Didaktika VI

KBO/7361 Oborová did. pro bakalářské studium VI 

Literární druhy (Aristoteles/Poetika: tři základní způsoby existence literárního díla): lyrika, epika, drama

Literární žánry (tj.: útvary v liter. druzích): Co si představíme, když se řekne např. román, povídka, hymna, bajka, vtip

 

Epické žánry / Podle rozsahu

• epos / velká epika
• román
• legenda / střední epika
• povídka
• novela
• pohádka
• pověst
• bajka / drobná epika
• podobenství
• anekdota

 

Román:

• postupně přebírá centrální postavení velké epiky
• rozsáhlý, mnohotvárný a proměnlivý epický žánr (někdy i veršovaný)
• z hlediska dějových linií a množství postav komplikovanější než kratší epické žánry (povídky, novely)

 

Varianty románu:

• román rytířský, historický,
• životopisný
• detektivní
• sci-fi
• fantasy
• hororový
• humoristický
• dobrodružný, společenský, psychologický, milostný …

 

Povídka:

• definice povídky se liší podle literární tradice
• někdy bývá uváděna do protikladu
  k románu (jako žánr kratšího rozsahu, než je román)
• jindy se uvádí do protikladu k žánru novely (povídka jako text, který připouští určitá odbočení od dějové linie)
• předchůdci povídek: Dekameron (soubor novel), Canterburské povídky, knížky lidového čtení (zábavná četba příběhů často ze středověku)

 

Novela:

• poutavý a nápaditý příběh, jehož sevřený děj (s jednou výraznou dějovou linií) se stupňuje do překvapivého zvratu
  a závěrečné pointy
• rámcová novela (jeden příběh je „rámcem“ dalších příběhů)
• příklady slavných novel: krysař (Viktor Dyk), Modlitba za Kateřinu Horovitzovou (Arnošt Lustig), E. Hemingway: Stařec a moře, Giovanni Boccacio: Dekameron

Pohádky:

• zpravidla zázračné osoby, činy, prostředí
• často i obtížný úkol (jehož splněním má hrdina dosáhnout odměny)
• určité (jasně čitelné) typy postav (někdo je po zásluze potrestán)
• „pohádkářské vyprávění“ (jasná logika přehledně vyprávěných událostí)
• České pohádky: Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Karel Čapek, Vladislav Vančura, Jiří Wolker, Jan Drda

 

Lyrické žánry:

Balada / žánry na pomezí s epikou; báseň působí jako vyprávění, nemá vypravěče, opakují se dialogy, opakují se slova, důležitý je rytmus, nejde jen o vyprávění události v minulém čase, ale o básnickou řeč určenou k opakování

→ báseň zobrazující marný zápas člověka se silami přírodními nebo společenskými

Romance → zpravidla tvoří protiklad k baladě (má optimističtější téma)

Idyla → báseň zobrazující idylický (harmonický) život, příklad: pastýřská poezie, tj. pastýřské zpěvy (dnes koledy), a tzv. ekloga – z řeckého eklogé = výběr, vybraná báseň

óda / vysoká lyrika

→ (oslavná báseň) – například na nejvyšší hodnoty (život, vlast) = hymna (hymnus); na oslavu boha Dionýsa (řeckého boha vína a nespoutaného veselí)

elegie (žalozpěv) – projev smutku (v antické poezii: elegické dvojverší / distichon)

žalm – z řeckého slova „psalmos“, tj. zpěv za doprovodu strunných nástrojů (básnická modlitba)

(sonet) / žánrové formy

(francouzská balada)

 

Lyrické formy:

Sonet – (z provensálského sonet nebo z italského sonetto, tj. písnička)

• básnický útvar s přesně vymezenou strukturou 14 veršů
• první dvě, čtyřveršové sloky (kvarteta) uvádějí téma (tzv. teze)
• druhé dvě, tříveršové sloky (terceta) se ocitají v určitém napětí
  s výchozím tématem (antiteze) a ústí v závěrečnou syntézu
• jeden z proslulých autorů Francesco Petrarca ve 14. století ve Florencii

 

 

Francouzská balada – útvar vzniklý ze středověké písně v 13. století

• podle jeho nejznámějšího autora, básníka Françoise Villona nese také označení „villonská balada“
• první, druhá a třetí sloka mají obvykle 7–12 veršů
• poslední sloka (tzv. poslání) mívá poloviční počet (4–6) veršů
• čeští autoři francouzské balady: Jaroslav Vrchlický, Vítězslav Nezval, Voskovec a Werich,
  dnes například Michal Horáček

 

Dramatické žánry

• podle Aristotela – drama „napodobuje“ osoby „jednající“ zpravidla bez vypravěče, má podobu jednání
• text se „předvádí“ před diváky (provedení = performance)
• tragédie (už dříve spojována se vznešeností témat i postav)
• komedie (jednání předváděné tak, aby vynikla směšnost)
• ve středověku náboženské drama (velikonoční hry, biblické příběhy, tzv. mystéria) a později i jeho zesměšnění (tzv. frašky)
• toto členění opouští William Shakespeare (tragédie se mísí s komedií a naopak)

 

Návrat k aristotelskému pojetí dramatu v klasicismu (v 18. století): požadavek tří jednot:

• jeden hrdina
• jedno místo (v hranicích jednoho města)
• jedna zápletka (podle pětistupňového modelu)

1. expozice (uvedení do děje)
2. kolize (konflikt)
3. krize (vrchol)
4. peripetie (obrat)
5. katastrofa (rozuzlení a očista – katarze)

 

V 19. století: činohra, opera, později komická opera a opereta

Ve 20. století:

• revue (divadelní představení sestavené z mluvených, hudebních a tanečních výstupů)
• hudební komedie
• muzikál (zpěv, mluvené slovo, tanec – všechny složky plně funkční a podílejí se na ději)

Složky literárního díla (na základě čeho lze rozlišit liter. žánry?)

• O čem lit. dílo vypovídá? Prostředí + postavy → motivy
• Jak jsou tyto motivy uspořádány?
• Do podoby děje = epika

//////// anebo jinak např.:

• O čem lit. dílo vypovídá? Oslovení, óda na urč. místo, píseň (verše, rým, rytmus, zvl.řeč)
• Jak jsou tyto motivy uspořádány? Do podoby nedějového textu, přítomného oslovení (lyrika)

Uspořádání motivů a dalších (jazykových) prvků textu = KOMPOZICE

 

Publicistické žánry:

• cestopis = útvar popisující cesty do cizích zemí a jejich zvláštnosti
• reportáž = útvar přinášející přímé svědectví o určité události, popisuje fakta, k nimž vyjadřuje postoje autora
• fejeton = útvar informující zajímavě, vtipně a často s lehkou ironií (kriticky a provokativně) o pozoruhodné aktuální události nebo věci
• sloupek = krátký a stručný (někdy i vtipný nebo kritický) postřeh ze života (má povahu novinového sloupce)
• recenze = posudek určitého díla
• glosa = stručná zpráva nebo komentující poznámka k události,
  o níž už byly základní informace podány (poznámka na okraj)
• črta = drobný útvar zaznamenávající prožitek určité události
  a názory autora na ně
• zpráva = zpravodajský útvar pohotově přinášející aktuální informace
• úvodník = článek obvykle prezentující stanovisko redakce novin (nebo časopisu) a komentující jejich obsah
• medailon = krátký text, který přibližuje život určité osobnosti a její charakteristické vlastnosti nebo počiny významné pro společnost
• nekrolog = ohlédnutí za minulostí při úmrtí významné osobnosti

_ _ _ konec prezentace Jndrčk_ _ _ → dál: literatura 20. stol.

Zdroje:

• Panorama české literatury: Eduard Petrů, Lubomír Machala, Josef Galík, …
• Česká literatura od počátků k dnešku, III. Od počátku století po světovou válku
• Dějiny české literatury 1945–1989, I.-IV. Díl

 

LITERÁRNÍ SMĚRY

Na přelomu 19. a 20. století

Realismus – díky překladům anglické, francouzské a ruské literatury (Dickens, Balzac, Flaubert, Tolstoj, Dostojevskij, aj.) + Česká literární tvorba: A. Jirásek, K. V. Rais, Josef Holeček, Z. Winter, J. S. Machar, J. K. Šlejhar, Otakar Hostinský, V. Mrštík (později přechází k naturalismu).

Naturalismus – snaha o věrné vystižení faktů – vliv E. Zoly. Česká literární tvorba prosazuje sociální a mravní témata: K. M. Čapek-Chod, J. K. Šlejhar, V. Mrštík, A. M. Tilschová.

 Symbolismus

Vznik: Francie v 80. letech 19. století (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé), Amerika (Poe).

→ autoři se pokoušeli v symbolech zachytit tajemství skrytých významů slov.

→ tajemství ukryté v nitru věci, čehož lze dosáhnout symbolem, který nepojmenovává, jen naznačuje, sugeruje, evokuje a zpodobňuje i rozumově nepostižitelné osobní prožitky, zdrojem poznání: mystické stavy, intuice.

• smysl básně musí čtenář odhadnout
• prostřednictvím symbolů chtěli postihnout myšlenky, city, duševní stav
• zejména v poezii, základy volného verše
• byl reakcí na popisnost naturalismu a parnasismu
• vizualizovat věci, jež nelze racionálně popsat – zobrazit nezobrazitelné (pocity…)
• proniknout k podstatě skutečnosti – vnímání umění všemi smysly
• čeští symbolisté se sešli v časopise Moderní revue.

Česká literární tvorba: O. Březina, K. Hlaváček, K. Toman, A. Sova, F. Šrámek, V. Dyk, F. Gelner, F. X. Šalda.

 

Dekadence – jednoznačně není od symbolismu oddělena, odpor k měšťácké společnosti a společenskému poslání umění, odtržení od dosavadní tradice. Převažují motivy smrti, zániku, patologické stavy vědomí, nespoutaná sexualita, náboženská orientaci. Česká literární tvorba se sdružovala kolem časopisu Moderní revue (1894–1925): Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, K. Hlaváček (dekadence, sbírka Pozdě k ránu), raným dílem i S. K. Neumann.

 

Impresionismus – rozšířil se z výtvarného umění (Monet, Manet, Renoir) na hudbu, divadlo, literaturu, zprostředkovává smyslové zážitky, smyslové vjemy (využití zvuků, barev, světelných odstínů), snaží se vyslovit dojem, náladu, pojmenovat prchavý jev („krajina je stavem duše“), doménou je poezie, ovlivnil i prózu, drama a kritiku. Česká literární tvorba: A. Sova, F. Šrámek, V. Mrštík, Jaroslav Kvapil, Karel Sezima.

• Antonín Sova – vliv impresionismu (sbírka Z mého kraje)

 

Expresionismus

Avantgardní umělecký směr, * v německém prostředí na začátku 20. století.

Přednost vypjatému, vášnivému a drastickému vyslovení nitra, směřování k proklamativnosti, abstraktnosti, uchopení světa v celku, nedůvěra v civilizaci, vyjadřování elementárních lidských rysů a citů.

Opozice proti naturalismu a impresionismu ve výtvarném umění, literatuře (V. van Gogh, Munch, Gaugin), snaží se být životním pocitem, obavy o osud člověka. Česká literární tvorba se objevuje až po 1. sv. válce v organizovaném hnutí Literární skupina – František Götz.

– Jeho podstatou je vyjádření pocitu děsu, zoufalství a utrpení

– Stěžejní mezníky pro expresionismus představují historické události – první světová válka a následné změny v poměrech tehdejší společnosti

– Cílem expresionismu je vyjádření prožitků a pocitů. V centru: lidská psychika, ke zvýšení efektu prožitku umělci realitu deformují.

→ F. Kafka (N), J. Váchal, Richard Weiner

• u nás ovlivnil divadlo, drama (po válce hry bratří Čapků, Jana Bartoše, Lva Blatného), v menší míře poezii a prózu (prózu Jaroslava Durycha, Vladislava Vančury, romány staršího K. M. Čapka Choda).
• Josef Čapek: soubor próz Lelio (1917), Boží muka (1917)
• Ivan Olbracht: psychologický román Žalář nejtemnější (1916), Podivné přátelství herce Jesenia (1919)
• Proměňovala se tvorba autorů naturalistické orientace: Karel Matěj Čapek Chod Jindrové (1921), A. M. Tilschová dvoudílný román Vykoupení (1923), F. X. Šalda román Loutky i dělníci boží (1917) a Božena Benešová ve dvou dílech románu Člověk (1919-1920)

 

Vitalismus – v české poezii i próze úzké prolnutí s impresionismem, reaguje na válku, ztrátu ideálů a krizi hodnot snahou o smyslové vnímání života, zdrojem radosti jsou maličkosti a pouhá existence. Česká literární tvorba: F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker ve svých prvotinách

Česká secesní literatura – tento pojem není běžně užíván, jde o komplex literatury na přelomu 19. a 20. století, do vydání Almanachu na rok 1914, zařazuje se sem skupina realistů kolem Herbenova Času, autoři z Moderní revue, signatáři manifestu České moderny, Katolická moderna a buřiči.

 

Avantgarda

• kolem roku 1910 nastupuje první avantgardní skupina = předválečná moderna. Shrnující označením pro různé literární směry vzniklé zač.20.st (např.: kubismus, futurismus, expresionismus, dadaismus a surrealismus).
• Přednost dramatu a poezii před románem.
• avantgardní umění reagovalo na změnu v životě (převratné objevy vědecké a technické), nové vědomí prostoru, času a hodnot = moderní svět (rychlovlaky, letadla, velkoměsta, ruch práce, film, sport, cirkus, varieté), téma uměleckých děl
• nejvíce výtvarníci – sdružení Osma (Emil Filla, Bohumil Kubišta aj.) a poté do Skupiny výtvarných umělců
• architekti a malíři (P. Janák, J. Gočár, J. Chochol, V. Hofman, E. Filla, V. Špála)
• literatura (František Langer a bratři Čapkové, Josef byl výtvarník i prozaik)
• kritikové a dějepisci výtvarného umění (V. V. Štech, V. Kramář, A. Matějček).

V českém prostředí: avantgardní teoretik: Karel Teige. V roce 1920 se čeští avantgardní spisovatelé a výtvarníci spojili do svazu Devětsil. Avantgardními směry, které se v české literatuře nejsilněji prosadily, byly poetismus a surrealismus, z literátů byli nejvýznamnější Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas nebo Jaroslav Seifert v prvním období své tvorby.

Konec české avantgardy: cca 1938. Po II.sv.válce a puči v roce 1948 upadla čes. avantgarda i přes svou deklarovanou socialistickou revolučnost do nemilosti režimu jakožto údajně formalistické a politicky chybně orientované hnutí.

 

Směry ovlivněné válkou

 

Pragmatismus – filozofie činného života, myšlení a poznání nemají hodnotu sami o sobě, ale slouží jako prostředky k jednání, pravdivé je to, co je užitečné, zdůrazňuje úlohu jedince. Česká literární tvorba: T. G. Masaryk, K. Čapek (knižně publikovaná seminární práce Pragmatismus čili Filozofie praktického života – 1918)

 

Unanimismus – v popředí je lidský kolektiv – francouzský prozaik Jules Romains

 

Marxismus-leninismus – každou jinou filozofii odmítá jako nevědeckou, výrok K. Marxe brán jako návod k jednání = filozofové svět jen vykládali, nyní jde o to ho změnit – ovlivnil: B. Engelse, V. I. Lenina. Značný vliv této filozofie na představitele české avantgardy.

Novotomismus – křesťansky orientovaný směr = zjevené pravdy katolického náboženství nejsou v rozporu s vědeckým poznáním. Představitelé české katolické literatury spojují lásku k Bohu s láskou k zemi, úctou k půdě, rekatolizaci chápou jako vývojovou nutnost.

Filozofie existence – navazuje na Kierkegaarda, středem je člověk, existence je způsob bytí v čase, na světě a s jinými. Česká literární tvorba – výrazněji až po 2. sv. válce (J. Chalupecký, V. Černý), v meziválečném období spojena s expresionismem a výkladem bytí člověka (F. Kafka, R. Weiner, J. Deml, V. Holan, F. Halas), pod přímým vlivem existenciální filozofie byl J. Orten.

 

Novoklasicismus

• nepředstavoval vyhraněný literární směr → spíše o snaha o oživení zdrojů klasické tradice a jejich využití při hledání nových výrazových prostředků. Navazuje na antické umění, klasické formy a antická témata.

Důraz na intelekt, přísně vyvážená forma (podporoval ho F. X. Šalda).

• neosobní vyprávění, jednoduché a kompozičně vyvážené. Témata byla nadčasová, autoři zdůrazňovali nadřazenost rozumu a morálních zásad.
• Vznikaly pochyby, zda jde o moderní směr, který chce navrátit dílům řád, či zda jde pouze o návrat k dřívějším formám.

Česká literární tvorba – F. X. Šalda, Otokar Fischer, O. Theer, V. Dyk, bratři Čapkové (na začátku své literární činnosti).

• František Langer Zlatá Venuše (1910), další prózy otištěny v poválečné knize Snílci a vrahové (1921), například Věčné mládí (časopisecky 1911)
• Josef Čapek Živý plamen a Karel Čapek Mezi dvěma polibky (společná kniha Zářivé hlubiny a jiné prózy, 1916).
• Antonín Sova novela Pankrác Budecius, kantor (1916)
• Viktor Dyk Krysař (časopisecky 1911-1912, knižně 1915) – protilehlý styl, jak popisnosti realismu či naturalismu, tak zdobnosti impresionismu a secese, jazyk je někdy záměrně knižní, je však zároveň i účinně střídmý, jádro sdělení nebývá na konci věty, ale je často předsunuto, pracuje s opakováními, náznaky, zámlkami – z toho těží tajuplná, „osudová“ atmosféra novely, předznamenává tak baladistickou prózu 30. let.
• X. Šalda Loutky i dělníci boží (1917) a autoři mu blízcí (Sova, Benešová) směřovali k mravní kázni a duchovním, spirituálním hodnotám
• Spisovatelé kolem Čapků chápali novoklasicismus jako krok k avantgardě Almanach na rok 1914 (představa umění jako svébytného řádu, vytvářeného záměrně a ukázněně, ale pozornost zaměřili k současnosti, k různotvárnosti a dynamičnosti soudobého života) Zářivé hlubiny (1912), poslední společně napsaná próza Čapků, mnohem více kubistické, další autoři Arné Novák, F. Langer, O. Theer.

 

Futurismus

Moderní umělecký směr, vznik na přelomu 19. a 20. století. Básnictví.

Základní požadavky+znaky futurismu: (lat. Futurus=budoucí) → italský spisovatel Filippo Tommaso Marinetti v Manifestu futurismu (1909)

Nový pohled na umění→ tzv. „umění pro budoucnost“. Moderní život, krása neklidu, rychlosti, boje, odvaha, revolta, proměnlivost rytmu, prolínání rovin, zobrazení disharmonie, odmítání reflexivní lyriky, zrušení interpunkce.

– Podstata. oslava pokroku, dynamiky, rychlosti a techniky v moderní době.

– V literatuře silně ovlivnil jazykovou stránku literární děl → dochází např.: k rozbití tradiční větné stavby, užívání sloves pouze v infinitivu, zrušení interpunkce è důvodem je to, že jazyk by takhle mohli být rychlý a moderní à odstraňují se všechny přebytečné věci.

– Představuje také obrazotvornost, pozornost je věnována grafické stránce básně

Vladimir Malakovkij, Velemir Chlebnikov

• Česká literární tvorba: avantgarda, K. Čapek.
• Bratři Čapkové: novela Zářivé hlubiny (v časopise 1912, knižně 1916)

 

Kubismus

Avantgardní umělecký směr, který vznikl na začátku 20. století, který se projevil především ve výtvarném umění. Měl vystihnout charakter tvorby G. Apollinaira, J. Cocteaua – rozhodujícím prvkem poezie je schopnost slova (obrazného pojmenování) budit nečekané asociace, mizí hranice mezi prózou a poezií, dochází k prolínání různých námětů.

– U zrodu tohoto uměleckého směru stál např.: Pablo Picasso

– Kubističtí umělci se snaží věci zobrazit z několika úhlů současně – geometrické tvary

– Jazyková realita je zde rozložena na základní stavební prvky – např.: slova, básnické obrazy

– Důležité je grafické zobrazení básní nebo literárních textů

→ Apollinaire – Kaligramy; Josef Čapek, S. K. Neumann

 

Civilismus

Umělecký směr, vznikl v 2. pol. 19. století v Americe.

– obdiv k člověku, lidskému poznání a k technickému pokroku.

– Oslavuje moderní společnost, věří v demokracii, jeho velkým přínosem je probuzení zájmu o sociální otázky a všední lidský život.

Průkopník civilismu Walt Whitman – Stébla trávy (1855), S. K. Neumann (Nové zpěvy)

 

Kubofuturismus – stírá hranice mezi slovesným uměním, hudebním, výtvarným (obrazové básně G. Apollinaira)

 

Dadaismus – odmítavý postoj k dosud uznávaným společenským a kulturním hodnotám, základem je princip náhody a montáže (klobouk s rozstříhanými texty → náhodně umístěná slova dávají básnický obraz). Ovlivnil hlavně české divadlo.

Poetismus

Výlučně český směr; souvisí s Devětsilem.

Poetismus byl manifestačně vyhlášen 1924, počátky spadají již do konce roku 1922, kdy vyšel Revoluční sborník Devětsil.

Vize komunistické společnosi, být předobrazem šťastného života → odstranit hranice umění a poetickým lyrismem prostoupit denní skutečnost. Inspirace: avantgardními směry (např. Guillaumem Apollinairem, dadaisty, surrealisty), i novými atrakcemi a zábavami – cirkusem, varieté, poutěmi, jazzem, filmem. Podle Karla Teiga má být poetismus: ležérní, dovádivý, fantaskní, hravý, neheroický a milostný. Nové umění podle představ jeho tvůrců přestane být uměním, neboť básníkem se vlastně stane každý.

Poetismus byl manifestačně vyhlášen 1924, počátky spadají již do konce roku 1922, kdy vyšel

 

→Revoluční sborník Devětsil. V tomto sborníku také vychází báseň:

Podivuhodný kouzelník od Vítězslava Nezvala, → nejvýraznější představitel poetismu: kouzlo cestování a exotických dálek, revoluci jako dobrodružství a karneval radosti, krásy moderní civilizace, radost z tvorby. Vyšla ve sbírce Pantomima (1924).

Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (1925), Básně ve sbírce mají působit slovem i vizuálně – básně-obrazy, střídají se zde různé druhy písma, svět se jeví jako pestré, proměnlivé filmové představení: exotické dálky, přístavy, námořníci, cirkus a něžná, hravá láska.

Konstantin Biebl.

 

Devětsil: literární skupina, založena na podzim 1920, se základnou v Praze, pobočkou v Brně. Hlásil se k proletářskému umění, ale pod teoretickým vedením Karla Teiga se v něm ustavil vlastní básnický směr – Poetismus.

Do Devětsilu patřilo mnoho uměleckých osobností.

• Z básníků: Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Halas, Konstantin Biebl + dočasně Jiří Wolker
• Z prozaiků: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jiří Weil

Z teoretiků a kritiků: Karel Teige, Bedřich Václavek

• Z výtvarníků Hoffmeister, Štyrský, Toyen
• Z divadelníků: Jiří Voskovec + Osvobozené divadlo, E. F. Burian
• Devětsilové časopisy: Disk, Pásmo, ReD

 

Surrealismus ( = nadrealismus)

Pokrokový umělecký směr, * Francii ve 20. století mezi 1. a 2. světovou válkou.

Odklon od konvenčních logických schémat a soustřeďuje se na spontánní realizaci podvědomých duševních pochodů, intuicí, přeludů, fantastických představ, snů atp. Využívá automatického přepisu myšlenek do umělecké tvorby, a to jak do literární, tak výtvarné. Vycházel z dadaistického směru. Surrealismus byl jednoznačně ovlivněn psychoanalýzou rakouského lékaře Sigmunda Freuda, který jako první odhalil a přisoudil velký význam v životě člověka nevědomým duševním procesům.

– čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřen skutečný průběh myšlení, automatický text je volný tok obrazů.

Surrealisticka skupina: Literární a umělecká skupina, * 1934 v Praze. Zakladatel+mluvčí: V. Nezval+ K. Teige. Členové: K. Biebl, J. Honzl, J. Štyrský, Toyen. Jádro býv. Devětsil, koncem 20. let → od poetismu k surrealismu.

Výtvarné výstavy, vydávali sborníky (Surrealismus, 1936, Ani labuť ani lůna, 1936), přednášky.

Básnickou produkci Skupiny surrealismu: tvorba V. Nezvala z poloviny 30. let. V roce 1938 V. Nezval vystoupením některých členů skupinu rozpustil.

Ruralismus – hnutí s venkovskou tematikou, sepětí s půdou, revue Sever a východ vydávána v Turnově (1925-1930). Česká literární tvorba: Josef Knap, Fr. Křelina, Václav Prokůpek, Jan Knob, Antonín Matula.

Proletářská literatura a socialistický realismus – marxistické směry. Proletářskou literaturu formulovaly časopisy S. K. Neumana Kmen a Červen, Nejedlého časopis Var a kulturní rubrika Rudého práva, kterou vedl Josef Hora. Snaha o zviditelňování dělnického hnutí, které se v reakci na válku a pod vlivem ruské revoluce radikalizuje k revolučnímu řešení hlubokých poválečných sociálních problémů.

 

Společenská próza

vzorem byla sovětská literatura, hlavním tématem je život dělníků a boj za lepší pracovní podmínky.
k levicové próze se řadili autoři, kteří patřili do řad komunistické strany nebo souhlasili s revoluční změnou ve společnosti a využívali metody socialistického realismu. Ivan Olbracht,

 

Psychologická próza

Autoři většinou podrobně rozebírají chování a vnitřní život svých postav; nejlepší próza psaná mezi válkami; sondy do života lidí bezcitných, amorálních, lidí, kteří jsou nešťastní, proto kolem sebe šíří zlo; zákl. charakteristickým rysem je duševní svět jednotlivých postav.

Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský, Jarmila Glazarová.

 

Schematismus

Mocenské příkazy, zákazy a zásahy ovlivnily po roce 1948 zásadně také poezii. Tematika i výrazové prostředky dobové produkce odpovídaly politickým (ideologickým) požadavkům.

Schematismus = způsob vyjádření socialistického realismu, verše vytvořeny předem stanovených, závazných norem, je politicky angažovaná; upřímný prožitek je potlačen, texty jsou povrchní, přihlouplé; je budována komunistická společnost

 

Schematismus v próze

Budovatelská próza = označována literatura, která začíná vycházet v 50. letech 20. století.

Rozvoj prózy:

Námětem schematické prózy je:

• Likvidace válečných škod, Znárodnění průmyslu, Budování nových továren, JZD, Odsun Němců.
• Schematická próza obrazuje: venkov, tovární prostředí, podrobný popis pracovního prostředí
• Témata: osidlování pohraničí, budování socialismu, průmyslu, združstevňování vesnic

Hrdinové jsou:

• Kladný hrdina = dělník a člen KSČ – je prosazován, je pracovitý, obětavý, uvědomělý, vše obětuje pro společnost
• Záporný hrdina = opačné názory, padouchové, dělají sabotáže, nejsou tak inteligentní

 

Schematismus v dramatu

Absurdní drama = směr avantgardního divadla, projevující se zejména od 50. let 20. století

• Zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou.
• Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s lidmi.
• Ukazuje člověka, jenž je ohrožen mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
• Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci.
• Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.
• Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky.

 

Frézismus = oslava dělnické práce, agitace, tato akce umožnila zasáhnout do poezie i lidem jiného povolání (dělnického) → dělnická poezie měla být „nová“ poezie: jejím úkolem bylo sloužit režimu, musela být didaktická, agitující, ale i srozumitelná, jasná. (Probíhaly i spory o charakter poezie.)  V roce 1948 byla radikálními kritiky (Hájek) ostře odsouzena Hrubínova skladba Hirošima (sice s protiválečným tématem, avšak deziluzivní, s tématem pomíjivosti života). Štoll uvádí jako příklad zavrženíhodné poezie („starého světa“) tvorbu Františka Halase (jehož poetika byla neslučitelná s dobovými budovatelskými požadavky). Radikální odsudek (Skála, Sedloň) si vysloužil i Jaroslav Seifert za intimně laděnou skladbu Píseň o Viktorce, jež nesouzněla s dobovým kontextem. Naproti tomu Vítězslav Nezval (mající v KSČ silnou pozici), ač představitel avantgardy, přihlásil se k novému režimu poezií s politicky aktuální motivikou: příkladem jsou lyricko-epická báseň Stalin či poema Zpěv míru. I někteří jiní básníci (ze starších generací) se svými verši zapojili do služby budování socialismu (byť jen dočasně) — např. Oldřich Mikulášek nebo Josef Kainar.

 

Angažovaná politická poezie, budovatelská poetika (1948-1953)

je dominantní (plná optimismu a radosti z budování komunismu). Z mladých (nejmladších) básníků. Pavel Kohout, Verše a písně.

 

Budovatelská próza vznikala v souladu s koncepcí socialistického realismu (což znamenalo velmi úzký soubor témat, ale i forem a metod). Na aktuální společenskou situaci nejpružněji reagovaly kratší žánry nabízející („pravdivý“) obraz zrodu nové společnosti. Velkou část produkce obsáhly reportáže, tematiku budovatelského úsilí přinášely črty a povídky, jejichž výpověď byla umělečtější.

 

Budovatelský román (desítky próz vydaných v 1. polovině 50. let): hlavními tématy velkého společenského románu zachycujícího proměnu myšlení člověka v pracovním prostředí (typický syžet) byly zápas „starého“ a „nového“ a oslava práce. Námětem byl zrod kolektivu nových lidí budujících nový, lepší svět. Romány obsahovaly vyprávění o znárodnění, bojích za splnění plánu, vylíčení kolektivizace. Výchovnému pojetí této literatury odpovídaly hlavní postavy, typizované, zbavené hlubší psychologie – bývá jí přesvědčený mladý komunista (jenž je příkladem pracovního nadšení pro ostatní), proti stojí zrádci a sabotéři (zpravidla z řad tzv. buržoazie). Jeden z nejoceňovanějších budovatelských románu byl Nástup Václava Řezáče (z roku 1951). Další autoři těchto próz: Jan Otčenášek, Pavel Bojar, Bohumil Říha. V průběhu let docházelo k dílčím proměnám budovatelské poetiky, například se proměňuje hrdina (stává se jím třeba i váhající intelektuál).

 

Socialistický realismus

Umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu → nástroj kulturního útlaku

Navázal z části na angažovanou tvorbu dvacátých a třicátých let a z části na realismus 19. století, kterému však dal komunistický ideologický obsah

• Jeho funkcí byla politická, morální a estetická výchova, která měla u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění
• Jeho hrdiny byli vůdčí osobnosti komunistického hnutí, tzv. hrdinové socialistické práce
• Osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku

Václav Řezáč, Jan Otčenášek, Pavel kohout, Karel Pecka,

 

Dogmatismus

Jedná se o označení pro postoj či způsob myšlení, který určitým tvrzením přisuzuje absolutní platnost.

Má k dispozici donucovací prostředky, může pokusy o kritiku těchto mínění zakazovat a trestat.

 

POSTMODERNISMUS

• Hlavním směrem novodobé literatury – od 2. pol. 20. stol. A ve 21 stol., otevřenost k jazykovým experimentům, hravost a netradiční vypravěčské postupy, stylová různorodost, časté fantaskní motivy, postavy i prostory, zaměření na vypravěče a samotný akt vyprávění, prolínání vysokého stylu s masovým uměním a popkulturou, intertextovost (= vztah textu k jinému textu, přítomnost jednoho textu ve druhém).
• Milan Kundera, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol.

 

Autoři:

Řazeno dle abecedy/dle příjmení

 

Eduard Bass vl. jm. Eduard Schmidt /1888–1946/

Historický román Cirkus Humberto /1941/ – je situovaný do druhé půle 19. století, jeho hrdiny jsou prostí čeští lidé, zedníci a hudebníci, kteří odcházejí do světa za prací a zakotví jako muzikanti a pomocní dělníci v mezinárodním cirkuse, kde jsou ceněni jako lidé pracovití, šikovní, dobře spolupracující a pozitivně myslící. Vašku, chlapec, který je ústřední postavou díla, je pak příkladem, jak se lze prosadit právě těmito vlastnostmi.

 

Božena Benešová (1873-1936)

• básnířka, spisovatelka
• redigovala přílohu Žena v umění
• přátelila se s F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou (romantické prózy)
• zabývá se osudy mladých dívek, konflikt se způsobem měšťáckého života

Básně: Verše věrné i proradné

Román: Člověk, válečná trilogie – Úder, Podzemní plameny, Tragická duha

Povídky: Kruté mládí, Tiché dívky

 

Konstantin Biebl – stejně jako Seifert i Nezval prošel obdobím proletářské poezie (sbírky Věrný hlas – 1924, Zlom – 1925, Zloděj z Bagdadu – 1925). K poetismu se řadí jeho knihy Zlatými řetězy (1926), S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) a Nový Ikaros (1929), zde jsou exotické motivy dalekých krajů v kontrastu s důvěrnými věcmi domova, vzpomínky na hrůzy války v kontrastu se sny o novém spravedlivém světě.

 

Ivan Blatný /1919–1990/

Básník a spisovatel. Gymnázium v Brně, VŠ z důvodu uzavření VŠ nedokončil. Většinu života prožil v exilu v Londýně, krátce po emigraci se u něj rozvinula psychická choroba a většinu života strávil v psychiatrické léčebně. Jako student prošel Blatný vlivem surrealismu. První dvě knížky, které spadají do období Jarního almanachu básnického, Paní Jitřenka /1940/ a Melancholické procházky /1941/ jsou situovány do básníkova rodného Brna. Je to poezie melodická, podobná rané tvorbě Ortenově. Zájem o drobný životní detail, soucit se světem, zdrobnění. Třetí sbírka Tento večer, (1945) naznačuje proměnu Blatného poetiky, hlavním tématem je Brno a jeho atmosféra. Spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa.

 

Egon Bondy (20.1.1930-9.4.2007)

• Zbyněk Fišer, český básník, prozaik a filozof, výrazný inspirátor českého undergroundu.
• Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil.
• Básnické dílo čítá na 40 sbírek.
• Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech.

Pražský život – Poezie mimo domov, Mnichov 1985 (psáno 1952)

Básnické dílo sv. 1 (epické básně z padesátých let) – Pražská imaginace, Praha 1989

Básnické dílo sv. 2 (básnické sbírky z let 1950–1953) – Pražská imaginace, Praha 1989

Básnické dílo sv. 3 (básnické sbírky z let 1954–1963) – Pražská imaginace, Praha 1990

 

Max Brod (1884-1968) – překladatel, skladatel, člen Pražského kruhu, přítel Kafky (po jeho smrti vydal jeho díla), šířil díla českých autorů

– Dílo: Franz Kafka: Životopis (životopis), Osudný rok (román z r. 1934, chlapec zde dospívá za první světové války), Život plný bojů (zaznamenány paměti autora)

 

Otakar Březina (Václav Jebavý)

Symbolické verše – abstraktní → náročné.

1895 – první sbírka Tajemné dálky

Báseň Moje matka – popsán život vlastní matky; vypráví o chudobě bez radosti, ve které žili – tématem celé sbírky je: samota a bolest

Svítání na západě – zde Březina vystihl smrt jako vysvobození z pozemských strastí.

Ruce – sbírka.

 

Karel Matěj Čapek-Chod (1860-1927)

• prozaik, dramatik, novinář
• studia práv nedokončil
• začíná jako novinář/redaktor v Olomouci, od r. 1900 redaktor v Národních listech v Praze
• Chod je přídomek, který si vymyslel (pocházel z Chodska)
• psal o lidech duševně narušených, sociálně vyloučených, hra s jazykem – archaismy
• naturalista – studium sociálního prostředí, projevy sexuality, rysy chorobnosti a úpadku společnosti (hlavně měšťanské)
• představitel tzv. Pražského románu – prostředí a obyvatelé Prahy

Romány: Turbína (1916) – zpochybňování a zesměšňování podnikatelského záměru

Kašpar Lén, mstitel (1908) – ironická variace na námět zločinu a trestu poukazuje na krutou nevypočitatelnost lidských činů a vášní (příběh o muži, který se rozhodne pomstít svůdce své milé, umírá na tuberkulózu přímo u soudu)

Antonín Vondrejc (1917-1918) (básník bojuje se svým životem), Jindrové (příběh vypovídá o mravní odpovědnosti slepce k dítěti, 1. světová válka)

Novely: Humoreska, Vilém Rozkoč (žižkovská periferie) – příběh dolíčen v Řešanech

Divadelní hry: Slunovrat, Básníkova nevěsta

 

Josef Čapek

• starší bratr Karla Čapka, známější jako malíř, patřil k umělec. skupině Tvrdošíjní, ale věnoval se také psaní knih, zemřel v koncentračním táboře na tyfus
• Kulhavý poutník-román
• Stín kapradiny-balada v próze, příběh dvou pytláků, kteří zabili lesníka
• Básně z koncentračního tábora – básnická sbírka, posmrtně
• Povídání o pejskovi a kočičce-autorem textu i ilustrací
• Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny,Ze života hmyzu-napsal s Karlem
• Psáno do mraků-soubor aforismů (vtipné průpovídky)

 

Karel Čapek (1890-1938)

Redaktor v Národních listech, Nebojsa a Lidových novinách.

Dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla a prvním předsedou Československého PEN klubu.

Tvorba s bratrem Josefem, povídkové cykly

• Zářivé hlubiny – drobné povídky
• Krakonošova zahrada
• Loupežník – drama o střetu staré a mladé generace
• Ze života hmyzu – drama, alegorie na mezilidské vztahy
• Adam stvořitel
• Tvorba spolu s bratrem Josefem
• Boží muka
• Trapné povídky
• Díla, která napsal sám, drobné povídkové cykly, počátky tvorby.

Antiutopie (dystopie)

• U.R.
• Továrna, která vyrábí roboty – vzepřou se proti lidem a vyhubí je.
• Neumí se však sami rozmnožovat.
• Mezi dvěma roboty vznikne ryze lidský cit – láska.
• Slovo „robot“ vymyslel Josef Čapek a stalo se součástí světové slovní zásoby. Karel je chtěl pojmenovat „laboři.“
• Krakatit
• Vynález výbušniny, která může zničit celý svět.
• Továrna na absolutno
• Stroje karburátory, které spalují hmotu a uvolňují „absolutno“ (Boha), rozpoutají tak nejničivější náboženskou válku.
• Věc makropulos
• Zpěvačka Emilia hledá recept na elixír nesmrtelnosti, který by jí prodloužil život.
• Na konci zjišťuje, že nesmrtelnost není dar, ale prokletí.

Odraz války

• Matka
• Žena, která ve válce přijde o své syny, ten nejmladší chce jít také do války.
• Matce dochází, že pro svobodu země stojí za to zemřít a syna do války pustí.
• Námět na tuto hru darovala Karlovi jeho žena Olga, která ji chtěla napsat sama, ale nakonec námět přenechala Karlovi.
• Tato hra se jí stala osudnou.
• V 60. letech ji nastudovalo pražské divadlo, které Olze nabídlo roli matky, přijala ji, při zkoušce se tak rozčilila, že musela být hospitalizována a brzy zemřela.
• Bílá nemoc
• Varování před zfanatizovaným davem, který ušlape naději na přežití (Dr. Galén a jeho lék na Bílou nemoc).
• Válka s mloky
• Lidé využívají mloky jako pracovní sílu, mloci se však vzepřou a rozpoutají válku o pevninu.
• Na konci knihy se vynoří mločí hlava z Vltavy – mloci se adaptovali i na sladkou vodu.

Noetická trilogie

(Noetika – věda zabývající se vypravováním, různými druhy vypravěčů.)

Hordubal

• Hlavní hrdina se vrací domů z Ameriky, po 8 letech, kdy manželce posílal peníze, jeho žena má ale jiného a s milencem jej zavraždí.
• Vypravěčem jsou nejprve Hordubal, vracející se domů a zklamaný přivítáním, po jeho zavraždění je vypravěčem příběhu jeho žena čekající na soud.

Povětroň

• V kómatu je muž, který se zřítil s letadlem, a vedle jeho lůžka stojí jeptiška, jasnovidec a básník – každý vymyslí jiný příběh o tom, kdo muž je a proč a kam letěl.
• Na konci muž umírá.

Obyčejný život

• I zdánlivě nejobyčejnější lidský život není obyčejný, ale originální a jedinečný.
• Celý život v nás svádí souboj naše různé „já“ o to, které převládne.

Čapkovy překlady

1. Překlady svých děl do anglického jazyka
2. Francouzské překlady

– Dokonalé, vzor překladů, věnoval se jim během 1. světové války a ve 30. letech.

– Nejprve považoval své překlady za projev solidarity národu, později si uvědomil, že od francouzských tvůrců se čeští spisovatelé mohou hodně naučit.

– Při překladech češtinu tvaruje, ohýbá ji

– Zachovával znění básně bez ohledu na tendence, které v Čechách převládaly

– Byl to slovesný umělec. Ovlivňuje básnictví è vázanost francouzského slovosledu

– Čapek vystoupil z kruhu domácích spisovatelů è spolupráce s jinými světovými autory

– Dostal ČR do povědomí ostatních národů

Apollinaira – Alkoholy života, Baudelaira – Květy zla

 

Jan Drda /1915–1970/

Český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik, začal tvořit až za okupace. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Městečko na dlani /1940/ – 1. román, motivy vesnické prózy. 2. Drdův román Živá voda /1941/ je introspektivní próza o zrození umělce a o hledání životních jistot. Pohádková komedie Hrátky s čertem /1946/ se stala oblíbenou klasikou, stejně jako soubor povídek Němá barikáda /1946/.

 

Viktor Dyk

Básník, prozaik, dramatik a kritik, celý život se zajímal o společenské problémy a politiku.

• vystudoval práva, pracoval jako novinář
• za 1. sv. války byl aktivní v odboji a rok byl vězněn za svou literární činnost
• za první republiky se stal nejprve poslancem a pak i senátorem
• část Dykova díla představují baladicky laděná zpracování tématu jedince marně se snažícího o dosažení životního ideálu anebo satiricky glosuje aktuální politickou, společenskou či kulturní situaci

Dílo:

Milá sedmi loupežníků – poema, čerpá z lidové pověsti, motiv lásky, smrti, vraždy, dívka se stala milenkou tlupy loupežníků, nakonec je však udá; motivy lásky, zrady a smrti

Devátá vlna – poslední sbírka, stará námořnická vlna o deváté vlně

Zmoudření Dona Quijota

Krysař – námětem byla německá pověst o krysaři a jeho kouzelé píšťale, která se odehrává ve městě Hammeln.

• ve vídeňské vojenské trestnici, v tzv. věži smrti, vznikly slavné verše Dykovy básně Země mluví: „Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu! / Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš.“ (sbírka Okno, vyšla 1921).

 

Jaroslav Durych – katolicky orientovaný autor. Programem mu byla katolická obroda národa – jeho Bůh není laskavý, ale vznešený a přísný. Řídil katolické časopisy Rozmach a Akord. Jeho díla často zobrazují drsnou podobu života, opovržení, hrůzu, bolest a bídu – např. rozsáhlá novela Sedmikráska (1925). Jeho dílo je plné metafor, náznaků a ironie.

Od druhé půle dvacátých let se Durych věnuje převážně historickým námětům. V době třicetileté války se odehrává román Bloudění (1929). Nejčastěji se ve svých historických prózách inspiroval v době raného baroka – rekatolizace. Jeho historické dílo ovlivnilo řadu dalších autorů – Schulz, Mařánek, Körner.

 

Ladislav Fuks (1923-1994)

• prozaik, autor psychologické prózy
• texty založeny na zamlžování, nedořečenosti, složitém vrstvení významů; opakování,

variace

• prolínání skutečnosti a snů, představ
• román Pan Theodor Mundstock – o židovi, který se rozhodne připravit na koncentrační

tábor (drží hladovky, spí na dřevěné pryčně, nosí těžká břemena), je však sražen nákladním automobilem při cestě na seřadiště; hl. postava trpí schizofrenií – prolínání

fantaskního a reálného bez přechodů; zobrazuje, jak člověka ponižuje a pokřivuje diskriminace a strach; na osud se nikdy nelze zcela připravit

• Spalovač mrtvol, Myši Natálie Mooshabrové – prózy na hranici detektivky a hororu
• rozsáhlý postmoderní román Vévodkyně a kuchařka – historický, konec habsburské monarchie (od 1898), realita a fikce, horor a komika

František Gellner

Překladatel, básník, bohém, kreslíř, karikaturista a voják (narukoval na frontu).

Od mládí přispíval do časopisů, člen redakce Lidových novin.

V básních: milovník alkoholu, lehkých žen a volil motivy a slova ve své době vnímaná jako krajně nepoetická, rád provokoval; narukoval jako voják rakouské armády na frontu, o jeho osudu není nic známo, byl prohlášen za nezvěstného.

Básně mají písňovou formu, mnoho z nich zhudebněno.

Dílo:

Po nás ať přijde potopa! – básnická sbírka, zpochybnila patos symbolismu a dekadence

Radosti života – básnická sbírka

Don Juan – poetická veršovaná skladba

 

Jarmila Glazarová

• spisovatelka, publicistka
• píše o problémech manželského soužití, hrdinou jeden z manželů, ve vztahu nešťastný
• využívala častých dialektismů (nářečí).
• Roky v kruhu-román, autobiografie, autorčina vzpomínka na manžela, který byl lékařem a tragicky zahynul, harmonické soužití
• Chudá přadlena– publicistická kniha, o životě beskydských žen
• Vlčí jáma– psychologický román, popisuje nerovné manželství zvěrolékaře Roberta a jeho podstatně starší ženy Kláry, ta se projevuje jako žena velmi zlá a sobecká, po smrti rodičů sem přichází Klářina neteř Jana, povahou se od Kláry naprosto odlišuje, je velmi příjemná, hlavně mladá, Robert se do Jany zamiluje, Klára žárlí a její chování je nesnesitelné, román končí smrtí Kláry i Roberta (zemřeli na nemoc)
• Advent– románová sociální balada, advent = příchod z latiny, symbolický název, který označuje čekání hlavní hrdiny na příchod spásy, děj se odehrává u Rožnova pod Radhoštěm na usedlosti sedláka Podešvy. Hlavní hrdinka krásná, chudá Františka, přišla při neštěstí v lese o svého budoucího manžela, spadl na něho při kácení strom. Františka je zdrcená, čeká s ním dítě. Od lidí se jí dostává pouze posměchu kvůli nemanželskému synovi Metodkovi. Františčina krásná tvář zaujme sedláka Juru Podešvu. Františka se za něho provdá. Ze statku chce vytvořit harmonický domov, to co nikdy neměla, ale od manžela a ani od jeho milenky služky Roziny se jí nedostává pochopení. – musí pracovat a oba jí šikanují. Metud se už nadále nenechává ponižovat a uteče. Františka ho jde hledat, na seníku narazí na manžela, kterak se objímá se služkou, v rozezlení po nich hodí lucernu, kterou má, seno chytí a oni dva tam uhoří, nakonec Františka syna najde, začíná nový život

 

František Halas (1901 Brno-1949 Praha)

• básník (lyrika) a překladatel (polskou poezii – Adam Miskiewicz)
• smrt: nejčast. motiv jeho tvorby, tma, noc, studená země jako hrob všeho živého…
• 1921 vstoupil do KSČ, psal do Rudého práva a komunistických časopisů (Rovnost).
• spoluzakladatelem Devětsilu
• Přelom v jeho tvorbě (konec30.let) v poezii reagoval na politickou situaci, tvorba má politický náboj
• Dokořán – reakce na španělskou občanskou válku, sám Španělsko navštívil v roce 1936, Halas si uvědomuje nutnost zaměřit své umění proti bezpráví a násilí – kritika fašismu, aktivně se zapojil do protinacistického hnutí v době války
• Torzo naděje – reakce na Mnichovskou zradu – připomíná Prahu, Husitské období – naděje

Období válečné

-Naše paní Božena Němcová: vzpomínka na B. Němcovou jako patronku českého národa, paralela, jaký život měla s tragickým osudem českého národa za 2.sv.války

-Ladění – drobné lyrické básničky po narození jeho prvního syna – dětská říkadla, hádanky.

 

Jaroslav Hašek (1883-1923)

Prozaik, novinář

• toulá se po Evropě, anarchista a bohém
• redaktor několika časopisů – humoresky, drobné povídky
• narukoval do ČS legií v Rusku – přispívá do legionářských časopisů
• vstoupil k bolševikům – působil jako vojenský politický pracovník
• po návratu do Čech se ocitl na mizině => uchýlil se do soukromý a psal
• Cestopisy
• Humoresky: Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psi a jiné humoresky
• Osudy dobrého vojáka Švejka

Legionářská lit.: satiricky+ parodicky na legie v několika povídkách (z osob. Zkuš.)

 

Jaroslav Havlíček

• autor psychologických povídek, románů; nezdravé rodinné prostředí. Objevují se u psychopatické osobnosti a manželé, z nichž jeden je nevyléčitelně nemocný a má vliv na charakter partnera(ky). Hrdinové postiženi patologickými jevy společnosti. Se zájmem líčí degeneraci a marnost měšťáckého života, o záporném vlivu prostředí na člověka.
• Neviditelný-román, hrdina Petr Švajcar byl z chudých poměrů, ale toužil po kariéře, stal se inženýrem a oženil se s dívkou z bohaté rodiny, netušil ale, že tato rodina trpí dědičnou chorobou, v jejímž závěru se nemocný domnívá, že je neviditelný (představa neviditelnosti – děsivé scény halucinačního šílenství), nemoc se projevila u jeho manželky a ta spáchala sebevraždu, nemoc se ukázala i u jejich dítěte, zfilmováno
• Petrolejové lampy– nejznámnější román, zfilmováno, původní název Vyprahlé touhy, odehrává se v první polovině 20. století, hrdinka Štěpka Kiliánová – bohatá, vtipná, chytrá, ale není hezká a proto o ní nikdo nemá zájem.Na statek, kde žije, přijede její bratranec Pavel Malina, který je domýšlivý, líný a pije. Z vypočítavosti se uchází o Štěpu. Nemají šťastné manželství, ale navenek to hrají. Pavel umírá na syfilis a na statek přijíždí druhý bratranec, který si uvědomí, že není hezká, ale má jiné přednosti.
• Helimadoe– román, název je sestaven ze začátečních písmen jmen pěti dcer (Helena, Linda, Marie, Dora, Ema) ovdovělého a podivínského vesnického lékaře, který diriguje život svých dětí tak, že jim přiděluje povinnosti v pravidelných turnusech. Dcery se nakonec vymknou přísnému režimu otce celý příběh je vyprávěn dospívajícím chlapcem, který rodinu navštěvuje jako pacient.
• Ta třetí-příběh úředníka, který se hodlá oženit, a proto se seznamuje postupně s ženami různých charakterů, první z nich mu připadá velmi uzavřená a nesmělá, druhou odsuzuje pro její ráznost a samostatnost a nakonec volí třetí variantu – sebevraždu

 

Karel Hlaváček

Dekadence, ne čistý symbolismus.

Pozdě k ránu – kombinace lyrizované prózy a básní – zachycuje subjektivní nálady, kde převažuje pocit melancholie. Melodičnost slov a hlásek.

Mstivá kantiléna – symbolicko-dekadentní.

 

Vladimír Holan (1905-1980)

• Básník, překladatel světové poezie (Pasternak, Rilke, Baudelaire, Morgenstern)
• meditativní lyrika, zabýval se filozofickými otázkami času, smrti, lidského osudu, atd.

Básnické sbírky před rokem 1948:

Vanutí, Kameni přicházíš, Září, Havraním brkem, Terezka Planetová – lyricko-epická báseň.

Sen (1939) – rozsáhlá báseň líčící v ponurých vidinách „zaživa pohřbené“ temné město

Zpěv tříkrálový – sbírka plná jinotajů, jako symbol velikosti je použit Karel Hynek Mácha, jehož ostatky byly v roce 1938 převezeny z Litoměřic do Prahy.

Po druhé světové válce oslavil osvobození Československa sovětskou armádou a obyčejné lidské hrdinství jejích vojáků.

Dík Sovětskému svazu – 1945, značně patetické poděkování za osvobození.

Panychida – 1945, tryzna za padlé a umučené ve druhé světové válce.

Tobě – 1947, soubor básní reagujících reportážní formou na válečné a poválečné události.

Rudoarmějci – 1947, portréty prostých sovětských vojáků.

Všechny uvedené sbírky vyšly později jako komplet v souboru Dokument – 1949.

Poválečná lyrická tvorba

Po roce 1948 nemohly Holanovy sbírky až vycházet, jeho dílo se v české literatuře objevilo až po roce 1962. Zamýšlí se nad nedokonalostí lidského bytí a základními existenciálními otázkami. Lyrické sbírky jsou většinou odpoutané od reality a zaměřené na lidské nitro. Časté jsou motivy smrti, absurdity života, nepříjemné a živočišné erotiky kontrastující s čistou mateřskou a dětskou láskou. Jeho tvorba velmi ovlivnila generaci básníků vstupujících do literatury v 60. letech 20. století.

Bolest – psáno v 50. letech, vydáno 1965, věnováno jeho mrtvým přátelům (Josef Čapek, Josef Hora, František Halas).

 

Josef Hora (1891–1945)

• básník, prozaik, literární kritik, překladatel (Puškina, Jesenin, Blok)
• pracoval jako novinář, levicově orientovaný, psal do Rudého práva, členem KSČ, 1929 vyloučen
• umělecká tvorba se vyvíjela od proletářské poezie (1.pol.20.let) k osobité intimní lyrice, sociálně laděné (2.pol.20.let, 30.léta), konec 30.let psal poezii domova, rodné země.
• konec 30.let: Domov – poezie rodné země, obava o její budoucnost
• Zpěv rodné zemi – v minulosti naše země plná bojů – země rozkvétající, obraz nezdolnosti a nepřetržité kontinuity našeho národa
• Jan Houslista – o hudebníkovi, který se vrací z ciziny, aby prožíval utrpení, kterým naše země v této době prochází.

Z proletářského období napsal sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922) a Bouřlivé jaro (1923). V následujících letech psal meditativní lyriku s ústředním motivem času (např. sbírka Struny ve větru, 1927).

 

Egon Hostovský

• židovského původu, nebyl oblíben/ zamlčován. 2x emigroval – do USA, poprvé v r. 1939 až 1945, podruhé od r. 1948 do r. 1973, kdy zemřel.
• živil se tam jako spisovatel, nakladatel
• po jeho smrti vznikla nadace Egona Hostovského, z níž byly udělovány ceny nejlepším exilovým a samizdatovým dílům.
• zájem o židovské prostředí a pronásledované lidi – hl. postavami jsou většinou emigranti, židi – jsou v cizím prostředí, cítí se izolování, nejsou schopni se přizpůsobit a nemůžou se vrátit
• jeho díla jsou čtenářsky náročná, čtenář často ztrácí orientaci v čase, prostředí i osobách, stejně jako hrdinové.
• Ghetto v nich-román o židovské rodině, otec trpí rasovým útlakem, jeho syn mu chce pomoci, ale neúspěšně
• Žhář– dějištěm je pohraniční městečko ve 30. letech, kde dochází k sérii požárů, ze žhářství je podezříván i členy své rodiny syn hospodského, vyřešení je neurčité, pravděpodobně požáry zakládali němečtí nacionalisté.
• Cizinec hledá byt– román o českém emigrantovi – lékař Václav Marek, který odjel do USA a žije v New Yorku. Získal zde stipendium, aby mohl dokončil výzkumnou práci o léčbě vysokého krevního tlaku. Jediné, co musí zařídit, je najít si klidný byt pro psaní. Má klidnou a vstřícnou povahu, dostává se do konfliktů se svými domácími, nebo s nájemníky. Vystřídá několik bytů, ale nikde nemá klid. Pochopení a klid nalézá až u českého dělníka Václava Noska. Sem už však přichází jako těžce nemocný a zanedlouho umírá.

 

Bohumil Hrabal (1914–1997)

Nejpřekládanější český autor 20. století

Debutoval 1963 (Perlička na dně). V roce 1970 se stal zakázaným autorem, knihy v zahraniční, exilových nakladatelstvích a v samizdatu. Pronásledován STB, později popisuje např. v Prolukách (1991) – zkušenost z výslechu “Od té doby začal mít můj muž posunuté oko. Ohlížel se, mluvil šeptem.” Uchýlil se do Kerska, ale i tam si ho našli. (dojmy v Totální strachy 1990). Podepsalo se to na jeho psychice, trpěl stihomamy. V té době píše v rekordně krátkém čase Obsluhoval jsem anglického krále (1971 samizdat, poté až po revoluci), Příliš hlučná samota (1972 samizdat, poté až po revoluci). Režim však ho chtěl zlomit a získat do své stáje. V roce 1975 donucen vyjádřit se pro režim v časopise Tvorba. Ivan M. Jirous na protest manifestačně spálil jeho knihy.Hrabal znovu vycházel, ale značně cenzurován.

• trilogie Městečko u vody Postřižiny (1976) Krasosmutnění (1979) Harlekýnovy miliony (1981)

Slavnosti sněženek (1978) – značně proškrtány

trilogie Svatby v domě (1986) Proluky, Vita Nuova – odmítl podrobit cenzuře, proto vydáno v 68 Publishers

• Hlavní dva romány, pojednávají o střetu obyčejného člověka s velkými dějinami, dle literáních vědců vrchol jeho tvorby.

Obsluhoval jsem anglického krále (1971)

• Svědky osudů vypravěče, životního outsidera a smolaře Jana Dítěte, se stáváme v průběhu 20. let 20. století, kdy začíná jako pikolík v hotelu Zlatá Praha. Postavou malý, dětsky zasněný učeň se zde postupně seznamuje se světem restaurací a hotelů a brzy poznává, jakou roli hrají v životě peníze. Jejich pomocí se snaží získat úctu, ale i rozkoš, které mu jsou kvůli jeho malému vzrůstu a nízkému sociálnímu postavení odepírány. Jeho cíle jsou prosté, získat dobrou pozici mezi hoteliéry, vlastnit třeba i svůj hotel a hlavně mít hodně peněz, ve kterých vidí příslib veřejného respektu. Hrou náhody se dostává do hotelu Tichota, odkud je za nějaký čas pro podezření z podvodu vyhozen a opět díky náhodě se ocitá v hotelu Paříž. Zde se setkává se svým životním vzorem vrchním Skřivánkem a zde se mu také dostává jeho jediné životní pocty, řádu habešského císaře. Těsně před okupací se hříčkou osudu zamiluje do Lízy, přesvědčené německé nacistky, kterou si posléze vezme i za ženu. Za své sympatie s Němci je propuštěn a následně pracuje jen v německých restauracích a hotelích. Z nerovného manželství s Lízou, ve kterém je Dítě ostatními trpěn jako přívěšek své vysoko postavené ženy, vzejde dementní syn. Líza těsně na konci války umírá při bombardování a Dítě stačí zachránit už jen její válečný lup – cenné známky. Cestou do Prahy je nedopatřením zatčen jako odbojář, což mu má, jak se naivně domnívá, zajistit cestu zpátky mezi českou komunitu. Po propuštění kupuje za ukradené známky hotel a stává se milionářem. Ale ani majetek a úspěch v podnikání mu nezajistí mezi hoteliéry uznání. Až v táboře pro milionáře, kde je roku 1948 internován, si uvědomí nesmyslnost svých cílů. Přestane toužit po majetku a uznání a dobrovolně odchází dělat cestáře. Stranou od lidí hledá cestu sám k sobě a nachází vnitřní klid. Nakonec se rozhodne sepsat své vzpomínky.

Příliš hlučná samota (1972)

• Hlavní hrdina knihy a vypravěč v jedné osobě, Haňťa, již třicet pět let lisuje starý papír. Ty nejkrásnější knihy, které by jinak byly slisovány, si Haňťa odnáší domů. Slisované balíky papíru s filosofickými knihami vloženými do jejich středu a často lemované reprodukcemi obrazů těch největších malířských mistrů jsou pro Haňťu uměleckými předměty nevyčíslitelné hodnoty.
• Při lisování knih a starého papírů Haňťa ve vzpomínkách čtenáře zavádí do svého mládí. Vzpomíná na svoji tragikomickou lásku k mladé Mančince nebo na společný život s krásnou cikánkou, se kterou se seznámil během války. Haňťovo zoufalství ze ztráty milované práce ho nakonec dožene až k záměru spáchat sebevraždu. Haňťa si lehne do útrob svého starého lisu a zmáčkne jeho zelené tlačítko. V okamžiku, kdy ho lis začíná mačkat, se však přiopilý Haňťa probudí na lavičce v parku. Sebevražda se odehrála pouze v jeho snu. (V první verzi knihy byla Haňťova sebevražda skutečná, nejednalo se pouze o jeho sen.)

Listy z vyhnanství – námět z emigrace, vydáno v Americe, touha po domově

 

František Hrubín (1970-1971)

• Byl tvůrcem české milostné a přírodní lyriky, autorem veršů a pohádek pro děti, prozaikem, dramatikem i překladatelem
• Za 1. světové války žil s rodinou v Posázaví; posázavská krajina silně ovlivnila jeho dílo
• Právnická a filozofická studia na Karlově univerzitě Hrubín nedokončil
• 1946 – se začal plně věnovat spisovatelské práci → spisovatelem z povolání.
• Inicioval časopis pro nejmenší děti Mateřídouška (1945–1948 ho redigoval).a časopis o dětské literatuře Zlatý máj
• Také překládal z francouzštiny (např. Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Charles Baudelaire)

Země sudička (1941) – příklon k tradičním poetickým hodnotám

Romance pro křídlovku (1962) – lyricko-epické dílo, příběh prázdninové lásky

Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) spolu s Jaroslavem Seifertem kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se perzekvovaných, i zavřených básníků (Jiřího Koláře).

poéma Jobova noc (1945) JOB = BOJ, vyjadřování pocitu ohrožení rodné země, pětidílná poéma, patetický obraz českého národa

Chléb s ocelí (1945) reakce na válku

Hirošima (1948) lyrickoepická skladba, příklon k volnému verši. Marxistická kritika toto dílo nepřijala. Pojednává o osudech lidí před výbuchem. Milenci, nemocní, pak přijde výbuch.

Proměna (1957) navazuje na Hirošimu, připomíná vratkost a ohrožení lidské existence; původně byla psána jako próza

• sbírka Můj zpěv (1956) – v počátku tíživé motivy, ústí do harmonie mezi člověkem, lidským dílem a přírodou
• básnická próza U stolu (1958) – kniha vzpomínek, svět dětství a venkova v jediném dopoledni
• Až do konce lásky (1961) – sbírka postavena na kontrastu, konfrontaci a dialogickém střetu protikladů
• Romance pro Křídlovku (1962, zfilmováno 1966) – lyricko-epická skladba, v níž je fragmentárně, na přeskáčku a přerušované vyprávěn milostný příběh chlapce.

 

Alois Jirásek (1851-1930)

Temno (1915), drama Jan Roháč (1914), které mohlo být na scénu uvedeno až v říjnu 1918

Bratrstvo (1900–1909) – třídílný román o úpadku husitství po bitvě u Lipan a odchod husitských vojsk na Slovensko pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa

Husitský král (1920–1930) – román, jehož hlavní postavou je Jiří z Poděbrad, autor ho ukazuje jako silného panovníka; pro nemoc nedokončil, vyšly první dva díly, děj do roku 1464.

 

Zdeněk Jirotka /1911–2003/

Spolupracoval s Lidovými novinami. Saturnin /1942/ a Muži se psem /1944/ – humoristická literatura, parodie na různé žánry.

 

 Franz Kafka (1883-1924)

Pražský německý žid na poč.20. století, vnímal se jako cizinec, nenalézal domov ve společnosti.

• Uměl dobře česky, ale psal německy
• Kafkův přítel a editor – Max Brod
• využívá netransparentní autobiografičnost
• píše věcně, stroze, chladně, koncentrované psaní (tzv. advokátština), záliba v detailu, některé obrazy snově poetické, vypravěč působí nezaujatě, ale čtenář je zaujat a zneklidněn, jména nejsou důležitá
• většina Kafkových hrdinů umírá a smrti se nebojí
• opakuje se motiv viny a trestu
• umírá na TBC

Dílo:

Ortel (1912) – povídka, kterou napsal za 8 hodin a díky níž se stal slavným spisovatelem; příběh o otci, který pošle syna na smrt, autorita otcovská

Proměna (1912) – povídka, za kterou získal literární cenu (česky 1929), název pochází ze středověku, nápad na Proměnu dostal v posteli, když měl špatnou náladu.

– Vina v lidské existenci, proviněn tím, jak žil è zaspal (malé provinění = velký trest), vzpoura proti povinnosti a pro ostatní v rodině je tedy havěť, nepostaral se o ně, prvotní vina.

• Zobrazuje reálný svět – rozvíjí je v literatuře
• Kafkovské symboly v celé povídce è všichni projdou proměnou a postarají se o sebe
• Estetika odporného
• Podvojná existence: člověk hmyz – rodina ho vidí jako hmyz, on se vidí jako člověk
• Téma osamocenosti, nevedl dialog, protože mu nerozuměli
• Ponížení a trapnost – brouk je veliký – otec ho zabije jablkem

 

Josef Kainar /1917–1971/

• Absolvent gymnázia, studoval Masarykovu univerzitu v Brně – po uzavření VŠ pracoval na nádraží, později jako spisovatel, překladatel a novinář.
• Významným znakem jeho tvorby je příběhovost – jde o srozumitelný text, který připomíná lidovou poezii, není to vypravování, ale líčení, které má vyjádřit atmosféru, pocit a vyvolat u čtenáře určitý dojem.
• Hlavním tématem jeho poezie je člověk a jeho problémy.
• Nové mýty (1946) – básnická sbírka, hlavními rysy jsou ironie, sarkasmus a hovorový jazyk až vulgarismy, objevují se zde pocity odcizení a osamocení, nejznámější báseň je Stříhali dohola malého chlapečka – přechod mezi dětstvím a dospělostí.

 

 

Eva Kantůrková (*1930)

Prozaička, filmová scénáristka a publicistka, 1950 novinářka v Mladé frontě, v Literárních novinách a v Kulturní tvorbě. Podepsala Chartu 77, publikovala v samizdatu, vězněna.

Po potopě (1969) román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, následně se pak zotavuje na psychiatrické klinice

Černá hvězda (1982) příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu

Přítelkyně z domu smutku (1984) – román, ve kterém vystupují ženy, jejich neštěstí a trápení, ale i radostné chvilky, které zažívaly, když byly ještě na svobodě, děj se odehrává ve vazební věznici v Ruzyni

 

Ivan Klíma (*1931)

spisovatel a dramatik s židovskými kořeny.

-Má veselá jitra, exil 1979, 1990

-Už se blíží meče, exil 1983, Čechy 1990 – eseje

-Moje první lásky, exil 1985

Dramata:

-Zámek, 1964, drama kafkovského typu

-Mistr, drama napsáno 1967, premiéra 1970 New York

-Cukrárna Miriam, 1968

-Porota, 1968

-Amerika, 1974, adaptace Kafkova díla, napsáno spolu s Pavlem Kohoutem.

-Ženich pro Marcelu, 1969

-Pokoj pro dva, 1973

-Hromobití, 1973

 

Pavel Kohout (20.7.1928)

• Český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu.
• Uměleckou dráhu zahájil jako komunista, představitel tzv. budovatelské poezie, prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.
• Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz (1950–52).
• V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací.
• Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.

Verše a písně, 1952 – bás. sbírka propagující socialismus

Tři knihy veršů, 1953

Čas lásky a boje, 1954 – bás. sbírka, budovatelská poezie

Dobrá píseň, 1952 – drama (veršovaná komedie), prorežimní hra, mnoho vtipných scén; muž jde místo svatební noci do ocelárny; ve své době velmi hraná.

Zářijové noci, 1955 – divadelní hra z vojenského prostředí; už mírný odvrat od ideologie, „rozpor teorie a praxe“.

Chudáček, 1956, – drama; zakázáno před premiérou.

Sbohem, smutku, 1957

Taková láska, 1957 – tato hra patří k nejúspěšnějším, hrála se nejen v Česku, ale i v Německu a SSSR.

O černém a bílém, 1950 – šest povídek pro děti, podávajících pohádkové motivy v komunisticko-budovatelském duchu: O černém a bílém (o rasismu v Americe), O hloupém Honzovi (Honza přestoupí od kulaka do JZD), O třinácti rudých růžích (dívky se obětují v boji proti Francovi), O pionýrském šátku, který plakal, O srdci uralského chlapce (ruský Ivan obětuje svá srdce, aby mohl osvobodit Rusko i Prahu), O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi (dobrý muž s dýmkou doporučí chlapcům, aby místo u cirkusu hledali práci mezi dělníky)

Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku, 1969 – prozaické dílo vyšlo ve Švýcarsku, první české vydání vyšlo v roce 1997, shrnutí životních osudů z let 1945–1968.

 

Jiří Kolář /1914–2002/

Syn pekaře, vyučil se truhlářem. Od roku 1937 psal básně. První básnická knížka Křestný list /1941/- tématem je člověk v moderní civilizaci. Ódy a variace /1946/ (psaná 1941–1944), po ní následuje Limb a jiné básně /1945/ (psaná 1944–1945), Sedm kantát /1945/, Dny v roce /1948/, Roky v dnech /1949/. Pro Kolářovu tvorbu 40. let je charakteristická metoda jakési literární koláže, v básních se kříží v ostrém střihu několik rovin výpovědi, ale i stylových rovin. Básně zpřítomňují monology postav, deníkové záznamy svou všedností sugerují autenticitu syrové výpovědi a zároveň ji monumentalizují. Básnické sbírky Očitý svědek /1969/ a Prométheova játra /1970/ (náklad zabaven při vydání), které toto období uzavírají, vyjadřují básníkovo svědectví „hrůzné doby“, svědectví o světě podlém, ale i ubohém a banálním.

 

Karel Konrád (1899-1971)

• spisovatel, novinář, člen skupiny Devětsil
• ihned po maturitě narukoval, po válce studoval na Karlově univerzitě
• redaktor v Rudém právu, spoluzakladatel časopisu Trn, činný i v Barrandovských studií
• procestoval Evropu – Itálie, Francie, Polsko, psal cestopisy
• ovlivněn poetismem (útěk od politiky, důraz na lyriku a hravost, popis obyčejných věcí)

Jeho prózy jsou prostoupeny imaginací a lyričností. Nedrží se pevné osnovy děje, jsou hravé, s uvolněnou obrazností.

Próza Rinaldino (1927) – příběh citového a názorového dospívání chlapce na malém městě.

Z jeho pozdějších knih – Rozchod! z roku 1934, z části autobiografický román o mladých lidech, odvedených ze školních lavic přímo do války.

Dílo: Ve směru uhlopříčky (vzpomínky na mládí, některé příběhy jsou ale smyšlená, o mladých lidech, kteří museli odejít na vojnu), Postel bez nebes

 

Josef Kopta (1894-1962)

• prozaik, básník, novinář
• za 1. světové války vstoupil do československých legií v Rusku
• romány se zaměřují na psychologii postav

Dílo: Třetí rota, Hlídač č. 47 (dílo je o traťovém hlídači. O jeho ženě se šíří klepy, že je mu nevěrná. Hlídač ohluchne a po uzdravení se dozvídá, co si o něm lidi myslí), Legionářské povídky

• Díla po 2. světové válce: Láska v pěti podobách
• Psal i pro děti

 

František Kožík /1909–1997/

Životopisný román Největší z Pierotů – dobrý ohlas u čtenářů, ale nelíbil se kritice. Částečně ho přepracoval.

 

Milan Kundera (*1929)

Od r. 1975 žije v emigraci ve Francii, pedagog na univerzitě, píše česky i francouzsky.

-racionálně zaměřený typ prozaika, Povídky: Směšné lásky (poprvé 1963), román Žert (1967) – život je paradoxní, zpochybňuje suverenitu člověka jako tvůrce dějin, dějiny jsou vlastně velkým ironickým žertem na účet člověka; vícehlasé vyprávění; klíčová témata jeho tvorby: „lyrický věk“ – laciná revolučnost, jež je lidskou i společenskou nezralostí , „vláda zapomnění“ – tedy život bez historické paměti i odpovědnosti; krize jazyka, rituály a odcizené mechanismy, nemožnost dorozumění mezi lidmi

Žert (1967) – tři hořké zpovědi hrdinů, kteří uvěřili v jednoznačný smysl dějin a velké poslání sebe samých jako jejich strůjců

Směšné lásky (1970) jednosvazkové vydání, poslední dílo, které mohlo oficiálně vyjít.

romány:

Život je jinde (napsal 1969, vyšel 1973 ve francouzském překladu, česky 1979 Toronto)

Hrdina: nadaný, senzitivní, avšak také slabošsky básník s příznačným jménem Jaromil. Kunderův vypravěč se značnou ironií líčí Jaromilovu životní cestu od narození až k smrti, včetně problematického vztahu s matkou a okamžiků, kdy se přikloní ke komunistickému hnutí což z něj učiní propagandistického veršotepce a posléze i udavače. Hrdinovo marné hledáni vlastni identity je konfrontováno s Iyrickymi sny o svém schopnějším alter ego. Lyrický věk je autorovým výrazem pro označení nadčasového tíhnutí nevyzrálého mládí k narcismu a naivně romantickému vyznávání velkých, avšak ve skutečnosti vnitřně vyprázdněných gest.

Valčík na rozloučenou (napsal 1972, vyšel 1976 ve francouzském překladu, 1979 Toronto)

Typově odkazuje k Směšným láskám a jejich hře s erotickými a společenskými tématy. Motivicky je tato próza zakotvena v československé realitě sklonku 60. let. Kniha je rozdělená na pět kapitol, které odpovídají pěti dnům, ve kterých se příběh odehrává. Slavný trumpetista Klíma se dozvídá od jednoho ze svých objektů záletů, Růženy, mladé a povrchní dívky, že s ním čeká dítě. Klíma, sžírán žárlivostí své milující ženy Kamily, kterou i on horoucně miluje, a své nevěry odůvodňuje právě svou nehynoucí láskou k ní, je nucen situaci řešit. Odjíždí do lázeňského městečka, kde Růženu svedl a tam jí předstírá svou lásku. Zároveň Růženu přemlouvá, aby si dítě nechala vzít, Klíma chce totiž trávit čas pouze s ní a dítě by jim to jen kazilo…

Komičnost postav, jejich snaha si pořád něco dokazovat, potřeba neustále se vymanit svému osudu, přesahuje jindy tak tragickou záležitost, jako je smrt.

Kniha smíchu a zapomnění (1978)

Sedm relativně samostatných příběhů spojuje téma smíchu a zapomnění. Klíčovou postavou je česká emigrantka Tamina.

Nesnesitelná lehkost bytí (1984 ve franc., 1985 česky Toronto)

Román začíná úvahou nad lehkostí a tíží lidské existence. Vypravěč v něm ukazuje, že Nietzschova filosofie Věčného návratu přikládá každému lidskému rozhodnutí osudovou váhu, jelikož se každé takové rozhodnutí bude opakovat znovu a znovu. V opozici k tomuto pohledu na svět přivádí Kundera druhé pojetí, ve kterém se vše žije jen jednou. V souladu s německým příslovím Einmal ist keinmal však tvrdí, že takový život nemá velkou váhu, je nesnesitelně lehký.

Autor zde předkládá svou definici kýče jako druhé slzy: objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“

Děj: Příběh Tomáše, pražského neurochirurga, a jeho ženy Terezy. Po 1968 emigrují do Švýcarska. Tam se jim zpočátku daří (Tereza má úspěch díky fotek z okupace), poté se však Tereza vrací do Prahy. Tomáš také, dělá umývače oken, umírají při autonehodě. Kniha je však příběhem i druhého páru Sabiny a France. Sabina je jedna ze sexuálních partnerek Tomáše, která po emigraci do Curychu začne chodit s Francem, Sabina jej opouští a on se poté vydává na humanitárně-intelektuální pochod do Kambodži, který končí fiaskem a smrtí France.

Nesmrtelnost (1988) Svůj sedmý román psal v letech 1987 až 1988. Česky byla kniha poprvé publikována v roce 1993. Román je rozdělen do sedmi částí, což je pro Kunderu typické. Liché díly se věnují příběhu Pařížanky Agnes a její sestry Laury, sudé díly romantickému vztahu mezi německým spisovatelem Johannem Wolfgangem Goethem a Bettinou von Arnim. V předposledním dílu pak vstupuje do děje zcela nová postava malíře Rubense, jehož identita je zpočátku do jisté míry mystifikační.

eseje:

Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983)

Umění románu (1986)

• Po listopadu v exilu romány: Valčík na rozloučenou (1997), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), Nesmrtelnost (1993) a divadelní hra: Jakub a jeho pán (1992)
• Soubory esejů: Zrazené testamenty (1993), Opona (2005), Setkání (2009), Můj Janáček (2004)
• ve francouzštině romány: Pomalost (1995), Totožnost (1998), Nevědomost (2003), Slavnost bezvýznamnosti (2013), …

 

 Gustav Meyerink (1868-1932) – ovlivněn pražským ghettem a studiem okultních jevů

– Přeložil některá díla Charlese Dickense.

– Dílo: román Golem (fantaskní román, odehrává se v ulicích pražského ghetta)

– Psal také dramata: Otrokyně rhódská (komedie)

 

Vítězslav Nezval

Básník, spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec (1953), člen Komunistické strany Československa, vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru.

Roku 1922 vstoupil do Devětsilu, v jeho rámci se podílel na založení poetismu, nového básnického směru. Chtěl být metodou, jak nahlížet na život, aby byl básní. Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí. Roku 1924 vstoupil do KSČ.

Pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného (tajemník), poté se věnoval pouze spisovatelství. Nějakou dobu působil jako dramaturg Osvobozeného divadla, kde se sblížil s Voskovcem a Werichem.

Cesty: do Sovětského svazu, Francie, Itálie, Řecka. Založil Skupinu surrealistů v ČSR (1934), kterou roku 1938 rozpustil.

Po druhé světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí.

Poetismus:

• Pantomima (1924) – programová manifestace poetismu, drobné hříčky a kaligramy, obsahuje divadelní a pantomimické scénky a skladbu Abeceda.
• Abeceda– 4 až 2verší, asociace představ tvarů jednotlivých písmen abecedy (inspirace Rimbaudem); knižní vydání Abecedy byl výjimečný výsledek spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se podíleli Vítězslav Nezval (verše), Karel Teige (typografie) a Milča Mayerová (taneční kompozice na téma písmen abecedy). Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství J. Otto v Praze.

Surrealismus:

Žena v množném čísle(1936)

Absolutní hrobař(1937)

Praha s prsty deště

Próza:

Většinu prózy vydal mezi 1929 a 1934, zaměření na sféru podvědomí a snu → Nezvalův posun od poetismu k surrealismu.

• Kronika z konce tisíciletí
• Posedlost
• Chtěla okrást lorda Blamingtona
• Dolce farniente
• Pan Marat
• Jak vejce vejci
• Monako– romaneto
• Karneval– romaneto
• Valérie a týden divů(1932)

 

Jan Otčenášek (1924-1979)

Byl autorem společenských realistických próz a scenárista.

V letech 1947–51 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník

Plným krokem (1952) – budovatelský román

Občan Brych (1955) – úspěšný pokus o politický román z únorového převratu v roce 1948. Tématem je osobní rozhodování váhajícího intelektuála, zda přijmout nebo odmítnout poúnorovou situaci. Obsah: prostý mladík se snaží držet krok s bohatými vrstevníky – nechá se přemluvit, aby po válce přešel na západ – čekají na toho, kdo je má v lese převést přes hranice – odhalují se charaktery – mladík si uvědomuje, že není představitelem buržoazie a že se chce vrátit – miluje svou zem.

Romeo, Julie a tma (1958) – novela o tragickém příběhu studenta Pavla a židovské dívky Ester v období heydrichiády.

 

Jiří Orten – vl.jm. Jiří Ohrenstein

básníků soustřeďujících se okolo Františka Halase. Divadlo.

Čítanka jaro, Cesta k mrazu → motiv dětství, úzkost a stísněnost.

V cyklu básní V mamince už se objevuje motiv smrti jako součásti života, co začíná už zrozením.

Kvůli židovství podroben diskriminujícím opatřením.

Klíčovou knihou této proměny je sbírka Ohnice (1941), v níž se střetává až naivistický pohled na život s pocitem osudovosti (beznadějná situace Žida podrobeného norimberským zákonům).

Další sbírka Elegie /1946/ byla uspořádána ještě básníkem, ale vyšla až po válce. Tvoří ji devět rozsáhlých básní vyjadřující změnu jeho životní situace. Básník se cítí sám, opuštěn lidmi i Bohem. Objevují se motivy ztracené lásky, příprava na cestu do nebytí, vzpomínka na dětství a loučení s ním. Orten nepřežil dopravní nehodu, při níž byl náhodně sražen německou sanitkou.

 

Vladimír Páral (*1932)

Studoval na Chemické fakultě VUT v Brně, jeho raná tvorba je ovlivněná vzděláním v chemických oborech. Zdůrazňoval sexuální motivaci lidského počínaní. Páralova literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce

• „černá pentalogie“: Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969), Profesionální žena (1971) – díla spojuje autorovo vytrvalé soustředění na problém každodennosti, na jedno pracovní a regionální prostředí (severočeský chemický průmysl) a jeden sociologický typ postavy (mladý inženýr)
• dojem ironické hry na vědecky přesnou zprávu; cílevědomá honba za kariérou ústí v pusté stereotypy chování
• romány deziluze – na kratší prózy životní deziluze z přelomu 50./ 60. let v polovině 60. let navazují rozsáhlejší prózy, především román

motiv osobního ztroskotání, deziluze se promítají do obecnějšího obrazu doby a do úvah nad místem člověka v dějinách

lidé ztrácejí hodnotovou a životní orientaci, rozpadá se jejich identita, pokoušejí se zbavit vnějškových přijatých mechanismů a obrátit se k nitru (Hrubín – Zlatá reneta, 1964)

Milenci a vrazi (1969) – román, věčný a nesmiřitelný boj mezi chudými (kteří jsou nazýváni jako červení a jejich osudy líčí kapitoly s názvem DOBYVATELÉ) a bohatými (nebo také modrými, kterým patří kapitoly nazvané OBLEŽENÍ). Je považován za vrchol Páralova díla, v době normalizace kvalita upadá. Cenzurou byl román zakázán, vyšel v roce 1969 a pak až po revoluci.

Katapult (1970), Profesionální žena (1971), Mladý muž a bílá velryba (1977)

 

Karel Pecka (1928-1977)

Český spisovatel, politický vězeň a disident.

Většinou se zabývá vězeňskou tematikou a čerpá z vlastních zážitků.

Rekonstrukce: Verše z tábora Nikolaj, trestního tábora L a tábora Bytíz (1954–1957), cizina 1976

Úniky, 1966 – povídkový triptych

Na co umírají muži, 1968 – kniha povídek z lágrů, část vyšla již dříve časopisecky

 

Karel Poláček /1892–1945/

Autor česko-židovského původu. Píše humoresky. 1943 transportován do různých koncentračních táborů, kde v roce 1945 umírá. Muži v ofsajdu (1931) – komický román, o otci a synovi – fotbalových fanoušcích, s výstižným popisem psychologie sportovních diváků. Bylo nás pět (1946) – román, který napsal krátce před odchodem do Terezína, zobrazuje dění na maloměstě tentokrát očima dítěte, dokázal tu zobrazit idylu dětství humorným stylem, plným situační a zejména jazykové komiky.

 

Václav Řezáč (1901-1956)

• Český prozaik a publicista.
• Psal knihy pro mládež i psychologické romány
• V letech 1940-1945 – redaktor Lidových novin, vedl dětskou rubriku, fejetony
• Ve Svazu československých spisovatelů funkci předsedy
• Od roku 1945 s Janem Drdou redaktor v deníku Práce. Reportáže z Kadaňska, děj románu Nástup.
• Od roku 1949 do smrti ředitelem nakladatelství Československý spisovatel.

Čarovné dědictví (1946), kniha pro mládež s polopohádkovým symbolickým dějem,

Nástup (1951), román, jehož hlavní hrdina Jiří Bagár je vyslán roku 1945 do pohraničí (Kadaňsko), zde se dostává do střetu s nacistickými Němci. Je zde pak popsán jejich odsun a zavedení nového pořádku v kraji.

Bitva (1954), román volně navazující na Nástup. Odehrává se v létě 1947 a líčí boj mezi komunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Autor vycházel spíše z předem daných představ o osidlování než z faktů na místě poznaných.

Tváří v tvář (1956), povídky s tematikou odboje a Pražského povstání.

Píseň o věrnosti a zradě (1956), torzo románu, text připravený z autorovy pozůstalosti.

Pohádky (1957), posmrtně.

Černé světlo /1940/, Svědek /1942/ a Rozhraní /1944/. Hrdina románu Černé světlo, slaboch, který čelí nepřízni života intrikami a lhaním, zničí život milované dívce, způsobí řetěz neštěstí lidem kolem sebe, nicméně svého životního cíle nedosáhne. V závěru díla utrpí úraz, který ho doživotně poznamená.

 

Zdena Salivarová (*1933)

Česká zpěvačka, herečka (Laterna magika) překladatelka, redaktorka, manželka Josefa Škvoreckého, 1969 opustila se svým manželem ČSR, odchod do Toronta, 1971 zakládají exilové nakladatelství 68 Publishers. 1990 udělen Řád Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě

Pánská jízda (1968) – povídkový soubor

Honzlová (1972, Toronto) – román z konce 50. let, člověk vyrůstající v rodině společensky a politicky perzekvovaných outsiderů.  Osou příběhu je téma tíživé osobní odpovědnosti mladé ženy, která odmítá pokryteckou ušlechtilost režimních přisluhovačů a je věrna přirozeným etickým principům, z touhy po svobodě a po cestě do zakázané kapitalistické ciziny však naivně vstoupí do kontaktu se Státní bezpečností, která kolem ní začne svírat kruhy nejistoty a strachu. Ich-formou vykreslený příběh vykresluje obraz doby, která z konformistů či kariéristů formuje novou konzumní společenskou smetánku a proletarizuje ty, kteří se snaží zachovat si mravní integritu.

 

Jaroslav Seifert (1901–1986)

Básník, prozaik, novinář, překladatel (Apollinaire).

• Nobelovu cenu za literaturu v r.1984.
• členem komunistické strany a živil se jako levicově orientovaný novinář, 1929 z KSČ vyloučen.
• po roce 1948 tvorba několikrát cenzurou zakázána, hl. v 50. a 70. letech (po válce píše verše proti totalitnímu režimu)
• Spoluzakladatelem Devětsilu (spolu s K. Teigem).
• Ve 30. letech opouští avantgardní pozice.
• opouští volný verš a píše tradiční básně s pravidelnými rýmy i strofami.
• Intimní lyrika – (krásná, prostá poezie), velice melodická, rytmická, vychází z lidové poezie, nekomplikovaný, líbivý jazyk. Objevuje se v nich okouzlení láskou, životem, všedním, každodenním věcem.
• Jablko z klína
• Ruce Venušiny
• Jaro, sbohem
• Sbírky naplněné subjektivní lyrikou, mají ráz až zpovědi, melancholické vzpomínky na dětství, matku,
• Zhasněte světla – reakce na mnichovskou zradu

Po roce 1945 (pravidelný verš, lyrická zpěvnost, tematika domova, dětství a lásky).

V období 50. let se v nemilosti vládnoucího režimu.

Ruka a plamen (1948)

Šel malíř chudě do světa (1949) – Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny.

Píseň o Viktorce (1950) – Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky Boženy Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána.

Maminka (1954) – Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství, především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti.

Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

 

Karel Schulz /1899–1943/

Členem Devětsilu, vyloučen poté, co konvertoval ke katolictví. Autor historických próz, tvorba ze 40. let, povídkové soubory Peníz z noclehárny /1940/ a Prsten královnin /1941/ – klade otázku smyslu lidské existence. Nedokončená románová trilogie Kámen a bolest /1942/ a Papežská mše /1943/, soustředěná okolo postavy italského renesančního malíře, sochaře a architekta Michelangela Buonarottiho, znamená jeden z absolutních vrcholů české historické prózy. Schulz postavil své dílo na střetu chaosu doby a řádu umění, Michelangela pojal jako postavu člověka zápasícího o tento řád.

 

Antonín Sova (1864-1910)

vliv impresionismu (sbírka Z mého kraje)

Poezie (lyrika)↓ + Próza

Lyrika lásky a života (1906)

Zápasy a osudy (1910)

Žně (1913)

Naděje a bolesti (1924)

Drsná láska (1927)

 

Josef Škvorecký (1924-2012)

Prozaik, esejista, překladatel, exilový nakladatel a redaktor Světové literatury

1951-1953 – podstoupil službu u tankového praporu

1969 – odchod do exilu: 1969-1990 – profesor na univerzitě v Torontu

1971 – založil společně s manželkou Z. Salivarovou nakladatelství 68 Publishers

Získal Řád bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě

Nezoufejte! (1946, básnická sbírka s vlivem civilismu). Dostupné online jako e-kniha.

Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1947). Dostupné online jako e-kniha.

Zbabělci (1948-1949, v Československu vydáno v roce 1958, román o období konce války v autorově rodném Náchodě očima „jazzového hejska“ Dannyho Smiřického, kritizuje předstírané vlastenectví místní honorace, usiluje o depatetizaci této doby; druhé vydání 1964)

Konec nylonového věku (1950, v Československu vydáno v roce 1968, novela z období po únoru 1948)

Povídky tenorsaxofonisty (1954-1955)

Tankový prapor (1971) satirický a groteskní román o vojenské službě v 50. letech, napsal 1954, nemohl knižně vyjít, Děj: 9 kapitol, příhody autobiografického hrdiny Dannyho Smiřického.

• Mirákl (1972) – román, Danny jako účastník politických událostí 50. a 60. let, čihošťský zázrak
• Prima sezóna (1975) – povídky, Danny jako septimán
• Samožerbuch (1977) – o nakladatelství, společně se Salivarovou
• Příběh inženýra lidských duší (1977) – román, Danny jako univerzitní profesor v Torontu

 

Fráňa Šrámek

Básník, prozaik, dramatik a voják.

• část dospívání žil v Písku, studoval zde gymnázium.
• studia VŠ nedokončil, věnuje se literární tvorbě.
• 2x vězněn (účast na demonstracích a za svou báseň Píšou mi psaní, kde projevuje své antimilitaristické názory)
• navázal kontakty s anarchistickými kruhy (anarchistický buřič).
• literárně a politicky se začal angažovat v anarchistických tiskovinách
• bojoval v 1. světové válce

Dílo:

Modrý a rudý – básnická sbírka ovlivněná antimilitarismem a anarchismem

Stříbrný vítr – student Jan Ratkin prožívá své první milostné zklamání, nerozumí světu dospělých a snaží se pochopit smysl života

Splav – soubor milostné a přírodní lyriky ovlivněný impresionismem

Měsíc na řekou – setkání bývalých spolužáků, kteří přemýšlí o svém ztraceném mládí

 

Karel Teige

Český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil české přijetí surrealismu.

V roce 1920 spoluzakladatelem a vůdčí osobností Devětsilu, pak se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty.

Roku 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR, ve které působil jako její teoretický mluvčí. Koncem 30. let patřil ke kritikům stalinského režimu v SSSR.

Díla:

• Surrealismus proti proudu, Praha 1938 (Surrealistická skupina odpovídá Vítězslavu Nezvalovi, Juliu Fučíkovi, J. Rybákovi, Ladislavu Štollovi)
• Vladimír Majakovskij, Praha 1936
• Štyrský a Toyen, Praha 1938 (s V Nezvalem)

 

Karel Toman

Básník, novinář, archivář, překladatel a redaktor Národních listů.

– Rád cestoval (Rakousko, Německo, Ho­landsko, Anglie, Francie, Dalmácie…).

Poezie tohoto autora má ze všech básníků – anarchistických buřičů – nejosobitější ráz.

Sblížil se s pražskou bohé­mou, jako básník našel svůj osobitý projev.

– Tomanova poezie povznesla intimní i společenské konflik­ty člověka na začátku století.

– Spojováním postupů tradiční a moderní poetiky dosáhl mimořádné působivosti.

Torzo života a Melancholická pouť – sbírky hluboce prožité intimní a revoltující lyriky

– Silné jsou i protikladně vyznívající harmonizující obrazy domova.

– Jednotlivé básně se vyznačují vyhrocenou strohostí veršované stavby

Sluneční hodiny (1913) – básnická sbírka

– Jednotlivé básně mají často podobu propracovaného portrétu tragického osudu.

– V obdivu ke kráse života se básník ztotožňuje s vyděděnci a tuláky, s nimiž sdílí i touhu po spravedlnosti a sociální vzdor.

 

Jáchym Topol (1962)

• Narozen v Praze, syn dramatika Josefa Topola, básník a prozaik, jeden z mála představitelů undergroundu, který se dokázal umělecky prosadit i v nových společenských podmínkách, jeho knihy jsou uznávané i v zahraničí.
• šéfredaktorem časopisu Revolver revue, textař a zpěvák v hudební skupině Psí vojáci (frontmanem byl jeho bratr Filip), později ve skupině Národní třída.

Sestra (1994). Generační román z období normalizace, patří k nejpřekládanějším českým polistopadovým knihám, drsně naturalistický i poetický text, prolínání snů a reality, téma lásky a pohrdání, postmoderní dílo, mnohoznačnost obrazů, různorodost žánrů.

• Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátkem 90. let.
• Hlavní hrdina Potok se pohybuje na okraji společnosti, v chaotickém a polorozpadlém světě hledá oporu, lásku.
• Výlet k nádražní hale (1994) – povídka
• Anděl(1995) – román pojmenovaný podle stanice pražského metra, kde se scházeli vyznavači punkového přístupu k životu, práce s absurditou, mýty, paralel.
• Miluju tě k zbláznění(1991, předtím vyšla v samizdatu), V úterý bude válka (1992) – básnické sbírky.
• Romány popisující invazi spřátelených vojsk r. 1968: Noční práce (2001), Kloktat dehet (2005) – dětský vypravěč, mezilidské vztahy bez soucitu, odkaz na události roku 1968, příběh na periférii, prostředí sirotčince pro cizí a zanedbané děti, kruté tresty (viz název románu)
• Chladnou zemí(2009)

 

Ludvík Vaculík (1926-2015)

Prozaik, fejetonista a tvůrce samizdatu, redaktor Rudého práva, později v rozhlase a Lidových novinách. v r. 1967 na IV. sjezdu spisovatelů, pronesl kritický projev o poválečném vývoji Československa, byl vyloučen z KSČ. Autorem prohlášení „Dva tisíce slov”. Po 1968 zákaz publikování. Zůstal doma a ujal se samizdatového vydávání zakázané literatury v Edici Petlice.

Morčata (1970, samizdat) – hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí

Český snář (1980) – román, který popisuje skutečné události a skutečné osoby, psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka.

Sekyra (1966) – autobiografické prvky, významné dějinné události vstupují do díla jen jakoby na okraj, nejedná se o přímou ideovou polemiku; přesto přerůstá v hluboce založenou kritiku doby, národního charakteru i překotné technické civilizace. Svým stylem i viděním světa se stala Vaculíkovým klíčovým dílem.

 

Vladislav Vančura (1891-1942)

Prozaik, dramatik, scenárista a režisér, 1. předseda Devětsilu (poetismus), povolání lékař.

Za okupace v ilegálním odboji, v době heydrichiády zatčen a popraven.

• představitel avantgardní literatury
• jeho díla se vyznačují hledáním nových forem, osobitým jazykem

Próza–prvky poetismu, velké části textu jsou lyrické, i v próze používá básnický jazyk, zvláštní kompoziční postupy – typické spíš pro pohádky, legendy, pověsti, zvláštní jazyk – nesmířeně bohatý, používá jazykové vrstvy (lidové výrazy, slang, argot, knižní výrazy, archaismy, zastaralé tvary slov:přechodníky), velmi dlouhá souvětí (humanistická souvětí), hlavní hrdinové jsou většinou velmi činorodé postavy, velmi aktivní, většinou nesmírně milují život a dokážou si ho naplno užívat (renesanční)

• Pekař Jan Marhoul– román, příběh o pekařském mistru, pracovitém, plném radosti, bezelstném, který přijde na mizinu a v bídě umírá.

Vliv proletářské literatury základem je skutečná postava, živnostník Jan Marhoul byl dobrý člověk, každému pomáhal a půjčoval, nemohl vidět hlad a své výrobky spíše rozdával než prodával. Zbankrotuje a nikdo mu nepomůže, stal se z něj v pekárně řadový dělník a umírá v chudobě.

Pole orná a válečná – román, odsouzení nesmyslnosti válečného vražděním reagoval na I. svět. válku, navazoval na český básnický poetismus (nesouvislý děj, volné řazení scén z fronty, zázemí)

Rozmarné léto – humorná novela, vliv poetismu, příběh tří přátel z plovárny (Antonína Důry, abbého Rocha a důstojníka Huga), zachycuje maloměstskou nudu v lázeňském městečku Krokovy Vary, stereotyp narušen příjezdem Arnoštka s Annou; Důra včetně dalších mužů vzplane obdivem k této dívce, jeho manželka zas chodí za kouzelníkem, ale po menším konfliktu kouzelník s Annou město opustí a všechno se vrací do starých kolejí, bylo zfilmováno (Rudolf Hrušinský); knižní jazyka

Markéta Lazarová – baladický román, drsný příběh ze středověku, dva rody loupežnických rytířů. Lazar na Obořišti má dceru Markétu, kterou nechal vychovat v klášteře. Proti Lazarovi stojí rod Kozlíků na Roháčku. Když Mikoláš Kozlík unese Lazarovu dceru Markétu, připojí se rod Lazarů ke král. vojsku. Mikolaš a Markéta, se postupně do sebe zamilují. Markéta se měla původně stát služebnicí Boha a odejít do kláštera a trpěla tím, že je jeho milenkou, přestože dala otci jiný slib Další mileneckou dvojici tvoří zajatý německý hrabě Kristián a Kozlíkova dcera Alexandra. Nepokoje vyvrcholily bojem mezi loupežníky a hejtmanským vojskem. všichni Kozlíkovi lupiči i Kristián zemřeli na popravišti. Alexandře i Markétě bylo odpuštěno, oslavuje sílu lásky, kniha zfilmovaná (r.František Vláčil), autor hledá v minulosti to, co nenachází v současnosti, oslava krás života, lásky, protest pro měšťáctví, prvky lyrismu, jazyk působí vznešeně a knižně, využívá archaismy a historismy

Poslední soud (1929)

 

Jan Weiss – román Dům o tisíci patrech (1929) je zvláštním druhem utopie, či fantastiky. Tajemný obraz domu-města, ve kterém se věznění otroci bouří proti zločinnému vládci domu Mullerovi. Ústřední postava detektiv Petr Brok má schopnost neviditelnosti. V románu je napínavý děj s prvky publicistiky. V závěru je odhaleno, že se jednalo o horečnatou vidinu vojáka onemocnělého tyfem.

 

Franz Werfel (1890-1945) – člen Pražského kruhu, expresionista, přispíval do novin, přeložil Slezské písně, redakce válečných novin ve Vídni, ohromil i Kafku – ovlivněn.

→ Romány – Hvězda nenarozených, Čtyřicet dnů, Novela – Dům smutku

 

Michal Vievegh(1962)

• dramatické situace s komickými, svěží a lehké vyprávění, ironicko-groteskní tón.
• Jeho knihy jsou často spjaté s Prahou a Sázavou, hned v několika knihách se jeho literární alter ego jmenuje Oskar.
• Více než 10 jeho knih bylo zfilmováno, kupř. Báječná léta pod psa,Účastníci zájezdu,Román pro ženy, Andělé všedního dne, Výchova dívek v Čechách 
• Báječná léta pod psa(1992)
• Satiricky laděná rodinná kronika, hořkosladké vyprávění o dětství a dospívání v době totality.
• Hlavní linie líčí vývoj nadprůměrně inteligentního chlapce Kvida, jehož rodiče se pokoušejí utéct z Prahy do městečka Sázavy před politickými tlaky nastupující normalizace.
• Autobiografické prvky, obraz doby od 60. let až po pád komunismu.
• Názory na vraždu(1990) – prvotina, novela s detektivní zápletkou.
• Výchova dívek v Čechách(1994) – příběh učitelské nevěry s tragickým koncem, pohled na život zbohatlíků, dílo autorem ironicky označeno jako velký český postmoderní pedagogický román.
• Nápady laskavého čtenáře(1993), Nové nápady laskavého čtenáře (2000) – humorné a přesvědčivé imitace autorských stylů českých i zahraničních spisovatelů.
• Účastníci zájezdu(1996) – obraz účastníků autobusového zájezdu k moři jako vzorku společnosti.
• Povídky o manželství a o sexu(1999)
• Báječná léta s Klausem(2002) – volné pokračování románu Báječná léta pod psa.
• Vybíjená(2004) – osudy několika spolužáků z gymnázia od školních let až do čtyřicítky, bilanční próza oceněná čtenáři.
• Román pro ženy(2001), Andělé všedního dne (2007)
• Mafie v Praze(2011), Mráz přichází z Hradu (2012) – satirické thrillery, silně společenskokritický tón, autor nešetří zejména představitele vysoké politiky a byznysu.
• Můj život po životě(2013) – pocity a úvahy člověka, jehož život se po tragických událostech (těžká zdravotní příhoda, kóma) obrátil naruby a neblaze se změnil.

 

Jiří Wolker (1900-1924)

Host do domu (1921): okouzlení prostými věcmi života (básně Kamna, Věci, Poštovní schránka) a bezelstně věří v sbratřující lásku mezi lidmi (ještě vlivy literárního směru vitalismus).

Svatý kopeček (1921) nese vlivy apollinairovského pásma – volné asociativní přiřazování motivů.

Těžká hodina (1922) ta představuje jednu z nejvýznamnějších knih české proletářské poezie. Chlapecké srdce v bolestném přerodu dospělo v srdce muže, které poznává tíhu poválečné sociální skutečnosti a ztotožňuje se s těmi, kdo jsou odhodláni vést kolektivní zápas za změnu společenského řádu. V sociálních baladách navazuje ne erbenovskou tradici (Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu). Oslavuje tvůrčí lidskou dělnost a věří v uskutečnění snu o lepším životě těch, v jejichž srdci tuší třídní nenávist.

 

 

Jan Zahradníček (1905 – 1960)

• spolupracoval s katolicky orientovanými literárními kritiky – Bedřich Fučík
• přispíval do mnoha časopisů, překládal z němčiny a francouzštiny
• v r. 1951 odsouzen v rámci vykonstruovaných procesů za údajnou velezradu s dalšími katolicky orientovanými umělci na 13 let do vězení, po amnestii v r. 1960 propuštěn, téhož roku i umírá.

Tvorba:

Pokušení smrti – prvotina – motivy bolesti a smrti

• Jeřáby
• Žíznivé léto
• Pozdravení slunci

 

Literární skupiny atd.

Devětsil

Nejvýznamnější literární skupinou tohoto období je Devětsil, který byl založen už na podzim 1920, s hlavní základnou v Praze a pobočkou v Brně. Devětsil se zprvu hlásil k proletářskému umění, ale pod teoretickým vedením Karla Teiga se v něm záhy ustavil vlastní básnický směr – Poetismus.

Do Devětsilu patřilo mnoho uměleckých osobností.

• Z básníků: Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Halas, Konstantin Biebl + dočasně Jiří Wolker
• Z prozaiků: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jiří Weil

Z teoretiků a kritiků: Karel Teige, Bedřich Václavek

• Z výtvarníků Hoffmeister, Štyrský, Toyen
• Z divadelníků: Jiří Voskovec, E. F. Burian
• Devětsilové časopisy: Disk, Pásmo, ReD

 

Časopis Květen (1955-1959)

• první veřejná skupina s vlastním estetickým programem od roku 1948
• autoři:

básníci: Jiří Šotola, Miroslav Holub, Miroslav Florian, Karel Šiktanc, Josef Brukner

prozaici: Karel Ptáčník, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Ladislav Fuks

rozvoj programu: kritikové Jaroslav Boček, Josef Vohryzek, Miroslav Červenka, (Jiří Brabec)

• odmítali povrchní rétoriku poúnorové literatury, stavěli proti ní pravdu všedního dne (Holub), zkušenost prostého, skutečného, denního života (Šotola)
• důraz na konkrétní, detailní skutečnost viděnou zdola
• proměna poetiky: oproti dosud běžné melodické pravidelnosti používali uvolněné veršové formy, často přímo volný verš (verš se opírá o substantiva a slovesa, zcela pomíjí drobné přívlastky); nově se v české poezii objevuje prostředí laboratoří a operačních sálů – zejm. Miroslav Holub (Večer v laboratoři)

-jiní autoři Května navazovali více na tradici poetismu a na Nezvalův verš

-Milan Kundera – k autorům Května se přímo nehlásil, ale jeho sbírka Monology (1957, 1964, 1965 – přepracování), s podtitulem Kniha o lásce, šla však v mnohém stejným směrem

-k poezii všedního dne neměli daleko ani např. Eduard Petiška či Josef Kainar

-60.léta –  poezii ovládla pole intimní lyrika , sklon k epice, k veršovaným příběhům (Bednář, Šotola, Šiktanc, Hrubín)

 

Literární skupina – byla převážně brněnská. Vznikla na počátku roku 1921. Řadili se k ní básníci Josef Chaloupka, Zdeněk Kalista, prozaik Čestmír Jeřábek, dramatik Lev Blatný, kritik František Götz. Literární skupina se hlásila k poválečné revoluční vlně životní a umělecké. V programových článcích, které formuloval hlavně kritik František Götz, však kladla důraz na mravní přerod – revoluci lidských srdcí, nikoliv na násilný revoluční převrat. Většina autorů měla blízko k expresionismu.

Mezi členy patřili dočasně též Jiří Wolker, Konstantin Biebl a A. M. Píša. V letech 1921-1929 skupina vydávala časopis Host, do něhož po určitou dobu přispívali i členové Devětsilu.

 

Osvobozené divadlo – původně divadlo Devětsilu – na jaře 1927 vystoupili na jevišti Osvobozeného divadla nejprve jako hosté Jiří Voskovec a Jan Werich se svou hrou Vest Pocket Revue. Hra dosáhla nečekaného úspěchu a zásluhou nové dvojice se Osvobozené divadlo změnilo z experimentální scény v profesionální soubor. Brzy následovaly další revue a komedie autorského i hereckého tandemu V+W. Od roku 1929 už tvoří jediný repertoár Osvobozeného divadla.

Hry Voskovce a Wericha se vysmívají pózám a konvencím všeho druhu. Využívají dadaistických nadsázek i parodie. Jejich humor je spíše intelektuální, ale přitom obecně srozumitelný. Často je založena na hře se slovy. Představení v mnohém vycházela z avantgardního ducha, jeho optimistického naladění, byla však živější než většina avantgardních her. Oba autoři a hlavní interpreti navazovali na tradici improvizovaného herectví (italská commedia dell´arte, klauni, filmové grotesky). Nezřídka rušili divadelní iluzi a vystupovali z rolí. Zvlášť oblíbené byly tzv. forbíny (předscény), spontánní výstupy před oponou. Navazovali v nich bezprostřední kontakt s publikem a pronášeli aktuální narážky. Důležitou součást her tvořila jazzově instrumentovaná hudba s písničkami. Od konce dvacátých let Voskovec a Werich trvale spolupracovali s Jaroslavem Ježkem. Vznikly tak dodnes zpívané písničky – Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Babička Mery, Svět patří nám, David a Goliáš.

Po dvacátých letech s Vest Pocket Revue a Smoking Revue přicházejí ve třicátých letech už angažovanější hry varující před fašismem, ale se stejnou komikou. V+W: Vest Pocket Revue (1927)

 

Surrealisticka skupina:

Literární a umělecká skupina, která vznikla roku 1934 v Praze. Zakladatelem a mluvčím byl společně s V. Nezvalem K. Teige. Z ostatních členů: K. Biebl, J. Honzl, J. Štyrský, Toyen. Jádro Skupina surrealistů tvořili příslušníci bývalého Devětsilu, kteří koncem 20. let přešli od poetismu k surrealismu. V roce 1933 se V. Nezval a J. Honzl osobně seznámili s představiteli francouzského surrealismu, s nimiž udržovali po celou dobu kontakt. Během své existence uspořádala Skupina surrealistů výtvarné výstavy, vydávala sborníky (Surrealismus, 1936, Ani labuť ani lůna, 1936), v době návštěvy A. Bretona a P. Eluarda uspořádala řadu přednášek. Básnickou produkci Skupiny surrealismu představuje zejména tvorba V. Nezvala z poloviny 30. let. V roce 1938 V. Nezval vystoupením některých členů skupinu rozpustil.

 

Skupina 42

Alternativní a polemický program k programu Bednářova „nahého člověka“ vytvořilo seskupení Skupiny 42 (básníci Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jan Hanč, teoretik Jindřich Chalupecký, výtvarníci František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček). Společným tématem se stal nepatetický všední den. V literatuře (v poezii) s tím souvisí i znovuožívající zájem o epičnost, básně zachycují banální, každodenní situace.

 

Románová próza:

Próza se vyrovnává s růstem revolučních sil. Narůstají rozpory společnosti a jednotlivce. Proniká subjektivismus a lyrismus, ironie, satira a fantazie. Objevují se prvky symbolismu. tendence novoklasicistické a expresionistické

DEMOKRATICKÝ, HUMANISTICKÝ PROUD

stavěli se proti všemu, co ohrožovalo demokratickou společnost , svobodu názorů, slova, objektivnost

• pojem humanistická literatura -zajímá se o prostého člověka a jeho problémy, vlastnosti, chyby, obyčejný život

 

Osobnosti české literární vědy a kritiky 1895-1989

Lumír (1851) – beletristický týdeník zal. F.B.Mikovec. 1877–1898 v čele Josef Václav Sládek, nakladatelem je Jan Otto.

Arne Novák (1880-1939)

František Xaver Šalda (1867-1937)

Publicista, literární kritik.

Působil v redakci Ottova slovníku naučného, do kterého napsal řadu hesel ze západních literatur.

Jan Mukařovský (1891-1975)

Karel Teige (1900-1951)

Václav Černý (1905-1987) Básník Josef Palivec, Osobnost, tvorba a boj (1969) Jak je tomu tedy s kýčem?

Jindřich Chalupecký (1910-1990)

Výtvarný a literární kritik, umělecký teoretik, teoretik skupiny 42.

– psal do časopisu Samostatnost, Lumír

– po okupaci v srpnu 1968 byl postupně ze všech funkcí odvolán a měl opět zakázáno psát

Zdeněk Kožmín (1925-2007)

Literární vědec, kritik, recenzent.

Milan Jankovič (1929-2019)

Literární teoretik, historik a editor, člen Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

 

Periodizace dějin české literatury 1895-1989

1. období: přelom 19. a 20. století

1895 – manifest České moderny

• S. Machar, společně s F. X. Šaldou→ programové prohlášení

-právo umělce tvořit podle vlastních představ, kladli důraz na individualitu autora

-autor by měl psát otevřeně o svých názorech, literatura ale měla nadále čtenáři pomáhat orientovat se v soudobém světě

-kritizovali některé starší autory (Vrchlického a Hálka), naopak se hlásili k J. Nerudovi a K. H. Borovskému

 

V časopise Rozhledy jej koncipovali Josef Svatopluk Machar a František Xaver Šalda.

Patřili sem + podepsali: F. V. Krejčí, A. Sova, O. Březina, J. K. Šlejhar, V. Mrštík.

 

Próza

Orientace na Francii, Rusko i severní Evropu; vliv Francouzů – český realismus a naturalismus; vliv autorů německých, rakouských a německy psané literatury.

• na počátku století publikovali prozaici starší generace – realismus (Jirásek, Holeček, Rais, Nováková, Stašek, Winter)
• Winter Mistra Kampana (1909), Jirásek Bratrstvo (1900-1909) a Temno (1915), Holeček monumentální román Naši (1. díl v letech 1898 a 1901), romány Teréza Novákové Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě, Děti čistého živého (Drašar až 1914)
• próza zaměřená na každodenní bytí, na střetání mravních, sociálních a existenciálních pohnutek v jednání obyčejných lidí, neosobní způsob vyprávění, věrné zachycení mluvy i zvyků, realistická drobnokresba, tematika historická a venkovská.
• rozšiřuje se humoristická, lidová a zábavná próza (Herrmann)
• objevuje se ich-forma, polopřímá řeč, vnitřní čas, metaforická pojmenování

Na konci století prolínání realismu s naturalismem = nezaujatě líčí současný život (temné stránky), lidské chování produktem dědičnosti a okolního světa (J. K. Šlejhar, V. Mrštík, K. M. Čapek Chod, A. M. Tilschová)

Karel Matěj Čapek-Chod (1860-1927)

Božena Benešová (1873-1936)

 

1914 – Almanach na rok 1914

Sborník českých avantgardních literátů vydaný v r. 1913, kdy přichází nová vlna moderny.

Almanach podnítil básník Otakar Theer,

Organizačně se podíleli také:

Otokar Fischer – významný překladatel, dramaturg, básník, drama Přemyslovci

Stanislav K. Neumann – český spisovatel (básně Dub, Střevlíci, Cirkus)

Arne Novák – český výtvarník, literární historik, kritik, germanista psal monografie o Janu Nerudovi

Otakar Theer – básník, prozaik, dramatik, překladatel, dekadentní a erotické motivy

Stanislav Hanuš, Vlastislav Hofman, Jan z Wojkowicz

• vychází časopisy: týdeník Kmen (F. X. Šalda), čtrnáctidenní revue Červen (Neumann, bratři Čapkové), týdeník Cesta (Miroslav Rutte)

 

1. světová válka

28.6. 1914 – Atentát

Atentát na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Atentátník: Gavrillo Princip.

28. 7. 1914 – vypuknutí první světové války
    28. 10. 1918 – vznik ČSR
    11. 11. 1918 – konec první světové války

 

Literatura tematizující 1. světovou válku – Tři linie:

• Válka je nesmyslné vraždění – Fráňa Šrámek (Žasnoucí voják)
• Legionářská literatura – Kopta (Třetí rota)
• Problematika člověka ve válce – Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka)

Rozvoj vitalismu (oslava domova, života, lásky) a expresionismu

 

Německy psaná literatura daného období v českých zemích

básníky a spisovateli, kteří působili v Praze v druhé polovině 19. a na začátku 20. století

– Pražští rodáci většinou Židé è odráží se složité národnostní poměry v jejich tvorbě

– Překládali česky píšící autory, usilovali o kulturní zprostředkování

Gustav Meyerink (1868-1932) – ovlivněn pražským ghettem a studiem okultních jevů

– Přeložil některá díla Charlese Dickense.

– Dílo: román Golem (fantaskní román, odehrává se v ulicích pražského ghetta)

– Psal také dramata: Otrokyně rhódská (komedie)

Max Brod (1884-1968) – překladatel, skladatel, člen Pražského kruhu, přítel Kafky (po jeho smrti vydal jeho díla), šířil díla českých autorů

– Dílo: Franz Kafka: Životopis (životopis), Osudný rok (román z r. 1934, chlapec zde dospívá za první světové války), Život plný bojů (zaznamenány paměti autora)

Franz Werfel (1890-1945) – člen Pražského kruhu, expresionista, přispíval do novin, přeložil Slezské písně, redakce válečných novin ve Vídni, ohromil i Kafku – ovlivněn.

→ Romány – Hvězda nenarozených, Čtyřicet dnů, Novela – Dům smutku

 

2. období: 1918–1945

Vznik ČSR = politické, hospodářské, národnostní, sociální, náboženské změny.

• Pragmaticky orientovaní intelektuálové kolem redakce Lidových novin a Přítomnosti (K. Čapek a F. Peroutka).
• Katolické časopisy – Archa s přílohou Archiv literární, Akord, Řád, Tvar.

Na počátku 20. let vstupuje do literatury nová generace, která se formuje především v poezii.

Programové skupiny jako Literární skupina a Devětsil.

Osobnosti: Wolker, Seifert, Nezval, Biebl.

Nové básnické směry – proletářská poezie a poetismus.

Proletářské umění –po 1. světové válce revoluční vlna, vyvolaná událostmi v Rusku. Volání po sociální nespravedlnosti, je sympatizováno s dělnictvem – proletariátem. K těmto myšlenkám se hlásí řada umělců. Tak na počátku 20. let 20. století vzniká nový výrazný proud literatury, především poezie. Spisovatelé ve svých dílech nyní oslovují masy.

 

Proletářské umění: Stanislav Kostka Neumann, anarchismus. Kniha lesů, vod a strání (1914). 1923 vydává sbírku Rudé zpěvy –patetické básně, cíl burcovat proletariát pro komunistickou revoluci, plny revolučního nadšení.

 

Josef Hora. Soucítí s chudými a hladovějícími, nachází v nich skutečnější život a pravdu, revoluci chápe jako morální očistu.

Z proletářského období napsal sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922) a Bouřlivé jaro (1923). V následujících letech psal meditativní lyriku s ústředním motivem času (např. sbírka Struny ve větru, 1927).

 

1929 – 1933 – světová hospodářská krize
1933 – Hitler říšským kancléřem
15. května 1938 – manifest na obranu republ. Věrni zůstaneme
12. září 1938 – manifest Českých spisovatelů K svědomí světa; podepsali levicoví autoři: Olbracht, Pujmanová, Vančura; liberálně-demokratičtí autoři: Peroutka, Čapek, Černý; katoličtí autoři: Čep, Durych, Medek; další podepsaní: J. Čapek, F. Halas, J. Kopta, J. Seifert, V. Nezval
1940 – Jarní almanach básnický 1940 – představil 14 mladých autorů, charakterizoval jejich poezii odvracející se od politické tendenčnosti, v díle těchto autorů se projevil výrazně tragický životní pocit – I. Blatný, J. Kainar, K. Jílek (= J. Orten), Kamil Bednář, O. Mikulášek, Lumír Čivrný, Klement Bochořák, ad.

Zásadní díla z tohoto období:

• Wolker: Host do domu (1921),
• Wolker: Těžká hodina (1922)
• Nezval: Pantomima (1924)
• Vančura: Pekař Jan Marhoul (1924)
• Vančura: Pole orná a válečná (1925)
• Seifert: Na vlnách TSF (1925)
• Vančura: Rozmarné léto (1926)
• Konrád: Rinaldino (1927)
• Biebl: S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927)
• V+W: Vest Pocket Revue (1927)
• Weiss: Dům o tisíci patrech (1929)

Próza za okupace

Obrat k tradičním národním hodnotám, k české historii, vlasteneckým a přírodním motivům a slavným osobnostem. Řada umělců, zakázána, cenzura.

 

Zdeněk Jirotka /1911–2003/

Spolupracoval s Lidovými novinami. Saturnin /1942/ a Muži se psem /1944/ – humoristická literatura, parodie na různé žánry.

 

Václav Řezáč (vl. jm. Václav Voňavka /1901–1956/

1. motiv: zlo a jeho mechanismy, romány Černé světlo /1940/, Svědek /1942/ a Rozhraní /1944/. Hrdina románu Černé světlo, slaboch, který čelí nepřízni života intrikami a lhaním, zničí život milované dívce, způsobí řetěz neštěstí lidem kolem sebe, nicméně svého životního cíle nedosáhne. V závěru díla utrpí úraz, který ho doživotně poznamená.

 

Karel Schulz /1899–1943/

Autor historických próz, tvorba ze 40. let, povídkové soubory Peníz z noclehárny /1940/ a Prsten královnin /1941/ – klade otázku smyslu lidské existence. Nedokončená románová trilogie Kámen a bolest /1942/ a Papežská mše /1943/, soustředěná okolo postavy italského renesančního malíře, sochaře a architekta Michelangela Buonarottiho, znamená jeden z absolutních vrcholů české historické prózy. Schulz postavil své dílo na střetu chaosu doby a řádu umění, Michelangela pojal jako postavu člověka zápasícího o tento řád.

 

Jan Drda /1915–1970/

Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Městečko na dlani /1940/ – 1. román, motivy vesnické prózy. 2. Drdův román Živá voda /1941/ je introspektivní próza o zrození umělce a o hledání životních jistot. Pohádková komedie Hrátky s čertem /1946/ se stala oblíbenou klasikou, stejně jako soubor povídek Němá barikáda /1946/.

 

Karel Poláček /1892–1945/

Muži v ofsajdu (1931) – komický román, o otci a synovi – fotbalových fanoušcích, s výstižným popisem psychologie sportovních diváků.

Bylo nás pět (1946) – román, který napsal krátce před odchodem do Terezína, zobrazuje dění na maloměstě tentokrát očima dítěte, dokázal tu zobrazit idylu dětství humorným stylem, plným situační a zejména jazykové komiky.

 

Eduard Bass vl. jm. Eduard Schmidt /1888–1946/

Historický román Cirkus Humberto /1941/ – je situovaný do druhé půle 19. století, jeho hrdiny jsou prostí čeští lidé, zedníci a hudebníci, kteří odcházejí do světa za prací a zakotví jako muzikanti a pomocní dělníci v mezinárodním cirkuse, kde jsou ceněni jako lidé pracovití, šikovní, dobře spolupracující a pozitivně myslící. Vašku, chlapec, který je ústřední postavou díla, je pak příkladem, jak se lze prosadit právě těmito vlastnostmi.

 

František Kožík /1909–1997/

Životopisný román Největší z Pierotů – dobrý ohlas u čtenářů, ale nelíbil se kritice. Částečně ho přepracoval.

 

3. období: 1945–1948

Literatura → z oblasti estetické do politické → tzv. politizace celého veřejného života

1945 → osvobození Československa (radost z konce války, osvobození od fašismu), nové rozdělení světa

1948 → nástup K. Gottwalda po únorovém komunistickém puči (vítězství komunistů), znárodnění kultury; marxismus, odlišné názory násilně umlčovány; zrušení literárních časopisů; vlna emigrace

50.léta → vznik „železné opony“ – ztížená možnost vycestování; uzavření hranic; studená válka, politické perzekuce, procesy a popravy; likvidace inteligence, zákazy publikování, cenzura

1953 → Stalinova a Gottwaldova smrt – 1. vlna uvolnění

Česká literatura se rozštěpila na tři proudy — oficiální, ineditní (nelegální, podzemní, zakázaná literatura) a exilový.

 

Jan Drda. Městečko na dlani (1940) – 1. román; Němá barikáda (1946) – soubor povídek, téma druhé světové války → povídky s okupačními náměty ukazují okázalé hrdinství prostých lidí za nacistické okupace; Hrátky s čertem (1946) – divadelní hra

• Poezie: J. Seifert (Přilba hlíny), V. Holan (Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci), F. Hrubín (Chléb s ocelí, Hirošima), F. Halas (Barikáda), V. Nezval (Stalin), J. Čapek (Básně z koncentračního tábora).
• Próza: E. Hostovský (Listy z vyhnanství, Sedmkrát v hlavní úloze, Cizinec hledá byt), J. Drda (Němá barikáda), J. Weil (Život s hvězdou).

 

Vladimír Holan, František Hrubín

 

Skupina 42

Alternativní a polemický program k programu Bednářova „nahého člověka“ vytvořilo seskupení Skupiny 42 (básníci Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jan Hanč, teoretik Jindřich Chalupecký, výtvarníci František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Karel Souček). Společným tématem se stal nepatetický všední den. V literatuře (v poezii) s tím souvisí i znovuožívající zájem o epičnost, básně zachycují banální, každodenní situace.

 

4. období: 1948–1958

• Utváření socialistické literatury – tzv. socialistický realismus = jediná závazná tvůrčí metoda, zavedena budovatelská próza.
• Umění mělo mít politickovýchovnou funkci, mělo být loajální k režimu, respektovat zásady socialistického realismu, spisovatel měl být ideologický činitel a vychovatel
• Poezie měla být didaktická, agitující, srozumitelná, jasná – kritika skladby Hirošima F. Hrubína a Písně o Viktorce J. Seiferta (příliš intimně laděna).
• Pronásledování křesťanských autorů, také levicově orientovaných autorů sympatizujících s avantgardou.
• po únoru 1948 ve vězení: Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista, Josef Knapp, Václav Renč, Zdeněk Rotrekl, v táborech nucených prací.
• Část spisovatelů odchází do zahraničí – Ferdinand Peroutka, Egon Hostovský, Jiří Voskovec, Ivan Blatný, Pavel Tigrid, Jan Čep, Ivan Jelínek, František Listopad
• Publikační činnost v zahraničí– Slovanské nakladatelství v Montrealu, Newyorské listy, Bohemian Benedictine Press v Chicagu, Sdružení svobodných Čechoslováků ve Švédsku, časopis Svědectví (1956) Pavla Tigrida v New Yorku, od r. 1961 v Paříži (do r. 1988 vydal 88 čísel, pak vycházel už i v Praze), apod.
• únor 1948 – komunistický převrat
• 1953 – umírá Gottwald a Stalin = uvolňování poměrů
• 1956 – projev J. Seiferta na SČSS
• 1958 – vydáni Zbabělci J. Škvoreckého

 

Schematismus v poezii

Mocenské příkazy, zákazy a zásahy → Tematika i výrazové prostředky dobové produkce odpovídaly politickým (ideologickým) požadavkům.

Schematismus = způsob vyjádření socialistického realismu, verše vytvořeny předem stanovených, závazných norem, je politicky angažovaná; upřímný prožitek je potlačen, texty jsou povrchní, přihlouplé; je budována komunistická společnost

 

Frézismus = oslava dělnické práce, agitace→ dělnická poezie měla být „nová“ poezie: jejím úkolem bylo sloužit režimu, musela být didaktická, agitující, ale i srozumitelná, jasná. (Probíhaly i spory o charakter poezie.).

Vítězslav Nezval: lyricko-epická báseň Stalin či poema Zpěv míru.

I někteří básníci (ze starších generací) se zapojili do služby budování socialismu (byť dočasně) — např. Oldřich Mikulášek nebo Josef Kainar.

 

1948-1953 je dominantní angažovaná politická poezie, budovatelská poetika (plná optimismu a radosti z budování komunismu). Z mladých (nejmladších) básníků byl čtenářsky velmi úspěšný Pavel Kohout, příkladem dobové autorovy produkce je sbírka Verše a písně.  Schematická, proklamativní poezie ale byla postupně opouštěna, autoři dospívali k složitějšímu básnickému výrazu (změna nastala zejména po kritice Stalina v roce 1956). Možnou (či nutnou) proměnu tvorby naznačila v roce 1953 již zmiňovaná Kunderova sbírka Člověk zahrada širá (osobní rovina výpovědi).

 

Postupně obnovovány tradiční motivické okruhy lyriky, publikovány intimní verše např. s návratem do dětství, např.  Seifertova sbírka Maminka (1954), Nezvalova díla z 50. let. V otevřenějším publikačním prostoru dochází v roce 1957 k návratu Halasovu (výbor z tvorby s názvem Básně), Kolářovu (Mistr Sun o básnickém umění), debutuje Jan Skácel (Kolik příležitostí má růže), pozoruhodnou básnickou sbírkou se připomíná Milan Kundera (Monology), vracející do české poezie hořkou erotiku s obrazy neporozumění, odcizení, osamělosti. Charakteristickým rysem české poezie 2. poloviny 50.  let bylo určité odmítnutí ideologických schémat, inspiračním zdrojem pak Skupina 42 (básník jako svědek událostí). Potřebu změnit literaturu pak vyjadřuje program poezie všedního dne (stavící všednost proti patetickým idejím, v centru zájmu je obyčejný člověk, důraz je kladen na každodenní život v tuto chvíli, tady) zastřešený časopisem Květen.

Významní autoři a jejich dílo:

Poezie byla vydávaná ve znamení společenské aktuálnosti. Výrazná díla s dobovými tématy vytvořili zejména autoři střední generace:

Jaroslav Seifert: básnická sbírka Přilba hlíny (1945) (trojdílný chronologický půdorys, začíná v r. 1937, aktuální je jen závěrečný oddíl)

Vladimír Holan: expresívní skladby reagující na konec války – Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945), Rudoarmějci (1947);

František Hrubín: triptych Chléb s ocelí s básní Stalingrad (1945), skladba Jobova noc (1945), Hirošima (1948);

František Halas: báseň Barikáda (1945); V řadě (1948)

Jan Zahradníček: lyricko-epická skladba La Saletta (1947);

Vítězslav Nezval: poema Stalin (1948); poetismus, surrealismus; Historický obraz (1945)

 

Vydávání umělců, kteří zahynuli během války, např.:

• Josef Čapek: Básně z koncentračního tábora (1946); Kulhavý poutník
• Jiří Orten: Elegie (1946); Scestí → souborná edice Dílo Jiřího Ortena (1947);
• Josef Hora: Život a dílo básníka Aneliho (1945)

Nezval, Seifert, Halas, Holan → navazovali na tvorbu z období Mnichova, burcovali národní sebevědomí.

 

Próza: dokumentární a svědecká (válečná)

Významní představitelé:

(Zemřeli velcí romanopisci — Karel Čapek, Josef Čapek a Vladislav Vančura, někteří jiní v těchto letech nepublikovali.)

Egon Hostovský, ztvárňující osudy emigrantů: Listy z vyhnanství (1946), Sedmkrát v hlavní úloze (1946), Cizinec hledá byt (1947);

Jan Drda, reprezentant prózy s tématem boje proti fašistům: povídky Němá barikáda (1946);

Jiří Weil: jenž se modelovou prózou s názvem Život s hvězdou (1949) přiblížil próze existenciální; krátce po vydání byla zakázána, autor nesměl publikovat.

Seifert → projev na sjezdu svazu spisovatelů.

 

Budovatelská próza – koncepce socialistického realismu.

„Pravdivý“ obraz zrodu nové společnosti.

Budovatelský román (desítky próz vydaných v 1. polovině 50. let): hlavními tématy: román zachycující proměnu myšlení člověka v pracovním prostředí (typický syžet) byly zápas „starého“ a „nového“ a oslava práce. Námětem: zrod kolektivu nových lidí budujících nový, lepší svět. Vyprávění o znárodnění, bojích za splnění plánu, vylíčení kolektivizace. Výchovnému pojetí této literatury odpovídaly hlavní postavy, typizované, zbavené hlubší psychologie – bývá jí přesvědčený mladý komunista (jenž je příkladem pracovního nadšení pro ostatní), proti stojí zrádci a sabotéři (zpravidla z řad tzv. buržoazie). Jeden z nejoceňovanějších budovatelských románu byl Nástup Václava Řezáče (z roku 1951). Další autoři těchto próz: Jan Otčenášek, Pavel Bojar, Bohumil Říha. V průběhu let docházelo k dílčím proměnám budovatelské poetiky, například se proměňuje hrdina (stává se jím třeba i váhající intelektuál).

 

Schematismus v próze

Budovatelská próza = označována literatura, která začíná vycházet v 50. letech 20. století.

Rozvoj prózy:

Námětem schematické prózy je:

• Likvidace válečných škod, Znárodnění průmyslu, Budování nových továren, Výrobní problémy, družstva (JZD), Odsun Němců
• venkov, tovární prostředí, podrobný popis pracovního prostředí
• Témata: osidlování pohraničí, budování socialismu, průmyslu, združstevňování vesnic

Hrdinové jsou:

• Kladný hrdina = dělník a člen KSČ – je prosazován, je pracovitý, obětavý, uvědomělý, vše obětuje pro společnost
• Záporný hrdina = opačné názory, padouchové, dělají sabotáže, nejsou tak inteligentní

 

Václav Řezáč, Jan Otčenášek, Pavel Kohout, Karel Pecka, Josef Škvorecký,

Proudy a autoři neoficiální literatury a literatura exilová

Česká literatura se rozštěpila na tři proudy — oficiální, ineditní (nelegální, podzemní, zakázaná literatura) a exilový.

 

Nesocialistický disent – jednalo se o autory, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení (např. křesťanští demokraté, antikomunisté aj.). Nesocialisté v rámci disentu s levicově smýšlejícími autory spolupracovali.

Literatura v katakombách, tj. v extrémních podmínkách. Jan Zahradníček (vězeňské básně: Dům Strach), Renč, Durych (próza), Reynek,Holan (poezie: Nepřátelům; Příběhy; Bolest; Noc s Hamletem).

Surrealistické sborníky (9 zachovaných svazků) Znamení zvěrokruhu (1951)

 

Literatura exilová:

Vedle oficiální prózy vznikala po r. 1945 i próza samizdatová a exilová. Prvními autory, kteří byli nuceni psát a vydávat své knihy v zahraničí byli např. Egon Hostovský, Arnošt Lustig, Bohumil Hrabal, a další.

Vratislav Effenberger (22. 4.1923-10.8.1986)

• Český literární teoretik a vůdčí osobnost českého poválečného surrealismu.
• K surrealismu měl blízko

Většina sborníků patří do samizdatové literatury:

Znamení zvěrokruhu, 1951

Objekty I.-V., 1953–1962

Rozhovory o umění a poezii, 1951–1965

Surrealistické východisko 1938–1968, 1969

 

5. období: 1958–1968

1958 – XI. sjezd Komunistické strany

• uvolňování, rozmach a emancipace kultury, liberalizace společnosti
• kritické postoje vůči oficiální politice – M. Kundera, V. Havel, Ivan Sviták, Karel Kosík
• 1963-1964 – zlomová léta, vznik děl (prozaická prvotina M. Kundery Směšné lásky, B. Hrabal, V. Páral, L. Fuks)
• proměna českého dramatu – hnutí malých divadel (od konce 50. let – Reduta, Rokoko) = základem byl experiment, snaha najít nekonvenční prostředky, nové formy (revue, kabaret, pantomima, černé divadlo aj.), často výsledek kolektivního autorství a improvizace, snaha o kontakt mezi jevištěm a hledištěm, projekty hudebního divadla (Semafor), absurdní a modelové drama (Divadlo Na Zábradlí – 1962-1968 – Jan Grossmann)

–reprezentativní výběr českých autorů mladší a střední generace – I. Klíma, L. Vaculík, M. Kundera (Směšné lásky), B. Hrabal, M. Uhde, Z. Salivarová, Jan Trefulka, Hana Bělohradská
1968 – okupace vojsky Varšavské smlouvy

 

POEZIE

František Hrubín – po ostré ideologické kritice Hirošimy, směl publikovat pouze poezii pro děti a překlady

• sbírka Můj zpěv (1956) – v počátku tíživé motivy, ústí do harmonie mezi člověkem, lidským dílem a přírodou
• báseň Proměna (1957-1958) – navazuje na Hirošimu, připomíná vratkost a ohrožení lidské existence; původně byla psána jako próza
• básnická próza U stolu (1958) – kniha vzpomínek, svět dětství a venkova v jediném dopoledni
• Až do konce lásky (1961) – sbírka postavena na kontrastu, konfrontaci a dialogickém střetu protikladů
• Romance pro Křídlovku (1962, zfilmováno 1966) – lyricko-epická skladba, v níž je fragmentárně, na přeskáčku a přerušované vyprávěn milostný příběh chlapce dospívajícího v muže

 

Jan Skácel – nepoužívá rýmy, nezahlcuje čtenáře záplavou obrazů, jde do hloubky, nutí přemýšlet

• spolu s Oldřichem Mikuláškem rozvíjeli Halasovskou tradici české lyriky, která dává přednost „velikosti pochyb“ před „malostí jistot“
• Kolik příležitostí má růže (1957) – první sbírka, tradiční hodnoty venkovského domova a dětství (propojení člověka s přírodou)
• vrchol tvorby: sbírka Smuténka (1965) – hutná úspornost, zámlky, nedořečenost, všednodenní situace
• mytizace venkova a přírody
• i ve Skácelově básnickém světě v průběhu 60. let přibývalo temných tónů – motivů bolesti a smrti
• Co zbylo z anděla (1960)
• Hodina mezi psem a vlkem (1962)
• Metličky (1968)

 

František Hrubín

• směřování k básnickému příběhu, reflexe širších dějinných a společenských horizontů konkrétního lidského života
• Až do konce lásky (1961) – sbírka postavena na kontrastu, konfrontaci a dialogickém střetu protikladů
• Romance pro Křídlovku (1962, zfilmováno 1966) – lyricko-epická skladba, v níž je fragmentárně, na přeskáčku a přerušované vyprávěn milostný příběh chlapce dospívajícího v muže

 

Jaroslav Seifert

• veliká proměna v tvorbě – v předválečných dílech poloha lyrické zpěvnosti a pravidelného verše, takové byly i poúnorové sbírky (Maminka (1954), Píseň o Viktorce (1950)
• uprostřed 60. let – po odmlce způsobené těžkou chorobou – změna poetiky, nastoupil volný verš, ubylo poetismů, metaforických pojmenování, výraz zdrsněl a zvěcněl (Koncert na ostrově – 1965, Morový sloup – vydání 1981)

 

Vladimír Holan

-posun k reflexivnosti, niternosti a zároveň i k metafyzickému přesahu do prostorů básnické abstrakce

klíčová skladba Noc s Hamletem (1964)

-vychází též ucelená edice jeho starších epických skladeb a vydání lyrické tvorby z let 1939-1948 – Bez názvu (1963), Na postupu (1964) a z první poloviny 50. let – Bolest (1965); dále Sebrané spisy a řada výborů

-důraz na svébytnost poezie i morální roli básníka – zásadně ovlivnil mladší generaci

Na sklonku 60. let opět zaznívají hlasy autorů křesťanských (Deml a Durych se jicž návratu nedočkali) – Reynek,Renč, Kostohryz, Zahradníček (až posmrtně), Slavík

 

Josef Topol

• důraz na poetiku všednosti: Jejich den (1959) – na rozdíl od Hrubína jde o problematiku mládí, vzpour a rozpaků, hledání vlastní cesty
• využíval i prvky absurdního dramatu
• usiluje o drama, které nebude didakticky vychovávat, nýbrž eticky znepokojovat: Konec masopustu (1963)
• Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky

 

Rozdíl mezi dřívějším usilováním o popisný realismus sloužící politickým tezím a nastupující snahou o modelová podobenství, jež se vymezují vůči mechanismům každodenního fungování režimu

• drama a divadlo už nechtělo pouze vychovávat, ale také bavit
• potřeba vyslovovat aktuálně žitý pocit a pojmenovávat závažné otázky přítomnosti
• nově vznikající díla se tak postupně dostávala do konfliktu s režimními představami o angažovaném umění
• drama se sbližuje s filmem, kabaretem, jazzovou hudbou a muzikálem
• 1957 – Ivan Vyskočil a Jiří Suchý v pražské Redutě pořádali „textappealy“ (přitažlivé texty, název dle sexappealu), pásma, poezie, mystifikace, scénky, minipovídky a písničky
• 1958 – vznik Divadla Na Zábradlí a r. 1959 – vznik divadla Semafor = první dvě z proslulých malých scén

divadla malých forem:

• hnutí divadel malých forem provází velmi silné mocenské pokusy o jejich potlačení či oslabení
• od r. 1963 – postupná liberalizace podmínek pro dramatickou tvorbu
• snaha najít nekonvenční prostředky k oslovení diváka a jinak pojmenovat složitost reality, pojetí divadla jako tvůrčí dílny
• preferování okrajových či dosud neznámých forem: revue, kabaret, hudební či literárně-výtvarná koláž, pantomima, černé divadlo; ale i čtenou prózu a poezii, vyprávění, anekdoty (původně pro divadla neurčené)
• typické je kolektivní autorství
• další divadla malých forem: Rokoko, Paravan, Večerní Brno, Studio Y, divadlo Husa na provázku, Divadlo Járy Cimrmana

 

absurdní drama

• (Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Friedrich Dürrenmatt), u nás první Ivan Vyskočil
• chápání dramatu nikoli jako výseku reality, ale jako projektu svébytné jevištní zkušenosti
• k životu mimo divadlo se vyjadřovali prostřednictvím hyperbolizovaných analogií a metafor
• „typické“ ustoupilo snaze zachytit groteskní a absurdní paradoxy

Václav Havel

• Zahradní slavnost (1964) – parodie tehdejších frází, stereotypním opakováním ukazuje jejich strnulost a neživost; nejde ale pouze o aktuální satiru, ale také o obecnější podobenství ohrožení člověka, ztrátu přirozené lidské identity
• Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968)

Pavel Kohout

• Cirkusové představení s jednou pauzou s prvky absurdního dramatu: August, August, august (1967) – specifická poetika cirkusové komiky, metaforicky vystavěno na protikladu mezi lidskými sny, krutostí světa a těmi, kteří s ním manipulují

 

PRÓZA

• ve srovnání s poezií a dramatem na konci 50. a ještě na počátku 60. let zaostávala
• proměnlivé ovzduší tohoto období („oteplení“ vystřídáno stalinismem, kultura střežena cenzurou) svědčilo kratším žánrům: črtě, povídce, novele
• dva pozoruhodné romány napsané ještě v době „mrazu“
• Edvard Valenta – Jdi za zeleným světlem (1956)
• Josef Škvorecký – Zbabělci (1958) – postava Danyho Smiřického vyvolala vyvolala pobouření strážců ideové čistoty, Zbabělci byli po několika týdnech staženi z prodeje i knihoven

román se stal podnětem k rozsáhlé kampani proti liberalismu a revisionismu

literární kvality díla: silně osobní ich-forma, autenticky působící dialogy, ve kterých působí i podtext, převratný hojný výskyt obecné češtiny a slangu

• 1960 – v nakladatelství Československý spisovatel začala vycházet edice Život kolem nás – uvedla několik mladých prozaiků – nejvýraznější: Alexandr Kliment: Marie (1960) – novela, která vzbudila výhrady kritiky a velkou odezvu mezi čtenáři – příběh rozpadajícího se manželství, viděný očima ženy v domácnosti. Řadové postavy, každodenní starosti, záznam jednoho lidského nitra.
• obrat od obecného k jedinečnému, od veřejného k soukromému, od velkých románových celků k menším formám se projevil i v prózách s tematikou 2. světové války:

Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma (1958)

Arnošt Lustig: Noc a Naděje (1958), Démanty noci (1958)

postavy Lustigových próz jsou často děti a starci, lidé povahou obyčejní, nehrdinští. Jsou však vystaveni neobyčejným situacím, kdy se rozhoduje o životě a smrti.

próza a celá česká literatura směřovala od konstrukcí k životu

v 60. letech pro mladé prozaiky přestala být otázka, zda jít se socialismem (budovatelský román již odumřel), či proti němu – mnohem naléhavější jsou problémy osobní a společenské morálky

Ivan Klíma

Hodina ticha (1963) – proměny vyprávění, děj podán ve skocích, neplynule

Deheroizace budovatelské tematiky, v Hodině ticha předznamenal další výrazné proměny společensko-psychologické prózy

 

Další skupina prozaických děl spojovalo téma války a okupace (někdy se mluví o druhé vlně válečné prózy)

Obraz války se proměňuje – vytrácí se heroismus a vědomí velkého dějinného poslání; soustředění se na úděl Židů (linie, již zahájil Weil: Život s hvězdou) – výjimečné a mezní situace jsou zasazeny do každodenního totalitarismu, kdy násilí a zvůle se odehrávají jakoby samozřejmě a mimochodem

 

Arnošt Lustig – novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) – židovská tematika

Hana Bělohradská – Bez krásy, bez límce (1962)

Josef Škvorecký – Sedmiramenný svícen (1964)

Ladislav Grosman – Obchod na korze (1965) – filmová podoba o rok později získala prvního Oskara pro Československo

Ladislav Fuks – podobný motiv jako u Lustigovy Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, ale na rozdíl od Lustiga je ve Fuksově tvorbě málo vnějších dějů, pozornost se upíná k vnitřním stavům postav, jemným odstínům myšlení a prožívání – debut Pan Theodor Mundstock (1963) – kritikou zařazen na vrchol současné tvorby, text postupně vyšel v 17 zemích.

Spalovač mrtvol (1967) – zvrácená podivnost postav i prostředí, na pomezí hororu a krimi

 

Bohumil Hrabal

• nejvýraznějším „zjevem“ dobové prózy, jeho prózy musely na vydání dlouho čekat
• Perlička na dně (1963) – počínající soubor, narušující dosavadní představy o literatuře (metaforami vedle obscénních výrazů z hospody; netradičním způsobem vyprávění – namísto souvislého děje mozaika situací či proud představ, jak se rodí v řeči; viděním bez zrcadel ideologie a bez jakékoli předběžné hierarchie hodnot – vypravěč nebo mluvčí věnuje stejný zájem událostem banálním i významným, kuriózním i děsivým => dlouhá souřadná souvětí, spojující různorodé skutečnosti spojkami „a“ a také „ale“ (novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – skládá se z jediné věty)
• ovlivněn Jaroslavem Haškem, Ladislavem Klímou, pozdním surrealismem, Skupinou 42 a Odysseou Jamese Joyce, moderním výtvarným uměním
• „pábitelství“ – výraz již od Vrchlického, ale proslaveno až Hrabalem. Pábitelé (1964) jsou lidé nekonvenční, ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí
• významnou roli v Hrabalově tvorbě mívají dialogy
• tradičnější způsob podání v dílech: novela Ostře sledované vlaky (1965), soubor povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) – pábitelská rozvernost ustupuje černému humoru

 

Vladimír Páral

Ladislav Vaculík

Milan Kundera – na rozdíl od Vaculíka je Kundera racionálně zaměřený typ prozaika, viditelné již v povídkách Směšné lásky (poprvé 1963), dále v románu Žert (1967) – život je paradoxní, zpochybňuje suverenitu člověka jako tvůrce dějin, dějiny jsou ironickým žertem na účet člověka; vícehlasé vyprávění; klíčová témata jeho tvorby: „lyrický věk“ – laciná revolučnost, jež je lidskou i společenskou nezralostí , „vláda zapomnění“ – tedy život bez historické paměti i odpovědnosti; krize jazyka, rituály a odcizené mechanismy, nemožnost dorozumění mezi lidmi

Žert (1967) – tři hořké zpovědi hrdinů, kteří uvěřili v jednoznačný smysl dějin a velké poslání sebe samých jako jejich strůjců

 

Historický román

• zdobil poúnorovou literaturu, nyní nabýval nových podob
• František Kožík – historické biografie, př.: román Po zarostlém chodníčku (1967
• Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice (1963)
• tradiční meze žánru nejradikálněji narušili autoři nastupující generace:

Vladimír Körner – nejvýznamnější historický prozaik generace 60. let, vynikl i jako scénárista, zejm. ve spolupráci s režisérem Vláčilem (Údolí včel, Adelheid) a „filmové postupy“ najdeme i v jeho literárních dílech – popisy připomínají pohyby kamerou, osvětlení, úsečné dialogy

• jeho prózy se nesoustřeďují k tomu, jak to bylo, ale směřují k existenciálním nadčasovým problémům člověka – hrdinové jsou osamělci, lidé nerozhodní a hledající – nová podoba historické prózy
• častými motivy jsou násilí, fanatismus, pustošení – závěr pak neúprosně tragický
• příběh Písečná kosa (1970), román Adelheid (1967)

 

6. období: 1969–1989

Charakteristika období

• Ještě v roce 1969 vyšly knihy dříve zakazovaných autorů nebo dříve zakázané tituly (Švandrlík – Černí baroni, Páral – Milenci a vrazi, M. Kundera – Směšné lásky) x už nevyšel Tankový prapor J. Škvoreckého.
• vlna emigrace – např.: Lustig, Škvorecký, Salivarová, Kundera, Kohout, Kolář, Kryl, Hutka = impuls vadnoucího literárního světa v exilu.
• Vzniká reálný socialismus = optimistické zobrazení světa, opět se objevuje literární hrdina, odmítnutí předchozí literatury, tabuizace určitých témat a myšlenek, vyhledávání bezpečných, politicky neutrální a neprovokujících témat (autocenzura), zájem o historickou prózu
• Vytváří se dva proudy literatury = oficiální, neoficiální (samizdat, exil)
• Do oficiální literatury se vrací silné literární osobnosti – B. Hrabal (publikován oficiálně, v samizdatu i exilu), L. Fuks, V. Páral, O. Mikulášek, J. Skácel, J. Seifert (díky Nobelově ceně (1984), dříve zakázán kvůli předsednictví ve Svazu českých spisovatelů a podpisu Charty 77) – oficiální edice Klíč
• Samizdatová literatura – edice L. Vaculíka Petlice (reakce na název Klíč), edice Expedice (založil 1975 V. Havel)
• Nově vzniklá nakladatelství v exilu – Sixty-Eight Publishers v Torontu (1971 – zejm. Z. Salivarová + J. Škvorecký), Index v Kolíně nad Rýnem, Rozmluvy v Londýně
• Časopisy v exilu – Svědectví (již od 50. let), Proměny, Listy, Západ, Obrys
• Český underground – pospolitost hudebníků, výtvarníků, literátů vymezujících se proti politickému a kulturnímu establishmentu (vládnoucí politický režim) – zásadní vliv na zformování měl Ivan Martin „Magor“ Jirous, vliv měly sbírky E. Bondyho, Jáchyma Topola (v 80. letech jeho texty zhudebňovaly skupiny Psí vojáci a Národní třída), J. H. (Jiřího Háska) Krchovského

 

Oficiální literatura

Návrat k direktivnímu řízení a preferenci politicky a ideologicky zaměřených titulů.

Likvidace kulturních a literárních periodik. Vývoj české literatury byl od doby Tyla a Havlíčka spojen s existencí kulturních časopisů, které utvářely živý literární vývoj.

Nová periodika pod kontrolou vládnoucí moci, časopis Tvorba, Literární měsíčník

Kontrolní orgán literárního života Svaz spisovatelů (1972)

Oficiální spisovatelé se hlavně soustředí na mezilidské vztahy, partnerství, lásku, je vtipná, někdy satirická

 

Vladimír Páral (*1932)

 

Ota Pavel (1930-1973) – Ota Popper

Prozaik, novinář, sportovní reportér – židovského původu, vyhnul se koncentračnímu táboru, po válce se věnoval sportovní žurnalistice. Trpěl duševní chorobou.

Pohádka o Raškovi (1974)

Smrt krásných srnců (1971) – vzpomínková próza, vzpomínky na dětství  a především na život autorova otce Lea, svérázného židovského obchodníka

Jak jsem potkal ryby (1974) – vzpomínková kniha, tentokrát zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření, sepsáno během nejhlubší deprese, nadiktováno ve svěrací kazajce sestřičce psychiatrického ústavu

 

Samizdatová literatura a exilová literatura

samizdatové nakladatelství Petlice – 1972 (Ludvík Vaculík, svědectví o Petlici v Českém snáři), 410 svazků do r. 1989

edice Expedice – 1975 (Havlovi)

časopisy Obsah (návaznost na Literární noviny), Kritický sborník, Střední Evropa, Jednou nohou (Revolver Revue)

 

Exil:

V emigrační vlně po roce 1968 odešla řada spisovatelů do emigrace (Škvorecký, Lustig, Kundera, Kohout, Tigrid           a další)

Škvorecký a Salivarová založili nakladatelství 68 Publishers v roce 1971 Toronto, celkem vydali přes 200 titulů.

Index – nakladatelství, 1971 Kolín nad Rýnem

časopis Svědectví Pavla Tigrida

 

Náměty exilové literatury stručně: psychologické (zaměřena na odcizení člověka) a intelektuální próza, vnitřní perspektiva, osobní pohled

 

Bohumil Hrabal (1914–1997)

Ludvík Vaculík (1926-2015)

Eva Kantůrková (*1930)

Jaroslav Seifert (1901-1986)

Český básník, spisovatel, novinář a překladatel, představitel československé umělecké avantgardy.

Podíl na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s K. Teigem redigoval

Jako překladatel Seifert převedl do češtiny básně Paula Verlaina nebo Guillauma Apollinaira.

Nobelova cena za literaturu 1984.

→ jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.

Morový sloup (1968–1970) – zakázaná sbírka, v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.

Deštník z Piccadilly (197

Všecky krásy světa (1979) – prozaická kniha vzpomínek, rozdělená do čtyř částí: Co všecko zavál sníh; Eós, bohyně ranních červánků; Uprostřed života; Obloha plná havranů

Býti básníkem (1983) – Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.

 

Jan Skácel (1922-1989)

• Chyba broskví – 1975, stokrát čtyři verše, samizdat
• Dávné proso – 1981
• Naděje s bukovými křídly – 1983, dvě knihy veršů: Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška
• Odlévání do ztraceného vosku – 1984
• Kdo pije potmě víno – 1988
• A znovu láska – 1991, posmrtně

 

Václav Havel (1936-2011)

Dramatik, esejista, básník, politik, prezident ČR. 1954 spoluzakladatel neformálního sdružení Šestatřicátníci časopis Rozhovory 36. Sjezd spisovatelů 1956 první veřejné vystoupení. Vystudoval dramaturgii na DAMU. V Divadle Na Zábradlí začíná svou kariéru dramatika, nejvíce se zde prosadí hra Zahradní slavnost (1963). Od 1970 nesmí publikovat za údajné podvracení republiky. 1977 spoluzakladatel a jedním ze tří mluvčích Charty 77, poté uvězněn

Audience (1975) jednoaktové tragikomické absurdní drama, hlavní postavou je Ferdinand Vaněk, intelektuál, který musí pracovat v pivovaru. Jeho nadřízený Sládek s ním vede rozhovor, je opilý, vulgární, musí na Vaňka donášet, podlézá mu a chce, aby sám psal za Sládka hlášení.

Vernisáž (1975) jednoaktová konverzační hra, řazena mezi “vaňkovky”, hlavní postava Bedřich, zkrachovalý spisovatel pozván do bytu Věry a Michala, kteří kolaudují nový byt. Chlubí se mu, ale on zůstává chladným, což je přivádí k zoufalství.

Protest vaňkovská jednoaktovka, prorežimní spisovatel Staněk a disident Vaněk, Staněk chce pomoci s peticí proti zatčení hudebníka (otce jeho vnoučete), petice již existuje

Largo desolato (1984) doktor filozofie Leopold Kopřiva, proti své vůli vmanévrovaný do role hrdiny, jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil; u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou vlastní identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho nejdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí do ještě větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, jiní chtějí, aby podepsal prohlášení, který by ho zbavilo rizika dalšího zatčení, avšak za cenu popření že on je „ten“ Kopřiva, tedy za cenu vzdání se vlastní identity. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka).

 

Arnošt Lustig (1926–2011)

Český židovský spisovatel, publicista, scenárista, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Ze studií byl 1941 vyloučen z rasových důvodů, 1942 Terezín; později poznal koncentrační tábory Osvětim a Buchenwald, v 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze, během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu. Po válce odjel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Československého rozhlasu. Vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď), zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí. 1968 se nevrátil z dovolené v Itálii, usadil se v USA.

Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979 Toronto, 1991 Nemilovaná) příběh mladičké židovské dívky, jež se v omezeném prostoru terezínského ghetta upíná na jedinou možnost existence: přežít ještě jeden den – alespoň jako prostitutka. Prostřednictvím deníkových záznamů zpřítomňuje autenticitu hrdinčina vnitřního světa včetně vynuceného narušení tradičně vnímaných hodnot, kritérií morálky a mravnosti.

 

Pavel Kohout (*1928)

Prozaik, básník a dramatik, do roku 1960 byl přesvědčeným komunistou. Studoval srovnávací literaturu, estetiku a divadelní vědu na FF UK, pracoval v Československém rozhlase, vedoucím kulturní rubriky časopisu Československý voják.  Jako jeden z představitelů „pražského jara“ byl v r. 1969 vyloučen ze Svazu spisovatelů i KSČ. Stál u zrodu Charty 77. 1978 emigroval, usadil se v Rakousku.

Katyně (1978) – román o dospívající dívce, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy

Kde je zakopán pes (1987) – román, kde autor vychází z vlastních vzpomínek; ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77

Hodina tance a lásky (1989) – román, téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků

 

Josef Škvorecký (1924-2012)

Zdena Salivarová (*1933)

Milan Kundera (*1929)

 

Literatura po roce 1989

• Došlo k vydání samizdatových a exilových děl, která nemohla být po celá desetiletí oficiálně publikována:
• z poezie kupř.  Skácel, O. Mikulášek, I. Blatný, B. Reynek, I. Diviš, J. Seifert, Jiří Kolář – Prométheova játra(text vznikl v roce 1950 a na vydání čekal 40 let),
• z prózy Škvorecký, L. Vaculík, M. Kundera, I. Klíma, E. Kantůrková
• Vyšly také důležité memoárové a deníkové prózy (samizdatově či exilově vyšly již dříve), které autenticky mapují naše literární dějiny 20. století i dílčí úseky totalitního období:
• Jan Zábrana– Celý život (1992), Václav Černý – Paměti I. – III. (1992, 1994), Pavel Kohout – Kde je zakopán pes (1990), Ludvík Vaculík – Český snář (1990), Ivan Diviš – Teorie spolehlivosti (1994) aj.
• Do divadel se dostaly hry zakázaných autorů: Václav Havel, Milan Uhde, Josef Topol…

 

NAKLADATELSTVÍ

• Vznikla nová, soukromá nakladatelství a vydavatelství (bylo jich asi 3000, tolik jich je zhruba i dnes, ale produktivních je zhruba 500–600): Paseka, Atlantis, Host, Torst, Petrov, Labyrint, Paseka, Ivo Železný, později Argo, BB art, Nakladatelství Lidové noviny, Triáda, atd
• Česká Expedice, Pražská imaginace – nakladatelství vzniklá ze samizdatových edic
• Rozmluvy, Poezie mimo domov – exilová nakladatelství
• Československý (Český) spisovatel (zanikl 1997), Mladá fronta (nepodařilo se obnovit dřívější čelní postavení z minulosti)

 

LITERÁRNÍ ČASOPISY

• Zaniká Literární měsíčník
• Vznikly nové (nebo se obnovily zaniklé či zakázané) časopisy:
• Česká literatura, Svět literatury (1990), Litteraria Pragensia (1990), Slovo a mysl (2004)
• Literární noviny (od r. 1990 – týdenní příloha Lidových novin, od r. 1992 samostatný týdeník) -1990-1993 týdeník, později obtýdeník
• …atd., List pro literaturu, Iniciály, Neon, Obratník, ROK – nové projekty
• Listy, Paternoster, Svědectví – převedeny ze zahraničí
• Akord, Kritický sborník, Revolver Revue, Vokno – vznikly ze samizdatu
• Host(navázal na tradici časopisu Host do domu z let 1954–1970 a časopisu Host z let 1921–1929).
• Decentralizace v časopisecké oblasti:
• BRNO: List pro literaturu, Neon, ROK
• OLOMOUC: Aluze
• OSTRAVA: Landek, Obrácená strana měsíce
• ÚSTÍ nad LABEM: Pandora
• ZLÍN: Psí víno (později přesídlilo do Prahy)
• Zanikly: …atd., List, Iniciály, Neon, Obratník, Paternoster, Svědectví, Vokno – mnohem menší zájem čtenářů, ekonomické podmínky

 

 LITERÁRNÍ CENY

• Přestaly se udílet literární ceny spjaté s komunistickým režimem a vznikla nová ocenění: Státní cena za literaturu, Státní cena za překladatelské dílo(navazují na tradici z let 1920–1948), Cena Jaroslava Seiferta, Cena Karla Čapka(udělovaná Českým centrem PEN klubu, PEN klub = celosvětové sdružení spisovatelů), Cena Ferdinanda Peroutky, Cena Toma Stopparda, Cena Josefa Škvoreckého, Cena Jana Skácela 

 

Magnesia Litera(od roku 2002, uděluje se v několika kategoriích), Zlatá stuha (od roku 1992, nejlepší knihy pro děti a mládež) či Cena Jiřího Ortena (už od roku 1987, pro autory do třiceti let).

 

Od roku 1994 existuje také literární Anticena Skřipec(uděluje ji Obec překladatelů za špatné překlady či plagiátorství, plagiát = podvrh, úmyslná napodobenina vydávaná za vlastní dílo).

 

Nová jména v české literatuře:

Próza – Michal Viewegh, Petr Šabach, Jiří Kratochvil, Jáchym Topol, Michal Ajvaz, Patrik Ouředník, Daniela Hodrová, Miloš Urban, Tereza Boučková, Halina Pawlowská aj.

Poezie – Jaromír Typlt, Petr Borkovec, Petr Hruška, Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský aj,

 

POSTMODERNISMUS

• Hlavním směrem novodobé literatury – rozvíjí se od 2. pol. 20. stol. A ve 21 stol., otevřenost k jazykovým experimentům, hravost a netradiční vypravěčské postupy, stylová různorodost, časté fantaskní motivy, postavy i prostory, zaměření na vypravěče a samotný akt vyprávění, prolínání vysokého stylu s masovým uměním a popkulturou, intertextovost (= vztah textu k jinému textu, přítomnost jednoho textu ve druhém).
• Výrazní představitelé české postmoderní literatury: Milan Kundera, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol.

 

PRÓZA:

Milan Kundera (1929)

• od r. 1975 žije ve Francii. básník a dramatik, prozaik a esejista.
• Po listopadu v exilu romány: Valčík na rozloučenou (1997), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), Nesmrtelnost (1993) a divadelní hra: Jakub a jeho pán (1992)
• Soubory esejů: Zrazené testamenty (1993), Opona (2005), Setkání (2009), Můj Janáček (2004)
• ve francouzštině romány: Pomalost (1995), Totožnost (1998), Nevědomost (2003), Slavnost bezvýznamnosti (2013), …

 

Jáchym Topol (1962)

 

 Miloš Urban (1967)

• Spisovatel a překladatel, jeho knihy vyšly v deseti jazycích včetně angličtiny (Lord Mord), němčiny (Sedmikostelí) či maďarštiny (Stín katedrály).
• V jeho díle se odráží prvky postmoderny i magického realismu, příběhy jsou často spjaté se specifickým prostorem či architekturou, tajemnou atmosférou.
• Poslední tečka za rukopisy(1998) – prvotina, pod pseudonymem Josef Urban, mystifikační román.
• Sedmikostelí(1999) – gotický román z pražského prostředí, detektivní zápletka.
• Hastrman(2001) – ústřední postavou je skutečný Vodník, jehož příběh můžeme po dvě století sledovat, abychom se skrze něj dobrali i problematiky ekologické hrozby a lidské rozpínavosti.
• Stín katedrály (2003), Santiniho jazyk(2005)
• Lord Mord(2008) – Praha, 19. století, pražská asanace (= radikální přestavba části městského centra), vraždy prostitutek v jedné linii románu jsou provázány s „architektonickým vražděním“ Prahy samotné.

 

Michal Ajvaz (1949)

• Prozaik, básník a překladatel, blízký magickému realismu.
• V jeho knihách jsou časté motivy labyrintu, tajemného písma či jazyka, symbolických a neobvyklých předmětů, které často čtenáře zavedou do jiného světa či příběhu.
• Návrat starého varana(1991) – povídky, magická atmosféra.
• Druhé město(1993) – reálný obraz Prahy doplněný fantastickými a mystickými prvky (neobvyklá zvířata a podivné přízraky, se kterými vypravěč bojuje), román „s tajemstvím“.
• Cesta na jih(2008)
• Lucemburská zahrada(2011) – hlavní hrdina v sobě kvůli překlepu na počítačové klávesnici objeví nový způsob vnímání světa.

 

Jiří Kratochvíl (1940)

• Brněnský rodák, autor experimentálních próz, tvořil již před rokem 1989 (samizdatová a exilová periodika), ve svých prózách využívá prvky nadpřirozena a tajemna v kontrastu s realistickými popisy.
• Rozmanité vyprávěcí postupy a bizarní motivy se často odehrávají v kulisách „magického Brna“.
• Medvědí román(1990) – osobitá reakce na totalitní režim.
• Uprostřed nocí zpěv(1992) – prožitky a zkušenosti syna emigranta, atmosféra Brna po skončení války a v 50. letech, prvky magického realismu, motivy tajemství a podobenství, hravá mystifikace, snové výjevy.
• Má lásko, postmoderno(1994) – soubor povídek
• Avion(1995) – inspirováno funkcionalistickou architekturou slavného brněnského hotelu Avion, obraz vývoje v naší zemi a hledání totožnosti.
• Truchlivý Bůh(2000) – slovy autora: „Tento příběh obyčejného knihovníka, kterému se stane něco úděsného, je psán k poctě z mých Mistrů, Milana Kundera a J. L. Borgese.“. Název knihy odkazuje na Kunderovu povídku Já truchlivý Bůh ze souboru Směšné lásky.
• Brno, nostalgické i ironické(2001)
• Lehni,bestie!(2002), Slib (2009)

 

Emil Hakl (1958)

• Vlastním jménem Jan Beneš
• Vstup do literatury bás. sbírkou Rozpojená slova (1991)
• Zkušební trylky z Marsu (2000) – Jazyková komika, přímé pojmenování každodennosti – předznamenává pozdější výhradně prozaickou produkci
• Povídkové knihy: Konec světa (2001), O létajících objektech (2004)
• Romány: Intimní schránka Sabriny Black (2002), Let čarodějnice s výmluv. podtitulem Civilní dobrodružství (2008)

Novela: O rodičích a dětech (2002), volné pokračování: Pravidla směšného chování (2010)

 

Václav Kahuda (1965)

• Vlastním jménem Petr Kratochvíl
• Publikoval již koncem 80. letv samizdatových sbornících, člen lit, sdružení Moderní analfabet
• Typ, hrdina jeho prózy je osamělý podivín – jeho vnímání a prožívání = podnět k rozsáhlým evokacím nezaměnitelné atmosféry místa či momentu a k celým řetězcům představ
• Občas inklinuje spíš k poezii doslova si libuje v nejrůznějších bizarnostech, sexuálních deviacích, morbidní atmosféra textů vyvolává tematizaci míst spjatých s koncem života – pitevna, hřbitov, popraviště
• Estetika ošklivosti souvisí s autorovým pohrdáním jakoukoli živ, normálností
• Výrazná individuální i společenská skepse
• Syžet textů bývá nevýrazný
• Prvotina: Příběh o baziliškovi (1992) – novela
• Veselá bída (1997) – novela
• Exhumace (1992) – povídková sbírka
• Technologie dubnového večera (2000)
• Romány: Houština (1999) – rozsáhlé vrcholné dílo, na které navazuje Vítr, tma, přítomnost (2014)
• Proudy podtitul Dvanáct nocí (2001) – román

 

Jiří Hájíček (1967)

• Povídkový cyklus: Snídaně na refýži (1998) – vstup do literatury
• Romány: Zloději zelených koní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), Rybí krev (2012)
• Povídkový soubor miniaturních příběhů z jihočeského venkova: Dřevěný nůž (2004)
• Detektivní román: Selský baroko (2005)
• Fotbalové deníky (2007)
• Soubor povídek: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014)

 

Radka Denemarková (1968)

• Spisovatelka, literární historička, překladatelka, scénáristka, dramaturgyně
• Romány: A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006)
• Prozaický diptych: Kobold (2011)
• Beletrizovaný životopis režiséra Petra Lébla: Smrt, nebudeš se bát (2008)

 

Petra Hůlová (1979)

• Romány: Paměť mojí babičce (2002) – spekulace o autorství – někteří tuto její prvotinu (příběh třígenerační mongolské rodiny v soudobém Mongolsku) připisují Jáchymu Topolovi, Cirkus Les Mémories (2005), Stanice Tajga (2008), Strážci občanského dobra (2010), Čechy, země zaslíbená (2012)
• Novely: Přes matný sklo (2004), Umělohmotný pokoj (2006), Macocha (2014)

 

Jan Balabán (1961–2010)

• Prozaik, výtvarný kritik, publicista, překladatel
• Bytostně spjatý s Ostravou
• Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998)
• Povídkové soubory: Možná že odcházíme (2004), Jsme tady (2006)
• Román: Černý beran (2000)
• Kudy šel anděl (2003)
• Zeptej se táty (2010) – inspirováno smrtí autorova otce, posmrtně vydaná próza

 

Kateřina Tučková (1980)

• Spisovatelka, kunsthistorička, kurátorka
• Nejprve vydala několik monografií výtvarných umělců Radim Malát (2007), Slovem i obrazem (2008)
• Věra Sládková (2009) monografie brněnské spisovatelky
• Montespaniáda (2009) – nevýrazná, na dialozích založená prvotina o milostném vztahu dívky ke staršímu muži
• Historický román: Vyhnání Gerty Schnirch (2009) – tématem je odsun Němců z Brna tzv. „Brněnský pochod smrti“ – osudy titulní hrdinky z typické národnostně smíšené středostavovské rodiny, prostřednictvím její dcery a vnučky dovedené až do polistopadové reality
• Žítkovské bohyně (2012) – mnohem složitější narativní struktura než Vyhnání…, prolínání časových rovin, syžet lze charakterizovat jako
• archivní pátrání současné badatelky po minulosti vesnických léčitelek se snahou rekonstruovat jejich nelehké osudy

 

Michal Viewegh(1962)

 

POEZIE:

Ivan Wernisch (1942)

• Básník, spisovatel, novinář, překladatel
• Velmi rozmanitá tvorba – dominuje důraz na komunikační akt
• Žánrově různorodé sbírky obsahující poetické anekdoty, sémantické hříčky, četné citace, aforismy, poznámky, ….
• Ó kdežpak (1991), Doupě latinářů, Sežrané spisy (1992), Proslýchá se (1996), Hlava na stole (2005), S brokovnicí pod kabátem (2013)
• Samizdatové sbírky vyšly v souboru: Blbecká poezie (2002)
• Býkárna (2006) spoluautoři: M.Ohnisko, M. Šanda
• Editorská činnost: Píseň o nosu (2005) – komentované vydávání textů zapomenutých nebo opomíjených autorů
• Básnické analogie: Ryby katedrál (2001), Antologie české poezie 2 (2007)

 Krchovský (1960)

• Vlastním jménem Jiří Hásek, žije střídavě v Praze a v Brně, v době normalizace publikoval v samizdatu.
• Básník, kytarista a zpěvák kapely Krch-off band, jeden z nejprodávanějších současných autorů poezie, dekadentní ladění, časté motivy smrti, erotiky, děsu.
• Noci, po nichž nepřichází ráno(1991) – výbor ze samizdatové básnické tvorby z let 1979–1991, sarkasmus a cynismus, hněv, pohrdání, častý pocit marnosti a zbytečnosti všeho, sbírky Procházka urnovým hájem, Neklid, Bestiální něha, Zamilovaný dement, Nové valčíky, Mé lebky stín
• Leda s labutí(1997) – výbor z tvorby z let 1992–1996, Dodatky (1997)
• Dvojité dno(2010) – sbírka básní a veršovaných zápisků z let 2009–2010)

 Svatava Antošová (1957)

Říkají mi poezie(1987), Ta ženská musí být opilá!

 

Petr Borkovec (1970)

Prostírání do tichého(1990), Mezi oknem, stolem a postelí (1996)

 

Petr Hruška (1964)

Obývací nepokoje(1995), Měsíce (1998)

 

Pavel Kolmačka (1962)

Vlál za mnou směšný šos(1994), Viděl jsi, že jsi (1998)