Literatura v období politického uvolnění v letech 1956-1958. časopis Květen, jeho představitelé, program. Vznik divadel malých forem. 60. léta — osobnosti a významná díla české prózy, poezie a dramatu: Fuks, Lustig, Hrabal, Kundera, Klíma, Vaculík, Páral, Seifert, Holan, Hrubín, Havel, Kohout, Jos.Topol.
HISTORICKO-SPOLEČENSKÉ SOUVISLOSTI
- období 2. poloviny 50. let se často označuje jako období „tání“ – ústup stalinismu (na XX. sjezdu sovětské komunistické strany v Moskvě na počátku roku 1956 Nikita Chruščov odsoudil nezákonnosti Stalinovy vlády, stalinismus označil za deformaci a nesprávné odchýlení na správné cestě ke komunismu)
- jaro 1956, ČSR (krátce po Chruščovově projevu) – II. sjezd spisovatelského svazu – Seifert a Hrubín odvážně kritizovali kulturní politiku. Seifert vyzval k odčinění křivd a žádal, aby se literatura opět stala svědomím národa (mluvil též o osudech vězněných spisovatelů a básníků) -> následovala nová vlna prověrek, literaturu zasáhla zvlášť čistka v nakladatelství Československý spisovatel – mimo jiné zakázáno vydání próz Bohumila Hrabala, kritika Ortenových a Halasových básní, tvrdá kritika Škvoreckého Zbabělců
- Od poloviny 50. let se krok za krokem obnovují kontakty se světovou kulturou: divadlo – např. Brechtovy hry, dále se v literatuře objevují překlady Morgensterna, Kafkova Procesu, Faulknera či Joyce –> tato díla působí jako inspirace a výzva domácí kultuře
- 60.léta – obzor veřejné společnosti se rozšiřoval o nová témata, nové literární postupy i nové osobnosti
- klíčovou roli měla média a zejména kulturní časopisy:
- Literární noviny – od r. 1954 řízené Milanem Jungmannem, vycházely ve vysokém nákladu výtisků; spisovatelé a esejisté: Kundera, Vaculík, Kosík, Klíma, Liehm
- Host do domu – Skácel, Trefulka
- Kultúrny život – Tatarka, Mňačko, Novomeský
- revue Divadlo – Patočka, Grossman
- ve druhé a poslední třetině 60. let také časopisy nastupující generace Tvář a Sešity
- proměny v kultuře a posuny ve společnosti se oproti poúnorovému období děly pozvolna, byrokracie byla vybavena řídicí a cenzurní pravomocí, přeci jen však zvenčí byla nahlodávána postupující liberalizací a rozkládána zevnitř sílícím reformním proudem uvnitř komunistické strany
- stoupal počet kontaktů s exilem, v ÚV KSČ a STB vznikaly úseky antipropagandy, které zabavovaly ročně množství zejm. západních tiskovin a publikací – k r. 1963 to byly 2 mil., o rok později 2 a čtvrt milionu zabavených tiskových zásilek
- některé velké osobnosti se vrátily do veřejné kultury – Laco Novomeský, Vladimír Holan, Jiří Kolář; na druhou stranu, někteří autoři, zejm. katolíci, zůstávali stále z kultury vypovězeni – Renč, Rotrekl, Kostohryz, Vacková (propouštěni postupně až po uvolnění v r. 1963); stejně tak knihy exilových spisovatelů Hostovského a Čepa se prvně objevily doma až na konci 60. let
- znamením doby se staly také spory o avantgardu – po Únoru byl zejm. vůdčí avantgardní teoretik Teige ocejchován jako literární škůdce (pokusy o rehabilitaci avantgardy: Nezval, Kundera; přesto byla avantgardní tvorba na nějaký čas rehabilitována
- konference o díle F. Kafky r. 1963 v Liblicích – snaha ukázat na význam díla Kafky pro současnost, Kafka se vrací do vědomí veřejné kultury
- proměny, které se udály v letech 1963-1965 značně posílily pozice reformistů – v základu se otřásly dva opěrné sloupy dogmatismu:
- úzce ideologické a stranické myšlení
- nálepky typu: pokrokový, buržoazní, formalistický, víra v komunistickou stranu…ztratily svůj původní obsah a daly se libovolně používat a zneužívat
- snaha o prosazování nových směrů: konkrétní poezie, absurdní drama, nový román, experimentující a existenciálně zaměřená literatura
- literatura, stejně jako i jiné oblasti kultury, navazovala na souvislosti přeťaté v 50. letech
- léta lze nazvat nejšťastnější dobou poválečné české literatury – po dalším sjezdu spisovatelů (1963) došlo k dalšímu zmírňování vnějšího tlaku i útlaku, růst zájmu veřejnosti a vzestup prestiže literátů; signálem uvolnění bylo i druhé vydání Škvoreckého Zbabělců (1964) – tentokrát kladně přivítáni kritikou; dalším znakem bylo ocenění Vladimíra Holana, jehož sbírky směly vycházet teprve pár měsíců
- cenzura působila až do konec roku 1967, ale v přijatelné míře
- polovina 60. let – spisovatelská organizace již nebyla ochotna plnit diktát Ústředního výboru KSČ – situace se vyhrotila v r. 1967 ve sporech o svazový týdeník Literární noviny. Někteří autoři museli opustit své funkce (Klíma, Kohout, Vaculík, Havel), s Milanem Kunderou bylo zahájeno stranické řízení, Ladislav Mňačko byl vyloučen ze strany a zbaven československého občanství
Pražské jaro–1968 – změny ve vládě, Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ, Ludvík Svoboda prezidentem
- vznik politického programu „socialismus s lidskou tváří“, mimo jiné i novela tiskového zákona
- spisovatelé založili Klub kritického myšlení, jehož smyslem bylo zajišťovat svobodnou výměnu názorů na základní problémy soudobého kulturního a politického dění (obnoveny noviny typu Literárních novin, nyní Literární listy)
- rehabilitační komise, občanská rehabilitace perzekvovaných tvůrců a jejich publikační návrat
- Dva tisíce slov (1968) – výzva otištěná v Literárních listech, nespokojenost s činy ÚV KSČ, které neodpovídaly představám radikálnějších reformátorů; výzva měla během několika dní přes 120.000 podpisů a byla ÚV KSČ vyhodnocena jako útok proti základům socialistického zřízení a výzva k občanské neposlušnosti
- obavy budila možná reakce států Varšavské smlouvy, které již od února 1968 reformní proces v Československu kritizovaly a vyvíjely na vedení ČSR soustavný nátlak → 21.8.1968 v intervenci vojsk 5 států Varšavské smlouvy do Československa
- okupace vyvolala okamžitý masový odpor veřejnosti, odhodlané ubránit reformu
- vznik „moskevského protokolu“ – zákaz protisocialistických organizací, stranická kontrola tisku, odchod protisovětsky smýšlejících osob z čelných funkcí
- září první pokyny omezující svobodu slova => cenzura, okázale zrušená v květnu 1968, se opět, byť v pozměněné podobě, stala realitou
- vrchol neklidu ve společnosti na začátku roku 1969 v masových manifestacích – tyto události přispěly k výměně ve vedení ÚV KSČ – prvním tajemníkem od 17.4.1969 – Gustav Husák -> dějinný mezník, definitivně uzavírající naděje a touhy tzv. Pražského jara – počátek normalizace
POEZIE
František Hrubín – veliký ohlas po návratu do literatury; v předchozích letech, po ostré ideologické kritice Hirošimy, směl publikovat pouze poezii pro děti a překlady
- sbírka Můj zpěv (1956) – v počátku tíživé motivy, ústí do harmonie mezi člověkem, lidským dílem a přírodou
- báseň Proměna (1957-1958) – navazuje na Hirošimu, připomíná vratkost a ohrožení lidské existence; původně byla psána jako próza
- básnická próza U stolu (1958) – kniha vzpomínek, svět dětství a venkova v jediném dopoledni
Jan Skácel – nepoužívá rýmy, nezahlcuje čtenáře záplavou obrazů, jde do hloubky, nutí přemýšlet
- spolu s Oldřichem Mikuláškem rozvíjeli Halasovskou tradici české lyriky, která dává přednost „velikosti pochyb“ před „malostí jistot“
- Kolik příležitostí má růže (1957) – první sbírka, tradiční hodnoty venkovského domova a dětství (propojení člověka s přírodou)
Časopis Květen (1955-1959)
- první veřejná skupina s vlastním estetickým programem od roku 1948
- autoři:
- básníci: Jiří Šotola, Miroslav Holub, Miroslav Florian, Karel Šiktanc, Josef Brukner
- prozaici: Karel Ptáčník, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Ladislav Fuks
- rozvoj programu: kritikové Jaroslav Boček, Josef Vohryzek, Miroslav Červenka, (Jiří Brabec)
- „Květňáci“ odmítali povrchní rétoriku poúnorové literatury, stavěli proti ní pravdu všedního dne (Holub), zkušenost prostého, skutečného, denního života (Šotola)
- důraz na konkrétní, detailní skutečnost viděnou zdola
- proměna poetiky: oproti dosud běžné melodické pravidelnosti používali uvolněné veršové formy, často přímo volný verš (verš se opírá o substantiva a slovesa, zcela pomíjí drobné přívlastky); nově se v české poezii objevuje prostředí laboratoří a operačních sálů – zejm. Miroslav Holub (Večer v laboratoři)
- jiní autoři Května navazovali více na tradici poetismu a na Nezvalův verš
- Milan Kundera – k autorům Května se přímo nehlásil, ale jeho sbírka Monology (1957, 1964, 1965 – přepracování), s podtitulem Kniha o lásce, šla však v mnohém stejným směrem
- k poezii všedního dne neměli daleko ani např. Eduard Petiška či Josef Kainar
- 60.léta – poezii ovládla pole intimní lyrika , sklon k epice, k veršovaným příběhům (Bednář, Šotola, Šiktanc, Hrubín)
Jan Skácel
- vrchol tvorby: sbírka Smuténka (1965) – hutná úspornost, zámlky, nedořečenost, všednodenní situace
- mytizace venkova a přírody
- i ve Skácelově básnickém světě v průběhu 60. let přibývalo temných tónů – motivů bolesti a smrti
- Co zbylo z anděla (1960)
- Hodina mezi psem a vlkem (1962)
- Metličky (1968)
František Hrubín
- směřování k básnickému příběhu, reflexe širších dějinných a společenských horizontů konkrétního lidského života
- Až do konce lásky (1961) – sbírka postavena na kontrastu, konfrontaci a dialogickém střetu protikladů
- Romance pro Křídlovku (1962, zfilmováno 1966) – lyricko-epická skladba, v níž je fragmentárně, na přeskáčku a přerušované vyprávěn milostný příběh chlapce dospívajícího v muže
Jaroslav Seifert
- veliká proměna v tvorbě – v předválečných dílech poloha lyrické zpěvnosti a pravidelného verše, takové byly i poúnorové sbírky (Maminka (1954), Píseň o Viktorce (1950)
- uprostřed 60. let – po odmlce způsobené těžkou chorobou – změna poetiky, nastoupil volný verš, ubylo poetismů, metaforických pojmenování, výraz zdrsněl a zvěcněl (Koncert na ostrově – 1965, Morový sloup – vydání 1981)
- Vladimír Holan
- posun k reflexivnosti, niternosti a zároveň i k metafyzickému přesahu do prostorů básnické abstrakce
- klíčová skladba Noc s Hamletem (1964)
- vychází též ucelená edice jeho starších epických skladeb a vydání lyrické tvorby z let 1939-1948 – Bez názvu (1963), Na postupu (1964) a z první poloviny 50. let – Bolest (1965); dále Sebrané spisy a řada výborů
- důraz na svébytnost poezie i morální roli básníka – zásadně ovlivnil mladší generaci
- na sklonku 60. let opět zaznívají hlasy autorů křesťanských (Deml a Durych se jicž návratu nedočkali) – Reynek,Renč, Kostohryz, Zahradníček (až posmrtně), Slavík
DRAMA A DIVADLO
- i v této oblasti kultury došlo k oživení – skončila éra naivně politických „výrobních dramat“ (vrcholila odhalením záškodníka, překročením plánu a hrdinovým vstupem do strany), začaly se objevovat komplikovanější charaktery a méně prostoduché konflikty (př. Inteligenti Milana Jariše, a hlavně Taková láska Pavla Kohouta – první poválečné české drama, které dosáhlo mezinárodního uznání i na Západě)
- druhým směrem obnovy dramatu byla satira (po Únoru zrušeno Divadlo satiry a s ním prakticky i celý žánr), premiéra hry Třetí přání (1958) Vratislava Blažka
- od konce 50. let a v letech 60. se stále ve větší míře uplatňuje náznakovost, metafora a nadsázka
- drama upouští od mentorování, drobnokresby a tradičních kompozičních postupů; stejně jako v avantgardním období využívá prostředků epiky nebo lyriky – mezníkem na této cestě: Hrubínova Srpnová neděle (1958), Kunderovi Majitelé klíčů (1962) a poeticky stylizované hry Josefa Topola
Josef Topol
- důraz na poetiku všednosti: Jejich den (1959) – na rozdíl od Hrubína jde o problematiku mládí, vzpour a rozpaků, hledání vlastní cesty
- využíval i prvky absurdního dramatu
- usiluje o drama, které nebude didakticky vychovávat, nýbrž eticky znepokojovat: Konec masopustu (1963)
- Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky
Rozdíl mezi dřívějším usilováním o popisný realismus sloužící politickým tezím a nastupující snahou o modelová podobenství, jež se vymezují vůči mechanismům každodenního fungování režimu
- drama a divadlo už nechtělo pouze vychovávat, ale také bavit
- potřeba vyslovovat aktuálně žitý pocit a pojmenovávat závažné otázky přítomnosti
- nově vznikající díla se tak postupně dostávala do konfliktu s režimními představami o angažovaném umění
- drama se sbližuje s filmem, kabaretem, jazzovou hudbou a muzikálem
- 1957 – Ivan Vyskočil a Jiří Suchý v pražské Redutě pořádali „textappealy“ (přitažlivé texty, název dle sexappealu), pásma, poezie, mystifikace, scénky, minipovídky a písničky
- 1958 – vznik Divadla Na Zábradlí a r. 1959 – vznik divadla Semafor = první dvě z proslulých malých scén
- divadla malých forem:
- hnutí divadel malých forem provází velmi silné mocenské pokusy o jejich potlačení či oslabení
- od r. 1963 – postupná liberalizace podmínek pro dramatickou tvorbu
- snaha najít nekonvenční prostředky k oslovení diváka a jinak pojmenovat složitost reality, pojetí divadla jako tvůrčí dílny
- preferování okrajových či dosud neznámých forem: revue, kabaret, hudební či literárně-výtvarná koláž, pantomima, černé divadlo; ale i čtenou prózu a poezii, vyprávění, anekdoty (původně pro divadla neurčené)
- typické je kolektivní autorství
- další divadla malých forem: Rokoko, Paravan, Večerní Brno, Studio Y, divadlo Husa na provázku, Divadlo Járy Cimrmana
- absurdní drama
- (Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Friedrich Dürrenmatt), u nás první Ivan Vyskočil
- chápání dramatu nikoli jako výseku reality, ale jako projektu svébytné jevištní zkušenosti
- k životu mimo divadlo se vyjadřovali prostřednictvím hyperbolizovaných analogií a metafor
- „typické“ ustoupilo snaze zachytit groteskní a absurdní paradoxy
- Václav Havel
- Zahradní slavnost (1964) – parodie tehdejších frází, stereotypním opakováním ukazuje jejich strnulost a neživost; nejde ale pouze o aktuální satiru, ale také o obecnější podobenství ohrožení člověka, ztrátu přirozené lidské identity
- Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968)
- Pavel Kohout
- Cirkusové představení s jednou pauzou s prvky absurdního dramatu: August, August, august (1967) – specifická poetika cirkusové komiky, metaforicky vystavěno na protikladu mezi lidskými sny, krutostí světa a těmi, kteří s ním manipulují
PRÓZA
- ve srovnání s poezií a dramatem na konci 50. a ještě na počátku 60. let zaostávala
- proměnlivé ovzduší tohoto období („oteplení“ vystřídáno stalinismem, kultura střežena cenzurou) svědčilo kratším žánrům: črtě, povídce, novele
- dva pozoruhodné romány napsané ještě v době „mrazu“
- Edvard Valenta – Jdi za zeleným světlem (1956)
- Josef Škvorecký – Zbabělci (1958) – postava Danyho Smiřického vyvolala vyvolala pobouření strážců ideové čistoty, Zbabělci byli po několika týdnech staženi z prodeje i knihoven
- román se stal podnětem k rozsáhlé kampani proti liberalismu a revisionismu
- literární kvality díla: silně osobní ich-forma, autenticky působící dialogy, ve kterých působí i podtext, převratný hojný výskyt obecné češtiny a slangu
- 1960 – v nakladatelství Československý spisovatel začala vycházet edice Život kolem nás – uvedla několik mladých prozaiků – nejvýraznější: Alexandr Kliment: Marie (1960) – novela, která vzbudila výhrady kritiky a velkou odezvu mezi čtenáři – příběh rozpadajícího se manželství, viděný očima ženy v domácnosti. Řadové postavy, každodenní starosti, záznam jednoho lidského nitra.
- obrat od obecného k jedinečnému, od veřejného k soukromému, od velkých románových celků k menším formám se projevil i v prózách s tematikou 2. světové války:
- Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma (1958)
- Arnošt Lustig: Noc a Naděje (1958), Démanty noci (1958)
- postavy Lustigových próz jsou často děti a starci, lidé povahou obyčejní, nehrdinští. Jsou však vystaveni neobyčejným situacím, kdy se rozhoduje o životě a smrti.
- próza a celá česká literatura směřovala od konstrukcí k životu
- v 60. letech pro mladé prozaiky přestala být otázka, zda jít se socialismem (budovatelský román již odumřel), či proti němu – mnohem naléhavější jsou problémy osobní a společenské morálky
Ivan Klíma
Hodina ticha (1963) – proměny vyprávění, děj podán ve skocích, neplynule
Deheroizace budovatelské tematiky, v Hodině ticha předznamenal další výrazné proměny společensko-psychologické prózy
Další skupina prozaických děl spojovalo téma války a okupace (někdy se mluví o druhé vlně válečné prózy)
- obraz války se proměňuje – vytrácí se heroismus a vědomí velkého dějinného poslání; soustředění se na úděl Židů (linie, již zahájil Weil: Život s hvězdou) – výjimečné a mezní situace jsou zasazeny do každodenního totalitarismu, kdy násilí a zvůle se odehrávají jakoby samozřejmě a mimochodem
- Arnošt Lustig – novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) – židovská tematika
- Hana Bělohradská – Bez krásy, bez límce (1962)
- Josef Škvorecký – Sedmiramenný svícen (1964)
- Ladislav Grosman – Obchod na korze (1965) – filmová podoba o rok později získala prvního Oskara pro Československo
- Ladislav Fuks – podobný motiv jako u Lustigovy Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, ale na rozdíl od Lustiga je ve Fuksově tvorbě málo vnějších dějů, pozornost se upíná k vnitřním stavům postav, jemným odstínům myšlení a prožívání – debut Pan Theodor Mundstock (1963) – kritikou zařazen na vrchol současné tvorby, text postupně vyšel v 17 zemích
- Spalovač mrtvol (1967) – zvrácená podivnost postav i prostředí, na pomezí hororu a krimi
1963-1964 – klíčový zlom, který určil prozaickou tvář desetiletí – série próz, jež vyšla, zásadním způsobem proměnila obraz české literatury a určila její charakter přinejmenším do konce desetiletí.
- Zlomové publikace: prvotina Milana Kundery, první prózy Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala, Ladislava Fukse, Ivana Vyskočila či Věry Linhartové – souvislost s politickým uvolněním, které v danou chvíli umožnilo publikovat i texty, jejichž geneze mnohdy započala už hluboko v 50. letech
- diferenciace a vrstvení prózy, objevování se nových, ale i staronových žánrů – science-fiction (Nesvadbová, Součková), kultivovaná detektivka (Michal, Valenta, Prošková, Škvorecký), populární a zábavná literatura (překlad Mayových indiánek, Setonových „knih lesní moudrosti“, opět směl vycházet Foglar, dívčí literatura (Rudolf, Šmahelová)
- možnosti prózy se rozšiřovaly o satiru, fantastiku, hravost, reflexivní ponor i drsnou věcnost, osobitost, barevnost
- více než dříve formoval kulturní vědomí film: v kinech se promítaly muzikály, západní westerny (parodie Limonádový Joe)
Bohumil Hrabal
- nejvýraznějším „zjevem“ dobové prózy, jeho prózy musely na vydání dlouho čekat
- Perlička na dně (1963) – počínající soubor, narušující dosavadní představy o literatuře (metaforami vedle obscénních výrazů z hospody; netradičním způsobem vyprávění – namísto souvislého děje mozaika situací či proud představ, jak se rodí v řeči; viděním bez zrcadel ideologie a bez jakékoli předběžné hierarchie hodnot – vypravěč nebo mluvčí věnuje stejný zájem událostem banálním i významným, kuriózním i děsivým => dlouhá souřadná souvětí, spojující různorodé skutečnosti spojkami „a“ a také „ale“ (novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – skládá se z jediné věty)
- ovlivněn Jaroslavem Haškem, Ladislavem Klímou, pozdním surrealismem, Skupinou 42 a Odysseou Jamese Joyce, moderním výtvarným uměním
- „pábitelství“ – výraz již od Vrchlického, ale proslaveno až Hrabalem. Pábitelé (1964) jsou lidé nekonvenční, ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí
- významnou roli v Hrabalově tvorbě mívají dialogy
- tradičnější způsob podání v dílech: novela Ostře sledované vlaky (1965), soubor povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) – pábitelská rozvernost ustupuje černému humoru
Vladimír Páral
- „černá pentalogie“: Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969), Profesionální žena (1971) – díla spojuje autorovo vytrvalé soustředění na problém každodennosti, na jedno pracovní a regionální prostředí (severočeský chemický průmysl) a jeden sociologický typ postavy (mladý inženýr)
- dojem ironické hry na vědecky přesnou zprávu; cílevědomá honba za kariérou ústí v pusté stereotypy chování
- romány deziluze – na kratší prózy životní deziluze z přelomu 50./ 60. let v polovině 60. let navazují rozsáhlejší prózy, především román
- motiv osobního ztroskotání, deziluze se promítají do obecnějšího obrazu doby a do úvah nad místem člověka v dějinách
- lidé ztrácejí hodnotovou a životní orientaci, rozpadá se jejich identita, pokoušejí se zbavit vnějškových přijatých mechanismů a obrátit se k nitru (Hrubín – Zlatá reneta, 1964)
- Ladislav Vaculík: Sekyra (1966) – autobiografické prvky, významné dějinné události vstupují do díla jen jakoby na okraj, nejedná se o přímou ideovou polemiku; přesto přerůstá v hluboce založenou kritiku doby, národního charakteru i překotné technické civilizace. Svým stylem i viděním světa se stala Vaculíkovým klíčovým dílem.
- Vaculíkův románový svět je propojen s rodným Valašskem, jeho přírodou, tradicí a kulturní pamětí – hlavní příčinu svého selhání proto vypravěč vidí v rozchodu s tímto řádem přirozeného způsobu bytí, a východisko pak jedině v návratu k němu
- Milan Kundera – na rozdíl od Vaculíka je Kundera racionálně zaměřený typ prozaika, viditelné již v povídkách Směšné lásky (poprvé 1963), dále v románu Žert (1967) – život je paradoxní, zpochybňuje suverenitu člověka jako tvůrce dějin, dějiny jsou vlastně velkým ironickým žertem na účet člověka; vícehlasé vyprávění; klíčová témata jeho tvorby: „lyrický věk“ – laciná revolučnost, jež je lidskou i společenskou nezralostí , „vláda zapomnění“ – tedy život bez historické paměti i odpovědnosti; krize jazyka, rituály a odcizené mechanismy, nemožnost dorozumění mezi lidmi
- Žert (1967) – tři hořké zpovědi hrdinů, kteří uvěřili v jednoznačný smysl dějin a velké poslání sebe samých jako jejich strůjců
Historický román
- zdobil poúnorovou literaturu, nyní nabýval nových podob
- František Kožík – historické biografie, př.: román Po zarostlém chodníčku (1967
- Václav Kaplický – Kladivo na čarodějnice (1963)
- tradiční meze žánru nejradikálněji narušili autoři nastupující generace:
- Vladimír Körner – nejvýznamnější historický prozaik generace 60. let, vynikl i jako scénárista, zejm. ve spolupráci s režisérem Vláčilem (Údolí včel, Adelheid) a „filmové postupy“ najdeme i v jeho literárních dílech – popisy připomínají pohyby kamerou, osvětlení, úsečné dialogy
- jeho prózy se nesoustřeďují k tomu, jak to bylo, ale směřují k existenciálním nadčasovým problémům člověka – hrdinové jsou osamělci, lidé nerozhodní a hledající – nová podoba historické prózy
- častými motivy jsou násilí, fanatismus, pustošení – závěr pak neúprosně tragický
- příběh Písečná kosa (1970), román Adelheid (1967)
- Vladimír Neff – Trampoty pana Humbla (1967) – zpodobnění malého českého člověka, „čecháčka“ (Václav Černý) ryze negativně; postava ochotná přizpůsobit se každému režimu, je dokonce s to zlikvidovat člověka, který mu pomohl, ale mohl by mu bránit ve vzestupu
- novum v domácí literatuře – zobrazení poúnorové doby z hlediska obětí stalinského teroru – Arnošt Lustig: Bílé břízy na podzim (1966)
- exilová próza
- Jan Čep, Milada Součková, Egon Hostovský
KRITIKA
- např. Oleg Sus, Jiří Brabec, Zdeněk Kožmín, Aleš Haman, Milan Jungmann z Literárních novin – procházeli proměnou a směřovali k otevřenému chápání kultury X Ladislav Štoll a několik dalších jednotlivců, setrvávajících na pozicích raných padesátých let, se tak i přes podporu stranických ideologů ocitali zvolna v izolaci
- z ústraní se vrací i Václav Černý či Oldřich Králík