Okruh 11: Literatura po roce 1989

Zásadní změny. Návrat zakázaných autorů na počátku 90. let 20. století. Nakladatelství, literární časopisy, ceny. Významní představitelé prózy, poezie a dramatu: Jách.Topol, Hakl, Kahuda, Urban, Hájíček, Denemarková, Hůlová, Kratochvil, Ajvaz, Balabán, Tučková, Wernisch. Literární postmodernismus.

17.listopad 1989

Po Sametové revoluci a pádu komunistického režimu došlo ke zrušení úřední cenzury, k uvolnění kulturních vlivů, ke svobodnému publikování literárních děl, spisovatelé přestali být omezováni politickou mocí.
Došlo ke spojení všech tří literárních proudů (oficiální, samizdatový, exilový).
Obnovují se kontakty se světem a ztrácejí se kontakty se slovenskou literaturou

Po listopadu 1989 došlo k jisté erupci ve vydávání knih a léta knižního „hladomoru“ byla najednou vystřídána záplavou titulů.
Šlo nejen o texty, které nemohly dříve vyjít a o texty zavedených či nově nastoupivších autorů, ale i o velké množství dalších knih všelijaké úrovně z produkce nejrůznějších soukromých nakladatelů.
V průběhu nového milénia se situace stabilizovala a až příliš překotné vydávání knih ustalo (včetně těch, které nesměly vyjít v období socialismu).
Velkým předělem, zásadním spíše pro literární provoz, než pro samotnou spisovatelskou tvorbu, se stalo rozšíření internetu – vznik literárních serverů, na internetové časopisy se přesunula část „profesionální“ literární kritiky, i té, která souběžně vycházela v tištěné podobě, autoři, kritici a čtenáři spolu začali komunikovat prostřednictvím webových stránek, blogů, sociálních sítí aj., literární díla začala vycházet i ve formě e-knih.

Zanikl Svaz českých spisovatelů, vytvořila se nová organizace Obec spisovatelů a bylo obnoveno České centrum mezinárodního PEN klubu
Došlo k vydání samizdatových a exilových děl, která nemohla být po celá desetiletí oficiálně publikována:
z poezie kupř. Skácel, O. Mikulášek, I. Blatný, B. Reynek, I. Diviš, J. Seifert, Jiří Kolář – Prométheova játra(text vznikl v roce 1950 a na vydání čekal 40 let),
z prózy Škvorecký, L. Vaculík, M. Kundera, I. Klíma, E. Kantůrkováatd.

Vyšly také důležité memoárové a deníkové prózy (samizdatově či exilově vyšly již dříve), které autenticky mapují naše literární dějiny 20. století i dílčí úseky totalitního období:
Jan Zábrana – Celý život (1992), Václav Černý – Paměti I. – III. (1992, 1994), Pavel Kohout – Kde je zakopán pes (1990), Ludvík Vaculík – Český snář (1990), Ivan Diviš – Teorie spolehlivosti (1994) aj.
Do divadel se dostaly hry zakázaných autorů: Václav Havel, Milan Uhde, Josef Topol…

NAKLADATELSTVÍ

Vznikla nová, soukromá nakladatelství a vydavatelství (bylo jich asi 3000, tolik jich je zhruba i dnes, ale produktivních je zhruba 500–600): Paseka, Atlantis, Host, Torst, Petrov, Labyrint, Paseka, Ivo Železný, později Argo, BB art, Nakladatelství Lidové noviny, Triáda, atd
Česká Expedice, Pražská imaginace – nakladatelství vzniklá ze samizdatových edic
Rozmluvy, Poezie mimo domov – exilová nakladatelství
Československý (Český) spisovatel (zanikl 1997), Mladá fronta (nepodařilo se obnovit dřívější čelní postavení z minulosti)

LITERÁRNÍ ČASOPISY

Zaniká Literární měsíčník
Vznikly nové (nebo se obnovily zaniklé či zakázané) časopisy:
Česká literatura, Svět literatury (1990), Litteraria Pragensia (1990), Slovo a mysl (2004)
Literární noviny (od r. 1990 – týdenní příloha Lidových novin, od r. 1992 samostatný týdeník) -1990-1993 týdeník, později obtýdeník
…atd., List pro literaturu, Iniciály, Neon, Obratník, ROK – nové projekty
Listy, Paternoster, Svědectví – převedeny ze zahraničí
Akord, Kritický sborník, Revolver Revue, Vokno – vznikly ze samizdatu
Host(navázal na tradici časopisu Host do domu z let 1954–1970 a časopisu Host z let 1921–1929).
Decentralizace v časopisecké oblasti:
BRNO: List pro literaturu, Neon, ROK
OLOMOUC: Aluze
OSTRAVA: Landek, Obrácená strana měsíce
ÚSTÍ nad LABEM: Pandora
ZLÍN: Psí víno (později přesídlilo do Prahy)
Zanikly: …atd., List, Iniciály, Neon, Obratník, Paternoster, Svědectví, Vokno – mnohem menší zájem čtenářů, ekonomické podmínky

LITERÁRNÍ CENY

Přestaly se udílet literární ceny spjaté s komunistickým režimem a vznikla nová ocenění: Státní cena za literaturu, Státní cena za překladatelské dílo(navazují na tradici z let 1920–1948), Cena Jaroslava Seiferta, Cena Karla Čapka (udělovaná Českým centrem PEN klubu, PEN klub = celosvětové sdružení spisovatelů), Cena Ferdinanda Peroutky, Cena Toma Stopparda, Cena Josefa Škvoreckého, Cena Jana Skácela
K nejprestižnějším literárním oceněním současnosti patří Magnesia Litera(od roku 2002, uděluje se v několika kategoriích), Zlatá stuha (od roku 1992, nejlepší knihy pro děti a mládež) či Cena Jiřího Ortena (už od roku 1987, pro autory do třiceti let).
Od roku 1994 existuje také literární Anticena Skřipec(uděluje ji Obec překladatelů za špatné překlady či plagiátorství, plagiát = podvrh, úmyslná napodobenina vydávaná za vlastní dílo).

Nová jména v české literatuře:

Próza – Michal Viewegh, Petr Šabach, Jiří Kratochvil, Jáchym Topol, Michal Ajvaz, Patrik Ouředník, Daniela Hodrová, Miloš Urban, Tereza Boučková, Halina Pawlowská aj.

Poezie – Jaromír Typlt, Petr Borkovec, Petr Hruška, Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský aj,

POSTMODERNISMUS

Hlavním směrem novodobé literatury – rozvíjí se od 2. pol. 20. stol. A ve 21 stol., otevřenost k jazykovým experimentům, hravost a netradiční vypravěčské postupy, stylová různorodost, časté fantaskní motivy, postavy i prostory, zaměření na vypravěče a samotný akt vyprávění, prolínání vysokého stylu s masovým uměním a popkulturou, intertextovost (= vztah textu k jinému textu, přítomnost jednoho textu ve druhém).
Výrazní představitelé české postmoderní literatury: Milan Kundera, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jáchym Topol.

PRÓZA:

Milan Kundera (1929)

Narozen v Brně, od r. 1975 žije ve Francii. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě – jeho „dvorní překladatelka“ do češtiny je Anna Kareninová
Po listopadu z jeho tvorby v exilu vyšly romány: Valčík na rozloučenou (1997), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), Nesmrtelnost (1993) a divadelní hra: Jakub a jeho pán (1992)
Soubory esejů: Zrazené testamenty (1993), Opona (2005), Setkání (2009), Můj Janáček (2004)
Jen ve francouzštině vyšly romány: Pomalost (1995), Totožnost (1998), Nevědomost (2003), Slavnost bezvýznamnosti (2013), …

Jáchym Topol (1962)

Narozen v Praze, syn dramatika Josefa Topola, básník a prozaik, jeden z mála představitelů undergroundu, který se dokázal umělecky prosadit i v nových společenských podmínkách, jeho knihy jsou uznávané i v zahraničí.
Byl šéfredaktorem časopisu Revolver revue, působil jako textař a zpěvák v hudební skupině Psí vojáci (frontmanem byl jeho bratr Filip), později ve skupině Národní třída.

Sestra (1994)

Generační román z období normalizace, patří k nejpřekládanějším českým polistopadovým knihám, drsně naturalistický i poetický text, prolínání snů a reality, téma lásky a pohrdání, postmoderní dílo, mnohoznačnost obrazů, různorodost žánrů.
Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátkem 90. let.
Hlavní hrdina Potok se pohybuje na okraji společnosti, v chaotickém a polorozpadlém světě hledá oporu, lásku.
Výlet k nádražní hale (1994) – povídka
Anděl (1995) – román pojmenovaný podle stanice pražského metra, kde se scházeli vyznavači punkového přístupu k životu, práce s absurditou, mýty, paralel.

Miluju tě k zbláznění (1991, předtím vyšla v samizdatu), V úterý bude válka (1992) – básnické sbírky.
Romány popisující invazi spřátelených vojsk r. 1968: Noční práce (2001), Kloktat dehet (2005) – dětský vypravěč, mezilidské vztahy bez soucitu, odkaz na události roku 1968, příběh na periférii, prostředí sirotčince pro cizí a zanedbané děti, kruté tresty (viz název románu)

Chladnou zemí (2009)

Miloš Urban (1967)

Spisovatel a překladatel, jeho knihy vyšly v deseti jazycích včetně angličtiny (Lord Mord), němčiny (Sedmikostelí) či maďarštiny (Stín katedrály).
V jeho díle se odráží prvky postmoderny i magického realismu, příběhy jsou často spjaté se specifickým prostorem či architekturou, tajemnou atmosférou.
Poslední tečka za rukopisy(1998) – prvotina, pod pseudonymem Josef Urban, mystifikační román.

Sedmikostelí (1999) – gotický román z pražského prostředí, detektivní zápletka.
Hastrman (2001) – ústřední postavou je skutečný Vodník, jehož příběh můžeme po dvě století sledovat, abychom se skrze něj dobrali i problematiky ekologické hrozby a lidské rozpínavosti.

Stín katedrály (2003), Santiniho jazyk (2005)
Lord Mord (2008) – Praha, 19. století, pražská asanace (= radikální přestavba části městského centra), vraždy prostitutek v jedné linii románu jsou provázány s „architektonickým vražděním“ Prahy samotné.

Michal Ajvaz (1949)

Prozaik, básník a překladatel, blízký magickému realismu.
V jeho knihách jsou časté motivy labyrintu, tajemného písma či jazyka, symbolických a neobvyklých předmětů, které často čtenáře zavedou do jiného světa či příběhu.
Návrat starého varana(1991) – povídky, magická atmosféra.

Druhé město (1993) – reálný obraz Prahy doplněný fantastickými a mystickými prvky (neobvyklá zvířata a podivné přízraky, se kterými vypravěč bojuje), román „s tajemstvím“.
Cesta na jih (2008)

Lucemburská zahrada (2011) – hlavní hrdina v sobě kvůli překlepu na počítačové klávesnici objeví nový způsob vnímání světa.

Jiří Kratochvíl (1940)

Brněnský rodák, autor experimentálních próz, tvořil již před rokem 1989 (samizdatová a exilová periodika), ve svých prózách využívá prvky nadpřirozena a tajemna v kontrastu s realistickými popisy.
Rozmanité vyprávěcí postupy a bizarní motivy se často odehrávají v kulisách „magického Brna“.
Medvědí román(1990) – osobitá reakce na totalitní režim.

Uprostřed nocí zpěv (1992) – prožitky a zkušenosti syna emigranta, atmosféra Brna po skončení války a v 50. letech, prvky magického realismu, motivy tajemství a podobenství, hravá mystifikace, snové výjevy.
Má lásko, postmoderno (1994) – soubor povídek
Avion (1995) – inspirováno funkcionalistickou architekturou slavného brněnského hotelu Avion, obraz vývoje v naší zemi a hledání totožnosti.
Truchlivý Bůh (2000) – slovy autora: „Tento příběh obyčejného knihovníka, kterému se stane něco úděsného, je psán k poctě z mých Mistrů, Milana Kundera a J. L. Borgese.“. Název knihy odkazuje na Kunderovu povídku Já truchlivý Bůh ze souboru Směšné lásky.

Brno, nostalgické i ironické (2001)
Lehni,bestie! (2002), Slib (2009)

Emil Hakl (1958)

Vlastním jménem Jan Beneš
Vstup do literatury bás. sbírkou Rozpojená slova (1991)
Zkušební trylky z Marsu (2000) – Jazyková komika, přímé pojmenování každodennosti – předznamenává pozdější výhradně prozaickou produkci
Povídkové knihy: Konec světa (2001), O létajících objektech (2004)
Romány: Intimní schránka Sabriny Black (2002), Let čarodějnice s výmluv. podtitulem Civilní dobrodružství (2008)

Novela: O rodičích a dětech (2002), volné pokračování: Pravidla směšného chování (2010)

Václav Kahuda (1965)

Vlastním jménem Petr Kratochvíl
Publikoval již koncem 80. letv samizdatových sbornících, člen lit, sdružení Moderní analfabet
Typ, hrdina jeho prózy je osamělý podivín – jeho vnímání a prožívání = podnět k rozsáhlým evokacím nezaměnitelné atmosféry místa či momentu a k celým řetězcům představ
Občas inklinuje spíš k poezii doslova si libuje v nejrůznějších bizarnostech, sexuálních deviacích, morbidní atmosféra textů vyvolává tematizaci míst spjatých s koncem života – pitevna, hřbitov, popraviště
Estetika ošklivosti souvisí s autorovým pohrdáním jakoukoli živ, normálností
Výrazná individuální i společenská skepse
Syžet textů bývá nevýrazný
Prvotina: Příběh o baziliškovi (1992) – novela
Veselá bída (1997) – novela
Exhumace (1992) – povídková sbírka
Technologie dubnového večera (2000)
Romány: Houština (1999) – rozsáhlé vrcholné dílo, na které navazuje Vítr, tma, přítomnost (2014)
Proudy podtitul Dvanáct nocí (2001) – román

Jiří Hájíček (1967)

Povídkový cyklus: Snídaně na refýži (1998) – vstup do literatury
Romány: Zloději zelených koní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), Rybí krev (2012)
Povídkový soubor miniaturních příběhů z jihočeského venkova: Dřevěný nůž (2004)
Detektivní román: Selský baroko (2005)
Fotbalové deníky (2007)
Soubor povídek: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014)

Radka Denemarková (1968)

Spisovatelka, literární historička, překladatelka, scénáristka, dramaturgyně
Romány: A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006)
Prozaický diptych: Kobold (2011)
Beletrizovaný životopis režiséra Petra Lébla: Smrt, nebudeš se bát (2008)

Petra Hůlová (1979)

Romány: Paměť mojí babičce (2002) – spekulace o autorství – někteří tuto její prvotinu (příběh třígenerační mongolské rodiny v soudobém Mongolsku) připisují Jáchymu Topolovi, Cirkus Les Mémories (2005), Stanice Tajga (2008), Strážci občanského dobra (2010), Čechy, země zaslíbená (2012)
Novely: Přes matný sklo (2004), Umělohmotný pokoj (2006), Macocha (2014)

Jan Balabán (1961–2010)

Prozaik, výtvarný kritik, publicista, překladatel
Bytostně spjatý s Ostravou
Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998)
Povídkové soubory: Možná že odcházíme (2004), Jsme tady (2006)
Román: Černý beran (2000)
Kudy šel anděl (2003)
Zeptej se táty (2010) – inspirováno smrtí autorova otce, posmrtně vydaná próza

Kateřina Tučková (1980)

Spisovatelka, kunsthistorička, kurátorka
Nejprve vydala několik monografií výtvarných umělců Radim Malát (2007), Slovem i obrazem (2008)
Věra Sládková (2009) monografie brněnské spisovatelky
Montespaniáda (2009) – nevýrazná, na dialozích založená prvotina o milostném vztahu dívky ke staršímu muži
Historický román: Vyhnání Gerty Schnirch (2009) – tématem je odsun Němců z Brna tzv. „Brněnský pochod smrti“ – osudy titulní hrdinky z typické národnostně smíšené středostavovské rodiny, prostřednictvím její dcery a vnučky dovedené až do polistopadové reality
Žítkovské bohyně (2012) – mnohem složitější narativní struktura než Vyhnání…, prolínání časových rovin, syžet lze charakterizovat jako
archivní pátrání současné badatelky po minulosti vesnických léčitelek se snahou rekonstruovat jejich nelehké osudy

Michal Vievegh(1962)

Jeden z nejpopulárnějších autorů 90. let, narozen v Praze, od svých čtyř let žil v Sázavě, původním povoláním učitel.
Velkou čtenářskou oblibu si získal i tím, že jeho zobrazení totalitní doby a reality nemá rysy existenciální úzkosti a syrovosti, nýbrž poutavé epiky s humoristickým odstupem, v jeho knihách se prolínají dramatické situací s komickými, svěží a lehké vyprávění, ironicko-groteskní tón.
Jeho knihy jsou často spjaté s Prahou a Sázavou, hned v několika knihách se jeho literární alter ego jmenuje Oskar.
Více než 10 jeho knih bylo zfilmováno, kupř. Báječná léta pod psa,Účastníci zájezdu, Román pro ženy, Andělé všedního dne, Výchova dívek v Čechách
Značná část jeho děl (především pozdějších) nenalezla u literárních kritiků pochopení, což autor ve svých knihách nezřídka glosoval.
Dlouhodobě bojuje proti praktikám bulvárního tisku, v roce 2009 společně s některými dalšími umělci inicioval petici.
Koncem roku 2012 prodělal těžké zdravotní potíže: prasklá aorta, bezvědomí, operace.
Báječná léta pod psa(1992)

Satiricky laděná rodinná kronika, hořkosladké vyprávění o dětství a dospívání v době totality.
Hlavní linie líčí vývoj nadprůměrně inteligentního chlapce Kvida, jehož rodiče se pokoušejí utéct z Prahy do městečka Sázavy před politickými tlaky nastupující normalizace.
Autobiografické prvky, obraz doby od 60. let až po pád komunismu.
Názory na vraždu (1990) – prvotina, novela s detektivní zápletkou.

Výchova dívek v Čechách (1994) – příběh učitelské nevěry s tragickým koncem, pohled na život zbohatlíků, dílo autorem ironicky označeno jako velký český postmoderní pedagogický román.
Nápady laskavého čtenáře (1993), Nové nápady laskavého čtenáře (2000) – humorné a přesvědčivé imitace autorských stylů českých i zahraničních spisovatelů.
Účastníci zájezdu (1996) – obraz účastníků autobusového zájezdu k moři jako vzorku společnosti.
Povídky o manželství a o sexu (1999)
Báječná léta s Klausem (2002) – volné pokračování románu Báječná léta pod psa.

Vybíjená (2004) – osudy několika spolužáků z gymnázia od školních let až do čtyřicítky, bilanční próza oceněná čtenáři.
Román pro ženy (2001), Andělé všedního dne (2007)
Mafie v Praze (2011), Mráz přichází z Hradu (2012) – satirické thrillery, silně společenskokritický tón, autor nešetří zejména představitele vysoké politiky a byznysu.
Můj život po životě (2013) – pocity a úvahy člověka, jehož život se po tragických událostech (těžká zdravotní příhoda, kóma) obrátil naruby a neblaze se změnil.

POEZIE:

Ivan Wernisch (1942¨

Básník, spisovatel, novinář, překladatel
Velmi rozmanitá tvorba – dominuje důraz na komunikační akt
Žánrově různorodé sbírky obsahující poetické anekdoty, sémantické hříčky, četné citace, aforismy, poznámky, ….
Ó kdežpak (1991), Doupě latinářů, Sežrané spisy (1992), Proslýchá se (1996), Hlava na stole (2005), S brokovnicí pod kabátem (2013)
Samizdatové sbírky vyšly v souboru: Blbecká poezie (2002)
Býkárna (2006) spoluautoři: M.Ohnisko, M. Šanda
Editorská činnost: Píseň o nosu (2005) – komentované vydávání textů zapomenutých nebo opomíjených autorů
Básnické analogie: Ryby katedrál (2001), Antologie české poezie 2 (2007)

H. Krchovský (1960)

Vlastním jménem Jiří Hásek, žije střídavě v Praze a v Brně, v době normalizace publikoval v samizdatu.
Básník, kytarista a zpěvák kapely Krch-off band, jeden z nejprodávanějších současných autorů poezie, dekadentní ladění, časté motivy smrti, erotiky, děsu.
Noci, po nichž nepřichází ráno(1991) – výbor ze samizdatové básnické tvorby z let 1979–1991, sarkasmus a cynismus, hněv, pohrdání, častý pocit marnosti a zbytečnosti všeho, sbírky Procházka urnovým hájem, Neklid, Bestiální něha, Zamilovaný dement, Nové valčíky, Mé lebky stín

Leda s labutí (1997) – výbor z tvorby z let 1992–1996, Dodatky (1997)
Dvojité dno (2010) – sbírka básní a veršovaných zápisků z let 2009–2010)

Jaromír Typlt (1973)

Básník, prozaik, esejista, performer.
Koncerto grosso (1990) – prvotina, vliv poetiky rockové hudby a surrealismu.

Ztracené peklo (1994) – gejzír originálních slovních seskupení.
Pohyblivé prahy chrámů (1991) – krátké povídky, představy, sny, blouznění.

Svatava Antošová (1957)

Říkají mi poezie(1987), Ta ženská musí být opilá!

Petr Borkovec (1970)

Prostírání do tichého(1990), Mezi oknem, stolem a postelí (1996)

Petr Hruška (1964)

Obývací nepokoje(1995), Měsíce (1998)

Pavel Kolmačka (1962)

Vlál za mnou směšný šos(1994), Viděl jsi, že jsi (1998)

DRAMA:

Naše divadelní scény hrály výraznou úlohu v událostech konce roku 1989
Už na konci 80. let se na našich divadelních scénách objevují texty tvůrců v době normalizace zapovězených (V. Havla, J. Topola, F. Pavlíčka, M. Uhdeho a d.)
Řada zapovězených dramatických textů vychází krátce po sametové revoluci tiskem
Zájem publika o výše uvedené texty a tvůrce se však velmi rychle vyčerpává; nastává divadelní krize
Divadlo ztrácí schopnost formulovat autentické postoje a jejich prostřednictvím rozvíjet jednu ze svých tradičních funkcí
Suverénní postavení divadel v české kultuře (dědictví listopadu) se ukazuje být iluzí
Krize návštěvnosti znamená pro mnohá divadla i krizi ekonomickou
Ekonomické a politické změny (včetně i právního vákua) působí divadlům existenční problémy
Jinde vedou ke komercionalizaci divadelního provozu
Absentují nové původní české divadelní hry
Významnou roli při reflexi divadelního dění hraje (původně ještě samizdatová) revue Svět a divadlo; ta dokonce vydává původní české hry (vedle toho sledují divadelní dění také Divadelní noviny)
Na konci devadesátých let vzniká internetová revue Yorick
Za přispění Divadelního ústavu v Praze vzniká Nadace Alfréda Radoka (později Nadační fond Alfréda Radoka), který vyhlašuje Cenu (vlastně Ceny) Alfréda Radoka
Vydávání původních českých her se soustavně věnuje brněnské nakladatelství Větrné mlýny

Tři hlavní tendece v dramatické tvorbě 90. let 20. století

1) Napětí mezi minulostí a současností: jehož motivací je snaha vyrovnat se s mravními selháními minulosti. A to včetně apokryfních her a dramatiky nových mýtů (s tendencemi výrazně postmoderními); dominuje ovšem „tradičně“ podaná dramatická tvorba (zejména u starších autorů). Sem možno zařadit také mystifikační Divadlo Járy Cimrmana. Tvůrci: Antonín Přidal, Jiří Hubač, Michal Lázňovský, Pavel Kohout, Karel Steigerwald; z mladších Roman Sikora nebo Lenka Lagronová.
2)Groteskní negace přítomnosti: tvoří nejsilnější linii původní dramatické tvorby v devadesátých letech u nás. Časté je v ní zobrazování (nemotivovaného) násilí a dalších patologických jevů rodících se z banálních a absurdních situací, stejně jako rezignace na hlubší psychologický ponor. Řada dramat se odehrává v prostředí širší rodiny. Předmětem zájmu jsou také masová média. Autoři: Jan Antonín Pitínský, Tomáš Rychetský, Jan Kraus, Arnošt Goldflam a Luboš Balák.
3)Tendence lyrická: pod niž můžeme zahrnouti lyrické a psychologické drama. Jedinec zobrazován jako sice komplikovaná, ale jedinečná bytost. Příběhy směřují k obecnému podobenství o světě a lidské společnosti. Tematizuje se zde vnitřní prázdnota, odcizení, konzumerismus, zmechanizování života i apokalyptické vidění světa. Dramatická stavba bývá značně rozvolněná. K autorům tohoto typu dramatické tvorby patří například: Daniela Fischerová, Markéta Bláhová, Lenka Havlíková, Egon L. Tobiáš.

Proměny dramatu na počátku nového tisíciletí

Proměny ve financování divadel – řada divadel „obecně prospěšnými společnostmi“ nebo „společnostmi s ručením omezeným“. Většina divadel financována obcemi (+ podporována sponzory a granty).
Vznik řady komerčních divadel, často v podobě divadelních agentur
Komerčně nejúspěšnější – muzikálové produkce
Jako tlak proti komercionalizaci – posílení tzv. nezávislé scény (často na poloprofesionální bázi)
Divadelní ústav začal vydávat edici Divadelní hry
Žánrově – tematický záběr dramatiků se rozšiřuje o
nové drama (námětová krutost, názorová ostrost a formální rozvolněnost – Petr Zelenka)
grotesku (modelově vyhrocené zpodobení společenské situace vyrůstající z potřeby karikovat a vysmívat se – David Drábek)
dokumentární drama (dramatická forma vyrůstající z faktografických materiálů; která chce být politicky angažovaná, má sociální rozměr a uplatňuje postupy epického divadla – včetně metody koláže či montáže; ke tvůrcům patří např. Miroslav Bambušek; ke zdařilým inscenacím Čtvrtníčkova Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?)
ženské drama (dramatika vyrůstající z ženského pohledu na svět a realizovaná jako feministické drama, genderové drama nebo ženské drama; představitelkami tohoto typu dramatiky jsou Lenka Lagronová nebo Iva Klestilová)
dramatika jazykového experimentu (se rodí z automatického asociativního řazení jednotlivých promluvových segmentů; představitelem je Egon Tobiáš), venkovské drama (kritický obraz dnešního kapitalisticky se „přerozujícího“ venkovského prostředí podává například Martin Františák)
reinterpretativní drama (výrazný trend v rámci současné dramatiky představují hry reinterpretující známé příběhy a přehodnotivě rozvíjející klasická dramata; jako to činí například Petr Kolečko).

Pavel Kohout: Dvě gorily proti mafii (2002) – crazy komedie, Arthurovo Bolero (2004) – erotický dekameron, Éros (2007), Malá hudba moci (2007), Ecce Constantia, Kyanid o páté, Nuly – Zběžná zpráva pro potomky

Karel Steigerwald: Pronásledování a umučení dr. Šaldy (2004) – komedie, autor ji podepsal jako Anonym, Má vzdálená vlast (2012) -dramatizace knihy polit. vězeňkyně Dagmar Šimkové

Milan Uhde: Zázrak v černém domě (2007) – půdorys grotesky, volně navazuje na rozhl. Hru z konce 70. let Velice tiché Ave

Václav Havel: Odcházení (2008)

Josef Topol: Hlasy ptáků (1989), Sbohem, Sokrate! (1990), Stěhování duší (2001)

Jiří Hubač: Hostina u Petronia (1997)

Oldřich Daněk: Jak snadné je vládnout aneb Karel IV. – autoportrét (1992), Trojhvězdí (2000)

Pavel Landovský: Supermanka (1991) Protentokrát zbohatnem (1999)