Devětsil. Proletářské umění. Poetismus v poezii a próze. Literární skupina a její program. Význační básníci a prozaici tohoto období. Osvobozené divadlo. Wolker, Neumann, Hora, Seifert, Nezval, Biebl, Vančura, Konrád, Durych, Weiss, Voskovec, Werich.
Na počátku 20. let vstupuje do literatury nová generace, která se formuje především v poezii. Postupně se v ní vyhraňují programové skupiny jako Literární skupina a Devětsil. Prosazují se nové osobnosti – Wolker, Seifert, Nezval, Biebl. Vznikají nové básnické směry – proletářská poezie a poetismus.
Proletářské umění – stejně jako v řadě evropských zemích, i u nás se po 1. světové válce šíří revoluční vlna, vyvolaná událostmi v Rusku. Sílí především volání po sociální nespravedlnosti, především je sympatizováno s dělnictvem – proletariátem. Jako řešení má být revoluční převrat, který by zajistil socialismus. K těmto myšlenkám se hlásí řada umělců. Tak na počátku 20. let 20. století vzniká nový výrazný proud literatury, především poezie. Spisovatelé ve svých dílech nyní oslovují masy.
Asi nejvýraznějším spisovatelem proletářského umění se stává Stanislav Kostka Neumann, jehož dosavadní tvorba se řadí k anarchismu. Ve svém anarchistickém období píše své vrcholné verše – zejména Knihu lesů, vod a strání (1914). Nyní, ve 20. letech, konkrétně v roce 1923 vydává sbírku Rudé zpěvy – jsou to patetické básně, které mají za cíl burcovat proletariát pro komunistickou revoluci, jsou plny revolučního nadšení (řada stranických schůzí byla zahajována právě těmito Neumannovými verši).
Trochu jinak vnímá proletářskou poezii Josef Hora. Soucítí s chudými a hladovějícími, nachází v nich skutečnější život a pravdu, revoluci chápe jako morální očistu.
Z proletářského období napsal sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922) a Bouřlivé jaro (1923). V následujících letech psal meditativní lyriku s ústředním motivem času (např. sbírka Struny ve větru, 1927).
Jiří Wolker (1900-1924) ovlivnil svým dílem celé další generace. Jeho básnická prvotina Host do domu (1921) projevuje okouzlení prostými věcmi života (básně Kamna, Věci, Poštovní schránka) a bezelstně věří v sbratřující lásku mezi lidmi (ještě vlivy literárního směru vitalismus). 1921 vydává rozměrnou báseň Svatý kopeček, která nese vlivy apollinairovského pásma – volné asociativní přiřazování motivů. 1922 vydává druhou sbírku Těžká hodina, ta představuje jednu z nejvýznamnějších knih české proletářské poezie. Chlapecké srdce v bolestném přerodu dospělo v srdce muže, které poznává tíhu poválečné sociální skutečnosti a ztotožňuje se s těmi, kdo jsou odhodláni vést kolektivní zápas za změnu společenského řádu. V sociálních baladách navazuje ne erbenovskou tradici (Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu). Oslavuje tvůrčí lidskou dělnost a věří v uskutečnění snu o lepším životě těch, v jejichž srdci tuší třídní nenávist.
Devětsil
Nejvýznamnější literární skupinou tohoto období je Devětsil, který byl založen už na podzim 1920, s hlavní základnou v Praze a pobočkou v Brně. Devětsil se zprvu hlásil k proletářskému umění, ale pod teoretickým vedením Karla Teiga se v něm záhy ustavil vlastní básnický směr – Poetismus.
Do Devětsilu patřilo mnoho uměleckých osobností.
- Z básníků: Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Halas, Konstantin Biebl + dočasně Jiří Wolker
- Z prozaiků: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jiří Weil
- Z teoretiků a kritiků: Karel Teige, Bedřich Václavek
- Z výtvarníků Hoffmeister, Štyrský, Toyen
- Z divadelníků: Jiří Voskovec, E. F. Burian
- Devětsilové časopisy: Disk, Pásmo, ReD
Literární skupina
Literární skupina – byla převážně brněnská. Vznikla na počátku roku 1921. Řadili se k ní básníci Josef Chaloupka, Zdeněk Kalista, prozaik Čestmír Jeřábek, dramatik Lev Blatný, kritik František Götz. Literární skupina se hlásila k poválečné revoluční vlně životní a umělecké. V programových článcích, které formuloval hlavně kritik František Götz, však kladla důraz na mravní přerod – revoluci lidských srdcí, nikoliv na násilný revoluční převrat. Většina autorů měla blízko k expresionismu.
Mezi členy patřili dočasně též Jiří Wolker, Konstantin Biebl a A. M. Píša. V letech 1921-1929 skupina vydávala časopis Host, do něhož po určitou dobu přispívali i členové Devětsilu.
Poetismus
Poetismus – podobně jako proletářská poezie byl také poetismus spojen s vizí komunistické společnosti. Nechtěl však promlouvat k současné bídě a k boji o spravedlivější svět. Chtěl být předobrazem šťastného života. Usiloval o to, odstranit hranice umění a poetickým lyrismem prostoupit denní skutečnost. Proto se inspiroval nejen příbuznými avantgardními směry (např. Guillaumem Apollinairem, dadaisty, surrealisty), ale právě tak novými atrakcemi a zábavami – cirkusem, varieté, poutěmi, jazzem, filmem. Podle Karla Teiga má být poetismus: ležérní, dovádivý, fantaskní, hravý, neheroický a milostný. Nové umění podle představ jeho tvůrců přestane být uměním, neboť básníkem se vlastně stane každý.
Poetismus byl manifestačně vyhlášen 1924, ale počátky spadají již do konce roku 1922, kdy vyšel Revoluční sborník Devětsil, který je sice uveden jako proletářské umění, ale už se v něm projevuje mnoho z poetismu. V tomto sborníku také vychází Podivuhodný kouzelník od Vítězslava Nezvala, který je asi nejvýraznějším představitelem poetismu. V Podivuhodném kouzelníkovi najdeme již všechny příznačné motivy poetismu: kouzlo cestování a exotických dálek, revoluci jako dobrodružství a karneval radosti, krásy moderní civilizace, radost z tvorby. Nezval umístil tuto báseň do sbírky Pantomima, která vyšla 1924.
Vedle Nezvala byli předními básníky poetismu Jaroslav Seifert a Konstantin Biebl.
K poetismu se řadí třetí Seifertova sbírka Na vlnách TSF (1925), (*první sbírka Město v slzách, 1921 se řadí k proletářskému umění). Básně ve sbírce mají působit nejen slovem, ale i vizuálně – básně-obrazy, střídají se zde různé druhy písma, svět se jeví jako pestré, proměnlivé filmové představení: exotické dálky, přístavy, námořníci, cirkus a něžná, hravá láska.
Konstantin Biebl – stejně jako Seifert i Nezval prošel obdobím proletářské poezie (sbírky Věrný hlas – 1924, Zlom – 1925, Zloděj z Bagdadu – 1925). K poetismu se řadí jeho knihy Zlatými řetězy (1926), S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) a Nový Ikaros (1929), zde jsou exotické motivy dalekých krajů v kontrastu s důvěrnými věcmi domova, vzpomínky na hrůzy války v kontrastu se sny o novém spravedlivém světě.
Vladislav Vančura – prozaik. Jeho díla jsou dost podobná soudobé poezii. V jeho textech je básnická imaginativnost, metafory, přeskakování času i témat. Členem Devětsilu a jeho prvním předsedou. Ztotožňoval se se soudobým odporem proti kapitalismu a představou revoluce, která by měla přinést nový světový řád.
Nápadným rysem jeho próz, především ve dvacátých letech, je nezvyklý jazyk a styl. V jeho prózách vystupuje do popředí autorský hlas, který hodnotí, komentuje a odbíhá od děje. Používá výrazů knižních, metafor, složité věty až na způsob jazyka Kralické bible, či humanistické periody. Je to opačná tendence než u Karla Čapka, který naopak se snaží být co nejvíce hovorový.
První Vančurův román – Pekař Jan Marhoul (1924) – příběh o pekařském mistru, pracovitém, plném radosti, bezelstném, který přijde na mizinu a v bídě umírá. Vančurova díla jsou monumentálními podobenstvími lidského osudu. Další díla z této doby: Pole orná a válečná (1925) – téma první světové války, Poslední soud (1929), na začátku třicátých let pak Markéta Lazarová (1931).
Odlišné dílo z tohoto období je humorná novela Rozmarné léto (1926)
Karel Konrád – rovněž člen Devětsilu. Jeho prózy jsou prostoupeny imaginací a lyričností. Nedrží se pevné osnovy děje, jsou hravé, s uvolněnou obrazností. Próza Rinaldino (1927) – příběh citového a názorového dospívání chlapce na malém městě. Z jeho pozdějších knih – Rozchod! z roku 1934, z části autobiografický román o mladých lidech, odvedených ze školních lavic přímo do války.
Jaroslav Durych – katolicky orientovaný autor. Programem mu byla katolická obroda národa – jeho Bůh není laskavý, ale vznešený a přísný. Řídil katolické časopisy Rozmach a Akord. Jeho díla často zobrazují drsnou podobu života, opovržení, hrůzu, bolest a bídu – např. rozsáhlá novela Sedmikráska (1925). Jeho dílo je plné metafor, náznaků a ironie.
Od druhé půle dvacátých let se Durych věnuje převážně historickým námětům. V době třicetileté války se odehrává román Bloudění (1929). Nejčastěji se ve svých historických prózách inspiroval v době raného baroka – rekatolizace. Jeho historické dílo ovlivnilo řadu dalších autorů – Schulz, Mařánek, Körner.
Jan Weiss – román Dům o tisíci patrech (1929) je zvláštním druhem utopie, či fantastiky (v této době píše utopie např. Karel Čapek – Továrna na absolutno, Krakatit, RUR). Tajemný obraz domu-města, ve kterém se věznění otroci bouří proti zločinnému vládci domu Mullerovi. Ústřední postava detektiv Petr Brok má schopnost neviditelnosti. V románu je napínavý děj s prvky publicistiky. V závěru je odhaleno, že se jednalo o horečnatou vidinu vojáka onemocnělého tyfem.
Osvobozené divadlo – původně divadlo Devětsilu – na jaře 1927 vystoupili na jevišti Osvobozeného divadla nejprve jako hosté Jiří Voskovec a Jan Werich se svou hrou Vest Pocket Revue. Hra dosáhla nečekaného úspěchu a zásluhou nové dvojice se Osvobozené divadlo změnilo z experimentální scény v profesionální soubor. Brzy následovaly další revue a komedie autorského i hereckého tandemu V+W. Od roku 1929 už tvoří jediný repertoár Osvobozeného divadla.
Hry Voskovce a Wericha se vysmívají pózám a konvencím všeho druhu. Využívají dadaistických nadsázek i parodie. Jejich humor je spíše intelektuální, ale přitom obecně srozumitelný. Často je založena na hře se slovy. Představení v mnohém vycházela z avantgardního ducha, jeho optimistického naladění, byla však živější než většina avantgardních her. Oba autoři a hlavní interpreti navazovali na tradici improvizovaného herectví (italská commedia dell´arte, klauni, filmové grotesky). Nezřídka rušili divadelní iluzi a vystupovali z rolí. Zvlášť oblíbené byly tzv. forbíny (předscény), spontánní výstupy před oponou. Navazovali v nich bezprostřední kontakt s publikem a pronášeli aktuální narážky. Důležitou součást her tvořila jazzově instrumentovaná hudba s písničkami. Od konce dvacátých let Voskovec a Werich trvale spolupracovali s Jaroslavem Ježkem. Vznikly tak dodnes zpívané písničky – Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Babička Mery, Svět patří nám, David a Goliáš.
Po dvacátých letech s Vest Pocket Revue a Smoking Revue přicházejí ve třicátých letech už angažovanější hry varující před fašismem, ale se stejnou komikou.
Zásadní díla z tohoto období:
- Wolker: Host do domu (1921),
- Wolker: Těžká hodina (1922)
- Nezval: Pantomima (1924)
- Vančura: Pekař Jan Marhoul (1924)
- Vančura: Pole orná a válečná (1925)
- Seifert: Na vlnách TSF (1925)
- Vančura: Rozmarné léto (1926)
- Konrád: Rinaldino (1927)
- Biebl: S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927)
- V+W: Vest Pocket Revue (1927)
- Weiss: Dům o tisíci patrech (1929)