Starší česká literatura, Okruh č. 3
Raný středověk: 6. – 11. stol.
Vrcholný středověk: 11. – 14. stol.
Dějepisectví (12. stol.) = historiografie
– kněží během jednoho roku zachycovali události, které se vztahovaly k jejich klášteru → letopisy; postupně se to začalo rozšiřovat n události celého kraje, celé země → kroniky – ty zachycují události v průběhu několika let, časová posloupnost; vycházejí z Bible
Kosmova kronika česká
Kosmas – studoval v belgickém Lutychu a později jako vysoký církevní hodnostář pražské kapituly u sv. Víta (sboru kanovníků, kněží vyššího řádu, žijících při významném kostele) podnikl ve službách českých panovníků několik diplomatických cest, při nichž navštívil Uhry, Německo a Itálii. Byl to člověk na svou dobu neobyčejně vzdělaný, obeznámený se soudobým písemnictvím, ale znalý také antických autorů. Kosmova kronika je ve dílo vynikající i ve srovnání s pracemi jiných evropských kronikářů. Dílo dosvědčuje vítězství latinské kultury v našich zemích nad kulturou staroslověnskou.
Kosmova kronika česká (lat. orig. Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů) je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125.
Kronika stojí na úplném počátku české historiografie (= historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti) a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku.
Kronika je rozdělena do tří knih; začíná stavbou babylonské věže a vznikem Čechů a chronologicky postupuje až do Kosmovy současnosti.
První kniha obsahuje vysvětlení původu českého národa při stavbě babylonské věže a jeho příchod do Čech. Je zde zdůrazněno, že se jednalo o krajinu neosídlenou a z tohoto hlediska vychází nároky Čechů na její nezpochybnitelné vlastnictví. Nevědomý lid žijící v těchto zlatých starých časech začal hromadit majetek a pro rozsouzení sporů, které kvůli majetku vznikly, potřeboval soudce. Soudcem se stal jeden z předáků Krok a později i jeho dcera Libuše. Ovšem s jejím postavením nebyli spokojeni, a proto si vyžádali o určení knížete, který by je pevněji spoutal pod svou mocí. Jednou byl-li kníže nastolen, nemohli jej znovu sesadit a Češi se tak dobrovolně připravili o vlastní svobodu a zároveň odtud pramenilo právo přemyslovských knížat na věčnou a nezpochybnitelnou vládu nad Čechy. Vedle tohoto popisu vzniku knížecí vlády, je zde popsáno, jak došlo k vytvoření poddaného postavení ženy vůči muži.
První kniha končí smrtí knížete Jaromíra v roce 1035 a obsahuje tak i přijetí křesťanství za knížete Bořivoje, stručné nastínění života dvou předních světců sv. Václava a sv. Vojtěcha, a především vlády jednoho z Kosmových panovnických vzorů Boleslava II., jemuž mylně přisuzuje zásadní podíl na vytvoření přemyslovského státu.
Kniha druhá líčí vývoj českého státu od roku 1038 do smrti krále Vratislava II. v roce 1092, resp. tedy od nástupu Břetislava I. na knížecí trůn. Břetislav I. patří v Kosmově kronice k ideálním panovníkům. Po období rychlých změn na knížecím stolci a politické nestabilitě, znamená pro Kosmu období Břetislavovy vlády další vzepětí české státnosti, jejíž vrchol spatřuje v Břetislavově polské výpravě, kde byl v Hnězdně vyhlášen nad hrobem sv. Vojtěcha Břetislavův christianizační program, který systémově měnil situaci v českém státě. Ve vztahu ke králi Vratislavovi II. hrál rozhodující úlohu spor mezi knížetem a jeho bratrem, pražským biskupem Jaromírem, na jehož straně i přes některé výhrady vůči jeho osobě, Kosmas stál
I v třetí knize představuje Kosmas ideál panovníka, tentokrát je jím syn Vratislava Břetislav II. Poslední kniha končí smrtí knížete Vladislava I. v roce 1125.
Základní informace o České kronice:
- Kronika po vzoru antických a posléze i středověkých dějepisců zahrnuje dějiny a osudy národa od nejstarších dob mýtických až do doby knížete Vladislava I. (rok 1125). Dobami mýtickými je myšlena stavba babylónské věže a zmatení jazyků – rozptýlením 72 mužů po světě začínají dle Kosmy dějiny českého národa, protože od jednoho z nich se odvozuje původ Čechů.
- Kosmas prameny pečlivě sbíral, ale také roztřiďoval. Velice pečlivě rozeznává následující tři skupiny: a) bájivá podání starců (vlastně období pohanské), b) pravdivé zprávy hodnověrných lidí a konečně za c) to, co sám zažil.
- Ačkoliv je dílo jednoznačně vlastenecké, zamlčuje každou zmínku o staroslověnské liturgii na našem území. Marně bychom tedy hledali například jakoukoliv zprávu o Sázavském klášteře či sv. Prokopovi.
- Kosmas se netajil tím, že je zaujat nejen proti Němcům a Polákům, ale dokonce proti židům. S oblibou vypravuje o židovských pogromech, jimiž se obohacovali čeští panovníci.
- Ani Kosmas se nevyhnul historickým nepřesnostem a mylnému datování.
- V textu jsou častá bohemika – bohemikum: české slovo v cizojazyčném textu
- Kosmas svůj text prokládá citáty, různými výroky, rád glosuje, užívá básnická slova, vypravování oživuje přímou řečí, plynulý tok je zpestřován bezstarostným odbočením od hlavního děje, aby byla uvedena vtipná anekdota či nějaká úvaha – je to mistrný vypravěč.
- Z formálního hlediska se sice jedná o prózu, ale typickým znakem Kosmova díla je rytmické uspořádání slov a vět a užívání rýmů (v souvislosti s kronikou by tedy bylo přesnější označení rýmovaná próza). A konečně je třeba říci, že text je často prokládán verši (většinou se jedná o hexametry).
Pokračovatelé Kosmovi
Kanovník vyšehradský – neznámá osobnost. Umělecky se Kosmovi nevyrovná. Zaznamenal události z let 1126-1142.
Mnich sázavský – tento autor se soustřeďuje na slovanskou liturgii, která byla v Kosmově kronice opomenuta. Je to vlastně jakési doplnění.
Vincentius – kanovník svatovítské kapituly, jenž ve svém díle zachytil události z let 1158-1167. Po stránce umělecké se asi nejvíce přiblížil Kosmovi.
Jarloch – opat milevského kláštera. Navazuje přímo na Vincentia. Dílo: tzv. Letopis Jarlochův. Popisuje dějiny českých zemí od roku 1167 do roku 1198.
Jako tzv. Druhé pokračování Kosmovo je chápán text letopisného svodu, který je obsažen v tzv. Dražickém kodexu, který byl před rokem 1343 sepsán pro pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Obsahuje opis Kosmovy kroniky, výpisky z Jarlochova letopisu, podrobné svědectví o činnosti děkana pražské kapituly Víta a další chronologické poznámky.
Zbraslavská kronika (Chronicon aulae Regiae)
Po Kosmovi je Zbraslavská kronika opata Petra Žitavského jednoznačně nejzdařilejším dílem naší středověké historiografie. Tato latinská kronika byla zprvu koncipována jako kronika vlády Václava II., ale později byla rozšířena a dovedena až do roku 1338. Kromě přínosu faktografického je tato kronika zajímavá tím, že autor klade důraz na morální hodnocení zachycených událostí.
= Chronicon aulae Regiae
- Opat Ota ( Sázavského kláštera) – klášterní kronika+ oslava VáclavaII.(zakl.)
- Petr Žitavský (pravdě. něm. původu) – vzdělaný, pohyboval se v okruhu intelektuálů, diplomat (stranil Elišce Lucem.), okouzlen krajem Žitava (dnešní Lužice Polskox Německo)- součástí českého království, také se tomu říkalo Zhořelec
- – zachycuje období 1278-1338(zač. roku 1339) do své smrti
- Opírá se ozprávy řadu zpravodajů z celé Evropy
- Založil diplonatář- učebnice toho jak má vyprávět- listina- soubor listin (jako vzor)
- Velký básník (rýmované hexametry)- evrop. Charakteru
Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila)
Dalimilova kronika je nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků. Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako „Kronika Boleslavská“. Označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v 17. století. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů a překladů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.
Zpracování jednotlivých příběhů v kronice je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.
Základní informace o České kronice:
- Dílo je vyloženě textem politickým, protože je výrazem podpory češství proti cizozemcům (obava z rostoucího přílivu cizinců se prolíná celou kronikou, navíc kronika je odrazem smýšlení vlastenecké šlechty.
- Kronika začíná biblickou potopou světa (ne příchodem praotce Čecha, jak se často v literatuře objevuje) a končí počátkem vlády Jana Lucemburského (rokem 1314).
- Dalimilova kronika je psána bezrozměrným veršem, kterých je zhruba 4600. Z hlediska jazykového je dílo psáno tzv. nízkým stylem, blízkým i širšímu publiku.
- Z hlediska faktografického nedosahuje Dalimilova kronika kvalit kroniky Kosmovy.
- kronikářství: => Dalimilova kronika – česká veršovaná kronika; autor je neznámý, název jí byl dán omylem; autorem byl nejspíš příslušník nějakého zchudlého šlechtického rodu; dílo demokratické a vlastenecké
Dochovalo se 8 celých rukopisů a 5 zlomků.
Obsah:
a) předmluva
b) vlastní kronika
- v předmluvě nabádá, aby každý občan znal dějiny svého národa, vyjmenovává zdroje, odkud čerpal (neznámý opis Kosmovy kroniky, Kosmovi pokračovatelé, Latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile, informace svých současníků…); ve vlastní kronice začíná stavbou babylonské věže a spletením jazyků, líčí počátky osídlení Čech a končí kolem roku 1314. Je zde vložena i pověst o Oldřichovi a Boženě. Velký význam přikládá Velké Moravě. V závěru podává rady, jak vládnout, mladému Janu Lucemburskému. Autor vyjadřuje ostrý odpor vůči Němcům, vidí v Německu velké nebezpečí, protože poslední Přemyslovci se Němci obklopovali → Němci vládli Čechům; odmítá vše, co přichází ze západu; jádro národa vidí v české šlechtě; kritizuje některé české šlechtice, kteří nedbají svých povinností vůči státu.
- v době středověku a novověku byla často vydávána (opisována) – hlavně v důležitých dobách, v tragických dobách pro český národ (1620 – Pavel Ječím z Bezděčí, konec 18. st. – František Faustin Procházka, 1849 – Václav Hanka)
+ někteří počítají ke kronikám ještě Vita Caroli (Život Karlův) Životopis Karla IV. Někteří za kroniku nepovažují, jsou to prostě paměti jednoho člověka na jeho život, ovšem s politickým záměrem – sebeprezentace jako schopného panovníka.
Karel IV. (1316-1378) zde líčí své mládí ve Francii a Itálii a počátky pobytu v Čechách do roku 1340. Pak kniha obsahuje ještě dodatky z dalších let – korunovaci na římského krále roku 1346.