Stylistika je jazykovědná disciplína, která se zabývá stylem (nauka o stylu), studuje a zobecňuje zákonitosti stylizace jazykových projevů.
Stylistika klade důraz na:
- formu textu
- jazykovou stavbu textu
Základní úkoly stylistiky:
- poznat výrazové prostředky v textu
- určit funkci výrazových prostředků v textu = předpokládá zvládnutí hláskosloví, tvarosloví, slovní zásoby a tvoření slov, syntaxe.
Prvky, pomocí nichž se text stylově aktivizuje, označujeme jako stylémy -> soustava stylémů = paradigmatika stylistiky = soubor výrazových prostředků všech jazykových rovin -> výrazová stylistika
Styl
Výběr jazykových prostředků a jejich využití a uspořádání v jazykových projevech.
Předpokladem: možnost výběru z nějakých prvků, které jsou synonymní nebo mají podobnou funkci → vybíráme nejvhodnější pro danou komunikační situaci, můžeme ho chápat ze dvou pohledů:
1) z hlediska hotového textu = vlastnost hotového textu = jakým stylem je text napsán
2) styl jako stylotvorný proces = jakým stylem je projev (psaný, mluvený) realizován = reálně probíhající text
Styl = proces nebo vlastnost slohového útvaru, preferoval funkci („vynález“ PLK) – vše se děje s ohledem na komunikační situaci a se zřetelem k nějakému tématu
→ funkčně podmíněná jazyková varianta zvolená k řešení komunikačního úkolu (má nějaký cíl) v určité komunikační situaci
V komunikátu se projevuje jako princip:
integrační (sjednocující: styl tvoří jednotu vyhovující komunikačnímu záměru autora),
diferenciační (rozlišující: stylem se liší produktoři a jejich komunikáty) a
klasifikační (zařazovací: stylem se k sobě určité texty i jejich autoři přiřazují).
Styl je vlastností languovou i parolovou (jazyka i řeči).
Stylizace
→ Proces, kterým se text nebo jazykový projev upravuje tak, aby vyhovoval určitému stylu nebo estetickému ideálu.
Obecně: Osobitý způsob zjednodušeného zobrazení osoby nebo předmětu, v němž se naopak zdůrazňují jeho charakteristické rysy.
V lingvistice: záměrná úprava nebo adaptace textu pro naplnění představy o tom, jak by měl daný text vypadat – přetváření textu do určité podoby a vědomý zákrok během produkce textu s cílem přisoudit mu vlastnosti typické pro daný styl. Stylizace může být použita k vytvoření určitého efektu nebo k dosažení určitého cíle v rámci komunikace. Např. v literatuře/publicistice: obecná čeština se využívá ve shodě a autorským záměrem jako způsob stylizace spontánního projevu bez lokálního a sociálního omezení.
Funkce stylu
Hlavní kritérium pro výběr stylu.
-Vztahuje na (definuje) účel nebo cíl, který daný styl plní v rámci komunikace nebo vyjadřování.
= záměr, který sleduje autor
→ účel, kterému projev slouží
→ cíl, který se projevem sleduje
− funkční styl je funkcí jazykového projevu a je určen konkrétním cílem každého jazykového projevu
-Každý styl má specifické charakteristiky, je používán v určitých kontextech na základě jeho funkce.
-Záměr, který sleduje autor, popř. účel, kterému projev slouží, cíl, který se projevem sleduje, event. Zahrnuje i prostředek.
↔ Funkce jazyka: prostěsdělná, výrazová, formulační
Funkční styly:
-simplexní – vydělené na základě jedné fce
-komplexní – založené na dvou či více fcích
Základní úkoly stylistiky:
-poznat výrazové prostředky v textu
-určit funkci výrazových prostředků v textu
integrační (sjednocující: styl tvoří jednotu vyhovující komunikačnímu záměru autora),
diferenciační (rozlišující: stylem se liší produktoři a jejich komunikáty),
klasifikační (zařazovací: stylem se k sobě určité texty i jejich autoři přiřazují).
Styl→funkce→slohové útvary
-Prostěsdělovací styl: základní funkcí je dorozumět se.
-Odborný styl: Plní funkci odborně sdělnou.
-Administrativní styl: Též úřední, jednací, funkce hospodářsko–správní a řídící.
-Publicistický styl: Styl hromadných sdělovacích prostředků; informovat.
Text
- a) text (z lat. tkát) = něco, co je tkané, sestává z výpovědí a je dále členěn, může být psaný i mluvený, je synonymní s termínem jazykový projev.
- b) jazykový projev = výsledek činnosti (hotový text) nebo proces, který se právě teď děje. Synonymní výraz = verbální komunikát; širší termín = komunikát (ten je i výtvarný, hudební, např. i dopravní značka) nebo diskurz → v různých oblastech se užívá různě; v jazyce označuje text nebo soubor textů k určitému tématu nebo s určitým zaměřením; starší pojem = promluva → dnes tak vnímáme pouze část textu.
Text=Spojitý jazykový útvar, který se uplatňuje v komunikaci jako komplexní jednotka sdělování.
Funkce textu (projevu) – text má nějaký cíl; celkový ráz – veřejný/soukromý; situace a prostředí; adresát textu; užitá forma – mluvený x psaný; míra připravenosti – připravené x nepřipravené x polopřipravené (dle osnovy); téma – předpokl. určitou množinu jazykových prostředků; užitý kód komunikace v rámci národního jazyka.
Jazyk = systém znaků, slouží k výměně a vyrovnání obsahů lidského vědomí, k dorozumívání a myšlení.
Řeč = schopnost (kompetenci) člověka využívat jazyk, ztvárňovat komunikáty dle potřeby v komunikační situaci. řeč mluvená x psaná
(mluva = souhrn výrazových prostředků užívaných v určitém sociálním prostředí, např. mluva profesní, myslivecká, městská apod.)
Komunikační situace
je dána objektivními a subjektivními faktory, které formují podobu komunikátu. Probíhá na ose: původce komunikátu (mluvčí, pisatel) x adresát komunikátu (příjemce).
Souhra objektivních + subjektivních faktorů tvoří komunikační model = řetězec komunikačních událostí vzájemně propojených.
Komunikační záměr = cesta, kterou se sleduje dosažení komunikačního cíle.
Komunikační cíl = snaha o změnu menšího či většího úseku světa
Komunikační strategie = postup, který vede ke komunikačnímu cíli
Komunikační efekt = změna ve skutečnosti
_ _ _ _ _ _
Útvar = jazyková struktura s jednou funkcí nebo s několika funkcemi, vztahy mezi jazykovými útvary vytvářejí makrosituaci specifickou pro určitý národní jazyk, tzv. jazykovou situaci; tvoří ucelený jazykový systém (= strukturní)
Spisovný jazyk
= nejdůležitější útvar NJ. Má fci národně reprezentativní a jako jediný se řídí kodifikací. Vyznačuje se bohatou variabilitou výrazových prostředků (např. oblastní variety – územně podmíněné obměny ve struktuře spisovného jazyka – výběr z dublet, např.: výslovnost sch x zh, brčko x slánka). Obsahuje jazykové prostředky: Hovorové, neutrální, knižní
Norma (= soubor pravidel, jimiž se řídí užívání jazyka) spisovného jazyka se vyvíjí (dynamika).
„Uzákoněním“ normy (v určité době) vzniká kodifikace (= společensky závazné, institucionalizované stanovení prvků spisovné jazykové normy v soudobých slovnících, mluvnicích a jazykových příručkách).
Centrem je ÚJČ AV ČR v Praze.
Úzus (zvyklost, rozšířený jev)
Komunikát
- Je výsledkem řeči.
- Základní složka celé komunikační události.
- Jednotka sdělování.
- Může být i výtvarný, hudební, např. i dopravní značka.
- Jazykový projev, který vzniká v určité komunikační situaci.
- Skládá se z více výpovědí, mezi nimiž je vzájemný vztah.
- Sjednocujícím základem komunikátu je téma = předmět sdělování (např. dovolená u moře), obsahem komunikátu je souhrn podaných informací.
Obsah komunikátu:
-nocionální složka (informace o objektivním stavu skutečnosti)
-pragmatická složka (informuje o vztazích mezi účastníky komunikace)