Starší česká literatura, Okruh č. 9
1. KONTEXT
Baroko, pojem, definice
Baroko je umělecko-kulturní směr Evropy 17. a 18. století. Vznikl v Itálii. Typické znaky: dynamika: snaha o vyjádření pohybu, emotivnost až citová vypjatost, bohatost tvarů, zdobnost, velkolepost.
Pojem baroka poprvé uvedl historik umění Heinrich Wölflin, aplikoval též na literaturu konce 16. a 17. století. Vymezil protikladné znaky mezi renesančními a barokními znaky (lineárnost x malebnost, plošnost x hloubka, uzavřená forma x otevřená forma).
Výraz původně snad z portugalštiny pérola barroca – perla nepravidelného tvaru, byl původně posměšný, později se vžil jako běžné označení.
Baroko úzce souvisí s vítězstvím protireformace, upevněním moci a postavení katolické církve, ale na druhé straně také absolutistické moci panovníků. Příčina vzniku baroka jako uměleckého slohu vycházela ze snahy uměleckými prostředky vyvolat pocit pokory a oddanosti k Bohu, čehož se církev snažila dosáhnout mohutností, velkolepostí a nádherou staveb, ale i malířských a sochařských děl, aby tak vyjádřila velikost a slávu Boha, i svou vlastní výjimečnou roli ve vztahu k němu, v kontrastu s nepatrnými pozorovateli.
Baroko v umění
Zejména v rukou katolické církve, snaha vyjádřit pocit pokory a oddanosti Bohu pomocí mohutnosti, velkoleposti a nádhery. V první polovině období baroka ale měly církve ještě přísný postoj k umění, tak většina kostelů a výzdob vznikla až v druhé polovině 17. století a v 18. st..
architektura – monumentalita, přepych, drahé materiály, častý prvek: kupole. Významní architekti: Bernini, Borromini, Guarini, Dientzenhoferové, v Čechách: Santini, Kaňka. České příklady: chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, hospital Kuks, kostel sv. Jana Nepomuckého ve Žďáru malířství – vyjádření emocí a duchovnosti, hlavní motiv lidské tělo, technika šerosvitu. Významní malíři: Carravagio, Velázquez, Rubens, Rembrandt, v Čechách: Škréta, Brandl, Reiner, Hollar
sochařství – základní znaky: rozevláté šaty, Bernini, Bernard Braun, Brokoff, u nás častou sochou Jan Nepomucký (nový patron, nástroj rekatolizace)
hudba – složitější polyfonní hudba, nové žánry: opera, kantáta. Významní skladatelé: Händel, Bach, Vivaldi, Gluck, v Čechách: Michna, Dismas Zelenka, Černohorský
Baroko v literatuře navazuje na antické a humanistické písemnictví. Jedním z klíčových motivů je marnost, častá tematizace smrti jako smyslu lidského života. Často se objevuje motiv světa jako divadla nebo snu. Jazyk je zvukomalebný a obrazný. Nejvýznamnější žánry: legendy, duchovní písně, kázání, historiografie, lyrika.
Itálie
- silný vliv marinismu – vycházel z díla básníka Giambattisty Marina (1569 – 1625) – složitá vyumělkovaná poezie, spíše řečnická cvičení
- Torquato Tasso (+1595) epopej Osvobozený Jeruzalém
- commedie dell’arte – ustálené postavy (staří muži, milenci, sluhové) a jejich improvizace
- rozvoj románu
Španělsko
- rozkvět dramatu, Lope de Vega: Ovčí pramen (1619)
- úspěch (ještě renesančního) Dona Quijota (1806) vedl k dalšímu vývoji románu spíše pikareskního typu (Juan de Luna) María Zayas: Milostná zklamání (1647)
- nejvýznamnější básník Luis de Gongora y Argote (gongorismus) ¨
Německo
- Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, nejvýznamnější prozaik německého baroka: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668) – lidově laděný román s pikareskními prvky
- Friedrich von Spee – Trutz Nachtigal (Zdoroslavíček) – láska duše (nevěsty) k Ježíši (ženichovi)
Anglie
- koncept baroka nebyl plně přijat, někdy bývá zařazen John Milton: Ztracený ráj (1667) – rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích, mravní zápas
- někdy bývá spojován s duchem baroka Shakespeare (1564 – 1616), i když zařazován do renesanční éry
Francie
- spíše klasicismus
- prvky baroka: Pierre Corneille: Le Cid (1636), Marie-Madeleine de La Fayette: Kněžna de Cléves (1678)
- na poli filosofie: René Descartes (1596 – 1650) – filosof, matematik, fyzik – významně ovlivnil evropské myšlení – novověká racionalistická filosofie založená na sebejistotě myslícího subjektu (Myslím, tedy jsem), polemizoval s Komenským a jeho Pansofií
Historický a politický kontext v Čechách
1547 – stavovský odboj – povstání českých stavů proti králi Ferdinandu I., chtěl získat jejich podporu při tažení proti protestantům. Odboj poražen, zavedena cenzura, postižena Jednota bratrská – první vlna exilu
1576 – 1611 – Rudolf II. Habsburský císařem
1583 – Přesídlení císařského dvora do Prahy
1609 – Rudolfův majestát na náboženskou svobodu – svoboda náboženství v Českém království
1612 – 1619 – Matyáš Habsburský císařem
1617 – 1619 – Ferdinand II. Štýrský zvolen králem českými stavy a poté sesazen (1619 zimní král Fridrich Falcký)
1618 – Defenestrace místodržících (Slavata, Martinic) – oficiální začátek Třicetileté války
1619 – 1637 – Ferdinand II. českým králem
1620 – Bitva na Bílé hoře
1621 – Poprava 27 českých pánů, vůdců stavovského povstání
1627 (Čechy) 1628 (Morava) – Obnovené zřízení zemské – uzákoněn absolutismus, jediné povolené náboženství katolické, zrovnoprávnění němčiny s češtinou
1637 – 1657 – Ferdinand III. českým králem
1648 – Vestfálský mír, příklon k absolutismu, striktní dodržování pravidla cuius regio, eius religio
Periodizace českého baroka dle Černého (in: Černý, V.: Až do předsíně nebes (čtrnáct studií o baroku našem i cizím), Praha 1996
Datuje jej mezi roky 1620 – 1740. Pouze první dvě generace jsou v literární oblasti mocně tvůrčí.
“…české domácí baroko je až na skrovné výjimky barokem jezuitským, hlavně ve svých dvou prvních generacích; baroko emigrační je až do svého vyznění směrodatně determinováno duchovními koncepcemi a literárním dílem Komenského.” Ale! Jezuité adoptovali mnohé Komenského myšlenky.. “je tedy (pozn. J.A.K.) významem, obsahem a cíli svého díla úplně nebo částečně přítomen na obou linkách našeho baroka, je postavou v našem baroku centrální a dominantní…” (Černý: s. 349)
Protobaroko
- spojuje s působením jezuitského řádu u nás (přišli 1556), postupná ideologická příprava, barokizující tendence se projevují již v písňové tvorbě katolických kancionálů
- barokní vlivy zvenčí (např. Vilém Slavata z Chlumu – původně vzdělán bratrsky, po studiích v Evropě konvertoval ke katolictví. Barokní dílo: 14 dílů Historického spisování – protireformační. Defenestrován 1618.).
- barokní rysy měla i osobnost krále Rudolfa II. (1552-1612)
- Karel Starší ze Žerotína (1564 – 1636) – humanista a podporovatel Jednoty bratrské
Iniciální termín 1618 – 1621
- krize náboženských vztahů ústí do válečné konfrontace, kulturní projevy zrozené z barokní inspirace již dominují, vedle nich ještě doznívají inspirace předešlé
První generace 1620 – 1650
- “generace Bílé hory”
- převaha literatury (duchovědně zaměřené) nad jiným uměním
- Komenský – nejvýraznější osobnost českého baroka
- Michna – kancionály, písňová tvorba, lyrika španělsko-karmelitánského ražení, “jezulátkovská” mystika
- Třanovský – protestantské kancionály, oproštění od moralismu a hagiografického epismu, dosahuje čistého lyrismu duchovní lásky
Druhá generace 1650 – 1680
- “jezuitská generace”
- Balbín, Šteyer – snahy o jazykovou kultivaci
- Bridel, Rosa, Kadlinský
Třetí generace 1680 – 1710
- již nepřinesla tak výrazné osobnosti, důležitá témata: mariánská a ježíškovská sladkost, ale také dekadentní drastické obrazy marnosti a smrti
- Beckovský, Božan
- převládá mimoliterární barokní produkce
Čtvrtá generace 1711 – 1740
- převládá produkce mimoliterární, ale bohatý rozvoj lidové slovesnosti (píseň).
- hudba: Dismas Zelenka, Brixi
- sochařství: Brokoff, Braun
- architektura: Dienzenhofer, Lurago
Baroko po baroku (1740 – 1780)
- první generace osvícenská
Jazykový kontext
16.století a poč. 17. století – humanistická “veleslavínská” čeština, s odkazem na Daniela Adama z Veleslavína (1546 – 99), Bible kralická 1579 – 93
- snaha humanistů o ideál jazyka (latina)
- pravopis spřežkový, po vynálezu knihtisku bratrský
pol. 17. – pol. 18. století
- čeština barokní pobělohorská
- 1615 jazykový zákon – nebyl uveden v praxi, ale odvolávali se na něj autoři obran čj
- pravopis bratrský (v psaném i tisku spřežkový)
- diferenciace nářečí
- v důsledku historických událostí (třicetiletá válka, úbytek obyvatel, odchod inteligence, konfiskace) došlo k omezení funkcí spisovné češtiny, přestala zasahovat do dříve typických oblastí (věda, náročnější literatura, administrativa)
- literatura pod cenzurou církve, české knihy vydávají jezuité
- jazykový vrchol v dílech J.A.K
- Balbínova latinsky psaná Obrana
2. TVORBA ČESKÝCH NEKATOLICKÝCH AUTORŮ
Barokní literární tvorbu dělíme vzhledem k historickým okolnostem na domácí a exilovou. Dělení koresponduje s náboženskou situací, lze ji tedy rozdělit na katolickou a evangelickou. Před Bílou horou byla v Čechách značná náboženská pluralita (kališníci, Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté, katolíci). Odhadem bylo cca 70% utrakvistů, velký počet členů měla i Jednota bratrská.
Po Bílé hoře někteří konvertovali ke katolictví, ale do exilu odešlo až 250 tisíc lidí (Lužice, Sasko, Slezsko, Polsko, Uhry, Slovensko).
JAN AMOS KOMENSKÝ (1592 JV Morava – 1670 Amsterdam)
Filosof, teolog, spisovatel, pedagog
Černý: “Neštěstí národa stmelilo ho s lidstvem. To je to ohromující a nade vše vznešené v něm. Zakládá to zároveň jeho jedinečnost v našem baroku: je v něm jediným zjevem kulturního dosahu daleko nadnárodního.”
ŽIVOT
Rodiče ztratil jako malý chlapec, starala se o něj teta ve Strážnici, zároveň byl v péči sboru Jednoty bratrské (jeho otec byl významným členem). V bratrské škole studoval, pak byl vyslán na vysokou školu do Herbornu, navštívil Amsterdam, studoval na univerzitě v Heidelbergu, 1614 se vrátil do Přerova. Stal se kazatelem Jednoty bratrské a učitelem na bratrské škole. Po porážce stavovského povstání (1621) nucen se skrývat. 1622 mu zemřela žena, hluboce ho to poznamenalo, napsal spisy Truchlivý, Hlubina bezpečnosti a začal pracovat na Labyrintu. Přesunul se do Brandýsa nad Labem (pod ochranou Karla Staršího ze Žerotína), znovu se oženil. Po Obnoveném zřízení zemském (1628) musel s rodinou odejít ze země, usadili se v Lešně. Tam byl zvolen biskupem a intenzivně se věnoval pedagogice. Didaktická díla (zejména Brána jazyků, tehdy po Bibli nejprodávanější knížka v Evropě) mu zajistila proslulost, byl zván na řadu univerzit, aby se věnoval reformě školství. Navštívil Anglii, Švédsko. Zároveň pracoval na svých pansofických dílech, zejména Obecné poradě o nápravě věcí lidských. 1648 se vrátil do Lešna a zemřela mu žena. Později se znovu oženil. S vestfálským mírem skončila naděje na návrat do vlasti, sepsal Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Pokračoval do Uher, kde pracoval na školních reformách, tam vznikla učebnice Orbis pictus. Během švédské invaze do Polska došlo k požáru v Lešně a přišel o majetek a cenné rukopisy (Pansofie, Metafyzika, Česko-latinský slovník). Kvůli kolaboraci se Švédy musel z Polska uprchnout a usadil se v Amsterodamu. Tam byla vydána polovina jeho díla Opera didactica omnia a jednotlivé části Všenápravy. Také vydal knihu o historii a řádu Jednoty bratrské, stala se pokladem pro obnovu Jednoty bratrské (Moravské církve) v Ochranově (hrabě Zinzendorf). Během života v Amsterdamu se údajně přátelil s Rembrandtem (pravděpodobně ho portrétoval). Zemřel 15. listopadu 1670.
Jednota bratrská:
Vzhledem ke Komenského bytostnému vztahu k této církvi, nastiňuji její dějiny. Jednota bratrská vznikla v polovině 15. století (těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad), byla inspirovaná myšlenkami Petra Chelčického, který odmítal radikalismus husitství. Zpočátku působili jako sekta, žili v ústraní velmi prostým životem, odmítali vzdělání, život ve městě ve špatné společnosti. Nepřipojili se k utrakvistům, aby se stali legální církví, takže po celou dobu existence čelili pronásledování. Ze začátku byli členy lidé z nižších vrstev, postupně se přidávali měšťané i šlechtici. Od poloviny 16. století se zaměřili na vzdělávání, u každého sboru byla škola otevřená všem (z různých vrstev společnosti, studovat mohly i dívky). Na kvalitních školách studovala řada šlechticů, jako učitelé působili i významní evropští humanisté. Bratři se intenzivně se věnovali knihtisku. V 2. polovině 16. století vznikla šestidílná Bible kralická, unikátní překlad Bible do češtiny. Na jejím vzniku se podílel biskup Jednoty Jan Blahoslav, který přeložil značnou část Nového zákona z řečtiny. Usiloval o literární jazyk, který se stane normou a vyrovná se klasickým jazykům. Blahoslav (1523 – 1571) se orientoval také na pedagogiku, vytvořil slabikář, reformoval bratrské školství. Po roce 1620 většina členů konvertovala ke katolicismu, jiní odešli do exilu. Na počátku 18. století byla Jednota bratrská obnovena, na území Horní Lužice vytvořili osadu Ochranov, kde žili dle svých pravidel. Církev se stala hlavně misijní organizací, dodnes působí po celém světě.
DÍLO
Jeho díla mají mimořádnou literární hodnotu pro svůj vytříbený jazyk. Psal česky a latinsky.
“Komenský stojí myšlenkově i literárně na rozhraní dvou epoch. Filozoficky vycházel z renesance, ale myšlenkový úkol, který si kladl, má charakteristické rysy doby barokní: pro Komenského není příznačné individualistické stanovisko renesance, nýbrž univerzalismus baroka. Jako spisovatel a básník navazuje na humanismus, ale do jeho prozaických a básnických děl proniká…barokní představivost a barokní styl.” (Lehár, 132)
Spisy teologické a filosofické
Listové do nebe (1619) fiktivní dopisy chudých Kristu, stěžují si na bohaté, vzájemné rozhovory chudých a bohatých s Kristem. Výrazně ovlivněno myšlenkami Jednoty bratrské (chudoba, rovnost, přísnost). Útěšný spis, obhajoba křesťanství jako jediného východiska.
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (1922) adresuje své ženě, která žije opuštěna ve Fulneku.”Manželko má milá , klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!” 12 kapitol o správném životě křesťana.
Truchlivý (1623) podtitul: Smutné a tesklivé člověka křesťanského nad žalostnými vlasti a církve bídami naříkání – po smrti ženy začal psát první dva díly, další dva dokončil až po vestfálském míru. Dialogický traktát, neobsahuje ironii, nadsázku jako Labyrint. Hluboká inspirace knihou Jobovou. Vystupují v něm personifikované entity Truchlivý, Rozum, Víra a Kristus. V závěru útěšného spisu se otevírá naděje na příchod Krista a jeho blažené říše na zemi. Komenský byl ovlivněn i chiliasmem – očekávání příchodu Boží říše trvající tisíc let, ukončení dějin. Sám věřil na zjevení a stýkal se s vizionáři.
Labyrint světa a ráj srdce (1623 začal psát, upravoval, vydáno 1631) původní název Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází
“Labyrint je vrchol naší barokní prózy vůbec.” Černý
Obsahem první části Labyrintu je cesta poutníka (v jehož postavě se skrývá autor) po městě, které je alegorií světa, doprovází ho Všezvěd a Mámení. Při poznávání jednotlivých částí světa propadá zoufalství. V druhém dílu je mu záchranou návrat do vlastního srdce, kam ho volá Bůh. Zatímco první díl je pojat dramaticky, je v něm neustálý pohyb a jednání, je spíše epický. Druhý díl je opakem, spíš lyricky zaměřený, úvahový, rozjímavý, objevují se modlitby a citáty z Bible.
Škarka: Sugestivní vidina světa jako fantastického města, nořícího se v prudkém světle z temnot bezedné propasti hrobu a věčnosti, města s geometricky přesnou a přitom zrůdnou, absurdní a bezútěšnou organizací životního prostředí a času, obludného a chaotického labyrintu. Uhrančivá svůdnost jeho povrchní dokonalosti a krásy se postupně rozptyluje a obnažuje, když se do tohoto města-světa vydává jako poutník, aby se poznáním skutečnosti, její pravé podstaty, dobral vlastního smyslu života a zvolil si uspokojující povolání. Podaří se mu to až po bludných cestách, na kterých odhaluje jenom marnost a přetvářku ve všech společenských zřízeních a stavech, a ž se konečně zbaví svých obou průvodců, Všezvěda Všudybuda a Mámení Mámila i jejich uzdy a brýlí, kterými mu zkreslovali pravý stav věcí. Teprve na výzvu Kristovu, aby se navrátil z tohoto povrchního světa vnějšího do vlastního srdce, do světa vnitřních hodnot a jistot, a teprve až pozná společenství křesťanů, kteří žijí ve shodě se svým ideálem, svědomím i skutky, nachází záchranu z labyrintu světa a zároveň klid, uspokojení, štěsté a ráj ve svém srdci, kde se spřátelí s Kristem a spojí s Bohem. Celý druhý díl (Ráj srdce) vytváří protiklad – antitezi k dílu prvnímu, líčí absolutní ideál, v němž nejsou rozpory, a proto musí být přijímán bez kritiky. Zároveň však představuje poučení z prvního dílu, což vidíme i na Komenského snaze vytvořit obdobu prvního dílu umístněnou do jiného prostředí. Tak jako měl první díl gradaci v neustálém stupňování Poutníkova zklamání světem, které vedlo k zoufalství vycházejícího z názoru, že lidský život nemá žádnou cenu, že by bylo lépe se nenarodit a že snad ani není Bůh, má svou gradaci i díl druhý. Zde naopak dochází k neustálému stupňování Poutníkovy jistoty, že lidský život má cenu, a to v případě, že člověk pozná boží vůli a zcela se jí podřídí. Vše vyvrcholí, když Poutník spatří boží slávu a velebnost, čímž zároveň potlačí zoufalství prvního dílu. K další změně dochází i v rámci užití slohových a kompozičních prostředků. Namísto epiky, přímého zobrazení a užití hovorového a lidového jazyka nastupuje lyrika, úvaha, rozjímání, vizionářské vidění, modlitba a citáty z Písma. Neustálý pohyb a ruch vystřídá klid, zmatky jistota nalezení, útrapy neustálého hledání a bloudění pohoda návratu domů a spočinutí v Bohu.
Cesta světla (Via lucis) (1641 sepsal) – Zakládající pansofické (vševědné) dílo. Napsal za anglického pobytu v Londýně, v níž český myslitel a evropský reformátor nastínil koncepci své vševědy čili pansofie a s ní spojený program nápravy lidstva, spočívající na vytvoření jakési mezinárodní akademie věd a vzdělanosti (kolej světla) a dalších dvou celosvětových organizací k dosažení náboženského smíru i k odstranění válek. Spis však vydal Komenský až o čtvrtstoletí později v Amsterodamu s věnováním tehdy založené londýnské Královské učené společnosti (Royal Society). Světlo je záře daná od Boha, odhaluje pravou tvář všeho. Není to pouze vlastnost fyzikální, ale metafyzická. Druhy světla: věčné (Bůh), vnější (hvězdy), vnitřní (záře v mysli rozumného tvora) – to se dělí na rozum, vůli a cit.
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) – kšaft=závěť, zklamání z vestfálského míru, postava matky symbolem Jednoty, zdůrazňuje úlohu českého národa, připravuje věřící na možný zánik Jednoty bratrské.
Štěstí národa (1659) (Gentis felicitas) Adresátem je sedmihradský kníže Jan Rákóczi a národ uherský, týká se ale vladařů obecně. 18 stupňů štěstí národů, mj. potřeba školství a vzdělání. Dílko je drobné a má spíše ráz praktický.
Obecná porada o nápravě věcí lidských (40. léta) (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica) Obrovské pansofické dílo, zůstalo nedokončené.
V úvodní části vyzývá k obecné nápravě, zastavení válčení, adresuje “Světlům Evropy”.
- díl Panegersia (Všeobecné probuzení): zabývá se filosofií, náboženstvím politkou
- díl Panauglia (Všeobecné osvícení): metodologie, jak odstranit nedostatky života
- díl Pansofia – uspořádání soustavy všeobecné moudrosti: 7 světů
- díl Pampadeia – věnovaný vzdělávání
- díl Panglottia (Všeobecné třídění jazyků) – ukázka jednoho světového jazyka
- díl Panorthorsia (Všeobecná náprava) – návrhy na nápravu
- díl Pannuthesia (Všeobecné povzbuzení) – pohled do budoucích možností lidstva
Výzvy Eliášovy (Clamores Eliae) – posledních 5 let života, nepočítá, že by vydal, jeví se ve své ryzosti, radikálnosti, sebekritika, obrací se k chiliasmu
Spisy pedagogické
Brána jazyků otevřená (1631) (Janua linguarum reserata) Již za jeho života vyšla v mnoha jazycích a zajistila mu proslulost. Učebnice latiny a vedle ní moderních jazyků. 1000 paragrafů na různá témata, žák si pamatuje pomocí průpovídek.
Orbis sensualium pictus (1658) vychází z Brány, obrázky sám předkreslil. Učebnice, obrázkový slovník. Původně latina, ale později dvojjazyčně s angličtinou, němčinou, ale i maďarštinou a češtinou. Dialog mezi učitelem a žákem, začíná větou: “Pojď synu a uč se maudřeti (později upraveno na Uč se moudrým býti). Žák dopovídá otázkou: Co to je moudrý?”. 150 kapitol na různá témata s obrázky. Zde uplatnil svou zásadu škola hrou.
Opera didactica omnia (1657) sebrané pedagogické spisy. Vzdělávat a vychovávat se mají úplně všichni, bez ohledu na pohlaví a postavení, zejména v mládí, a to společně ve školách. Dosavadní školy potřebují reformu, aby vyučovaly v souladu s přírodou. Vzdělání musí být univerzální a zahrnovat: vzdělání ve znalostech, mravní výchovu, náboženskou výchovu. Základem reformy je přesný řád, odvozený z přírody, který dovolí, aby se děti učily snadno a lehce, důkladně a rychle.
Komenského didaktika (zdroj wiki)
Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle:
1) poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
2) ovládnout sebe – výchova mravní
3) povznést se k Bohu – výchova náboženská
Ve svých spisech navrhoval Komenský tuto školskou organizaci:
- od narození do 6let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
- od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
- od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
- od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filozofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.
Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé.
Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 až 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý žák by měl mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat.
Při výuce samé aplikoval Komenský tyto zásady:
- zásada názornosti – přímá žákova zkušenost
- zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi. Je třeba zajistit soustavný vzdělávací režim
- zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi
- zásada trvalosti – je třeba soustavně učivo opakovat
- zásada přiměřenosti – učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí
Děti dělil podle nadání:
bystré, dělají radost
bystré, líné
bystré, vzpurné
s nedostatkem bystré mysli
s nedostatkem bystré mysli, líné
s nedostatkem bystré mysli, vzpurné
Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla.
Básnické dílo
Usiloval obrodit české básnictví časoměrnou prozódií odvozenou z klasické římské poezie. Přebásnil Catonova disticha. Vydali jezuité 1670 (zasloužil se o to Václav Jan Rosa).
Kancionál (1659) – citová a smyslová expresivnost, umělý slovosled, nezvyklé rýmy.
KOMENIOLOGIE
Vědní obor zabývající se Komenského životem a dílem. Spisy: komeniana. Oddělení pro komeniologii je součástí Filosofického ústavu Akademie věd.
OSTATNÍ NEKATOLIČTÍ AUTOŘI V EXILU
PAVEL SKÁLA ZE ZHOŘE (1583 – 1640)
luterán, odešel do Freibergu
Chronologie církevní: 16 000 stran, nikdy nebylo vydáno, dějiny křesťanství od počátku. Dějiny vnímá jako boj pravé reformované církve s Antikristem.
součást Historie česká – důležitý a velice podrobný pramen pro poznání poměrů před Bílou horou, rozsáhlá obhajoba a kritická analýza stavovského povstání. Skálův sloh je spíš těžkopádný, mnohomluvný, nemá smysl pro účinnou zkratku jako Mikuláš Dačický (1555-1626) – kronikář, historiograf, renesanční humanista
PAVEL STRÁNSKÝ ZE STRÁNKY U ZAP (1583 – 1657)
novoutrakvista, litoměřický konšel, 1627 odešel do Leydenu
O státě českém (1634) latinský spis, psaný encyklopedickým způsobem, popis kraje, státoprávního postavení, o obyvatelích, náboženských proměnách, přidružených zemích (Morava, Slezsko, Lužice), knížatech a králích, zákonech, sněmech, mincovnictví. Podal zde celkový výklad o českém království před rokem 1620. Kniha je psána v duchu tolerantní, snášenlivé, svobodymyslné České konfese.
S opicemi stejné mravy mají líté české davy:
po novinkách vždy se honí, starý kroj jim málo voní.
Okřik (1618) – spis na obranu českého jazyka, svou vroucností je srovnatelný s Blahoslavem, Žerotínem, Balbínem.
Václav Černý oba výše uvedené autory zařazuje do iniciační fáze baroka, nepovažuje je za autory barokní, spíše je řadí do fáze doznívání humanistického dějepisectví – jejich knihy jsou reakcí na situaci, která se vyznačuje u nás jako nástup baroka, dokončili je ale až v plné barokní éře.
PAVEL JEŠÍN Z BEZDĚZÍ (1592 – 1632)
šlechtický vychovatel, humanista, vydavatel Dalimilovy kroniky.
Odešel s Fridrichem Falckým do Nizozemí.
Posmrtná paměť českým hrdinům popraveným 21. června 1621 na Staroměstském náměstí – spisek věnován jejich vzpomínce, protihabsburský, protikatolický
JIŘÍ TŘANOVSKÝ (1592 – 1637) známý i jako Tranoscius, luterán, pocházel z Těšína, studoval ve Wittenbergu, po Bílé hoře byl vězněn, poté se odebral na Slovensko
Cithara sanctorum (1636 v Levoči) – nejrozšířenější český protestantský kancionál. V jazyce Bible kralické, archaizující, patetický styl je zřetelně barokní. Byl po generace hlavním zpěvníkem evangelíků.
JAN ROSACIUS HOŘOVSKÝ (1581 – 1632) luteránský kazatel, po Bílé hoře odešel do Saska
Korunka neuvadlá (1621) – o chvílích před popravou českých pánů, osobně je doprovázel, o rozpravách s nimi podal svědectví
JAKUB JAKOBEUS (1591 – 1645) utrakvista, po Bílé hoře odešel do Saska a pak do Uher; psal teologickou prózu, historickou, latinské básně
ONDŘEJ HABERVEŠL Z HABERNFELDU (1587 – 1659?) první vlna pobělohorského exilu
– Bellum Bohemicum (Leyden 1645) – historický spis, ovlivněn kalvínskou politickou filozofií, protiabsolutistická státoprávní koncepce
SAMUEL MARTINIUS Z DRAŽOVA (1593 – 1639) luteránský kazatel, exil v Sasku, odpůrce Jednoty bratrské, obvinil je z kalvinismu
Pozdější generace:
VÁCLAV KLEYCH (1682 – 1737)
písmák, exulant, žitavský vydavatel pašující knihy do Čech
JAN LIBERDA (1701 – 1742) – odešel do exilu po sporu s katolíky, autor kancionálu Harfa nová