Testové otázky - mix

Testové otázky (Teorie literatury II; Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.)

Vypište typologii funkcí podle Jana Mukařovského, ke každé funkci uveďte příklad (lze najít v eseji Místo estetické funkce mezi ostatními).

Podle toho, jestli se subjekt skrze funkci uplatňuje vůči skutečnosti bezprostředně nebo znakově, Mukařovský rozlišuje čtyři typy funkcí:

Funkce praktická – subjekt se vůči skutečnosti uplatňuje bezprostředně, snaží se jí zasáhnout, přetvořit
Funkce teoretická – subjekt se vůči skutečnosti uplatňuje bezprostředně, jejím cílem je promítnout skutečnost do vědomí subjektu
Funkce symbolická (magicko-náboženská) – subjekt se vůči skutečnosti uplatňuje znakově, jde o účinnost vztahu mezi symbolizovanou skutečností a symbolickým znakem
Funkce estetická – subjekt se vůči skutečnosti uplatňuje znakově, skutečnost se v estetickém znaku se sjednocuje podle jednoty subjektu

(Podle Wikipedie)

Bezprostřední funkce:

Praktická funkce: Tato funkce se vztahuje k přímému, praktickému využití nebo působení na skutečnost. Například rukama vytvořený nástroj nebo stroj sloužící k určitému praktickému účelu demonstruje praktickou funkci.
Teoretická funkce: Zaměřuje se na poznání, porozumění, nebo teoretické zpracování skutečnosti. Příkladem může být vědecký výzkum nebo teoretická studie, která se snaží porozumět určitému jevu nebo konceptu.

Znakové funkce:

Funkce znaková (symbolická): Tato funkce využívá znaky nebo symboly k nepřímému vyjádření nebo komunikaci myšlenek, emocí, nebo kultury. Příkladem může být náboženský rituál nebo umělecké dílo, které používá symboly k vyjádření hlubších významů.
Estetická funkce: Je specifickou podmnožinou znakových funkcí, která se zaměřuje na estetický prožitek, krásu, nebo umělecký výraz. Příkladem může být malba, hudba, nebo literatura, které vyvolávají estetické prožitky a pocity.

Mukařovský zdůrazňuje, že žádná oblast lidské činnosti není vyhrazena výhradně jedné funkci; potenciálně může být přítomna vždy, může procitnout kdykoliv. Dále poukazuje na to, že sebeuplatnění člověka vůči skutečnosti může probíhat přímo (praktická a teoretická funkce) nebo prostřednictvím znaků (symbolická a estetická funkce), což naznačuje hlubokou propojenost a vzájemné prolínání různých typů funkcí v lidském jednání a kultuře.

(Podle eseje Místo estetické funkce mezi ostatními)

Charakterizujte sylabický prozodický systém a časově ho zařaďte.

sylabický = verš, v němž je dán pouze počet slabik.

prozodický = Prozódie v lingvistice popisuje zvukové vlastnosti jazyka, které se uplatňují na úrovni vyšší než jednotlivý foném (hláska, segment). Souhrnně se hovoří o tzv. suprasegmentálních jevech, kterými jsou přízvuk, tón, intonace (melodie), frázování, rytmus aj.

Hrabák definuje prozodický systém jako: „Soubor všech veršových norem zakládajících se na témž prozodickém principu, tj. využívajících týmž specifickým způsobem rytmických vlastností jazyka.“ Rozhodující pro určení prozodického systému tedy je, které rytmické vlastnosti jazyka nebo jaké kombinace rytmických vlastností jazyka využívá. Podle tohoto kritéria rozlišujeme pět (šest) prozodických systémů.

Prozodický systém sylabický využívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši. Pokud má verš více než deset slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše. Jde o ten typ metrického impulsu, který je využit v jazycích, v nichž není fonologický přízvuk a fonologická kvantita. Setkáváme se s ním například v polské literatuře v podobě verše třináctislabičného a v románských literaturách, kde mívá dvanáct slabik.

Příkladem mohou být starověké řecké a latinské poezie, které využívaly kvantitativní systémy založené na délce slabik, ale modernější sylabické systémy lze nalézt v mnoha jazycích a literárních tradicích po celém světě. Například v Evropě se sylabické verše staly populární v raném středověku a dále se rozvíjely ve středověké a renesanční poezii. V Japonsku, haiku a další tradiční formy poezie, jako je tanka, jsou založeny na sylabických principech a mají dlouhou historii sahající až do 9. století.

Ve 20. a 21. století se sylabický systém stal součástí experimentální a avantgardní poezie, kde autoři hledají nové způsoby, jak využít rytmické struktury k dosažení estetického efektu. Celkově sylabické prozodické systémy představují jeden z fundamentálních způsobů, jak organizovat rytmus v poezii, a to v různých kulturních a historických kontextech.

Další systémy např.:

Prozodický systém tonický je založen na rytmickém opakování přízvuku. Proto je počet těžkých dob (tezí), které nesou přízvuk, normován, ale protože počet slabik ve verši je volný, znamená to, že není normován počet lehkých dob (arzí). V české literatuře se tonický verš vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako nepravidelný verš sylabotonický nebo jako verš volný, uplatnil se však ve staré německé literatuře a v ruské literatuře.

Prozodický systém sylabotonický kombinuje nositele metrického impulsu tónického i sylabického verše, tj. rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné rozložení přízvuků ve verši.

Vysvětlete pojmy: iktus, epanastrofa, sonet, ikon(a).

Iktus v literatuře a hudební teorii označuje důraz nebo zvýrazněný tón ve verši nebo hudebním taktu. V poezii se jedná o místo přirozeného přízvuku v rámci metrického schématu verše, které pomáhá určit rytmickou strukturu básně. Iktus se využívá k zvýraznění určitých slabik, což přispívá k melodii a rytmu díla.

Epanastrofa (řec:obrácení). básnická figura, která je založena na opakování stejného slova či slovních spojení na konci jednoho a na začátku následujícího verše

Příklad. „Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína.“ (F. L. Čelakovský)

Sonet

básnická forma skládající se obv. z 14 veršů, které jsou uspořádány podle specifických pravidel rytmu a rýmu. Existují různé typy sonetů, z nichž nejznámější jsou italský (nebo petrarkistický) sonet a anglický (nebo shakespearovský) sonet. Italský sonet je rozdělen na dvě části: oktávu (prvních osm veršů) a sextetu (posledních šest veršů), s různými rýmovými schématy. Anglický sonet se skládá z tří čtyřverší a závěrečného dvouversí. Sonety se tradičně věnují tématům jako láska, smrt, příroda nebo filozofické otázky. Vznikl v 1. pol. 13. století.

Ikon(a)

Mezi znakem a označovaným předmětem existuje podobnost → obrazy (fotografie), diagramy.

Termín ikona má několik významů, ale ve vizuálním umění a sémiotice označuje obraz nebo reprezentaci, která má specifický význam nebo symbolizuje něco jiného. V širším smyslu může ikona odkazovat na jakýkoliv znak nebo symbol, který má přímou analogii se svým objektem, tj. má podobnost nebo je s objektem nějakým způsobem spojen. V sémiotice, která je studiem znaků a symbolů a jejich významu, je ikona jedním ze tří typů znaků definovaných Charlesem S. Peircem, vedle indexu a symbolu. Ikona se od ostatních znaků liší tím, že její vztah k objektu je založen na podobnosti nebo imitaci.

Začátek formuláře

Charakterizujte vyprávěcí situace podle Stanzla a ke každé uveďte alespoň jeden příklad.

Franz Karl Stanzel ve své práci “Typické vyprávěcí situace v románu” rozlišuje tři základní typy vyprávěcích situací, které mají zásadní význam pro strukturu románového vyprávění. Tyto situace určují, jak je příběh prezentován čtenáři, a ovlivňují jeho orientaci v čase a prostoru představovaného světa, jakož i konkrétní způsoby podání, například formy dialogu nebo styl:

Autorský román (Auktoriale Erzählsituation): V této situaci vypravěč stojí mimo životní okruh představované skutečnosti, má nad postavami nadhled a převahu. Vypravěč je zde často prezentován jako vševidoucí autor, který může komentovat události a postavy, případně se obracet přímo na čtenáře. Typickým příkladem je román “Tom Jones” od Henryho Fieldinga, kde autor často zasahuje do vyprávění svými komentáři.
Ich-Form, román vyprávěný v první osobě (Ich-Erzählsituation): Zde vypravěč vystupuje jako postava zobrazovaného světa, která dění prožívá, spoluprožívá nebo sleduje jako svědek. Mezi vyprávějícím a prožívajícím já může být určitá časová distance. Příkladem je “Moby Dick” od Hermana Melvilla, kde vypravěčem je postava Ishmaela.
Personální román (Personale Erzählsituation): V této situaci se autor ustupuje do pozadí a děj je prezentován prostřednictvím vnímání a zkušeností jedné nebo více postav. Vyprávěcí akt je zde redukován na minimum a děj se odehrává jako by ‘před očima’ čtenáře bez zjevné přítomnosti vypravěče. Jako příklad lze uvést “Vyslanci” od Henryho Jamese, kde je příběh prezentován z perspektivy hlavní postavy.

Stanzel svým dílem významně přispěl k teorii vyprávění a jeho typologie vyprávěcích situací umožňuje hlubší porozumění struktuře a technikám románového narativu

Interpretujte ukázkový text podle Doleželovy teorie narativu (ukázka byla tuším z Kunderova Valčíku na rozloučenou).

(Zdroj: AI, takže ???)

Ukázka z Kunderova “Valčíku na rozloučenou” představuje zajímavý případ pro interpretaci podle teorie narativu Lubomíra Doležela. Doleželova teorie narativu se zaměřuje na fikční světy a na to, jak jsou konstruovány a jak fungují jejich struktury a logika. Hlavními prvky, na které se Doležel ve své teorii soustředí, jsou světy (fikční vesmíry), postavy, děj a vypravěčské strategie.

Pro analýzu ukázky z “Valčíku na rozloučenou” bychom se mohli zaměřit na následující aspekty, které jsou klíčové pro Doleželovu teorii:

Fikční světy a jejich logika: Doležel rozlišuje mezi “možnými světy” literatury a “aktuálním světem” reality. Fikční svět Kunderova díla je specificky modelován s unikátními pravidly, která ovlivňují chování postav a vývoj děje. V “Valčíku na rozloučenou” je zobrazen svět, kde se osobní a politické osudy prolínají a kde minulost neustále ovlivňuje přítomnost postav.
Postavy: Doležel se zajímá o to, jak jsou postavy vytvořeny a jak se vyvíjejí v rámci fikčního světa. Postavy v “Valčíku na rozloučenou” mají komplexní vnitřní světy, jsou motivovány různými cíli a touhami a jejich rozhodnutí a činy jsou klíčové pro průběh děje.
Děj: Doležel rozlišuje mezi “faktickým dějem” (co se stalo) a “narativní strukturou” (jak jsou události vyprávěny). “Valčík na rozloučenou” může být analyzován z hlediska jeho narativní struktury, zkoumáním, jak Kundera uspořádává události a jak tento uspořádání ovlivňuje interpretaci a pochopení příběhu čtenářem.
Vypravěčské strategie: Doležel se také zabývá otázkami vyprávěčské perspektivy a hlasu. V Kunderově díle můžeme zkoumat, jak vypravěč řídí informace, jak se obrací na čtenáře, a jak tyto techniky ovlivňují vnímání fikčního světa a jeho postav.
Pro interpretaci konkrétní ukázky z “Valčíku na rozloučenou” bychom tedy měli analyzovat, jak Kundera konstruuje svůj narativ skrze tyto čtyři hlavní prvky Doleželovy teorie narativu. Zaměřili bychom se na specifické způsoby, jakými jsou vytvářeny a propojeny fikční světy, postavy, dějové linie a vypravěčské postupy, aby se vytvořil komplexní a mnohovrstevnatý narativ.

Volný verš + kdo se prosadil v českém prostředí

Volný verš je básnická forma, která se vyznačuje absencí pevné metrické struktury, rýmu, rytmu nebo jiných tradičních formálních prvků, které jsou typické pro klasickou poezii. Místo toho volný verš klade důraz na přirozený rytmus jazyka, rozložení textu na stránce, a často experimentuje s vizuální formou a způsobem, jakým text působí na čtenáře vizuálně i zvukově.

V českém literárním prostředí se volný verš začal prosazovat zejména ve 20. století, v době, kdy modernistické a avantgardní směry hledaly nové formy vyjádření, které by lépe odpovídaly proměnám moderní doby, individuálních pocitů a subjektivních zkušeností. V české literatuře se s volným veršem setkáváme u řady básníků, kteří hledali nové způsoby vyjádření a chtěli se odpoutat od tradičních formálních omezení.

Mezi české básníky, kteří se prosadili s volným veršem a významně přispěli k jeho rozvoji a popularizaci, patří:

František Gellner – Jako jeden z prvních českých autorů experimentoval s volným veršem v rámci modernistické literatury na počátku 20. století.
Jaroslav Seifert – Nositel Nobelovy ceny za literaturu, který ve své rané tvorbě experimentoval s volným veršem a postupně si vyvinul vlastní lyrický jazyk.
Miroslav Holub – Básník a vědec, jehož poezie je známá svým lakonickým stylem a častým využíváním volného verše. Jeho díla často propojují vědecké poznání s poezí.
Ivan Wernisch – Jeden z nejvýznamnějších českých básníků druhé poloviny 20. století, jehož dílo je charakteristické jeho osobitým humorom a jazykovou hrou, často ve formě volného verše.

Tito autoři a mnozí další přispěli k rozvoji a zpopularizování volného verše v české poezii, čímž obohatili českou literaturu o nové formy vyjádření, které umožnily hlubší a osobnější průzkum lidské zkušenosti.

Autor + lyrický subjekt

V literární teorii se pojmy autor a lyrický subjekt často používají k rozlišení dvou odlišných konceptů:

Autor je reálná osoba, která napsala dílo. Autor stojí mimo text a je jeho tvůrcem. Jeho život, myšlenky, přesvědčení a osobní zkušenosti mohou ovlivnit obsah a formu literárního díla, ale nemusí být s dílem přímo spojeny. V literární analýze je důležité rozlišovat mezi autorem a narativem nebo hlasem v textu, aby se předešlo biografickému klamu – tendenci interpretovat literární dílo výhradně na základě života nebo osobnosti autora.
Lyrický subjekt je fiktivní “já” nebo vypravěč, který je vytvořeným hlasem v rámci básně nebo jiného literárního díla. Lyrický subjekt vyjadřuje pocity, myšlenky, zkušenosti a perspektivu uvnitř textu, ale nemusí nutně odpovídat reálným pocitům nebo zkušenostem autora. Je to konstrukční prvek, který slouží k artikulaci určitých témat, emocí nebo nálad.

Rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem je klíčové pro pochopení, že literární dílo je uměleckou konstrukcí, a ne nutně přímým vyjádřením autorových osobních zkušeností nebo názorů. V literární analýze se tak upřednostňuje zkoumání, jak dílo funguje samostatně, jaké má významy a jak je textově konstruováno, místo ztotožňování autora s jeho dílem.

Fabule, syžet – vysvětlit + kdo tyto pojmy užíval

Fabule a syžet jsou základní pojmy v teorii narativu, které se vztahují k rozdílu mezi chronologickým sledem událostí, jak se staly v “reálném” světě příběhu (fabule), a způsobem, jakým jsou tyto události prezentovány čtenáři nebo divákovi ve skutečném textu nebo díle (syžet).

Fabule je soubor všech událostí v příběhu, seřazených v jejich chronologickém pořadí, jakoby se udály ve skutečnosti. Zahrnuje vše, co se stalo postavám před začátkem děje i během něj, až do jeho koncového bodu. Fabule zahrnuje události, které mohou být ve skutečném vyprávění opomenuty, zamlčeny, nebo jen naznačeny.
Syžet je způsob, jakým jsou události příběhu uspořádány a prezentovány v díle. Syžet určuje, jak je příběh vyprávěn, včetně využití literárních technik jako jsou retrospekce, předskok, vynechání některých událostí nebo jejich zvýraznění. Syžet tedy nemusí nutně sledovat chronologické pořadí fabule a může manipulovat s časem a informacemi, aby vytvořil napětí, rozvíjel postavy, nebo zdůraznil určité téma.

Tyto pojmy užívali a rozpracovali zejména ruští formalisté na začátku 20. století, konkrétně Viktor Šklovskij a později byly rozvedeny a popularizovány strukturalisty, jako byl například Roland Barthes. Hlavní myšlenkou bylo, že umělecký efekt a smysl literárního díla jsou vytvářeny ne tolik samotnými událostmi, jako spíše způsobem, jakým jsou tyto události čtenáři prezentovány.

Rozbor narativního textu dle Doležela nebo Stanzela

Lubomír Doležel, český a kanadský literární teoretik, se zaměřuje na naratologii z hlediska logiky a sémantiky, aplikuje na literární teorii metody a pojmy pocházející ze strukturalismu, sémiotiky a logiky. Doležel v rámci svých teorií o fikčních světech zkoumá, jak se vytváří světy v literárních textech a jak tyto světy fungují podle svých interních pravidel. Při analýze textu podle Doležela by se tedy věnovala pozornost tomu, jak jsou postavy, události a svět konstruovány, jaké logické a sémantické struktury umožňují či omezují možnosti jejich existence a interakce v rámci fikčního světa.

Franz K. Stanzel

Franz K. Stanzel, rakouský literární teoretik, je známý svou teorií vyprávěcích situací, která se zaměřuje na různé způsoby, jakými může být příběh vyprávěn, a na vztah vypravěče k příběhu a čtenáři. Stanzel rozlišuje tři základní vyprávěcí situace: autorské vyprávění, ich-formu a personální vyprávění, přičemž každá z nich nabízí různé možnosti a omezení pro prezentaci událostí a postav. Analýza textu podle Stanzela by se tedy soustředila na vypravěčskou situaci, perspektivu a modality vyprávění, a zkoumala by, jak tyto aspekty ovlivňují percepci děje a postav čtenářem.

Rozdíly v analýze

Teoretický rámec: Doleželova analýza by se zaměřila na konstrukci fikčních světů a logiku narativu, zatímco Stanzelova analýza by se věnovala vypravěčským strategiím a perspektivám.
Zaměření analýzy: U Doležela by byl důraz na sémantiku a strukturu fikčního světa, u Stanzela na vypravěčskou situaci a techniky vyprávění.
Výsledek analýzy: Doleželův přístup by nabídl hlubší pochopení, jak jsou fikční světy a jejich obyvatelé konstruováni a jaké možnosti a omezení to přináší pro děj. Stanzelův přístup by naopak poskytl vhled do toho, jak různé vypravěčské techniky a perspektivy ovlivňují vnímání příběhu a jeho interpretaci.

Oba přístupy nabízejí cenné perspektivy na narativní texty, ale z různých úhlů a s různými důrazy, což umožňuje komplexní a multifacetední analýzu literárního díla.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Popsat a časově zařadit časoměrný veršový systém

Časoměrný (metrický) veršový systém je způsob organizace verše založený na pravidelném opakování stejného počtu slabik nebo stejné délky veršových jednotek (metrů) ve verši. Tento systém veršů je charakteristický především pro antickou poezii, ačkoli se s jeho prvky setkáváme i v pozdější evropské literatuře, kde byl adaptován a modifikován podle jazyka a tradice jednotlivých literatur.

Charakteristika a časové zařazení

Antická poezie: Časoměrný systém byl základem antické řecké a římské poezie. Základem jsou metrické jednotky, tzv. metra, které se skládají z kombinace dlouhých a krátkých slabik. Tyto jednotky se opakují a tvoří metrické schéma verše. Nejznámější metry jsou daktylský hexametr (epos) a jambický trimetr (drama). Tento systém byl dominantní přibližně od 8. století př. n. l. (Homér) až do konce antiky.
Středověk a renesance: V evropské literatuře středověku a renesance byl časoměrný systém méně rozšířený, přesto byly antické vzory často napodobovány, zejména v humanistické poezii renesance. V té době došlo také k adaptaci a kombinaci časoměrných prvků s novými metrickými systémy založenými spíše na počtu slabik nebo na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik.
století a později: Od 17. století se v evropské poezii časoměrný systém postupně vytrácí a je nahrazován slabikotónickým systémem, který lépe odpovídá přirozenému rytmu evropských jazyků. Časoměrný systém však zůstává důležitým referenčním bodem pro teorii poezie a inspirací pro experimentální a avantgardní poezii.

Význam

Časoměrný systém je důležitý pro pochopení vývoje verše a poezie, protože ukazuje, jak se poetické formy adaptují na jazyk, kulturu a estetické preference různých období. Přestože je v moderní poezii méně obvyklý, jeho studium poskytuje důležité vhledy do historie a teorie poezie a nabízí nástroje pro analýzu a interpretaci poetických textů napříč historií.

Bachtinovo pojetí románu, pojem karnevalizace

Mikhail Bachtin byl ruský filozof a literární teoretik, jehož práce měla významný vliv na 20. století, zejména v oblasti literární teorie a kritiky. Jeho pojetí románu a pojem karnevalizace jsou klíčovými koncepty v jeho díle.

Bachtinovo pojetí románu

Bachtin román považoval za nejvíce dynamický a životaschopný žánr, který je otevřený proměnám a evoluci. Na rozdíl od poezie nebo dramatu, které mají tendenci udržovat si své tradiční formy a jazyk, román je podle Bachtina žánrem, který absorbuje a transformuje různé jazyky, styly a hlasové modality. Tento žánr je vždy v procesu stávání, nikdy není uzavřen nebo kompletně definován. Bachtin zdůrazňuje koncept „dialogičnosti“ v románu, což znamená, že text obsahuje množství různých hlasů, stylů a perspektiv, které spolu dialogují. Román je tedy místem, kde se setkávají a prolínají různé sociální jazyky, dialekty a ideologie.

Pojem karnevalizace

Karnevalizace je koncept, který Bachtin rozvinul při analýze děl středověké a renesanční literatury, zejména děl Françoise Rabelaise. Karnevalizace odkazuje na proces, ve kterém román (nebo jiný literární text) zapojuje prvky karnevalu, jako je parodie, grotesknost, obrácení hierarchií a zpochybnění autorit. Tyto prvky umožňují textu podkopávat oficiální kulturu, autority a zaběhnuté sociální normy, oslavují svobodu, rovnost a obnovení společenského řádu. Karneval je chápán jako dočasný stav, kdy jsou tradiční pravidla a hierarchie převráceny, což vede k obnově a oživení společenského života.

Karnevalizace v literatuře tedy slouží jako prostředek, jak představit alternativní pohled na svět, kde jsou možnosti lidské existence mnohem širší, než jak je prezentují oficiální diskurzy. Tento koncept ukazuje na Bachtinovu víru v moc literatury být subverzivní a proměňující, a to nejen na úrovni obsahu, ale i formy.

Bachtinův přístup k románu a koncept karnevalizace měly hluboký vliv na studium narativních struktur, žánrové teorie a pochopení multikulturní a polyfonní povahy literatury.

Souvislost: Mnohohlasí

Příklad mimoestetické funkce v literárním díle, pojetí estetické funkce podle Mukařovského

Podle Jana Mukařovského, českého literárního teoretika a estetika, který byl jedním z klíčových členů Pražského lingvistického kroužku, mají literární a umělecká díla více funkcí, mezi které patří estetická funkce, praktická funkce, teoretická funkce a symbolická (magicko-náboženská) funkce. Mukařovský rozlišoval mezi estetickou a mimoestetickými funkcemi, přičemž estetická funkce se týká způsobu, jakým umělecké dílo působí na vnímání a emoce diváka nebo čtenáře, a jak v něm evokuje estetický zážitek.

Příklad mimoestetické funkce v literárním díle

Mimoestetické funkce se mohou projevovat různě, například jako didaktická (vzdělávací) funkce, politická funkce, nebo jako prostředek sociální kritiky. Příkladem literárního díla, kde je výrazná mimoestetická funkce, může být román “Farma zvířat” George Orwella. Toto dílo slouží jako politická satira na sovětský režim a totalitní systémy obecně. Zatímco má silný estetický rozměr díky své narativní formě a literárnímu stylu, jeho primárním účelem je podat kritiku politické situace a varovat před nebezpečími, která přináší absolutistické mocenské systémy. Takto mimoestetická funkce (v tomto případě politická a didaktická) převládá a formuje celkový význam a recepci díla.

Pojetí estetické funkce podle Mukařovského

Mukařovský chápal estetickou funkci jako primární funkci uměleckého díla, která je závislá na kontextu a proměnlivá v čase. Estetická funkce není neměnná vlastnost objektu, ale vzniká v interakci mezi dílem a jeho vnímatelem. Důležitým aspektem estetické funkce je její schopnost odlišit umělecké dílo od ostatních typů objektů a činností tím, že aktivuje vnímání a interpretaci diváka nebo čtenáře na zvláštní, intenzivní a obohacující způsob. Mukařovský zdůrazňoval, že estetická funkce umožňuje objektu (v tomto případě literárnímu dílu) stát se centrem pozornosti, vyvolávat emoce, myšlení a estetický zážitek, který transcendeuje jeho praktické nebo informační hodnoty. Tato funkce není fixní, ale mění se v závislosti na historickém a sociokulturním kontextu a individuálním vnímání a interpretaci.

Smysl konců podle Kermoda

Frank Kermode, významný britský literární teoretik a kritik, se ve své práci intenzivně zabýval otázkami interpretace literatury, včetně způsobů, jakými chápeme a přikládáme význam koncům v narativních strukturách. Ve svém díle “The Sense of an Ending” (1967) Kermode zkoumá, jak lidská touha po řádu a struktuře ovlivňuje naše vnímání času a narativů, včetně literárních děl.

Smysl konců podle Kermoda

Kermode argumentuje, že lidské vnímání času je zásadně apokalyptické; máme sklon hledat “smysl” ve formě začátků a konců. Tato potřeba nalézt strukturu a smysl v našich životech a příbězích vede k tomu, že klademe důraz na konec jako moment, kdy se odhalí “pravda” nebo “smysl” celého narativu. Konci přisuzujeme moc ukončení nejistoty a vyjasnění zápletky, což nám umožňuje interpretovat a porozumět celému dílu jako uzavřenému celku.

Kermode tvrdí, že tato fascinace konci a apokalyptickým myšlením se neomezuje jen na náboženské nebo mytologické příběhy, ale je hluboce zakořeněna v naší kultuře a literatuře. Hledáme narativy, které nám poskytují pocit uzavření a kompletnosti, protože tyto narativy reflektují a uspokojují naše hluboké potřeby a obavy týkající se našeho vlastního života a jeho konce.

Koncům přisuzujeme smysl, protože odrážejí naše pochopení světa jako strukturovaného a smysluplného.

Kermode naznačuje, že tento způsob, jakým interpretujeme konci a udělujeme jim smysl, nám umožňuje zvládnout nejistotu a chaotičnost existence tím, že najdeme řád a význam v uměleckých a literárních dílech.

V tomto kontextu lze “smysl konců” chápat jako klíčový prvek, který nám umožňuje najít uspokojení v narativech tím, že z nich činíme koherentní a smysluplné celky. Kermode poukazuje na důležitost konců v literatuře a kultuře jako způsobu, jakým se lidé snaží pochopit a přijmout nejen příběhy, ale i vlastní životní zkušenost.

Vyprávěcí situace dle Stanzela

Franz Stanzel, významný rakouský literární teoretik, rozpracoval teorii vyprávěcích situací, které pomáhají analyzovat a klasifikovat různé způsoby vyprávění v literárních dílech. Stanzel rozlišuje tři základní typy vyprávěcích situací, které se liší způsobem, jakým je příběh prezentován čtenáři, a vzájemným vztahem mezi vypravěčem a postavami příběhu. Tyto vyprávěcí situace jsou:

Auktoriální vyprávěcí situace

Charakteristika: Vypravěč stojí mimo dějovou linii a má nad ní úplnou kontrolu. Může vědět víc než postavy, komentovat děj, vyjadřovat vlastní názory a dokonce oslovovat čtenáře. Vypravěč je zde v pozici “autora”, který je vševědoucí.
Příklad: “Pýcha a předsudek” od Jane Austen, kde vypravěč poskytuje hluboké pohledy na postavy a společnost, komentuje a občas přímo oslovuje čtenáře.

Personální vyprávěcí situace

Charakteristika: Zde se vyprávění odehrává z perspektivy jedné nebo více postav, aniž by byl vypravěč explicitně identifikován. Čtenář vidí svět “očima” postavy (nebo postav). Vypravěč se ztotožňuje s postavou a používá její vědomí k filtraci informací.
Příklad: “Paní Dallowayová” od Virginie Woolfové, kde se příběh vyvíjí prostřednictvím proudů vědomí hlavní postavy a dalších postav.

Ich-forma (První osoba)

Charakteristika: Vypravěč je zároveň hlavní postavou (nebo jednou z postav) a vypráví příběh z první osoby. Tato situace umožňuje čtenářům hluboký vhled do myšlenek a pocitů vypravěče, ale zároveň omezuje perspektivu pouze na to, co vypravěč ví nebo si myslí.
Příklad: “Velký Gatsby” od F. Scotta Fitzgeralda, kde vypravěč, Nick Carraway, poskytuje osobní perspektivu událostí a postav v příběhu.

Stanzelova teorie vyprávěcích situací umožňuje hlubší porozumění tomu, jak různé způsoby vyprávění ovlivňují vnímání a interpretaci literárních děl. Každá vyprávěcí situace nabízí různé možnosti a omezení pro vypravěče a formuje vztah mezi čtenářem, vypravěčem a dějem.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Mukařovský – estetika literárního díla

ESTETICKÁ FUNCE (J. Mukařovský), KÝČ (Tomáš Kulka)

– strukturalismus: klíčový pojem – funkce → je pro směr zásadní = funkce přesahu → syntaktický celek přesahuje do dalšího verše, rozlomí verš a přesune pozornost na konec verše, působí na smysly (zejm. u impresionistů – A. Sova) = enjambement

Jan Mukařovský: estetik – typologie funkcí:

praktická – používání předmětů, objektů, praktický přístup ke světu
teoretická – jak věci, předměty, objekty, fungují

→ teorie je aktivita, která se zabývá nějakou zkušeností

magicko-národnostní – předmět je nositelem nějakého „národního“ významu
estetická – nesleduje žádný cíl, vyvolává v nás libost, která proměňuje naše vidění světa, zprostředkovává „dětský úžas“, jinakost pohledů na svět, mění naše vidění světa, tzv. refigurace čtenářova životního světa, má blízko hře, hra nás pohlcuje, utváří, jsme součástí hry

→ estetično nás provází všude, ale hraje jen „druhotnou“ roli

Mukařovský: vztah estetické funkce (EF) a mimoestetických funkcí (MMEF).

EF je všudypřítomná, v napětí vůči MMEF, dominantnost EF v moderním umění, EF umožňuje nové vidění reality, EF není nebo je potlačena v budovatelském románu, kancionálu, vzdělávacích příbězích pro mladé dívky, avantgardní směry.

– umělecká x estetická hodnota (Kulka) – když je něco kýč, nemá to uměleckou hodnotu, neproměňuje to svět a prvoplánově si jde pro emoce, hraje si to na krásu, neobohacuje to → otázka definování kýče (M. Kundera – kýčovité prožívání) = má nulovou uměleckou hodnotu, ale má estetickou hodnotu, tj. jsou tam estetické kvality.

Estetická funkce. odkazuje na způsob, jakým umělecké dílo nebo jeho prvky upoutávají pozornost k sobě samým a vyvolávají estetický zážitek; není vázána pouze na umělecké objekty, může být přítomna v jakémkoli aspektu reality, když je na ni pohlíženo z estetického hlediska. Estetická funkce zdůrazňuje formu nad obsahem a upřednostňuje vnímání formálních kvalit, jako jsou harmonie, kontrast, rytmus, a podobně. Jejím klíčem je zprostředkování estetického prožitku, tedy subjektivně emocionální a intelektuální odpovědi jedince na umělecké dílo.

Mimoestetické funkce

Mukařovský identifikuje řadu mimoestetických funkcí, týkajících se vnějších účelů uměleckého díla nebo jeho využití v kontextu společnosti. Tyto funkce mohou zahrnovat praktické, didaktické, politické, ideologické nebo jiné sociální a kulturní účely. Mimoestetické funkce:spočívají ve vztahu díla k vnějšímu světu a způsobu, jakým dílo komunikuje, ovlivňuje nebo slouží společenským, politickým či etickým cílům.

Lakoffovo pojetí metafory

George Lakoff, americký lingvista a kognitivní vědec, společně s filozofem Markem Johnsonem, představil revoluční pohled na metaforu v jejich společném díle „Metafory, kterými žijeme“ („Metaphors We Live By“, 1980). Toto dílo zásadně změnilo chápání metafory, které přestalo být vnímáno pouze jako literární či poetický jazykový prostředek a začalo být považováno za základní mechanismus lidského myšlení a porozumění světu.

Konceptuální metafora

Lakoff a Johnson rozvinuli teorii konceptuálních metafor, která ukazuje, jak metafory nejsou jen otázkou jazyka, ale jak jsou hluboce zakotveny v našem myšlení a chápání reality. Konceptuální metafora znamená, že rozumíme jedné oblasti zkušenosti v termínech jiné oblasti zkušenosti. Příkladem může být „Argument je válka“, kde o argumentaci uvažujeme a hovoříme v termínech boje a konfliktu – např. „obhajoval své stanovisko“, „útočil na můj argument“.

Metafory a každodenní život

Lakoff a Johnson zdůrazňují, že metafory nejsou jen stylizovaným způsobem vyjadřování, ale základem toho, jak chápeme a strukturalizujeme naši každodenní realitu. Metafory formují naše vnímání, myšlení a jednání. Například, když mluvíme o čase jako o penězích („promarnil jsem hodně času“, „investoval jsem hodně času do tohoto projektu“), ukazuje to, jak naše chápání času je ovlivněno ekonomickými metaforami.

Implikace teorie konceptuální metafory

Teorie konceptuální metafory má široké důsledky pro různá pole studia, včetně lingvistiky, psychologie, filozofie, literární teorie a politických věd. Ukazuje, jak naše jazykové a kognitivní systémy nejsou oddělené, ale jak jsou navzájem propojené a jak jazyk ovlivňuje naše myšlení a naše chápání světa.

Kritika a rozvoj

Ačkoliv Lakoffova a Johnsonova teorie byla přijata s nadšením a vedla k novému porozumění jazyka a mysli, setkala se také s kritikou a výzvami k dalšímu rozpracování. Někteří kritici poukazují na to, že teorie může být příliš široká nebo ne dostatečně specifická v některých případech. Navzdory těmto kritikám však teorie konceptuální metafory zůstává významným příspěvkem k porozumění lidského myšlení a jazyka.

Interpretace podle narativního kruhu (úryvek z prózy)

Interpretace literárního textu pomocí narativního kruhu zahrnuje analytický přístup, který se soustředí na strukturu příběhu, charakteristiku postav, vypravěčské techniky a tematické vrstvy textu. Narativní kruh je metafora používaná k popisu cyklického procesu, v němž se interpretace textu neustále prohlubuje a rozšiřuje s každým novým průchodem textem, přičemž každý krok poskytuje nové vhledy a perspektivy.

Při interpretaci textu pomocí narativního kruhu lze postupovat podle následujících principů a kroků:

Předtextová fáze

Předběžná orientace: První krok zahrnuje předběžnou orientaci v textu, například zjištění, kdo je autorem, jaké jsou historické a kulturní kontexty díla a jaký žánr text představuje.
Formulace hypotéz: Na základě prvního dojmu z textu a jeho kontextu formulujte hypotézy o možných významech, tematech a struktuře.

Textová fáze

Dekódování textu: Analyzujte text na úrovni narativu, zaměřte se na postavy, děj, prostředí, vypravěčský postoj a vyprávěcí techniky.
Strukturální analýza: Rozložte text na základní narativní jednotky (například kapitoly, scény) a identifikujte klíčové momenty v příběhu, jako jsou expoziční momenty, vrcholné momenty a rozuzlení.
Tematická analýza: Identifikujte hlavní a vedlejší témata textu a zkoumejte, jak jsou prezentována a rozvíjena.

Kontextová fáze

Kontextualizace: Zkoumejte text v širším literárním, historickém, kulturním a sociálním kontextu. Jak odráží nebo komentuje dobu svého vzniku? Jaké má spojení s jinými díly?
Intertextualita: Identifikujte odkazy, aluze a inspirace jinými literárními díly nebo kulturními artefakty.

Po-textová fáze

Syntéza a interpretace: Na základě shromážděných informací a analýz syntetizujte své poznatky a formulujte celkovou interpretaci textu. Jaké jsou hlavní významy a hodnoty textu? Jaké otázky vyvolává a jaké odpovědi nabízí?
Kritická reflexe: Reflexe vlastní interpretace a přístupu k textu. Jaké předpoklady a hodnoty ovlivnily vaši interpretaci? Je možné text chápat i jinak?

Při interpretaci jakéhokoli úryvku z prózy pomocí narativního kruhu je důležité mít na paměti, že se jedná o iterativní proces. Vracení se k textu s novými perspektivami a informacemi umožňuje hlubší porozumění a otevírá nové interpretativní možnosti. Tento přístup podporuje aktivní a kritické zapojení s textem, které vede k bohatší a komplexnější interpretaci.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Problematika autora a jeho vztah k lyrickému subjektu

Problematika autora a jeho vztahu k lyrickému subjektu je jednou z klíčových otázek literární teorie a kritiky. Zatímco autor je skutečná osoba, která dílo napsala, lyrický subjekt (často nazývaný také básnickým já) je konstrukt, hlas nebo perspektiva prezentovaná v rámci literárního díla, zpravidla v poezii. Rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem je zásadní pro porozumění jakémukoli literárnímu textu, neboť pomáhá čtenáři oddělit skutečnou osobu autora od fikčního vypravěče nebo postavy v textu.

Hlavní body problematiky:

Autonomie textu: Od druhé poloviny 20. století se literární teorie často zaměřuje na text samotný, nezávisle na autorově biografii nebo záměrech. Díla jako “Smrt autora” od Rolanda Barthese zdůrazňují, že význam textu není fixně daný jeho autorem, ale je vytvářen ve vztahu mezi textem a jeho čtenáři.
Intenční falace: Tento termín, zpopularizovaný W. K. Wimsattem a Monroe Beardsleym, upozorňuje na chybu v interpretaci, která přikládá dílu význam na základě předpokládaných záměrů autora. Argumentuje, že autorovy intence by neměly ovlivňovat hodnocení literárního díla.
Rozdíl mezi autorem a lyrickým subjektem: Lyrický subjekt je často chápán jako hlas nebo perspektiva v poezii, která nemusí nutně odrážet osobní pocity, názory nebo zkušenosti autora. Lyrický subjekt může být zcela fiktivní, nebo může sloužit jako prostředek pro zkoumání témat a myšlenek, které autora zajímají.
Variabilita interpretace: Rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem umožňuje širší spektrum interpretací a analýz textu, neboť interpret nemusí být omezen pouze na to, co autor možná zamýšlel, ale může text chápat v různých kontextech a z různých perspektiv.

Příklady z praxe:

Významové vrstvy poezie mohou být interpretovány mimo biografický kontext autora, což umožňuje čtenářům vytvářet vlastní významy a spojení založená na textu, jejich vlastních zkušenostech a kulturním kontextu.
Některá díla záměrně hrají s identitou autora a lyrického subjektu, což může vést k záměrné nejednoznačnosti a vyvolávat otázky o autentičnosti, autorské identitě a procesu tvorby.

V literární teorii a kritice je tedy rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem klíčové pro rozumění, jak se literární díla vytvářejí, interpretují a hodnotí. Zároveň je tato problematika připomínkou, že literární díla jsou komplexní konstrukty, které existují nezávisle na svých tvůrcích a mohou nabývat nových významů v různých časech a kontextech. Toto rozlišení nám umožňuje přistupovat k literárním dílům jako k otevřeným textům, které nejsou fixně definovány autorovými záměry nebo osobní historií, ale jsou neustále reinterpretovány a znovuobjevovány čtenáři.

Důsledky pro čtenáře a interpretaci:

Čtenář jako aktivní účastník: Literární teorie, jako je recepční estetika, zdůrazňuje roli čtenáře v tvorbě významu textu. Rozdíl mezi autorem a lyrickým subjektem podporuje myšlenku, že čtenáři nejsou pasivní příjemci autorova záměru, ale aktivně se podílejí na konstrukci významu díla.
Otevřenost textu: Díky uznání rozdílu mezi autorem a lyrickým subjektem může být literární dílo považováno za „otevřený text“, který nabízí mnoho možných interpretací. Tento přístup oceňuje pluralitu významů a interpretací, což umožňuje literárním dílům rezonovat s různými generacemi a kulturami.
Kritické myšlení: Uznání, že literární dílo není jen prostým odrazem autorovy mysli nebo života, vybízí čtenáře k kritickému myšlení a analytickému přístupu k textu. Čtenáři jsou povzbuzeni, aby se zamýšleli nad různými aspekty textu, včetně jazyka, formy, struktury a kontextu, místo aby se spoléhali pouze na autorský záměr.

Výzvy a kritika:

I přes výhody, které přináší rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem, existují také výzvy a kritika. Někteří kritici argumentují, že úplné oddělení autora od textu může vést k nadměrnému relativismu v interpretaci, kde jakýkoli význam je považován za stejně platný.
Další oblastí diskuse je otázka, do jaké míry může být autorův život a záměry zcela ignorovány, zejména u děl, kde autor explicitně vkládá osobní zkušenosti nebo názory.

V kontextu současné literární teorie a kritiky zůstává problematika autora a jeho vztahu k lyrickému subjektu dynamickým a diskutovaným tématem. Přestože není možné úplně oddělit autora od jeho díla, rozlišení mezi autorem a lyrickým subjektem je zásadní pro pochopení mnohotvárnosti literárního významu a pro uznání čtenáře jako klíčového aktéra v procesu interpretace.

Název díla od Bodieura + charakterizovat alespoň jeho kategorie

Pierre Bourdieu, francouzského sociologa, antropologa a filozofa? Jedním z jeho klíčových děl je “Distinkce: Sociální kritika úsudku” (ve francouzském originále “La Distinction: Critique sociale du jugement”), publikované v roce 1979. Toto dílo je považováno za jednu z nejvýznamnějších sociologických studií o vkusu a estetice, zkoumající, jak se sociální třídy liší ve svých preferencích a vkusech a jak tyto rozdíly slouží k reprodukci sociální stratifikace.

Hlavní kategorie Bourdieuovy teorie:

Kapitál: Bourdieu rozlišuje mezi třemi druhy kapitálu – ekonomickým, sociálním a kulturním. Ekonomický kapitál zahrnuje finanční zdroje, sociální kapitál se vztahuje na sítě a vztahy, zatímco kulturní kapitál obnáší vzdělání, znalosti, dovednosti a jiné kulturní aktiva.
Habitus: Habitus je systém trvalých a přenosných dispozic, které formují způsoby vnímání, myšlení a jednání jedinců. Je produktem historie jedince a působí na úrovni podvědomí, výrazně ovlivňuje jeho nebo její vkus a preference.
Pole: Pole jsou strukturované sociální prostory nebo sféry s vlastními pravidly, hierarchiemi a mocenskými vztahy (například pole umění, vědecké pole, politické pole). Jedinci vstupují do těchto polí s různými formami kapitálu a snaží se ovlivnit pole ve svůj prospěch.
Vkusu: Vkus je podle Bourdieu klíčovým mechanismem, kterým se reprodukují sociální rozdíly. Rozlišuje mezi “legitimním vkusem” (preferencemi dominantní třídy), “středním vkusem” (typickým pro střední třídu) a “populárním vkusem” (charakteristickým pro nižší třídy). Tyto rozdíly ve vkusu nejsou pouze otázkou individuálního výběru, ale jsou značně ovlivněny sociálním původem a kapitálem, který jednotlivci mají k dispozici.

“Dostinkce” je považována za jedno z Bourdieuových magnum opus a klíčový text ve studiu sociologie kultury a umění, nabízející hluboký pohled na to, jak kulturní preference slouží jako prostředek sociální diferenciace a mocenských vztahů.

Aplikace Bourdieuovy teorie na literární teorii:

Literární pole: Bourdieu chápe literární pole jako prostor sociálních pozic a vztahů mezi různými aktéry (např. spisovatelé, kritici, vydavatelé), kde dochází k boji o literární legitimitu a autoritu. Toto pole je autonomní, ale zároveň je ovlivněno vnějšími sociálními a ekonomickými silami.
Kapitál v literárním poli: V literárním poli se jednotlivci a instituce snaží akumulovat různé druhy kapitálu: kulturního (např. literární dovednosti, znalosti), sociálního (sítě, vztahy) a symbolického (prestiž, uznání). Boj o kapitál ovlivňuje, co je publikováno, diskutováno a oceněno.
Habitus a literární vkus: Bourdieu tvrdí, že literární vkus a preference jsou výsledkem sociálního původu a habitu, což znamená, že určité literární žánry a styly jsou preferovány určitými sociálními třídami. To má důsledky pro to, jak jsou literární díla přijímána a hodnocena.
Autonomie literárního pole: Bourdieu rovněž zkoumá, jak se literární pole snaží udržet si autonomii vůči ekonomickým a politickým tlakům, což se odráží v napětí mezi “čistou” a “komerční” literaturou. Autonomie literárního pole umožňuje, aby se literární hodnota určovala interně, nikoli na základě vnějších tržních nebo politických kritérií.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Kdo je to modelový autor a modelový čtenář a kdo je autorem (Umberto Eco)

RECEPČNÍ ESTETIKA (JAUSS, ISER)

– osa: A – LD – Č

– recepce = přijetí literárního díla; jak dílo působí, ohlas

– kostnická škola – W. Iser, Hans Robert Jauss (1921-1997) – formuloval program – interpretovat z hlediska tehdejší doby, z hlediska tehdejšího čtenáře = prvotní čtenář; literární historie má zkoumat recepci → teorie čtení, recepce,

Čtení je proces, dialog, projekce

Prolínání horizontu díla (znalosti, hypotézy, kontexty) a horizontu čtenáře (očekávání, kultura/doba) → rekonstrukce horizontu očekávání prvotních čtenářů

Wolfgang Iser (1926-2007) – německý literární teoretik = teorie estetického účinku → význam není v díle, ale v jeho účinku, dílo působí na čtenáře, smysl je v setkání díla a čtenáře, pojem: implicitní čtenář (= modelový čtenář) → text (= množina instrukcí) vede čtenáře, aby vytvářel nějaké aktivity, literární dílo předpokládá na straně čtenáře význam jako účinek. „Smysl musí být zažit jako účinek.“

Pojmy “modelový autor” a “modelový čtenář” jsou koncepty z literární teorie, které pomáhají analyzovat a porozumět vztahu mezi autorem, textem a čtenářem. Tyto koncepty rozpracoval italský sémiotik a literární teoretik Umberto Eco ve své knize “Role čtenáře” (The Role of the Reader), kde zkoumá, jak texty předpokládají určitý druh čtenáře, který je schopen dekódovat a interpretovat text určitým způsobem.

Modelový autor

“Modelový autor” je teoretický konstrukt, který představuje ideálního, “modelového” autora, kterého si text “představuje” nebo vyžaduje pro svou ideální interpretaci. Tento koncept pomáhá oddělit reálného autora díla od autora, jak je předpokládán samotným textem. Modelový autor tedy není skutečná osoba, ale spíše soubor strategií, záměrů a technik zapracovaných do textu, které určují, jak by text měl být interpretován.

Modelový čtenář

“Modelový čtenář” je podobně teoretická entita, která představuje ideálního čtenáře, jehož text očekává. Tento modelový čtenář je vybaven potřebnými znalostmi, kulturními referencemi a schopnostmi interpretace, které mu umožňují plně pochopit a ocenit text tak, jak byl zamýšlen. Jde o určitou abstrakci, která reprezentuje ideální publikum pro dané dílo, čtenáře, který je plně kompatibilní s předpoklady a strukturou textu.

Význam

Pojmy modelový autor a modelový čtenář: klíčové pro porozumění tomu, jak literární texty fungují a jak jsou interpretovány. Nástroje pro analýzu literárních děl a pomáhají chápat, že význam díla není pevně daný pouze autorem nebo textem samotným, ale závisí i na interakci s čtenářem. Každý text si “vytváří” své ideální publikum; úspěšná komunikace mezi textem a čtenářem vyžaduje určitý druh kompatibility mezi předpoklady textu a schopnostmi čtenáře.

Eco tyto pojmy zavedl, aby zdůraznil interaktivitu mezi textem a jeho čtenáři a poukázal na to, jak literární dílo generuje své vlastní modelové interprety. Tyto pojmy pomáhají vysvětlit, jak různí čtenáři mohou přijít k různým interpretacím stejného textu, zároveň ale naznačují, že existuje určitý „správný“ způsob čtení, který text implicitně nabízí. Eco tímto způsobem rovněž poukazuje na to, že jakýkoliv text vyžaduje aktivní účast čtenáře, který musí využívat své poznatky a interpretativní schopnosti k vytvoření smysluplného výkladu.

_ _ _ _ _ _ _ _

Test – 1. termín

1) pojmy: iktus, tirádový rým, paronomázie, oxymorón, chronotop

Iktus: Iktus v poezii odkazuje na zdůrazněnou, nebo silnější, slabiku ve verši, která je základem pro rytmickou strukturu básně. V metrice se iktus využívá k určení rytmického vzoru a může být klíčový pro rozpoznání specifických metrických schémat, jako je jamb, trochej, daktyl a anapest.

Tirádový rým: Tirádový rým (tercina) je rýmová schéma, ve které se rýmy opakují ve vzoru ABA BCB CDC a tak dále. Tento typ rýmu se často používá ve středověké a raně novověké poezii a je známý svou schopností propojit jednotlivé verše do složitějšího celku, což umožňuje větší flexibilitu a provázanost myšlenek a obrazů.

Paronomázie: Paronomázie je rétorický obrat založený na hře slov, který využívá podobnost zvuku mezi slovy, jež se liší významem. Často se používá k dosažení humorného nebo důvtipného efektu, stejně jako k zvýraznění jemných významových rozdílů mezi podobně znějícími slovy.

Oxymorón: Oxymorón je stylistický prvek, který spojuje dva zdánlivě protikladné nebo si vzájemně vylučující pojmy do jednoho výrazu, čímž vytváří paradox. Tato figura může sloužit k zvýraznění složitosti nebo k prohloubení významu tím, že poukazuje na skrytou souvislost nebo napětí mezi zdánlivě rozporuplnými koncepty (např. „živá smrt“).

Chronotop: Pojem chronotop, zavedený Michaelem Bachtinem, odkazuje na spojení času (chrono) a prostoru (topos) v literárním díle. Chronotop analyzuje, jak se časové a prostorové aspekty spojují k formování významu a struktury v narativu. Bachtin tvrdí, že různé literární žánry a styly se vyznačují specifickými chronotopy, které ovlivňují způsob, jakým jsou postavy, děj a téma prezentovány a vnímány čtenářem.

Začátek formuláře

2) metonymie a metafory dle Jakobosona (ty dvě formy afázie)

Roman Jakobson, jeden z klíčových postav strukturalismu a jazykovědy, ve své teorii spojuje lingvistické a psychologické aspekty jazyka s neurologickými poruchami, konkrétně s afázií. Jakobson rozlišuje dva základní typy afázie, které jsou spojeny s narušením dvou základních jazykových funkcí: metafory a metonymie.

Metonymie a kontextová afázie: Metonymie je jazyková figura založená na principu kontextové nebo asociativní blízkosti dvou prvků, kdy jeden prvek (slovo nebo fráze) je použit místo jiného na základě jejich vzájemné spojitosti nebo kontextové příbuznosti. V kontextu afázie je tento typ poruchy charakterizován neschopností pacienta rozpoznat slova na základě jejich kontextových vztahů, což vede k obtížím ve využívání a chápání metonymických vztahů v jazyce. Pacienti s kontextovou afázií mají problém s pochopením a vytvářením slov v kontextuálních souvislostech.

Metafora a selektivní (similitudní) afázie: Metafora je figura, která spočívá ve figurativním použití slov, kde slovo nebo fráze je použito k označení něčeho jiného na základě představy o podobnosti nebo analogii. Například “čas je zlato” používá “zlato” metaforicky k vyjádření hodnoty času. V případě selektivní afázie (také známé jako similitudní afázie) je pacient neschopen používat nebo pochopit metafory a analogie, což vede k potížím ve figurativním jazyku. Tento typ afázie poukazuje na problém s nalezením vztahů podobnosti mezi rozdílnými pojmy.

Jakobson používá tyto dva typy afázie k ilustraci, jak se jazykové funkce metafory a metonymie odrážejí v mozkových procesech a jak jsou fundamentální nejen pro jazyk, ale i pro myšlení a vnímání reality. Tyto poznatky také poukazují na hlubší propojení mezi jazykem a myslí, a jak poruchy jednoho mohou vést k narušení druhého.

Stručněji řečeno:

Metonymie a kontextová afázie:

Metonymie: Jazyková figura založená na asociativní blízkosti dvou prvků.
Kontextová afázie: Porucha charakterizovaná obtížemi v pochopení a používání slov na základě jejich kontextové spojitosti.

Metafora a selektivní (similitudní) afázie:

Metafora: Figura používající slova figurativně na základě podobnosti nebo analogie.
Selektivní afázie: Porucha spočívající v neschopnosti používat nebo pochopit metafory a analogie.

Závěr:

Jakobson používá tyto dva typy afázie k ilustraci základních jazykových funkcí (metafory a metonymie) a jejich odrážení v mozkových procesech.
Ukazuje propojení mezi jazykem a myslí, a jak poruchy v jednom mohou ovlivnit druhé.

3) Mukařovský (přínos a dílo)

Jan Mukařovský (1891–1975) byl český literární teoretik, estetik a jeden z hlavních představitelů strukturalismu v Československu. Jeho práce měly značný vliv na rozvoj moderní literární teorie a estetiky, především díky jeho schopnosti spojit lingvistiku, literaturu a filozofii do koherentního teoretického rámce. Mukařovský působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl členem Pražského lingvistického kroužku, jehož činnost měla zásadní význam pro rozvoj strukturalismu.

Přínos:

Strukturalismus: Mukařovský byl jedním z průkopníků strukturalismu, teoretického přístupu, který klade důraz na studium struktur, jimiž jsou organizovány různé kulturní jevy, včetně literatury.
Estetická funkce: Zabýval se estetikou a teorií umění, zejména teorií estetické funkce, která hraje klíčovou roli v jeho pojetí uměleckého díla jako struktury. Podle Mukařovského má estetická funkce zásadní význam pro vnímání uměleckého díla, neboť přetváří běžné vnímání reality.
Umělecké dílo jako znamení: Umělecké dílo chápal jako komplexní znamení, které nelze redukovat pouze na svůj obsah nebo formu, ale je třeba ho chápat v kontextu celé své struktury a funkce.
Dynamika kulturních fenoménů: Věnoval pozornost i proměnám uměleckých a kulturních fenoménů v čase a jejich interakci s sociálním kontextem.

Dílo:

Mukařovský je autorem řady významných teoretických prací, v nichž se věnuje především literatuře a estetice. Mezi jeho nejdůležitější díla patří:

Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty: Práce z roku 1936, v níž Mukařovský rozvíjí teorii estetické funkce.
Studie z estetiky: Soubor teoretických studií, které poskytují hluboký vhled do Mukařovského pojetí umění a estetiky.
Kapitoly z české poetiky: Série studií zabývajících se českou literaturou a poetikou, ve kterých Mukařovský aplikuje strukturální analýzu na konkrétní literární díla.

Mukařovského práce zůstávají vlivné nejen v oblasti literární vědy a estetiky, ale i v širším kontextu kulturních a sociálních studií. Jeho teorie a metodologie poskytly základ pro další vývoj strukturalistického a poststrukturalistického myšlení.

Příspěvek k estetice českého verše, 1923
Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové, 1925
Máchův Máj. Estetická studie, 1928
Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a vývojové zařazení básnické struktury, 1934
Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, 1936
Umění jako sémiologický fakt, 1936
Genetika smyslu v Máchově poezii, 1938
Sémantický rozbor básnického díla: Nezvalův Absolutní hrobař, 1938
Významová výstavba a kompoziční osnova epiky Karla Čapka, 1939
O jazyce básnickém, 1940.
Básník, 1941
Záměrnost a nezáměrnost v umění, 1943

4) kulturní studia

Kulturní studia jsou interdisciplinární oblastí akademického bádání, která se zaměřuje na různé aspekty kultury a kulturních praktik v širokém rozsahu společenských kontextů. Tyto studia zkoumají, jak kultura ovlivňuje a formuje životy jedinců, společenské skupiny a společnost jako celek, a jak jsou kulturou formovány sociální vztahy, identita, moc, a politika. Kulturní studia přistupují k analýze kultury z kritického pohledu, přičemž čerpají z různých disciplín, včetně sociologie, antropologie, literární teorie, mediálních studií, genderových studií a postkoloniálních studií.

Klíčové charakteristiky:

Interdisciplinárnost: Kulturní studia kombinují metody a teorie z různých oborů k pochopení komplexní povahy kultury.
Kritický přístup: Zaměřují se na mocenské vztahy a otázky nerovnosti v kultuře, zkoumají, jak kultura reprodukuje nebo vyzývá sociální hierarchie a mocenské struktury.
Text a kontext: Kultura je pojímána široce, zahrnuje nejen literaturu a umění, ale i média, módu, populární kulturu, technologie a každodenní praktiky.

Významné směry a teorie:

Studium populární kultury: Jedním z klíčových zájmů kulturních studií je analýza populární kultury a jejího vlivu na společnost a jednotlivce.
Identita a subjektivita: Kulturní studia zkoumají, jak jsou identity (např. národní, etnické, pohlavní, sexuální) konstruovány a vyjednávány prostřednictvím kultury.
Postkoloniální studia: Tento směr se věnuje důsledkům kolonialismu a imperialismu na kulturu a identitu, zkoumá otázky moci, odporu a dekolonizace.
Mediální studia: Analyzují roli médií v současné kultuře, jejich vliv na formování veřejného mínění a sociální interakce.

Přínos:

Kulturní studia přispěla k rozšíření pochopení kultury a jejího významu v sociálním životě. Podporují kritickou diskuzi o otázkách, jako je globalizace, konzumerismus, mediální reprezentace a mocenské dynamiky. Také poskytují nástroje pro analýzu kulturních projevů a praktik v jejich sociálních, ekonomických a politických kontextech. Kulturní studia tak otevírají prostor pro reflexi a kritiku sociokulturních norm a hodnot, které formují naše pochopení světa.

nedourčenost textu – autor, příklad

Nedourčenost textu je literárněteoretický koncept, který odkazuje na otevřenost literárního díla různým interpretacím. Tento jev spočívá v tom, že text nenabízí jediný, pevně daný význam, ale umožňuje čtenářům vytvářet vlastní výklady na základě textových prvků, které jsou víceznačné nebo otevřené interpretaci. Tento koncept je úzce spojen s teorií recepce a s poststrukturalistickými přístupy k literatuře, které zdůrazňují aktivní roli čtenáře v procesu vytváření významu.

Autoři a teoretici:

Umberto Eco je jedním z autorů, kteří se zabývali konceptem nedourčenosti. Ve svém díle “Otevřené dílo” rozvíjí myšlenku, že umělecké dílo je v zásadě “otevřené” různým interpretacím a čtenářským zapojením.

Roland Barthes v díle “Smrt autora” argumentuje pro odstranění autora jako hlavního zdroje významu díla, což dává větší prostor nedourčenosti a aktivní úloze čtenáře při interpretaci textu.

Příklad:

Jedním z klasických příkladů díla, které je často citováno jako příklad nedourčenosti, je román “Jméno růže” od Umberta Eca. Tento historický detektivní román je plný odkazů, symbolů a literárních aluzí, které čtenářům umožňují různé interpretace děje, motivací postav a symbolického významu událostí. Eco tímto dílem demonstruje, jak literatura může být “otevřeným dílem”, které nabízí bohatý prostor pro čtenářskou interakci a interpretaci.

Nedourčenost textu je tak klíčovým prvkem, který literární dílo otevírá různým výkladům a podtrhuje aktivní úlohu čtenáře v procesu vytváření smyslu a významu.

+ dva rozbory – poezie a próza (rozbor prózy dle Genette a Doležela)

Při rozboru prózy dle Gérarda Genette a Lubomíra Doležela se můžeme zaměřit na různé aspekty textu, vycházejíc z jejich teoretických přístupů k narativu a vyprávění. Oba teoretici poskytují nástroje pro hloubkovou analýzu textu, která zahrnuje strukturu vyprávění, časové uspořádání, perspektivu a úroveň vypravěče. Zde jsou některé konkrétní možnosti a principy pro rozbor prózy podle těchto teoretiků:

Rozbor podle Gérarda Genette:

Ordo (pořádek vyprávění): Zkoumejte, jak je příběh vyprávěn ve vztahu k chronologickému pořadí událostí. Identifikujte případy analepse (zpětné odkazy) a prolepse (předskakování), které mění lineární časovou osu příběhu.
Duration (trvání): Pozorujte, jak se vypravěčský čas liší od času příběhu. Zvažte momenty, kde narace zpomaluje nebo urychluje vzhledem k událostem příběhu.
Frequency (frekvence): Analyzujte, jak často jsou události vyprávěny v porovnání s tím, jak často se ve skutečnosti staly. Zvažte opakování a jedinečnost událostí ve vyprávění.
Voice (hlas): Identifikujte, kdo vypráví příběh (vypravěč) a jaká je jeho pozice vůči příběhu (např. vnější vypravěč, postava-příběh). Pozorujte, jak se mění perspektiva vyprávění.
Mode (způsob): Zaměřte se na to, jak jsou informace prezentovány čtenáři. Zvažte rozdíl mezi “showing” a “telling”, tedy mezi scénickým vyprávěním a narativním shrnutím.

Rozbor podle Lubomíra Doležela:

Fikční světy: Analýza se soustředí na konstrukci fikčního světa, včetně jeho pravidel, logiky a interní konzistence. Zkoumá, jak autor vytváří alternativní realitu a jaké jsou její charakteristiky.
Postavy: Pozornost je věnována tomu, jak jsou postavy v próze konstruovány, jaké mají role a jak se vyvíjejí. Doležel klade důraz na to, jak postavy funkcionalizují v rámci fikčního světa.
Vyprávěcí strategie: Zvažte, jaké narativní strategie autor používá k pohlcení čtenáře, k vytvoření napětí nebo k vyvolání emocí. Tento přístup zahrnuje také analýzu vypravěčských technik a jejich vlivu na recepci textu.
Tematická analýza: Doleželova teorie umožňuje prozkoumat, jak jsou téma a motivy v textu propracovány a jak se propojují s konstrukcí fikčního světa a postav.

Při rozboru prózy podle Genette a Doležela je důležité kombinovat tyto přístupy a zaměřit se na komplexní pochopení textu, včetně jeho struktury, tem atiky, narativních technik a způsobu, jakým text komunikuje s čtenářem. Rozdíl mezi Genetteovým a Doleželovým přístupem lze vidět v tom, jak každý z nich přistupuje k narativu a jeho strukturálním aspektům. Zatímco Genette se zaměřuje na formální vlastnosti narativu, jako je časové uspořádání, perspektiva a hlas, Doležel klade důraz na konstrukci a fungování fikčních světů a na postavy jakožto aktéry v těchto světech.

Pokud chcete text analyzovat podle těchto teoretiků, můžete postupovat takto:

Začněte s Genetteovou metodou:

Identifikujte časovou strukturu příběhu, včetně jakýchkoli zásahů do lineárního vyprávění.
Poznamenejte si, jak vypravěč ovlivňuje příběh, a určete jeho pozici ve vztahu k ději.
Zjistěte, jak se vypravěč vypořádává s odhalováním informací a jaký to má dopad na čtenáře.

Přejděte k Doleželově analýze:

Prozkoumejte, jak je fikční svět vytvořen a jaké má pravidla a omezení.
Zamyslete se nad rolí postav v příběhu a nad tím, jak se jejich akce a motivace odrážejí ve fikčním světě.
Věnujte pozornost narativním strategiím, které autor používá k zapojení čtenáře, a zkoumejte, jak se téma a motivy prolínají celým textem.

Porovnejte a kontrastujte zjištění:

Porovnejte, jak každá metoda přistupuje k analýze textu, a zvažte, co každá odhaluje o díle.
Uvažujte, jak se formální a strukturalistické aspekty (Genette) doplňují s analýzou fikčního světa a postav (Doležel).

Syntetizujte své závěry:

Vytvořte komplexní obraz díla, který zahrnuje jak jeho formální strukturu, tak hloubkovou analýzu jeho obsahu a významu.
Zvažte, jak se rozdílné aspekty díla vzájemně ovlivňují a jak společně přispívají k celkovému efektu příběhu na čtenáře.

Rozbor podle Genette a Doležela vám umožní získat hluboký vhled do narativních strategií a konstrukce textu, přičemž vám poskytne nástroje pro porozumění jak formálním, tak obsahovým aspektům literárního díla.

_ _ _ _ _ _ _ _

Test – 2. termín

1) pojmy: litotes, personifikace, prolepse, epiteton

Litotes: Jedná se o formu podcenění, kdy se význam vyjadřuje negací opaku toho, co se chce sdělit. Litotes může sloužit k zesílení významu nebo k jemnému a nenásilnému vyjádření. Například věta “Nebylo to špatné” může znamenat, že něco bylo velmi dobré.

Personifikace: Tato figura připisuje lidské vlastnosti, emoce nebo chování objektům, zvířatům nebo abstraktním konceptům. Je to způsob, jak oživit neživé nebo abstraktní pojmy a udělat je více srozumitelnými či blízkými čtenáři. Například “Vítr šeptal tajemství do listů stromů”.

Prolepse: Tato narativní technika, známá také jako předjímání, nastává, když vypravěč nebo text napoví nebo přímo odhalí události, které se odehrají v budoucnosti příběhu. Slouží k budování napětí nebo k připravení čtenáře na to, co přijde.

Epiteton: Epiteton je adjektivum nebo fráze použitá k popisu podstatného jména, často s cílem zdůraznit charakteristiku nebo vlastnost, která není očividná. Může být konstantní (opakující se ve více dílech nebo u stejné postavy, např. “rychlonožka Atalanta”) nebo ojedinělý, specifický pro konkrétní textový kontext.

2) co je to intertextualita – s kým je tento pojem spojen

Intertextualita je koncept v literární teorii, který popisuje vztah mezi texty, jak se na sebe odkazují, ovlivňují se nebo dialogují. Termín „intertextualita“ byl zpopularizován francouzskou teoretičkou Julii Kristevou v 60. letech 20. století, když rozvinula myšlenky ruského filozofa Michaila Bachtina o vzájemné propojenosti a dialogičnosti všech literárních děl.

Intertextualita poukazuje na to, že žádný text není úplně originální nebo izolovaný, ale je součástí sítě odkazů a citací, které sahají do minulosti a ovlivňují budoucí díla. Texty si mohou vzájemně půjčovat motivy, postavy, náměty, stylistické prvky nebo specifické výrazy. Tento fenomén může být explicitní, například v citaci, aluzi, parodii, nebo implicitní, manifestující se v méně zřetelných odkazech a vlivy.

Intertextualita rozšiřuje pochopení literárních děl tím, že zdůrazňuje jejich sociální, kulturní a historický kontext a ukazuje na složitost vztahů mezi různými texty a jejich autory.

3) volný verš (kdy vznikl, charakteristika, kdo se mu věnoval)

Volný verš je básnická forma, která odmítá tradiční metrické a rýmové schéma. Jeho charakteristickým znakem je absence pevné struktury, což básníkům umožňuje větší svobodu v projevu. Volný verš se často vyznačuje přirozeným rytmem mluveného jazyka, nepravidelným rozložením veršů a střídáním délky veršových řádků.

Historie volného verše sahá až do starověku, ale jako moderní forma se začal masivně prosazovat na konci 19. a začátku 20. století. Klíčový moment pro jeho rozvoj přišel s francouzskými symbolisty a především s Julesem Laforguem, který je často citován jako jeden z průkopníků tohoto stylu. V anglicky mluvících zemích se volný verš rozšířil díky básníkům jako Walt Whitman, který je považován za jednoho z otce volného verše v Americe, a později díky básníkům modernismu jako T.S. Eliot, Ezra Pound a William Carlos Williams. Tyto osobnosti volný verš využívaly k experimentování s formou a vyjádření komplexních myšlenek a emocí bez omezení tradiční metrickou strukturou.

Charakteristika volného verše zahrnuje:

Odmítnutí pevné metrické struktury a rýmu.
Využití nepravidelných veršů a řádků různé délky.
Důraz na přirozený rytmus jazyka.
Flexibilitu ve formátování, což umožňuje básníkovi lépe vyjádřit emoce a nálady.
Často reflektuje spontánnost a přirozenost řeči.

Ve 20. století se volný verš stal dominantní formou v mnoha poetických tradicích a byl využíván řadou básníků po celém světě k prozkoumání nových možností vyjádření a k experimentování s jazykem.

4) čím přispěla hermeneutika k výkladu dějin – co je to horizont očekávání (kdo je autorem pojmu)

Hermeneutika, jako filozofická disciplína zabývající se teorií interpretace, přispěla k výkladu dějin zejména tím, že poskytla metodologický rámec pro pochopení textů, událostí a kulturních fenoménů v jejich historickém kontextu. Jedním z klíčových přínosů hermeneutiky je důraz na historickou a kulturní podmíněnost jak samotných textů, tak i jejich interpretů, což vedlo k hlubšímu pochopení proměnlivosti významů a interpretací v čase.

Pojem “horizont očekávání” je spojen s Hansem Robertem Jauss, který je jednou z významných postav recepční estetiky, subdisciplíny, která se vyvíjela v rámci hermeneutické tradice. Tento pojem odkazuje na soubor předpokladů, znalostí, postojů a očekávání, které čtenář přináší k četbě textu a které formují jeho interpretaci. Horizont očekávání je tedy dynamický a proměnlivý; mění se nejen mezi různými čtenáři, ale také v průběhu času, což odráží historickou a kulturní specifičnost čtenářských reakcí na literární dílo.

Jaussův koncept “horizontu očekávání” přispěl k výkladu dějin literatury tím, že upozornil na interakci mezi textem a jeho recepcí v konkrétním historickém momentu. Umožňuje nám lépe pochopit, jak se literární díla četla a interpretovala v různých obdobích, a nabízí vhled do toho, jak se literární tradice a kulturní hodnoty vyvíjely v čase. Tento přístup tak rozšiřuje rámec hermeneutiky o sociálněhistorickou dimenzi, zdůrazňující, že interpretace není izolovaným aktem, ale dialogem mezi textem a jeho čtenáři, který je hluboce zakořeněn v konkrétním historickém a kulturním kontextu.

5) co je to alexandrin, z jaké je země, kdo v Čechách psal tímto způsobem

Alexandrin je veršová forma charakteristická dvanácti slabikami, typicky rozdělenými cesurou (přestávkou) na dvě šestislabičné části. Tato forma je pojmenována po středověkém epickém díle „Alexandrovi“, které vypráví o životě Alexandra Velikého a bylo psáno alexandriny. Alexandrin má svůj původ ve francouzské literatuře a je považován za jeden z nejtradičnějších a nejvýznamnějších veršových metrů ve francouzské poezii, kde dosáhl zvláště velké popularity ve 17. století ve tvorbě autorů jako byl Pierre Corneille nebo Jean Racine.

V české literatuře byl alexandrin také užíván, ale méně často než ve francouzské. Jeho použití je spíše ojedinělé a objevuje se zejména v dílech, která jsou silně ovlivněna francouzskou nebo obecněji západoevropskou tradicí. Jedním z českých autorů, kteří alexandrinský verš používali, byl například Jaroslav Vrchlický, který je známý svou bohatou a rozmanitou básnickou tvorbou. Vrchlický experimentoval s různými veršovými formami a byl významným představitelem českého dekadentního a symbolistního hnutí na přelomu 19. a 20. století. Jeho použití alexandrinského verše ukazuje na široký záběr jeho literárních zájmů a otevřenost evropským literárním vlivům.

_ _ _ _ _ _ _ _

Test – 3. termín

1) pojmy: tirádový rým, ženský rým, synekdocha, lyrický subjekt, přesah

Tirádový rým: Tento termín se obvykle používá k označení specifického typu rýmové struktury, kde se rým opakuje ve více než dvou verších za sebou, tvoříc tak dlouhý, souvislý blok rýmů. Například ABCBDBEB může být vzorem pro tirádový rým, pokud se stejné koncovky slov opakují ve více verších.

Ženský rým: V básnické metrice se ženský rým vyznačuje tím, že rýmované slovo nebo skupina slov končí neakcentovanou slabikou. To znamená, že rým zahrnuje poslední dvě slabiky, kde poslední slabika není zdůrazněna. Například slova „kocour“ a „dvour“ tvoří ženský rým.

Synekdocha: Jedná se o rétorickou figuru, která používá část k reprezentaci celku nebo celku k reprezentaci části. Synekdocha je forma metonymie, ale zvláštní tím, že vztah mezi částí a celkem je vždy konkrétní a jasně definovatelný. Například „všechny ruce na palubu“ je synekdocha, kde „ruce“ reprezentují celé osoby.

Lyrický subjekt: Lyrický subjekt je hlas, který vypráví nebo je prezentován v básni. Není to nutně autor básně, ale může to být vytvořená persona, která vyjadřuje pocity, myšlenky nebo postřehy. Lyrický subjekt slouží k prozkoumávání vnitřního života nebo k výrazu emočního stavu.

Přesah: V literatuře odkazuje přesah na to, jak se tematika, symboly nebo motivy díla dotýkají širších témat nebo univerzálních pravd, přesahujících konkrétní příběh nebo postavy. Přesah může vést k tomu, že dílo rezonuje s širokým spektrem čtenářů nebo diváků tím, že se dotýká základních lidských zkušeností, společenských otázek nebo filozofických problémů.

2) konec metapříběhu, Lyotard – jak rozumíte pojmu, do jakého směru patří Lyotard

Pojem “konec metapříběhu” (někdy uváděný jako “konec velkých vyprávění” nebo “konec meta-narativy”) je ústředním konceptem postmoderní filozofie a kritiky, který se silně spojuje s myšlenkami francouzského filozofa Jeana-Françoisa Lyotarda. Tento koncept byl podrobně rozpracován v jeho díle “Postmoderní stav” (La Condition postmoderne, 1979), ve kterém Lyotard analyzuje změnu ve společenském a kulturním vnímání vědění a pravdy.

Lyotard rozumí “konci metapříběhu” jako odmítnutí velkých, celostních teorií a narativů, které usilují o vysvětlení celku lidské historie, společnosti nebo vědění podle jednotných principů. Metapříběhy, jako je osvícenství, marxismus, nebo křesťanství, slibovaly univerzální pravdu a pokrok lidstva. V postmoderní době však tyto velké narativy ztrácejí svou přesvědčivost a autoritu; již nejsou vnímány jako schopné poskytnout jednotné vysvětlení světa nebo směr, kterým by se společnost měla ubírat.

Lyotard patří k předním postavám postmoderního myšlení, což je směr, který se vyznačuje skepsí vůči univerzálním pravdám, objektivitě a celostním vysvětlením. Postmodernismus klade důraz na pluralitu, rozmanitost a relativitu perspektiv, zpochybňuje hierarchie a odmítá absolutizaci jakýchkoli hodnot nebo idejí.

V kontextu literární a kulturní teorie má “konec metapříběhu” důležitý dopad na způsob, jakým chápeme umělecká díla, historii a identitu. Nabádá k uznání rozmanitosti hlasů a vyprávění, která byla dříve marginalizována nebo ignorována velkými narativy, a podporuje otevřenost vůči novým, často protichůdným interpretacím.

3) metafory – jaký je rozdíl mezi tradičním a kognitivním pojetím

Tradiční a kognitivní pojetí metafory představují dva různé pohledy na to, jak metafory fungují a jakou roli hrají v jazyce a myšlení.

Tradiční pojetí metafory

Tradiční pojetí metafory, které má kořeny již v Aristotelově rétorice, chápe metaforu především jako stylistický prvek, ozdobu jazyka nebo literární figuru používanou k dosažení estetického účinku, emocionálního vlivu na čtenáře nebo k zvýraznění významu. V tomto pojetí je metafora zvláštním případem přeneseného významu, kde se slovo používá v jiném než jeho obvyklém, doslovném významu. Tradiční pojetí se soustředí na metafory v literatuře a umění, kde je jejich funkce často viděna v ozvláštnění jazyka, evokaci obrazů a emocí.

Kognitivní pojetí metafory

Na druhé straně, kognitivní pojetí metafory, které se začalo vyvíjet zejména ve druhé polovině 20. století s pracemi George Lakoffa a Marka Johnsona (zejména “Metafory, kterými žijeme”), přistupuje k metafoře jako k základnímu mechanismu lidského myšlení a poznání. Kognitivní teorie metafory tvrdí, že metafory nejsou jen otázkou jazyka, ale že jsou způsobem, jakým lidé konceptualizují svět kolem sebe. Metafory podle tohoto pojetí umožňují lidem chápat a strukturovat jednu oblast poznání (cílovou doménu) v termínech jiné, již známé oblasti (zdrojové domény). Kognitivní pojetí ukazuje, že metafory nejsou pouze literárními ornamenty, ale zásadní součástí každodenního jazyka, myšlení a jednání, prostřednictvím kterých lidé organizují své zkušenosti a poznatky.

Rozdíly mezi tradičním a kognitivním pojetím

Fokus: Tradiční pojetí se soustředí na jazykové a literární aspekty metafory, zatímco kognitivní pojetí zdůrazňuje metaforu jako základní kognitivní nástroj.
Funkce: V tradičním pojetí má metafora především estetickou funkci, v kognitivním pojetí se chápe jako způsob organizace a zpracování poznatků.
Aplikace: Zatímco tradiční pojetí omezuje výskyt metafor na umělecký jazyk, kognitivní teorie ukazuje, že metafory jsou přítomny v běžné komunikaci a mají zásadní vliv na způsob, jakým lidé chápou svět.

Kognitivní pojetí metafory tak rozšiřuje rozumění metaforám o dimenzi, která překračuje jen estetickou úlohu v literatuře a umění, a ukazuje na jejich hlubší, systémovou roli v lidském poznání a jazyce.

4) Mukařovský – 3 vědci, které inspiroval a čím se zabývali

(???)

Jan Mukařovský (1891–1975), český literární teoretik, estetik a představitel strukturalismu, měl hluboký vliv na řadu oblastí humanitních věd. Jeho práce se dotýkala především estetiky, sémiotiky, teorie literatury a jazykovědy. Mukařovský se zabýval zejména funkcí umění v sociálním kontextu, strukturou uměleckého díla a vztahem mezi formou a obsahem v literárním textu. Jeho práce inspirovaly mnoho vědců napříč různými disciplínami. Zde jsou tři příklady vědců, na které měl významný vliv:

Roland Barthes – Francouzský literární teoretik a sémiotik, který se proslavil svými pracemi o strukturalismu, poststrukturalismu a sémiotice. Barthes byl ovlivněn Mukařovského pojetím znaku a funkcí literárního díla, zejména jeho zdůrazněním role čtenáře v konstrukci významu a “smrti autora”, což jsou myšlenky, které rezonují s Mukařovského zájmem o interakci mezi dílem a jeho přijetím.
Roman Jakobson – I když byl Jakobson spíše současníkem než přímým žákem Mukařovského, jejich práce v oblasti sémiotiky a lingvistiky se navzájem ovlivňovaly, zejména v kontextu Pražského lingvistického kroužku. Jakobsonovo rozdělení jazykových funkcí a jeho práce na poezii a metaforě rozšířily Mukařovského myšlenky o umělecké funkci a znaku.
Umberto Eco – Italský sémiotik, esejista a romanopisec, který se věnoval interpretaci textů a teorii znaku. Eco byl ovlivněn Mukařovského přístupem k umění jako systému znaků a jeho zdůrazněním důležitosti kontextu a kultury pro interpretaci uměleckých děl. Eco rozvíjel tyto myšlenky ve své vlastní práci o otevřených dílech a roli čtenáře v literární komunikaci.

Jan Mukařovský tedy inspiroval vědce zabývající se nejen teorií literatury a estetikou, ale také sémiotikou, lingvistikou a kulturními studii, čímž přispěl k rozvoji interdisciplinárního přístupu v humanitních vědách.

5) sylabický systém

Sylabický veršový systém je metrický systém, v němž je rytmus a struktura verše určena především počtem slabik ve verši, nikoli důrazem nebo délkou slabik. Tento systém je charakteristický pro řadu jazyků, včetně románských jazyků (například francouzština, španělština, italština) a také pro některé slovanské jazyky, jako je čeština nebo slovenština.

Charakteristika:

Důraz na počet slabik: Verše jsou organizovány podle pevného počtu slabik. Například v sonetech psaných v italštině může každý verš mít přesně jedenáct slabik.
Rýmová struktura: Sylabický systém často spolupracuje s rýmovými schématy, která pomáhají zvýraznit rytmickou strukturu verše.
Méně závislý na přízvuku: Na rozdíl od akcentových systémů, jako je anglický, není rytmus verše určen důrazem na určité slabiky, ale spíše rovnoměrným rozložením slabik.

Historický kontext:

Sylabické metriky mají dlouhou historii a jsou základem pro mnoho tradičních forem poezie ve výše zmíněných jazykových tradicích. Například v české poezii je sylabický systém velmi častý a byl používán v různých historických obdobích, od středověku po současnost. Ve středověké latinské, francouzské, a italské poezii se sylabický systém rozvíjel paralelně s vývojem národních literatur a později ovlivnil i další evropské literatury.

Příklady:

Francouzská alexandrin: Tradiční francouzský verš má dvanáct slabik.
Italský endecasillabo: Tradiční italský verš má jedenáct slabik.
Česká poezie: Použití sylabotónického systému, kde se kladný důraz klade jak na počet slabik, tak na jejich přízvuk, ale základ tvoří počet slabik.

Sylabický systém tedy představuje jednu z fundamentálních rytmických struktur v poezii, která se liší od akcentových nebo kvantitativních systémů a poskytuje básníkům jedinečný způsob, jak organizovat a formovat svá díla.

6) 1. strofa básně Nikde od Halase – určit – rytmus, rým, verš, lyrický subjekt, čas, prostor, smysl, tropy, figury

„Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi

srostenec všech nocí sám tak mezi všemi

Nikde teskná bráno Nikde zhoubné věno

Nikde bezhlesé a Nikde ohvězděno

Nikde Nikde hloubka popelcová zpívá

všude Nikde krutá strastná mračná divá

domovina Nikde v tichu závírném

ty Nikde obílené v důlku vesmírném“… + dalších 11 slok!!!

Báseň “Nikde” od Františka Halase je významným příspěvkem k české moderní poezii. František Halas (1901–1949) patří mezi klíčové osobnosti české literatury 20. století, jehož dílo se vyznačuje hlubokým humanismem, sociální angažovaností a inovativním využitím jazyka. Jeho poezie často reflektuje existenciální otázky, osobní i kolektivní úzkosti a hledání smyslu života a lidské solidarity.

Pro analýzu první strofy básně “Nikde” se zaměříme na rytmus, rým, veršovou formu, lyrický subjekt, čas, prostor, smysl, tropy a figury mluvy, i když samotný text básně není přímo citován.

Rytmus a rým

Rytmus: Rytmus Halasových básní bývá pečlivě strukturovaný, ale v rámci modernismu si může dovolit určitou volnost. V “Nikde” může rytmus odrážet proměnlivost pocitů a myšlenek lyrického subjektu.
Rým: Halas využívá různé rýmové schématy. V této básni může jít o pravidelný nebo nepravidelný rým, v závislosti na konkrétním uspořádání strofy.

Verš a lyrický subjekt

Verš: Velikost a forma verše mohou být variabilní, což je typické pro moderní poezii. Halas často používá volný verš.
Lyrický subjekt: V básni “Nikde” se lyrický subjekt může zabývat pocitem osamělosti, izolace nebo existenciální prázdnoty, což je interpretováno prostřednictvím názvu.

Čas a prostor

Čas: Čas může být v básni vnímán jako momentální, zamrzlý nebo nekonečný, v závislosti na emocionálním stavu lyrického subjektu.
Prostor: Název “Nikde” naznačuje nekonkrétnost prostoru, možná pocit ztráty nebo neexistence určitého místa, kde by se subjekt mohl cítit doma.

Smysl

Smysl: Základní smysl básně může být hledání místa, identity nebo smyslu života v kontextu pocitu ztráty nebo nejistoty.

Tropy a figury mluvy

Tropy: V Halasově poezii se může objevovat metafora pro vyjádření abstraktních pojmů skrze konkrétní obrazy. Personifikace může dávat životní vlastnosti neživým objektům nebo abstrakcím.
Figury mluvy: Aliterace, asonance nebo paralelismus mohou být použity pro rytmický efekt nebo zdůraznění určitých myšlenek nebo emocí.

_ _ _ _ _ _ _ _

Fikční světy fantastiky dle N. Trailové – vypiš a vysvětli.

Nina Trajlová je uznávaná teoretička zabývající se fantastikou a jejími různými formami a aspekty. Ve svých pracích se věnuje kategorizaci a analýze fikčních světů v rámci žánru fantastiky, přičemž identifikuje a vysvětluje různé typy fikčních světů, které tento žánr obsahuje. Přestože jsem nemohl najít konkrétní reference na dílo Niny Trajlové, obecně se dá říci, že v teorii fantastiky se fikční světy obvykle dělí na několik základních typů, které jsou charakteristické pro žánr:

Čistě fantastické světy: Tyto světy jsou zcela oddělené od našeho reálného světa a fungují podle vlastních pravidel a zákonitostí, které se mohou lišit od těch naší reality. Příklady mohou zahrnovat světy, kde magie je běžnou součástí každodenního života nebo kde existují fantastické bytosti jako jsou draci, elfové či jiné mýtické postavy.
Paralelní světy: Jsou to světy, které existují souběžně s naším reálným světem a jsou s ním nějakým způsobem propojené. Často se setkáváme s příběhy, kde postavy přecházejí mezi naším světem a těmito paralelními realitami, čímž dochází k prolínání fantastických a reálných prvků.
Skryté světy: Tyto světy existují uvnitř nebo pod povrchem našeho reálného světa a jsou skryty před běžným pozorovatelem. Příkladem může být magická společnost skrytá před běžnými lidmi v sérii Harry Potter nebo tajné království podzemních bytostí.
Postapokalyptické světy: I když ne vždy výhradně fantastické, často zahrnují fantastické prvky v kontextu světa po katastrofické události, která zásadně změnila známou civilizaci. Tyto světy zkoumají, jak by se lidstvo a společnost vyrovnaly s drastickými změnami.
Světy s alternativní historií: V těchto světech se historie odehrála jinak než v naší realitě, což vede k vytvoření zcela odlišného sociálního, politického či technologického vývoje. Často zahrnují fantastické elementy, které byly zapříčiněny odlišným vývojem historie.

Přestože tato klasifikace není přímo z díla Niny Trajlové, obecně reflektuje způsoby, jakými teoretici a autoři fantastiky konceptualizují a kategorizují fikční světy v rámci tohoto žánru. Každý z těchto typů světů poskytuje autům různé možnosti pro prozkoumávání témat, postav a narativních struktur.

Felix Vodička – čím se má zbývat literární historie (opět vyjmenuj a popiš), do jakého směru se Vodička řadí?

Felix Vodička, významná postava české literární vědy, se zasloužil o rozvoj strukturalistického přístupu v literární historii. Jeho práce klade důraz na důkladnou analýzu literárního díla s ohledem na jeho formu, strukturu a vztah k literární tradici. Vodička identifikoval několik klíčových aspektů, kterými by se měla literární historie zabývat:

Struktura literárního díla: Vodička zdůrazňuje význam studia struktury a formy literárních děl, včetně narativních technik, veršové struktury, stylistiky a dalších formálních aspektů.
Literární vývoj: Zabývá se proměnami literárních forem a žánrů v čase a jejich vzájemnými vztahy. Tento přístup umožňuje identifikovat literární trendy, směry a periodizaci.
Funkce literatury: Vodička zkoumá, jak literární díla reflektují a ovlivňují společnost, v níž vznikají. Zaměřuje se na sociokulturní kontext díla a jeho recepci.
Literární systém: Přistupuje k literatuře jako k soustavě vzájemně propojených děl a žánrů, které spolu interagují a ovlivňují se. Důraz je kladen na vztahy mezi jednotlivými literárními díly a jejich umístění v širším literárním kontextu.
Typologie a žánrová analýza: Vodička se věnuje klasifikaci literárních děl do žánrů a typů na základě jejich formálních a tematických charakteristik, což umožňuje lépe porozumět literárním konvencím a inovacím.

Vodička se řadí do směru strukturalismu, který přistupuje k literárnímu dílu jako k uzavřenému systému znaků a hledá v něm vnitřní řád a struktury. Strukturalismus kladl zvláštní důraz na analýzu jazyka a formy literárního díla, snažil se o objektivní a vědecky podloženou analýzu literatury. Vodičkova práce je charakteristická kombinací strukturalistického přístupu s důrazem na historický kontext a vývoj literatury, což umožňuje hlubší porozumění literárním dílům a jejich místu v literární historii.

Iser – zařaď a stručně napiš, čím obohatil literární teorii.

Wolfgang Iser (1926-2007), významný německý literární teoretik a jeden z hlavních představitelů recepční estetiky, obohatil literární teorii konceptem “prázdného místa” (také “neurčitého místa” nebo “mezery”), který zdůrazňuje aktivní úlohu čtenáře při tvorbě významu literárního díla. Tento přístup vychází z předpokladu, že literární text není uzavřeným systémem s pevně danými významy, ale spíše strukturou, která vyžaduje aktivní zapojení čtenáře k jejímu rozšíření a doplnění.

Iser rozvinul teorii, podle níž literární text poskytuje “strukturovaný výběr”, který čtenář interpretuje a z něhož tvoří vlastní představy a významy. Tímto způsobem se literární dílo dokončuje v myšlení čtenáře, a to právě díky “prázdným místům” nebo “mezerám” v textu, které čtenář “zaplní”. Iserův přístup zdůrazňuje, že čtení literatury je interaktivní proces, ve kterém se čtenář stává součástí tvůrčího aktu a text je pokaždé znovu konstruován a interpretován.

Iser také rozpracoval koncept “implikovaného čtenáře” (modelového čtenáře), který představuje soubor předpokladů, jež text obsahuje o svém ideálním čtenáři. Tento koncept upozorňuje na to, jak texty strukturují potenciální čtenářské reakce a jaký druh čtenářské aktivity od nich vyžadují.

Wolfgang Iser je tedy klíčovou postavou v rámci recepční estetiky, směru, který se zaměřuje na proces přijetí a interpretace literárního díla čtenářem. Jeho práce přinesla nový pohled na vztah mezi textem a čtenářem a na procesy, které se při čtení odehrávají, čímž významně obohatila teorii literatury a umožnila hlubší pochopení dynamiky literární komunikace.

Stendhalův syndrom – vysvětli, o co jde a napiš, jak je v tomto díle popisováno působení uměleckého díla na emoce.

Stendhalův syndrom je fenomén, popisující intenzivní psychosomatickou reakci jedince na umělecká díla, obvykle vyvolanou návštěvou muzea nebo galerie, kde je vystavena velká sbírka významných a krásných uměleckých děl. Poprvé jej popsal francouzský spisovatel Stendhal (vlastním jménem Marie-Henri Beyle) ve své knize “Neapolsko a Florencie: Cestovní deník z roku 1817”, kde popsal své silné emocionální a fyzické pocity během návštěvy Florencie, zvláště když stál v kostele Santa Croce, kde jsou pochováni Michelangelo, Galileo Galilei a další významné osobnosti. Stendhal popsal pocity závratě, palpitace srdce, zmatení a extrémní emoční vzrušení, které pociťoval v důsledku krásy a velkoleposti uměleckých děl a historických památek.

Stendhalův syndrom tedy odkazuje na stav, kdy je člověk přemožen a emočně zasažený krásou umění nebo mohutností kulturního dědictví, až k fyzickým symptomům, jako jsou závratě, slabost, zrychlený tep a dokonce i halucinace. Někteří odborníci to vidí jako extrémní formu psychosomatické reakce, zatímco jiní mají za to, že je to spíše romantizovaný popis hluboké estetické zkušenosti.

V literatuře i ve skutečném životě může Stendhalův syndrom ilustrovat, jak hluboce může umění ovlivnit lidskou psychiku a emoce. Nabízí příklad působení uměleckého díla na jedince, kde se fyzické a emocionální reakce propojují a ukazují sílu umění evokovat silné a někdy až překvapivé reakce.

_ _ _ _ _ _ _ _

Pozitivismus

Pozitivismus je filozofický směr, který klade důraz na empirické poznání založené na pozorování a experimentu. Tento směr se vyvinul v 19. století a má kořeny ve myšlenkách Augusta Comta, který je považován za zakladatele pozitivismu. Comtův přístup k poznání byl založen na přesvědčení, že vědecké metody a pozorování jsou jediným spolehlivým zdrojem pravého poznání a že filozofie by měla sloužit k sjednocení všech věd do koherentního systému.

Pozitivismus se vyznačuje několika klíčovými principy:

Empirismus: Vědomosti jsou získávány prostřednictvím smyslových zkušeností a empirického zkoumání.
Odmítnutí metafyziky: Pozitivismus odmítá spekulativní filozofii a metafyzické tvrzení, které nelze ověřit nebo falsifikovat prostřednictvím empirických metod.
Logický empirismus nebo logický pozitivismus: Tento pozdější směr, který se rozvinul ve Vídni ve 20. století, klade důraz na logickou analýzu jazyka a vědeckých teorií. Hlásá, že smysluplná tvrzení jsou buď analyticky pravdivá (pravdivá na základě významu použitých výrazů) nebo empiricky ověřitelná.
Pozitivistická metoda: Zastává názor, že vědecké poznání by mělo být organizováno do hierarchie od nejjednodušších pozorovatelných faktů k složitějším teoretickým konstrukcím.

V literární teorii a historii měl pozitivismus rovněž významný vliv, zejména ve snaze o vědecký přístup ke studiu literárních děl. Zastánci tohoto směru se snažili aplikovat objektivní metody na analýzu literatury, důraz byl kladen na historický kontext, život autora a textovou analýzu bez zapojení subjektivní interpretace. V literárních studiích se však pozitivistické přístupy staly předmětem kritiky pro jejich omezení na empiricky ověřitelné aspekty díla, čímž mohly zanedbávat hlubší vrstvy významu a interpretace.

Turner – Literární mysl

Mark Turner, významný teoretik v oblasti kognitivní vědy a literární vědy, se ve svém díle “The Literary Mind” (Literární mysl) zabývá zkoumáním, jakým způsobem literatura a narativní struktury ovlivňují naše myšlení a vnímání světa. Turner tvrdí, že schopnost lidského myšlení vytvářet příběhy, metafory a symbolické reprezentace je základem veškerého kognitivního procesu. Podle něj není literární myšlení odděleno od ostatních forem kognitivní činnosti, ale je integrální součástí naší schopnosti pochopit a dávat smysl realitě.

Turner představuje koncept “parabolického myšlení”, který ukazuje, jak přes příběhy a metafory přenášíme poznatky z jedné oblasti myšlení do druhé a jak nám to pomáhá orientovat se v komplexním světě. Dílo “The Literary Mind” nabízí hluboký vhled do toho, jak jsou literatura a narativy zásadní pro naše kognitivní funkce a jak přispívají k naší schopnosti učit se, komunikovat a vyjadřovat se. Turner tedy klade důraz na to, jak literatura a narativní myšlení obohacují a formují lidskou mysl, a předkládá argumenty o tom, že vyprávění příběhů a literární tvorba jsou základními stavebními kameny lidské inteligence a kultury.

Šklovskij – Ozvláštnění

Viktor Šklovskij – zabýval se prózou a sledoval způsoby vyprávění ve světové literatuře, jaké postupy používá → jazyk je materiálem, ale klíčová je forma →

teorie ozvláštnění – 2 významy pojmu:

1) psychologický proces,

2) ozvláštnění ve vývoji formy = umění jako metoda, ozvláštnění jako typ syžetu → plánovaný postup = automatizace (přirozená věc, ale odvrácenou stranou je, že si obyčejné „zautomatizované“ věci nepamatujeme), umění je schopno posunout nás k realitě, některé věci uděláme jinak, nová generace ozvláštní původní formu → pravidelné střídání automatizace – ozvláštnění – automatizace – ozvláštnění… → s příchody nových literárních generací

– příliš mechanický přístup k interpretaci

– analogie k formalismu v USA – nová kritika „new criticism“

– ovlivnili český literárněvědný strukturalismus – 20. léta 20. stol. (R. Jakobson – PLK)

– díky tomu vznikla naratologie → díky rozdělení formy a příběhu

– vliv na francouzský strukturalismus (60. léta)

Automatizace a ozvláštnění jsou klíčové koncepty, které byly rozvinuty ruským formalismem, zejména Viktorem Šklovským, který je jednou z hlavních postav tohoto literárně-teoretického směru. Tyto koncepty hrají zásadní roli v tom, jak chápeme fungování literatury a její schopnost ovlivňovat vnímání reality čtenáře.

→ Automatizace

Automatizace odkazuje na proces, při kterém se jazykové obraty, výrazy a literární formy stávají “automatickými” nebo “rutinními”. To znamená, že se stávají tak běžnými a očekávanými, že na ně přestáváme vědomě reagovat. Čtenář nebo posluchač je vnímá bez hlubšího zaměření na jejich formu nebo význam, což vede k ztrátě jejich estetického a emocionálního účinku. Automatizace tedy snižuje schopnost literatury a umění obecně zapojit nás do hlubší reflexe nebo emocionálního zážitku.

→ Ozvláštnění

Ozvláštnění (také známé jako “ostranění” nebo “defamiliarizace”) je procesem, prostřednictvím kterého autoři a umělci narušují běžné vnímání a očekávání tím, že představují známé objekty, situace nebo jazykové konstrukce způsobem, který je cizí nebo neobvyklý. Cílem ozvláštnění je obnovit vnímání automatizovaných fenoménů, aby se staly opět viditelnými, zajímavými a emočně rezonujícími. Tímto způsobem Šklovský a další formalisté tvrdili, že literatura “oživuje” běžnou realitu a nutí čtenáře vidět svět novýma očima.

Vztah mezi automatizací a ozvláštněním

Vztah mezi automatizací a ozvláštněním je zásadní pro pochopení, jak literatura může ovlivnit a obohatit naše vnímání světa. Zatímco automatizace vede k rutině a apatii v našem vnímání, ozvláštnění nás probouzí a přináší nový způsob vidění. Šklovský a ruský formalismus tak zdůrazňují význam literární techniky a formy jako prostředků k dosažení tohoto obnoveného vnímání. V literární praxi to znamená, že používání neobvyklých metafor, nečekané struktury příběhu, složité jazykové hry a další stylistické experimenty jsou způsoby, jakými literatura “ozvláštní” svět a přináší nový pohled na zdánlivě známé aspekty lidské existence

Viktor Šklovskij, ruský literární teoretik a jeden z klíčových představitelů ruského formalismu, zavedl koncept “ostranenie” (často překládáno jako “ozvláštnění” nebo “defamiliarizace”). Tento pojem poprvé představil ve svém eseji “Umění jako postup” (“Искусство как приём”, 1917), kde diskutoval o úloze umění v našem vnímání reality.

Šklovskij tvrdil, že hlavním úkolem umění je překonat automatizaci vnímání, kdy se nám zdá, že život a objekty kolem nás jsou běžné, známé a nezajímavé. Automatizace způsobuje, že přestáváme vnímat individualitu a jedinečnost věcí, protože jsou nám příliš známé. Umění, podle Šklovského, nás nutí znovu vidět, slyšet a cítit věci, jako bychom je zažívali poprvé, tím, že naruší naše obvyklé vnímání a interpretace světa.

Ozvláštnění je tedy technika, která záměrně zneobvykluje formu nebo obsah uměleckého díla, aby divák nebo čtenář musel zpomalit svůj proces vnímání a interpretace, čímž se stává více zapojeným a uvědomělým o samotném aktu vnímání. Příklady ozvláštnění lze nalézt v použití neobvyklé syntaxe, nečekaných metafor, záměrné komplikace dějové linie nebo experimentování s narativními technikami.

Tento koncept měl značný vliv na literární teorii a kritiku, a jeho význam přesahuje rámec formalismu. Byl využíván a rozvíjen různými teoretiky a umělci ve snaze objasnit, jak umělecká díla komunikují, ovlivňují emocionální a intelektuální reakce diváků a přispívají k našemu porozumění a reinterpretaci světa kolem nás.