a levé ruky
- ačkoli obě hemisféry mohou zpracovávat senzorické podněty a řídit účelné motorické aktivity, pouze levá hemisféra u většiny lidí produkuje kompletní řeč a popisuje chování
- uvědomování závisí na možnosti řečových mechanismů v levé hemisféře dostávat informace z jiných oblastí mozku
Baarsova teorie globálního prostoru
- Bernard Baars
- obsahy vědomí se nacházejí v tzv. globálním pracovním prostoru
- zpracování informací – na zpracovávání informací se podílejí specializované nevědomé expertní procesory, které jsou v určité oblasti autonomní a efektivní
- výsledky jsou odesílány do GPP, který slouží ke zprostředkování aktivity nevědomých operací
- kontexty jsou předem dané koalice expertních procesorů, které mohou ovlivňovat hlavní zprávy, ale samy o sobě do GPP nevstupují – jedná se o nevědomé mechanismy, které drží obsahy vědomí v určitých mezích
- model jediného jeviště, na kterém se odehrávají vědomé mentální události
Pojmy
- kognitivní disonance
- Leon Festinger
- = stav vnitřního napětí, který vzniká, má-li člověk ve vztahu k témuž objektu dva rozporné postoje
- př. lékař radí kuřákovi skončit → kuř. má dvě možnosti – přestat kouřit, nebo popřít / transformovat situaci
- kognitivní mapy
- vizuální prostorová představivost – mapy málo přesné a nedetailní
- Edward Tolman – pokusy se zvířaty
- kognitivní schema
- Frederic Bartlett
- = soubor propojených informací, jež jsou uloženy v paměti
- Neisser – percepční cykly (změna schematu podle informací)
Nevědomí
- nevědomí lze definovat jako souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání
- Freud – nevědomé procesy lze rozdělit na:
- deskriptivně nevědomé nebo předvědomé – informace a dovednosti, které mohou být v případě potřeby vyvolány do vědomí; probíhají v modu sekundárního procesu
- dynamicky nevědomé – vzpomínky, fantazie a přání, jež se stávají vědomými až po překonání určitého odporu – odpor je projevem působení obranných mechanismů; probíhají v modu primárního procesu
Rita Atkinson
- podvědomí = probíhá zde povšechné zaznamenávání a vyhodnocování podnětů, z nichž si nakonec uvědomíme pouze malou část
- předvědomí = tvoří souhrn faktických i osobních vzpomínek a automatizovaných dovedností
- disociace = některé myšlenky se oddělí od vědomí a pracují nezávisle na něm
Robert Sternberg
- existuje vyšší a nižší úroveň vědomí
- vyšší se snažíme dosáhnout pomocí drog a meditace
- nižší úroveň je označována jako předvědomí nebo podvědomí
- svobodná vůle
- ego-syntonní chování = je-li slučitelné s ideály subjektu a s jeho sebepojetím
- ego-dystonní chování = projevy jsou neslučitelné se sebepojetím
Pozornost
- úzký vztah s vědomím
- uvědomujeme si jen omezené množství vnějších i vnitřních podnětů
- pozornost je mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací a chránit ho před zahlcením
- základní vlastností pozornosti je selektivita
- James definuje pozornost jako výběrové zaměření a soustředění vědomí na určité objekty a aktivity
- proces pozornosti má 2 fáze:
- zaměření pozornosti – jeho podstatou je výběr důležitých podnětů, tato fáze je označována jako selektivní pozornost; obvykle probíhá nevědomě
- soustředění vědomí – na určitý psychický obsah či mentální aktivitu
- pozornost ve vztahu k ostatním psychickým procesům:
- dává se do vztahu i s jinými kognitivními procesy (paměť, učení, myšlení)
- souvisí s emocionálními a motivačními procesy
- neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace neboli retikulárně-aktivační systém RAS – systém nervových vláken – řídí stav bdělosti a aktivace org. a podílí se na propouštění senzorických informací do vědomí
Typy pozornosti
- P. Pavlov zkoumal tzv. orientačně – pátrací reflex, což je vrozené schéma chování (instinkt), jež je odezvou na změny okolního prostředí, především na novost a hrozbu
- bezděčná (pasivní) pozornost
- záměrná (aktivní) pozornost
Bezděčná pozornost
- nové podněty a podněty asociované s nebezpečím
- intenzivní, pohybující a měnící se podněty
- změny dobře známých podnětů
- nezvyklé podněty
- podněty kontrastující s okolím (př. u dopravních značek)
- podněty s osobním nebo sociálním významem
- zaměření pozornosti ovlivňují i emoce a motivy
Záměrná (volní) pozornost
- dvě mentální aktivity, na nichž se podílí záměrná pozornost:
- ostražitost = snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit neznámo kdy
- pátrání = aktivnější proces hledání informace – př. vyhledávání (přítomnost distraktorů, podnětů, které odvádějí pozornost od cílového podnětu), vyhledávání podle znaků (vyhledávání na základě charakteristiky) – teorie integrace znaků (Treismanová) = mechanismus tzv. útlumu znaků – potlačení irelevantních znaků; teorie podobnosti (Duncan a Humhpreys) = rozpoznání je tím těžší, čím více se znaky podobají
Vlastnosti pozornosti
- selektivita (výběrovost) = schopnost zaměřit pozornost na významné podněty a ignorovat bezvýznamné stimuly
- koncentrace (soustředěnost) = vyčlenění menšího počtu psychických obsahů, kterými se vědomě zabýváme
- distribuce (rozdělování) pozornosti = na několik různých podnětů
- kapacita (rozsah) pozornosti = jedním pohledem lze zachytit současně 4-5 podnětů (Miller 7±2)
- stabilita (stálost) = je určována časovým intervalem, v jehož průběhu jsme schopni sledovat jediný podnět
- tzv. bodová fixace pozornosti má jen velmi krátké trvání – od 0,1 do 5 s.
- fluktuace = (těkání) pozornosti
- senzorická oscilace = slabý podnět, který se blíží prahové hodnotě
Selektivní pozornost
- podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jeho vstupem do vědomí
- priming v reklamě
- Cherry – fenomén koktejlového večírku a metoda stínění
- pokud se snažíme poslouchat dva dialogy najednou, nejde to, vnímáme jen útržky
- teorie selektivní pozornosti:
- můžeme informaci selektivně ignorovat dříve, než víme, co znamená – časná selekce
- nebo teprve poté, co její význam rozpoznáme – pozdní selekce
- teorie:
- teorie filtru – Donald Broadbent
- selektivní filtr působí už v receptoru
- ale: schopnost postřehnout své jméno v rozhovoru, kterému nevěnujeme pozornost
- teorie selektivního filtru – Moray
- navazuje na Broadbenta, ale významná sdělení podle něj prorazí filtrem
- nová verze teorie filtru – model oslabující filtrace – Anne Treismanová
- časná selekce vede jen k zeslabení podnětů (jako když zeslabíme rádio, které vysílá nezáživné zprávy)
- teorie jednoho zdroje – Daniel Kahneman
- přesunutí pozornosti k určitému objektu vede k jejímu odpoutání od ostatních
- teorie pozdní filtrace – Deutschovi
- umístění filtru až za zpracování informací
- teorie syntézy – Neisser
- spojení předpozornostního a pozornostního filtru
Řízené a automatické zpracovávání informací
- pokud se nějakou činnost přeučíme, tj. častým opakováním dokonale naučíme, máme tendenci provádět ji bezděčně (automaticky)
- tento jev lze demonstrovat na Stroopově úloze
- tvoří ji série barev, které jsou vytištěny barvami, jež těmto názvům neodpovídají
- realizace neznámých aktivit vyžaduje volní úsilí
- čím lépe aktivitu provádíme, tím méně jí věnujeme pozornost
Poruchy pozornosti
- roztržitost = absolutní soustředěnost na vnitřní svět (zapomínání určitých předmětů)
- nadměrná fluktuace (těkavost) = každý nový podnět upoutá pozornost (u dětí hyperkinetická porucha)
- zúžení pozornosti (tunelové vidění) = v nebezpečných situacích se lidé soustředí jen na pár bezvýznamných detailů
- mnohé poruchy lze vysvětlit aktivací nevhodného schématu (scénáře) určité činnosti – u poruchy dojde k aktivaci nevhodného scénáře
- předvědomé zpracování informací – př. tzv. priming (podněcování)
- snažení se dostat informaci z předvědomé pozornosti – mít něco na jazyku
Spánek a snění
- přirozený psychosomatický stav, který provází snížení psychické i tělesné aktivity
- dochází o odpojení mozku a psychického dění od vnější reality
- probíhají v něm různé druhy mentálních aktivit, především snění
- sluch v pohotovosti (řazení podle důležitosti podnětů)
- obnovení tělesných a duševních sil
Cyklus bdění a spánku
- individuální rozdíly (6 až 10 hodin denně)
- cirkadiánní cyklus = je tendence k pravidelnému střídání větší a menší fyziologické, psychické a behaviorální aktivity – souvislost se střídáním dne a noci – 24 hodin
- narušení způsobuje rychlý přechod do jiného časového pásma
Průběh spánku
- nejprve velké tělesné pohyby a změny polohy těla
- následuje prohloubené dýchání a zavírání očí
- nastává hypnagogický stav, což je přechodní období klímání či dřímoty mezi bděním a spánkem
- v tomto stádiu se objevují křeče
- REM = rapid eye movements – rychlé pohyby očí, Kleitman a Aserinsky, při probuzení v této fázi si většinou pamatujeme sny, zrovna se nám něco zdálo
- Kleitman a Dement – použití elektroencefalografu → zjištění změn ve spontánní elektrické aktivitě mozku (výsledkem je EEG)
- EEG
- čilost – hodně beta – vln s vysokou frekvencí a nízkou amplitudou
- relaxace – hodně alfa-vln s nízkou frekvencí a vysokou amplitudou
- spánek – 4 stádia:
- stadium – usínací (hypnagogické)
- přechodné období mezi spánkem a bděním
- nepravidelné vlny s nízkou amplitudou – theta-vlny
- stadium – lehký spánek
- větší a pomalejší vlny přerušované spánkovými vřeteny
- snížení svalového napětí
- stadium – hluboký spánek
- delta-vlny – pomalé s velkou amplitudou
- pokles srdeční a dechové frekvence
- postupné změlčování (spolu s prohlubováním trvá asi 90 min)
- stadium – hluboký spánek
- převládají delta – vlny
- pokračuje pokles dechové a srdeční frekvence, prohlubuje se svalová relaxace a chybí oční pohyby
- po skončení 4. stádia se jedinec znovu vrací do stádií 3 a 2, celý cyklus trvá asi 90 minut
- teprve po jeho skončení nastává páté stadium spánku REM spánek – rychlé pohyby oční, všechna ostatní stádia můžeme označit jako non-REM spánek
- během noci se fáze hlubokého spánku opakuje zhruba čtyřikrát
REM-fáze spánku
- mozková aktivita se podobá aktivitě v bdělém stavu
- živé a bizarní sny (každou noc se zdá člověku 4-5 snů a to i v non – REM fázi)
- Michel Jouvet označil REM spánek jako paradoxní spánek, který se výrazně liší od ostatních údobí, o nichž hovoří jako o ortodoxním – pravém spánku
- někteří vědci REM fázi nepovažují za spánek, ale za třetí stav existence
Spánková deprivace
- narušení koncentrace pozornosti
- vznik mikrospánků
- snová deprivace (teorie psychické potřeby snu)
- nespavost (dlouhé usínání a časné probuzení)
Snění
- hypnagogické představy = pseudohalucinace
- někdy se spontánně vynořují v prvním stádiu spánku, ve stavu dřímoty
- nejčastěji se to stává, když se člověk zabývá delší dobu jednotvárnou činností (například sbírání hub)
- ve vzdálenosti asi jeden metr uvidí při usínání houby
- je však uchováno testování reality, to znamená, že osoba ví, že to není skutečné
- sny
- nelze je odlišit od skutečnosti – živost, je narušeno testování reality
- výrazné emoční zabarvení
- teorie snění – proč se lidem zdají sny?
- fyziologické hledisko
- lidský mozek je aktivní systém, schopný vytvářet a analyzovat vlastní informace; před započetím REM fáze se mozek sám zapne, dochází k vnitřní aktivaci
- McCarley a Hobson – hypotéza aktivace-syntéza
- psychodynamické hledisko
- Freud – Výklad snů
- obsah snů se týká přání a myšlenek z nevědomí
- tyto nápady tvoří latentní (skrytý) snový obsah – sny jsou zamaskovaným pokusem o jeho realizaci
- přeměnu skrytého obsahu snu v jejich manifestní (zjevný) obsah provádí tzv. snová cenzura
- Jung – archaičnost snů
- sny napomáhají lidské osobnosti k individuaci a celistvosti – Jung zde hovoří o kompenzační funkci snu
- Jung popsal výklad snu na rovině subjektu
- kognitivní hledisko
- sny jako proces zpracování informací, podle nich nemají žádný psychologický význam
- Freud – Výklad snů
- fyziologické hledisko
Vnímání a poznávání
Senzorické procesy
- vnímání = percepce; systém některého smyslu = percepční modalita
- reakce lidských smyslů na změny stimulace
- Wilhelm Wundt – rozlišoval čití a vnímání
- čití = nedělitelné jednotky zkušenosti, které charakterizuje určitá kvalita a intenzita
- počitek – například tón nebo červená barva
- vjemy vznikají na základě kombinace jednotlivých počitků
- senzorická modalita = záleží na kvalitě psychických jevů zprostředkovaných jednotlivými smysly
- dnes:
- čití = proces získávání syrových informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá
- percepce = je organizace a interpretace senzorických informací, která nám umožňuje pochopit jejich význam
- zkoumání v 19. stol. – psychofyzika – Ernst Weber a Gustav Fechner, Herman von Helmholtz
Obecná charakteristika smyslových orgánů
- čití probíhá ve smyslových orgánech neboli analyzátorech, které se skládají z receptorů, dostředivého nervu a příslušné senzorické oblasti v mozku
- základní vlastností receptorů je citlivost – senzitivita vůči změnám vnějšího prostředí
- senzorická adaptace = pokud se změní kvalita či intenzita podnětu, receptorové buňky na to citlivě reagují – ALE senzitivita smyslových orgánů vůči déletrvajícím neměnným podnětům se naproti tomu rychle snižuje
- receptorové buňky reagují na různé podněty:
- vlnění vzduchu, chemické látky ve slinách atd.
- podnětové prahy – Weber a Fechner:
- dolní / absolutní podnětový práh = nejnižší intenzita podnětu, které vede k vytvoření počitku
- horní podnětový práh = nejvyšší intenzita podnětu, na kterou analyzátory reagují
- taková změna velikosti podnětu, kterou je čl. schopen zaregistrovat v 50 % pokusů
- nejmenší rozlišitelný rozdíl → při vyšší intenzitě podnětu se rozlišovací schopnost snižuje (W zákon)
- W-F zákon – vzrůstá-li intenzita podnětu aritmetickou řadou, roste intenzita počitku řadou geometrickou – P= intenzita počitku a I= int. podnětu, k= W konstanta
Teorie adaptační úrovně Harryho Helsona
- snížení citlivosti smyslových orgánů je důsledkem déle trvající stimulace
- senzitivita smyslových orgánů není stabilní, ale mění se na základě působení předchozích podnětů
- adaptační úroveň (nivó) je úroveň stimulace, které jsme přivykli – slouží jako nulový bod, kdo kterého se odvíjí posuzování dalších podnětů
- pokus s pravou a levou rukou a studenou a horkou vodou
Transdukce
- receptory tvoří nervové buňky a každý receptor reaguje na určitý druh fyzikálních, chemických či biochemických podnětů
- každý z receptorů musí přeložit podněty do podoby nervových signálů, které jsou přiváděny do mozku – tato transformace podnětů se nazývá transdukce
Smyslové orgány
- exteroreceptory – přinášejí informace z vnějšího prostředí
- zrak, sluch, chuť, čich a hmat
- veškeré informace jsou získávány na základě tzv. proximálních vzorců, které vzdálené objekty vysílají k příslušným smyslovým orgánům
- interoreceptory – přinášejí informace z vnitřního prostředí
- dělí se na:
- proprioreceptory = registrují polohu, pohyb a rovnováhu těla
- visceroreceptory = zaznamenávají vnitřní změny související s trávením, dýcháním, vylučováním atd.
- dělí se na:
Zrak
- zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění, na které sítnice oka citlivě reaguje
- mnoho druhů elektromagnetického záření, každé má svoji vlnovou délku, což je vzdálenost mezi vrcholky dvou sousedních vln
- zrak reaguje na 350 až 750 nanometrů
- recepčním orgánem je sítnice (retina), světlo vstupuje do rohovky a světelné paprsky se zde ohýbají
- proces zaostřování světla na sítnici dokončuje čočka, která může měnit svůj tvar – tento proces se nazývá akomodace čočky
- světlo → rohovka → zornice (velikost se mění na základě intenzity světla) → čočka (akomodace) → sítnice (tyčinky – noční černobílé vidění, čípky – barevné vidění)
- žlutá skvrna – největší soustředění čípků (vidění detailů)
- okraj sítnice – málo čípků → periferní vidění
- tyčinky a čípky obsahují chemické látky pohlcující světlo, tzv. fotoreceptory
- nervové vzruchy vznikající na sítnici jsou optickými nervy přiváděny do primární zrakové oblasti mozkové kůry v zadní části týlního laloku
- zraková adaptace na světlo a tmu:
- adaptace na světlo – snížení senzitivity zrakových receptorů při změně osvětlení od slabého k velmi silnému
- adaptace na tmu – zvýšení senzitivity zraku při snížení osvětlení
- adaptační procesy se podílejí na vzniku paobrazů = senzorické fenomény, ke kterým dochází při rozdílné stimulaci různých oblastí sítnice (díváme-li se 15 sekund upřeně na tmavý kruh a pak koukneme na bílou plochu, vnímáme šedý obraz)
- stálé oční pohyby = sakády
Barevné vidění
- barvy jsou subjektivní psychickou lidskou zkušeností
- záleží na vlnové délce, amplituda určuje jasnost barvy – čím je amplituda větší, tím jasnější se barva zdá být
- Newton – barevné spektrum je tvořeno monochromatickými barvami
- fenomény ohledně barevného vidění:
- míšení barev
- směsí zeleného a červeného světla získáme žlutou barvu
- komplementární barvy – modrofialová a žlutá, zelená a červená
- dva druhy míšení barev:
- aditivní – vzniká nový vje, který neodpovídá žádné z čistých vlnových délek, např. na tomto principu je založena televize, pointilismus
- subtraktivní – když se dohromady míchají vodové barvy
- paobraz
- pozitivní následný obraz (přetrvává vjem reálné barvy) → negativní následný obraz (v komplementární barvě: modrá-žlutá, červená-zelená)
- barvoslepost
- trichromati – normální
- dichromati – nerozlišují komplementární barvy
- monochromati – černobíle
- Purkyňův fenomén
- tyčinky citlivější než čípky
- čití se posunuje od červeno-oranžovo-žluté části spektra k zeleno-modro-fialové
- při denním světle se červený podnět jeví jako světlejší než modrý, zatímco při stmívání se modrý podnět jeví jako jasnější než červený
Teorie barevného vidění
- Young-Helmholtzova trichromatická teorie
- Heringova teorie protikladných procesů – barevné vidění je dvoustupňový proces
Sluch
- vnější, střední a vnitřní ucho
- sluchový receptor = Cortiho ústrojí ve vnitřním uchu
- Cortiho orgán je vybaven vláskovými řasinkovými buňkami což jsou vlastní sluchové receptory
- vnímání frekvence od 20 do 20 000 Hz (pod jsou infrazvuky a nad ultrazvuky)
- amplituda = hlasitost – nad 90 dB jsou zvuky stresory, zvuky nad 125 dB vedou ke ztrátě sluchu
- výška zvuku je dána frekvencí zvukových vln
- amplitudu zvukové vlny určují změny tlaku vzduchu
- hlasitost zvuku je vyjádřená v belech nebo decibelech
- teorie slyšení
- rezonanční teorie
- frekvenční teorie
Čich
- podnět = molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu
- senzor = čichová membrána se speciálními buňkami = řasinkami (obklopeny sekretem nosní sliznice)
- důležitý při dotváření chuti jídla
Chuť
- receptory v chuťových pohárcích (dospělí asi 10 000)
- na jazyku jsou rozmístěné papily
- chuťovým podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách, ve vodě i jiných tekutinách
- 4 základní druhy chutí: sladká (špička), slaná (boky vpředu), hořká (zadní), kyselá (boční zadní)
- adaptace
- změna chuťových preferencí v průběhu života
Hmat
- dotek, tlak, teplo, bolest
- centrum v temenních lalocích
- receptory dotyku = Meissnerova tělíska
- receptory tlaku = Pacciniho tělíska
- termoreceptory – chlad = Krauseho tělíska
- termoreceptory – teplo = Ruffiniho tělíska
- rychlá adaptace
- adaptace na bolest je velmi malá, opak ale říká Melzackova vrátková teorie
- intenzitu bolesti dále regulují tzv. endogenní opiáty = endorfiny a enkefaliny, uvolňované nervovým systémem
Proprioreceptory
- pohyb, poloha a rovnováha lidského těla
- malý podíl vědomí
- kinestetické (pohybové) receptory
- vestibulární aparát – nachází se ve vnitřním uchu
- dva druhy vestibulárního čití:
- první přináší informace o rychlosti a směru otáčení těla – tvoří ho polokruhové kanálky ve vnitřním uchu vyplněné lymfatickou tekutinou
- druhý registruje údaje o gravitaci a o pohybech těla dopředu a dozadu, nahoru a dolů – jeho sídlem jsou dva vestibulární váčky
- dva druhy vestibulárního čití:
Vnímání
- percepce, percepcio = vnímat; vnímání = organizace, interpretace senzorických informací (podnětů); výsledek = vjem
- vnímání se skládá ze dvou kroků → vyčlenění celků a rozpoznání + pojmenování
- lidé mají tendenci k hledání smysluplnosti → doplňujeme chybějící (uděláme si z toho celek)
Teorie percepce
- konstruktivní mentální děj (vnímání je ovlivněno prožitky a zkušeností)
- George Berkeley = při vnímání nevědomě využíváme dřívějších zkušeností → vždy více vodítek než jen senzorický vjem (to, že je něco daleko nepoznávám jen podle očí)
- Hermann von Hemholtz = nevědomé usuzování (to že si dotvořujeme celek) → neuvědomujeme si to (jde to z předešlých zkušeností)
- Irving Rock = všechny vjemy vznikají jako konec nevědomého usuzování (tzv. inteligentní vnímání = ke tvorbě vjemu využíváme inteligenci/aktivní myšlení, myšlení a učení)
- přímá percepce (nezávislá na zkušenosti, vrozené vzorce) = vrozená senzitivita (citlivost k daným senzorickým podnětovým vzorcům)
- James Gibson = nevědomé usuzování nepotřebujeme, neboť vše podstatné je již součástí senzorických podnětů
- gradient struktury – struktura krajiny nám dává jasná vodítka, co je blíž nebo dál, nepotřebujeme o tom už přemýšlet
- střed = máme již vrozené percepční dispozice/programy (např. dítě se lekne, když slyší najednou něco nového) → pro jejich rozvoj důležité senzomotorické zkušenosti
- Jean Piaget = potvrzuje tuto teorii → strkání předmětů do úst u malých dětí; pouze zraková zkušenost nestačí (musíte mít i nějakou motorickou zkušenost)
Teorie percepce
- odspodu vzhůru /vzestupně – nejdříve je vnímán tvar a fyzikální uspořádání, poté je věnována pozornost detailům
- teorie šablon – jev poznáme tak, že ho porovnáme s množstvím uložených šablon, ALE: schopnost transpozice
- teorie prototypů – integrace nejcharakterističtějších znaků
- teorie korelace znaků – globální znaky (určují tvar celku) a lokální znaky (určují podrobnosti)
- teorie poznávání na základě složek – rozložení do geonů
- shora dolů / sestupně
- efekt kontextu (souvislosti)
- čtení kombinuje oba procesy – percepční zpracování informací – lexikální a sémantické
- lexikální – identifikace písmen a slov
- sémantické – smysl textu jako celku
- efekt nadřazenosti slov – lidé snadněji rozpoznají jednotlivá písmena, jsou-li součástí slov
Organizace percepčního pole
- celek vtiskuje svůj tvar částem (gestalt) – Wertheimer
- percepční pole = pole naší pozornosti → to kolem nás, co vnímáme a nevědomě je členíme
- existence tzv. tvarových zákonů:
- zákon centrace
- nejsme schopni rozprostřít pozornost na celé pole, koncentrace jen na jedno místo (ne jen u zraku, ale i u ostatních smyslů)
- figura – pozadí (Rubin)
- reverzibilní figury – figura se může stát pozadím a naopak
- zákon pregnantnosti (přesnosti)
- neukončené, nedokonalé a nesymetrické obrazy vnímáme jako dokonalé
- zákon proximity (blízkosti)
- zákon kontinuity (návaznosti)
- subjektivní kontury
- zákon podobnosti
- zákon společného osudu
- zákon uzavřenosti (symetrie)
- to, co je ohraničeno uzavřenými konturami, vnímáme jako celek
- organizace percepčního pole: figura x pozadí (popsal Edgar Rubin)
- reverzibilní figury (Rubínova figura, Necherova krychle) → kdyby vjemy nebyly již nějak zpracované, nemohli bychom tyto obrázky vnímat dvojmo (jako vázu a obličeje), ale vnímali bychom je jako jeden velký obrázkový celek
Detektory rysů v mozkové kůře
- jak mozkové neurony organizují senzorickou zkušenost?
- David H. Hubel, Torsten N. Wiesil → Nobelova cena za tyto objevy)
- 3 typy korových buněk, které reagují na vizuální podněty:
- jednoduché buňky – reagují jen na podněty → např. tmavé/světlé, informace přivádění do komplexních buněk
- komplexní buňky – zpracovávají a koordinují informace (oblast zrakového pole, kde se evokuje nervový vzruch)
- hyperkomplexní buňky – reagují jen na specifické podněty (jen na úhel 45%)
- všechny korové buňky se nazývají detektory rysů
- obraz předmětů se utváří teprve v mozku, respektive ve vědomí → rozpoznání (pojmenování objektu)
- rozpoznávání je pochopení významu percipovaných objektů a jejich pojmenování
- transpozice = schopnost rozpoznat určitý smysluplný celek, i když je znázorněn jinými způsoby (trojúhelník poznám v jakékoliv velikosti)
Analýza rysů
- analyticko-syntetická teorie
- vnímání je dvoustupňový proces – nejdříve mozek věci rozloží a pak je dá do celku
- Biederman – rozdělení na základní geometrické tvary – geony
- konekcionistický model – vnímání je výsledkem paralelního zpracování informací
- procesy postupující shora – dolů
- proces postupující zdola-nahoru
- začíná u malých komponent a přechází k větším (nejprve písmena, pak slova, věty)
- proces postupující shora-dolů
- začíná se u celostních mentálních reprezentací, uložených v paměti, jež jsou propojeny s aktuálními senzorickými informacemi; zakládá se to na zkušenosti
- vliv kontextu na percepci – dřívější zkušenosti s určitými objekty vedou ke vzniku percepčního očekávání, které ovlivňuje rozpoznávání objektů i jeho rychlost (potkám učitele v cizině a říkám si, co tu dělá)
- efekt nadřazenosti slov – jednotlivá písmena jsou k rozpoznání snáze, když jsou začleněna do slov = Reicher-Wheelerův efekt
- vnímání jako řešení problému – Irvin Rock, percepční systém vychází při rozpoznávání z určité percepční hypotézy, která je ověřovaná na základě působících podnětů, což vede k jejímu přijetí či zamítnutí
- vznik pareidolie – Rorschachův test
- halucinace – selhání percepčního procesu zdola-nahoru
Prostorové vidění, vidění hloubky
Monokulární vodítka
- interpozice – je překrývání objektů v percepčním poli, blízké předměty brání výhledu n vzdálenější předměty
- lineární perspektiva – přibližování se dvou rovnoběžných linií ve větší vzdálenosti (př. koleje)
- atmosférická perspektiva – vzduch obsahuje prach, kouř, proto vzdálenější objekty vidíme zamlženě, méně jasně
- relativní velikost – menší objekty vnímáme jako vzdálenější
- relativní výška – nacházejí-li se v percepčním poli dva stejné objekty, ten, který je výš, vnímáme jako vzdálenější
- gradient struktury – přejíždíme-li po krajině, dochází k plynulým změnám vnímané členitosti povrchu
- pohybová paralaxa – pokud se z jedoucího auta zaměříme na fixační bod, předměty, které jsou blíž než tento bod, se zdají pohybovat rychleji v opačném směru, než ty, které jsou dál
Binokulární vodítka
- rozdělujeme dvě binokulární vodítka, pomocí nichž lidská mysl využívá senzorické údaje z obou očí
- binokulární konvergence – díváme-li se na bližší předmět, oči se stáčejí směrem k sobě, při pohledu na vzdálenější je tomu naopak
- binokulární disparita – když se díváme jen jedním okem, něco chybí – prostorové vidění máme díky tomu, že každé oko přijímá trochu jiný obraz
- diplopie – dvojité vidění v podnapilém stavu
Vnímání pohybu
skutečný
zdánlivý
- při vnímání skutečného pohybu existuje několik možností:
- objekt se pohybuje po nehybném pozadí
- nehybný obraz objektu, ale pohybuje se pozadí (letící mraky)
- při chůzi se nepohybuje okolí, ale obrazy prostředí přebíhají přes sítnici
– selektivní adaptace = při delším sledování určitého pohybu se senzitivita vůči němu snižuje
- vnímání biologického pohybu
- na pohybující se hadici v trávě, která vypadá jako had, reagujeme hodně rychle
- vnímání zdánlivého pohybu:
- stroboskopický pohyb
– dva zrakové podněty v rychlém časovém sledu
– př. neony
– Max Wertheimer demonstroval tento jev s pomocí přístroje zvaného stroboskop a označil ho jako fí-fenomém
- fí-fenomén
– sekvence nehybných obrazů se jeví jako pohyb
– př. filmový pás (24 obr./sek.)
- indukovaný pohyb
– když sledujeme malý předmět, který se nehýbe, na velkém pozadí, které se hýbe pomalu
– např. měsíc a plující mraky – zdá se, že se pohybuje měsíc, mraky
– indukovaný pohyb sebe sama – stojíme na mostě a ten se jakoby pohybuje proti proudu řeky (vznik z percepční únavy)
- autokinetická iluze
– v tmavé místnosti svítí bodové světlo a po nějaké době se zdá, že se pohybuje – způsobeno sakádami – drobnými pohyby okohybných svalů
Stálost (konstantnost) vnímání
- je to percepční vlastnost, která umožňuje vnímat vlastnosti předmětů (tvar, barva, jas, velikost) nezávisle na jejich vzdálenosti, osvětlení, nebo úhlu pohledu
- veškeré informace o objektech získáváme na základě proximálních podnětových vzorců, které tyto předměty vysílají k našim smyslům
- například slon je velký, i když ho pozorujeme z dálky
- několik mechanismů:
- stálost tvaru
- tvar je neměnný
- dveře jsou obdélníkové, i když jsou otevřené
- stálost barvy
- trávu za západu slunce vidíme stále jako zelenou
- stálost jasu
- jasnost vnímáme jako neměnnou
- percepce se opírá o srovnání s množstvím světla odraženým okolními předměty
- bílý papír se nám bude zdát vždy jasnější než kus uhlí
- stálost velikosti
- Emmert – percipovaná velikost objektu se rovná násobku jeho vnímané vzdálenosti a velikosti sítnicového obrazu
- částečně se na vnímání obrazu podílí učení
Percepční iluze
- existuje rozdíl mezi percepčními a fyzikálními iluzemi
- fyzikální – ponoření hole do vody, zdánlivě se ohýbá
- percepční klamy jsou naproti tomu zkreslené vjemy, které pynou z nervových a psychických procesů
- opticko-geometrické klamy: 150
- Muller-Lyerova iluze – šipka
- Heringova iluze – rovnoběžky vypadají, jako když jsou zakulacené
- horizontálně-vertikální iluze – svislé úsečky vnímáme delší než vodorovné
- vliv kontrastu
- Ponzova iluze – lineární perspektiva
- iluze měsíce – vidíme-li ho nad obzorem, připadá nám mnohem větší
Individuální rozdíly ve vnímání
- percepční očekávání
- do každé situace vstupujeme s určitým očekáváním, co v ní budeme vnímat
- Paris in the the spring
- kognitivní styl
- kognitivní styl je individuální způsob zpracovávání informací
- existuje několik poznávacích stylů, které se projevují v oblasti vnímání:
- dva způsoby, které lidé využívají při zpracovávání vnějších podnětů:
- lidé závislí na poli – mají tendenci vnímat okolní prostředí jako celek
- lidé nezávislí na poli – vnímají prvky okolního prostředí jako zřetelně oddělené a všímají si charakteristických rysů
- kognitivní styl vyostřování/uhlazování
- Jung rozlišil 4 základní psychické funkce – myšlení, cítění, intuici a vnímání
- intuice a vnímání jsou funkce iracionální
- rozlišil intuitivní typ a percepční typ
- motivace
- sociální hodnota předmětu ovlivňuje vnímání jeho velikosti
- chudým dětem se zdají mince větší než těch, kteří žijí v blahobytu
- ovlivnění silnými vnitřními pohnutkami
- využito v psychologii reklamy
- osobnost
- předpoklad – do nejasných podnětů člověk promítá některé aspekty svého vnitřního života
- projekce – je to obecný psychický proces, který vede k přenášení různých subjektivních obsahů i dějů na objekty vnějšího světa
- projekce se označuje jako externalizace a je totožná s termínem shoda-dolů
- mechanismus projekce – vliv při vzniku halucinací – důkaz, že lidská psychika dovede vytvořit vjemy, aniž by docházelo ke stimulaci smyslových orgánů
- percepční obrana
- na vědomé úrovni – odvracení se při odběru krve
- mechanismus popření – chrání jedince před vnímáním nepříjemných podnětů v okolním světě (partner nereaguje na známky nevěry toho druhého, dozví se to až jako poslední)
Vliv předběžných podnětů na vnímání
- podprahové vnímání – Anthony Marcel
- priming – předběžné slovo a cílové slovo
- podle Zajonca podprahové vnímání ovlivňuje sympatie k určitým objektům – ukázal jim určité objekty a ony je pak reprodukovaly, aniž by si uvědomily, že je viděly = efekt pouhého vystavení
Imaginace
- intenzivně se jí do příchodu psychologie zabýval asocianismus (asociační zákony)
- Thomas Brown – přidal sekundární zákony = živost, novost a častost – čím je asociace novější, čím častěji a čím silnější je její emoční přízvuk, tím snadnější je její vybavení
- Francis Galton – první výzkumy imaginace – je rozložena v populaci podobně jako inteligence, u sourozenců větší podobnost představ, značné individuální rozdíly
- ve schopnosti vytvářet představy existují značné individuální rozdíly
- po vzniku behaviorismu se výzkum imaginace na čas zastavil
- hypotéza dvojího kódu – Paivio x výroková hypotéza – Anderson a Bower – propoziční hypotéza = naše mentální reprezentace se spíš podobají abstraktní formě výroků (Pylyshyn) – slova i obrazy jsou kódovány výrokem
- výrok = význam, který je podkladem zvláštního vztahu mezi pojmy
- představy jsou epifenomeny, druhotné jevy, jiných kognitivních procesů
- omezení analogových představ – př. dvojznačné obrázky
Základní pojmy
- pamětní představy
- podněty z vnější reality
- obraz předmětu se objevuje ve vědomí, i když už není příslušný předmět vnímán
- fantazijní představy
- z vnitřních zdrojů, někdy intence, často vznikají spontánně (ovlivněny vzpomínkami)
- představy událostí, které jsme nikdy neprožili
- použití jen takových elementů, které pronikly do vědomí jako vjemy
- aglutinace – spojování částí (př. kentaur)
- zvětšování/zmenšování (obři, trpaslíci)
- představivost = psychický proces, který vede ke vzniku pamětních představ, jež jsou mentálními reprezentacemi dřívějších senzoricko-vjemových, popřípadě citových zážitků
- utváření se hlavně na základě podnětů z vnější reality
- fantazie = je děj, jehož výsledkem jsou představy, jež nejsou pouhou reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, ale je v nich něco pozměněného nebo nového
- utváření se na základě podnětů z vnitřních zdrojů
- funkce imaginace v psychickém dění:
- tvorba mentálních reprezentací vnějšího světa
- primární funkce – schopnost emancipovat se od vnější reality tím, že vytváří zvláštní prožitkové fantazijní struktury, nabízení alternativy k realitě – nápomocné při udržování duševní rovnováhy
- sekundární funkce – uplatnění v lidské činnosti (zejména v tvůrčí) – vytváření alternativního modelu vnějšího světa
Kognitivní přístup k imaginaci
Představivost a paměť
- metoda umístění = metoda loci
- vytvoření si dokonalé kognitivní mapy a umístění představ; Yatesová
- vliv neobvyklosti představ na zapamatování – efekt bizarnosti (vytváření zřetelnějších pamětních stop)
- metapaměť – Winograd a Soloway označili soubor přesvědčení, která si lidé vytvářejí o fungování své paměti, jako metapaměť
- její součástí je domněnka, že si lidé lépe zapamatují, když odloží věc na neobvyklé místo, než na obvyklé
- zjistili však, že neobvyklost nijak nepřispívá ke vštípení vzájemných vztahů a souvislostí
Paiviova teorie dvojího kódování
- Paivio předpokládá, že v lidské mysli existují dva základní systémy zpracování informací, a to verbální a neverbální (imaginativní)
- tyto systémy umožňují vybavení si informací
- informace jsou v paměti uloženy ve slovní nebo imaginativní podobě
- jednotkami verbálního systému jsou logogeny, obsahující informace potřebné k vytváření slov
- neverbální systém tvoří imageny, obsahující informace potřebné k vytváření představ odpovídajících různým senzorickým modalitám
- Paivio zjistil, že konkrétní slova jsou obvykle kódována ve verbálním i imaginativním systému, zatímco abstraktní slova jsou kódována pouze verbálně
Analogová škola
- zaměřuje se na výzkum lidské imaginace
- Stephen Kosslyn zkoumá především vizuální představy a lidskou schopnost vidět je vnitřním zrakem v pomyslném psychickém prostoru
- neurologické výzkumy – v mozku existují dva různé systémy, které se podílejí na vytváření mentálních reprezentací vizuálních informací
- systém „kde“
- systém „co“
- systém „kde“ – vizuální prostorová představivost
- parentální laloky
- prostorové vztahy
- systém „co“ – vizuální objektivní představivost
- temporální laloky
- druh a kategorie vnímaných předmětů
- prohlížení představ = scanning
- má klokan krátký nebo dlouhý ocas?
- mentální rotace představ (Shepard)
- jak vypadá písmeno E ležící naznak?
- transformace představ
- představa sebe v domácím oblečení a pak ve večerních šatech
- kognitivní mapy (Tolman)
- prozatímní a proměnlivé, podílí se vizuální prostorová představivost
- jak se dostanu z nádraží domů?
- systém „kde“ – vizuální prostorová představivost
- kritika analogové školy – představy jsou pouhým vedlejším produktem (epifenoménem) psychického dění, v němž dominují různé formy jazykového vyjádření
- význam představivosti lze ale těžko popřít
Eidetické představy
- děti jsou lépe vybaveny k tvorbě a uchování mentálních představ než dospělí
- dospělí s eidetickými představami – fotografická paměť
- eidetické představy – vysoce přesný druh představ, které se uchovají i několik minut po ukončení vnímání podnětu
Imaginace ve vztahu k jazyku
- formy figurativního (obrazného) jazyka
- metafora – nahrazení pojmu na základě tvarové nebo jiné podobnosti (předchůdcem je přirovnání)
- metonymie – vznik na základě vnímání spojitosti (př. král – koruna)
- synekdocha – nahrazení celku za část
Představy a vyprávění
- např. bezděčné doprovodné představy při četbě románu
- reproduktivní fantazie
Imaginace jako kognitivní proces
- teorie rozmanitých inteligencí – Hovard Gardner
- považuje prostorovou inteligenci za samostatnou komponentu lidských poznávacích schopností, která se projevuje dobrou orientací v prostoru a snadným vytvářením vizuálních představ
- vizuální myšlení – kombinace prostorové a objektní představivosti
Psychodynamické teorie imaginace
- psychodynamika – fantazie a její produkty (nevědomé pohnutky)
- Freud – hnacím motorem představ jsou pudová přání, která se během psychosexuálního vývoje postupně vyčlenila z biologicky daných, nediferencovaných pudových sil
- cenzura provádí transformaci do tzv. pudových derivátů, které lze na rozdíl od pudových přání vyjádřit slovy
- některým derivátům se nedaří proniknout do vědomí, zůstávají v předvědomí a ovlivňují naše chování = tzv. nevědomé fantazie
- sublimace – přetvoření pudových derivátů do podoby uměleckých děl, i v údobí latence (od 6 roku do puberty – nevyužitá pudová energie)
- Freud – při tvůrčí práci je dosaženo smíření principů slasti a reality (já – ego) → vznik tzv. ego-psychologie – psychologický směr, jejímž důležitým teoretickým námětem je popis funkcí já (ega) při adaptaci vůči vnějšímu světu
- Hartmann – syntetická funkce ega – umění není jen fantazírování, má také určitý řád
- Kris – adaptivní regrese (regrese ve službách ega) = průniky neregulovaných myšlenek do vědomí (často během psychóz)
- elaborace = využití pudů během raných etap tvůrčího procesu
Ontogenetické kořeny lidské tvořivosti
- psychologové se domnívají, že kořeny lidské tvořivosti je důležité hledat v období předškolního věku, kdy je fantazie důležitou součástí psychického dění
- Piaget – vývoj fantazie začíná v předškolním věku a předchází vývoji logického myšlení – myšlení je v tomhle věku výrazně egocentrické = děti chápou jevy vnějšího světa ze svého subjektivního hlediska
- rysy tohoto myšlení:
- antropomorfizace – přisuzování neživým bytostem lidské vlastnosti a prožitky
- magičnost / omnipotence – přesvědčení dítěte, že jeho slovo nebo myšlenka mý výkonnou moc (dítě nerozlišuje své přání a čin, když si něco přeje a stane se to, mívá pocit viny, nebo vítězství)
- rysy tohoto myšlení:
Fantazie z hlediska Jungovy analytické psychologie
- nejhlubší vrstva nevědomí = kolektivní nevědomí – tvorba archetypů ze zkušeností lidstva
- přihodí-li se něco v životě, vede to k aktivaci archetypu
- archetyp formuje a usměrňuje lidskou psychickou energii (Kant)
- nevědomý psychický námět + představa = symbol objevující se ve snech, mýtech, náboženství, nebo v umění (př. moře = shromaždiště a zdroj duševního života)
- umělecká fantazie = mateřská tvořivá síla mužského ducha
Denní snění
- přesun od vnějšího světa k vnitřnímu
- únik z reálného světa – špatné – vede k osamělému životu a uzavírání se do sebe
- transformace citového vztahu – dobré
- zvládání obtížných situací (př. vězni díky nim přežili mučení)
- vyjádření a zvládání lidských tužeb – zvláště sexualitu a nepřátelství
- korekce neuspokojivé skutečnosti (Freud)
- Heinz Kohut – zrcadlení
- pokládal za jednu ze základních podmínek zdravého psychického vývoje obdivné zrcadlení ze strany blízkých lidí
- zrcadlením míní chválu, obdiv a zájem o dětské snažení
- je možné, že denní sny tuto funkci plní, jsou jakousi fantazijní náhražkou za reálné zážitky lásky, obdivu a konejšení
Fantazijní představy jako podněty k akci
- typické denní sny – pasivita, uvolněnost
- druhy aktivizačních představ – př. představa jídla, sexuální představa před masturbací atp.
- erotické fantazie = romantické scény, vzájemný vztah mezi partnery
- sexuální představy = explicitní sexuální scény
- fantazie s hostilními a sebedestruktivními obsahy – muž si chce vypůjčit kladivo od souseda
Produkty lidské fantazie
- mýty
- myticko-iracionální forma vědomí = prosté vědomí já vztažené k my – produktem jsou mýty
- Heffnernanová – mýty jsou syntetické formy prožívání a vědění před vznikem lidského vědomí a pod jeho úrovní
- mýtus = forma nazírání a chápání světa
-
- mýty na rozdíl od pohádek končí realisticky (př. řecké mýty)
- psychoanalytické analogie – např. oidipovský komplex, narcismus
- pohádky
- oslovují především děti předškolního věku – vyrovnání se s vnitřními konflikty a psychickým napětím
- postavy rozdělené na dobré a zlé
- šťastný konec
- ten, kdo vytrvá, dosáhne odměny
Možnosti psychoterapeutického využití lidské imaginace
- obliba u klientů i u psychologů
- metoda aktivní imaginace
- jejím tvůrcem je Carl Gustav Jung
- považoval ji za postup, jenž umožňuje vynést na světlo nevědomé obsahy v podobě symbolů
- fantazijní produkty se mohou projevit v různých senzorických modalitách
Leunerovo katatymní prožívání obrazů
- psychoterapeutická metoda, nazývána jako symbolické drama nebo řízená afektivní imaginace
- pacient má za úkol vytvářet vizuální představy na určité téma – na začátku jsou louka, potok, les, ze kterého může vystoupit nějaké zvíře nebo člověk
- Leuner vychází z předpokladu, že člověk vloží do zvířete nebo osoby nějaký význam
- výsledkem je tzv. denní sen, který člověk neustále komentuje
- autosymbolismus = lidská psychika se řídí zákonem autosymbolismu
- psychika je spontánně puzena k tomu, aby ve fantazii obrazně znázornila sama sebe
- metoda aktivní imaginace má velmi blízko k projektivním metodám, jako je například Rorschachův test
Učení
- osvojování znalostí a dovedností na základě zkušenosti
- učení lze definovat jako veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností
- ovlivňuje lidské citové prožívání a podílí se na formování osobnosti
- vrozené reakce = reflexy (ucukneme od horkého povrchu) a instinkty (stavění hnízd u vlaštovek) – jsou vrozené a získávají se dlouhým evolučním vývojem
- lidé si mohou osvojit i negativní způsoby chování
- učení v mnoha případech probíhá bezděčně, předpokladem schopnosti učit se je paměť
- člověk má schopnost záměrného učení, v jehož průběhu ke zpracování a zapamatování informací přispívají například myšlení a vůle
Geneticky naprogramované typy učení
- průběh učení v mnoha případech předurčen genetickými dispozice
- např. orientačně-pátrací reflex – jeho funkcí je zjistit, zda jedinci nehrozí žádné nebezpečí
- habituace
- neboli přivykání
- přestáváme reagovat na podněty, které nejsou ani užitečné ani škodlivé
- na rozdíl od senzorické adaptace je výsledkem zkušenosti
- senzibilizace
- znecitlivění
- opakované působení podnětu vede ke zvýšení citlivosti na něj
- patří sem i tzv. zahřívací efekt = určité podněty nespouštějí okamžitou reakci v plné intenzitě nebo v maximální četnosti
- patří sem i priming
- imprintace
- vtiskování
- při vtiskování stačí jediná expozice klíčového podnětu k tomu, aby si ho jedinec natrvalo uložil do paměti
- jedná se o učení bez opakování a bez posilování
- probíhá v dětství – toto období se nazývá senzitivní neboli kritická vývojová fáze
- Konrad Lorenz – vtiskování mateřského objektu u mláďat husy
- rodičovské a sexuální vtištění se od sebe liší a je vázáno na jiné vývojové fáze
- učení se mateřskému jazyku
- Chomsky – existují vrozené biologické predispozice k osvojení řeči, které označil jako ústrojí k osvojení jazyka (LAD)
- tento relativně ohraničený mentální orgán umožnuje především zvládnutí syntaxe – Chomského teorie se proto jmenuje syntaktická teorie
- tuto teorii podpořil Lenneberg, který řekl, že existuje kritická vývojová fáze pro osvojení mateřštiny, někdo od 18. měsíce života, v tomto období je mozek velmi flexibilní a dobře se učí mateřské řeči
- rodiče modelují také formu verbálních interakcí, což se projevuje při kontaktech mezi pečující osobou a kojencem – matka něco řekne, klesne hlasem a dává najevo dítěti, že by mělo odpovědět – dítě žvatlá, brouká – matka tyto projevy akceptuje jako platný komunikační projev a dítěti odpoví
- explorační chování
- je to spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých předmětů, které dělají zvířata v situacích, kdy jim nehrozí žádné nebezpečí
- habituace
Klasické podmiňování
- objevil je I. P. Pavlov na přelomu 19. a 20. století – slinění u psů
- Pavlov označil tento jev jako podmiňování – vnější podmínky, které byly původně zcela neutrální, vyvolávají vrozenou neutrální reakci
- Pavlov považoval klasické podmiňování za formu asociačního učení, při kterém vznikají asociace na základě dotyku v čase mezi neutrálním podnětem, který původně žádnou reakci nevyvolával, a podnětem, který příslušnou odezvu vyvolává
- zavedl nové pojmy:
- nepodmíněný podnět = evokuje určitou vrozenou reakci bez předchozího učení (suchary)
- nepodmíněná reakce (reflex) = je nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět slinění)
- podmíněný podnět = je původně neutrální stimul (např. tikání metronomu, rozsvícení světla, zvonění), který během podmiňování získává schopnost vyvolávat vrozenou, nenaučenou reakci (slinění)
- podmíněná reakce (reflex) = je původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (tikání metronomu)
Načasování podmiňování
- důležité jsou časové relace mezi podmíněným a nepodmíněným podnětem
- odložené (opožděné) podmiňování = nejdříve se zvířeti prezentuje podmíněný podnět (světlo) a poté nepodmíněný (potrava), oba dva podněty působí nějakou dobu současně
- stopové podmiňování = podobá se odloženému, ale liší se tím, že podmíněný podnět přestává působit nějakou dobu před prezentací nepodmíněného podnětu
- současné podmiňování = podmíněný i nepodmíněný podnět je aplikován souběžně a jejich působení končí ve stejnou dobu
- zpětné podmiňování = podmíněný podnět začíná působit až po prezentaci nepodmíněného podnětu, přičemž časový interval mezi oběma podněty může být různě dlouhý
- časové podmiňování = při něm není aplikován žádný obvyklý podmíněný podnět, ale pes dostává jídlo v naprosto pravidelných intervalech
Procesy provázející klasické podmiňování
- generalizace (zobecňování)
- projevuje se tím, že reflexní reakci vyvolávají podněty, které se podobají původnímu podmíněnému stimulu
- diskriminace (rozlišování)
- je proces, při kterém se organismus učí reagovat pouze na určité podněty a ostatní ignoruje
- např. dítě, které pokousal pes, se všech psů bojí – terapeuti zprostředkují dítěti několik příjemných setkání se psy, aby ho strachu zbavili
- vyhasínání a spontánní obnovení podmíněných reflexů
- vyhasínání = proces, při kterém podmíněný reflex postupně slábne, protože na neutrální podnět již nenavazuje nepodmíněný podnět (např. psům už po blikání světla nepřišla žádná potrava, reflex u nich vymizel)
- spontánní obnovení podmíněné reakce
Klasické podmiňování u lidí
- existuje určitý rozdíl mezi podmiňováním motorických reakcí a emočním podmiňováním
- podmiňování pohybových reakcí = na něm se podílí mozeček (například zavření víček po zaznění tónu, při kterém je nepodmíněným podnětem ostrý závan vzduchu
- emoční podmiňování = zprostředkovávají ho nervové struktury v pólu spánkových laloků, souhrnně označované jako amygdala
- podíl klasického podmiňování na vzniku drogových závislostí
- alkohol ne nepodmíněný podnět, který vyvolává příjemnou psychickou a fyziologickou odezvu – podmíněným podnětem je chuť alkoholu, která je většině lidí zprvu nepříjemná- díky účinkům alkoholu jim ale začne připadat lahodná
- podmiňování strachu a jiných emocionálních reakcí
- mnohé původně neutrální podněty vyvolávají na základě podmiňování emoce, které člověku signalizují, co jej čeká nebo na co se má připravit
- velmi snadno si lidé osvojují negativní citové reakce
- podmíněné podněty – zubařské vrtačky, injekční stříkačky – vyvolávají reakci strachu
- podmíněné emoce mohou být také pozitivní – když se vracíme do míst, kde jsme prožili pěkné chvilky
- klasické podmiňování se podílí na vytváření tzv. konotativního významu slov – slova dárek a výhra v nás vyvolají pozitivní emoce, ale nepřítel negativní
Klasické podmiňování z evolučního hlediska
- Garcia a Koelling zkoumali vznik chuťové averze
- Garciův efekt = výsledky výzkumu potvrzují, že lidé celý život nejí jídla, ze kterých jim bylo špatně
- Selingman – u živočichů se na základě přirozeného výběru vyvinula vrozená připravenost (pohotovost) k snadnému osvojení určitých životně důležitých reakcí
- tyto genetické predispozice usnadňují vytváření některých fobií
- fobie vznikají na základě nepříjemného zážitku – když uvízne dítě ve výtahu, může pak trpět klaustrofobií
- u některých objektů stačí jediný negativní zážitek k tomu, aby vůči nim vznikla poměrně trvalá fobie či odpor
- podmíněná reakce vzniká na základě jediného učebního pokusu
- používá se zde termín traumatické učení – má za následek vyhýbání se určitému objektu
Klasické podmiňování z kognitivního hlediska
- pes si v průběhu podmiňování vytvoří určitá kognitivní očekávání (tikání metronomu znamená jídlo, proto se jej pes snaží štěkotem přimět, aby začal štěkat)
- existence blokování – ignorace dalšího podmíněného podnětu za předpokladu, že první podnět (tikání) funguje
Možnosti a meze klasického podmiňování
- prostřednictvím emočního podmiňování vzniká tzv. signální funkce emocí (afektu), která lidem umožňuje pružně anticipovat možné ohrožení i příjemné zážitky a adekvátně na ně reagovat
- např. vidíme-li člověka, se kterým jsme se včera pohádali, začneme pociťovat neklid a strach
- při pavlovském podmiňování si jedinec neosvojuje nové způsoby chování či prožívání, ale učí se pouze spojovat převážně vrozené reakce s novými podněty
Operantní (instrumentální) podmiňování
- je to druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu
- př. dospělí zvýší své pracovní úsilí, pokud ví, že dostanou přidáno
Thorndikeův zákon efektu
- ovlivněn Darwinovou evoluční teorií
- pokus s kočkou v kleci a rybou – pomocí páčky, na kterou měla stoupnout, otevřela dvířka od bedny a mohla sníst rybu
- Thorndike nazval tento princip učení jako instrumentální podmiňování neboli metoda pokusu a omylu
- průběh instrumentálního podmiňování vysvětloval zákonem efektu, který několikrát různě formuloval – tento zákon říká, že akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se v ní později vyskytnou s větší pravděpodobností než akty chování, které k uspokojení nevedou
- instrumentální podmiňování je mechanický proces, jehož podstatou je vytváření asociací mezi podněty, a reakcemi s pozitivními důsledky
Skinnerovy výzkumy operantního podmiňování
- systematicky popsal důsledky chování, jež ovlivňují frekvenci jeho dalšího výskytu
- rozlišil vyvolané reakce (např. slinění vyvolané podmíněným podnětem) a vysílané projevy (např. pohyby kočky v uzavřeném prostoru)
- vysílané projevy označil jako operanty = spontánní akty chování, které mohou mít kladné nebo záporné důsledky
- pokusy s potkany v průhledné skříňce – Skinnerův box
- Skinner rozlišil dva obecné důsledky chování, a to:
- posílení (zpevnění) = kladný důsledek
- proces, při kterém je určitý projev chování odměněn něčím, co vyvolává příjemné pocity
- k odměnám neboli posilovačům patří např. jídlo, pití, uznání a pochvala
- při negativním posílení jsou důsledky chování kladné v tom smyslu, že vedou ke zmírnění nebo zastavení působení nepříjemných podnětů
- negativní posílení vede ke zvýšení frekvence určitého chování, zatímco tresty by měly vést k úbytku nežádoucích projevů
- posílení zvyšuje pravděpodobnost dalšího výskytu, zatímco trest snižuje
- trest = záporný důsledek
- posílení (zpevnění) = kladný důsledek
Procesy provázející operantní podmiňování
- osvojení operantní reakce
- má-li učení dobře probíhat, měla by být zpočátku odměněna každá žádoucí reakce
- kupovat věci, které dítě chce, ne to, co se mu nelíbí – ztrácí motivaci
- generalizace a diskriminace
- diskriminační podněty = klíče, potrava spadne potkanovi do klece jen tehdy, když zní určitý tón
- zvíře se rychle naučí mačkat páčku jen tehdy, když slyší tento zvuk
- když se tónina změní, zvíře se tím nenechá zmást a zmáčkne páčku také, ačkoli se jedná například o vyšší tón – došlo ke generalizaci podnětu
- vyhasínání a spontánní obnovení
- pokud kryse po zmáčknutí páčky dlouho nic nespadne, po chvíli přestane aktivitu provádět
- umístíme-li ji druhý den do stejné klece, počet zmáčknutí páčky opět vzroste
Pozitivní posílení (zpevnění)
- zkoumání, jak probíhá učení při různém počtu a časovém rozvržení odměňovaných reakcí
- rozvržení kladného posílení:
- nepřetržité posilování
- operantní reakce jsou systematicky odměňovány, což vede k jejich rychlému osvojení
- přerušované posilování
- zpevnění následuje až po několika žádoucích projevech nebo po uplynutí časového intervalu
- čtyři typy přerušovaného posilování – Fester a Skinner:
- rozvržení posílení podle stálého časového intervalu
- je pokaždé odměněna první operantní reakce, která se objeví po uplynutí neměnného časového období
- počet zmáčknutí páčky to neovlivní
- posilování podle proměnlivého časového intervalu
- je odměněna první operantní reakce, která se objeví po časovém intervalu, jehož délka je proměnlivá, ale kolísá kolem určité průměrné hodnoty
- posilování ve stálém poměru k počtu reakcí
- zvířeti v box spadne potrava jen po určitém poštu stisknutí páčky (např. 3x, 5x)
- vysoká výkonnost, za 10 kg sesbíraných jablek dostanu x korun
- posilování v nepravidelném poměru k počtu reakcí
- potkanovi padá do boxu potrava po měnícím se počtu stisků páčky, který obvykle kolísá kolem průměrné hodnoty (1:8, 1:5, 1:3)
- nepravidelné odměňování je ještě efektivnější!
- například hrací automaty – vzniká určitá závislost na zdroji posílení
- rozvržení posílení podle stálého časového intervalu
- nepřetržité posilování
Pověrčivé chování
- vnímáme, co se dělo před tím, než jsme byli něčím odměněni – měli jsme na sobě určité oblečení, seděli jsme, atd. – věříme, že to mělo vliv na tu odměnu
Efekt kontrastu
- začnou-li zvířata dostávat větší odměnu než doposud, začnou požadované úkony provádět častěji
- př. postupné zvyšování mzdy
- „Nenavykněte partnera na začátku vztahu na to, že jej pokaždé doprovodíte na letiště. Jakmile s tím přestanete, bude vám to vyčítat.“
Tvarování (shaping)
- v mnoha situacích se žádoucí reakce v přirozeném repertoáru chování vůbec neobjevuje, za těchto okolností je třeba odměňovat projevy, které se cílové reakci alespoň trochu podobají
- zpevňované chování se tak postupně stále více přibližuje žádoucímu projevu
- tento učební postup se nazývá tvarování
Negativní posílení (zpevnění)
- důsledek chování, který spočívá v odstranění nebo zmírnění nepříjemných pocitů (bolest, nepohodlí
- zpevňuje se také chování, díky kterému averzivní podněty vůbec nezačnou působit
- záporné působení vede ke zvýšení frekvence operantního chování
- př. pokud požádáme asertivně sourozence, aby ztlumil rádio, a on nám vyhoví, posílí to naši asertivitu
Podmiňování úniku a vyhýbavého chování
- na mechanismu negativního zpevnění jsou založeny dva druhy učení, a to:
- podmiňování úniku
- je to druh operantního chování, díky kterému se jedinci podařilo uniknout z nepříjemné situace
- v pokusech se zvířaty se využívá tzv. přeskakovací kóje, což je skříňka rozdělená přepážkou na 2 poloviny, v jedné části dostane zvíře elektrický šok, v druhé ne
- je-li nám na koupališti horko, přelezeme do stínu; pohádáme-li se s partnerem, začneme uvažovat o rozchodu
- podmiňování vyhýbavého chování
- jedinec neutíká před působením nepříjemných podnětů, ale snaží se jim předem vyhnout
- naučí se reagovat úhybnými manévry na nějaký signál, který ohlašuje působení averzivního podnětu
- zvíře je v kleci ze dvou polovin, zazní tón a za 5 sekund dostane v jedné půlce elektrický šok, pak se naučí po zaznění tónu už dopředu přeběhnout
- např. je-li víno zakalené, nebudeme ho pít; nejíme prošlé zboží
- záporné zpevňování se podílí na formování tzv. sekundárního zisku z nemoci, který vede k tomu, že se u pacienta oslabuje motivace k vyléčené (díky pozici nemocného se vyhne řadě nepříjemných pracovních povinností, i pocitu zodpovědnosti)
- podmiňování úniku
Trest
- je nepříjemný důsledek určitého chování, který hypoteticky snižuje pravděpodobnost jeho dalšího výskytu
- trest je při dosahování žádoucích změň méně efektivní než kladné a záporné zpevnění
- dva druhy trestů:
- působení nepříjemného (averzivního) podnětu
- bití, špatné známky ve škole, kritika, urážky, posměch
- zastavení působení příjemných podnětů
- pozitivní podněty vůbec nezačnou působit
- někteří autoři toto označují jako pokuty (např. zákaz hraní počítačových her, odepření slíbeného dárku, ve fotbale žluté a červené karty)
- zejména averzivní tresty mají řadu nežádoucích vedlejších účinků:
- bolestivé tresty vyvolávají hněv a nepřátelství vůči trestající osobě
- nadměrně přísný trest může vyústit v extrémní strach
- trest má generalizační inhibiční efekt – pokud dítěti pořád říkáme, aby neodmlouvalo, může s námi přestat mluvit
- užití trestu může být odměňující pro trestajícího
- některé tresty, například veřejná kritika, v sobě zahrnují prvek kladného zpevnění – kritika často představuje určitou propast pro toho, kdo kritizuje
- rodiče, které své děti často trestají, jim neposkytují příliš konstruktivní model, jak řešit problémy nebo se vyrovnávat se stresem
Naučená bezmocnost
- vzniká, když jakékoli chování nevede k zastavení averzivních podnětů
- Seligman – naučená bezmocnost je pasivní, rezignované chování, které je důsledkem vnitřního přesvědčení, že neexistuje žádný způsob, jak uniknout před averzivními podněty
- obranou je tzv. optimistický explanační styl – úspěch připisujeme sobě a neúspěchy svému okolí
Rozdíly mezi klasickým a operantním zpevňováním
- operantní podmiňování se lidí od klasického ve dvou rysech:
- v aktivitě učícího se organismu – při klasickém podmiňování je jedinec spíše pasivní; naučená reakce vzniká bezděčně, automaticky
- ve výsledcích učení – při klasickém si organismy neosvojují nové reakce s novými podněty, při operantním se jedinec pohybuje ve svém životním prostředí ve snaze dosáhnout odměny; vybírá takové projevy chování, které vedou ke kladným důsledkům
Operantní podmiňování z evolučního hlediska
- kritika toho, že existují jen dva druhy učení – klasické a operantní
- navíc, že se učení řídí u všech živočichů stejnými zákonitostmi
- podle etologické teorie limitů je schopnost učit se omezena vrozeným genetickým vybavením organismu
- schopnost učení je tedy specifická a je výsledkem fylogenetické přizpůsobivosti
Operantní podmiňování z kognitivního hlediska
- při tomto učení hrají velkou roli kognitivní faktory – u vyšších živočišných druhů se na základě životních zkušeností vytvářejí kognitivní očekávání, která výrazně ovlivňují jejich další chování
- konekcionistický teorie učení zpochybnil Tolman:
- v jeho účelném behaviorismu hrají důležitou úlohu kognitivní faktory
- lidské chování lze modifikovat na základě zkušenosti
- souhrn vodítek, která zvířata či lidé používají ve snaze získat odměnu, tvoří tzv. kognitivní mapu bludiště
- zajímal se také latentním učením
- vyšší živočišné druhy si během učení osvojují nejen jednoduché reakce, ale také řadu poznatků o okolním světě, které jim umožňují předvídat další události a účelně jednat
- lidé se snadno učí, mohou-li získané poznatky efektivně využít
Učení vhledem
- němečtí gestaltisté oponovsli Thorndikeovu zákonu efektu
- jejich názory zformuloval Kohler na základě svých pokusů s opicemi
- umístil šimpanze do klece, před níž ležel banán ve vzdálenosti, kam nemohl šimpanz dosáhnout
- v kleci byly dvě bambusové tyče, které se daly spojit
- nakonec spojil tyče dohromady a vzal si banán
- podle Kohlera dochází při řešení problému k určité kognitivní změně, k tzv. vhledu, jehož podstatou je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci
Teorie sociálního učení
- u dětí se často projevuje napodobování chování dospělých = kopírování
- teorie observačního učení od Bandury:
- bere v úvahu kognitivní a sociální faktory
- podle Bandury se děti učí především na základě zástupného zpevňování, tedy prostřednictvím pozorování chování druhých lidí a jeho důsledků
- observace těchto vzorů neboli modelů vede ke vzniku subjektivních přesvědčení a očekávání týkajících se efektivnosti určitých aktivit
- Bandura dnes:
- výzkum subjektivního přesvědčení o vlastní zdatnosti, které je komponentou sebehodnocení
- lidé s vysokou mírou sebevědomí věří tomu, že je v jejich silách zvládnout životní problémy a překonávat překážky
- lidé, kteří si moc nevěří, si při konfrontaci s překážkami připadají slabí a bezmocní
- Rotter – podle něj lidské chování ovlivňují různé druhy posílení, ale povahu a rozsah jejich vlivu zprostředkovávají vnitřní kognitivní faktory, k nimž patří subjektivní očekávání důsledků určitého chování a relativní hodnota zpevnění v různých zemích
- Rotter popsal dva typy lidí, kteří se výrazně liší subjektivním přesvědčením o možnosti ovládat zdroje posílení:
- lidí s vnitřním místem řízení – lidé se domnívají, že odměny, které dostávají, závisí na jejich vlastím chování
- lidé s vnějším místem řízení – jsou přesvědčeni, je jejich chování neovlivňuje, jakých posílení se jim dostává; proto se nepokoušejí svoji osobní situaci zlepšit
- Rotter popsal dva typy lidí, kteří se výrazně liší subjektivním přesvědčením o možnosti ovládat zdroje posílení:
Internalizační procesy
- internalizace (zvnitřňování) je schopnost zhodnotit své počínání
- podle psychodynamiky se podílí na formování osobnosti
- Kernberg – tři typy internalizace:
- introjekce – souvisí s projekcí, objekt je zvnitřněn i se vztahem, který k němu jedinec má (např. chovám se ke svým dětem stejně, jako se moje matka chovala ke mně)
- identifikace – je to vyšší forma internalizace, přebírání určitých vlastností, ale udržení individuální charakteristiky
- ego-identita – celková organizace identifikací a introjekcí pod vedením syntetické funkce ega, vede k sebepojetí a realističtějšímu pojetí druhých lidí
Paměť
- základní předpoklad pro schopnost učit se
- definice = schopnost zaznamenávat životní zkušenosti
- první výzkumy v 19. stol.
- Hermann Ebbinghaus – sám sobě pokusnou osobou (učení řady nesmyslných slabik) Þ kapacita krátkodobé paměti 7±2 prvků
- křivka zapomínání – zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje
- Frederic Bartlett – zajímal se o to, jak paměť funguje v každodenním životě, lidé si pamatují především smysluplné obsahy
- důkazy, že paměť je ovlivněna různými kulturními a sociálními faktory
- používal metodu opakované reprodukce – pokusná osoba si přečetla příběh nebo pohádku a pak se ji pokusila reprodukovat, po delší době znovu – po nějaké době dochází k vynechání určitých údajů a ke zjednodušení příběhu – naše zapamatování je tedy vágní a neúplné
- vybavování je především rekonstrukcí založenou kromě nových informací na systémech starších poznatků, které Bartlett označil jako schémata
- Hermann Ebbinghaus – sám sobě pokusnou osobou (učení řady nesmyslných slabik) Þ kapacita krátkodobé paměti 7±2 prvků
Fáze paměti
- vštípení (kódování) = transformace senzorických vjemů do mentálních představ, které lze uložit do paměti (přetvoření informace do podoby, kterou můžeme uchovat)
- uchování (retence) = udržení informace v paměti po různá časová období, není to pasivní proces
- vybavení (reprodukce) = vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání zpět do vědomí, může být bezděčné nebo záměrné
- vštípení a vybavení může být bezděčné nebo záměrné
- reprodukce má 2 základní formy, a to:
- spontánní vybavování (free recall) = pokoušíme se najít v paměti určité údaje bez jakýchkoliv percepčních či jiných vodítek (metoda párových asociací, náš experiment)
- opírá se o expresivní znalosti, které jsme schopni aktivně vyjadřovat a využívat
- znovupoznání (rekognici) = vybavování při opětovném přímém vnímání stejného nebo podobného podnětu (je odpověď správná anebo není)
- opírá se o receptivní znalosti
- spontánní vybavování (free recall) = pokoušíme se najít v paměti určité údaje bez jakýchkoliv percepčních či jiných vodítek (metoda párových asociací, náš experiment)
Modely paměti
- model paměti – Atkinson a Shiffrin, který předpokládá existenci tří hlavních pamětních systémů:
- prchavá senzorická paměť
- krátkodobá, aktivní, vědomá paměť s omezenou kapacitou
- dlouhodobá paměť s neomezenou kapacitou
Senzorická (ultrakrátká) paměť
- krátkou dobu uchovává informace přicházející ze smyslů
- uchovává přesný obraz smyslových podnětů, jakousi kopii senzorických zkušeností
- ultrakrátkou paměť tvoří zásobníky, které odpovídají jednotlivým smyslům – zrakové, sluchové atd.
- součástí této paměti je i tzv. ikonická paměť = krátkodobě uchovává vizuální informace; informace uchovány méně než 1 sekundu
- psaní prskavkou – setrvačnost zrakového vjemu = vizuální persistence – potvrzuje existenci ikonické paměti
- ikonickou paměť poprvé potvrdil Sperling
- součástí je i tzv. echoická paměť = uchovává sluchové podněty; uchováno na několik sekund
- součástí této paměti je i tzv. ikonická paměť = krátkodobě uchovává vizuální informace; informace uchovány méně než 1 sekundu
Krátkodobá paměť
- podržení informace, kterou aktuálně potřebujeme ke svým psychickým aktivitám
- např. zapamatování si telefonního čísla
- doba se pohybuje mezi 15 až 30 sekundami
Subsystémy krátkodobé paměti
- Baddeley:
- krátkodobá paměť má nejméně dva subsystémy:
- fonologická (artikulační) smyčka – okamžitá paměť pro čísla nebo slova, která se opírá o jejich zvukovou podobu, tvoří ji fonologický zásobník a mechanismus opakování
- konceptuální paměť – uchováváme v ní myšlenky a významy obsažené v mluvené řeči a psaných textech
Kapacita krátkodobí paměti
- George Miller – kapacita 7±2, 5-9 informací
- údaje lze sdružovat do smysluplných jednotek – chunks
- mnemotechnické pomůcky – „šetři se osle“ – obvod země 6378 km, periodická tabulka prvků atd.
- paralelní zpracování informací – kromě daných pěti až devíti znaků můžeme uchovat ještě navíc vůně, zvuky, obrazy
- sériový poziční efekt
- efekt primárnosti (na začátku)
- efekt novosti (na konci)
- efekt délky slov
Pracovní operační paměť
- krátkodobá paměť se označuje také jako pracovní nebo operační
- se všemi údaji, které jsme si uložili, provádíme potřebné mentální operace – tzv. pracovní prostor
- Engle:
- navrhl jiné pojetí pracovní složky paměti
- jeho model předpokládá koncentrické uspořádání hlavních pamětních systémů
- pasivní dlouhodobá paměť se nachází na okraji
- blíže ke středu je pracovní paměť, což je aktivovaná složka dlouhodobé paměti
- uvnitř pracovní paměti je krátkodobá paměť, která slouží jako zásobárna informací, které si v daném okamžiku uvědomujeme
Úrovně zpracování informací
- Craik a Lockhart – uchování informace závisí pouze na kvalitě či hloubce jejího zakódování
- informace může být zpracována na různých úrovních, od povrchního, mělkého až po hluboké zpracování, který vyžaduje určitý čas a duševní námahu
- čím větší úsilí věnujeme naučení informace, tím snadněji si ji pak vybavíme
- Baddeley – ve svém pojetí považuje pracovní paměť za aktivní komponentu dlouhodobé paměti, která má několik složek
- výkonný orgán = centrální operační jednotka (centrální exekutiva)
- koordinace pozornosti, což vede k přesunům psychických obsahů z dlouhodobé paměti do krátkodobé a zpět
- optickoprostorový náčrtník
- v něm uchováváme vizuální představy
- fonologická smyčka
- další systémy
- výkonný orgán = centrální operační jednotka (centrální exekutiva)
Dlouhodobá paměť
- konsolidace = ukládání informací do dlouhodobé paměti, trvá asi 30 minut
- intenzivní emoce mohou tento děj narušit
- vštěpování probíhá:
- záměrně – memorování = mechanické opakování, ukládáme na základě sémantického kódování)
- bezděčně
Organizace údajů v dlouhodobé paměti
- jakým způsobem jsou v dlouhodobé paměti informace tříděny?
- Wingograd – rozlišil deklarativní a procedurální paměť:
- deklarativní = uchovává informace v té podobě, v jaké byla vštípena (obraz stromu před naším domem)
- procedurální = obsahuje pravidla nebo sled postupů, pomocí nichž lze vytvořit nové smysluplné celky (pravidla jak vytvářet věty)
- rozdělení na explicitní a implicitní paměť:
Explicitní paměť
- mediální temporální lalok Diencefalon
- uchováváme zde vzpomínky na různé životní události a faktické znalosti o světě
- Kdo byl prvním československým prezidentem? Jak se řekne anglicky kočka?
- amnézie = porucha explicitní paměti
- anterográdní = neschopnost vybavit si události po úraze
- retrográdní = neschopnost vybavit si je před úrazem
- Tulving – rozlišil paměť epizodickou a sémantickou
- epizodická paměť
- uchování informací, které jsou prostorově umístěny, časově datovány a subjektivně prožívány
- součástí je i tzv. autobiografická paměť – vzpomínky na osobní zážitky (kde jsem seděla v první třídě, co jsem měla včera k obědu)
- vzpomínky si vybavujeme ve formě smíšených mentálních reprezentací, které zahrnují vizuální a sluchové představy, někdy i chutě a vůně
- můžeme si také přehrávat průběh situací, které se ještě nestaly (př. pracovní pohovor) a předvídat naše reakce
- nejtrvalejší jsou osobní zážitky, které vzbudily emoce
- zábleskové vzpomínky = flash-bulb memories
- živé vzpomínky na to, co jsme dělali, když se stala nějaká významná událost (př. 11. září 2001)
- sémantická paměť
- uchování znalostí o pojmech, jejich vlastnostech a vztazích mezi nimi
- obsahuje faktické znalosti o světě
- Jak daleko je to z Prahy do Brna? Kdo je předsedou vlády?
- rozdíl mezi sémantickou a epizodickou pamětí = v sémantické paměti si pamatujeme údaje v ní obsažené bez vztahu k času a místu jejich osvojení
- významnou úlohu hraje zapomínání původního zdroje informací – tedy okolností, za kterých jsme informace získali
- ukládání dat se opírá o verbální kódování
- Pavio – tzv. duální kódování (kočka – vybavím si obraz kočky)
- Bartlett – uložená schémata (rámce) = soubory propojených informací, jež jsou uloženy v paměti a na které spoléháme, když interpretujeme narážkovité a útržkovité informace, z jakých se skládá běžná konverzace (např. bylo nebylo – každý ví, že bude začínat pohádka)
- Schank – scénář = soubor znalostí a dovedností, které se týkají toho, jak je třeba postupovat v určité typické situaci nebo jaké chování je v ní vhodné
- scénáře tvoří zobecněné osobní zážitky = epizody
Vybavování ze sémantické paměti
- Collins a Quillianová – navrhli hierarchickou strukturu sémantické paměti – testovali hypotézu, že k ověření vět, které vyžadují rozsáhlejší pohyb v sémantické síti, je potřeba víc času než k ověření vět snadnějších
- kos je pták ú kos je živočich – odpověď na první otázku byla rychlejší
- mnohdy však dochází k paralelní aktivaci jejích komponent
- vznik teorie šíření aktivace – při hledání v sémantické síti se aktivují dráhy v oblasti, v níž pátrání probíhá
- McClelland a Rumelhart – konekcionistický modely vybavování
- jde o distribuované paralelní zpracování údajů
- vybavení ovlivňuje vnější situační kontext (místo, zvuky, vůně a vnitřní situační kontext
- efekt kongruence – když máme špatnou náladu, vybaví se nám spíše negativní zážitky
Zkoumání dlouhodobé paměti
- amnézie = porucha explicitní paměti
- anterográdní – neschopnost vštípit si zážitky po nehodě
- retrográdní – neschopnost vybavit si zážitky před nehodou
- nejdůležitější v mozku je hipokampus – vštěpování nových údajů jako vzpomínek, ale není nezbytný pro vybavení starých
- u pacientů s poškozením probíhají některé typy učení:
- emoční podmiňování (špendlík – píchnutí do dlaně)
- pohybové podmíněné reflexy
- zlepšování v jednoduchých senzomotorických úlohách (př. obkreslování, bludiště)
- senzibilizace (priming), ale informace musí být prezentována ve stejné senzorické podobě
- vznik nevědomých afektivních preferencí – upřednostňování těch melodií, které již dříve slyšeli
- Þ explicitní a implicitní paměť jsou dva relativně nezávislé systémy
- existence tzv. posthypnotické amnézie – hypnotizér pacientovi vsugeruje, že si po skončení seance nebude nic pamatovat
- hypnotické sugesce mají na explicitní paměť velký vliv, ale na implicitní téměř žádný
Implicitní paměť
- součástí je procedurální paměť = senzomotorické dovednosti (chůze, běh), automatizované činnosti (gramatická pravidla)
- subsystémy implicitní paměti:
- senzibilizace (priming) = zcitlivění vůči relativně novým podnětům, které zajištují senzorické oblasti mozkové kůry
- procedurální paměť = zajištuje formování dovedností a návyků, striatum (neuronální struktury ve středním mozku)
- jednoduché klasické podminování – emoční (amygdala), pohybové (cerebellum)
- neasociativní učení = aktivace reflexních dar
Dětská amnézie
- neschopnost zapamatovat si vzpomínky na události z prvních tří let života
- individuální rozdíly
- několik alternativních vysvětlení:
- nezralost hipokampu do dvou let po porodu
- rozdíly v kódování – ranné vzpomínky se začnou ztrácet po přechodu na jiný druh kódování (dospělí kódují vzpomínky v termínech verbalizovatelných kategorií a schémat, zatímco malé děti v preverbální, citové a názorné podobě
- neukončený vývoj já – nemůže se vytvořit epizodická paměť; neexistují žádné vědomé vzpomínky na první rok života
Zkreslování vzpomínek
- jinak řečeno = distorze vzpomínek
- z dlouhodobé paměti si snáze vybavujeme smysluplné informace než údaje nesmyslné nebo zmatené
- lidé mají tendenci vnášet do chaotických vzpomínek řád na úkor jejich přesnosti – př. vyprávění nesmyslných snů jako smysluplného celku
- při rekonstrukci našich vzpomínek doplňujeme bílá místa pravděpodobnými údaji
- při konstrukci bezděčně vytváříme nový příběh na základě získaných zkušeností a informací získaných od druhých = konfabulace
Rekonstrukce vzpomínek
- vychází z útržkovitých vzpomínek na určité zážitky, s pomocí pamětních schémat se doplňují do ucelené podoby
- konfirmační zkreslení = tendence přednostně vyhledávat informace, které potvrzují naše dosavadní mínění
- příčinou zkreslení jsou i individuální motivy = osobní vzpomínky, které dotváříme v souladu s našimi aktuálními potřebami a přáními – aplikace i na posuzování druhých lidí (máme-li někoho rádi, pamatujeme si o něm jen to dobré)
- očité svědectví – zkreslené, sugestivní otázky, tendence zapomínat zdroj informací
- autobiografické vzpomínky – každý člověk si vytváří přijatelnou konzistentní představu o své minulosti, subjektivní potřeba mít o sobě dobré mínění, vybavujeme si vzpomínky, které jsou v souladu s naším životním stylem
- narativní terapie – klient si sám utváří svoji minulost v příběhu
Konstrukce (vytváření) vzpomínek
- člověk je schopen vytvářet vzpomínky úplně nové, které považuje za naprosto autentické – např. fotografie v rodinném albu nebo tradované rodinné příběhy transformujeme do podoby vzpomínek
- tento proces se nazývá konstrukce falešných vzpomínek neboli syndrom falešné paměti
Zapomínání a jeho příčiny
- chrání mozek před přehlcením a přetížením
- několik teorií, které vysvětlují proces zapomínání:
- teorie rozpadu pamětních stop
- není li naučená informace opakovaná, časem se ztratí
- proti tomu – Jostův zákon – pokud jsou dvě paměťové stopy v témže okamžiku stejně silné, starší z nich bude trvalejší a její blednutí pomalejší
- při znovupoznání je úbytek pamětních stop podstatně menší než u spontánního vybavení
- účelné zapomínání
- odstranění nepřesných, chybných, nebo nepotřebných informací z paměti
- teorie interference
- podobné duševní obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě, což je příčinou potíží při jejich vybavování – např. souběžné studium dvou cizích jazyků, z nichž ani jeden dobře neovládáme; Manet a Monet
- interference se vysvětluje působením tzv. proaktivního a retroaktivního útlumu
- proaktivní útlum = příčinou potíží při vybavování nových znalostí je dřívější učení
- retroaktivní útlum = vybavování dříve naučených informací narušuje nové poznatky, je to silnější než proaktivní útlum
- nejhorší je ekforický útlum = učení se podobné látce krátce před reprodukcí
- pozitivní transfer = příznivý vliv dřívějších poznatků na zapamatování a vybavení
- interference nenarušuje vybavování významu slov
- represe (vytěsnění)
- pojem zavedl Freud
- represe hraje významnou roli při vzniku neurotických poruch – neurotické poruchy jsou důsledkem vytěsněných afektů, které nemohly být uvolněny normální cestou (nesměly vstoupit do vědomí)
- konverze = změna psychického vzrušení v trvalé tělesné symptomy
- funkcí represe je udržování nepříjemných psychických obsahů mimo vědomí a rozlišil dva její typy:
- primární represe = slouží k tomu, aby mentální reprezentace určitého pudového impulsu nevstoupila do vědomí
- sekundární represe = udržuje mimo vědomí odvozeniny a změněné projevy pudových impulsů – tzv. pudové deriváty neslouží k zapomínání, ale k tomu, aby si člověk nepříjemné zážitky vůbec nepřipouštěl
- represe neslouží k tomu, aby člověk nepříjemné zážitky zapomínal, ale k tomu, aby si nepřijatelné impulsy vůbec nepřipouštěl
- v mnoha případech se jedná o dětskou fantazii neboli falešné vzpomínky
- proti – většina traumatických vzpomínek se nezapomíná (př. lidé, kteří prožili holocaust) Þ čím více je zážitek zraňující, tím větší je pravděpodobnost, že si ho zapamatujeme
- teorie ztráty vodítek
- vychází z předpokladu, že informace jsou v dlouhodobé paměti utříděny do určitých kategorií a vzájemně propojeny do sémantických sítí
- příčinou zapomínání je to, že se hledanou informaci nepodaří v dlouhodobé paměti najít
- „mám to na jazyku“ fenomén
- bez vodítek, nebo nabídnutí špatných vodítek (např. chybné poč. písmeno)
Paiviova teorie dvojího kódování
- dva základní systémy zpracování informací – verbální a neverbální (imaginativní)
- základní verbální jednotka = logogen
- informace jak využívat slova, asociativní propojenost
- základní neverbální jednotka = imagen
- potřebné informace k vytváření představ daných senzorických modalit (zrakové, sluchové)
- aktivita imagenů je synchronní – může vést ke vzniku několika vzájemně propojených představ, které lze simultánně přezkoumávat (př. představa skupiny osob, z ní se zaměříme ne jednu osobu, oblečení, parfém
- aktivita logogenů je sériová – např. z mluveného projevu se informace zpracovávají postupně
- vzájemné propojení těchto systémů – referenční spojení
- konkrétní slova jsou obvykle kódována v obou systémech, proto je snazší si je zapamatovat
- teorie koresponduje s poznatky o funkční diferenciaci mozkových hemisfér – levá hemisféra – řeč, verbální informace, pravá hemisféra – neverbální úlohy
Myšlení
- je to proces zpracování a využití informací
- úzce souvisí s inteligencí
- může být zdánlivě bezcílné – kontemplativní (př. rozjímání v kostele), ale většinou sleduje určitý cíl
- hlavní funkce:
- formování pojmů
- rozpoznávání a nacházení vztahů
- vyvozování závěrů z výchozích předpokladů (usuzování)
- řešení problémů
- tvorba něčeho nového
- výsledkem myšlení je nový poznatek
- tři základní typy myšlení:
- konkrétní – manipulace s vjemy (při vaření)
- názorné – operace s vizuálními představami (plánujeme, jak zařídit byt)
- abstraktní – operace se znaky (symboly), nejčastější pojmové – manipulace s verbálními znaky (pojmy)
- další typ – propoziční myšlení = základem jsou propozice (výroky), pomocí nichž provádíme mentální operace
- podle dalších kritérií (Duncker):
- analytické myšlení – popis částí určitého celku (jakou barvu má střecha – vybavím si dům, pak střechu, pak její barvu)
- syntetické myšlení – sjednocování částí do celku – výsledkem je něco nového
- a další (Bruner):
- analytické myšlení – postupování krok za krokem, jednotlivé části se dají popsat
- intuitivní myšlení – neuvědomování si, jak se došlo k odpovědi (většinou u odborníků v daném oboru)
- při výzkumu se často používá metoda introspekce (buď se myslí nahlas, nebo se proces myšlení dodatečně popisuje)
Aristotelovy formy myšlení
- myšlení probíhá ve třech základních formách – pojmy, soudy a úsudky:
- pojmy
- vznik na základě věcné podobnosti, dají se hierarchicky seřadit podle stupně obecnosti
- kategorie = pojmy nejvyšší obecnosti – nejvýznamnější jsou 4:
- substance (podstata)
- kvantita (množství)
- kvalita (vlastnost)
- relace (vztah)
- další: kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět
- soudy
- spojení nejméně dvou pojmů
- subjekt = pojem, o kterém se něco vypovídá
- predikát = výpověď o subjektu
- slouží k vyjádření nějakého vztahu
- pravdivé, nebo mylné
- úsudek
- z výchozích předpokladů vyplyne něco nového
- odvození nového soudu z jiných soudů
- sestává se zpředpokladů (premis) a závěru (konkluze)
- základním typem je sylogismus:
- Všichni lidé jsou smrtelní
- Sokrates je člověk
- Sokrates je smrtelný = závěr
Pojmy
- pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události a zkušenosti nebo ideje, které si jsou navzájem podobné
- některé pojmy nám usnadňují orientaci ve vnitřním světě (smutek, radost, hněv)
- většinu pojmů lze ztotožnit s verbálními znaky
- abstraktní pojmy pomáhají člověku překročit hranice empirické zkušenosti
Druhy pojmů z hlediska různých teorií
- klasická / definiční teorie
- Bruner
- význam pojmu lze stanovit na základě souboru určujících rysů, které tvoří jeho jádro (do pojmu babička lze zařadit všechny ženy, které mají vnoučata)
- pojmy, které mají jasně vymezené jádro, se nazývají klasické nebo formální pojmy
- u některých pojmů je obtížné stanovit jejich určující rysy – to jsou pojmy neurčité pojmy (od kolika let je muž starým mládencem)
- některé pojmy se prolínají s jinými pojmovými kategoriemi – přirozené pojmy
- teorie prototypů
- Roschová
- lidé třídí pojmy do kategorií podle jejich vzájemné podobnosti, ne na základě určujících rysů (typická babička je žena nad 50 let se šedivými vlasy, atypická babička je 37letá žena)
- jinak se tato teorie nazývá teorií rodinné podobnosti
- prototypy jsou nejvýstižnější příklady daného pojmu
- děti se nejrychleji učí tzv. pojmy základní úrovně (stůl, židle, jablko, broskev, kalhoty, sukně, atd.), teprve později se učí nadřazené pojmy (nábytek) a podřazené (stolička)
- do tří let užívání tzv. předpojmů (Piaget) – slimák je vše, co se hýbe na zahradě
- ad hoc kategorie (k tomuto účelu)
- Barsalou
- znalost pojmu zahrnuje více atributů, než se jich v daném momentu aktivuje
- pokud vidíme střechu, nenapadne nás, že by se po ní dalo chodit, na tuto možnost pomyslíme až ve chvíli, kdy chceme nainstalovat anténu
Neurčité pojmy v psychologii
- např. talent, osobnost, charakter – každý dospěje k jiné definici
- žádná definice není ani správná, ani špatná
Myšlenkové operace
- pojem zavedl Piaget
- jsou to účelné mentální manipulace s psychickými obsahy
- základní myšlenkovou operací je komparace (srovnávání) = zjišťování podobností a rozdílů mezi pojmy, což je výchozí předpoklad pro formování pojmů
- srovnávání umožňuje třídění a kategorizaci
- dělení operací:
- logické operace
- řídí se přesnými pravidly, která nesmíme porušit, chceme-li dospět ke správnému závěru (matematika, logika)
- správné/nesprávné, pravdivé/nepravdivé
- algoritmus = specifický myšlenkový postup vhodný pro řešení určitého typu problémů
- algoritmy užíváme u tzv. anagramů – při jejich řešení má jedinec za úkol sestavit z několika písmen smysluplné slovo
- velké nároky na čas a myšlenkové úsilí
- heuristické operace
- zkrácené myšlenkové postupy, tzv. heuristické strategie
- baj voko
- vyhovující / nevyhovující, vhodné/nevhodné
- heuristické operace se rozvíjelo s úsilím o počítačovou simulaci operací lidského intelektu – programy napodobující lidské myšlení
- Newell a Simon – umělá inteligence
- počítačový program GPS – general problem solver – simulace šachové partie
- problém definovali jako situaci, v níž se nacházíme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout něčeho jiného, cílového stavu
- zde je využít obecný heuristický postup – tzv. analýzu prostředků z hlediska cíle, která směřuje k redukci rozdílu mezi současným a cílovým stavem
- je dobré si stanovit několik dílčím cílů, které představují jednotlivé stupně řešení problémů
- lidé používají heuristické postupy, protože většina problémů nemá algoritmická řešení (volba partnera)
- děti ve škole se setkávají především s akademickými problémy, které jsou přesně definované
- praktické problémy jsou naopak nepřesně definované
- Newell a Simon – umělá inteligence
Usuzování
- je to vyvozování závěrů z výchozích předpokladů
- dva typy:
- indukce
- dedukce
Indukce
- na odvozování induktivních závěrů se podílejí dvě klasické myšlenkové operace, a to generalizace a abstrakce
- hodně ho využíváme v praktickém životě (všichni chlapi jsou darebáci/všechny ženské jsou potvory)
- pátrání po obecném pravidle
- zdroje chyb:
- konfirmační zkreslení
- ověřování správnosti dat jen na základě důkazů, které jejich správnost potvrzují
- zaměřujeme pozornost jen na ta data, která jsou v souladu s naším výchozím stanoviskem
- potíže při výběru relevantních informací
- lidem dělá potíže výběr informací, které potřebují k ověřování platnosti svých předpokladů
- metoda výběr z několika možností
- konfirmační zkreslení
Deduktivní usuzování
- vyvozujeme z obecných pravidel závěry o specifických případech
- tehdy, jsou-li obecná pravidla dobře známá
- formální logika je věda, která studuje podmínky, za kterých jeden výrok vyplývá z druhých – její součástí je výrokový kalkul, který obsahuje 5 logických operací
- elementární výroky:
- konjunkce – A a B
- negace – ne A
- disjunkce – A nebo B
- implikace – jestliže A, pak B
- ekvivalence – A jen když B
Úsudek na základě analogie
- srovnávání s obdobnou situací, jejíž řešení známe
- řadí se to mezi heuristiku
Rozhodování
- je to proces výběru mezi několika různými možnostmi
- bere se v úvahu:
- subjektivní užitečnost a hodnota důsledku určitého rozhodnutí
- pravděpodobnost, s níž určitá možnost nastane
- typická heuristická strategie je přijatelnost dané možnosti – člověk akceptuje první dosti dobrou alternativu
- ve skutečnosti se lidé rozhodují na základě neúplných informací
Heuristika reprezentativnosti
- čím víc se daná událost, objekt nebo osoba podobá typickému příkladu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří
- ignorace poměrného výskytu posuzovaných alternativ v běžném světě – nový soused nám připadá jako knihovník, protože se zdá, že hodně čte, je plachý a pečlivě se obléká, knihovníků je ale mnohem méně než obchodních zástupců, proč nás tedy nenapadl obchodní zástupce?
- zde používáme poměrný výskyt posuzovaných alternativ ve vnějším světě, což je příčina omylů
- posuzování průběhu náhodných událostí – pokud má rodina pět chlapců, tak se zvyšuje pravděpodobnost, že šestým dítětem bude dívka – není to pravda
- hráčský klam – klam Monte Carlo = jestliže se kulička v ruletě pětkrát zastavila na červené, pak je pravděpodobnost, že se pošesté zastaví na černé, úplně stejná, tedy 1/2
Heuristika založená na dostupných informacích
- posuzujeme pravděpodobnost určitých jevů na základě toho, jak snadno si vybavíme z paměti jejich relevantní příklady – rozhodujeme se na základě toho, co nás právě napadlo
- přeceňování pravděpodobnosti daných situací (např. leteckých havárií nebo výhry ve Sportce)
Heuristika ukotvení a přizpůsobení
- počáteční údaje hrají roli vztažných bodů – např. 99 Kč se zdá být výrazně menší než 100 Kč
- slabinou je nedostatek relevantních informací
- efekt primárnosti = naše mínění o druhém člověku je výrazně ovlivněno prvním dojmem
Efekt kognitivního rámce
- záleží na tom, jak se určitá informace podá – přikláníme se více k pozitivitě
- záleží na začlenění údajů do rámce
- efekt rámce spočívá v tom, že posuzování určitých jevů i rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či jiný kontext, důležité jsou kladné hodnoty
- jsem pro volbu – jsem pro život (potraty)
Faktory ovlivňující řešení problémů
- hlavní funkcí myšlení je řešení problémů
- problém = situace, v níž známe cíl, ale neznáme prostředky k jeho dosažení
- nejjednodušším řešením je metoda pokusu a omylu
- složitější je algoritmické ověřování všech alternativ
- nejčastěji se používá heuristický postup – zvolí se jedna cesta k cíli a ostatními se nezabýváme
Porozumění problému
- porozuměním problému myslíme vytvoření jeho přesné mentální mapy
- uspořádání pojmů
- vyloučení nepodstatných údajů
Dřívější učení
- existuje kritická hranice úrovně znalostí, jejíž překročení znesnadňuje řešení problémů – zejména starším odborníkům se nedaří odpoutat se od zažitých kognitivních schémat a hledat nové postupy
- příčinou rušivého vlivu dřívějšího učení na řešení problémů je lpění na osvědčených myšlenkových postupech, které bývá označováno jako mentální nastavení
- bez znalostí však nevíme, kde je jádro pudla
- funkční fixace = je to zvláštní druh mentálního nastavení, který se projevuje při řešení praktických problémů – opakovaným užíváním určitých předmětů vzniká přesvědčení, že každý předmět má určitou funkci, což lidem brání použít ho v případě potřeby méně obvyklým způsobem
Odbornost
- expert = člověk, který dokáže propojit teorii s praxí
- expertem se může stát i člověk, který se pohybuje v oblasti průměrného IQ
- charakteristické rysy expertů:
- znalci dokáží být excelentní jen ve svém oboru
- vnímají odborné informace ve velkých smysluplných vzorcích
- řeší problémy rychle a přesně
- vynikající krátkodobá paměť
- mají propracované mentální reprezentace problémů
- mají rozvinutou schopnost monitorovat sama sebe
Všeobecný kulturní rozhled a myšlení
- osvojení vědomostí a návyků, které pomáhají porozumět způsobu života
- neboli kulturní gramotnost
- sociální konstrukce reality = zásoba vědění, která nám dává návod na praktické zvládání rutinních činností
- orientace a přijetí daných kulturních hodnot
- neefektivní učení na školách
- má charakter inertního, fragmentovaného vědění = není propojené (př. zapamatování si názvu básnické sbírky, kterou jsem nikdy nečetla) – nevyužitelné informace
Tvořivost
- je to komplexní schopnost, která je výsledkem spojení kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů
- projevuje se produkcí nových, původních a vhodných myšlenek a nápadů
- Priceho zákon = pracuje-li v určitém oboru sto lidí, pak polovina všech nových objevů pochází od deseti osob (druhá odmocnina z počtu lidí, který se danou problematikou zabývá)
- Max Wertheimer – dva typy myšlení:
- reproduktivní myšlení – lidé opakují myšlenkové postupy, které použili dříve v jiných situacích
- produktivní – vede k postupné restrukturaci vztahů uvnitř dané problémové situace
- Leon Festinger – kognitivní disonance
- člověk má k témuž objektu dva rozporuplné postoje
- Guilford – dva druhy myšlenkových operací:
- konvergentní – vytváření závěrů na základě logického uvažování – jedno správné řešení
- divergentní – hledání alternativ – více správných řešení
Integrativní pohled na kreativitu
- Tod I. Lubart – ke vzniku kreativity je potřeba současný výskyt 6 faktorů:
- intelektuální schopnosti
- expertní znalosti a dovednosti
- styly myšlení – vnímání celku i detailu
- osobnostní rysy – vytrvalost, tolerance, odvaha riskovat a ahájit své přesvědčení apod.
- vnitřní motivace
- podpůrné prostředí
Etapy tvůrčí činnosti
- Henri Poincaré – jednotlivé fáze:
- přípravná fáze – vyřčení problému, shromáždění informací, porozumění problému (tvorba mentální reprezentace)
- inkubace – údobí potřebné k „vylíhnutí“ nového nápadu, nechat nápad uležet
- iluminace – tzv. „aha zážitek“
- verifikace – ověřování kvality nalezeného řešení
Campbellova a Simonova teorie náhodných konfigurací
- vysvětlují průběh kreativního řešení problémů z hlediska teorie náhodných konfigurací
- vývoj probíhá prostřednictvím náhodných, slepých variací
- příkladem je čistý pokus a omyl
- výběrové kritérium pro správnou akci poskytuje odezva z prostředí
- klíčovým mechanismem tvůrčího myšlení je tedy náhodný objev
- tři klíčové propozice:
- proces variací
- variace odvozeny na základě kritérií
- variace, které kritériím vyhovují, je třeba zachovat
- některé kombinace jsou stabilnější než jiné = konfigurace – jejich vznik provází pocit uspokojení
- někteří lidé jsou schopní udržet v paměti velké množství variací
Konekcionismus
- je to vliv soudobé kognitivní psychologie, který připomíná asocianismus
- podstatou lidského poznání je především sériová interpretace poznatků a transformace mentálních reprezentací
- místo počítačové metafory metafora mozková = podle níž lze na lidské poznání nahlížet jako na produkt souběžné aktivace mnoha jednoduchých elementů, které by mohly odpovídat neuronům
- Rumelhart a McClelland – teze konekcionismu
- informace lze rozdělit na elementy – uzly – mezi nimiž jsou spoje – konexe, které mají rozdílnou závažnost či sílu
- systém se učí na základě pozměňování síly spojů Þ distribuované a paralelní zpracování údajů (různé spoje se mohou aktivovat současně
- existence skrytých jednotek (př. povahové rysy)
Magické myšlení
- přetrvávající dětské myšlení v dospělých – primitivní poznávací procesy, vedou k originalitě, ale i k naivitě
- synkreze = tendence spojovat různorodé prvky v globální (např. předpokládání příčinnosti mezi věcmi, které nejsou v žádném vztahu)
- pars pro toto = záměna části za celek
- James Frazer – zákonitosti magického myšlení:
- zákon podobnosti – věc se dá vyvolat tím, že ji napodobíme (vyvolávání deště)
- zákon nákazy – věci, které se dostaly do kontaktu, se mohou vzájemně ovlivňovat
- existence tzv. osobních věšteb – jestliže se něco stane, splní se mi to a to
Smysluplné koincidence
- Jung – existence synchronicity = smysluplná shoda dvou nebo více událostí
- egocentrické zkreslení = děje se to ve vztahu ke mně
Jazyk a myšlení
Sdílené vlastnosti přirozených jazyků
- Hockett – univerzální vlastnosti každého jazyka:
- produktivita – všechny jazyky se skládají z určitých složek, které lze různými způsoby kombinovat, což umožňuje vyjadřovat složité myšlenky a sdělení; jazyk je inherentně kreativní
- strukturovanost – každý jazyk má pravidla a díky své struktuře se stává prostředkem komunikace
- arbitrárnost – mezi slovy a významy většinou neexistuje žádný vnitřní vztah – ten vzniká kulturní konvencí
- při překladu dochází k určitému posunu významu
- výjimkou jsou tzv. onomatopoie = zvukomalebné výrazy (napodobení přirozených zvuků)
- dynamičnost – jazyky se neustále vyvíjejí
Základní lingvistické pojmy
- lingvistika = věda, která studuje přirozené jazyky, jejich slovní zásobu a strukturu
- psycholingvistika = speciální odvětví psychologie, které zkoumá především řeč jako zvláštní druh lidské mentální aktivity
- jazyk = systém znaků s gramatickou stavbou
- syntax = zákonitosti při tvorbě vět
- verbální znaky tvoří jazykovou slovní zásobu
- řeč = individuální mentální aktivita, jazyk užíván ke komunikaci i k myšlení
- fonetika a fonologie = zabývají se zvukovou stránkou jazyka
- základní jednotkou jsou fonémy – odlišnost cizího jazyka i v rámci dialektů
- kombinace fonémů = morfém – nejmenší složky jazyka, které nesou význam (přípony, předpony, kořen, jednoslabičná slova)
- množina morfémů daného jazyka = lexikon
- sémantika = nauka o významu slov
- John S. Mill – dva základní druhy významů
- denotát – určitý reálný objekt, který označujeme – bez emocí
- homonym mají odlišný denotát, synonyma shodný
- konotát – individuální asociace spojené se slovem, emoce
- denotát – určitý reálný objekt, který označujeme – bez emocí
- Charles Osgood – sémantický diferenciál = zjišťování konotativního významu slov
- konotativní význam je ovlivněn třemi faktory:
- faktor potence – moc, síla (silný-slabý, hrubý-jemný)
- faktor hodnocení – dobrý špatný
- faktor aktivity – aktivní pasivní, bystrý tupý
- pragmatika = proměny řeči v různém komunikačním kontextu (i neverbální stránka – např. mocenské pozice, místo, čas, prostředí)
- konotativní význam je ovlivněn třemi faktory:
Diskurz
- užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět
- např.: rozhovory, přednášky, odborné články
- Michel Foulcault – epistéma a diskurz:
- epistéma = způsob chápání světa daný určité době, který je sdílen všemi, kdo v ní žijí
- diskurz = pojmový soubor tvrzení, která zdůvodňují epistému
Znaky a symboly
- Ferdinand de Saussure – dvě základní složky znaku
- označující (signifikant) – zvuková nebo psaná podoba slova
- označované (sygnifikát) – to k čemu se výraz vztahuje
- označování = proces, při kterém se obě složky sváží
- jazykové znaky jsou arbitrární a mezi složkami neexistuje žádný předem daný vztah – jsou spojeny pouze na základě konvence
- Charles Peirce – rozdělení znaků:
- ikony – podobnost s označovaným (např. fotka)
- indexy – vztah s označovaným předmětem (např. kouř je indexem ohně)
- symboly – s označovaným předmětem je spojuje konvence
Myšlení a řeč
- názory na vztah mezi myšlením a řečí:
- monisté – řeč je hlasité myšlení a myšlení je tiché mluvení
- představitel – John Watson
Teorie Jeana Piageta
- rozdělil kognitivní vývoj dítěte do 4 základních etap:
- senzomotorická fáze
- předoperační fáze
- fáze konkrétních operací
- fáze formálních operací
- princip objektní stálosti – dítě si uvědomuje, že předměty existují, i když nejsou v jeho zorném poli (první rok života)
- ke konci první etapy se objevuje symbolická funkce – dítě používá některé předměty při hře jako náhradu za jiné (lžička = letadlo)
- myšlení se zpočátku rozvíjí nezávisle na řeči, později využívání znaků k vyjádření porozumění svému okolí
Teorie Lva Vygotského
- podle něj je u dospělých nástrojem myšlení tzv. vnitřní řeč, která se liší od vnější tím, že je zkrácená a útržkovitá
- dítě si nejprve osvojuje sociální řeč, pak samomluva – hlasité komentování toho, co právě dělá – postupná změna na egocentrickou řeč – pak vrůstání a začleňování do vnitřní řeči
Teorie Jeroma Brunera
- děti si postupně osvojují tři soustavy mentálních reprezentací – akční, ikonickou a symbolickou
- ty využívají při transformaci informací, tedy přu učení a myšlení
- akční modus zpracování informací je vysoce aktivní
- působí prostřednictvím chování a je patrný v pohybových dovednostech (lyžování)
- ikonický modus zpracování informací se opírá o představivost
- dítě nakreslí obrázek lžíce, aniž by přitom muselo aktivně přehrávat nabírání jídla s pomocí lžíce
- symbolický modus = uspořádání pojmů do hierarchické struktury
Hypotéza jazykové relativity
- Sapir – Whorfova hypotéza = jazykové zvyky dané skupiny předurčují výběr interpretací sdělení, proto lidé ze stejné skupiny zakoušejí stejné pocity
- jazyk = společenský výtvor, který reflektuje vnější svět
- sociolingvistika – vyjadřování společenských skupin