Starší česká literatura, Okruh č. 8
SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ
– umělecký směr a životní styl (integrální =zasahuje všechny společenské vrstvy a do rozličných oblastí)
– počátek v Itálii na přel. 13. / 14.století (Florencie)
– návrat k antice („znovuzrození), individualismus, nacionalismus à =lit. v národních jazycích – i překlady Bible do nich
– sekularizace (převedení církevního majetku do světských rukou), sběratelství a mecenášství
– české země se vyrovnávaly s odkazem husitské revoluce a s důsledky dlouhodobé kulturní a politické izolace, a proto se v nich renesance začala rozvíjet později
– zpočátku byly renesanční vlivy v českých zemích přijímány váhavě, ale od poloviny 16. století zcela převládly jak v umění, tak i v životním stylu vyšších vrstev obyvatelstva
– do českých zemí přicházeli umělci, řemeslníci a stavitelé
– znovu začala získávat na důležitosti estetická hlediska nejen v umělecké tvorbě, ale v řemesle
– stejně jako po evropského renesančního umělce bylo pro české myslitele a spisovatele typické, že se zabývali několika druhy umění a věd a svou tvorbou do nich zasahovali
– období 15. a 16. století je V českých zemích charakteristické sporem šlechty a měst o vliv na řízení země a poklesem vlivu královské moci (vláda Jagellonců 1471-1526)
– Habsburkové nastoupili na český trün V roce 1526 zvolením Ferdinanda I. Habsburského
– 16. století a I. polovina 17. století byla dobou vzrůstajících církevních nepokojů (katoličtí habsburští panovníci versus nekatolická česká šlechta a města, reformační úsilí)
- důležitý byl rozvoj řemeslné výroby a vznik prvních manufaktur
- k rozvoji renezance přispělo omezení monopolu církve, prosazení práva jedince na samostatnější výklad bible a rostoucí význam měšťanství
– kolem poloviny 16. století se u nás renesance prosadila v kultuře i životním stylu
– Praha se v době vlády Rudolfa Il. (vládl 1576-1612) stala významným centrem vědy, výtvarného umění, literatury a hudby
– na císařském dvoře se soustředila řada známých evropských umělců a vědců
RENESANCE
- V českých zemích (cca 1490-1620) se rozvíjela až v 16. století, protože se české země velmi dlouho vyrovnávaly s odkazem husitské revoluce a dlouhodobou kulturní a politickou izolací
- období renesance končí nástupem baroka v době pobělohorské
- nejdříve v architektuře, ale také v literatuře (Hynek z Poděbrad: Májový sen / Veršové o milovníku; Boccaciovské rozprávky)
- Literární žánry: epistolografie, óda, epigram, facetie, dějepisné žánry (kronika, /rodové/ paměti, kalendář); literatura vědecká a právní; literatura cestopisná
- Pololidové drama („sousedské“); knížky lidového čtení
HUMANISMUS
- myšlenkový směr
- pojem humanismus vznikl sice až v novověku, zájem o člověka a lidskou společnost však charakterizuje už klasické období řeckého myšlení.
- Jeho vznik, často spojovaný s tzv. sókratovským obratem od zkoumání prapříčin světa u předsókratiků k člověku a společnosti, souvisí s postupnou individualizací zejména městských lidí: člověk se už nechápe jako především součást rodu, kmene nebo obce, ale jako samostatná bytost, která žije také svým vnitřním životem.
- Protágorás: “Mírou všech věcí je člověk: jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.„
- Společenský vývoj pozdního středověku, rozvoj měst, školství, vědeckého poznání; možnost (nutnost) cestovat. Studium antiky. Emancipace „třetího stavu“. Studia humana.
- V českých zemích za Karla IV. – „dvorský okruh“ (Jan ze Středy); kontakty s Francií a Itálií (Petrarca)
- Za Václava IV. (protohumanistické myšlení v Oráči z Čech /cca 1400/ a Tkadlečkovi /cca 1407/)
- Po husitských a poděbradských válkách (Dialogus Jana z Rabštejna) – cca do Bílé hory
JAZYK
– méně častá byla originální díla, většinou vznikaly překlady, převládala naučná literatura a rozvíjelo se vydávání knih
– spíše než filozofický ráz humanismu se u nás posadila jeho mravoučnost, která našla svůj výraz v činnosti Jednoty bratrské; v českém prostředí se prosadily spíše myšlenky reformační a humanistické
– univerzita zpočátku nepřála novým myšlenkovým proudům, takže se humanismus rozvíjel mimo ni, hlavně díky studentům a učencům z italských univerzit
– humanistická čeština byla vyspělým spisovným jazykem
- jejím vzorem a ideálem byla antická latina
– díla byla psána tzv. bratrským pravopisem (pravopis, který se ustálil V tiscích vydávaných Jednotou bratrskou), ve kterém byl např. zaveden háček místo teček nad souhláskami a se psalo jako g
– v hláskosloví se téžeslabičné aj změnilo V ej (např. vajce-vejce, daj-dej) atd.
– v tomto období se též zdokonalila interpunkce (tečka na konci věty, čárka pro členění uvnitř věty, přibyl otazník atd.)
– 1533 – vyšla první česká mluvnice Gramatika česká (autor Beneš Optát, Petr Gzell, Václav Philomates)
– kritickými poznámkami toto dílo opatřil Jan Blahoslav, který sám napsal její druhý díl
LITERATURA
– v 2. polovině 15. století se v české literatuře projevovaly dvě linie tvorby, a to díla psaná latinsky a díla vytvořená v národním jazyce
– nejdříve se prosazoval latinský humanismus (především v době vlády Jagellonců), který byl určen nejvzdělanějším vrstvám; až později se rozvíjel český humanismus
Latinsky píšící autoři a učenci:
- Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, básně)
- Jan Blahoslav
- Jan Amos Komenský (svým dílem literárním, filozofickým a pedagogickým stál už na počátku baroka)
- Jan Skála z Doubravky (historik a spisovatel, soubor humanistických rad panovníkovi)
- Jan Campanus Vodňanský (básník a dramatik, hudební skladatel)
- Jan Jessenius – ve svých latinsky psaných dílech popularizoval přírodní vědy, lékař, matematik
- – vyšehradský probošt Jan z Rabštejna (V díle Dialogus klade lidskost nad náboženské vyznání)
Česky píšící autoři:
– překladatelé Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova
- Hynek z Poděbrad (básník, syn Jiřího Poděbrad, překládal a také napodoboval dílo G. Boccaccia)
- tvorba cestopisné literatury: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Vratislav z Mitrovic
- historii zachycovali Václav Hájek z Libočan, Mikuláš Dačický z Heslova
– velmi oblíbená byla zábavná próza – knížky lidového čtení (např. Historie o bratru Janu Palečkovi)
– tvorba učenců:
- lékařství – Jan Černý (psal česky)
- astrologie – Tadeáš Hájek z Hájku
- řečnictví – Karel Starší ze Žerotína
– tiskařská (vydavatelská) činnost Jiříhho Melantricha, Daniela Adama z Veleslavína, Jana Günthera (Melantrich, Veleslavín – Praha, Günther – Prostějov a Olomouc)
JAN BLAHOSLAV
– 1523 (Přerov) – 1571 (Moravský Krumlov)
– biskup Jednoty bratrské, básník, překladatel, historik, pedagog, jazykovědec a hudební teoretik
– psal česky
– významně přispěl k vývoji českého jazyka a jazykovědy
– nelibě nesl užívání hovorových slov a nářečních tvarů, dbal o ustálený způsob mluvy, o ale nezavrhoval ani slova cizí a archaismy
DÍLO
– věnoval mnoho úsilí pořádání pramenů pro bratrský archiv à výsledkem jeho činnosti jsou tzv. Akta Jednoty Bratrské, soubor historických zpráv a pramenů k dějinám Jednoty
– Akta jsou významná historiografická práce, která měla velký význam pro poznání dějin Jednoty Bratrské
– dohromady jde o 8 svazků, ve kterých zapsal i výklady o autorech duchovních písní a jejich literární charakteristiky, a tak přispěl rovněž do literární historie
– jako velmi vzdělaný člověk bojoval za vyšší vzdělání všech členů Jednoty
– výsledkem je Filipika proti misomusům, tj. proti nepřátelům vzdělání à spis byl mířen především proti bratrskému biskupovi Janu Augustovi, který nebyl nakloněn vyššímu vzdělávání bratří
– Blahoslav vzdělání podporoval, oceňoval jeho význam pro rozvoj člověka i církve
– vzdělání má být ale spojeno se zbožností
– Blahoslav přeložil do češtiny Nový zákon, čímž ovlivnil i další překladatele, kteří do češtiny převedli také Starý zákon àoba překlady jsou součástí Bible kralické
– její jazyk a styl se staly vzorem spisovné češtiny až do konce 18. století
– v souvislosti se zájmem o duchovní píseň vydal spis Musica, učebnici hudební teorie pro zpěváky, kteří neuměli latinsky
– obsahovala rady pro skladatele písní
– Blahoslav se věnoval hudbě a skládání i prakticky, vedl redakci Šamotulského kancionálu, sám do něj přispěl desítkami písní
- kancionál byl o tři roky později vydán v Ivančicích
- obsahuje lidové duchovní písně a později byl v upravené verzi nazván Kancionál ivančický
– Gramatice české soustředil pozornost na frazeologii, skladbu a slovník
– Gramatika česká je polemickým a doplňujícím komentářem ke starší Gramatice české Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomatese
Gramatika česká
– 1551-1571
– Gramatika posloužila jako jazyková příručka při překladu Nového zákona
– autor přistupoval k jazyku citově, oceňoval v něm především vybroušenost a krásu, oceňoval na e autor přistupoval jazyku citově,
– hovorovou mluvu a dialekty sice neodmítal, ale šlo mu o jejich jasné odlišení od spisovné normy
– dílo je výsledkem dlouholetého studia mateřského jazyka
– měřítkem jazykové správnosti je krása řeči
– podle tohoto měřítka a na základě starší jazykové tradice rozhoduje, co je správné a co nikoli, usiluje o ustálenou jazykovou normu
– nejvíce se snaží pěstovat kulturu mluveného projevu jazyka, čímž navazuje např. na Kornela ze Všehrd
– v knize je stručná zmínka také o ostatních slovanských jazycích
– dále se autor zabývá metaforou, užíváním cizích slov, hodnotí jazyk starších českých autorů
– zajímavá je sbírka dobových českých přísloví
Překlad Nového zákona
– 1564
– stal se vzorem pro bratrskou bibli, která byla vytištěna později v Kralicích v 6 dílech (byla také nazývána Šestidílka), a po Bílé hoře byla na dlouhou dobu normou jazykové správnosti
– Blahoslav při překladu uplatnil zásadu přesného textu a projevil se jako kritický odborník a výborný znalec jazyka
– neuměl dost dobře řecky, a nemohl tedy dostát humanistickému požadavku pracovat přímo pramenem (tj. v tomto případě překládat přímo Z řečtiny); poučoval se proto smyslu řeckého textu jednak ze soudobého vědeckého překladu Nového zákona do latiny, který pořídil francouzský kalvínský teolog Théodore Béze, jednak Z oficiálního textu římské církve, tzv. Vulgáty, který byla reformátory a humanisty kritizovaná
– svým překladem navazoval na tradici biblických překladů, které vytvářely zvláštní biblický jazyk odlišný od jazyka běžně dorozumívacího, a měl na mysli především bohoslužebnou funkci textu, zvlášť důležitou měl v evangelických církvích
Šamotulský kancionál
– soubor písní, které kvůli cenzuře byly vydány v polských Šamotulech
– pozdější upravené verzi byl zpěvník vydán v moravských Ivančicích, a proto se nazývá Kancionálem ivančickým
– Blahoslav sám několik desítek písní složil či podstatně upravil
– kancionál ivančický je považován po typografické stránce za nejkrásněji upravený bratrský kancionál
– bratrské kancionály jsou výjimečné svým rozsahem kvalitou, výrazně inspirovaly např. vznik kancionálů v Německu či Polsku
VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN
– ? – 1553 (Praha)
– katolický kněz, vlastenec, vynikající vypravěč a kronikář
– jeho česky psaná Kronika česká byla známá a oblíbená po celá staletí
DÍLO
Kronika česká
– 1541
– výpravná beletrizující kronika
– není to vědecká práce založená na práci prameny, a tudíž není historicky věrohodná
– Hájek si některá fakta upravoval podle svých autorských potřeb a fantazie a některá důležitá data zapomněl zmínit úplně
– kronika nicméně podává díky autorovým literárním schopnostem kompaktní obraz o české minulosti
– díky své čtivosti a ucelenosti byla oblíbená po celá staletí a mnozí umělci se z ní inspirovali ve svých dílech
– Hájek vylíčil české dějiny od bájného praotce Čecha (příchod Čechů datuje k roku 644) až do korunování Ferdinanda I. Habsburského českým a uherským králem (1526)
– autor oslavuje šlechtu a katolicismus
– z nekatolických církví nejvíce odsuzuje luteránství
– právě díky katolictví autora nebyla Kronika česká V době pobělohorské na seznamu zakázaných děl
– kronika výrazně ovlivnila české umění v 19. století
– inspirovala např. napsání Rukopisu zelenohorského
– Hájek ve svém díle zachycuje lidové pověsti, a logicky se tak vzdaluje historickým faktům
– při psaní svého díla shromáždil sice množství pramenů (české cizí kroniky, výpisy z listin zemských desek a další důležité dokumenty), avšak tam, kde neměl dostatek materiálů, si domyslel vlastní fnatazie
– v těžkých chvílích dějinách českých zemí pomáhaly Hájkovy příběhy udržovat v lidu národní cítění
– kronika byla dlouho považovaná za hodnověrný pramen
– opírala se o ni řada historiků, za všechny např. Bohuslav Balbín
– historickou důvěryhodnost díla vyvrátil v 18. století osvícenský historik Gelasius Dobner
VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD
– 1460 (Chrudim) – 1520 (Praha)
– působil na pražské univerzitě jako mistr, byl významným úředníkem a právníkem
– psal česky latinsky (začínal latinskými verši)
– hlavní představitel národního humanismu, usiloval rozvoj literatury V češtině
DÍLO
– zakladatelem a teoretikem českého humanistického překladatelství
– v předmluvě k překladu spisu O napravení padlého (psáno latinsky) od řeckého arcibiskupa Jana Zlatoústého vytyčil požadavek, aby český vzdělanec nepracoval v oblasti literatury latinské, ale aby usiloval o rozvoj srozumitelné literatury psané česky
– předmluva je formulována jako apologie (obrana) českého jazyka jeho krás
– překládal i díla církevních Otců a antických autorů
– Přípis knězi Jírovi dílo, ve kterém vyjádřil názor, že posláním humanismu není napodobování klasických vzorů latinským jazykem, ale jejich uplatňování v česky psané tvorbě
Knihy devatery
– právnické dílo
– vzniklo na základě jeho právnické praxe 4 zemského soudu
– v díle se snaží podpořit úsilí měšťanstva v zápase měst se šlechtou
– touto knihou příliš neuspěl, protože byla dokončena v roce 1499 a už v roce 1500 bylo uzákoněno Vladislavské zřízení zemské, které hájilo zájmy šlechty proti zájmu měst
– Kornel se proto vzdal jakékoli veřejné činnosti
– kniha tiskem ve své době nevyšla
– celý název O práviech, súdiech i o dskách země české knihy devatery
– čerpal materiál v zemských deskách (český právní zákoník)
– popisuje vztah měšťanů a šlechty ve své době
– chtěl podpořit měšťanstvo, ale v soudobé politické situaci neuspěl
– hojně cituje antické autory (především Cicerona)
– pro Kornelovo pojetí humanismu je přízračné, že následuje Římany obdivu k římskému právu tím, že obdivuje po jejich vzoru právo české
– původní podobě vzbudil spis silný odpor šlechty, protože neváhal zaútočit proti jejím snahám ovládnout moc v zemi
– prosazoval v něm posílení politických práv měst
– uzákonění tzv. Vladislavského zemského zřízení (1500) naopak podpořilo zájmy šlechty a pro Konrela znamenalo odchod z veřejného života
REFORMACE
- Reformace (lat. obnovení či oprava) byl proces v křesťanské církvi s těžištěm v 16. století, s cílem nápravy poměrů a návratu ke křesťanství nezatíženému tradicí
- V průběhu reformace se vytvořily protestantské církve à Za počátek reformačního procesu je považován říjen 1517, kdy Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí
- V českých zemích ještě před Lutherovou reformou – tj. vlastně už od konce vlády Karla IV.
- Vznik Jednoty bratrské: 1457 (Kunvald)
Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Náboženské svobody byly roku 1609 upraveny vydáním Rudolfova Majestátu. (=Právo na svobodu vyznání se dostalo dokonce i poddaným)