Psychologie - eTahák ;-)

Tahák 001: Přehled pojmů

Psychologie = vědní obor, který se snaží odpovědět na otázky, které se týkají našeho chování, mentálních procesů a tělesného dění (psyché = mysl, logos = slovo), studuje chování a prožívání (nelze pozorovat) = psychické stavy a procesy

Chování = veškeré pozorovatelné jednání člověka

Psychické procesy – jsou v čase probíhající jevy, vnitřní kognitivní procesy = vnímání, prožívání emocí, citů, představy, fantazie, procesy paměti, učení, rozhodování

Psychické stavy – jsou v čase setrvávající psychické procesy = nálady (zloba, radost), psychofyzické stavy (vzrušení, útlum, pozornost, únava, frustrace, stres)

Základní disciplíny psychologie: biologická, obecná, osobnosti, sociální, vývojová

Aplikované disciplíny: psychopatologie, psychodiagnostika, aplikovaná psychologie

Hlavní psychologické směry:

biologický – vychází z genetického základu, hledá procesy, které člověka ovlivňují, determinují záleží na genech – Darwin, Broca, Wernicke, Koukolík; evoluční psychologie, neuropsychologie (James W.)

behavioristický (asocianismus) – chování je dáno učením, vlivy vnějšího prostředí – vytváření návyků, motivace je v podnětech – Watson, Skinner, Thondike, Dollard, Bandura. Směry: *behaviorismus, neobehaviorismus, sociálně-kognitivní psychologie. Představitelé: Miller N. E., Pribram K. H., Rotter J., Mischel W.

psychodynamický – hlubinná psychologie, původ lidského chování je v nevědomí, v pudech (eros a tanatos), orientuje se na pudy – vnitřní determinismus, ID (libido), EGO (já žijící v realitě), SUPEREGO (hranice předvědomí) – Freud, Adler, Erikson, Fromm, Jung, Sullivan; psychoanalýza, neopsychoanalýza

fenomenologický – existenciální analýza (deseinsanalýza), humanistická psychologie, systematické přístupy, eklekticismus; Combs A. W., Frankl V. E., Husserl E., May R., Sartre J. P., Maslow A. H.

kognitivní – 60. – 80. léta – revoluce, pak propojení s behaviorálním – nutnost vytvořit povědomí o vnitřní struktuře osobnosti – je podnět (black box) a reakce – zabývá se tím, jak jedinci zpracovávají podnět a jak to ovlivňuje jejich chování – Piaget, Ellis, Beck, Chomsky, Fodor

humanistický – v řízení chování se objevuje vůle, člověk jedná za účelem osobního cíle, aby uspokojil své potřeby (nejvyšší cíl = seberealizace, sebezdokonalení osobnosti) – obraz sebe samého, aktivní reakce a předvídání sebe samého, svých reakcí, člověk se rodí jako dobrý, zkazí ho společnost – Maslow, Rogers, Perls, Frankl

Determinace osobnosti

Osobnost: určité dispozice determinují chování

Identita: vytvořená reprezentace, jáství, utváří se: připisování+přisvojování; udržována 2 procesy: sebeuvědomění+seberegulace

Dynamika osobnosti: vyjadřuje interakci jednotlivých složek s realitou vnějšího světa

Princip slasti – vyjadřuje aktivitu pudů
Princip reality: požadavky společnosti a osobní morálka

Hnací silou života jsou pudy (pudy mají svůj cíl=uspokoj.potřeby a objekt=prostředek umožňující dosáhnout cíle):

ÉROS (pud života)
Thanatos (pud smrti)

Determinace lidské psychiky

z lat. de-terminare → určení, určování, vymezovat, vymezení, vymezování, postup od obecného pojmu k pojmům méně obecným. Psychologický determinismus znamená, že v našem prožívání a chování se nic neděje bez příčiny. Tj. co všechno má vliv na vývoj lidské psychiky, čím je podmíněna.

Faktory:

vnitřní = dědičnosti, genetika (50:50), vrozená výbava, konstituční (co se přihodí při porodu nebo po něm)
vnější = psychologická →

exoprostředí (společnost, kultura, zvyky, tradice),mezoprostředí (škola, zájmy, kroužky), makroprostředí (rodina)
fyzikální – podnebí, potrava, civilizační vlivy

Genotyp = genetická výbava, kterou získáváme při početí (G + P = F) G-genotyp, P-prostředí

Fenotyp = genetická výbava + prostředí

Teorie determinace vývoje lidské psychiky – říkají, jak determinace funguje:

1) environmentalistická = je jedno, jakou výbavu přinášíme, vše získáváme prostředím = propedagogická teorie (nezáleží na vrozených predispozicích)

2) nativistická = narodíme se jako hotoví lidé, cokoli zvenčí už nemá příliš vliv = protipedagogická (nic výchovou nezvrátíme, vše je dáno pudově)

3) interakcionalistická = oba vlivy jsou důležité, vnitřní i vnější, vyvíjíme se podle urč. zákonitostí, vše, co na nás z vnějšku i vnitřku působí

4) individualistická = člověk je jedinečný, neopakovatelný, zákonitosti neplatí, vše má vliv, ale každý se vyvíjí svým jedinečným způsobem

Psychologické metody: pozorování, experiment, rozhovor (otevřené i uzavřené otázky), dotazník, testy, testové metody, kazuistiky, projektivní techniky, rozbor výsledků činnosti, pozorování

Co musí metoda splňovat, aby byla metodou? – objektivita, reliabilita (spolehlivost = stabilita v čase, vnitřní konzistence), validita (platnost = měří, co měřit má – měla by vycházet podobná data), standardizace = ověřenost)

3 oblasti „vědomí“ – vědomí, povědomí, nevědomí = součást psychoanalýzy (patří do vývojové psychologie)

Vědomí

Vědomí = schopnost uvědomovat si něco, obrátit pozornost na naše prožívání, sebeuvědomění, schopnost uvědomit si sám sebe ve vztahu k okolí – vyčlenit se. Subjektivní zkušenost. Opakem vědomí – ztráta v. zánik sebeuvědomění a seberegulace, vegetativní existence. Vědomí využívá jazyka jako opory, k pojmenování, vysvětlení, vnitřní řeč. Je to schopnost uvědomit si sebe sama jako individualitu oproti okolnímu světu; schopnost správně interpretovat vlastní prožitky.

Funkce vědomí: Pociťování bytí, mentální uvědomování si myšlenek, Reflektování (mentálních operací)

stav bdělosti = vigilita (změněný stav = spánek), znak fyziologického vědomí.; optimální stav CNS, kdy je člověk schopen adekvátně reagovat na změny vnějšího prostředí.
nabytá zkušenost (vědomí si něčeho),
jako mysl

Základní funkce

monitoring – díky vědomí zvládneme sledování okolí;
controlling – jsme schopni se ovládat, se situacemi nakládat, ovládání jednání

→ dlišuje nás od zvířat, schopnost reflektovat naše chování a myšlení, vědomí se zrodilo s rozvojem řeči a jazyka – rozvoj vzniku já = identity = sebeuvědomění (u dětí kolem 2. – 3. roku); většina procesů probíhá na předvědomé úrovní

Dimenze vědomí:

bdělost (vigilance) – stupně bělosti;
lucidita – ostrost vědomí, bystré a jasné vnímání,
šířka vědomí – kolik dějů jsme schopni pojmout do vědomí, schopnost soustředit se na více jevů.

Poruchy vědomí

kvantitativní

synkopa – mdloba, krátkodobé bezvědomí způs.přechodnou hypoxií mozku;
somnolence – stav zvýšené ospalosti, jedinec ještě schopen reagovat na podněty (úrazy, intoxikace);
sopor-chorobný stav, ze spánku ho probere jen na chvíli silný podnět, bolest,;
koma-stav bezvědomí, jedinec nereaguje na bolest, nehybnost, bez aktivity;
vegetativní stav – poškozena mozk.kůra

kvalitativní – neschopnost integrovat psych.funkce, adekvátně vnímat a vyhodnocovat okolí a svou roli v něm→dezorientace, vigilita zachována do urč.míry.

delirium: dezorientace se zmateným obsahem duševní činnosti a psychomotorickým neklidem (bludy, halucinace, narušená soudnost, agresivita)
amence (zmatenost, probíhá jako mírnější a protrahovanější forma deliria)
obnubilace: typický je náhlý začátek a náhlý konec (tím se odlišuje od deliria), ústí v amnézii, trvá sekundy až minuty, vzácně týdny
Ganserův syndrom (psychogenně navozený mrákotný stav), vzniká v tíživé životní situaci
Nevědomí=hypotetický psycholgcký konstrukt, souhrn psychických obsahů a procesů probíhajících mimo vědomí, které mohou ovlivňovat chování a prožívání.

Zaměření a soustředění vědomí

Pozornost

Pozornost (prosexie) – mentální selektivní proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a tak ho chránit před zahlcením podněty, selektuje to, čemu vědomě budu pozornost věnovat, čím se budu zabývat, dává se do souvislosti i s kognitivními procesy,

centrum pozornosti = retikulární formace (spojuje mozkový kmen, thalamus a koronární centra, má tlumivý nebo povzbudivý vliv na kognitivní funkce)

Dvě fáze pozornosti:

Zaměření p.: výběr důlež.informací
Soustředění vědomí: vědomé zaměření na nějaký obsah, mentální aktivitu.

Typy/druhy pozornosti:

bezděčná = pasivní, probíhá bez našeho vědomí – orientačně pátrací reflex, narodíme se s ní, je evolučně daná, mají ji i zvířata
záměrná = aktivní, nerodíme se s ní, vyvíjí se v souvislosti s volními procesy – vyvíjíme silnou vůli, abychom vydrželi (cca kolem 6 let mluvíme u člověka o záměrné pozornosti) – dělí se na ostražitost a pátrání; výsledkem vědomé selekce, je řízena kognitivními procesy → ostražitost, pátrání

Vlastnosti pozornosti:

výběrovost (selektivita) – vstřebáváme to důležité pro přežití a dosažení cíle; fenomén koktail party, metoda stínění
soustředěnost (koncentrace) – záměrné vyčlenění omezeného počtu podnětů.
distribuce (vigilita) – rozdělení poz.na více podnětů, přenášení pozornosti z jednoho podnětu na druhý (např. při řízení auta – značky, semafory, volant, páka) – než si to vše zautomatizujeme;
kapacita – rozsah, kolik jsme schopni pojmout podnětů najednou (+- 5-9 podnětů; kapacita krátkodobé paměti);
tenacita – časová složka pozornosti, jak dlouho jsme schopni udržet pozornost;
stabilita – interval, ve kterém jsme schopni soustředěně sledovat 1 podnět (0,1-5s)

Poruchy pozornosti:

1. nepatické

a) nadměrná fluktuace (rozptýlenost, těkavost) narušená koncentrace a tenacita,
b) tunelové vidění – zúžení pozornosti, aktivace nevhod.schématu/scénáře
c) roztržitost – porucha distribuce a vigility;

2. patické

a) aprosexie (neschopnost koncentrace pozornosti – u těžkých psychóz),
b) hypoprosexie (snížená schopnost koncentrace pozornosti – u depresí, neuróz, únavy, demence),
c) hyperprosexie (nadměrná schopn. koncentrace poz.- hypochondrie),
d) paraprosexie (nesprávné zaměření, často spojené s očekáváním)

Spánek = změněný stav vědomí

Střídání bdění a spánku je vyjádření cirkadianního lidského biorytmu, kdy dochází k cyklickým fyziologickým změnám.

Rozlišujeme stadia nREM a REM (rychlých očních pohybů – rapid eye movement)

Fáze nREM je charakterizována útlumem mozkové činnosti, tělesným klidem a uvolněním. Tato fáze se dělí na čtyři stádia podle hloubky spánku.

STÁDIA SPÁNKU nREM: vl. théta a delta trvá asi 85-90min

Základní fáze:

únava a usínání,
lehký spánek- 50% částečná vnímavost vnějších podnětů (théta), 3. hluboký spánek,15% člověk nevnímá vnější podněty (delta)
velmi hluboký spánek, 5-10% obtížné probuzení (delta spánek)
REM spánek – (snění 25%) trvá asi 5-15 min, mozek funguje skoro jako v bdělém stavu, svaly jsou v ochromení, ztrácíme volní kontrolu nad svaly. Při snění jedinec může i mluvit nebo být somnambul. Když jedince probudíme, tak si bude pamatovat, co snil.

Funkce spánku: obnova energie, upevňování informací v paměti; hlavně ve fázi REM, obnova stavu buněk a svalů, umožnění růstu, psychické zotavení.

Funkce snění: od názoru, že jde o bezesmyslnou a náhodnou aktivitu mozku až po smysluplný způsob promýšlení starostí a problémů, organizace myšlenek, vzpomínek, vstřebávání nových informací získaných během dne.

Poruchy spánku: insomnie (nespavost), noční můry, hypersomnie (zvýšená spavost; Jedinec spí denně 12 hodin i více a upadá do spánku i během dne. Jedním z typů hypersomnie je narkolepsie, usínání i uprostřed činnosti, 5-10 minut spánku, pak se člověk probere), somnambulismus – náměsíčnost (v non REM fázi); Noční můry: děsivé, živé sny během REM spánku, obvykle u lidí, kteří prožili trauma.

Vnímání = percepce – kognitivní (poznávací) schopnost (proces), je založena na smyslovém vnímání reality (oči, uši, čich, hmat, chuť), vznikne, když se spojí počitky dohromady, proces utváření obrazu vnějšího světa – vnímáme ho prostřednictvím smyslů

Vnímání je nejjednodušší, lze říci primární poznávací schopností, jež je založena na smyslovém zobrazení reality.

Vnímání je poznáváním přítomnosti, je založeno na aktuálním kontaktu s poznávanými objekty

Senzorické procesy = vstupní údaje (smyslová data), z nichž se v mozku utvářejí vjemy

Charakteristiky vnímání: celostnost, výběrovost, významovost, předmětnost

Druhy vnímání: prostoru, času, pohybu; sociální

Vlastnosti vnímání

selektivita (zaměřujeme se na to, co nás zrovna zajímá) = výběrovost; zkušenost = významovost (to, jak vnímáme svět, je ovlivněno našimi zkušenostmi);
celostnost = centrace = zaměřenost (běžně rozlišujeme figuru a pozadí – kontrast mezi předmětem a pozadím

– vpouštění do vědomí = selekce

Citlivost smyslových orgánů

Dolní/Horní absolutní práh
Diferenční práh= určuje o kolik se musí zvýšit nebo snížit intnzita určitho podnětu, abychm pozorovali nějkou změnu.
Podprahové vnímání – jsme schopni nevědomě vnímat stimuly, které jsou nějak emočně vázány na naši zkušenost

Teorie percepce:

Percepce je výsledkem dvou mentálních procesů: ze zdola nahoru a shora dolů.

Gestalt = organizovaný celek, tvar; celek je víc než části, které ho tvoří → máme tendenci vnímat celek, schéma a organizaci určitého podnětu, něž jeho části.

Gestalt zákony – popisují naše vnímání = tvarové zákony, zákony organizace percepčního pole, existuje silná tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků

– zákony: 1. figura a pozadí (reverzibilní figury) – Rubinova váza=pohár, obličej

Počitek = smyslový dojem, izolovaný smyslový vjem – signál, který nám jde do těla, aktuálně působí na naše receptory

– vjemy = obrazy objektů vnějšího světa a určitým druhem zážitku; výsledek většího množství počitků

– podnětové prahy (prahy vnímání) – dolní (absolutní) – minimální velikost podnětu, který je možno spolehlivě odlišit; horní – maximální velikost podnětu, který je možno spolehlivě odlišit; rozdílový (diferenční) – určuje, o kolik se musí snížit nebo zvýšit intenzita určitého podnětu, abychom pozorovali nějakou změnu

Myšlení

proces zpracování a využívání informací, proces řešení problémů, kognitivní proces, je utvářeno jazykem
souhrn všech mentálních činností, která nám umožňují zpracovávat a využívat informace (vnitřní a vnější vjemy) a vede k utváření nových informací potřebných k řešení problémů.
Myšlení je vědomá operace s pojmy a obrazy za účelem poznání a řešení problémů, která je řízena zákony logiky.
Je výsledkem evoluce a adaptace na prostředí.
Navazuje na smyslové vnímání, využívá paměti a fantazie a tvořivosti.

Funkce myšlení – vytváření pojmů a manipulace s nimi, usuzování, vyvozování závěrů

Pojmy = mentální kategorie, do kt.zařazujeme předměty, události, zkušenosti, jež jsou si podobné

Druhy myšlení

Piaget rozlišil tři druhy myšlení:

Senzomotorické – vývojově nejnižší, charakterizováno operacemi s vjemy a pohyby metodou pokusu a omylu
Obrazově názorné – vizuální myšlení, charakterizování operacemi s obrazy (vjemy a představami)
Pojmově logické – operace s pojmy.

Schopnost abstraktního, pojmově logického myšlení je výsledkem schopnosti manipulace se symboly a znaky jako je řeč (jazyk). Rozlišujeme přirozený jazyk a umělý symbolický jazyk. Myšlení je provázáno s řečí a pamětí.

konvergentní = sbíhavé – jedinec přemýšlí stále stejným směrem, chce jeden jasný výsledek, ne vícero řešení
divergentní = rozbíhavé – jedinec je tvořivý, má rád řadu různých řešení, snaha nalézat řadu způsobů řešení
jiné druhy: konkrétní (manipulujeme s pojmy), názorné (názornost představ – hlavně vizuální), abstraktní (operace se symboly a abstraktními pojmy, vytváření úsudků)

Šířka (rozhled) – jakou šíři poznatků a problémů jsme schopni pomocí myšlení úspěšně řešit.

Hloubka – nakolik jsme sto proniknout do detailu problému (např. pomocí analýzy).
Přesnost (spolehlivost) – nakolik jsou naše myšlenky logicky a prakticky správné.
Samostatnost – schopnost řešení problémů může být více či méně podmíněna pomocí dalších
Pružnost (flexibilita) – schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten, který je pro daný problém nejefektivnější (např. překonání funkční fixace).
Kritičnost – schopnost podrobit kritické analýze jednotlivé poznatky, ale i postupy řešení problému.

– soud = vyjádření vztahů a souvislostí mezi pojmy

– úsudek = vyjadřuje vztah mezi soudy, odvození nového soudu z jiných soudů (soud a) všichni lidé jsou smrtelní, soud b) Sokrates je člověk, soud c) Sokrates je smrtelný = sylogismus)

– usuzování = vyvozování závěrů z výchozích předpokladů

indukce = odvozování obecných závěrů, úsudek směřující od jednotlivého k obecnému

dedukce = vycházíme z obecného pravidla, odvozování, vyvozování nových závěrů A=B, B=C, A=C

– vlastnosti myšlení – šířka (rozhled), hloubka, rozpínavost, pružnost (flexibilita), kritičnost

Základní myšlenkové operace:

logické = uvažování se řídí přesnými pravidly
heuristické = soubor pravidel, které vedou ke zjednodušení a vyřešení složitých problémů+

analýza a syntéza (A = rozčlenění celku na části, S = sjednocování a kombinace částí do celku)
abstrakce a konkretizace
indukce a dedukce
generalizace a zobecnění
komparace (srovnávání podobností a rozdílů), uspořádání, třídění

Stádia myšlení (vývoj):

senzomotorické
předpojmové, předoperační
konkrétních operací
formálních operací

Postup při řešení problémů:

pokus – omyl
vhled (aha-efekt)
algoritmus – specifický myšlenkový postup
heuristika (vynalezl jsem – způsob objevný)

Funkce řeči – řeč je úzce spjata s myšlením:

expresivní – když se děti učí mluvit — než se naučí mluvit
sociální, komunikační
intencionální (+ – poznávací) – psaná forma řeči, čtu si o již objeveném; nebo ústní předávání tradic = tj. nemusím to již objevovat

Představa = v mysli vytvářené obrazy vznikají bez přímé účasti činnosti smyslů = schopnost vytvořit si obraz, který známe, reprodukované obraz předmětu, který vychází z naší zkušenosti (vybavím si, co už jsem někde viděl)

P (podnět)
V (vědomí)
P (paměť)

Představy mají relaxační funkci a doplňují vnímání, pokud jsou smysly účastny, obrazu říkáme vjem (periferní původ, jsou skutečné)

Eidetická představa – živá a barevná, nelze rozeznat od vjemů (dítě do 6 let velmi často vidí vše reálně a vypráví to jako zážitek)

Asociační zákony představivosti:

primární – podobnost, kontrast, zákon protikladu, současnosti, dotyk v prostoru a čase, příčinnost

– zákon protikladu, kdy si vybavíme opačný pól představy

– současnosti, kdy představy, které byly v minulosti vnímány současně mají tendenci se vzájemně vzbuzovat.

– následnosti, kdy jednotlivé představy měli krátkou časovou návaznost, vybavení první vede k vzbuzení druhé

– podobnosti, kdy sobě podobné představy se vzájemně vzbuzují

– představy mají funkční vazbu (slepice-vejce)

sekundární – živost, častost, novost

Asociace představ se využívá v psychodiagnostice (vyvolání emočně motivačních stavů z nevědomí), ale i v učení a zlepšení paměti.

Př. Učení se cizím jazykům, asociace slov s představami předmětů a dějů.

Fantazie

představy, které přesahují dosavadní zkušenost; představa, ke které si něco domyslíme – jiná forma předmětu = obrazový novotvar;
obrazové novotvary, které nejsou reprodukcí vjemu z paměti. Jsou jimi například sny, denní snění.

Funkce fantazie:

tvořivost, která se uplatňuje ve všech oborech lidské činnosti, v umění, technice atd. a je podstatnou složkou tvořivosti

funkci úniková: kdy unikáme do imaginárního světa, podle Freuda je reakcí na frustraci. Slouží k vyrovnání se s vnitřními konflikty a udržování vnitřní psychické integrace a určitého pojmu Já (vzpomínky na minulost).

Temperament

Temperament = emotivita, vrozená záležitost (daná věc), určuje individuální typ reaktivity a dynamiky psychiky, můžeme naučit jedince s temperamentem pracovat (nakládat sociálně přijatelným způsobem), určuje reaktivitu a dynamiku naší psychiky, naší reakce, projevuje se ve způsobu prožívání, v chování, ve vegetativních reakcích (červenání, klepání nohou, rukou)

Typologie temperamentu:

Konstituční typologie (somatotypologie) = Ernst Kretschmer – stavba těla x osobnostní vlastnosti:

Pyknik: hodně tělesného tuku, družnost+smysl pro humor; emočně labilní, impulsivní, požitkářský, společenský, srdečný a otevřený. Je náchylný na maniodepresivní onemocnění. Má zkulacenou postavu s velkým břichem nebo boky.

Astenik: žádný tělesný tuk, chlad, odstup, přecitlivělost; náladový, nervózní, bez humoru, pedantský. Je náchylný na schizoidní onemocnění, stavbou těla je štíhlý, vysoký, se slabým svalstvem.

Atletik: svaly, netečnost, houževnatost; vnitřně vyrovnaný, spolehlivý a aktivní s pravidelnými návyky. Stavbou těla je vyvinutý, s dobrou stavbou a svalovinou. Není náchylný k žádným významným onemocněním.

I. P. Pavlovova = charakteristika neurofyziologické činnosti – tři vlastnosti nervových procesů (jejich intenzita):

Síla x vyrovnanost x pohyblivost

Síla, která se projevuje jako schopnost nervového systému odolávat různým zátěžím, jejím opačným pólem je slabost nervového systému, snadné podléhání při obtížích, hroucení se ve stresových situacích.

Vyrovnanost, střídání procesů podráždění a útlumu proti nevyrovnanosti, tedy do jaké míry je jedinec schopen ovládat a tlumit svá silná podráždění nebo jak rychle podléhá afektům (vybuchuje).

Pohyblivost nervových procesů, tedy s jakou pohotovostí je jedinec schopen reagovat, což se projevuje třeba v tom, jak rychle se dokáže jedinec přizpůsobit změnám v proměnlivých situacích (při sportu, řízení vozidla, v novém zaměstnání či v novém vztahu atd.). Opak pohyblivosti se označuje termínem inertnost, což lze chápat jako ztrnulost, nepřizpůsobivost, nepohyblivost. → → →

Flegmatik – nemá rád změny – pomalý, vyrovnaný, pasivní; silný+nepohyblivý+vyrovnaný
Sangvinik – povrchní, nestálý – vůdčí, vyrovnaný, silný+pohyblivý+vyrovnaný
Melancholik – ovládaný emocemi – pomalý, nevyrovnaný, pesimista; slabý
Cholerik – vznětlivý – silný, nevyrovnaný

Eysenckova typologie – navázal na I.P.Pavlova (půjčil si labilitu, stabilitu), od Junga tolerizaci (extrovert, introvert)

Labilita: labilní introvert = melancholik
labilní extrovert = cholerik
Stabilita: stabilní introvert = flegmatik
stabilní extrovert = sangvinik

4. Sprangerova typologie – na základě převládajícího hodnotového zaměření = 6 typů:

a) teoretický – rozumové poznání (všemu musí rozumět, potřebuje to chápat)
b) ekonomický – užitkovost (když něco dělá, musí vědět, že je to užitečné)
c) estetický – převládá estetičnost (musí se cítit dobře, je jim jedno, zda je to užitečné)
d) sociální – přidaná hodnota je pomoc ostatním – touha pomoci
e) politický – touha po moci – lidé potřebují být v čele
f) náboženský – primární hodnotou je víra

5. Cloningerova typologie = psychobiologická (neurobiologická) teorie – na základě buněčných procesů – 4 temperamentové dimenze osobnosti:

a) vyhýbání se poškození – bázlivost, plachost, unavitelnost, roli hraje míra úzkostnosti, rizikovosti
b) vyhledávání nového – míra pátrací aktivity, potřeba zkoumat, objevovat, rozumět tomu, načítat, zkoušet, impulzivní jedinci x stoická odměřenost
c) závislost na odměně – sociální kontakt – otevření, družní lidé, potřebují společnost k životu, jsou extrémně závislí na odměně (pochvale) x lidé uzavření, o společnost nestojí, ani o pochvalu
d) persistence (vytrvalost, odolnost) – velmi ctižádostiví, perfekcionisté, jdou přes mrtvoly x lidé s labilitou, bez vytrvalosti, ctižádosti

Hippokratova typologie:

sangvinik (krev)
flegmatik (hlen)
cholerik (žluč)
melancholik (černá žluč)

Emoce

→ prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím objektům a podnětům, krátký intenzivní prožitek, centrum emocí = amygdala

→ jsou psychologické procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti (příjemné/nepříjemné, vzrušení/uklidnění) provázené fyziologickými změnami (změna srdečního rytmu, změna rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a pozornosti.

Jsou výsledkem kognitivního hodnocení skutečnosti, situace, subjektivního stavu jedince a vztahu k hodnocenému jevu. E vyvolávají a ovlivňují další psychologické procesy (paměť, rozhodování, jednání).

Dělení emocí:

podle příjemnosti (libé/nelibé) – líbí x nelíbí
podle intenzity a časového průběhu – afekty x nálady
podle hierarchie

základní = primární = nižší – vrozené (primáti a lidé) – radost, strach, smutek, vztek, překvapení, znechucení, frustrace
vyšší = společensky získané – naučené – láska, žárlivost, stud, pýcha = kulturně podmíněné

Funkce emocí:

orientační – orientujeme se podle toho, jaké emoce prožíváme během dané situace
regulující

Původní smysl emocí = příprava jedince k adekvátní reakci na konkrétní zážitek. Kromě toho, emoce vedou ke vštípení zážitku. Například strach má jedince připravit na nebezpečí a vtisknout mu danou situaci do paměti, jako nebezpečnou.

Emoce vedou k vymezení a hierarchizaci hodnot, vytvoření schopnosti seberegulace

Emoce vytvářejí primární motivační systém člověka

Vlastnosti emocí

subjektivnost, citová ambivalence (protichůdná emoce), polarita, nakažlivost, trvání, spontánnost, hloubka, neopakovatelnost, iradiace (emoce se přenese na někoho jiného), intenzita, nakažlivost, předmětnost, aktuálnost →

Subjektivnost: emoce vyjadřují a odráží subjektivní vztah k předmětům a jevům; na stejné situace mohou různí jedinci reagovat různými a různě intenzivními emocemi (např. hněv nebo strach), pokud někdo reaguje výrazně odlišnou emocí než ostatní, zpravidla k tomu dochází z důvodu intoxikace (alkohol, drogy), poškození mozku nebo duševní choroby; pokud se u někoho nedostavují emoce, mluví o apatii, lhostejnosti

Alexitymie: neschopnost popsat svůj psychický stav

Spontánnost: emoce se spouštějí samovolně, s nízkou možností jejich ovlivnění rozumem,

Předmětnost: emoce se vztahují ke konkrétnímu zážitku (tím se liší od nálady, která je spíše nezacílená)

Aktuálnost: emoce se odehrávají bezprostředně, okamžitě, mají vztah k aktuálně probíhajícímu dění

Polarita: emoce lze zpravidla umístit na dimenzi libost – nelibost, jen někdy jsou nevyhraněné, ambivalentní (příjemný strach); protikladné dvojice emocí (příjemné, nepříjemné; kladné, záporné; uspokojující, neuspokojující)

Dynamičnost – mění se kvantitativně i kvalitativně ve svém průběhu podle potřeby

Asociativnost – vyskytují-li se vedle sebe dvě emoce různé kvality, vzniká z nich asociací nová emoce, která není jen jejich prostým součtem

Iradiace – výsledná emoce se uplatní dominantně a ostatní jsou jí podřízené, výsledná emoce iradiuje na ostatní

Přesun emocí – možnost přenosu emocí z jednoho jevu na druhý nebo na několik jevů, příp. na všechny

Vliv na paměť – emoční stavy mají vliv na paměťové procesy, pokud je nějaký údaj spojen s určitou emocí (pozitivní či negativní), jedinec si ho snáze zapamatuje; velmi silná emoce může schopnost zapamatování naopak snížit (úlek, vztek)

Emoční stavy – vymezujeme podle intenzity a délky trvání:

nálada – nízká intenzita, dlouhé trvání
afekt – vysoká intenzita, velmi krátké trvání
vášeň – časově omezená, vyšší délka než nálada

Nálada

málo intenzivní prožitky, které však mají dlouhodobý charakter (melancholická, depresivní, euforická)
psychické stavy dočasné. Veškeré prožívání má více či méně zřetelnou citovou komponentu. Je-li relativně výrazná a stabilní, označujeme ji pojmem nálada.

Afekt – označuje širší škálu prožitků (city, nálady, preference) silné výrazné emoce s vysokým vzrušením

Poruchy nálad:

a) expanzivní nálada = zvýšená emoční reaktivita, vysoká aktivita, lehčí stupeň — euforie
b) depresivní nálada = smutek, strach, bezútěšnost neklid, sebevražedná aktivita
c) apatická nálada = ztráta „nálady“, vznik pasivity, lhostejnosti (u demence, deprese, toxikománie)
d) manická nálada = veselost, rozjařenost, i hádavost, podrážděnost (schizofrenici)
e) extatická nálada = pociťování blaha, nadšení – hysteričtí jedinci, epileptici

Emoční inteligence: schopnost zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních lidí. Zahrnuje pět základních složek

znalost vlastních emocí – jak dobře je známe a kdy vznikají
zvládání vlastních emocí – umím je projevovat sociálně přijatelným způsobem
schopnost sebemotivace – humor, úspěch, sám sebe pochválím
empatie – jeden z aspektů emoční inteligence, schopn. naslouchání a vcítění se do druhých
umění mezilidských vztahů – vnímám svou pozici ve skupině, „sociální chameleon“

Fobie – vtíravé strachy

Charakter – jedna ze složek osobnosti (získaná), jimiž jsou určovány způsoby chování člověka vůči sobě, druhým lidem, společnosti, hodnotám, činnostem – rozvoj kolem 2,5 let. Neurčitý pojem v psychologii (mnoho různých definic). Formuje se výchovou, vzděláváním, hodnotami společnosti = jak se chováme k sobě a okolí.

Charakterové vlastnosti:

související se světovým názorem (altruismus)
související s pracovními činnostmi (důkladnost, pečlivost, uvědomělost, i ty negativní)
vyjadřující vztah k sociálnímu prostředí (uznání, soucit, takt/netaktní)
vyjadřující vztah k sobě samému (sebeúcta, skromnost/neskromnost)
mravní (čestnost, upřímnost, spravedlnost)

Charakterová typologie – Cloninger → 3 dimenze:

sebeřízení, sebedeterminace – čl. buď řízení má, umí si říct, že chce něco dokázat a vše k tomu směřuje, nebo schopnost nemá
kooperace – empatie, spolupráce, tolerance – chci, umím to x neumím to – agresivita
sebepřesah, transcendence – soucítění, náboženské postoje, překračování sebe samého, vnímání světa přes energie, nadpřirozeno

Motivace = podmínka uvnitř organismu, která je aktivizuje, řídí chování, buď chci něco získat, nebo se tomu chci vyhnout

Motivace je charakterizována určitou intenzitou, vytrvalostí a směrem.

Jedná se o vnitřní proces směřující k uspokojení potřeb, dosažení určitého cíle a odměny.

Vzorec: Potřeba (cíl) – chování – uspokojení

– motiv = vzniká interakcí vnitřního stavu a vnějších podnětů – z hlediska vnitřního stavu = potřeba, z hlediska vnějšího prostředí = pobídka

Dělení motivů:

a) sebezáchovné (vrozené – přežití jedince – příjem potravy, druhu – sexuální),
b) stimulační (vrozené),
c) sociální (výkonová motivace, potřeba moci – regulují a ovlivňují mezilidské vztahy),
d) individuální psychické motivy (sebeurčení, svobodná vůle a vzdor)

3 motivační teorie:

Maslowova pyramida potřeb
Sigmund Freud
Henry Murray

– vůle = schopnost chtění a z toho vyplývající jednání – konám podle toho, čeho chci docílit, roli hraje pozornost

Postoj – když se k něčemu mám vyjádřit – 3 složky, ze kterých se postoj skládá:

kognitivní složka – zvědomím si informace o něčem, příp. si informace dohledám
emoční složka – emoce přijdou sami, neovlivním je (zda je mi někdo (ne)sympatický)
konativní složka – je vidět (co řeknu, udělám)

Učení – aktivní individuálně typické zpracování informací, získávání zkušeností, má 2 roviny:

kognitivní = učení se intelektovým dovednostem a znalostem (př. přednáška)
celoživotní

– výsledek učení = zkušenost

Druhy učení = vtiskování, přivykání, operantní, učení vhledem, senzibilizace…

senzomotorické = spojování senzorů s motorikou – př. sporty, hra na nástroj – plató efekt – uprostřed plató fáze = kvalita se nezlepšuje je potřeba změnit metodu a je šance na zlepšení
kognitivní – učení se intelektovým dovednostem, znalostem
sociální – učení se fungování ve společnosti – mezi sebou vzájemně –

2 druhy:

a) nápodoba – to, co vidím (malé děti);
b) identifikace – ztotožnění-přebírám vzory (jeho zvyky, postoje, názory…)

Identifikace = ztotožnění; přebírání vzorů (zvyky, postoje, názory…); je to vyšší forma internalizace, přebírání určitých vlastností, ale udržení individuální charakteristiky

Učení=interakční proces organismu s kontextem, který vede ke změně chování a tvoření nových struktur

vyvolané chování
vynaložené chování

Procesy zapojené do učení:

Návyk-habituace
Senzibilizace-zvýš.vnímavosti na určitý podnět
Imprintace-vtiskování
Explorační chování-orientačně -pátrací reflex

Thorndikeův zákon efektu – lze pochopit, pokud umím nakládat s odměnou a trestem, podporuji tzv. apetenční chování (apetit), pokud neumíme, podporuji tzv. averzivní chování

Transfer učení – využití již existujících paměťových stop – když chci někoho něco naučit, nejdříve zjistím, co umí, a na to navážu = pozitivní transfer x negativní transfer – paměťové stopy nám znesnadňují učení (př. učení se cizím jazykům – naskakují mi slovíčka z druhého jazyka – Aj, Nj)

Podmiňování (I.P.Pavlov)

Princip generalizace
Princip diskriminace
Princip vyhasínání
Spontánní oživení

Paměť

Složitý kognitivní proces, který se zapojuje do všech modalit psychické činnosti (percepce, vnímání, myšlení, prožívání emocí, motivace atd.)

Pamětí se rozumí nějaká struktura a proces, který nám umožňuje učení a zapamatování;

Schopnost zaznamenávat životní zkušenosti – má tři fáze:

vštípení (kódování) = přijímání určitého materiálu ve fázi učení
uchovávání (retence), skladování
vybavení (reprodukce) – spontánní x rekognice x zapomínání

Druhy paměti:

ultrakrátká – senzorický sklad (po dobu 0,5-3 s). Tzv. senzorická paměť (ikonická-zraková, echoická-sluchová paměť) je řízena pozorností. Pozornost rozhoduje, který podnět bude podstoupen dalšímu zpracování.
krátkodobá – operační paměť (Millerovo číslo – pamatuji si 7-9 podnětů najednou, 10-30 sekund); Informace, které když nejsou udržovány opakováním, ztratí se do 10-30 s, př. Tel. číslo. Efekt novosti (lépe si pamatujeme poslední položky dlouhého seznamu, než ty uprostřed), Efekt pořadí
dlouhodobá – součást testů školní zralosti, s neomezenou kapacitou, který uchovává informace po velmi dlouhé období.

Dělí se na dva druhy paměti podle obsaženého vědění:

procedurální a deklarativní (vysvětlující), která se dál dělí podle informací, které uchovává na
sémantickou a epizodickou (obsahuje zprávy a informace vázané k určité době, velmi se spojuje s autobiografickou pamětí, protože obsahuje naše zkušenosti a vzpomínky, kterých jsme se aktivně zúčastnili).

Autobiografická paměť: vzpomínky na vlastní život (osobní zážitky). Tyto informace jsou časově řazené a doprovázené emocemi, které ovlivňují schopnost znovu vybavení

Procedurální paměť: týká se veškerých znalostí, které se týkají postupů při vykonávání určitých činností (jízda na kole). Tyto vědomosti nejsou nezbytně získány vědomým učením (žonglování). Týká se i automatických činností.

Struktura paměti

prostorová metafora – vzpomínky jsou uloženy na nějakém konkrétním místě v mozku, jako v knihovně. např Hypokampu (Papezův okruh)

– konekcionisti říkají, že paměť je výsledkem mnoha spojení neuronové sítě a není uchována na jednom místě.

Schématický model paměti – snaha dávat světu smysl a organizovat ho do schémat.

Hloubka zpracování – zda info navazuje na minulé znalosti, pochopení významu informace.

Paměť je velmi důležitá funkce, protože souvisí se životem a smysluplnou kontinuitou člověka. Člověk společensky existuje, jen když si pamatuje

Pracovní paměť

(Baddeley a Hitch) centrální vykonavatel všech vědomých kognitivních operací

Centrální vykonavatel – plní několik funkcí, selekce, plánování, kontrola vybavování inf., rozhodování, kódování informací a používá dva okruhy:

A) Fonologický okruh (smyčka) – dokáže uchovávat informace ve fonologické formě, je vybaven fonologickým skladem (vnitřní ucho) a artikulační složkou (vnitřní hlas opakování)

B) Vizuálně prostorový okruh – dokáže kódovat zrakově prostorovou informaci, manipulace s obrazci

Anterográdní amnézie – poškozením mozku v oblasti hypokampu – nejsou schopni převádět informace z KDP do DDP. Naučí se jen novým procedurálním činnostem

Schopnosti – výkonové vlastnosti, nejsou vrozené, jsou rozvinuté, obecné předpoklady k určité aktivitě, utváření = předpoklad pro rozvoj = vrozené dispozice a jejich rozvoj učením; předpoklady pro úspěšné vykonávání určitých činností, dovedností

vlohy = biologický, vrozený předpoklad pro rozvinutí schopností
nadání = soubor dobře rozvinutých schopností pro určitou oblast lidské činnosti !!!není to soubor vloh!!!
talent = zvlášť vysoký až zcela výjimečný stupeň schopností či nadání

Inteligence

→ schopnost, soubor kognitivních schopností, „obecná schopnost“ řešit, myslet si

→ dispozice pro myšlení, učení a adaptaci a projevuje se intelektovým výkonem. Spolu s osobností tvoří zásadní zdroj individuálních rozdílů.

hypotetický konstrukt, jen slovo, myšlení je proces.

Inteligence → někt definují jako výhradně vyšší intelektové funkce, jako např. myšlení, poznávání a chápání, které vedou k řešení problémů, jiní ji považují za mnohem širší oblast schopností, které pomáhají lidem řešit problémy a adaptovat se v prostředí, v kterém žijí.

Sem zahrnují sociální inteligenci – která se uplatňuje ve zvládání sociálních problémů vystupujících z mezilidských interakcích, kam patří i emoční inteligence – znalost vlastních emocí, jejich zvládání, schopnost motivovat se a porozumět emocím druhých.

Druhy inteligence

fluidní – má biologické základy ve vlastnostech mozku učit se, (kategorizace)
krystalická – je určována zkušenostmi a vzděláním, získaná v procesu učení.
praktická inteligence – schopnost řešit praktické problémy a operovat s objekty
abstraktní inteligence – schopnost operovat s verbálními a jinými symboly, projevuje se v řešení teoretických problémů

(Spearmann)

Všeobecná inteligence (faktor g) průměr je 100-110, je výsledkem kombinace schopností ve specifických oblastech (faktor s)

Základní teorie inteligence:

Spearman = koncept obecné inteligence = IQ

IQ = (MV : CV x 100)

Gardner = teorie mnohočetné inteligence – 7 typů inteligence: lingvistická, hudební, prostorová, interpersonální, intrapersonální, tělesně-kinestetická, logicko-matematická
Sternberg = triarchická teorie inteligence:

– analytická (mentální kroky)

– tvořivá (jak využívám zkušenosti)

– praktická – selský rozum, každodenní

7 základních faktorů inteligence (z čeho se skládá):

vnímání
prostorová představivost – doplňovací
paměť
slovní porozumění – čtenému/psanému
slovní plynulost – jak umím naučené předat dál
zacházení s čísly (př. 2 4 . 16 32)
usuzování (př. A to má takhle, B to má takhle…)

Druhy inteligence (dvě části jedné inteligence):

fluidní = tekutá = vrozená inteligence – schopnost uvažovat rychle, logičnost, orientace v prostoru
krystalická = krystalizovaná = rozvíjím ji učením, vzděláváním – naučené vědomosti (číst, psát, počítat) – odborné znalosti

? z kolika % je vrozená, z kolika % získaná

7 dimenzí inteligence (Thurstone)

Číselný (numerický) faktor
Slovní plynulost
Verbální (slovní) myšlení – porozumění slovním sdělením
Schopnost usuzovat a zvládat zvažováním problémové situace
Paměť – nejen schopnost vštípit si a vybavit si naučené údaje, ale také doba, po jakou jsme schopni je udržet
Vnímání prostorových vztahů
Vjemová pohotovost–postřehnout a rozlišovat podněty.

123