Starší česká literatura, Okruh č. 10
Baroko obecně:
Baroko je umělecký sloh, který opět vzniká v Itálii, a to v průběhu 16. století. Jeho název znamená vzácnou perlu nepravidelného tvaru. Nepravidelnost je také hlavním znakem barokního umění.
Pocit marnosti z neuspokojivé situace vyvolal nedůvěru ve světskou moc, a tak se umění a literatura opět obrátila k bohu. Rostla moc církve, její bohatství, a s ním také množství církevních staveb – v českém prostředí existuje množství barokních kostelů a klášterů.
Baroko se vyznačuje dramatičností a teatrálností, proto se rozvíjí i divadlo, které se často hraje i na šlechtických sídlech v soukromých sálech. Vedle něj existuje ale i kočovné divadlo – mj. i loutkové. Náměty vycházejí ze života světců a biblických příběhů, ale nacházíme i náměty ryze světské. Vznikají první divadelní soubory. Objevují se nové žánry – např. opera a balet.
V Itálii vzniká během 16. století commedia dell´arte – improvizované divadlo s vyhraněnými typy postav s určitými vlastnostmi (pierot neboli harlekýn – sluha, milý kolombíny; kolombína – služka, milenka, intrikánka; Pantalone – lakomec, kupec; Pulcinella – zlý, jízlivý, chytrák, který dělá, že je hloupý; dottore – lékař nebo právník; a další).
Navrací se středověké literární formy – epos (epopej), traktát, používá se symbolů, alegorií a metafor
BAROKO DOMÁCÍ (KATOLICKÉ)
Počátky baroka v Čechách spadají do období po Bílé hoře – přesněji od stavovského povstání do tereziánských reforem (cca 1618/20–1750) – mnoho důležitých lidí bylo zlikvidováno nebo odešlo do exilu. Proto i literaturu tohoto období dělíme na domácí a exulantskou (psanou v zahraničí).
Domácí autoři katolíci – členové řádů, často jezuité
Končí období náboženské tolerance (koho vláda, toho víra): rekatolizace
K nám – z Itálie (výtvarné umění) a Španělska (jezuitský řád; vlivy myšlenkové =také školství!)
Období existenciálně vypjaté =války, nemoci, nevolnictví, násilná rekatolizace
České baroko – jako umělecký směr – se rozvíjí o něco později než v jiných evropských zemích – důvody: války a odliv nekatolické (protestantské) inteligence po bitvě na Bílé hoře. Tvůrci českého baroka a jeho podporovateli je naopak katolická šlechta a církev, která nechává stavět velkolepé stavby, podporuje vznik knihoven a uměleckých děl. Nositelem katolické vzdělanosti jsou především církevní řády, zejména jezuité.
Česká krajina je zabydlována barokními stavbami, stavby minulých období poškozené válkou jsou přestavovány do barokního slohu. Hlavními svatými období baroka se stávají Jan Nepomucký (prohlášen za svatého 1729) a Panna Marie, jejíž kult je v baroku oslavován i formou vytváření poutních míst a kostelů. V krajině jsou vytvářeny poustevny, křížové cesty, kapličky a boží muka.
Literatura:
- Psána latinsky, česky, později i německy
- Mezi laiky i v prostředí církevní hierarchie, ve všech vrstvách společnosti (nástroj rekatolizace), ale ne ve všech jazycích a žánrech
- Různé žánry a podoby, chybí velká umělecká próza, místo ní knížky lidového čtení
- Žánry: duchovní literatura – kázání, duchovní písně, překlady Bible, poezie nábožensko-reflexivní, jezuitské drama, legendistika, modlitební knížky
- světská literatura – cestopisy, nauková literatura, sousedské drama, literatura polemická či obraná, knížky lidového čtení, kramářské písně, kroniky, kalendáře, paměti, deníky, dopisy
Svatováclavská bible
Měla nahradit zakázanou Bibli kralickou, jde o jezuitský – tedy katolický překlad i výklad Bible, který odpovídal potřebám církve. Přesto z části vychází z Bible kralické, která měla jazykově velmi zdařilé zpracování.
Bohuslav Balbín (1621–1688)
– jezuita, učitel na jezuitských školách, později jezuitský historik
– pocházel z Hradce Králové
– básník, dramatik
– psal pouze latinsky
Učené Čechy – literární a kulturní dějiny českých zemí
Rozmanitosti z historie Království českého – „encyklopedie“, vlastivěda, etnografie a zeměpis dohromady
Rozprava na obranu jazyka slovanského, obzvláště českého – obhajoba češtiny, podle něj je využitelná ve všech oblastech literatury, národ má právo na vlastní jazyk
– vydáno až za NO
Tomáš Pěšina z Čechorodu (1629–1680)
– pokračovatel Bohuslava Balbína, generální vikář a kapitulní děkan sv, Víta v Praze, milovník českého jazyka a sběratel
– první pojmenoval autora nejstarší české kroniky, tak zvaného Dalimila
Moravopis – pětisvazkové dílo o Moravě
Ucalegon Germaniae, Italiae et Poloniae: Hungaria, flamma belli Turcici ardens – historie tureckých nájezdů, varování před tureckým nebezpečím
Phosphorus septicornis, stella alias matutina… – popis dějin a oslava Svatovítského chrámu – katalog relikvií
Prodromus Moraviographiae – základní vlastivědné údaje a stručný přehled dějin Moravy.
Dále napsal různé příležitostné tisky, např. k oslavě arcibiskupa Jana Viléma z Kolowrat roku 1669. Podílel se na překladu díla Martyrologium aneb Pašionál svaté římské církve, jež vyšlo s jeho podporou. Byl spoluzakladatelem a redaktorem edice Dědictví svatojanské.
Jan Kořínek (1626-1680)
– jezuitský kněz, filozof a spisovatel, jeden z nejodvážnějších zastánců B. Balvína a autor Balbínova přízviska „český Livus“.
Philosophia peripatetica
Staré paměti kutnohorské
Adam Michna z Otradovic (?–1670)
– varhaník, hudební skladatel, spisovatel
– časté téma: duchovní láska v několika podobách
kancionály Česká mariánská muzika radostná i žalostná (píseň Chtíc, aby spal, Pod našima okny, Hajej. Můj andílku)
Svatoroční muzika
Loutna česká – hudební skladba – třináct písní věnovaných církevním tématům
Bedřich Bridel (Fridrich Bridel) (1619–1680)
– jezuita, vedoucí tiskárny v Klementinu
– psal duchovní lyriku českým jazykem
Co Bůh? Člověk? – duchovní poema (rozsáhlá báseň), úvaha o dokonalosti boží a lidské nicotnosti, vyšší styl
Felix Kadlinský (1613–1675)
– jezuita, překladatel církevních textů z latiny a němčiny (Plesání křesťanské duše a Jinou chválu od Fridricha von Spee)
Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený – duchovní básně písně o přírodě, oslava života a krásy, parafráze díla německého autora Fridricha von Spee
Zrcadlo bolestné Matky Boží Panny Marie – dílo oslavující Pannu Marii
Pokladnice duchovní – meditace a úvahy
Václav František Kocmánek (1607–1679)
– český básník, spisovatel a kronikář
– sborník – obsahuje 28 básnických či písňových skladeb (např. Lamentatio rusticana nebo Píseň o smrti Albrechta z Valdštejna) – a jeho života nikdy nevyšel
– dějepisná díla – Sumovní krátké sepsání o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala…, Relace, jak se jest při vzetí Menšího města Pražského a potom dále… při obležení Starého a Nového města dělo
Dále psal různé hádanky, verše určené k výuce, humoristické skladby a divadelní hry – dvě mají náboženský charakter (Actus pobožný o Narození Syna Božího, pána našeho Ježíše Krista), sedm pak světský – komické hříčky určené patrně k předvádění o Masopustu (Intermedium kratochvilné o selském hňupu chtějícím žákem býti) – zdrojem humoru je karikatura, časté jsou vulgarismy a humor spjatý s vyměšováním a sexem u barokního humoru obvyklé
Jan František Beckovský (1658–1725)
– český spisovatel, historik, překladatel náboženské literatury a kněz
– psal česky, latinsky a německy
Překlady: Milá choť nebeského miláčka, blahoslavená Anežka česká
Zarmoucená a po svém milenci truchlivá hrdlička
Poselkyně starých příběhův českých (stručně jen Poselkyně) – česká kronika – popisuje české dějiny od nejstarších dob až do roku 1700 – podnět k jejímu napsání byla nedostupnost České kroniky Václava Hájka z Libočan
Druhý sloup nepohnutelnýho základu katolického živobytí
Antonín Koniáš (1691–1760) alias páter Koniáš
Jezuitský kazatel, misionář, tiskař a autor náboženské literatury, nechvalně proslul krutou cenzurou literárních děl a pálením knih
Vytvořil seznam zakázaných knih – tzv. Koniášův index a Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající, mezi nimiž byly mimo knih nekatolických = kacířských většinou knihy velice špatné kvality (dnes bychom řekli „červená knihovna“), erotické knihy, snáře, alchymistické a lékařské spisy, a další. Některé knihy označoval Koniáš jako zcela špatné, jiné bylo možné opravit.
Některé knihy označené jako „libri prohibiti“ – zakázané knihy – mohly být věnovány do klášterních knihoven, jiné se ale pálily. Koniáš ale také knihy rozdával – to bylo financováno z jeho peněz i jiných příspěvků.
kancionály: Citara Nového zákona a Písně na evangelia nedělní
polemiky: Zlatá, neomylné římskokatolické pravdy denice a Jediná choti Beránková
výklady liturgických textů: Postila a Vejtažní naučení
katechetický spis Pravá moudrost
duchovní cvičení: Spasitedlný týhoden a Svaté upamatování
soupisy zapovězené literatury: Klíč a Index
Jan Josef Božan (1644–1716)
– byl římskokatolický kněz, básník a pořadatel kancionálu
Slavíček rájský kancionál obsahující cca 830 písní, vydán až po jeho smrti
Jazykoví puristé:
– boj proti přejímání slov z cizích jazyků, vytvářeli nová česká slova skládáním:
Václav Jan Rosa (1620–1689)
– právník, filolog, teoretik časomíry
Discursus Lypirona – nejrozsáhlejší milostná báseň české světské poezie té doby, psána v časomíře a v žánru francouzské galantní poezie
Čechořečnost – jazyková příručka, psaná latinsky, pravidla časomíry
Thesaurus linguae Bohemicae – čtyřsvazkový slovník – nedokončený – pomohl Jungmannovi při vydání jeho slovníku
Matěj Václav Šteyer (1630–1692)
český jezuitský kněz, kazatel, překladatel, náboženský spisovatel a jazykovědec, významný představitel skupiny puristů (jazykových brusičů)
Brus jazyka českého – jazyková příručka, psaná latinsky
Kancionál český – sbírka českých katolických duchovních písní, mnoho z nich se při bohoslužbách zpívá dodnes
Věčný pekelný žalář – značně rozšířený překlad z italské předlohy, rozsáhlý barokní popis pekla
Postilla katolická